Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 199.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 199.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 199.
Mapa poloostrova Bataan

Obrázek

, na které jsou vidět trasy ústupu americko-filipínských jednotek i s linií, kterou poté jednotky zaujímaly k 1. 1. 1942. Patrné jsou i dva proudy pomalu postupujících jednotek útočící japonské armády. Pod Bataanem je pak vidět malý, velice hornatý ostrov Corregidor. Mapa je volně přístupná na několika webech.

Boje o Bataan a Corregidor od 1.1. do 12. 5. 1942.
Do Nového roku 1942 byly americké a filipínské jednotky zatlačeny japonskými oddíly na poloostrov Bataan a kdo byl jinde tak musel ustoupit na ostrov Corregidor (lodní či letecká činností - o všem tom bude ještě postupně i řeč - poznámka autora), který leží hned pod řečeným poloostrovem.
Zde viz mapu

Obrázek

, na které je ostrov Corregidor, ležící pod Bataanským poloostrovem na Luzonu. Na Corregidoru jsou patrná i letiště, která tam byla k 8. 12. 1941. Zde viz též skicu

Obrázek

, pod kterou byl popisek - poslední místa obrany na Luzonu. Malíř zde zakreslil i pevnostní děla na ostrově Corregidor, která, jak říká historiografie, v době hromadných japonských náletů vypomáhala i PVO ostrova. Patrná jsou zde i místa často opakovaných měst a některých letišť, Manilská zátoka, Manila, Cavite a další a další místa pro orientaci. Mapa i skica jsou volně přístupné na několika webech.
My si nyní nejprve řekneme jak pokračovalo letectvo, většinově již spíše USAAF a letectvo PVO, které zbylo po vytlačování pozemních sil, a po těžkých náletech na letiště a neustálých leteckých soubojích. Je pozoruhodné, že se americké i filipínské letectvo stále pokoušelo i o ofenzivní akce, tedy nejen o obranu.
Filipínské a americké pozemní oddíly (stejně jako letectvo) tak od konce roku 1941 a počátkem roku 1942, "začaly upevňovat své pozice pro konečnou obranu", říká již nám známá trojice Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka II. pod titulem Kapitola 3., na začátku článku s titulkem Bitva o Bataan a Corregidor, období 1. leden - 12. květen 1942 - str. 129 až 147., kde průběžně především řeší, v následujících čtyřech měsících a dvanácti dnech, leteckou činnost, která neustala. Dozvíme se i určitá fakta z pozemního dění na Bataanu a Coregidoru, a i o některých pozemních bojích, se kterými mělo co dočinění letectvo. Až dokončíme pasáže o letectvu (do května 1942), bude následovat ve stejném období i pozemní fronta (také do května), kde budeme mít i možnost ověření si faktů, která již byla zčásti řečena u letectva. Zároveň se dozvíme další nová fakta, a to i z pozemních bojů, včetně tam bojujících jednotek obou stran, a to z dalších historických podkladů. Začínáme tedy období:

Letecká činnost Bataan a Corregidor od 1. ledna do 12. května 1942.
Na poloostrově Bataan byly do 1. ledna 1942 soustředěny zbytky letounů, mezi kterými bylo "18 ks původních a dva nově postavené P-40 a dva P-35A , které 29. prosince 1941" přelétly na letiště Pilar Field, letiště, které leží na severovýchodě poloostrova Bataan.

"Pozemní personál 17. stíhací perutě musel velmi tvrdě pracovat, aby z rýžových polí postavil během několika dnů vzletové dráhy. Cabcaben Field bylo vybudováno na jihovýchodním pobřeží poloostrova a Bataan Field asi tři míle od něj na sever."

Letecká činnost 2. ledna 1942.
Dne 2. ledna 1942 "odstartovalo k letu na Bataan Field pět P-35A (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - 17thps_P35s_1941, foto je volně přístupné na několika webech) a jediný přežívající A-27 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - North_American_A_27s_Nichols_Field_41, foto je volně přístupné na několika webech.) , ale při příletu je uvítala palba protiletadlových děl. Letoun 1/Lt. Oscara D. Waytta Jr. byl těžce poškozen a pilot obrátil k Pilar Fieldu, kde havaroval a zabil se. P-35A, který pilotoval 2/Lt. Kranmtz, byl také zasažen a zamířil zpět do Pilaru. Zde byl na přistání dlouhý a letoun musel být odepsán. Ke třem zbývajícím 0-49 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Vultee_L_1A_Viglant_USAF_0_49, foto je volně přístupné na několika webech) , které odlétaly na Corregidor, se přidal A-27. Během přistání se dva pozorovací letouny převrátily na příď a urazily vrtulové listy, takže byly nepoužitelné."

Z letecké historiografie USA se dozvídáme, že v lednu 1942 bylo na Filipínách, zde konkrétně na Bataanu a Corregidoru, velice těžké posilovat nějak letectvo, ale i jen nahrazovat ztráty vzniklé jak bojem, tak i zaviněnými i nezaviněnými haváriemi. V této době již totiž americké bombardovací letectvo a jeho jednotky ustoupily do Austrálie. S bombardovacím letectvem odjelo i jeho rozsáhlé zázemí, a jak se japonské jednotky dostávaly na Luzonu čím více dál na jih, byla situace stále zoufalejší...! Do hry vstupovaly i z nouze nutné reorganizace, o kterých nám na str. 129., podává svědectví trojice historiků, když píše ale i o dalších faktech, cituji:

"S několika málo zbývajícími letouny se příslušníci USAAF, ať už letci nebo pozemní personál, nyní přetvořili na pěchotu. Výcvik v této nové roli byl poskytován lidem, kteří s ním neměli vůbec žádnou zkušenost. Podařilo se však soustředit široký výběr zbraní, mezi nimiž byly kulomety lewis, automatické pušky browning, námořní kulomety marling, několik britských bren carrierů, jež byly vyloženy z plavidel, které byly na cestě do Hongkongu v době, kdy tato kolonie padla.
Získali také několik 0,5palcových kulometů z letounů, ale ty se po několika výstřelech zahřívaly, protože byly konstruovány pro střelbu, při níž byly ochlazovány náporem vzduchu.
Již od začátku (obléhání) měli obránci malé zásoby potravin a po týdnu musely být tyto dávky sníženy na polovinu. Jižní část ostrova (Luzonu a tím i poloostrova Bataan) byla silně zamořena malárií a netrvalo dlouho a zásoby chininu došly. S koncem bojů (duben, květen 1942) bylo malárií zasaženo přes 80 % amerických a filipínských vojáků."

Bylo již řečeno, že když se přehoupl Nový rok 1942, začala obrana poloostrova Bataan. Na poloostrov pak japonské lehké bombardéry, za doprovodu stíhačů, útočily takřka každý den. Nejprve se jednalo o bombardéry JAAF, ke kterým se postupně přidaly, od 2. ledna, i bombardéry JNAF. Nálety japonských bombardérů se nejprve soustředily na Bataan, aby pak přešly na útoky proti ostrovu Corregidor, který bombardovaly po čtyři dny. Ve dny 4. a 5. ledna pak japonské bombardéry z 1. KU napadaly i Mariaveles. Mezitím však japonská armáda dne 2. ledna vstoupila do hlavního města Filipín, do Manily a na základnu Cavite Navy Yard (loděnice válečného námořnictva), kde bylo bombardováním a destrukcemi takřka vše zničené.

3. ledna 1942.
Japonská 47. nezávislá čútai se přemístila na letiště Cabanatuan (Cabanatuan, letiště a základnu - viz na mapě severně od Manily). Když japonská letadla přelétala na tuto novou základnu, byly letouny 47. nezávislé čútai, Ki-36, napadeny americkými P-40 ze základny Pilar Field. Americké P-40 v té době zrovna hloubkově letiště v Cabanatuanu postřelovaly.

"2/Lt. Earl R. Stone Jr. ze 17. stíhací perutě sestřelil a zabil velícího důstojníka Capt. Sadao Horiho. Horimu byla posmrtně udělena zvláštní citace."

4. ledna 1942.
Velitelství letectva na Bataanu a na Corregidoru, aby pozvedlo morálku letců, ale i pozemních jednotek, naplánovalo ´velkou akci pro P-40´, když po jejím skončení, měli všichni stíhači, po útoku na japonskou bombardovací formaci, zamířit a přistát na letišti Del Monte (Del Monte je letiště na nejjižnějším filipínském, velkém ostrově Mindanao - ostrov Mindanao kapituloval až 10. 5. 1942. Letiště Del Monte leží na severu ostrova Mindanao - viz mapu všech ostrovů Filipín).

" Útok 17ti pilotů, kteří byli vybráni ze čtyř perutí 24. stíhací skupiny, vedl Lt. William E. Dyess.
4. ledna 1942 v 11,00 hodin odstartovalo z Pilaru Field pod velením Lt. F. C. Robertse 9 stíhaček P-40 a zamířily nad Del Carmen (letiště Carmen Field leží na jihozápadním pobřeží Luzonu, východně od města San Antonia a nad ním severněji leží velmi často citované letiště Clark Field), kde se měly setkat s dalšími devíti letouny. Když se však tyto letouny neobjevily, vrátily se do Pilar Fieldu, kde doplnily palivo a odstartovaly k Del Carmen. Cestou však vlétly do špatného počasí a k cíli dorazily pouze čtyři letouny. Lt. David L. Obert a 2/Lt. Walter Wilcox nezávisle přistáli v Cebu, kde doplnili palivo a potom zamířili na Mindanao, ale Wilcox havaroval na ostrově Bohol a zabil se. Lt. Vogel přistál na ananasovém poli, zatímco 2/Lt. J. P. Cole havaroval na ostrově Negros a těžce se zranil. Později byl člunem převezen do Del Monte. Po příjezdu do Del Monte se Roberts a ostatní, kteří přežili tento let, dozvěděli, že operace byla zrušena."

O komplikacích, které vznikly pro některé piloty, účastníky akce, a které byly též do deníků pro historiky zaneseny, píše autor válečného deníku, a trojice historiků nám na str. 131, k tomu napsala, cituji:

"Velící důstojník na Mindanau generálmajor William F. Sharp naznačil, že podezříval piloty, že bez rozkazů odejdou (odletěli) z Bataanu, ale dovolil jim, aby zůstali na Del Monte, odkud čtyři letu schopné letouny prováděly po dva týdny průzkumné lety, než byl vydán rozkaz vrátit se na Bataan."

Ve stejný den, kdy se konala akce na povzbuzení morálky, tedy 4. ledna v odpoledních hodinách, odstartoval z letiště Orani Field, letiště na vrcholu ostrova Bataan, letiště, které bylo v tu dobu velmi blízko americko-filipínských obranných linií, 1/Lt. Robert Wray, který severně od Zambales pronásledoval japonský průzkumný letoun.

"Náhle na něj zaútočily čtyři japonské stíhačky. Wray se proti nim otočil a jedna s kouřícím motorem zmizela za kopcem. Ostatní ho začaly pronásledovat, ale Japonec, který ho následoval příliš nízko, havaroval po nárazu na stromy. Z Orani Field už potom nebyly podniknuty žádné bojové lety."

5. ledna 1942.
Dne 5. ledna pak boje ve vzduchu, ale i na zemi, o Bataan a Corregidor pokračovaly.
Japonská Źera´A6M z tainanského leteckého pluku z Legaspi (zde viz foto

Obrázek

, letících A6M Zero, foto je volně přístupné na několika webech.) se soustředila na sérii hloubkových útoků.

"5. ledna vedl Lt. Masuro Seto čtveřici letounů k útoku na Mariaveles (jih poloostrova Bataan, viz mapu), kde si nárokovaly zapálení jednoho plovákového letounu, další tři plovákové letouny a jeden malý létající člun měly zničit nebo poškodit. Podařilo se jim objevit pomocnou peruť Pat Wing 10, které zničily dva Curtissy SOC Seagully, dva Voughty OS2U Kingfishery a obojživelný Grumman J2F Duck (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - Grumman_J2F_Duck, foto je volně na několika webech) . Všechny letouny byly potopeny. Vedoucí sekce A6M potom jižně od Limay napadla dva P-40 a NAP3/C Saburo Nozawa jednoho z nich sestřelil. Jeho obětí byl zřejmě 2/Lt. Percy Ramsey, který ještě s dalším pilotem odstartoval z Bataan Field. Oba měli provést průzkumný let, ale Japonci na ně náhle zaútočili a Ramsey byl sestřelen, ale podařilo se mu z letounu vyskočit. Po přijetí této zprávy byly odpoledne vyslány k prozkoumání Limay další tři A6M, ale piloti na zemi nic neobjevili.
Třetí pilot ve formaci, NAP3/C Šizuo Išii potom uviděl osamělý P-40, začal ho stíhat a donutil ho narazit do země. Velitel A6M však byl zasažen a NAP2/C Kazuo Jokokawa byl donucen s poškozeným letounem nouzově přistát na Nichols Field, které bylo ještě nedlouho předtím drženo Američany. NAP2/C Joshisuke Arita přistál v jeho blízkosti a po zjištění, že je Jokokawa v pořádku opět odstartoval a s Išiim se vrátil na základnu. Po provedení oprav přiletěl příštího dne i Jokokawa."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 199.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 200.

6. ledna 1942.
Dne 6. ledna 1942 odstartovaly z letiště Pilar Field na Bataanu , dva letouny P-40 na průzkum. Prvá z dvojic letěla na průzkum do oblasti nad zálivem Lingayen, ale při návratu během přistání na pilota 2/Lt. Stephena H. Crosbyho zaútočil Japonec. Druhý z dvojice P-40 útočníka zahnal, ale potom byl jeho letoun zasažen protiletadlovou palbou. Pilotovi se však podařilo bezpečně přistát. Od trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , z knihy - Krvavá jatka II. pod titulem Kapitola 3., pod titulkem Bitva o Battan a Corregidor, období 1. leden -12. květen 1942 - str. 132, se o dalším dozvídáme, cituji:

"Jeho zachráncem byl 2/Lt. Joseph L. McClellan, který spatřil za ocasem jeho stroje Ki-30 (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů). na který zaútočil a pravděpodobně jej sestřelil.
Druhá dvojice, 2/Lt. Elmer 'Bud' Powell Jr. a William M. Rowe napadli nad Manilským zálivem šestici Ki-48 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech). Powell zaútočil na druhou trojici, ale byl zasažen do očí a z letounu vyskočil."

8. ledna 1942.
Uběhly dva dny, když 8. ledna, odstartovaly tři P-40, které měly provést průzkum a hloubkové útoky na japonská letiště. Když provedly průzkum a vracely se, spatřily tři japonské Ki-30, "které v hloubkových útocích postřelovaly letiště Pilar, ale žádného z nich se jim nepodařilo sestřelit. Avšak Pilar Field už byl nyní opuštěn, 9 P-40, 2 P-35A a jediný A-27 byly soustředěny na letišti Bataan Field, kde dostávaly rozkazy již jenom k průzkumným letům."

9. ledna 1942.
Toho dne se japonská armáda připravovala na pozemní ofenzívu, která měla začít na obou stranách poloostrova Bataan. Pro japonské letectvo však bylo až příliš málo důležitých cílů. Japonské velitelství proto rozhodlo, že nebude nasazena celá 5. letecká divize. Útočná činnost 5. letecké divize tak byla ukončena již 7. ledna 1942. Další den byla japonská 5. letecká divize reorganizována, když část divize byla odvelena a ti, co zůstali byli posíleni o 10. nezávislou hikotai, která zde zůstala pod velením plukovníka Komotaro Hošiho, jako přímá podpora japonské pozemní armády určené na dobytí Bataanu. Celá 5. letecká divize tak byla rozmístěna do těchto míst, viz. tabulku od trojice historiků na str. 132., kde je velice patrná historická práce jednoho z trojice historiků, jedná se o Japonce, který se jmenuje - Jasuho Izava -. cituji:

"Velitelství 5. letecké divize: Vigan.

4. letecký prapor.
8. sentai,....Tuguegarao:...................................................30.. Ki-48 (14 služby schopných)
...................Vigan:..............................................................7..Ki-15 a Ki-46

4. sentai, ...Tuguegarao: (část)
...................Formóza: (část)..............................................25 Ki-21 (18 služby schopných)

16. sentai, ..Vigan.............................................................36 Ki-30 (30 služby schopných)

24. sentai,...Nagirin:
50. sentai,...Vigan:.......................................................73 Ki-27 (50 služby schopných)
....................Clark Field (3. čútai)

10. nezávislá hikotai.
52. nezávislá čútai, Del Carmen:.................................9 Ki-51

74. nezávislá čútai, Cabanatuan:..................................8 Ki-36 (6 služby schopných)

76. nezávislá čútai, Tuguegarao:..................................7 Ki-15
.................................Bandai: (odloučená).....................2 Ki-46

11. transportní čútai, Tuguegarao................................9 transportních letounů
.....................................................................................(7 služby schopných)

10. nezávislá hikotai byla posílena příchodem 16. sentai, která se na Clark Field přemístila 11. ledna. Předtím už byla na tuto základnu přemístěna i 3. čútai z 50. sentai. Zbytek 4. leteckého praporu odletěl do Indočíny a Thajska, odkud se většina jednotek připojila k operacím nad Barmou."

Od 6. prosince 1941 japonská 5. letecká divize ztratila během bojů nad Filipínami 42 letounů; 45 příslušníků leteckého personálu bylo zabito. Zraněno bylo 40 a nezvěstných bylo 6 pilotů.

"Zde jsou ztráty letounů:

8.sentai................................................................8. Ki-48 a jeden Ki-46.
14. sentai.............................................................3 Ki-21
16. sentai.............................................................1 Ki-30
24. sentai.............................................................4 Ki-27
50. sentai............................................................12 Ki-27
52. nezávislá čútai...............................................5 Ki-51
74. nezávislá čútai...............................................4 Ki-36"

V polovině ledna 1942 japonské pozemní jednotky v bojích na poloostrově Bataan postoupily po několika ofenzívách a přinutily tak americko-filipínské jednotky, aby se stáhly na svou konečnou obrannou linii, která pak probíhala od Orionu po Bagac. Ve stejné době pak japonské námořní bombardéry neustále útočily na ostrov Corregidor a na jih poloostrova Bataan, oblast a město Mariveles. V řečené době (6.- až 16. ledna ) se událo několik leteckých soubojů, které zaznamenali jak Američané, tak Japonci jen z trochu rozdílnými daty.
Na str. 133., své dvacet let trvající práce dokumentů obou stran konfliktu pak Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava přiznávají, v dalším svém textu, cituji:

"Vzhledem ke zmatku a nedostatku přesného vedení záznamů v Bataanu je pravděpodobné, že japonské záznamy jsou mnohem přesnější. Proto je velmi těžké vzájemně porovnávat různé akce, které byly zaznamenány s různým stupněm přesnosti. Můžeme jen věřit, že se k sobě vztahují."

Americké záznamy - 11. ledna 1942.

"Dne 11. ledna 1942 vzlétl Maj. Reginald Vance, letecký důstojník generála MacArthura, aby dopravil na letiště Del Monte (letiště na severu na nejjižnějšího ostrova Filipín, velkého ostrova Mindanao - zde viz mapu,

Obrázek

, na které je ostrov Mindanao a na něm, na severu, je letiště Del Monte, na jihu je pak Davao, kde se Japonci vylodili 20. 12. 1941. Mindanao Japonci obsadili až v květnu 1942, mapa je volně přístupná na několika webech) britského styčného důstojníka Maj. GeraldaWilkinsona. Při startu s A-27 poklesl tlak oleje a letoun havaroval. Oba důstojníci přežili, ale letoun byl zničen. Stejného dne přelétávaly na Del Monte i poslední dva P-35A. Podle hlášení z tohoto dne odstartoval z Del Monte k průzkumnému letu se speciálně odlehčeným P-40 2/Lt. Gordon S. Benson.
V oblasti Davaa byl napaden třemi ´Zery´ , které letoun poškodily. Bensonovi se podařilo dalším útokem uniknout a nouzově přistál na vodě těsně u pláže, kde potom útočníci na letoun usazený v písku stále nalétávali."

Japonské záznamy - 17. ledna 1942.
Toho dne "zaútočily Ki-27 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) ze 3. čútai, 50. sentai na letiště Limay, kde měly na zemi zapálit tři letouny."

O týden později:
24. ledna 1942,
"byly Ki-30 z 2. čútai, 16. sentai, které útočily na Pilar Field, napadeny P-40 a ztratily dva letouny."

O dva dny později, japonské záznamy:
26. ledna 1942.
"se letouny této 50. sentai opět setkaly s dvojicí P-40. Jednoho z nich proti ztrátě dalšího Ki-30 sestřelily sestřelily.
Japonec "Lt. Noburu Mune z 50. sentai sestřelil během tohoto měsíce jeden P-40, přesné datum není však známo. Příštího dne 27. ledna byla tato jednotka ve vzduchu opět a tentokrát zaútočila na letiště Limay (jihozápadní část provincie Mariveles, poloostrov Bataan), kde si nárokovala zapálení a poškození druhého na zemi.

Americké záznamy od 17. ledna 1942:
"Protože Japonci neustále útočili na americkou pozemní frontovou linii, dostaly P-40, které měly základnu na Bataanu, rozkaz, aby 17. ledna provedly několik hlídkových letů. Několikrát bezúspěšně útočily na průzkumné letouny, ale potom ve 12,05 piloti spatřili východně od Cabcabanu pozorovací letoun, který Lt. Marshall J. Anderson nárokoval jako sestřelený před očima všech vojáků do Manilskho zálivu. Potom uviděl 9 bombardérů, ale ty raději ustoupily. Nad severním koncem poloostrova uviděli další dva pozorovací letouny a 2/Lt. Jack W. Hall jeden z nich sestřelil. Oba byli za tento let dekorováni DSC."
18. ledna 1942.
Tento den, 18. ledna, "opět vzlétly dva P-40, 2/Lt. William M. Rowe zaútočil na dva Ki-30, které s kouřícími motory zmizely v mracích. Rowe je následoval a setkal se se s Ki-27, který zasáhl. S kouřícím motorem padal Ki-27 k zemi. Protože souboje probíhaly nad japonskými liniemi, nebylo možno sestřely ověřit. Odpoledne vzlétli další dva stíhači nad záliv Subic, kde jižně od ostrova Silanguin objevili plavidlo s otočným katapultem pro letouny. Wilson Glover a 2/Lt. John H. Posten zaútočili a po celé délce ji postřelovali. Potom objevili dvoumístný pozorovací letoun, který jim unikl."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 199.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 201.

K období konce 2. dekády ledna 1942 ještě americko-japonská trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, na str. 134. a 135., přidává z amerických historických zápisů, cituji:

"Protože na Bataanu už nyní zbývalo 5 P-40 a dva P-40A, byly sem přemístěny čtyři ze šesti letounů z Del Monte. Čtyři letouny z Bataanu už byly ve vzduchu (dne 18. ledna) , aby kryly přílet nových letounů, když se objevilo 8 japonských strojů. Marshall Anderson a 2/Lt. Lloyd Stinson stíhačky zaměstnávali, pozemní pozorovatelé později hlásili, že oba japonské letouny havarovaly. Stinson si myslel, že sestřelil oba, ale jeden byl přiznán Andersonovi, který byl sám sestřelen, vyskočil z hořícího letounu, ale na padáku byl zabit. Je možné, že se stal obětí Lt. Muneho. Stinsonův P-40 byl lehce poškozen."

26. ledna 1942.
Dne 26. ledna "odstartovaly dvě dvojice P-40 (zde viz foto

Obrázek


, pod kterým byl popisek 20_Pursut_Squadron_P_40B, foto je volně přístupné na několika webech), 2/Lt. Posten a Stone objevili a zaútočili na trojici Ki-30 a jeden letoun v plamenech sestřelili. Ostatní dva letouny poškodili, ale příštího dne pozemní I. sbor hlásil, že oba letouny ve svých liniích havarovaly. Tyto letouny nejsou zaznamenány jako jisté sestřely a zdá se být pravděpodobné, že tento souboj může být zahrnut do dvou (japonských) hlášení 16. sentai z 24. a 26. ledna."

Ještě stejný den 26. ledna americké zápisy hovoří o tom, že večer "odstartovali tři piloti s nákladem 30librových tříštivých pum, ale třetí letoun havaroval. Navzdory tomu, že pumy explodovaly, otřesený 2/Lt. Roberts přežil. Přestože generál Harold H. George, velitel všeho, co zbývalo z amerického letectva na Filipínách své piloty hýčkal, dal svolení k jednomu útoku na letiště Nichols Field a Nilson Field (letiště v prostoru na předměstí hlavního města Filipín, Manily), který s úspěchem podniklo šest letounů. Avšak koncem ledna počet letounů na Bataanu klesl na sedm P-40, z nichž pouze čtyři byly letu schopné. Nároky japonských posádek na zničené letouny na zemi se však musely vztahovat na vraky nebo na atrapy letounů, protože v této době se Američané stali mistry v kamuflování a takové ztráty během měsíce nikdy neutrpěli (myšleny jsou zde ztráty uváděné Japonci v zápisech)."

Koncem měsíce ledna 1942 přiletěl na letiště Del Monte (Mindanao) americký bombardér B-24 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, B_24_Liberator, foto je volně přístupné na několika webech) , který měl odvézt 25 amerických seržantů z pozemního personálu. Rozkaz k odletu na palubě tohoto bombardéru dostal zároveň i britský styčný důstojník major Gerald Wilkinson. Po dokončení tohoto letu z Austrálie se chtěl Lt. Theo Boselli, pilot B-24, vyhnout hlídkujícím japonským stíhačům - čtyřikrát změnil kurz - a spoléhal na hvězdy na obloze, které ho provázely až k neosvětlenému letišti.... Což bylo zaznamenáno do amerického deníku.

"Bylo to asi ve stejné době, kdy prezident USA Franklin D. Roosevelt (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek _F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.) poslal poselství lidu a obráncům Filipín:
'Celý svět bude dlouho vzpomínat, jak se chová lid Filipín a jak jste se zachovali, když začala válka. Slavnostně obnovuji svůj závazek, že vaše svoboda bude vykoupena a vaše nezávislost bude vybudována a chráněna.
Zavazuji se, že Spojené státy zmobilizují veškeré své lidské a materiálové zdroje.
Buď pevný a odhodlaný lide filipínský, tvůj den přichází.'"


Japonské a americké deníky pak na str. 135., zde prezentované trojicí historiků pak dále pokračují, cituji:

"V úsilí zkrátit (pozemní) boje pokoušeli se Japonci vysadit 5 mil za americkými liniemi části 2. praporu z 20. pěšího pluku. Ukázalo se, že v Malajsku byl tento způsob útoku velmi úspěšný. Proto z 22. na 23. ledna nastoupilo do bárek 1 000 mužů, ale v bouřlivém přílivu byli dezorientováni a když na ně zaútočil americký torpédový člun, potopily se dvě bárky. Rozděleni do dvou skupin, nebyli Japonci schopni dosáhnout místa svého původního určení. Asi 60% zbývající pěchoty se vylodilo na pobřeží Quinauan Point, několik mil jižně od cílové oblasti. Zbytek (Japonců) přistál v Longoskawayan Point u Mariveles, kde na ně neúčinně zaútočili nevycvičení američtí námořníci, kteří byli svěřeni několika mužům z námořní pěchoty. V Quinauan Point okusilo několik zmatených částí leteckých jednotek (hlavně z 34. stíhací perutě) první chuť pozemního boje a očekávaly další posílení. Japonci si původně mysleli, že je to jen několik zatoulaných vojáků, pro které bylo velmi obtížné je vystrnadit a pouze po těžkých bojích s filipínskými skauty ze 45. a 57. amerického pěšího pluku byli nakonec Japonci asi po dvou týdnech eliminováni."

Ale Japonci se své taktiky vyloďovat se v týlu Američanů a Filipínců nevzdávali a poslali do Quinauan Point posilu dalších svých 300 vojáků. Tentokrát se těch 300 vojáků ztratilo a přistálo míli severně v Agloloma Point, kde se jim postavili na odpor opěšalí američtí letci (přecvičení na pěchotu) ze 17. stíhací perutě. Vše bude ještě blíže a podrobněji popsáno při pozemních operacích.

"V noci z 1. na 2. února se pokusil přistát zbytek (japonského) 1. praporu z 20. pluku. Byl však objeven a napaden čtyřmi zbývajícími P-40, které také shazovaly 100librové pumy. Letouny, torpédovými čluny a dělostřelbou byla zabita asi polovina jednotky. Přestože se na břeh dostalo asi 400 (japonských) vojáků, po dlouhých těžkých bojích bylo od nich pobřeží opět vyčištěno."

Ve stejné době dostal generál Harold H. George hlášení, že Japonci obsadili letiště San Jose. Jednalo se o důležitý bod, který leží uprostřed mezi Bataanem a letištěm Del Monte (na Mindanau) a tak byl 3. února 1942 vyslán Lt. Obert a dva další piloti, aby celou situaci propátrali.

"Po tom, co zjistili, že letiště stále ještě drží přátelé (filipínské jednotky), přistáli a naložili do svých P-40 100librové pytle s cukrem a vrátili se na Bataan. 2/Lt. Jack Hill a Ed Woorley, kteří stále ještě nesli pumy, dostali rozkaz, aby je shodili při zpátečním letu za japonskými liniemi - Obert své pumy nepozorovaně shodil na San Jose! V době, kdy Hall a Woorley útočili na japonské pozice v Manilském zálivu, zřejmě se srazili a zahynuli.
Aby byla zničena velká děla na Corregidoru, Japonci umístili v blízkosti Cavite (Cavite leží na břehu Manilské zátoky jihozápadně od Manily) několik houfnic s velkým náměrem. Tyto houfnice byly umístěny za vysokým kopcem a (američtí) pozorovatelé je nemohli objevit, a tak byl cvičný PT-13 (zde viz foto

Obrázek

pod kterým byl popisek, stearman_PT_13, foto je volně přístupné na několika webech) vybaven kamerou a za jeho řízení usedl Capt. Jesus Villamor, bývalý velitel nyní už nefunkční 6. stíhací perutě filipínského letectva, který měl přinést letecké snímky. Za doprovodu pěti P-40 pod velením Lt. Oberta, Willamor 9. února 1942 ráno odstartoval a vystoupal do 10 000 stop, odkud se mu podařilo udělat několik snímků ještě předtím, než je při návratu na své letiště napadla šestice Ki-27 z 50. sentai. Přestože se P-40 okamžitě postavily do cesty, jeden Japonec mezi nimi pronikl a zaútočil na Villamora, který okamžitě potlačil letoun do střemhlavého letu, přestože byl varován, že se mu mohou utrhnout křídla. Potom střemhlavý let vybral a zamířil k letišti, kam ho až do přistání pronásledoval japonský stíhač. Za tento let Villamor obdržel DSC a po přijetí u generála George si odnášel láhev vzácné skotské whisky."

Ve stejné době bojovali piloti s japonskými stíhači a jejich Ki-27. Trojice historiků nám nedává zcela dobrou zprávu, když říká na str. 137, cituji:

"2/Lt. Earl Stone, který už měl na svém kontě tři vítězství se nevrátil a sestřelen byl i letoun 2/Lt. Postena.
Cpl. Satoši Anabuki (který se stal nejúspěšnějším pilotem japonského armádního letectva - tuto informaci o nejúspěšnějším japonském pilotovi JAAF, podává trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, na str. 137.) nárokoval z tohoto boje dva sestřely. Američtí piloti si nečinili žádné nároky, ale vrchní velitelství jim následně přiznalo sestřelení všech šesti Ki-27!
Všichni se domnívali, že Stone, který pronásledoval jeden Ki-27 do mraků, které zakrývaly Mount Bataan, se i s Japoncem o svah hory roztříštil. Další dva letouny byly přiznány 2/Lt. Benu Brownovi, jeden Postenovi a po jednom veliteli letky Lt. Obertovi a 2/Lt. Stinsonovi. Jeden Ki-27 byl spatřen, jak nouzově přistává v Pilaru (Field), kde na něj začalo střílet americké dělostřelectvo."


Zde si bere, na několik dalších pondělí prostor kolega Jarl, aby zde dal historické popisy dalších japonských výpadů, které se váží k tomuto období. Pan kolega Jarl bude, po 8 pondělí (7. října až 25. listopadu včetně), hovořit o Nizozemské Východní Indii. Potom budu pokračovat jen několika pondělky já, abych dodělal Filipíny, v té době bude dán i prostor kolegu Zemaktovi, aby dal Doolitlův nálet na Tokio.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“