Posádky československých tanků
V době, kdy jsem se začal více zajímat o obrněnou techniku předválečného Československa, jsem narazil na otázku počtu mužů v lehkých tancích určených pro spolupráci s jezdectvem, tedy tanků kategorie II-a. V technicko historické literatuře se dočteme, že osádka čítala tři muže a to řidič, radiotelegrafista/střelec z trupového kulometu a velitel, který mimo velení musel obsluhovat dělo i kulomet ve věži, jakožto střelec/nabíječ. Rozdělení jednotlivých úloh ve vozidle mělo vycházet ze zkušeností našeho francouzského spojence. Dále se všude dozvíme, že čtvrtého člena doplnili až němečtí okupanti, kteří zkonfiskované tanky zařadili do své výzbroje. Potud je jistě všechno v pořádku, informace do sebe zapadají a není třeba s tím nijak polemizovat.
Pokud ale nad těmito informacemi začneme trochu logicky přemýšlet a položíme si následující otázky, začne mezi těmito dogmaty skřípat. Proč tedy byla věž tanků kategorie II-a tak mohutná? Pro jednoho člena osádky a danou výzbroj by se jistě dala navrhnout menší a kompaktnější věž, která by ušetřila nemálo oceli. Případně by při zachování stejné hmotnosti umožňovala zvýšit sílu pancéřové ochrany. Navíc pokud přihlédneme ke konstrukcím našeho spojence (viz věž tanku R-35). Další otázkou zůstává, proč tanky pro podporu pěchoty, tedy kategorie II-b, měly v zadání osádku čítající čtyři muže. Velitel pomalejšího vozidla měl přeci více času na to pozorovat terén a případně střelbou podporovat pěchotu při pronikání mezi statickými cíli. Nutno podotknout, že ani jedna z kategorií nebyla primárně určena pro boj s obrněnou technikou protivníka. Pro tento boj byly určeny střední tanky kategorie III. Mou nedůvěru později prohloubila i níže uvedená fotografie nastoupených osádek před svými tanky LT vz. 35.
Foceno z knihy. Bohužel nemám kvalitnější provedení.
Popisek k fotografii v knize Československá obrněná vozidla 1918-1948 od pánů Franceva a Klimenta tvrdí, že se jedná o kombinované roty pro potlačení nepokojů sudetských Němců na podzim 1938. Pokud se podíváme pozorněji, stojí před každým tankem čtveřice mužů. Na tuto otázku se mně až později dostalo odpovědi, že je chybně časově zařazena a že se jedná o slovenskou rychlou brigádu před odjezdem na výchozí pozice před napadením Sovětského svazu. Které zařazení je pravdivé nedokáži posoudit. Minimálně tedy z dané fotografie vyplývá, že i pozdější slovenská armáda přešla na čtyři muže v lehkých tancích vz. 35. V tancích LT-38 užitých slovenskou armádou byli již standardně čtyři muži, což je věc relativně známá. Počítalo se ale u tanků LT vz. 38 s tím jedním mužem navíc už před okupací zbytku Československa?
Světlo do celé problematiky zasvítilo až během nudy u internetu a následném brouzdání po youtube. Jak jistě víte, ve sbírkách VHÚ v Lešanech se nachází i lehký tank LT vz. 35 uvedený do provozuschopného stavu a to včetně schopnosti střelby slepou municí. Při jedné střelecké ukázce (odkaz na video níže) si nelze nevšimnout, že se před tankem i později v bojovém prostoru pohybuje čtveřice lidí. Samozřejmě mi to nedalo a autora videa jsem se zeptal na tuto nesrovnalost s literaturou. Odpověď byla jednoznačná a dovolím si ji celou odcitovat: „Věc se má následovně, dle návrhu cvičebního řádu pro lehké tanky z roku 1936 byli tři členové osádky: řidič, střelec (radiotelegrafista) a velitel. Tento návrh byl předán jednotkám útočné vozby k připomínkování. Po připomínkování došlo k rozšíření osádky tanků na čtyři muže, řidič, radiotelegrafista, střelec a velitel. Ono je toto rozšíření logické, podíváme-li se na úkoly původního střelce dle návrhu z r. 1936 (obsluha radiostanice, střelba dle rozkazů velitele, výjimečně dle vlastního rozhodnutí, příprava střeliva ke střelbě, vede evidenci počtu vystřílených nábojů a zajišťuje jejich doplňování, pomáhá veliteli při odstraňování poruch zbraní, spolupracuje při vyhledávání cílů, pozoruje účinek palby, je-li třeba, pomáhá řidiči v úpravě stanoviště a zastírání tanku a je i pomocníkem řidiče při odstraňování poruch a zásobování tanku). Tyto úkoly se po připomínkování tohoto návrhu cvičebního řádu ve výsledku rozdělily mezi střelce a radiotelegrafistu. Za povšimnutí stojí, že radiotelegrafista sedí vlevo vpředu a v dosahu má pouze radiostanici a TK vz. 37, kdežto střelec je vpravo ve věži, kde má na dosah druhý těžký kulomet lafetovaný ve věži, stejně tak může veliteli pomoci s obsluhou kanonu a s nabíjením druhé poloviny dotace kanonové munice umístěné v nástavku věže.“ Citaci bych jen doplnil, že slovo střelec znamená střelec z kulometů vz. 37, protože střelcem z 3,7 cm kanonu vz. 34 ÚV zůstává nadále velitel vozidla a tím pádem střelec z věžového kulometu se stává nabíječem.
https://www.youtube.com/watch?v=8nLTqCKfozk
https://www.youtube.com/watch?v=-sXYYOXetPU
A jaký je tedy výsledek? Lehké tanky podskupiny II-a měly čtyřčlennou osádku ve složení řidič, radiotelegrafista/střelec z trupového kulometu, nabíječ kanonu/střelec kulometu ve věži a velitel/střelec z kanonu. Z videa je také dobře patrné, že na rozdíl od velitele, který při obsluze zbraně sedí na sedátku zavěšeném ve věži, musí nabíječ celou dobu stát a při otáčení věže se tak musí posouvat v bojovém prostoru. Aby ale věc nebyla tak jednoduchá, tak musím konstatovat, že uvedený cvičební řád ani jeho podobu po připomínkování nemám k dispozici a tedy za dané rozmístění osádky nemohu dát ruku do ohně, i když se s ním plně ztotožňuji. Na potvrzení si tedy budeme muset počkat až do vydání nějaké publikace od některého renomovaného autora. Dá se ale předpokládat, že zaměstnanci VHÚ si jistě dané video nevycucali z prstu a mají ho podloženo historickými fakty.
Na problém počtu mužů ve vozidle a rozdělení jejich úloh se ještě můžeme podívat z pohledu konstrukčních oddělení jednotlivých výrobců. V ČKD i Škodových závodech měli na dané téma odlišný názor, který je nejvíc patrný u vozidel střední kategorie, tedy tanků V-8-H a Š-II-c neboli T-21. Ale pěkně popořadě. Je nutné si všímat umístění velitelské věžičky, otvoru pro signalizační praporky, optiky nebo krytky zaměřovače a průzorů v čelních stěnách a bočnicích. Zatímco rozmístění posádky v korbě je neměnné, tedy řidič vpravo a telegrafista vlevo, ve věži je situace odlišná. I zde však musíme konstatovat, že střelec vždy seděl vlevo, protože tak byla konstruována děla Škoda. Je jedno o jaký typ děla se jednalo. Ale ne vždy byl tento muž i velitelem vozidla. Tady už nastává ten rozdílný pohled na věc.
U tanků LT vz. 34, LT vz. 35 i P-II-a, je rozmístění ve věži jednoznačné a dané původně jedním mužem ve věži. Tedy velitel je střelec i nabíječ. Toto máme podloženo i umístěním pozorovací věžičky velitele i zaměřovače děla na stejné straně. Stejný způsob, kdy byl střelec velitelem vozidla, se opakuje i u LT vz. 38. Tady ale už předpokládejme i přítomnost nabíječe, jehož existence vyplývá z hlášení ze zkušebních střeleb prototypu. Zde je nutné porovnat rozmístění s vývojovým předchůdcem, tedy exportním tankem TNH, kdy v dvojmístné věži sedí střelec a velitel. Předpokládejme, že rozdělení pozic střelec/velitel a nabíječ u tanku LT vz. 38 bylo požadavkem armády v rámci unifikace lehkých tanků.
, 
, 
, 
Fota LT vz. 34, LT vz. 35, LT vz. 38, TNH
K první změně se dopracujeme u tanků pro podporu pěchoty. Jak vypadal tank Š-II-b ze Škodových závodů, nevíme, protože se prozatím nenašla jediná fotografie. Naštěstí u konkurenčního P-II-b z ČKD se již několik fotografií objevilo. Nejvíc světla do naší věci vnáší fotka nejstarší. Zapadnutý tank s otevřeným poklopem na věži. Otvor pro signální praporky a periskop je jasně patrný napravo od děla, zatímco zaměřovač děla vlevo. Společným dítětem obou konkurenčních firem se stal tank ŠP-II-b, který v původní podobě také spadal mezi lehké pěchotní tanky. Zachoval si tak základní rysy svých neúspěšných předchůdců včetně dispozice věže s otvorem pro praporky vpravo. Z toho můžeme vyvodit závěr, že u tanků kategorie II-b, byl střelec z děla osvobozen od samotného vyhledávání cílů a soustředil se pouze na zpracování informací od velitele vozidla a následnou přesnou střelbu. Dá se předpokládat, že velitel obsluhoval odpojený věžový kulomet a pomáhal střelci s nabíjením. I zde ale konstrukční týmy držely stejnou linii, která byla jistě způsobena zadávacími podmínkami armády. Můžeme předpokládat, že toto rozdělení funkcí v dvoumístné věži armádní činitelé vyhodnotili jako výhodnější.
, 
Fotky P-II-b a ŠP-II-b
V kategorii středních tanků se ale na domácím poli už dostaneme k rozdílnému pojetí. Novější tank Š-II-c (později T-21) ze Škodových závodů si zachoval rozdělení ve věži stejné jako jeho lehčí sourozenci z kategorie II-a. Kdežto starší Š-III měl podobně jako V-8-H z ČKD rozdělení ve věži jako tanky kategorie II-b. Co vedlo konstruktéry Škodových závodů ke změně nevíme. Stejně tak nevíme, jak se k danému problému stavěla armáda, když se v soutěži o střední tank potkaly dvě odlišné koncepce velení. Je pravda, že účelnější bylo zachovat jistou unifikaci se zavedenými typy. Vítězem soutěže se však stal tank z ČKD, pro který byl připraven název ST vz. 39.
, 
, 
Fotky ST vz. 39, Š-III, Š-II-c
A to je prosím vše. Exportní typy rozebírat nebudu.
