Boj o Jeruzalém - díl druhý

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Boj o Jeruzalém - díl druhý

Příspěvek od Pátrač »

BOJ O JERUZALÉM – DÍL DRUHÝ – DĚNÍ V PALESTINĚ A V JERUZALÉMĚ DO ROKU 1922.


Tento díl už bude o mnoha věcech, u nás méně známých, jde o události staré 100 a více let.

Palestina, jako součást osmanské říše, byla v této říši na okraji zájmu. Tedy území, kde dnes leží stát Izrael a sporná území zvaná Pásmo Gazy a Západní břeh, do zániku osmanské říše dokonce ani nebylo samostatnou územně správní jednotkou.

A početní stav populace židovského původu byl výrazně menšinový.

Jak to vypadalo k roku 1878? Je to zajímavé vědět:

- okresy Akre a Nábulus byly součást provincie Bejrút

- okres Jeruzalém pod přímou správou Istanbulu z důvodu mezinárodního významu měst Jeruzalém a Betlém

Náboženské složení v tomto roce:

muslimové: 403 795 (88%)
křesťané: 43 659 ( 9%)
židé: 15 011 ( 3%)

Obrázek

Krásná fotografie města Betléma v roce 1898

Platilo, že:
Arabové (muslimové a křesťané)
- převážně venkovské osídlení
- hlavní městská centra: Jaffa, Nabulus

Židé
- převážně osady a venkovská sídla
- 4 nábožensky významná města: Jeruzalém, Hebron, Safed, Tiberias, zachováno dlouhá staletí

Jenže po roce 1880 začala na toto území proudit malá, ale vytrvalá, vysoce motivovaná a lidsky velmi statečná vlna imigrantů - židovští osadníci, kteří se usidlovali na zde zakoupené půdě. Ta půda byla zaplacena těžkými penězi. Vše se dělo přesně podle platného práva Osmanské říše a nelze tento proces nijak zpochybňovat.

Vše se dělo v duchu myšlenky Sionismu.

Sionismus byl a je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do Země Izraelské a vybudování a udržení židovského státu, národního státu Židů.

Název je odvozen od pahorku Sijón v Jeruzalémě, kde bibličtí proroci očekávají příchod Hospodina. Samotný pojem „sionismus“ pochází od Nathana Birnbauma.

Osmanská říše se snažila reformami modernizovat zemi - jejich součástí byla i pozemková reforma, která spočívala v privatizaci obecní půdy, přičemž půdu mohli kupovat a držet pod vlastním jménem i cizinci. Většinu půdy proto skoupili bohatí arabští obchodníci z prosperujících arabských měst, zejména z Bejrútu. Na přelomu století začaly zahraniční mise, konzuláty a charity skupovat palestinskou půdu od arabských obchodníků ve velkém. A na této vlně se snažilo zhmotnit své vize i sionistické hnutí.

Přínos židovských osadníků byl pro rozvoj území zásadní. Tak zásadní, že mohla padnout i tato slova:

„ Palestina potřebuje sionisty - jejich peníze, znalosti a píle přispějí ke znovuzrození této země“, napsal počátkem 20.století Daúd Barakat, arabský redaktor palestinského listu al-Ahraám.

Z toho plyne, že Židé byli na počátku 20.stol. v Palestině vítáni – přicházeli z Evropy či z USA, přinášeli vzdělání, lékařskou péči, pracovní příležitosti.

Obrázek

Obrázek pochází z roku 1882 a vidíme na něm právě založenou první židovskou osadu v Palestině, Roš Pina. Příliv židovských osadníků probíhal na základě hnutí Alija.

Alija (hebrejsky: עלייה‎‎, doslova „cesta vzhůru“, „výstup“) je souhrnný název pro židovskou imigraci do Palestiny a od roku 1948 do Státu Izrael. Židé hovoří o „návratu do domova svých otců“.

Obrázek

Řemeslná výroba v druhé židovské osadě Zichron Ja´a kov

Obrázek

Gymnázim Herzlija v Jaffě. Založeno jako úplně první hebrejské gymnázium v Osmanské říši v roce 1905, fotografie je z roku 1909. Byla to velmi pěkná stavba.

V první a druhé Aliji v letech 1881 až 1914 do Palestiny přišlo asi 75 tis. Židů. Ti se usadili výhradně na půdě, kterou řádně koupily jejich organizace. Tím dosáhl počet jejich populace okolo 90 tis.
- 1882 vznik kolonií Roš Pina a Zichron Ja´a kov
- 1905 první židovské gymnáziu v Jaffě
- 1908 založen první kibuc Deganja
- 1909 založen Tel Aviv
- 1912 založen Technologický institut Technion
Obrázek

Kibuc Degnja, dnes Deganja Alef, blíže k nám. Vzdálenější je kibuc Deganja Bet, založený v roce 1920, rozdíl v rozsahu budování je markantní…. Oba leží na břhu Galilejského jezera a těžily a těží z jeho vodních zásob.

Obrázek

Výstavba palestinského Technologického institut Technion, stav z roku 1914, před vypuknutím Velké války

Evropské státy si v této době mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí Osmanské říše, zejména díky obnově kapitulací, kdy se tímto termínem se v dějinách mezinárodního práva myslí každá dohoda, kdy některý stát dovolí jinému státu vykonávat extrateritoriální právo nad jeho národnostmi uvnitř svých hranic. Tento pojem je odlišný od pojmu „kapitulace“ ve smyslu vzdání se. Kapitulace může být vynucená, nebo i dobrovolná.

V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy. V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Ruském impériu vůči židům, přicházelo do Palestiny stále více aškenázských židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát.

Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat; sefardští židé totiž byli zpravidla po mnoho generací osmanskými občany, a měli značně větší práva než Aškenázové, kteří například jako cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské židy proto podporovali židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka.

Vztahy mezi židovskými osadníky a místními Araby nebyly vždy jednoduché, ale nebyly o nenávisti. Určité množství útoků na židovské komunity bylo dáno výhradně touhou po majetku. Nešlo o problém víry nebo nesnášenlivosti. Jak židovské lokality bohatly, nájezdy loupeživých band byly stále častější a ztráty na životech a majetku větší. Díky naprosté nečinnosti osmanských institucí byla založena obranná organizace Hašomer.

Obrázek

Jednotka ha-Šomeru – což v překladu značí Spolek hlídačů založený v roce 1909. Jednalo se o malou skupinu židovských imigrantů, kteří za roční poplatek hlídala osady. Tato skupinka měla do 100 členů.

Obrázek

Běžný sváteční den mezi sousedy- židy a Araby- přátelé, co se navzájem navštěvují, hostí a pomáhají si. Tato fotka hodně vypovídá. Myslím si, že až do konce velké války a příchodu prvních vyslovených arabských nacionalistů takto vypadalo soužití mezi oběma komunitami.
Obrázekxxxxx Obrázek
Manželský pár Izrael a Manya Sochat – zakladatelé ha-Šomeru.

V roce 1907 byl Izrael Shochat jedním z 10 lidí, kteří v Jaffě v bytě Jicchaka Ben-Zvi založili tajnou organizaci Bar-Giora, která se snažila vytvořit ozbrojenou židovskou domobranu. Jméno Bar Giora převzali od jednoho z židovských v první židovské válce. Manya Wilbuszewicz , vůdce a zakládající člen kibucu v Sejere, ho přesvědčila, aby se připojil k tamní zemědělské osadě.

Přijal nabídku a stal se druhým vůdcem komunity, kterou používal jako základnu pro výcvik židovských stráží. V květnu 1908 se Izrael a Manya vzali. Příští rok patřili Izrael a Manya Shochat k předním zakladatelům Hašomeru. Byl to výrazně ambicióznější podnik než Bar-Giora, a byl to první úspěšný pokus poskytnout organizovanou obranu všem židovským komunitám v Palestině.

Vše ukončila válka. Osmanská říše odmítla veškeré snahy židovské populace v Palestině o službu v osmanské armádě. Naopak. Po propuknutí první světové války se vedení ha-Šomeru snažilo kvůli obavám z tureckých represí demonstrovat svou loajalitu a Israel Šochat spolu s aktivisty Poalej Cijon včetně Davida ben Guriona, prosazují vznik židovské jednotky, která by bojovala ve válce na turecké straně. Israel Šochat spolu s manželkou byli přesto během války vykázáni do exilu v Turecku.

Více než 15 000 židů bylo z Palestiny deportováno do Egypta, do nitra říše a nebo jen na lodích ponecháno osudu ve Středozemním moři. Následně se objevily první snahy židů z Palestiny zasáhnout do války na straně Dohody- slibovali si od předpokládané porážky Osmanů více možností při budování domoviny.

ObrázekxxxxxObrázek

Zakladatelé prvních židovských jednotek v novodobé historii. Shodou okolností jde o dva ruské židy. První je Zeev Jabotinsky a druhý ruský válečný hrdina rusko-japonské války Joseph Trumpeldor. Každý vy stál za samostatnou práci. Zde to vynecháme.

Vůbec první vytvořenou jednotkou byl Sionský sbor mezkařů (Zion Mule Corps), který byl v první světové válce nasazen v letech 1914 až 1916 na Gallipolském poloostrově při vylodění anglofrancouzských sil. Toto vylodění skončilo vojenskou katastrofou, ale tento mezkařský sbor sehrál velmi významnou roli při zásobování bojujících jednotek a při evakuaci tisíců raněných vojáků na pláže a nemocniční lodě. Jde zcela nepochybně o historicky první židovskou vojenskou formaci, která vnikla a zasáhla do bojových operací po porážce židovského povstání v římské provincii Judea v letech 132 až 135 našeho letopočtu.

Pár fotografií:

ObrázekxxxxxObrázek
První fotografie ukazuje velitelský sbor Sionského sboru mezkařů a druhá potom základní jednotku tohoto sboru – mezka s nákladním sedlem a obsluhu či doprovod.

ObrázekxxxxxObrázek

Dvě fotografie Sionského sboru mezkařů- jedna ukazuje rozmístění při odpočinku v galipolských úžlabinách, druhá potom ústup sboru z Gallipoli. Jejich činnost, na té děsivě prohrané bitevní akci, byla zatraceně těžká práce za malou odměnu, ale položila základ budoucnosti…

Po evakuaci Galipole byl sbor mezkařů rozpuštěn. Jenže jeho vůdčí osobnosti David Ben Gurion a Vladimír Ze´ev Žabotinsky, byli vytrvalí a neustále se snažili o to, aby vojenské formace vytvořené z židů znovu vznikly. V březnu 1915 schválil v Egyptě Výbor palestinských uprchlíků usnesení, které mělo za cíl „vytvořit Židovskou legii a navrhnout Anglii její nasazení v Palestině.“

Tak vznikla Židovská legie. Byla to židovská sionistická armádní jednotka složená z dobrovolníků, která bojovala po boku britské armády za vyhnání Osmanské říše z Palestiny. Celkem existovalo pět praporů židovských dobrovolníků s čísly 38 až 42. byly to prapory královských střelců a bojovalo v nich i mnoho židů, kteří sem přišli jako dobrovolníci z mnoha zemí, ne jen z území Palestiny. V bojích postoupily tyto prapory přes řeku Jordán, kde zajistili přechody přes tuto řeku, bojovaly nedaleko Jeruzaléma a poslední boj podstoupili u Megida.

V bojích padli 91 vojáků, mnoho bylo zraněno. Více než 100 jich zemřelo na nemoci, převážně malárii. V poslední fázi svého nasazení podléhali velení generál majora Edwarda Chaytora, velitele horské divize ANZAC.

ObrázekxxxxxObrázek

První fotka ukazuje velitele 42. praporu židovské legie. Druhá je velmi zajímavá. A prot si tuto fotografii si zapamatujte. Vojáci – příslušníci Židovské legie vyfotografovaní u Západní zdi v prosinci 1918. Na této fotografii jsou logicky v uniformách britské armády. V pozdějším, devátém dílu bude podobná fotografie a budou na ní židovští vojáci v uniformách Izraelských obranných sil… na stejném místě.

Téměř všichni členové židovských praporů byli demobilizováni a následně propuštěni ihned po skončení první světové války v listopadu 1918. Někteří z nich se vrátili do svých zemí, jiní se usadili v Palestině, aby realizovali svůj sionistický sen. Mezi nimi i budoucí premiér Státu Izrael, David Ben-Gurion .

Na konci roku 1919 byla židovská legie zredukována na jeden prapor s názvem First Judaeans a jeho nejvýznačnější insignií byl čepicový odznak ve tvaru menory s hebrejským slovem קדימה Kadima, co značí Vpřed. V roce 1921 byl i tento útvar trvale rozpuštěn.

ObrázekxxxxxObrázek
Znak židovské legie a 39. prapor židovské legie pochoduje Bet shemem

Bývalí členové legie se podíleli na obraně židovských komunit během nepokojů v Palestině v roce 1920. Dva bývalí členové legie byli zabiti spolu s Trumpeldorem v Tel Hai. Jeden bývalý člen legie byl zabit v Tel Avivu- Jaffě během nepokojů v Jaffě v roce 1921. Někteří členové židovské legie se usadili v mošavu Avihayil .
Možná si čtenář nyní řekne - někam se nám ztratil Jeruzalém. Neztratil, ale pohnuté dějiny této oblasti a města nelze oddělit od určitého pozadí a to jsem se pokusil těmito črtami trochu rozkrýt.

Jeruzalém se nachází ve střední části Judských hor, které zahrnují Olivový vrch na východě a horu Skopus na severovýchodě. Judské hory tvořily jádro Judského království a nacházejí se v nich mnohá významná města, zejména Jeruzalém.

Nadmořská výška Starého Města je zhruba 760 metrů nad mořem. Celý Jeruzalém je obklopen údolími a suchými říčními koryty zvanými vádí. Oblast jižně od Starého Města protínají tři údolí.

Kidronské údolí probíhá východně od Starého města a odděluje Olivovou horu od vlastního města. Podél jižní části starého Jeruzaléma se naopak nachází Hinonské údolí se strmými roklemi spojovanými s biblickou naukovou o posledních věcech s představou pekla. Tyropoeonské údolí začíná na jihozápadě poblíž Damašské brány, probíhá směrem jihojihovýchod centrem Starého Města k Siloamské nádrži a rozděluje spodní část dvou vrchů, Chrámové hory na východě a zbytku města na západě. Dnes je toto údolí vyplněno stavební sutí, která se zde během století nahromadila.

Dnešní Jeruzalém se dělí na dva základní celky, Staré Město s tradici kontinuálního osídlení od starověku na to se podívané trochu více a ne jednou v této a dalších částech a nová předměstí vznikající v jeho okolí od 19. století. Ta se dělí na dvě další podčásti a to Západní Jeruzalém a Východní Jeruzalém.
Západní Jeruzalém sestává z území, které bylo pod kontrolou Izraele do roku 1967 a jde především o západní a jihozápadní městské čtvrtě. Centrum Západního Jeruzaléma leží při ulici Derech Jafo, kde se rozkládá takzvaný Střed Města.

V politickém a historickém slova smyslu označuje tu část Jeruzaléma, která byla během první arabsko-izraelské války v roce 1948 dobyta Izraelem a ocitla se uvnitř teritoria vymezeného takzvanou Zelenou linií, která do roku 1967 rozdělovala Jeruzalém. Šlo o západní a centrální část města, ovšem bez Starého Města. Patřila k ní rovněž enkláva pod izraelskou suverenitou okolo hory Skopus. V roce 1967 v Šestidenní válce Izrael dobyl i východní část města Východní Jeruzalém, do té doby obsazenou Jordánskem, a sloučil obě části do jednoho městského správního celku.

V správním slova smyslu tak rozdělení na Západní a Východní Jeruzalém ztratilo smysl, ale v politickém a mezinárodněprávním zůstává zachováno, protože zatímco izraelská suverenita nad Západním Jeruzalémem je mezinárodně uznávána, přičlenění oblastí Východního Jeruzaléma nikoliv. Osobně si myslím, že je to naprostá hloupost, ale OSN, EU a kdovíkdo další, si myslí něco jiného.

V ryze geografickém slova smyslu označuje západní Jeruzalém západní část města, bez ohledu na její historický a mezinárodněprávní status.
Východní Jeruzalém je označení pro část Jeruzaléma, která byla v roce 1948 ve válce o nezávislost obsazena Jordánskem – protiprávně bez jakéhokoliv odporu OSN. Navíc toto území s celým Západním břehem Jordánsko anektovalo, což uznala jen Velká Británie a Pákistán. V roce 1967 v Šestidenní válce toto území s celým Západním břehem obsadil Izrael a kupodivu byl okamžitě označen za okupanta.

Zahrnuje jeruzalémské Staré město a část z nejposvátnějších míst judaismu, křesťanství a islámu. Toto označení tedy představuje oblast, která byla v letech 1949-1967 pod jordánskou správou, a která byla začleněna do města Jeruzalém po roce 1967.

Po Válce o nezávislost v roce 1948 byl Jeruzalém v těžkých bojích rozdělen na dvě části.

Západní část, která byla obydlená převážně Židy, přešla pod izraelskou správu, zatímco východní část, obydlená převážně Araby, přešla pod jordánskou správu. Arabové žijící v západní části Jeruzaléma byli nuceni odejít a stejný osud postihl i Židy ve východní části Jeruzaléma. Jedinou oblastí ve východní části Jeruzaléma, která byla ponechána v izraelských rukou, po 19 let jordánské anexe, byla hora Skopus, kde se nachází Hebrejská univerzita. Toto území tak tvořilo enklávu a proto se nepovažuje za součást východního Jeruzaléma.

Po Šestidenní válce v roce 1967 přešla východní část Jeruzaléma pod izraelskou správu a byla sloučena se západní oblastí, ještě společně s několika sousedícími vesnicemi ze Západního břehu. V listopadu 1967 vydala RB OSN rezoluci č.242, která požadovala izraelské stažení z území, která okupuje po „posledním konfliktu“. Jeruzalém však v rezoluci výslovně zmíněn nebyl. V roce 1980 přijal Kneset základní zákon Jeruzalém ve kterém je uvedeno, že:

„Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.“

Tento zákon však OSN jako celek a mnoho států z vlastní vůle neuznává.

Obrázek
Vrcholek hory Scopus. Tato hora je směrem na západ je obrácena ke Starému Městu, směrem na východ k Judské poušti. Poutníci přicházející do města ze severu spatří z vrchu Scopusu poprvé Staré Město a místo, kde stával Jeruzalémský chrám. Odtud pochází jeho název v hebrejštině, otrocky přeloženo značí Hora pozorovatelů.

Na rozdíl od zbytku východního Jeruzaléma vrch Skopus existoval od Války za nezávislost v roce 1948 až do roku 1967 jako izraelská exkláva na jordánském území. Vlastnictví vrchu Skopus Izraelem je mezinárodně uznáváno. Od roku 1980 leží Skopus v rámci oficiálních izraelských hranic města Jeruzaléma.
Na vrchu Scopu se nachází kampus Hebrejské univerzity a Nemocnice Hadasa.

Z geograficko-politického hlediska je unikátem čtvrť Talpijot Mizrach, která neleží ani v Západním ani ve Východním Jeruzalému ale v prostoru, který byl před rokem 1967 nárazníkovým pásmem a tedy zónou nikoho.

Následuje mizerná mapa, ale jinou – lepší jsem nesehnal. Musí tedy stačit. Mapa ukazuje současný Jeruzalém a v jeho půdorysu zakreslené hranice obou Jeruzalémů před Šestidenní válkou.

Obrázek
Zeleně orámovaná modrošedá plocha je Západní Jeruzalém, Plocha orámovaná červeně je Východní Jeruzalém. Je vidět i enkláva okolo hory Scopus. Pro orientaci naštěstí stačí.

Ve světle výše uvedeného můžeme považovat za jasné, že od konce 19. století se začal Jeruzalém měnit. Do té doby to bylo málo významné město, žijící v klidu a sloužící poutníkům- křesťanům, kteří chtěli navštívit Chrám Božího hrobu a baziliku narození Páně v nedalekém Betlémě, muslimů, co se rozhodli navštívil svá svatá místa a samosebou židů, kteří se chtěli pomodlit u Západní zdi.

Rychlý přírůstek židovské populace daný hnutím Alija, vedl k tomu že, se Jeruzalém začal rozrůstat mimo tradiční lokalitu Starého města.

Jeruzalémské Staré Město je starobylá část Jeruzaléma o rozloze zhruba 1 km², obklopená jeruzalémskými hradbami. Je rozděleno do čtyř čtvrtí: židovské, křesťanské, muslimské a arménské. Do Starého Města spadá také Chrámová hora a část hory Sijón.

Rozložení Starého Města a jeho dnes známé hranice mají své kořeny už v období Osmanské říše, ačkoli mnohá obvyklá místa pocházejí z mnohem starších dob. Až ke konci Osmanské říše, v druhé polovině 19. století, se začal Jeruzalém zvětšovat a rozšiřovat za hranice Starého Města do oblasti nazývané „Nové Město“, které dnes tvoří většinu města Jeruzalém. Městská část uvnitř hradeb pak dostala jméno „Staré Město“.

Na plán tohoto celku se nyní podíváme:

Obrázek

A aby to bylo živější, krásná letecká fotografie z roku 2018:

Obrázek

Dohledal jsem zajímavé číselné údaje o tom, jak se město rozrůstalo populačně.

V roce 1876 v tomto městě žilo: 12 000 židů, 7 650 muslimů a 5 470 křesťanů.

Dle sčítání v roce 1896 je vidět prudký přírůstek židovské populace: 28 110 židů, muslimů přibylo jen málo: 8 560 a křesťanů o něco více: 8 750 lidí.

A roce 1922 potom máme tato čísla: 34 000 židů, 13 400 muslimů a 14 700 křesťanů.

U muslimů a křesťanů to ale nebylo tím, že by náhle v jejích očích vzrostl význam jejich posvátných míst. Křesťané nic významnějšího nemají a pro muslimy jde až o třetí nejposvátnější místo jejich víry, přestože se v Koránu toto město nikde nezmiňuje. Je to dáno vývojem tohoto náboženství.

Přírůstek populace těchto dvou vír byl podmíněn tím, že židovské osidlování přineslo prosperitu, pracovní místa, lékařskou péči a další věci, kterých se v zaostalé Osmanské říši jen málokde mohlo lidem dostat. A stále to bylo pokojné, navzájem vhodné soužití… přestože se u určité části představitelů palestinských Arabů začal projevovat rostoucí odpor proti rychlému růstu počtů židovské imigrace.

Změna k horšímu se ale blížila. A jako mnohokrát v historii před tím i potom cesta ke zlým událostem byla dlážděna dobrými úmysly. O co tedy šlo?
V říjnu 1917 hlásil generál Allenby do Londýna, že válku na Blízkém východě vyhraje. A v Londýně a Paříži začalo porcování obrovských arabských teritorií.

Pro Araby a Židy se Velká Británie stala symbolem svobody. Od Británie si všichni slibovali lepší budoucnost – Arabové vlastní arabský stát a židé vznik národní domoviny na místech té ztracené v minulosti. Měli k tomu důvod.

Byla to Balfourova deklarace z roku 1917 která byla a je vyjádřením postoje britské vlády v otázce vytvoření židovské domoviny na území, které po první světové válce ztratila Osmanská říše. Dopis podepsaný britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem byl odeslán 2. listopadu 1917 lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, předsedovi britské sionistické organizace. Vláda Jeho Veličenstva v něm vyjadřuje podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti historické Palestiny při respektování občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva tohoto území.

Obrázek

Sir Artur Balfour a zde je text dané deklarace:

Ministerstvo zahraničí
2. listopadu 1917

Drahý lorde Rothschilde,
s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií s židovskými sionistickými aspiracemi, které bylo předloženo a schváleno Kabinetem.

„Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“

Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci.

Upřímně Váš
Arthur James Balfour.


V době vzniku deklarace činili Britové mnoho dalších slibů. Balfour na zasedání vlády dne 31. října 1917 prohlásil, že deklarace příznivá snahám sionistů umožní Británii vést nesmírně účinnou propagandu v Rusku i v USA . Je tedy skutečně otázkou jak vážně byla deklarace myšlena Británií jako státem, bez ohledu na postoje mnoha jejích občanů a politiků…

Události se ale valily dále a dále a v roce 1920 na základě mírové konference proběhlé v Paříži od 18. ledna 1919 a s několika přestávkami trvala až do 21. ledna 1920. Účastnili se jí představitelé celkem 32 států. Položila základy poválečného upořádání Evropy a Blízkého východu.

Proces pokračoval brzy po skončení této konference, kdy se delegáti vítězů I. světové války kteří se sešli v italském San Remu 25. dubna 1920, aby řešili nové územní uspořádání blízkovýchodního regionu po ukončení Osmanské říše.

Zde vyzvali zástupci svobodných národů Anglie, Francie, Itálie a Japonska, s USA jako pozorovatelem, ke zřízení vlasti pro židovský národ v tehdejší Palestině.

Vítězové rozdělili blízkovýchodní region na mandát francouzský a britský. Francie spravovala Sýrii, potažmo Libanon, Britové pak Irák a Palestinu. Do rezoluce ze San Rema byla včleněna i nám už známá Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917. Rezoluci pak označil britský diplomat Lord Curzon za „Izraelskou Magnu Chartu“ a byla také jednomyslně potvrzena v roce 1922 všemi 51 státy Ligy národů v Mandátu pro Palestinu. Dokument ze San Rema, a na něj navazující smlouva francouzsko-britská a anglo-americká, patří mezi smlouvy Ligy národů a stal se až dodnes součástí mezinárodního práva.

Dokument uznal nejen spojení židovského národa s jeho historickou vlastí v izraelské zemi, přejmenované císařem Hadrianem na Syria Palestina, ale potvrdil rovněž právo židovského národa na vlast na celém území západně od Jordánu včetně Jeruzaléma. Když - a není to vzácné – narazím na lidi co zpochybňují platnost existence státu Izrael, vždy se jim snažím vysvětlit, že tato konference rozhodla o zřízení Jugoslávie, Maďarska, Polska a pobaltských zemí na troskách poraženého Německého císařství a rakousko-uherské monarchie. Je to ale marné.

Mandát pro Palestinu požadoval nejen vytvoření židovské vlasti v Palestině, ale stejným mandátním systémem byly vytvořeny sousední arabské státy, nebo africké země v druhé polovině 20. století, jako např. Kamerun, Togo, Benin, Burundi, Tanzanie, Namibie, Papua Nová Guinea nebo Samoa. Arabové získali celou Mezopotámii a Arábii. Podle Mandátu pro Palestinu nemají Židé pouhé právo zakládat své komunity na celém území západně od Jordánu, ale svobodné státy měly povinnost jim v tom dokonce pomáhat.

Nástrojem, který to měl vše zajistit se staly mandátní správy Velké Británie a Francie. Francouzi nás nezajímají, co měli splnit udělali. Nás zajímá Britský mandát Palestina známý také jako Mandát pro Palestinu bylo mandátní území Velké Británie, které jí bylo svěřeno Společností národů na Pařížské mírové konferenci z roku 1919 a její pokračovací konferencí v San Remu.

Je ale potřeba říci jedno. Ve všech dokumentech co jsem zde citoval či o nich psal se používá slovo „domovina“, či sousloví „národní domovina“. Ani v jednom se nepíše o státu pro židovský národ.

Obrázek

Krátké období klidu vystřídali dobře organizované arabské demonstrace proti židům, které přerostly do útoků na ně a mnoho lidí přišlo o život. Britská mandátní správa ale rychle rozvinovala svoji infrastrukturu, nakonec přicestoval i první vysoký komisař pro Palestinu, sir Herbert Samuel – stalo se 1. června 1920.

Za protižidovskými útoky stál člen prominentní arabské jeruzalémské rodiny al-Husajní. Mladý, vzdělaný muž jménem Mohamed Amín al-Husajní, známý také jako Hadždž Amín al-Husajní.

ObrázekxxxxxObrázek

První fotografie ukazuje muže jménem Mohamed Amín al-Husajní, známého také jako Hadždž Amín al-Husajní. Byl to arabský vlastenec, bohužel později nacionalista nejhoršího typu. Stal se zněj brutální židobijec, osobní přítel Adolfa Hitlera, který jej jmenoval čestným Árijcem a válečný zločinec. Druhá fotografie je fotografie prvního vysokého komisaře pro Palestinu sira Herberta Samuela.

Hadži Amín bol odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Britská policie, která nechtěla popudit arabské obyvatelstvo jej však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn, a vrátil se zpět do Jeruzaléma. Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem Herbertem Samuelem potvrzený za Veľkého Muftího Jeruzaléma, a jeho kritikům bylo nepokrytě vyhrožováno smrtí zejména z tábora muslimských radikálů, nakloněných Aminovi.

Al-Husseini představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalizmu, koncept, který zde byl dosud neexistoval. Arabové historicky neměli ještě nikdy tak výrazné protižidovské názory. Když se Amin dostal k moci, začal kampaň teroru a zastrašování proti komukoliv, kdo odporoval jeho vládě a jeho metodám. Vyzýval k zabíjení Židů při každé příležitosti, ale stejně tak eliminoval Araby, kteří se mu stavěli na odpor, nebyl ochotný vyjednávat nebo dělat kompromisy.

Nepochybně ale mistrně ovládal i umění přetvářky a nejednou si dokázal naklonit vysoké britské představitele v Palestině, přesvědčit je o své naprosté loajalitě, potřebnosti až nenahraditelnosti k britským zájmům na Středním východě. Z té doby také pochází jeho asi nejznámější výrok:

"Zapamatujte si, že toto byla a zůstane arabská země. Všichni cizí okupanti a sionisté, budou do posledního muže zmasakrovaní. Nechceme žádný pokrok, žádnou prosperitu. Osud této země rozhodne meč“.

A aby to nebylo všechno a aby to nebylo málo složité, začala třetí Alija. Příčinou třetí Alije bylo jak přijetí Balfourovy deklarace, tak samotné ustanovení britského mandátu nad Palestinou. Po válce došlo v Evropě ke vzniku nových států a růstu nacionálních tendencí. Vše vedlo k celé řadě pogromů. Značný význam mělo i zavedení přísných kvót pro příjem přistěhovalců ze strany Spojených států. Ty byly přitom zaměřeny primárně proti východní Evropě. Dodatečným motivujícím faktorem byla ekonomická krize, a to v tom smyslu, že skýtala možnost započetí nového života v Palestině. Do Palestiny v rámci této Alije dorazilo 35 000 nových přistěhovalců. Skončila v roce 1925..

Karty v Palestině byly rozdány. Jak to bylo dál se pokusím popsat ve třetí části.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Blízký a střední východ“