Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map
, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
Po potopení americké letadlové lodi Wasp, nikdo ze zainteresovaných důstojníků, ale ani z mužstva, a nejen na Guadalcanalu, nepochopil, a i dodnes nikdo nechápe, „proč Japonci nevyvinuli větší úsilí, aby zadrželi námořní dopravu“ všech druhů zásob, kterou tehdy Turner vezl na ostrov. Proč si ponorky císařského velitelství vzaly za cíl jen a jen válečné lodě? Později se všichni dozvěděli, že nejdůležitějšími terči ponorkového loďstva císařského námořnictva byly vždy nejprve válečné lodě nepřítele. Což byla tehdejší japonská námořní doktrína. Prvořadým úkolem, nejdůležitějšími terči pro ponorky a pro jejich spolehlivá torpéda, byly bojové lodě a japonští námořní velitelé se této taktiky drželi. „Pro námořní důstojníky v Tokiu, a ostatně i pro Jamamota, vždy bylo a nadále zůstalo úkolem prvořadé důležitosti zničit americké bojové lodě.“
Japonci prý sice věděli, že Turnerův zásobovací konvoj se nacházel ve vodách jižního Pacifiku. Měli tedy dost času ponorky shromáždit, ale neudělali to. Mnohé z historických zdrojů, které uvádím v - Použité podklady -, se shodují na faktu, že nejvyšším představitelům chyběla představivost a trpěli „úzkoprsou intelektuální nepružností, která byla příznačná jak pro vrchní velitelství japonských pozemních, tak i námořních vojsk a která – s velmi málo výjimkami – pronikala dolů, a i k nižším důstojníkům obou složek armády, za to platili Japonci těžkou daň až do samého konce tichomořské války.“
Za takovéto japonské „neřesti“, byl určitě rád admirál Turner (zde viz foto
, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.), který dne 18. září 1942, jen několik málo minut po 6té hodině ranní, přivedl, takřka triumfálně svůj zásobovací konvoj až k pobřeží u vesnice Lungy. Účastníci bojů na Guadalacanalu , kteří tento Turnerův konvoj sledovali, prý byly jednoznačně „šťastní“ a ihned platilo „co jsme si, to jsme si, námořník už zase nebyl jen kocábkář, ale dobrý kamarád. Vždyť viděli, jak se začali vyloďovat čerstvé jednotky, jako posily. Námořnictvo Spojených států bylo zase jednou omilostněno a velice vřele vítáno.
Na Guadalcanalu se vyloďoval 7. pluk námořní pěchoty, námořnictvo přivezlo i ženisty. Z lodí byly vykládány a na břeh převáženy tanky, dělostřelecký oddíl. Přivezena byla zdravotní a motorizovaná dopravní rota, letecký pozemní personál a také spojaři i se svým „nádobíčkem“.
Velící plukovník Webb sebou tehdy přivezl mimo 3 000 důstojníků a mužů, hned také velké množství potravin, benzín a všechny druhy střeliva. A přivezl i zásoby pro vojenskou prodejnu.
Mezi druhy zboží ve vojenské prodejně, nechyběly ani takové věci, jako je krém na boty, cídidlo na knoflíky, šňupací tabák, či škrob, nebo křída na bělení popruhů. Překvapivě tam bylo i 20 000 menších okrouhlých hliníkových krabic. Až za několik dní, spolu se snídaní, dostal každý námořní pěšák něco pro své zátiší, tedy 3 takové krabice, a to zcela zdarma. Jejich hodnotu poznávali námořní pěšáci postupně. Když se krabice s osobními věcmi neovázala příliš pevně na uzel, daly se v ní velmi dobře, v počasí na ostrově, přechovávat některé předměty, které jinak podléhaly zkáze, jako jsou cigarety, k nim zápalky, nebo i bonbóny. Ale také dopisy od děvčat.
Ještě za setmění Turnerovy lodi odpluly a s nimi se vracely i zbytky zdecimovaného 1. paradesantního praporu. Jednalo se o muže, kteří přežili ty nejtěžší dosavadní boje na Gavutu a také japonské útoky na Edsonův hřeben. Tito „muži si nikdy nestěžovali na své bojové úkoly. A nečinili to ani později“.
Ve stejné době, kdy si námořní pěšák na Guadalcanalu užíval konečně lepšího zásobování, mezi kterými nechyběla ani tabulka čokolády zdarma, připravovali Japonci, jak námořní, tak pozemní složka císařského Vrchního velitelství, další rozkazy. Rozkazy, které ukládaly oběma složkám spojit své síly k útoku, s cílem nejen dobýt Hendersonovo letiště, ale zcela vyčistit ostrov Guadalcanal a přilehlé základny na ostatních ostrovech, od Američanů. To vše po přisunutí posil a zásob. Japonské Císařské Vrchní velitelství „určilo 17. říjen 1942, jako prozatímní datum rozhodného útoku a nařídilo 38. divizi, jíž velel generálporučík Tadajoši Sano, aby se neprodleně přesunula ze Zadní Indie do Rabaulu a aby se velitel osobně ohlásil u velícího generála 17. armády.“
Japonská Spojená flotila pak měla dodat pro tuto akci podpůrné lodí a admirál Isoroku Jamamoto (zde viz foto
, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech), měl vše osobně koordinovat.
Zajímavá v té době byla informovanost o celém konfliktu na Šalamounových ostrovech, u obou válčících stran. Jestliže japonská strana svou veřejnost informovala nějak, více než chybně, tak americká veřejnost nebyla informována vůbec. Od admirála Kinga (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.), tehdy přicházely informace takové, které tam dění zcela zatemňovaly. „Jenom na nejvyšších místech bylo známo, jak je situace vážná“.
O tom co se skutečně děje na Guadalcanalu námořní pěšák nevěděl nic, tak jak to většinou v době války bývá, moc informací se neříkalo. A tak až později se někteří důstojníci dozvěděli, že i když v té době nebyl na ostrovech žádný velký přepych, či nějaké abnormální přejídání „čekalo v Nouméji 60 lodí na vylodění nákladu. Většinu posádek tvořili příslušníci obchodního námořnictva, kteří dostávali zvláštní mzdové přídavky za službu v bojových oblastech. Kromě toho důstojníci a muži požadovali ´přesčasné´.
Náměstek ministra obrany té doby Forrestal, byl jedním z těch, který věděl co se to tehdy děje, a tak k tomu poznamenal: „že kdyby to věděl americký lid, vypukla by doma revoluce“.
Na str. 132., 133., píše pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém druhém opraveném vydání, Praha 2001, tato slova, cituji:
„Roosevelt (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.) tušil, že může nastat krize. V projevu k národu o Svátku práce ubíral operacím na Šalamounových ostrovech na důležitosti a opatrně se zmínil o kritické situaci na Guadalcanalu, protože věděl, co veřejnost nevěděla – že jsme totiž utrpěli velké námořní ztráty - , a snažil se národ připravit na eventuální zprávy, že Japonci vyhnali námořní pěchotu z postavení tak obtížně hájených.“
Ani prezident moc nevěřil, a je pak pochopitelné, že na ministerstvu obrany USA vládla skepse. Vyšší námořní hierarchie totiž uznávala, že námořnictvo „je na Guadalcanalu v těžké situaci“. Už 16. září 1942, přímo na schůzi Výboru náčelníků štábů admirál King doznal tehdy před všemi přítomnými, což nikdy předtím neudělal, že námořnictvo „je v tuto chvíli na tom špatně“, a naléhavě žádal, aby mu byly přiděleny stíhačky P-38 Lightingy. Tehdy se generál Arnold neochotně uvolil přidělit mu všechny, které mohl postrádat v tehdy se připravující Operaci TORCH, tedy v invazi do Severní v Africe – bylo to celkem 15 kusů. Jenomže to mělo opět háček: „tyto Lightingy nebyly prozatím k dispozici a jistou dobu k dispozici nebudou…“!
Admirála Kinga však tento ústupek (a to nevěděl ještě, že letadla nebudou) neuspokojil. Když se pak vrátil po jednání do své kanceláře, sedl a napsal další memorandum generálu Marshallovi, které nese datum 17. září 1942. Ve svém „Memorandu“ prohlašoval, že ze „62 Widcatů“, které byly na Guadalcanal dodány od 21. srpna, zůstalo jen 30 bojeschopných; námořnictvo není v současné době schopno nahrazovat ztráty a přitom stále udržovat v akci letadlové lodi. „Proto je nezbytné, aby do budoucna byl plánován neustálý přísun armádních stíhaček, jenž musí být zahájen ihned, bez ohledu na závazky na kterýchkoli jiných válčištích". Memorandum admirála Kinga bylo na adrese, na kterou bylo zasláno zastrčeno jen do příslušné přihrádky (Tady je pak na, str. 250., generálovy knihy poznámka k tomuto memorandu, ke které později generál v. v. Samuel B. Griffith vyhledal a sestavil následující text, který zní skutečně nehorázně: „Štábu generála Arnolda trvalo skoro tři neděle, než se pustil do koncipování odpovědi", ale generál Marshall /zde viz foto
, pod kterým byl popisek_general_George Marshall, foto je volně na několika webech/, považoval text dopisu, který mu byl předložen k podpisu 5. října, za ´trochu moc strohý´a odmítl jej podepsat. Než uběhly další dva týdny, dokázal letecký štáb 18. října vypracovat poněkud mírnější odpověď na Kingovo memorandum ze 17. září. Dopis byl generálu Marshallovi předložen k podpisu s touto poznámkou: ´Situace v jižním Pacifiku se od doby, kdy bylo napsáno memorandum /Kingovo/, změnila natolik, že odpověď už nelze považovat za nutnou.“.).
Za několik dní po těchto jednáních, kdy bylo sepsáno memorandum, přicestoval generál Arnold na Havaj. V Pearl Harboru se pak setkal a hovořil tam, s tichomořským velitelem letectva generálporučíkem Delosem Emonsem a zároveň navštívil i admirála Nimitze. Generál Emons, který se nedávno vrátil ze zájezdu do jižního Tichomoří, kategoricky tvrdil, že Guadalcanal nelze udržet. Na podporu svého poraženeckého postoje a hodnocení citoval neméně „chmurný názor, který mu sdělil MacArthur (zde viz foto
, generála MacArthura, autor Wikipedie.). Arnold však shledal, že Nimitz si byl právě tak jist, že námořní pěchota Guadalcanal udržet může, jako si byl Emons jist, že jej udržet nemůže. Ale názory vyslovené admirálem Nimitzem na Arnolda příliš nezapůsobily.
Když velící generál armádního letectva odejel z Havaje do oblasti, jíž velel viceadmirál Ghromley, čišel z něho pesimismus“.
