Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 419
Bitva u mysu Esperance - Odveta za Savo
Díl první
Bitva u mysu Esperance - Odveta za Savo
Díl první
Hořící letadlová loď Wasp
Naději na nápravu paradoxně přivál vichr změn, jenž se spojeneckými námořními silami přehnal koncem léta 1942 po sérii úspěchů japonských letců a ponorkářů proti americkým letadlovým lodím. Protože WASP spočíval na dně Pacifiku a ENTERPRISE se SARATOGU čekala náročná oprava, nabízela se možnost vytvořit z jejich doprovodných lodí formaci určenou nejenom k eskortování zásobovacích konvojů, nýbrž i k ofenzivním akcím proti pravidelným plavbám „Tokijského expresu“ či k ostřelování pobřeží drženého Japonci.
Zárodkem 64. operačního svahu se na návrh kontradmirála L. Noyese staly lodě uvolněné po torpédování SARATOGY. K tomuto účelu velitel oblasti Jižního Pacifiku viceadmirál R. Ghormley vyčlenil tři křižníky a čtyři torpédoborce, které měly pod velením kontradmirála C. Wrighta operovat ze základny na ostrově Espiritu Santo. Po ztrátě WASPU byly do tohoto uskupení zařazeny další křižníky a 12. divize torpédoborců, přičemž se velení ujal kontradmirál Norman Scott.
Kontradmirál Noyes
Ten si byl vědom převahy japonského námořnictva v nočním boji, takže se primárně zaměřil na odstranění tohoto handicapu. Jeho posádky téměř každou noc prováděly v okolí Nových Hebrid námořní manévry doplňované cvičnými střelbami řízenými radarem, přičemž se používala ostrá munice, aby dokázal co nejlépe navodit atmosféru reálné bitvy. Na základě analýzy bitvy u ostrova Savo stanovil bojovou taktiku, kterou naši historici I. a J. Hrbkové popsali následovně: „Jeho lodě měly plout v jednoduché kýlové řadě s torpédoborci vpředu a vzadu. Úkolem torpédoborců bylo osvětlit cíle co nejdříve po radarovém kontaktu a vypustit torpéda proti větším lodím nepřítele. Na menší měly střílet z děl. Křižníky měly zahájit palbu z děl, jakmile se objeví jakýkoliv cíl, aniž by čekaly na rozkaz, a k nalezení a osvětlení cílů využít hydroplánů. Jestliže by se střetl s větším množstvím japonských torpédoborců, měl se Scottův svaz rozdělit, aby neposkytoval příliš velký cíl.“
Kontradmirál Scott
Vážněji poškozené lodě neschopné udržet přidělené místo v bojovém tvaru se měly pohybovat samostatně a nesměly se bez Scottova rozkazu zařadil zpět do kýlové linie, a pokud nedokázaly vyvinout rychlost alespoň 15 uzlů, dostali jejich velitelé rozkaz odplout k ostrůvku Tulagi. Admirál sázel na bojovnost posádek a kladl důraz na iniciativnost velitelů jednotlivých lodí, přičemž použití radiolokátorů mělo zaručit včasné odhalení nepřítele. Tento převratný přístroj během nočních cvičení prokázal svoji užitečnost, neboť Američané byli schopni mířené palby na distanci přesahující 27 000 m, a křižník SALT LAKE CITY dokázal při plavbě 24uzlovou rychlostí už první salvou zarámovat cíl vzdálený 21 500 m.
Instalace moderních pátracích radarů typu SG na lehkých křižnících BOISE a HELENA představovala pro Američany obrovskou výhodu, kterou však nedokázali plně využít, neboť s jejich provozováním zatím nasbírali minimum zkušeností, a kvůli důrazu na utajovaní měl Scott neúplné povědomí o jejich technických parametrech. Snad právě proto se při volbě vlajkové lodě dopustil závažné chyby, jelikož v souladu s tradicí vztyčil svoji kontradmirálskou vlajku na těžkém křižníku SAN FRANCISCO nesoucímu o poznání horší radiolokátor typu SC.
Radary typu SG (v kroužku) a SC
Po několikatýdenním drilu dostali Scottovi muži konečně příležitost popasovat se s Japonci v reálném střetnutí. Poté co k Truku připluly letadlové lodě HIJÓ, DŽUNJÓ a ZUIHÓ, a Japonci počátkem října konečně zprovoznili letiště na ostrově Bougainville, velitel Spojeného loďstva admirál I. Jamamoto naplánoval na polovinu října rozsáhlou operaci. Jejím cílem bylo dokončit převoz čerstvých vojáků a těžké výzbroje na Guadalcanal, ale i noční bombardování Hendersonu děly těžkých křižníků.
xxx
Hydroplánová loď Čitose a kontradmirál Džošima
Proto ráno 11. října opustilo základnu na Shortladských ostrovech uskupení tvořené hydroplánovými loděmi NISŠIN a ČITOSE krytých torpédoborci ASAGUMO, NACUGUMO, JAMAGUMO, MURAKUMO, ŠIRAJUKI a AKIZUKI. Konvoji určenému k přepravě 723 vojáků, zásob, těžkých zbraní a válečného materiálu velel kontradmirál T. Džošima, jenž měl zajistit jeho bezprostřední ochranu a dohlédnout na noční vykládku.
O několik hodin později opustilo Shortlandy i nepoměrně silnějšímu uskupení kontradmirála Aritomo Gótóa. Gótó disponoval těžkými křižníky AOBA, KINUGASA a FURUTAKA zajišťovanými torpédoborci FUBUKI a HACUJUKI, přičemž v úhrnu jeho lodě nesly 18 děl ráže 203 mm, 12 ráže 127 mm a stejný počet ráže 120 mm, které doplňovalo 42 vrhačů torpéd. Protože jeho úkolem bylo ostřelovat Hendersonovo letiště, nenesly japonské křižníky obvyklou zásobu protipancéřových granátů, které částečně nahradily projektily s maximálními tříštivými a zápalnými účinky. Ty byly schopné poničit vzletovou dráhu i odstavené letouny, ale v bitvě s rovnocennými protějšky byly prakticky k nepotřebě.
Kontradmirál Gotó
Gótó po lekci udělené nepříteli před dvěma měsíci u ostrova Savo s odporem spojeneckých hladinových sil nepočítal a za reálnou považoval pouze hrozbu v podobě ponorek a zejména letectva, které již vůči japonským lodím dosáhlo nejednoho úspěchu a získalo si oprávněný respekt. Proto japonské torpédoborce postupně procházely přezbrojením, kdy dvojicí 127mm kanónů nahrazovaly rychlopalné automaty a přibyly i moderní vrhače hlubinných pum.
Jelikož nepřátelské letectvo na Guadalcanalu měly zaměstnat útoky japonských bombardérů, Gótó očekával, že jeho svaz unikl nežádoucí pozornosti nepřátel. Jakmile rudnoucí slunce zmizelo za horizontem a Šalomounovo moře zakryla temnota, admirál i jeho muži věřili, že jejich dělostřelci co nevidět zahrají nepřátelským námořním pěšákům v okolí Hendersonu koncert, na který dlouho nezapomenou.
Kontradmirál Turner
Shodou okolností byl onoho dne na moři i spojenecký konvoj přepravující 2837 příslušníků 164. pěšího pluku divize Americal. Ti se 9. října v Nouméy nalodili na transportní lodě ZAILIN a MCCAWLEY a pod dohledem osmi torpédoborců kontradmirála Turnera zamířily do nebezpečných vod omývajících pobřeží severního Guadalcanalu.
Protože admirál Ghormley najisto předpokládal, že u východních Šalomounů může Turnerův konvoj narazit na silné nepřátelské uskupení, vyslal k jeho zabezpečení na moře prakticky všechny bojeschopné jednotky včetně letadlové lodě HORNET a bitevníku WASHINGTON. Kontradmirál G. Murray s HORNETEM a jeho doprovodem křižoval 180 mil jižně od Guadalcanalu, aby palubní letectvo krylo vylodění u mysu Lunga, zatímco kontradmirál W. Lee se s WASHINGTONEM pohyboval 50 mil na východ od ostrova Malaita jako záštita před úderem těžkých jednotek ze severu.
Kontradmirál Lee
Hlavní úkol však připadl 64. operačnímu svazu, tudíž Scott se třemi křižníky a stejným počtem torpédoborců už 7. října opustil Espiritu Santo a zaujal pozici severně od Rennellova ostrova, kde jej v následujících dnech posílil další křižník a dva torpédoborce. Celkem tedy disponoval dvěma těžkými a dvěma lehkými křižníky podporovanými pěti torpédoborci, přičemž mohl použít 19 děl ráže 203 mm, 30 ráže 152 mm, doplněnými 52 kanóny ráže 127 mm a 25 torpédomety.
V noci z 9. na 10. a z 10. na 11. října se 64. operační svaz pohyboval v okolí neblaze proslulého ostrova Savo, ale ještě před soumrakem vždy zamířil zpět k Rennellovu ostrovu, aby se dostal z dosahu nepřátelského letectva. První dvě noci tedy ke střetu nedošlo, ale v průběhu 11. října se množily indicie naznačující, že nyní Američané dostanou příležitost k odvetě za nedávné pokoření.
Těžký křižník San Francisco
Již krátce po poledni ohlásila osádka B-17 hlídkující nad Štěrbinou dva křižníky a šest torpédoborců mířících ke Guadalcanalu, kteréžto hlášení později potvrdil další vzdušný průzkumník. Z udaného kursu a rychlosti vyplývalo, že nepřítel kolem 23. hod. mine ostrov Savo, pročež 64. operační svaz v 16 hod. zamířil rychlostí 29 uzlů k severozápadnímu pobřeží Guadalcanalu, aby útočníkům přehradil plavební trasu k americkým pozicím u mysu Lunga.
Tentokráte Spojenci dostali včasné varování, načemž nic nemění ani fakt, že jejich letouny nezachytily Gótóův úderný svaz, nýbrž Džošimovu posilovou formaci. Scott své křižníky seřadil do kýlového tvaru, přičemž je z boků zajišťovala dvojice torpédoborců, zatímco pátý se držel na čele formace. Jakmile po 18. hod. zapadlo slunce, byla vyhlášena bojová pohotovost, takže námořníci zhasli světla, dopravili k dělům osvětlovací granáty a zapnuli radiolokátory. Bohužel admirál na vlajkovém SAN FRANCISKU zakázal použít přístroj staršího typu SC v obavách, že Japonci dokáží detekovat jeho rádiové vlny, čímž se ohledně zachycení nepřítele stal závislým na radarech na křižnících HELENA a BOISE.
Těžký křižník Salt Lake City
64. operační svaz postupně snížil rychlost na 20 uzlů a po obeplutí pobřeží západního Guadalcanalu ve 21:45 katapultovaly křižníky poslední čtveřici průzkumných hydroplánů, jelikož ostatní po marném pátrání po nepříteli během předchozích nocí zůstaly na ostrovních základnách. Bohužel při tom došlo ke ztrátě dvou strojů. Na HELENĚ příkaz předaný radiostanicí určenou pro spojení na krátkou vzdálenost (radiofonem) nezachytili, takže posádka později natankovaný hydroplán připravený ke startu prozíravě shodila přes palubu, a stroj katapultovaný ze SALT LAKE CITY krátce po vzletu vzplanul od připravené světlice jako obrovská fagule a zřítil se na hladinu 450 m od mateřské lodě.
To bylo neblahé znamení. Vzhledem k blízkosti pobřeží se Scott nechtěl zdržovat záchranou osádky, pročež nechal po obeplutí mysu Esperance vytvořit bojovou formaci, aniž by čekal na výsledek vzdušného průzkumu. Na čelo spojenecké sestavy se přesunuly torpédoborce námořního kapitána R. Tobina v pořadí FARENHOLT, DUNCAN a LAFFEY, za nimiž následovaly křižníky SAN FRANCISCO, BOISE, SALT LAKE CITY a HELENA, přičemž kýlovou řadu uzavíraly torpédoborce BUCHANAN a MCCALLA. Vál mírný východní vítr a klidné moře vytvářelo dobré podmínky pro vedení dělostřelby, zatímco výkonné radary typu SG dávaly Američanům jistotu, že tentokráte odhalí nepřítele jako první a dostanou příležitost pomstít padlé kamarády a zaplnit dno Železného průlivu vraky japonských lodí.
Torpédoborec Farenholt
Zatímco vyhořelý hydroplán mizel pod hladinou a promočení muži v leteckých kombinézách přemítali, kam jejich nafukovací člun zanesou mořské proudy a nevyzpytatelný vítr, blížily se k Savu od severozápadu i nepřátelské lodě. Gótó seřadil těžké křižníky do jedné linie v pořadí AOBA, FURUTAKA a KINUGASA, zatímco torpédoborce HACUJUKI a FUBUKI se držely nalevo respektive napravo od vlajkové AOBY. Hlídky byly samozřejmě na svých místech, ale bojovou pohotovost sebevědomý admirál ani po setmění nevyhlásil v důvěře, že dosavadní neúspěchy v nočních střetech Spojence odnaučily pokoušet štěstěnu.
Protože na obloze zářil pouze uzoučký srpek měsíce, maximální viditelnost většinou nepřevyšovala 4500 m. To znamená, že za těchto okolností musely i výtečnou optikou disponující japonské hlídky souboj s americkými radary zákonitě prohrát, ale nehoda startujícího hydroplánu ze SALT LAKE CITY mohla tento stav změnit. V době, kdy se hořící letoun zřítil na hladinu Pacifiku dělilo oba protivníky pouhých 50 mil, takže není divu, že nápadný spektákl neunikl pozornosti Japonců, ale Gótó jej vyhodnotil jako signál z vlastních lodí či od pozemních jednotek a nevěnoval mu pozornost.
Torpédoborec Hacujuki
Další příležitost získat informaci o přítomnosti nepřátel v těchto vodách představoval ve 22:26 vizuální kontakt ponorky I-26 s 64. operačním svazem, ale její velitel upřednostnil pokus zaujmout útočnou pozici před podáním hlášení. Pravda, po vynoření ve 22:41 informovala I-26 velitelství na atolu Truk, ale zdlouhavé dešifrovaní depeše zabránilo včasnému předání Gótóovi, takže i tato příležitost zůstala nevyužita.
Ponorka I-26
Naproti tomu Scott obdržel další zprávu potvrzující přítomnost nepřítele. Hydroplán z BOISE sice musel nouzově přistát na hladině kvůli poruše motoru, ale průzkumník ze SAN FRANCISKA podal ve 22:53 hlášení o jedné velké a dvou menších lodích 16 mil severně od Sava. Protože se tato zpráva ohledně složení nepřátelského svazu diametrálně lišila od předchozích relací vzdušného průzkumu, velitel 64. operačního svazu z ní příliš moudrý nebyl, ba dokonce nevylučoval, že poručík J. Thomas omylem nahlásil některé spojenecké lodě.
Nakonec se na základě dalšího hlášení rozhodl netříštit kvůli pouhým třem lodím síly a střežit přístupy k průlivu mezi Savem a mysem Esperance. Z retrospektivy můžeme konstatovat, že se jednalo o správné rozhodnutí, jelikož Gótóovo uskupení se tou dobou nalézalo pouhých 30 mil na severozápad od mysu Esperance, takže by rozptýlení svazu dost možná způsobilo Americkému námořnictvu další porážku.
Námořní kapitán Hoover
Ve 23:25 se na obrazovce radaru na křižníku HELENA rozzářilo několik bodů ve vzdálenosti 26 500 m, a jakmile se obsluha ujistila, že se nejedná o falešná echa, byl o neznámých lodích informován velitel křižníku námořní kapitán G. Hoover, zatímco velící admirál o nich zatím nevěděl. Mezitím se čelní americké torpédoborce ocitly 4 míle na západ od ostrova Savo, pročež Scott ve 23:32 nařídil obrat o 180 stupňů.
Navzdory intenzivnímu výcviku posádky tento jednoduchý manévr nezvládly. Jak k něčemu takovému mohlo dojít? Scott zamýšlel provést postupný obrat, takže všechny jednotky měly v určeném místě napodobit manévr čelní lodě. Torpédoborce kapitána Tobina správně splnily admirálův rozkaz, avšak námořní kapitán Ch. McMorris na vlajkovém (!) SAN FRANCISKU pravděpodobně dospěl k názoru, že Scott nařídil manévr „všichni naráz“, načež provedl obrat souběžně s čelními torpédoborci.
Lehký křižník Boise
A protože BOISE a za ním plující lodě následovaly SAN FRANCISCO, americká sestava se v nejméně vhodný okamžik rozpadla na dvě kolony. Za této situace nařídil velitel 12. divize torpédoborců zvýšit rychlost, aby FARENHOLT, DUNCAN a LAFFEY co nejrychleji zaujaly určenou pozici na čele sestavy, ale ještě nežli se jim to podařilo, strhla se bitva, ve které se ocitly doslova mezi perlíkem a kovadlinou.
Ve 23:26 zaznamenal několik kontaktů na vzdálenost 14 600 m i dělostřelecký radar typu FC na SALT LAKE CITY a o 12 minut později odhalil nepřítele na distanci 12 800 m rovněž radiolokátor na BOISE, ale Scott stále netušil, že se nepřítel přiblížil na účinný dostřel. Provedením obratu se spojenecké lodě vůči nepříteli dostaly do výhodné taktické pozice označované jako „položení příčky na T“, ale protože velícího admirála o blížícím se nepříteli stále nikdo nezpravil, hrozilo nebezpečí, že tuto skvělou příležitost promarní.
Operátor radaru typu SG
Teprve ve 23:42 námořní kapitán Hoover informoval Scotta o pěti lodích na 315 stupních, načež nepřítele vzdáleného pouhých 4500 m konečně detekoval i dělostřelecký radar na vlajkovém křižníku. Krátce před tím ohlásil pozici a vzdálenost zachycených lodí i námořní kapitán E. Moran z BOISE, ale protože jeho hlášení bylo zkomoleno a navíc použil výraz „Bogeys“ (Strašáci) hojně používaný pro neznámé letouny, tápající Scott se zdráhal zahájit palbu, neboť se obával, že se jedná o Tobinovy torpédoborce obeplouvající zprava jádro 64. operačního svazu.
Ani velitelé jednotlivých lodí se navzdory instrukcím neodvážili jednat dle vlastního uvážení. Jedinou výjimku představoval korvetní kapitán E. Taylor na DUNCANU, jenž poté co jej obsluha dělostřeleckého radaru informovala o neznámých lodích, na nic nečekal a s připravenými torpédomety se 30uzlovou rychlostí vydal vstříc nepříteli.
Japonský křižník Kinugasa
Tehdy se znesvářená uskupení vzájemně přiblížila natolik, že i japonské hlídky spatřily nepřítele, takže se mohlo stát, že zahájí boj jako první a Američanům příležitost k odvetě za Savo proteče mezi prsty. Naštěstí si sebevědomý Gótó stále odmítal připustit, že pluje do nastražené pasti, takže pouze snížil rychlost na 26 uzlů a nařídil odeslat rozpoznávací signály, aniž by tušil, že na jeho křižníky již míří děla HELENY a BOISE a jejich obsluhy nedočkavě čekají na rozkaz k akci. Gótó totiž skálopevně věřil, že se ocitl v blízkosti Džošimova uskupení, jelikož očekával, že kdyby se v okolí Sava nalézal nepřítel, jeho kolega by si tuto informaci nenechal pro sebe.
Zatímco na japonské vlajkové lodi námořníci o zlomkrk spěchali na bojové posty, spatřili několik temných stínů i pozorovatelé na křižníku HELENA, a jelikož na velitelském můstku vzrůstala nervozita, Hoover ve 23:45 radiofonem požádal Scotta souslovím „Interrogatory Roger“ o povolení k akci. To v novém kódu značilo žádost o povolení k palbě, jenomže výraz „Roger“ se běžně používal i v jiných souvislostech, tudíž jej na SAN FRANCISKU pochopili jako žádost o potvrzení přijetí předchozí depeše. Scott tedy nedával veliteli HELENY svolení jednat podle vlastního uvážení, ale Hoover přesto po opakovaném přijetí odpovědi „Roger“ konečně vydal lakonický příkaz: „Zahajte palbu“.
Zdroje použité k článku Bitva u mysu Esperance:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Gudalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Морозов М., Грановский Е.: Гуадалканал Одна из переломных битв Второй мировой войны. Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Морская Кампания 2007/9.
Морская коллекция 2013/6.
Morze Statki i Okrety; Wydanie specjalne 2014/5.
Okrety 2011/4.
http://www.navweaps.com/index_oob/OOB_W ... erance.php
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.ibiblio.org/hyperwar/USN/USN ... index.html
http://www.gombur.com/guadalcanal-part- ... esperance/
https://warfarehistorynetwork.com/2019/ ... t-victory/
