Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 354.

Moderátoři: jarl, michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 354.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 354.
Zde viz náčrt

Obrázek

, na kterém je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. A nyní se opět ocitáme, spolu s textem od Miloše Hubáčka, asi 150 mil na západ od amerických letadlových lodí admirálů Fletchera a Spruanceho, když v tamějších částech Pacifiku, se nacházely tři velké oběti zdrcujících náletů hloubkových bombardérů, které vedli dva korvetní kapitáni Leslie (zde viz foto korvetního kapitána Maxwella F. Leslieho, majetek Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Leslie
a zde pak samotné foto

Obrázek

, pod kterým je popisek LCDR_Max_Leslie_USN_April_1942, , a bylo několikrát zvětšeno.) a McClusky. Těmi oběťmi byly japonské letadlové lodi Sórjú, Akagi a Kaga (zde viz foto z letadla

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Kaga, Akagi a Sórjú, po útoku amerických střemhlavých bombardérů v bitvě u Midway, foto je volně na několika webech, zde bylo foto zmenšeno.)
, které se z mocného nepřítele, v odpoledních hodinách, dne 4. června 1942, postupně měnily v ohořelá monstra a vraky. Vraky, které se měly stát potravou hlubin, a které brzy pohltil Pacifik. Další popis pak, na str. 440 a dále, podává Miloš Hubáček, který ve své knize Pacifik v plamenech píše, cituji:

„Stroje se zastavily, mořská voda se valila do podpalubí velkými otvory způsobenými desítkami explozí, zuřily požáry, k obloze stoupala oblaka kouře, hladina oceánu byla poseta stovkami trosečníků zoufale bojujících o záchranu holého života. Na všech třech, nedávno ještě hrdých a mohutných letadlových lodích, jež byly pýchou japonského válečného námořnictva, byla situace stejná. Pouhých několik minut stačilo americkým letcům, aby zbavili velitele 1. úderného svazu viceadmirála Naguma (zde viz foto

Obrázek

pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech), pětasedmdesáti procent operační síly jeho svazu a velitele Spojeného loďstva Jamamota (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) naděje na úspěch v rozhodujícím námořním střetnutí 2. světové války v Tichomoří.“

Dál pak Miloš Hubáček píše, že na letadlové lodi Sórjú, vydal její kapitán Rjúsaku Janagimato, rozkaz k opuštění lodi v 10 hodin 45 minut. Čili asi 20 minut poté, co na její palubu dopadla první americká puma ze střemhlavého bombardéru. Samotný kapitán Janagimoto odmítl svou loď Sórjú opustit a nadále zůstával na jejím ohořelém a kouřem zahaleném můstku. Tento příběh je celý popsán od Miloše Hubáčka úplně stejně, jako jej popsal v Č. 328., Micuo Fučida a Masatake Okumya v knize Midway – Rozhodující bitva v Pacifiku ze str. 169. Nebudu jej tedy zde celý vypisovat a jen řeknu, pro připomenutí, že pro něho šel, poddůstojník Abe, což byl zápasnický šampion, který jej chtěl z potápějící se lodi dostat. Po krátké řeči a ostrých pohledech Abe uznal, že Janagimota neodvede, jen jej znovu pozdravil a opustil loď.
A tak si řekneme, že podle amerických historických pramenů. Zasadila Sórjú poslední úder americká ponorka Nautilus. Celý tento příběh český spisovatel vypisuje na str. 441, cituji:

„Po neúspěšném útoku na bitevní loď Nagumova svazu v 8.25 ráno a po pozdějším šťastném uniknutí torpédoborců se její velitel (myšleno americké ponorky Nautilus) korvetní kapitán William H. Brockman rozhodl, co nejrychleji dostihnout nepřátelský svaz. V 10.29 vysunul periskop a na obzoru viděl stožáry a valící se kouř. Zamířil tedy tím směrem, a když v 11.45 opět vysunul periskop, uviděl ve vzdálenosti asi osmi mil hořící letadlovou loď. Pomalu, velmi pomalu se Nautilus (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek USS_Nautilus_SS-168, foto je majetkem US NAVY, zde bylo zvětšeno.) přibližoval. Brockman musel co nejvíce šetřit baterie, které zatím nemohl při plavbě na hladině dobít a jejichž energie povážlivě ubývalo. O hodinu později znovu zjišťoval situaci, a to už jasně viděl v optice periskopu velkou letadlovou loď, stráženou dvěma torpédoborci, a jak se mu zdálo, nebyla natolik poškozena, aby její stav byl beznadějný. Brockman periskopem nemohl rozpoznat skutečný rozsah poškození Sórjú a obava, že nejvýznamnější z hladinových plavidel – letadlová loď by mohla přece jen být zachráněna a opět nepřítelem použita, jednoznačně rozhodla o volbě cíle. Ve 2 hodiny 59 minut (14.59), ze vzdálenosti 900 metrů, odpálil první torpédo a v rychlém sledu dvě další. Hned na to ponorka sestoupila do hloubky 100 metrů, aby unikla hlídkujícím torpédoborcům. Mohutné detonace oznamovaly, že torpéda našla cíl. Po celou následující hodinu vřela voda kolem Nautila výbuchy hlubinných pum, posádka zažívala horké chvíle, zdálo se, že nápor rozběsněných Japonců nikdy neskončí, ale nakonec vše utichlo. V 16.10 se Brockman odvážil vystoupit k hladině a vysunout periskop. Uviděl, že zasažená loď hoří po celé délce. Kolem sedmé hodiny plameny zachvátily palivové nádrže, obrovitá exploze loď rozlomila a v 7 hodin 20 minut (19.20) večer 4. června Sórjú zmizela pod hladinou i se svým velitelem kapitánem Janagimotem a sedmi sty muži posádky, kteří buď zahynuli dřív, než byl dán rozkaz k jejímu opuštění, nebo zůstali uvězněni v nepřístupných podpalubních prostorech a nebylo pro ně úniku.“

V dalším pak český historik Miloš Hubáček popisuje druhou letadlovou loď Kagu, kterou se po celé odpoledne pokoušelo zachránit několik desítek mužů z protipožárních čet, když hašením chtěli omezit šlehající plameny. Píše tedy o tom dál, na str. 442., a 443., tato slova, cituji:

„Většina posádky dostala příkaz opustit loď krátce po poledni, když se již situace jevila kritickou; na palubě zůstali jen dobrovolníci bojující s rozpoutaným živlem. I Kaga byla napadena americkou ponorkou, ale nikdy nebylo přesně zjištěno, o kterou šlo. Torpédo vypálené ze vzdálenosti asi 1 000 metrů zasáhlo bok lodi v takovém úhlu, že se odrazilo, opsalo oblouk, jeho hlavice naplněná výbušninou se odlomila a potopila, zatímco zadní část zůstala na hladině, kde k ní po chvíli doplavalo několik japonských trosečníků. Velký šedivý válec, jenž měl přinášet zkázu, se tak stal záchranou pro námořníky, kteří se jej s posledními zbytky sil přidržovali a čekali, až je vyloví doprovodná plavidla (celý příběh i o torpédu, je popsán v mém Č 327., jako Poznámka od redakce amerického vydání knihy - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku – od Micuo Fučidy, Masatake Okumiyae, str. 166., a 167.).
V pozdním odpoledni připlul člun vyslaný torpédoborcem Hagikaze s úkolem převézt do bezpečí příslušníky záchranných čet, kteří stále ještě zůstávali na hořící lodi a tvrdohlavě odmítali smířit se s tím, že Kaga je ztracena. I nyní odmítli sestoupit do člunu; namísto toho žádali, aby se vrátil a přivezl ruční vodní čerpadla. Člun byl za 20 minut zpět, tentokrát s písemným rozkazem velícího důstojníka přikazujícím okamžitě opustit loď. Teprve nyní jeden za druhým sešplhávali po lanech k hladině černí od kouře, s popáleninami a krvácejícími zraněními. Z paluby Hagikaze už mohli jen bezmocně sledovat, jak v 7 hodin 20 minut (19.20) se vzduch zachvěl dvěma obrovskými explozemi a jak se za 5 minut Kaga potopila.“

A nyní se nejprve vraťme v čase, k dopoledni, dne 4. června 1942, abychom si řekli, že v 11 hodin admirál Nagumo se svým štábem opouštěl vlajkovou loď Akagi. Na letadlové lodi, čím dál tím víc rozpáleném můstku, zůstával její velitel kapitán Aoki s několika důstojníky. Ale již po půl hodině i oni museli uprchnout před postupujícími plameny z můstku. Dalších 5 hodin se ještě Aoki s těmi, kteří zůstali naživu, pokoušeli letadlovou loď Akagi zachránit. Teprve v 17 hodin 15 minut odpoledne byl Aoki nucen přiznat marnost dalšího souboje s ohněm, který letadlovou loď likvidoval jednu část za druhou. Co následovalo v tuto hodinu, popsal na str. 443., český historik, cituji:

„Rozkázal přenést císařův portrét na torpédoborec Nowaki (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek destroyer_Nowaki, torpédoborec Nowaki, foto je majetkem Wikipedie: https://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_ ... aki_(1940)
, bylo několikrát zmenšeno.) což se stalo s pochmurnou posvátností, a o něco později následoval příkaz opustit loď. Radiostanicí torpédoborce Nowaki žádal na Aokiho příkaz fregatní kapitán Muira admirála Naguma o povolení Akagi potopit. Nagumo vůbec neodpověděl, ale v 11.25 večer (23.25) došel rozkaz admirála Jamamota. Jamamoto, který měl k Akagi silný citový vztah – v mládí právě na této lodi celé roky sloužil – přikázal nepotápět ji, naopak pokusit se ji odtáhnout domů.
Fregatní kapitán Muira, když mu byl na Nowaki rozkaz předán, nastoupil do člunu, vrátil se na Akagi, kde našel kapitána Aokiho připravujícího se zemřít spolu s lodí, které po dlouhou dobu velel. Miura musel vynaložit veškerou svoji výmluvnost, aby jej přiměl ke změně rozhodnutí. Nakonec oba muži opustili letadlovou loď s tím, že Aoki bude z paluby torpédoborce organizovat pokus o její záchranu tak, jak přikázal Jamamoto. Oba ale v tuto dobu již věděli zcela jistě, že se to nikdy nemůže podařit. Po celou noc ohořelá a opuštěná vlajková loď 1. úderného svazu, ozařovaná měsíčním světlem, čněla nehybně nad hladinou oceánu, obklopena rozlitou naftou, troskami a mrtvými těly. Za rozbřesku ve 4 hodiny 50 minut dne 5. června 1942 se Jamamoto smířil s nevyhnutelným a přikázal ji potopit. Salva torpéd z Nowaki poslala velkou loď ke dnu.“

Na jiném místě, odpoledne stejného dne, 4. června 1942, admirál Fletcher z můstku křižníku Astoria bezmocně pohlížel na pohromu, která dopadla na jeho letadlovou loď Yorktown. Admirál věděl, že nejdůležitější ze všeho je, v tomto čase, najít a zničit onu čtvrtou japonskou letadlovou loď, která je zároveň tou poslední, kterou ještě admirál Nagumo má.

„Letouny, které přinesly zkázu Yorktownu, musely startovat právě z ní, a pokud bude akceschopná, stále hrozí jeho lodím nebezpečí. Od průzkumných bombardérů poručíka W. C. Shorta, které vyslal před polednem, aby po ní pátraly, dosud neobdržel žádnou zprávu, a nebylo možno dál vyčkávat se založenýma rukama. Přikázal kontradmirálovi Smithovi, aby dal neprodleně z křižníku Astoria katapultovat dva hydroplány, které odletí na Midway a předají veliteli atolu kapitánu Simardovi příkaz k okamžitému vyslání průzkumných letounů; musí za každou cenu najít čtvrtou japonskou letadlovou loď. Aniž o tom Fletcher věděl, Hirjú již vypátrána byla.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 354.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 355.

Skoro tři hodiny křižovaly a prohledávaly průzkumné letouny poručíka W. C. Shorta, rozděleny do dvojic, pod nimi prázdný oceán. V nejzápadnějším sektoru oceán prozkoumávala dvě letadla, kterým velel poručík Samuel Adams. Bylo krátce před 14.30 odpoledne, když se letouny obrátily zpět na letadlovou loď Yorktown. A pak to přišlo. Český historik Miloš Hubáček vše popisuje na str. 444., své knihy - Pacifik v plamenech - těmito slovy, cituji:

Přesně ve 2 hodiny 45 minut (14.45) Adams zahlédl dole na hladině charakteristické bílé stopy lodních šroubů. Cesta zpět byla v tomto okamžiku zapomenuta, oba průzkumné letouny změnily kurs a rychle se blížily ke skupině japonských plavidel plujících plnou rychlostí na sever. Poručík je chvíli sledoval dalekohledem a potom odeslal na [b]Yorktown rádiovou depeši, která byla později jeho velícím důstojníkem označena za nejpřesnější, nejjasnější a nejlepší hlášení o kontaktu leteckého průzkumu s nepřátelským hladinovým uskupením[/b]. Zněla:
´1 letadlová loď, 2 bitevní lodi, 3 křižníky, 4 torpédoborce, 31 stupňů severně, 179 stupňů 05 minut západně, kurs 000 stupňů, rychlost 15 uzlů´.
Po odeslání zprávy a po šťastném odražení útoku náhle se objevující stíhačky, se oba průzkumné bombardéry ve 2 hodiny 37 minut (14.37), tentokrát s konečnou platností, vracely na mateřskou loď. Zpráva došla na Yorktown právě v okamžiku, kdy začínal nálet japonských bombardérů. Než mohla být předána admirálu Fletcherovi na Astorii, byla letadlová loď zasažena, byl přerušen přívod elektřiny a radiostanice vyřazena z činnosti. Teprve později se podařilo signální lampou veledůležitou informaci předat na můstek Astorie. Fletcher (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno) měl nyní potvrzeno, že západním směrem se nachází čtvrtá nepoškozená letadlová loď, znal její přesnou pozici a sílu doprovodu. On sám ale nemohl v této chvíli nic, neboť vyřazením Yorktownu byl jeho 17. operační svaz (TF 17) zbaven možnosti užít palubních letadel. Zbýval ale Spruancův 16. operační svaz (TF 16).“

Radisté na letadlové lodi Enterprise zachytili rádiovou depeši poručíka Adamse také, a admirál Spruance (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech) vůbec neztrácel čas. Okamžitě nechal připravovat ke startu útočnou vlnu. Pro napadení japonské letadlové lodi Hirjú (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno) určil 25 střemhlavých bombardérů (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), ze kterých původně 10 patřilo k palubním letounům Yorktownu. K tomu pak český historik, na str. 445., a dál píše, když začíná velitelem vysílaných střemhlavých bombardérů, cituji:

„Za velitele vybral poručíka Earla Gallahera, který se v dopoledních hodinách podílel na útoku na Nagumův svaz ve skupině korvetního kapitána McCluskyho. Zajištění stíhačkami nebylo možno bombardérům poskytnout, protože všechny Wildcaty, které zbývaly, musely především chránit vlastní lodi.
Těsně před půl čtvrtou odpoledne Spruance sdělil rádiem Fletcherovi, že se chystá napadnout japonskou letadlovou loď, a tázal se, zda má pro něj Fletcher nějaké příkazy. Fletcher odpověděl, že nemá žádné, že plně potvrdí jeho příkazy. Znamenalo to, že Fletcher dává podřízenému kontradmirálovi zcela volnou ruku ke všem krokům, které uzná za potřebné, respektoval skutečnost, že útok provedou letouny z lodí Spruanceova svazu, a nehodlal proto omezovat jeho vlastní rozhodování. Ve 3 hodiny 30 minut (15.30) se Enterprise natočila po větru. Motory zaburácely na plný plyn a bombardéry opouštěly letovou palubu. U jednoho z nich se po startu objevila porucha na motoru, vrátil se, a tak jich zamířilo do prostoru označeného průzkumným letounem poručíka Adamse čtyřiadvacet. Jedenáct bombardérů neslo 500kg pumu, třináct po dvou 250kg.“

Jen několik málo minut před tím, než z letadlové lodi Enterprise vzlétly střemhlavé bombardéry pod velením poručíka Earla Gallahera, byl na druhé letadlové lodi Spruanceho TF 16, na Hornetu (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a Hornet (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech), vyhlášen protiletecký poplach. Totiž radarová obrazovka letadlové lodi ukazovala tzv. neznámý „Skupinový cíl“, civilně – skupinu neznámých letounů – blížících se z jihu. K této skupině neznámých letounů, český historický spisovatel Miloš Hubáček, na str. 445., a 446., dodává, dále tak napínajíc situaci, cituji:

„Protože už dávno minula doba, po kterou mohlo vystačit palivo bombardérům 8. eskadry korvetního kapitána Roberta R. Johnsona a 8. průzkumné eskadry korvetního kapitána Waltera F. Rodeeho, jež startovaly před osmou hodinou ranní, všichni na Hornetu se již smířili se smutnou skutečností, že po vyčerpání paliva bombardéry skončily ve vodách oceánu. Letadla, která nyní odhalil radiolokátor, proto musela být nepřátelská. Hornet počal obracet zádí k jihu, stejným směrem se natáčely hlavně protiletadlových děl a neznámým letadlům v ústrety vyrazily stíhačky. O pár minut později ale napětí vystřídal jásot. Neblížily se japonské bombardéry, ale jedenáct letounů Johnsonovy eskadry, které po neúspěšném hledání Nagumova svazu přistály na Midway, načerpaly palivo, znovu se pokusily nepřítele najít, a až když se to opět nepodařilo, vracely se na mateřskou loď. Dorazily právě včas. Ve 3 hodiny 30 minut (15.30) přistál poslední z nich, pomocný personál okamžitě natáhl čerpací hadice a prázdné nádrže se opět plnily desítkami galonů benzínu. Unavení letci vystoupili z letadel, dostalo se jim rychlého občerstvení, ale zároveň se dozvěděli, že není vyhnutí, že musí v nejkratší době znovu vzlétnout proti poslední Nagumově letadlové lodi, která dosud unikala. Nikdo z nich, i když se sotva držel na nohou, nevznesl slovo námitek, naopak.
Ve 4.03 (16.03) se již bombardéry odlepovaly z letové paluby, celkem jich vzlétlo šestnáct; víc jich velitel Hornetu kapitán Mitscher neměl. Zamířily na severozápad stejně jako půl hodiny předtím Gallaherova eskadra z Enterprise.“

Český historik na str. 446., 447., hovoří o tom, že vyčerpání a únava, v odpoledních hodinách dne 4. června 1942, nebyla jen na straně Američanů, ale jak je zaznamenáno v lodních denících, byla i na straně Japonců. Zde se k vyčerpání a únavě přidávala i vážnost situace, jako tomu bylo především na poslední japonské letadlové lodi, na Hirjú. Dál pak všechny problémy nejen na letadlové lodi Hirjú rozepisuje těmito slovy, cituji:

„Od ranního rozbřesku, od přípravy palubních letounů k útoku na Midway, neměl nikdo na lodi chvíli oddechu. Osádky letadel, které přežily dramatickými událostmi naplněný den, byly na pokraji svých fyzických sil, obdobně se cítily i hlídky, obsluhy protiletadlových děl, muži ve strojovně, důstojníci na můstku. Od samého rána trvající nepřetržitý sled nepřátelských náletů udržoval celou posádku v napětí a následky se musely v pozdním odpoledni zákonitě projevit.
Přesto ale admirál Jamaguči (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek_viceadmiral_Tamon_Yamauchi, foto je majetkem Japanese NAVY, bylo zvětšeno), a jeho operační důstojník fregatní kapitán Kanoe nemohli dovolit ani chvíli oddechu. Věřili, že přes těžké ztráty, které svaz utrpěl, není ještě všechno ztraceno a že je dokonce naděje na vítězství. Z informací pilotů útočných skupin plynulo, že jedna americká letadlová loď byla těžce poškozena Kobajašiho bombardéry, druhá Tomonagovými torpédovými letouny. Tak zněla hlášení, jimiž byli uvedeni v omyl i admirálové Nagumo a Jamamoto.
Jamaguči byl přesvědčen, že Fletcherovi zůstala již jen jedna z jeho tří letadlových lodí, podaří-li se zasáhnout a vyřadit i jí, jsou ztráty vyrovnány, hrozba nejnebezpečnější zbraně nepřítele – palubních letounů – je zlikvidována a zbytky amerického loďstva budou již snadno poslány ke dnu mohutnou převahou stahujících se japonských sil. Jamaguči mohl být zcela oprávněně v tuto chvíli ještě optimistou, neboť, jak již bylo řečeno, nic nevěděl o tom, že má proti sobě dvě netknuté nepřátelské letadlové lodi, a na druhé straně mu bylo známo, že na Jamamotův příkaz ze všech stran spěchají do oblasti bitvy posily. Podle Jamagučiho bylo nyní rozhodující uchránit Hirjú do příštího dne, kdy v ranních hodinách již může dorazit letadlová loď Zuihó ze svazu admirála Kondóa, později i Jamamotovy hlavní síly s letadlovou lodí Hóšó (Hosho) /zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek letadlová loď Hosho - Hóšó po operaci Midway, foto je volně přístupné na několika webech./. V tuto dobu také vpadnou Američanům do boku Rjúdžó a Džúnjó (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je japonská letadlová loď Rjúdžó, foto je volně přístupné na několika webech. A zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_přeloženo, letadlová loď junyo_Džunjo_1945, foto je majetkem US NAVY, pro palbu bylo zvětšeno.), letadlové lodi, které nyní nejvyšší rychlostí mířily od mlhavých a nehostinných Aleut na jih. Hirjú mohl nejlépe ochránit tím, že alespoň poškodí poslední – jak se domníval – nepřátelskou letadlovou loď natolik, aby jej nebyla schopna svými letouny ohrozit. Znamenalo to napadnout ji co nejdříve.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6828
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 354.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 356.

Odpoledne, dne 4. června 1942, po šestnácté hodině, když admirál Jamaguči zvažoval útok na, jak se domníval, poslední americkou letadlovou loď, měl pro něj jen velmi málo letadel. Dle českého historika Miloše Hubáčka, admirálovi na lodi Hirjú, zbývalo jen 5 střemhlavých bombardérů a čtyři bombardéry torpédové. Doprovodných Zer měl již jen 6 a ta musel ponechat k ochraně vlastních lodí, čili bombardéry by musely letět bez ochrany ve vzduchu.
A nakonec přece jen rozhodl – zaútočit! O tom pak český historik, na str. 447., a na dalších, své knihy, Pacifik v plamenech píše tato slova, cituji:

„Přesto ale rozhodl, že i s těmito slabými silami musí být útok proveden, a zpočátku stanovil start na 4 hodiny 30 minut (16 hodin 30 minut). Za velitele skupiny určil poručíka Hašimota, který se právě vrátil z torpédového útoku na Yorktown. Opět se shromáždili piloti a velitel lodi kapitán Kaku k nim měl projev, tak jak bylo v japonských ozbrojených silách zvykem před každou závažnější akcí. Pronášel věty o posvátném poslání, o neomezené víře, kterou v ně má, přitom ale viděl, že promlouvá k mužům na smrt unaveným, kteří s popelavě šedými tvářemi a zarudlýma očima se jen s největším úsilím drží na nohou. Pochopil, že vyslat do útoku letce v takovém stavu není možné, neboť by tím s velkou pravděpodobností ohrozil naději na úspěch akce už ve chvíli, kdy v polospánku zasednou za řídicí páky. Odešel za Jamagučim a informoval jej o neradostné situaci. Admirál si sice dobře uvědomoval, že čas je v tuto chvíli rozhodujícím faktorem, ale musel dát kapitánovi za pravdu, neboť stejně jako on měl obavu, že neuspěje-li útok pro fyzické zhroucení pilotů, znamená to konec možností nepřítele napadnout; nová letadla už vyslat nemohl, neměl je. Rozkázal proto odložit start o devadesát minut, na šestou hodinu (18 hodin) odpolední. Do té doby si letci alespoň trochu odpočinou, něco pojedí – ani jeden z nich nejedl od snídaně, a navíc, napadení amerických lodí za soumraku umožní lépe čelit jejich protiletadlové obraně.“

Bylo 17 hodin a 3 minuty, když hlídka na můstku křižníku Čikuma zahlédla, jak se přibližují nějaké letouny. Okamžitě byl vyhlášen protiletecký poplach, a to v několika sekundách, jenomže již bylo pozdě. Stalo se totiž to, čeho se japonský admirál Jamaguči nejvíce obával. Směrem k Hirjů se, s odpoledním sluncem v zádech, nepozorovány přibližovaly od jihozápadu, střemhlavé bombardéry poručíka Gallahera.

„Ve chvíli, kdy klaksony na Hirjú vyhlašovaly poplach, byly již letouny téměř nad lodí, a když se ozvaly první výstřely protiletadlových děl, prudce klesaly v útočné formaci z výšky 6 000 metrů, Gallaher rozhodl, že skupina z Enterprise napadne letadlovou loď a deset bombardérů poručíka Dava Shumwaye z Yorktownu zaútočí na nedaleko plující bitevní loď.
Když velitel Hirjú kapitán Tomeo Kaku viděl, že nepřátelský nálet je již v plném proudu, okamžitě přikázal prudký obrat vlevo. Kormidlo se otočilo do nejkrajnější polohy a těžká loď se celá naklonila, jak se její příď počala ostře natáčet doleva. V tutéž chvíli se Gallaher, následován svými piloty, ocitl nad cílem a v následujícím zlomku sekundy musel svrhnout pumy, nebo nebezpečný manévr opakovat. Stačil ještě zaregistrovat zoufalou snahu plavidla o únik, ale věřil, že pumy budou rychlejší. Pumovnice se otevřela a půltunová puma se řítila k vodní hladině. Stejně učinili i ostatní piloti skupiny – a všichni, jako jejich velitel, těsně loď minuli. Obrovské gejzíry vytryskly podél jejich boků a zalily letovou palubu. Pro tuto chvíli si Kaku mohl oddechnout, smrtelné nebezpečí se podařilo odvrátit.
Poručík Shumway naštěstí viděl, co se přihodilo Gallaherovi, radiostanice jeho letounu vyslala rozkaz a bombardéry mířící k bitevní lodi obrátily k Hirjú. V tom se na ně vrhla Zera. Japonští stíhači věděli, že je v sázce beze zbytku všechno, že bojují o záchranu poslední letadlové lodi 1. úderného svazu, a to, co prováděli, bylo téměř neuvěřitelné. Motory jejich rychlých strojů řvaly bičovány zoufalým úsilím pilotů vyždímat z nich veškerou energii, palubní kanóny a kulomety chrlily nepřetržitě proudy střel, stíhačky užívaly přímo akrobatických manévrů a také během necelé minuty se čtyři americká letadla zřítila v plamenech. Ostatní však pokračovala neúprosně dál.“

V tomto momentě soubojů kapitán Kaku, velitel Hirjú prudce změnil kurs v dalším úhybném manévru. Jenomže již bylo pozdě a chvíle poslední japonské letadlové lodi v Bitvě u atolu Midway byly sečteny. Miloš Hubáček, český historik, na str. 449., své knihy Pacifik v plamenech, konec Hirjú, popsal takto, cituji:

„Čtyři pumy zasáhly letovou palubu, s ohlušujícím rachotem trhaly kovové pláty, pronikaly hluboko do podpalubí a rozsévaly smrt. Přední výtah byl výbuchem vržen proti můstku, tisíce úlomků skla z rozbitých oken zasypaly kapitána Kaku a ostatní důstojníky, valící se kouř bránil v rozhledu a doslova znemožnil navigaci, přestože dosud nepoškozené stroje hnaly loď stále vysokou rychlostí 30 uzlů. Celá přední část letové paluby se změnila v jeden veliký kráter (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Midway, letadlová loď Hirjú hoří, foto je volně na několika webech dostupné. Patrný je pak zásah do přední části lodi.), letouny zaparkované poblíž zachvacoval oheň. Opět, jako předtím na lodích Sórjú, Akagi a Kaga, hořící benzín zaléval palubu, stékal do podpalubí a šířil další zkázu. Vybuchovaly palivové nádrže, munice. Požáry se v několika minutách staly nekontrolovatelnými, oslepená a poloudušená protipožární družstva musela ustupovat.
Zatímco letouny, jež změnily poslední Nagumovu letadlovou loď v hořící pochodeň, odlétaly zpět na Enterprise, dorazily na místo bombardéry Hornetu, vedené poručíkem Edgarem Stebbinsem. Když viděl kouřem zahalenou Hirjú, Stebbins rozhodl, že na loď, která je v takovém stavu, již není třeba plýtvat pumami, a zaútočil na plavidla z jejího doprovodu, na bitevní loď Haruna (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Haruna_1934, foto je volně přístupné na několika webech.) a těžký křižník Čikuma. Ani jedna ze svržených pum, ale nenašla cíl.
Stejně se vedlo o hodinu později eskadře létajících pevností B-17 (B-17E, zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech) majora George Blakiho. Letouny přilétaly z Havaje na Midway a v posledním úseku letu dostaly rádiový příkaz před přistáním na atolu napadnout zbytky Nagumova svazu. I když ohrozily japonské lodi několika těsně vedle jdoucími zásahy, vážnější škody nezpůsobily. Neuspěly ani další dvě skupiny létajících pevností vyslané z Midwaye a ze základny na ostrově Molokai. Tentokrát měli američtí piloti špatnou mušku.“

Japonský velitel Hirjú, kapitán Kaku, dle všech zápisů dlouho doufal, že se jemu a jeho mužům, přes všechny zuřící požáry, přece jenom letadlovou loď Hirjú podaří zachránit. Český historik Miloš Hubáček na str. 450., k tomu nalezl další historické podklady, cituji:

„Hlavní inženýr fregatní kapitán Kunizo Aisó jej ujistil, že rychlost 30 uzlů dokáže udržet. Kaku proto přikázal obrátit k jihovýchodu, hodlal se dostat z dosahu amerických letounů a snad dobelhat i domů. Brzy ale přišel okamžik trpké pravdy; nebylo v lidských silách zvládnout oheň šířící se v podpalubí, který zakrátko dosáhl ke strojovně. Muži uzavřeni v prostorách obklopených plameny umírali v nesnesitelném žáru prostupujícím rozpálenými pláty stěn, stropů i podlah. Až do poslední chvíle fungovalo telefonní spojení můstku se strojovnou, Kaku a Jamaguči dostávali v pravidelných intervalech hlášení o zhoršující se situaci ve strojovně. Potom se náhle telefon odmlčel. Mezi stále ještě běžícími turbinami již nezůstal nikdo naživu.
Kaku vyslal do podpalubí zvláštní skupinu dobrovolníků, aby se pokusili lokalizovat požár ohrožující strojovnu, a tím udržet loď plavby schopnou. Zpočátku se zdálo, že jejich nesmírné úsilí bude korunováno úspěchem, ale pak zaburácelo několik silných výbuchů, objevily se nové požáry, do podpalubí začala pronikat voda a loď se naklonila o patnáct stupňů. Boj o její záchranu pokračoval dalších devět hodin. Stroje se již dávno zastavily a nehybná velká loď se měnila v beznadějný vrak přes všechnu snahu zachránců. Ve 2 hodiny 30 minut ráno dne 5. června (1942) se smířil s nevyhnutelným i kapitán Kaku. Oznámil Jamagučimu, že nadešel čas k opuštění lodi. Admirál jen beze slova přikývl, přivolal radistu a dal odeslat admirálu Nagumovi depeši oznamující, že posádka Hirjú opouští.“

Pokračování příští pondělí.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=320
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“