Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 196.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 196.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 196.
Zde viz mapu

Obrázek

, na které jsou zaznamenány trasy útoků, vylodění Japonců, proti všem ostrovům Filipín. A to od 8. prosince 1941, včetně vylodění, která přišla ještě v květnu 1942. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Stále hovoříme o dní 22. prosince 1941, dni, kdy na Filipínách, na ostrově Luzon, v prostoru Lingayského zálivu, došlo k vylodění hlavních japonských sil v podobě jejich zesílené 48. divize (viz útok na mapě Luzonu od severozápadu). V předchozích článcích, byla popsáno vylodění a částečně byla i popsána situace na nebi, kde byla jasně patrná japonská letecká převaha. Nebi vládli i v pondělí dne 22. prosince japonští piloti. Pojďme a dokončeme tento den. Historici, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny na str. 195., o tomto dni, po důkladných studiích nejprve potvrzují slova dalšího, amerického, historika Edwina P. Hoyta (viz předchozí o pozemní situaci), když dále píší, cituji:

"Ve 20:00 hod. se americká ponorka S-38, pronásledována po celé odpoledne v Lingayenském zálivu japonským člunem, konečně dostala do útočné pozice a Lt. Wreford Chapple toho využil a vypálil dvě torpéda na transportní loď. 5 445tunová Majo Maru se potopila v několika minutách. Byl to druhý úspěch americké ponorky od přepadení Pearl Harboru.
Lehké bombardéry a průzkumné letouny 10. samostatné perutě (hikotai) a 26. perutě (sentai) podporovaly z letišť na severu Luzonu pěší jednotky na pobřeží. Ačkoliv Japonci neztratili ani jeden stroj, 17 jich bylo poškozeno protiletadlovou palbou. Ki-48 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech) mezitím bombardovaly letiště Nichols Field, Camp Morphy a Limay.
Přes žalostný stav, v němž se octlo americké letectvo, vyvinuli Američané ´maximální úsilí´, aby vylodění Japonců zabránili. Ze 14 B-17, které nyní měly základnu v Batchelor v Austrálii bylo bojeschopných pouze devět. Předcházejícího večera tyto těžké bombardéry přeletěly na základnu Del Monte (letiště Del Monte, jak si již mnozí určitě všimli leží na nejjižnějším velkém ostrově Filipín, na Mindanau - zde viz mapu,

Obrázek

, na které je ostrov Mindanao a na něm, na severu, je letiště Del Monte, na jihu je pak Davao, kde se Japonci vylodili 20. 12. 1941, mapa je volně přístupná na několika webech - má poznámka), odkud měly startovat k útoku na transportní lodě v zátoce Lingayen. Po náletu měly přistát na letišti v San Marcelino, kde měly doplnit palivo a odtud se vrátit do Austrálie. Protože vzhledem k velké vzdálenosti musely letouny nést v pumovnici další palivovou nádrž, jejich pumový náklad se zmenšil na polovinu. Místo osmi 500librových pum nesly pouze čtyři.
Velením byl pověřen Maj. Cecil E. Combs, ale ve chvíli odletu se mu nepodařilo nastartovat jeden motor, a tak velení převzal Lt. Elmer L. Parsel. Krátce potom, co odstartovali, se do Del Monte musel vrátit i Lt. Coats. Zbývaly tedy čtyři bombardéry, které měly zaútočit. Když se piloti pokoušeli vytvořit nějakou vhodnou formaci, začal se k nim v přítmí přibližovat pátý letoun. Snažil se dostat za ocas letounu Lt. Teatse. Byl to Japonec. Teats byl schopen stoupat rychleji než jeho pronásledovatel, a proto bezpečně pokračovala dál k cíli. Když osamoceně přiletěl nad záliv, spatřil 14 japonských stíhačů, kteří stoupali do jeho výšky. Ihned začali letoun ostřelovat, ale bezúspěšně.
Teats se dostal nad soustředění lodí a svrhl svůj náklad pum. Další tři bombardéry unikly stíhačkám do mraků, které částečně skryly i lodě. Když zamířily do San Marcelina, A6M na ně vypálily. Všechny čtyři letouny potom nabraly kurz do Ambonu v Nizozemské Východní Indii. Teats však musel přistát na letišti San José na ostrově Mindoro. Do Austrálie se celá čtveřice vrátila po doplnění paliva následujícího dne."

Letecká situace nad Filipínami, úterý, 23. prosince 1941.
O dalším osudu oné pětice B-17 (zde viz foto

Obrázek

, létajících pevností B-17, foto je volně přístupné na několika webech), která 22. prosince neodstartovala a vlastně na letišti Del Monte, na ostrově Mindanau, zůstala je pak známo následující, cituji:

"Čtyři z pěti bombardérů, které zůstaly v Del Monte, byly připravovány na další útok. Pátý letoun zamířil na průzkum japonské základny na Mindanau. Když tam nic neobjevil, vrátil se přímo do Batcheloru. Další tři stroje odstartovaly nad Lingayen, ale setkání se neuskutečnilo a nálet byl zrušen.
Jeden letoun na cestě zpět do Austrálie bombardoval Davao. Úsilí tedy bylo maximální, ale výsledek byl nepatrný."

Japonské letectvo svůj tlak na zbytky amerického a filipínského letectva i v úterý dne 23. prosince nejen udržovali, ale i zvyšovali, cituji:

"Zatímco bombardéry JAAF útočily na letiště Clark Field, Del Carmen a Batangas, devět G3M (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek - G3M_Type_96_Attack_Bomber_Nell_G3M_26s- foto je volně přístupné na několika webech.) z 1. leteckého pluku napadlo bezdrátovou stanici v Cavite. Letecké jednotky byly posíleny přemístěním bombardérů Ki-24 ze 14. perutě z Formosy do Tuguegaraa.
Do zálivu Lamon (Lamonský záliv je na východní části Luzonu, kde je nejblíže do Manily, hlavního města Filipín) vplul další malý japonský konvoj složený z 24 transportních lodí, jednoho křižníku a šesti torpédoborců a od východního pobřeží Luzonu zamířil k Manile. Konvoj chránily letouny A6M (zde viz foto

Obrázek

, letících A6M Zero, foto je volně přístupné na několika webech.) Tainanského pluku a F1M (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - F1M_pozorovací, foto je volně přístupné na několika webech) z nosiče vodních letounů Mizuho.
Vyloděním v zálivu Lingayen dosáhli (již 22. prosince) Japonci velký úspěch. Přestože byli obránci v přesile, Japonci je brzy zatlačili zpět, a přitom - jak se stávalo pravidlem - plně ovládli vzdušný prostor. Největším nedostatkem obránců byl chabý výcvik a výzbroj většiny filipínských jednotek. Než se například Filipínští skauti (byli částí pravidelné armády USA), 192. a 194. tankový prapor zvedli k účinnému odporu, Japonci během dvou dní pronikli do hloubky 20 mil a obsadili města Rosario a Baguio. V noci z 23. na 24. prosince vešel v platnost válečný plán ´Orange´. Byl vypracován před dvaceti lety a už tehdy obsahoval variantu, podle níž bude třeba ustoupit na poloostrov Bataan a ostrov Corregidor. Počítalo se s tím , že tam se armáda udrží, dokud nepřijde pomoc. Generál MacArthur tuto koncepci původně odmítl, protože dával přednost aktivní obraně na plážích. Když se však (v noci z 22. na 23. prosince ) 23. prosince za rozednění Japonci vylodili na několika místech na pobřeží, ústup se ukázal jako nevyhnutelné řešení."

A nyní o stejném, stejně, ale i s jinými skutečnostmi ze všeobecné historiografie, si řekněme z dalšího historického pramene, kterým je zde Edwin P. Hoyt a jeho - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, str. 65 a 66, který nejprve připomene vylodění japonské 48. zesílené divize v zátoce Lingayen. 48. divize se ihned začala útočně přesouvat jižním směrem na Luzonu (nahoře o tom bylo - o nepřipravenosti Filipínských skautů). A ještě pak připomene, že o dva dny později (od noci z 23. na 24. prosince) se vylodila v Lamonské zátoce na východním pobřeží Luzonu, japonská 16. divize. Japonská 16. divize se naopak nesetkala takřka s žádným americko-filipínským odporem a japonští vojáci tam začali překračovat pohoří směrem k Manile spolu s údernými oddíly od Legaspi, které se k nim připojily. Hoyt pokračuje, cituji:

"Generál MacArthur dostal o vylodění zprávu a věděl, že bez leteckých sil a s omezenými silami pěchoty (japonské vylodění na několika místech na opačných světových stranách, útoky ze severu, západu a i z východu) nemá naději na zastavení japonského útoku na Manilu, a prohlásil proto Manilu za otevřené město a vyklidil ji (samozřejmě až za několik dní).
Plánoval, že se přesune na poloostrov Bataan, odkud by bránil Filipíny.
Pro Japonce byla oblast jižních Filipín mnohem důležitější než Manila a Luzon, protože ostrov Mindanao (viz ono vylodění na ostrově Mindanao dne 20. prosince, tam pak u Davaa) byl velmi blízko Borneu a jeho životně důležitým ropným polím. Proto byly do těchto oblastí vyslány mnohem větší síly včetně letadlové lodi Rjudžó (zde viz foto

Obrázek

japonské LL Rjudžó, foto je volně přístupné na několika webech.) a zásobovací lodi pro hydroplány Čitose. Tyto síly doprovázely tisíce japonských vojáků mířících na Davao. První den zřídili Japonci leteckou základnu v zátoce Talomo, jižně od Davaa. Americká letiště v dané oblasti byla rychle obsazena a 11. vzdušná flotila přesunula letadla z Tchaj-wanu na jih, aby na Mindanau vybudovala pozemní základnu leteckých sil."

Všeobecně, k těmto dnům, 23. a také ke 24. prosinci 1941, ještě pak americký historik Edwin P. Hoyt, na str. 65., dodává, cituji:

"Americké námořní úderné síly, které opustily Cavite (Cavite byla letecká a námořní základna s onou bezdrátovou stanicí. Cavite leží v Manilském zálivu, jižně od Manily, a to v místě, kde je na protějším břehu zátoky, poloostrov Bataan a malý ostrůvek Corregidor. Zde se americko-filipínské síly pak bránily až do května 1942) tu noc, kdy na ni Japonci podnikli první letecký nálet, mířily na Balikpapan. Téměř současně vyslal admirál Hart také 3 ponorkové zásobovací lodě na jih, aby se připojily k admirálu Glassfordovi (více o tom, jakož i o dalších zde uváděných skutečnostech bude v - Bitva v Jávském moři.). Když dorazily z čínských vod americké dělové čluny, byly také odeslány na jih, až nakonec přistály na Jávě. V Manile bylo ponecháno několik torpédoborců, ale když generál MacArthur evakuoval město, rozhodl Hart torpédoborce odeslat, aby se připojily ke shromážděným silám na Javě. Jeden z nich, (torpédoborec) Peary, dorazil po mnoha únicích před japonskými útoky nakonec do Austrálie. Pillsbury (torpédoborec), který vyplul ve stejnou dobu, měl klidnou plavbu a zařadil se pod velení admirála Glassforda."

Letecká situace nad Filipínami, středa, 24. prosince 1941.
Na Štědrý den - ve středu 24. prosince roku 1941 - ještě před rozedněním, se v zálivu Lamon (Lamonský záliv leží, jak již zde bylo řečeno, na východním břehu ostrova Luzon a je přes mírné pohoří ihned naproti hlavnímu městu Filipín Manile) vylodily Japonci. Velkou zajímavostí určitě je, že ani po 14ti dnech těžkých leteckých ztrát se nestalo, aby i ty zbytky americko-filipínských leteckých sil neprovedly, ten den, alespoň nějaké akce proti Japoncům. A to přes onu strašlivou japonskou převahu ve vzduchu, přes jejich neustále pokusy, eliminovat veškerou americko-filipínskou leteckou činnost. Japonci a jejich letadla prostě nemohla být všude a hlavně zcela včas a v pravý moment...! Američané samozřejmě musely se svými zbývajícím silami hodně manévrovat i na záložních letištích, mnohdy ještě Japonci neodhalenými (po přistání následovalo okamžité, a v čase neustále vylepšované, maskování letadel a jakékoliv letecké činnosti). Poslechněme si americko-japonskou studii historiků, k tomuto dni, 24. prosinci, ze str. 196 a 197., Nejprve o amerických silách, cituji:

"Američané podnikly během dne řadu protiakcí. Zbývající letouny 17. stíhací perutě přelétly na malou plochu do Pilaru na Bataanu; stroje ostatních jednotek byly roztroušeny po letištích Mariveles, Cabcaben a Bataan Field. Dvanáct záplatovaných P-40 a 6 ks P-35A (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - 17thps_P35s_1941, foto je volně přístupné na několika webech) bylo vysláno do prostoru vylodění, ale způsobily jen malé škody.
Osádky hlídkujícího (japonského) F1M z lodi zakotvené u ostrova Polilo, hlásila střetnutí se čtyřmi americkými stíhači, z nichž dva sestřelila. Je pravda, že se dva P-35A z 34. perutě nevrátily a mohly být sestřeleny. Jeden z nich pilotoval 2/Lt. James McD. Rowland. Tento letoun havaroval u jezera Laguna de Bay, když se pilot marně snažil těžce poškozený stroj dovést zpět na základnu. Rowlanda zachránili filipínští rybáři. V poledne se z hlídky nad Lamon a Legaspi vracela čtveřice A6M Tainanského pluku. Během letu zaútočila na letiště Batangas, kde zapálila jednu stíhačku. Při jednom z dalších útoků byl NAP 1/C Tošio Kikuči sestřelen a zahynul.
Protože Američané na tento sestřel nárok neuplatňovali, je možné, že vítězství padá na vrub 17. nebo 6. perutě filipínského letectva. Během dne vzlétl Lt. José Kare k poslednímu operačnímu letu 6. perutě. V době, kdy hlídkoval nad zálivem Ragay, byl napaden dvojicí A6M. Přestože byl zraněn, jednoho z útočníků zasáhl. Z letounu začal unikat kouř a pozemní pozorovatelé ohlásili, že havaroval."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 196.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 197.

Pokračuji zde v historickém popisu letecké situace nad filipínskými ostrovy na Štědrý den roku 1941. Musím připomenout, že když začali Japonci postupovat směrem na jih ostrova Luzon, dostala filipínská 6. peruť od svého velitelství rozkaz, že musí ihned spálit všechny své zbývající stíhačky P-26A. Rozkaz velení po několika hodinách sice odvolalo, ale bylo již pozdě a byly dokonce spáleny všechny zbývající pozorovací O-46, jakož i stearmany.
Ke stejnému dni 24. prosince 1941, pak historici, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny na str. 197., po důkladných 20 let trvajících studiích píší, cituji:

"Ústupem na Bataan přišli Američané o všechna letiště, mezi nimiž byla i nová dráha v Lubao, jižně od Del Carmen (Carmen Field), která byla vybudována mezi poli s cukrovou třtinou. Ve velmi krátké době ji zřídila 21. peruť a 300 filipínských dělníků. Japonci pokračovali v náletech, aniž by se museli obávat jakýchkoli změn v amerických plánech. Osádky (zde jsou myšleny osádky japonských bombardérů a stihači) se domnívaly, že kolony směřující na Bataan jsou jen dezorganizovaná (filipínská a americká) chátra (a dle autorů uvedených výše - nebyly daleko od pravdy), kterou nebude těžké zničit (což byla mýlka...). Kromě několika náhodných útoků si těchto ustupujících jednotek nikdo nevšímal.
Na západní straně Luzonu se k námořním H6K připojili armádní stíhači a společně prováděli denní hlídky; nic pozoruhodného však nespatřili. Ki-21 (zde viz foto,

Obrázek

pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) z 14. perutě ještě bombardovaly Limay, Camp Morphy a Subran. Clark Field napadly bombardéry Ki-28 (zde je zřejmě myšlen buď Ki-27, nebo Ki-33, neboť Ki-28 byl jen prototyp - celé viz zde z překladače po mé určité úpravě:

´Kawasaki Ki - 28 je stíhací letoun, který soutěžil o další hlavní stíhací letoun IJA s Nakajima Ki - 27 a Mitsubishi Ki - 33.
A tato soutěž byla považována za nejsilnější ze soutěžních soutěží IJA a vítěz Nakajima Ki-27 byl přijat jako stíhač typu 97.
Technicky se jedná o přímé vylepšení Ki-10Ⅱ Kai a je to velmi důležité letadlo v historii vývoje stíhacích letounů Kawasaki vedoucí ke Ki-61.
Ačkoli Ki - 28 je prototyp, Bob je dán jako krycí jméno spojenecké armády. Je to proto, že americká armáda nepochopila, že Ki-28 byl přijat jako stíhací plán letounu typu 97´.).´
G3M z 1. leteckého pluku zaútočily na Manilu a Mariveles, kde potopily 7 000tunové plavidlo. Objevily tam však ještě jednu menší loď. Velení 21. flotily přemístilo do Davaa další jednotky, ale ty už hrály nad Filipínami jen malou roli."

Další den, nazývaný též někdy i první den sváteční, den 25. prosince 1941 začněme od jiného historika, Američana Edwin P. Hoyta a jeho - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, str. 66 a 67, z jehož historických faktů budu nejprve volně popisovat, abych pak důležitější fakta i citoval.
Jen velmi malé části lodí z americké Asijské flotily, která byla situována v Manilské zátoce, na Luzonu a na některých dalších ostrovech Filipín, se podařilo vyplout na jih a uniknout tak zkáze při stále častějších japonských bombardováních. A právě v poledne, dne 25. prosince 1941, předal admirál Hart velení všech amerických námořních sil na Filipínách kontradmirálu F. W. Rockwellovi. Admirál Hart se pak rozhodl, že z Filipín unikne připraveným hydroplánem, ale japonská průzkumná letadla americké hydroplány, které i s tím Hartovýn, byly ukryté v mangrovníkovém močálu objevila a všechny je zničila... A tak se musel Admirál Hart i se svým štábem nalodit na ponorku Shark a teprve brzy ráno dne 26. prosince odplout na Jávu, kde se tehdy "Britové, Holanďané a Američané zavázali postavit se japonským útočníkům".

Poté se velitelství generála MacArthura přesunulo na poloostrov Bataan podle válečného plánu schváleného vojenskými orgány ve Washingtonu (jak i zde bylo napsáno plán byl starý 20 let), měla se další činnost řídit podle válečného plánu ´Orange 3´. Ale jaký to byl plán?!

" Američané se měli s posádkou asi 40 000 mužů držet na Bataanu 6 měsíců, dokud nebudou zorganizovány americké posily. Ve Washingtonu však žádné posily neplánovali a námořnictvo odhadovalo, že by mu to trvalo dva roky, než by připravili síly k odeslání na Filipíny.
Skutečnost byla taková, že i když chtěl MacArthur, ofenzívní bojovník, využít tři divize amerických vojáků, aby s podporou alespoň leteckých posil zahnal Japonce do vody, Amerika se již dávno rozhodla ponechat Filípíny svému osudu."


Vyloděním jednotek v Lingayenském zálivu (22. 12), Japonci vlastně plánovali dvojí obchvat Američanů na ostrově Luzon. Japonci udělali chybu, neboť nepočítali, že se americké pozemní jednotky spolu s Filipínci, budou umět tak rychle a poměrně s malými ztrátami, přesunout na poloostrov Bataan (při takové letecké převaze Japonců). Pro obchvat americko- japonských sil na Luzonu, plánoval, japonský generál Honma (velitel japonské 14. A), použít 48. divizi útočící od Lingayenu a 16. divizi, která z Japonska připlula do Lamonského zálivu o dva dny déle, 24. prosince, a ihned začala útočit směr hlavní město Filipín, na Manilu. Nebyly tam však všechny síly, neboť japonská armáda generálporučíka Susumu Marioky, již použila svou 33. divizi při vylodění na obsazování území. Japonská zesílená 48. pěší divize ztratila druhý formozský pluk.

"Proto měla 14. A generála Honmy jen 35 000 mužů, což bylo jen o trochu méně než početní síly americké obrany (myšleno v době bojů druhé dekády prosince 1941). Tato situace byla charakteristická pro celé japonské tažení na jih. Císařská armáda měla vždy o trochu slabší síly než nepřítel očekával, ale vždycky měla doposud štěstí, že císařské hlavní velitelství s tímto štěstím počítalo jako s normou.
Japonská 14. A měla podle japonských válečných plánů 50 dní na to, aby dokončila operace na Filipínách. Potom se měly hlavní útočné síly včetně 48. pěší divize přesunout na jih, aby se zúčastnily boje o Holandskou Východní Indii.
Na první svátek vánoční (25.12.) se Američané, to je 31. pěší divize, 41. pěší divize, 71. první divize a 26. jízdní divize, začali přesouvat (na poloostrov Bataan)."

A nyní, po všeobecném pozemním dění na Luzonu, do 25. prosince, si ještě řekněme, jak v další dny po 24. prosinci vypadala vzdušná situace nad Filipínami.
Pojďme opět k americko-japonským historikům, kteří nás seznámí s letovou situací (název "letová", nebo "letecká situace" je můj osobní termín) nad Filipínami, jak probíhala od 25. prosince až do 31. prosince 1941, včetně. Ze str. 197 až 199, svými slovy a citacemi:

" Letecká situace nad Filipínami, čtvrtek, 25. prosince 1941.
Prvního vánočního dne, hned s východem slunce, se v Del Monte (sever ostrova Mindanao - pozn. autora) připravovaly k útoku na Davao tři B-17 (předcházejícího večera přiletěly z Batcheloru). Jednomu letounu při startu praskla pneumatika a zbývající dva B-17C (40-2072), pilotovaný Lt. Schaetzelem, a B-17D (40-3062) (zde viz foto
(Obrázek

po kterým byl popisek B-17D z 19. bombardovací skupiny B_ Dle Monte, foto je volně přístupné na několika webech), který měl v rukách Lt. Alvin J. Mueller - zamířily k cíli. Nad městem byly oba bombardéry poškozeny protiletadlovou palbou. Potom na ně zaútočily A6M z 3. pluku (přiděleny od 21. flotily) a oba americké letouny poškodily; jeden člen na palubě Schaetzelova B-17C byl zabit a dva na palubě druhého stroje byli zraněni. Japonští piloti si připsali jeden pravděpodobný sestřel, na němž se podíleli Wt. Off. T. Koizumi, NAP 2/C K. Nakakorija a NAP 3/C N. Furukawa. Avšak přes těžké poškození, po letu dlouhém 1 000 mil, přiletěly oba letouny odpoledne do Batcheloru. Operačně napříště už nemohly být použity; po opravě sloužily jako letouny transportní."

Letecká situace nad Filipínami pátek - úterý, 26.-31. prosince 1941.
Protože do 26. prosince japonská vyloděná vojska postoupila, po svých útočných bojích, daleko do vnitrozemí na Luzonu, musely plovákové letouny Američanů odletět z Viganu (severozápad Luzonu).
I nad Lamonským zálivem již nehlídkovali, od těchto dní, ani letouny F1M, které vzlétali k svým hlídkám z nosiče Mizuho a po sestřelení jedné doprovodné stíhačky odletěly navečer 26. prosince na Palau.

"JNAF však nemínilo se svými tvrdými útoky přestat. 62 G4M (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - G4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech) z pluku Takao zaútočilo na lodě v Manilském zálivu, kde tři nákladní plavidla potopily a pět poškodily. 26 G3M, které je doprovázely, zasáhly torpédoborec; mezi potopenými plavidly byla i ruská nákladní loď Majkop. Na pevnině napadla 8. peruť lehkých bombardérů letiště Nichols Field a Limay, kde zničila čtyři velké letouny; později objevila 3 000tunovou loď v zálivu."

Kolem vánoc roku 1941 byla již situace amerického a filipínského letectva doslova tristní, když se stavy snížily na celkem 16 bojeschopných P-40 a 4 stíhačky P-35A. Dne 26. prosince pak z bulváru Quezen City v Manile, odletěly 4 přestavěné P-40, které měly být dodány na vybudované náhradní přistávací a letové plochy na poloostrově Bataan.

"Vedle zachovalých námořních PBY měl generál Brereton k dispozici pouze deset B-17D a jeden B-17 C, které ustoupily do Austrálie.
Po dosažení Bataanu dostaly jednotky USAAF nové instrukce. Mnoho jich opustilo letiště tak překotně, že tam zanechaly množství náhradních dílů, různých zásilek a potravin. 2. pozorovací peruťi (zakrátko se z ní stala pěší jednotka) bylo po dosažení Marivelesu (na jižním cípu Bataanu) nařízeno, aby pěšky pokračovala na sever! Přestože 21. peruť byla stále v Lubau, většina amerického personálu se 26. prosince stáhla na Bataan. Když se tam soustředila většina jednotek, zjistilo se, že mají žalostný nedostatek potravin a materiálu. Mnoho vojáků se proto vrátilo zpět na opuštěná letiště a do skladů v Manile a během krátké doby se vrátili s nákladními automobily naloženými oblečením, přikrývkami, sítěmi proti moskytům, cigaretami a potravinami.
Tehdy také bylo několik příslušníků pozemního personálu 19. bombardovací skupiny posláno na ostrov Mindanao na pomoc posádce v Del Monte."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 196.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 198.

Budeme nyní pokračovat letovou situací v sobotu dne 27. prosince 1941.

Letecká situace nad Filipínami,sobota, 27. prosince 1941.
Celý den, od rána, pokračovali Japonci v bombardování oblasti Manily. V samotném hlavním městě Filipín pak Američané a Filipínci pokračovali v evakuaci města směr Bataan. Byly ničeny zásoby munice a zásob všeho druhu, které už by nebylo možno evakuovat Obloha nad Manilou a nad Manilskou zátokou, ale i nad širokým okolím, byla plné ohně a dýmu.
Japonské bombardéry opět a opět útočily na jakékoliv možné cíle na Nichols Field, kde se jim podařilo ještě na zemi zničit další americké letouny. Z historických pramenů, které shromáždila americko-japonsko trojice za dvacet let, pak dál plyne, cituji:

"25 bombardérů z pluku Takao a 35 letounů z 1. leteckého pluku opět napadly Manilský záliv a potopily zde devět obchodních lodí a šest dalších poškodily.
Jeden G3M z 1. pluku byl zasažen protiletadlovou palbou a nouzově přistál. 4. letecký pluk hlásily, že nad zálivem Lingayen se znovu objevily americké letouny. Ki-27 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) z 50. perutě sestřelily dva P-40 (žádné takové ztráty v dostupných amerických hlášeních nejsou uvedeny - poznámka autorů knihy - Krvavá jatka I.). Tím vzrostl počet letounů sestřelených japonským armádním letectvem (JAAF) v posledním týdnu na pět. Během tohoto období také zničilo 45 letounů na zemi. Dalších 11 amerických letounů se stalo kořistí na obsazených letištích. Celkové vlastní ztráty činily dva lehké bombardéry (jeden z nich byl sestřelen a druhý nouzově přistál) a jeden průzkumný letoun zůstal nezvěstný."

Probereme si tedy ještě dál leteckou situaci do konce roku 1941 nad Filipínami, krok za krokem a pak se v čase vrátíme a řekneme si jak vypadala všeobecná pozemní historie, také den po dni na Filipínách. Tudíž pokračujme stále ještě z historických pramenů, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny na str. 198, 199., cituji:

"Letecká situace nad Filipínami,neděle, 28. prosince 1941.
28. prosince japonské bombardéry opět zaútočily na Manilský záliv, kde čtveřice A6M Tainanského pluku, startující pod velením Lt. M. Setóa z Legaspi, zaútočila na Zabla, Camp Morphy, Nichols Field a Nielsen Field, kde zapálila na zemi pět stíhaček, dvoumotorový bombardér a devět cvičných letounů."

Letecká situace nad Filipínami,pondělí, 29. prosince 1941.
Toho dne začal první velký útok obou složek, JNAF a JAAF, na opevněný ostrov Corregidor (Corregidor je malý ostrov pod Bataanským poloostrovem, viz zde některé mapy - pozn. autora):

"Útočné vlny byly složeny z 18 Ki-21 ze 14. perutě, 22 Ki-48 z 8. perutě a 18 Ki-30 (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů) ze 16. perutě. K nim se připojilo 41 G4M z pluku Takao a 36 T3M z 1. pluku. Nad nimi hlídkovaly Ki-27 z 24. a 50. perutě.
Nad Davaem se japonští letci setkali s malým odporem. Stíhači ze 3. pluku hlásili pouze jeden útok. NAP 1/C Šigeru Janó a NAP 2/C S. Nomura zaskočili osamělý průzkumný P-40, který v poledne 31. prosince pravděpodobně přiletěl z Luzonu. Janó ohlásil, že jej sestřelil, ale o této ztrátě není zmínka v žádném hlášení."
Mezitím 30. prosince, kdy A6M útočily na Cebu, Iloilo a cíle na Mindanau armádní letectvo obrátilo svou pozornost na poloostrov Bataan. Osm létajících člunů z pluku Toko zaútočilo na Cebu, kde potopilo obchodní plavidlo.
Bylo 31. prosince roku 1941, když americké letectvo evakuovalo 17 stíhacích pilotů, pro které už delší dobu nebyly žádné letouny.

"Letci, většinou piloti 17. perutě, nastoupily na paluby dvou Beecrachtů 18, které patřily Filipínským aeroliniím. Oba letouny byly ve špatném stavu, jeden z nich byl dokonce poškozen při japonském hloubkovém útoku . První doletěl bezpečně na Mindanao, ale druhý musel přetrpět několikadenní strastiplnou cestu přes jižní Filipíny a Nizozemskou Východní Indii. Posléze, když mu vysadily motory přestoupila celá skupina na Cataliny. Všichni cestující i se zraněným Wagnerem posléze odpluli do Darwinu.
V té době dostalo velitelství dálněvýchodního letectva rozkaz ustoupit do Austrálie. Poté, kdy se svou malou bojovou silou získalo základnu v Darwinu, přeletěl generál Brereton s nejužším štábem na Mindanao. Zde přestoupil z cataliny do B-17 a odletěl do Austrálie. Velení zbývajících částí amerického letectva na Filipínách převzal nově povýšený generál Georg, náčelník štábu.
Boj měl pokračovat - Bitva o Bataan teprve začínala."

Zde viz mapu

Obrázek

, pod kterou byl popisek po překladu fronta na Luzonu, na poloostrově Bataan k 31. prosinci 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.

My si ještě řekněme některé události od 28., prosince 1941 ze všeobecné historiografie, a to až do ledna 1942, abychom pak oboje, všeobecnou a leteckou historii, probírali i o roce 1942, na Filipínách, a to až do května 1942.
Japonský postup na jih Luzonu, tlačení se, lépe je ústup Američanů směrem na poloostrov Bataan po vylodění Japonců, a druhý postup japonských pozemních jednotek pak z východu na západ, směrem k Manile, a to v době mezi 28. až 30. prosincem, se dařil americkým vojskům, jako plynulý ústup.

Měly to být bitvy, ale ve skutečnosti se Američanům dařilo ustupovat plánovaně. Svědčí o tom fakt, že Japoncům se dařilo zajmout skutečně jen pár jednotlivců. Generál Honma velitel postupujících Japonců velice dbal na to, aby jeho jednotky čistili kraj, kterým postupovali, aby ihned zabezpečovali komunikace, které pak následně přísně kontrolovali.
Postupný a svou podstatou pomalý postup Japonců znamenal, že se vlastně ve svých plánech opožďovali, dokonce se hovoří, že japonské velení se v čele s generálem Honmou přepočítalo.
Honma a jeho štáb si vůbec neuvědomoval, že je podivné že tak jednoduše postupují na obou křídlech. Že stále vítězí, i když srážky jsou jen tak lehké a nikde žádná větší bitva. Historiografie mnohdy hovoří o tom, že po předchozích úspěších se u Japonců začala projevovat domýšlivost. Japonci prý náhle nevěřili, že by se japonské císařské armádě mohl někdo postavit na odpor...!
Američané ustupovali na poloostrov Bataan a takřka se při tom nebránili, jen když byli zaskočeni. Japoncům, ani jejich pilotům, nebylo nápadné, že "americká vozidla stála u mostů a křižovatek ve frontách několik mil", a japonské letectvo nic, žádný útok...!!!

"Životně důležité byly dva mosty přes řeku Pampanga u Calumpitu. Kdyby je Japonci vyhodili do povětří, nemohli by Američané ustoupit z jižního Luzonu na (poloostrov) Bataan, ale Japonci považovali mosty za příliš malé, než aby na ně plýtvali bombami. A tak veškeré americké ozbrojené síly na Luzonu spořádaně ustoupily na poloostrov Bataan.
Američané se stáhli a Japonci postupovali po dvou hlavních trasách, které se na jižním pobřeží Laguna de Bay spojily. Američané vyhodili zdejší zařízení do vzduchu a odešli. Japonci postupovali dál.
Na silnici č. 1 se Japonci pokusili obklíčit americkou 51. divizi, ale nepovedlo se jim to. Sedmadvacátého prosince ohrožovali (Japonci) dva americké prapory prvního pěšího pluku, ale jak se blížil konec roku, uniklo asi 14 000 z 15 000 amerických obránců jižního Luzonu na Bataanský poloostrov do dočasného bezpečí."


Dne 2. ledna 1941 vstoupily japonské útočné oddíly do Manily, hlavního města Filipín (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek Manila_1941/42, foto je volně přístupné na několika webech.). Po japonském vstupu do Manily, přikázal velitel japonské jižní armády, hrabě Terauči,, aby se zesílená 48. divize odebrala do přístavů a odplula do Holandské Východní Indie.
Cituji dále z Edwin P. Hoyt, str. 68., - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje

"Když císařské hlavní velitelství vydalo tento rozkaz, věděl generální štáb, že to může tažení na Filipínách prodloužit, ale ani mu to v danou chvíli nevadilo. Obsazení Filipín nebylo ze strategického hlediska relativně důležité, neboť se dalo říci, že bylo důležité jen proto, aby vypudilo Američany z Asie. Holandská Východní Indie byla důležitější, protože se zde nacházely suroviny, které Japonsko potřebovalo pro válku i v době míru - ropa, nerostné suroviny a potraviny.
Kromě toho na základě dosavadních zkušeností se Japonci nedomnívali, že budou Američané na Filipínách klást vážný odpor. Císařské hlavní velitelství začalo věřit své vlastní propagandě, že cizinci ze Západu jsou slabí zbabělci, kteří se nepostaví a ani nemohou postavit císařským silám na odpor.
V prvních lednových dnech roku 1942 se snažili uniknout na Bataan Američané ze severního Luzonu a také Filipínci, kteří spolu s nimi bojovali. Po řadě srážek s Japonci uniklo 15 000 vojáků a připojilo se k 65 000 vojáků a 26 000 civilistů, kteří již na poloostrově byli.
6. ledna 1942 tedy válečné operace na Filipínách skončily. Japonci měli pod kontrolou některé ostrovy a mohli manévrovat svými vojsky podle libosti.
Američané, kterým se nepodařilo dostat na Bataan, byli buď zajati, zabiti, nebo se uchýlili na venkov jako partyzáni. Hlavní americké síly nyní kontrolovaly poloostrov Bataan a pevnost Corregidor a byly připraveny na obležení. Obležení právě začalo."

Bitva jak ve vzduchu nad filipínským souostrovím, tak na zemi, ani zdaleka ještě nekončila...



Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“