Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

aneb

Bitva o ostrov Wake
Obrázek
Během prosince 1941 japonské ozbrojené síly provedly sérii vyloďovacích operací na obrovském prostoru od Hongkongu, přes Malajsii a Filipíny až k ostrovům ztraceným v dálavách Pacifiku, aniž by narazily na vážnější odpor. V Nipponu každým dnem sílilo přesvědčení, že hrdinní válečníci císaře Hirohita zlomí veškerý odpor a Tokio nadiktuje Západu mírové podmínky, jež ze Země vycházejícího slunce učiní hegemona Dálného východu. Není divu, že v této hektické atmosféře zprávy o dalších a dalších triumfech zakryly nečekané fiasko, které japonská branná moc utrpěla v prvních válečných dnech na ostrově Wake.

Tento osamělý atol o rozloze 6,5 čtverečních kilometrů tvoří tři ostrůvky (Wake, Wilkes, a Peale) obklopující lagunu, do které dlouho nebylo možné vplout kvůli korálovým útesům. Třebaže většinu ostrova pokrývala tropická vegetace, jeho nejvyšší bod se nalézal pouze 6,2 m nad hladinou, tudíž jej při silných tajfunech zaléval Tichý oceán. Jméno hlavnímu ostrovu propůjčil britský kapitán William Wake, který do této odlehlé oblasti zavítal v r. 1796 na škuneru PRINCE WILLIAM HENRY, zatímco zbývající ostrůvky dostaly jména po americkém námořním badateli Charlesu Wilkesovi a přírodovědci Titianu Pealovi. Albion ani Američané prozatím neměli o neobydlený atol zájem, takže teprve v r. 1899 jej pro USA zabrala posádka dělového člunu BENNINGTON. Spojené státy se po vítězství nad Španělskem zmocnily Filipín a ostrova Guam v Mariánském souostroví, přičemž Wake a Midway měly zabezpečit spojení nedávno anektovaných Havajských ostrovů s nově získanými územími v západním Pacifiku.

Obrázek
Vlny dorážejí na ostrov Wake

Vlastnictví pustého kousku pevné země bez zdroje pitné vody bylo dlouho čistě formální záležitostí, pročež nebyl a ni napojen na transpacifický kabel položený počátkem 20. století, a jeho jedinými stálými obyvateli zůstávaly krysy, ptáci a kraby. Vojenskou posádku Wake neměl ani v průběhu první světové války a ustanovení Washingtonské konference zakázalo jejím signatářům opevňování většiny tichomořských ostrovů. Proto úvahy o využití atolu jako nepotopitelné letadlové lodí dlouho nepřekročily stádium úvah, přičemž Rooseveltova administrativa při podobných aktivitách narážela na zavilý odpor izolacistů odhodlaných nenechat USA zatáhnout do další války mimo domovský kontinent.

Proto první krok v tomto směru učinili američtí podnikatelé. Během dvacátých a třicátých let došlo díky obrovskému pokroku v letectví ke zvýšení poptávky po dálkové vzdušné přepravě, tudíž si na Wake vzpomněli majitelé společnosti Pan American Airways (Pan Am) zajištující od r. 1935 pomocí obřích létajících člunů Boeing 314 Clipper zvaných „Flying Clippers“ (Létající klipry) kyvadlové spojení mezi San Franciskem a Manilou. Tehdy se souhlasem a podporou námořního sekretáře Swansona vzniklo na ostrůvku Peale nejenom zázemí pro hydroplány a cestující, ale v průběhu několika let zaměstnanci Pan Am prohloubili uzoučký průliv mezi Wake a Wilkes.

Obrázek
Létající člun Boeing 314

Vzhledem ke zhoršení mezinárodní situace přitáhl atol koncem třicátých let opět pozornost vojenských pánů, načež Kongres uvolnil 2 miliony dolarů jako závdavek na jeho přeměnu v opěrný bod Tichooceánského loďstva. Události se však daly do pohybu teprve počátkem r. 1941, kdy se tu vylodili první dělníci najatí společnosti Morrison-Knudsen, kteří měli ostrov co nejrychleji upravit na předsunutou ponorkovou základnu s vojenským letištěm. Pracovní smlouvu podepsali na devět měsíců, po jejichž uplynutí mohli absolvovat další turnus, či se vrátit do USA. Dělníci pod vedením stavbyvedoucího N. Teterse tvrdě pracovali sedm dní v týdnu, ovšem na druhou stranu jim Morrison-Knudsen garantoval nadstandardní platové podmínky jaké by v domovině nezískali.

Wake měl původně posloužit jako základna pro eventuální výsadkové operace na Marshallových ostrovech, ale velitel Tichooceánského loďstva admirál Kimmel hodlal jeho posádku posílit natolik, aby do centrálního Pacifiku vylákala část japonského Spojeného loďstva, takže výstavba zdejší infrastruktury a fortifikační práce dostaly na jaře 1941 nejvyšší prioritu.

Obrázek
Ostrov Wake krátce před válkou

K uskutečnění těchto záměrů bylo ovšem koncem r. 1941 daleko, neboť teprve 19. srpna se z transportního parníku REGULUS vylodilo 179 příslušníků 1. obraného praporu námořní pěchoty, přičemž další posily přicházely v průběhu podzimu. Najatí dělníci v potu tváře budovali vojenské letiště, neboť ještě na podzim z Wake operoval pouze tucet létající člunů Catalina. Až v listopadu dokončili první vzletovou dráhu dlouhou asi 1500 m, která sice byla kvalitou povrchu srovnatelná s českou silnicí třetí třídy, ale přesto - s trochou štěstí a opatrnosti - umožňovala provádět vzlety a přistání i takových monster jakými byly bombardéry B-17 doplňující na Wake palivo při přeletech na Filipíny.

Proto se k ostrovu 4. prosince přiblížila letadlová loď ENTERPRISE, ze které odstartovalo 12 stíhaček Grumman Wildcat staršího typu F4F-3. Jelikož letku tvořili nováčci zelení jako brčál, doprovázela je ostrovní Catalina, jinak by se mohlo stát, že během 200mílového přeletu zabloudi a utonou kdesi v srdci Pacifiku stejně jako nešťastná Amelie Earhartová.

Obrázek
Rozmístění nejdůležitějších objektů

Nezkušení aviatici přelet i přistání na hrbolaté dráze zvládli, takže Wake získal doslova „za pět minut dvanáct“ leteckou ochranu, a velitel letky major Paul Putnam se energicky pustil do práce. Jakmile zjistil, že na ostrově chybí radar a z pozorovatelny na střeše vodojemu není vidět dále než na 10 mil, rozhodl se, že část Wildcatů bude od rána do večera ve vzduchu, aby očekávaný japonský úder nezastihl jeho muže nepřipravené a nezničil všechny letouny ještě na zemi. Zdejší letka se musela vypořádat i s nedostatečným technickým zázemím, jelikož letiště postrádalo ochranné valy a palivo museli mechanici doplňovat ručními pumpami.

S podobnými problémy zápolili i muži určení k obraně ostrova, protože podzemní kryty, sklady munice, pozemní komunikace a polní opevnění nebyly většinou dokončené, telefonní kabely vedly vesměs po povrchu, a ani množství munice neumožňovalo dlouhodobý odpor. Přes všechnu snahu nepřesahovala hloubka plavebního kanálu 12 stop (3,65 m), takže do chráněné laguny neměly přístup větší lodě. Proto Wake nemohl sloužit jako námořní základna, tudíž se v jeho okolí v době útoku na Pearl Harbor pohybovaly toliko ponorky TAMBOR a TRITON.

Obrázek
Fregatní kapitán Cunningham

Počátkem prosince 1941 tvořilo ostrovní posádku přes 500 mužů pod velením fregatního kapitána Winfielda Cunninghama, přičemž jádro tvořili námořní pěšáci majora Jamese Devereuxe. Na každém ostrůvky Američané osadili dvojici starých námořních děl ráže 127 mm tvořících maskované baterie A, B, L, přičemž disponovali i dvanácti 76mm protiletadlovými kanóny a desítkami těžkých a lehkých kulometů. Uniformovaní příslušníci měli živobytí na tři měsíce a civilní pracovníky jejich zaměstnavatelé zásobili potravinami dokonce na půl roku, a díky systému na zachycování dešťové vody a odsolovacím zařízením, obránci netrpěli ani nedostatkem pitné vody. V tomto stavu ostrov rozhodně nepředstavoval respekt budící překážku japonské expanzi, avšak odhodlání jeho posádky, společně s podceněním ze strany útočníků, dostaly Wake na titulní stránky novin a vyryly na čelech tokijských stratégů nejednu vrásku.

Šokující zprávu o přepadení Pearl Harboru zachytila ostrovní radiostanice ráno 8. prosince, načež byla vyhlášena bojová pohotovost a mariňáci ustaraně hleděli k obloze v očekávání vzdušného úderu, zatímco 1145 civilistů urychleně hloubilo jednoduché kryty. Neutralizací ostrova Tokio pověřilo 24. leteckou flotilu umístěnou na Marshallových ostrovech, přičemž bombardéry startovaly z atolu Kwadžalein vzdáleného 620 mil, což útočníky připravilo o stíhací doprovod. Navíc 24. letecká flotila, kromě stíhaček a létajících člunů, disponovala pouze 36 bombardéry Micubiši G3M2, které pod velením fregatního kapitána Macudy krátce po rozednění 8. prosince odstartovaly k prvnímu útoku.

Obrázek
Major Putnam

Protože dvojice Wildcatů hlídkujících severně a jihozápadně od Wake zahnala tropická přeháňka a hluk leteckých motorů přehlušil příboj, nenarazili císařovi orli na vážnější odpor, takže zasypali letiště krupobitím 60 a 250kg pum. Podporučík Holden a poručík Graves zemřeli při marném pokusu dostat do vzduchu své letouny, načež exploze zničily sedm Wildcatů a osmý poškodily. Shořelo i 25 000 galonů leteckého benzínu a nálet vyřadil i letištní dílny a sklady náhradních dílů, přičemž o život přišli 3 piloti, 15 členů pozemního personálu, 25 civilních dělníků a 10 zaměstnanců společnosti Pan Am. Japonci ostřelovali i létající člun „Filadelfský kliper“, jenž naštěstí vyvázl pouze s několika průstřely, tudíž osádka spěšně naložila pasažéry a přeživší personál Pan Am, zakroužila nad zpustošeným atolem a odletěla na severovýchod k Midway.

Třebaže Američané během desetiminutového úderu utrpěli značné materiální ztráty, obránci nevěšeli hlavy, tudíž Cunningham a Devereux při obchůzce jednotlivých postů s uspokojením konstatovali, že jejich muži touží po odvetě a při dalším náletu hodlají nepříteli splatit stejnou mincí. Zraněné odvedli či odnesli na ošetřovnu, kde se jim věnovali oba zdejší lékaři, zatímco jejich šťastnější druhové z řad mariňáků i civilistů celou noc hloubili kryty a odstraňovali škody. Aby zabránili obsazení letiště vzdušným desantem, zatarasili jeho plochu těžkou stavební technikou a přistávací dráhu podminovali náložemi dynamitu.

Obrázek
Vraky Wildcatů na ostrově Wake po jeho kapitulaci

A protože ani mechanici nezaháleli, když se 9. prosince před polednem od jihu opět ozval hukot leteckých motorů, stáli dělostřelci na svých postech a z ostrova odstartoval uvítací výbor v podobě několika Wildcatů. Jelikož zranitelné bombardéry zvané ve spojeneckém kódu Nell opět postrádaly doprovod, američtí stíhači (alespoň podle vlastních tvrzení) mezi nimi zle zařádili, a několik poškozených strojů údajně nezvládlo návrat na vzdálené Marshallovo souostroví. Přesto obránci napočítali desítky mrtvých. Pumy mj. zdemolovaly ošetřovnu, avšak personálu se podařilo evakuovat většinu raněných i zdravotnického materiálu, načež vybudovali provizorní lazaret ve dvou podzemních krytech.

I 10. prosince se v obvyklou hodinu dostavila formace bombardérů opatřených rudými terči, načež americké pozice opět přeoraly pumy. Během tohoto náletu došlo k zásahu skladu dynamitu, přičemž explodovala i munice u dvou dělostřeleckých postů včetně baterie L. Všechny 127mm kanóny však vydržely, což Japonci bolestivým způsobem pocítili v noci z 10. na 11. prosince.

Obrázek
Protiletadlové dělo ráže 76 mm

Císařský hlavní stan počítal s bleskovým obsazením ostrovů Guam a Wake, kterýžto úkol naložil na bedra viceadmirála Šigejošiho Inouje velícímu 4. loďstvu odpovědnému i za obranu Mikronésie, Marshallových a Mariánských ostrovů. Inouje si zřídil velitelství na atolu Truk a po zahájení nepřátelství vyslal k oběma ostrovům transportní parníky kryté válečnými loděmi. Dnes již víme, že možnosti slabé posádky Guamu, kam poslal 5500 mužů a těžké křižníky AOBA, FURUTAKA, KINUGASA a KAKO, přecenil, zatímco obranný potenciál maličkého atolu naopak hrubě podhodnotil.

Japonci počátkem války v Pacifiku nevlastnili žádná speciální výsadková plavidla, takže k tomuto účelu používali buďto transportní parníky či zrekvírované civilní lodě. Ty přepravily desantní jednotky do cílové oblasti, přičemž vlastní vylodění zabezpečovaly výsadkové čluny s malým ponorem, které pojaly 70 mužů, popřípadě 1 tank, či 10 tun válečného materiálu.

Obrázek
Admirál Inouje

Během příprav na obsazení Wake v Tokiu jakoby pozapomněli, že vylodění z moře patří mezi nejsložitější druhy vojenských operací vyžadující podrobný průzkum, pečlivé plánovaní a hlavně nasazení odpovídajících sil. Úkol získat Wake připadl na kontradmirála Sadamiči Kadžioku, jemuž Inouje přidělil lehké křižníky JÚBARI, TENRJÚ a TACUTA doplněné torpédoborci MUCUKI, MOČIZUKI, JAJOI, OITE, KISARAGI a HAJATE.

Průzkum ostrova a ochrana hladinových sil před útoky torpédových plavidel připadly na malé ponorky RO 65, RO 66 a RO 67, které opustily Kwadžalein už 6. prosince, zatímco Kadžiokova formace zvedla kotvy o tři dny později. Pouhých 450 námořních pěšáků nastoupilo na staré torpédoborce přestavěné na vojenské transporty nesoucí označení P 32 a P 33, zatímco muži vyčlenění pro ostrovní garnizon se plavili na ozbrojených parnících KONGÓ MARU (8600 BRT) a KINRJÚ MARU (9309 BRT).

Obrázek
Transportní loď Kinrjú Maru

Síly vyčleněné pro tento úkol tedy nebyly nijak imponující, přičemž všechny nasazené válečné lodě založili ještě před korunovací císaře Hirohita, takže ve své kategorii patřily k nejstarším v celém Spojeném loďstvu. Avšak Kadžioka na základě hlášení osádek bombardérů usoudil, že je obrana Wake v troskách, takže si jeho muži brzy připijí saké na oslavu vítězství. Podle plánu hodlal pod pláštěm noci vylodit 150 mužů na ostrůvku Wilkes a současně na Wake provést debarkaci dalších 300 mariňáků, kteří měli obsadit zdejší letiště, a pokud by 450 bojovníků na tyto úkoly nestačilo, podpořili by je spolubojovníci z posádek torpédoborců.

Nechybělo mnoho, aby Kadžiokův svaz inkasoval tvrdý direkt ještě na širém moři, neboť jižně od Wake v noci z 10. na 11. prosince hlídkovala ponorka TRITON, které velel korvetní kapitán W. Lent. Jeho muži během předchozích nocí spatřili záři plamenů nad těžce bombardovaným ostrovem, ale v noci z 10. na 11. prosince hlídka ohlásila nepřátelský torpédoborec. Lent zavelel k ponoru do hloubky 36 m a v 0:17 nechal odpálit čtveřici torpéd, a třebaže obsluha hydrofonu ohlásila explozi, Japonci je vůbec nezaznamenali. Protože velitelé amerických ponorek dostali krátce před vypuknutím války instrukce útočit na hladině, čekalo Lenta po návratu do Pearl Harboru nepříjemné vysvětlování, leč dokázal své počínání obhájit a později dosáhl slušných úspěchů.

Obrázek
Ponorka Triton

Kadžiokův svaz se k atolu přiblížil v nočních hodinách, načež Američané zpozorovali světelnou signalizaci a major Devereux uvedl do pohotovosti pobřežní obranu mnohem dříve, než jeho mužům vyhlásila budíček nepřátelská artilerie. Protože každý japonský křižník disponoval silnějším dělostřelectvem než-li souhrnná salva pobřežních baterií, vsadil na moment překvapení. Proto obsluhy 127mm děl nesměly svévolně zahájit palbu, neboť Devereux hodlal nepřítele přilákat co nejblíže k pobřeží, aby naplno využil jejich potenciál.

Z letiště odstartovala i čtveřice Wildcatů, jejichž piloti kroužili vysoko nad atolem s úmyslem v příhodný okamžik zasáhnout do bitvy. Špatné počasí zmařilo noční desant, tudíž se po rozednění japonské lodě držely asi čtyři míle od mysu Peacock Point - nejjižnější výspy souostroví. Třebaže silný vítr a vlnobití i za světla činily výsadek obtížným, Kadžioka v 5:00 zavelel k obratu vlevo, načež se jeho odřad vedený vlajkovým křižníkem JÚBARI pomalu sunul podél jižního pobřeží atolu. Křižníky zahájily palbu ze 140mm kanónů, avšak většina granátů cíle nenašla a pouze zvířila oblaka vápencového prachu zahušťovaná černým dýmem způsobeným zapálením palivových tanků poblíž kasáren.

Obrázek
Admirál Kadžioka

JÚBARI doprovázený několika torpédoborci se v 6:15 přiblížil asi na 4000 m ke stanovišti baterie A a přenesl palbu na vytipované vyloďovací pláže. Tehdy Cunningham telefonicky nařídil zahájit palbu, a kanonýři poručíka C. Barningera vypálili první salvu. Tím sice prozradili svoji pozici, ale zatímco japonské projektily přelétaly, Američané mířili do černého. Několikrát zasažený JÚBARI zahalil dým, a poté co 22,7kg granát dopadl i na jeden z torpédoborců, Kadžioka palbu zastavil a stáhl se do bezpečí.

S mírným zpožděním se do boje zapojila i baterie L na ostrůvku Wilkes, která během posledního leteckého útoku přišla o dálkoměr, ale protože její velitel J. McAlister se nejspíše upsal peklu vlastní krví, byla její palba ďábelsky přesná. Nad HAJATE se v 6:52 zvedl sloupec kouře, a torpédoborec se po vnitřním výbuchu rozlomil a zmizel pod hladinou i s celou posádkou. Mezi McAlistrovi muži propukly divoké oslavy, jež ukončil teprve zásah ostříleného poddůstojníka Bedella, jenž nezkušeným kolegům hlasitě připomněl, že válka neskončila potopením jednoho torpédoborce. Prvním úspěchem povzbuzení dělostřelci záhy poškodili i torpédoborec OITE a jeden z transportů, načež se KINRJÚ MARU a KONGÓ MARU zahalily kouřovou clonou položenou torpédoborci a stáhly se z dostřelu, takže Američané přenesli palbu na lehké křižníky, přičemž dosáhli dalšího zásahu.

Obrázek
Torpédoborec Hajate

Torpédoborce MUCUKI, KISARAGI a JAJOI mezitím od západu obepluly Wilkes a nyní se dostaly do palebného sektoru baterie B na ostrůvku Peale, jíž velel poručík Kessler. I jeho muži stříleli výtečně, takže poškodili JAJOI v zadolodí, ale odvetná palbu přerušila spojení s velitelstvím a dočasně umlčela jedno 127mm dělo. Kolem 7. hod. Kadžioka realisticky usoudil, že pokus o invazi ztroskotal, takže nařídil shromáždit pošramocené lodě a odplul zpět k Marshallovu archipelagu.

Lodě ostřelující Peale zpozorovala hlídka z ponorky TAMBOR, ale dříve než podmořský člun zaujal polohu vhodnou k torpédovému útoku, stáhly se torpédoborce na jih od ostrova, kde se rozkládala operační zóna sesterského TRITONU, tudíž velitel na útok rezignoval. Jenomže tou dobou se na scéně objevilo kvarteto Wildcatů vedené majorem Putnamem s plnými kulometnými zásobníky a pumami v podvěsech, přičemž Američané, vystaveni každodenním vzdušným úderům, byli odhodláni nechat nepřítele ochutnat jeho vlastní medicínu. Piloti se v 7:24 bez ohledu na hustou palbu a kouřovou clonu vrhli na ustupující lodě, přičemž kapitán H. Elrod usadil 45kg bombu na zadolodí KISARAGI tak šikovně, že přivedla k explozi hlubinné pumy. K obloze se před zraky jásajících Američanů vyvalil hustý sloupec dýmu představující pohřební hranici nešťastné posádky, která v 7:31 klesla do hlubin i s rozlomeným torpédoborcem.

Obrázek
Torpédoborec Kisaragi

Ani ostatní aviatici se nenechali zahanbit a opakovaně vzlétali k dalším útokům, takže na hladinu dopadaly pumy a na palubách a nástavbách japonských lodí řádily kulometné projektily. Ano, sukces kapitána Elroda jeho kolegové nenapodobili, avšak poškodili ovládání torpédometu č. 1 na TENRJÚ, zničili radiostanici na křižníku TACUTA a zapálili KONGÓ MARU, přičemž veleúspěšný den završili sestřelením 2 z 18 bombardérů, které na Wake vyslal velitel 24. letecké flotily. Pravda, dělové a kulometné projektily se nevyhýbaly ani Wildcatům, takže kapitáni Elrod s Freulerem své těžce poškozený letouny zničili při nouzovém přistání, ale to nic nemění na skutečnosti, že nepočetné letecké síly ostrova Wake zaznamenaly ohromující triumf.

Totéž lze konstatovat o počínání všech obránců, tudíž výsledkem bylo první americké vítězství v tomto dlouhém a krvavém zápolení. Japonci přišli o dva torpédoborce a minimálně 304 mužů, přičemž dalších 55 utrpělo nejrůznější zranění. Naopak Američané oplakali pouze jednoho padlého a několik obránců utrpělo zranění. Jistě, na celkovém poměru sil šarvátka u Wake nezměnila zhola nic, neboť Japonci mohli ztrátu starých jednotek snadno oželet, ale pokořený Kadžioka si dobře uvědomoval, že poškodil renomé jak Spojeného loďstva, tak vlastní osoby, jelikož nesplnil zadaný úkol. Prozatím však mohl pouze pohřbít do moře padlé námořníky a doufat, že dostane možnost selhání odčinit.

Obrázek
Schéma prvního útoku na Wake

HAJATE a KISARAGI se staly prvními japonskými válečnými loděmi potopenými ve druhé světové válce, ale jelikož se válečníkům Nipponu v této operaci lepila smůla na paty, brzy v souvislosti s událostmi na Wake zaznamenalo Spojené loďstvo další ztráty. Připomínám, že se kolem ostrova pohybovaly ponorky RO 65, RO 66 a RO 67, které 12. prosince dostaly výzvu k návratu, jelikož je měla vystřídat trojice RO 60, RO 61 a RO 62. Proto dva podmořské čluny následujícího dne zamířily k atolu Truk, avšak korvetní kapitán H. Kurosawa na RO 66 rozkaz kvůli poruše radiostanice nezachytil, tudíž se držel původních instrukcí a jeho ponorka se i nadále potloukala v okolí Wake. RO 62 a RO 66 v noci ze 17. na 18. prosince jako obvykle nabíjely na hladině akumulátory, ale protože panovala špatná viditelnost, prorazila příď RO 62 pravý bok RO 66, načež se taranovaný podmořský člun 25 mil od Wake potopil s takovou rychlostí, že se z 66členné posádky zachránili jenom tři šťastlivci.

Nippon nakonec odepsal i RO 60, kterou 21. prosince jihozápadně od Wake spatřil z kokpitu Wildcatu podporučík David Kliewer, a jakmile se ujistil, že se jedná o nepřítele, stiskl kulometnou spoušť a svrhl dvojici pum. Korvetní kapitán Fujimori nařídil okamžitý ponor, ale přesto Kliewer na hladině spatřil naftové skvrny, tudíž po návratu na Wake ohlásil zničení ponorky. Ve skutečnosti došlo pouze k poškození balastních nádrží a periskopu, takže RO 60 ještě dva dny zůstala v určeném operačním sektoru, načež odplula k Marshallovým ostrovům. Naneštěstí 29. prosince uvízla severně od Kwadžaleinu na podmořském útesu, a třebaže se na místo ztroskotání urychleně dostavila plovoucí základna pro ponorky JINGEI, RO 60 se zachránit nepodařilo.

Obrázek
Ponorka RO 66

Jestliže na palubách Kadžiokových lodí panovala ponurá nálada, mezi obránci zavládla euforie, a třebaže Devereux při odhadu nepřátelských ztrát zveličoval stejně jako Rádio Tokio v pozdější fázi války, o vítězi bitvy nebylo pochyb, a adrenalinem nabuzený major dokonce hodlal poslat do Pearl Harboru depeši „Pošlete další Japonce“. Třebaže k jejímu odeslání nakonec nedošlo, na velitelství Spojeného loďstva již probíhaly přípravy druhé expedice, takže bylo pouze otázkou času, nežli se u Wake objeví transportní plavidla s „dalšími Japonci“.

Viceadmirál Inouje totiž odvolal od Guamu odřad těžkých křižníků a Kadžiokovým fiaskem rozlícený Jamamoto rozkázal veliteli Mobilního svazu vracejícímu se od Havajských ostrovů odeslat k Wake kontradmirála K. Abého s letadlovými loděmi SÓRJÚ a HIRJÚ doprovázenými těžkými křižníky TONE a ČIKUMA s torpédoborci URAKAZE a TANIKAZE. Kadžioka vyplul z Kwadžaleinu 21. prosince, přičemž vlajkový JÚBARI tentokrát doprovázely nejenom lehké křižníky TENRJÚ a TACUTA s torpédoborci OBORO, MUCUKI, MOČIZUKI, JAJOI, OITE, JÚNAGI, ASANAGI, minonoskou CUGARU a hydroplánovou lodí, ale k Wake pluly i těžké křižníky AOBA, FURUTAKA, KINUGASA a KAKO pod velením kontradmirála A. Gótoa. Tyto mohutné síly během přesunu chránily transportní lodě s asi 1500 námořními pěšáky před eventuálním úderem Tichooceánského loďstva, a poté měly ve spolupráci s Abého formací zlomit odpor obránců.

Obrázek
Letadlová loď Hirjú

Této síle nemohli Devereuxovi a Cunninghamovi muži vzdorovat, a jedinou nadějí představoval včasný přísun posil. Jakmile v Pearl Harboru zachytili depeši o vítězství u Wake, rozhodl se velitel Tichooceánského loďstva posádce pomoci. Můžeme se pouze dohadovat, zda jej k tomu vedla snaha ukázat, že „Strýček Sam“ nenechá nikoho na holičkách, a nebo admirál Kimmel hodlal ostrovní posádku využít jako návnadu v pasti nastražené na japonské loďstvo v souladu s předválečným plánem.

Buď jak buď, je třeba ocenit, že v situaci, kdy měl svých starostí nad hlavu, nařídil přípravu riskantní operace, třebaže mu už nebylo dopřáno dohlédnout na její realizaci. Plán na evakuaci civilistů z Wake, dopravu posil a zajištění amerických opěrných bodů v centrálním Pacifiku vypracoval námořní kapitán Ch. McMorris, jenž do něj zakomponoval tři operační svazy soustředěné kolem mateřských letadlových lodí. SARATOGU určil přímo k vyproštění Wake, zatímco LEXINGTON měl provést odlehčovací úder na Jaluit v Marshallově souostroví a ENTERPRISE krýt Johnsonův ostrov a východní přístupy k Oahu.

Obrázek
Nástup námořních pěšáků na Tangier

Bohužel SARATOGA v době přepadu Pearl Harboru kotvila v San Diegu vzdálenému 2400 mil, takže teprve dopoledne 15. prosince dorazila na hlavní základnu. V Pearl Harboru se mezitím na hydroplánovou loď TANGIER nalodili příslušníci 4. obraného praporu námořní pěchoty s kanóny ráže 127 a 76 mm, 3 radary, zdravotnickým materiálem, zásobami munice (mj. 9000 granátů ráže 127mm a 12 000 ráže 76mm), systémy řízení palby, protipěchotními minami a dalšími potřebami, aby bylo možné Wake udržet v amerických rukou tím spíše, že na ostrov měla přeletět peruť stíhaček Brewster Buffalo.

SARATOGA upustila Havajské ostrovy dopoledne 17. prosince. 14. operační svaz pod velením kontradmirála Franka Fletchera zahrnoval kromě vlajkové lodě i těžké křižníky SAN FRANCISCO, ASTORIA a MINNEAPOLIS s osmi torpédoborci, a v případě potřeby jej mohl podpořit 11. operační svaz viceadmirála W. Browna, přičemž na SARATOZE a LEXINGTONU bylo 149 stíhacích a bombardovacích letounů. Jenomže Tichooceánské loďstvo tehdy trpělo nedostatkem cisternových lodí, tudíž McMorris mohl do operačních plánů zakomponovat pouze dvojicí tankerů. Bohužel, rychlejší NEOSHO přidělil 11. operačnímu svazu, tudíž Fletcher musel vzít zavděk obstarožní lodí NECHES, jejíž rychlost činila pouhých dvanáct uzlů.

Obrázek
Admirál Fletcher

Třebaže se bezesporu jednalo o nebezpečnou misi, muži na TANGIERU i zbývajících lodích byli plni optimismu, přičemž jejich bojovnost div neodskákala posádka americké barže, kterou letecká hlídka z LEXINGTONU zaměnila za letadlovou loď (!) třídy RJÚDŽO. Zatímco Fletcherovo a Brownovo uskupení mířily do určených oblastí, posádka Wake čelila dalším vzdušným útokům, neboť Japonci posílili letectvo na Marshallových ostrovech přeletem hydroplánů z ČITOSE, takže téměř neuplynul den, aby se nad atolem neobjevily stroje s rudými terči na křídlech. Jednu z mála výjimek představoval 20. prosinec kdy bombardéry odradilo špatné počasí, takže zůstaly na letištích, a místo nich na hladině laguny přistála americká Catalina přinášející potěšující zprávy o záchranné výpravě a brzké evakuaci civilních pracovníků.

To pozvedlo obráncům morálku, avšak sotva létající člun následujícího rána zmizel za horizontem, čelil Wake dalšímu náletu, a protože jej provedly letouny doprovázené stíhačkami Micubiši A6M, bylo jasné, že poblíž ostrova operují letadlové lodě, a další pokus o vylodění na sebe nenechá dlouho čekat. Garnizon však stále disponoval funkční protiletadlovou obranou, a díky heroickému úsilí pozemního personálu zůstaly v provozu i dva Wildcaty, což se vzhledem k reálným podmínkám rovnalo malému zázraku. Na druhou stranu si neustálé nálety vybraly daň v podobě padlých a na přeživší obránce doléhala únava a psychické vypětí.

Obrázek
Freulerův zničený Wildcat


Stroje z letadlových lodí se nad ostrovem objevily i 22. prosince, avšak tentokrát proti obrovské přesile vzlétli kapitán Freuler a poručík Davidson, kteří sestřelili dva bombardéry, avšak Davidsonův Wildcat padl za oběť stíhací ochraně, zatímco Freuler poškozený stroj zničil při pokusu o nouzové přistání. Tím letka na Wake zanikla, ale major Putnam dal ještě téhož dne své podřízené k dispozici pobřežní obraně.

HIRJÚ a SÓRJÚ tehdy křižovaly asi 200 mil severozápadně od Wake, k němuž se od jihu a západu přibližovali i Kadžioka a Góto. Hlídky byly zejména v noci v pohotovosti, ale reálné nebezpečí Japoncům nehrozilo, jelikož ponorka TAMBOR odplula už 16. prosince do Pearl Harboru kvůli banální netěsnosti balastní nádrže, kdežto TRITON velitelství odvolalo kvůli obavám ze záměny amerických a japonských válečných lodí.

Obrázek
Ponorka Tambor

Fletcherovo uskupení dělilo 21. prosince od atolu ještě 700 mil. Operační svaz retardovaný „koulí u nohy“ v podobě tankeru NECHES několik dní udržoval západní kurs, přičemž nad ním nepřetržitě hlídkovala letka šesti stíhaček. Počasí bylo příznivé a ani obsluhy radaru a sonaru nezjistily nepřátelské ponorky a průzkumné letouny. Díky přítomnosti letadlové lodě mohl Fletcher vzdušným úderem oslabit Kadžiokovo i Gótoovo uskupení, a po spojení s Brownem napadnout i Abého svaz, jelikož HIRJÚ a SORJÚ po ztrátách nad Pearl Harborem nesly nanejvýš 118 bojeschopných letounů.

Pro tento hazardní podnik však Fletcher nepředstavoval ideálního velitele, neboť neměl zkušenosti s velením letadlovým lodím a jeho hlavní zásadou byla opatrnost, tudíž nebylo možné očekávat, že kvůli záchraně malého atolu či očištění jména floty, vrhne na misku vah jedny z nejcennějších jednotek Tichooceánského loďstva. Navíc 17. prosince došlo k zásadní změně v Pearl Harboru, neboť Kimmela ve funkci velitele Tichooceánského loďstva nahradil admirál Ch. Nimitz, jehož dočasně zastupoval viceadmirál W. Pye. Ten po svém předchůdci převzal realizaci plánu, s nimž se patrně úplně neztotožnil, a který neměl ani podporu Washingtonu.

Obrázek
Letadlová loď Saratoga

Pye neznal polohu Nagumova Mobilního svazu, takže když Američané zachytili komunikaci HIRJÚ a SORJÚ s velitelstvím 4. loďstva, vzklíčila v jeho mysli utkvělá představa, že Jamamoto hodlá vlákat americké letadlové lodě do pasti a dokončit práci rozdělanou v Pearl Harboru. Tyto obavy 21. prosince zdánlivě potvrdilo hlášení z Wake o náletu bombardérů z letadlových lodí, načež Pye přesměroval útok Brownova 11. operačního svazu z Jaluitu na Gilbertovy ostrovy, a Fletcherovi zakázal přiblížit se k letištím na Marshallových ostrovech blíže než na 700 mil. Plán posílit Wake sice zůstal v platnosti, ale 14. operační svaz se měl od ostrova držet nejméně 200 mil a k atolu směl zamířit pouze TANGIER chráněný dvěma torpédoborci.

Fletcher se v nejméně vhodnou chvíli rozhodl doplnit poloprázdné nádrže torpédoborců, neboť se zhoršilo počasí, takže vlny pohazující torpédoborci trhaly palivové hadice. Během zdlouhavého přečerpávání navíc svaz zpomalil a změnil kurs na severozápad, ale přesto jej večer 22. prosince od Wake dělilo pouze 500 mil, a posádky doufaly, že obráncům nadělí nejkrásnější vánoční dárek. Bohužel v noci z 22. na 23. prosince vyslala ostrovní radiostanice Jobovu zvěst o vylodění Japonců, přičemž bylo zřejmé, že posádka vede předem prohraný boj.

Obrázek
Zničený transportní torpédoborec P 33

Japonci využili dešťových mraků ke skrytému přiblížení, a protože Kadžioka tentokráte zrušil palebnou přípravu, obránci zareagovali teprve krátce předtím, než se ve 2:30 z vyloďovacích člunů na pobřeží ostrůvků Wilkes a Wake vyhrnuli první útočníci. Aby desant urychlil, nařídil admirál velitelům transportních torpédoborců P 32 a P 33 najet na pobřeží Wake, kde je rozstřílela 76mm baterie poručíka Hanny. Přesto se na břeh v první vlně dostalo asi 650 mužů s puškami, kulomety, minomety a ručními granáty, a protože obránci pro nedostatek rezerv nemohli vytvořit souvislou frontu, a velitel posádky záhy ztratil spojení s jednotlivými opěrnými body, změnil se boj o ostrov v dobývání izolovaných ohnisek odporu.

Třebaže Pearl Harbor velitele ostrova informoval, že v nejbližších 24 hodinách nemůže s pomocí počítat, trval boj celou noc a ještě v 6:30 Cunningham oznámil na velitelství, že je ostrov obklíčen válečnými loděmi držícími se mimo dostřel pobřežních baterií. Teprve v 6:45 se velitelé MUCUKI, MOČIZUKI a JAJOI osmělili natolik, aby opustili bezpečnou zónu, načež se na torpédoborce snesla přesná palba baterie na ostrůvku Peale, která poškodila MUCUKI a vetřelce zahnala.

ObrázekxxxObrázek
Major Devereux a kapitán Elrod

Jedny z nejzuřivějších bojů se vedly o pozici poručíka Hanny, na níž útočili mariňáci kapitána Učidy. Ti podle vzpomínek doktora Ozekiho nedostali náboje do pušek, což mělo povzbudit jejich útočného ducha, ale tohle věru svérázné opatření vedlo pouze ke zbytečným ztrátám. Devereux poslal baterii na pomoc Putnamovi letce, načež při zběsilých ztečích naposledy vydechl Učida a řada mužů jeho jednotky. Smrtka pochopitelně řádila i mezi Američany. V kruté řeži se vyznamenal kapitán Elrod vedoucí si s puškou v ruce stejně zdatně jako dříve v kokpitu Wildcatu, za což byl in memoriam dekorovaný Medailí cti a námořnictvo později na jeho počest pojmenovalo raketovou fregatu třídy OLIVER HAZARD PERRY.

Po rozednění se na pozice obránců vrhly bombardéry a stíhačky z HIRJÚ a SORJÚ, do práce se pustili dělostřelci na válečných lodích, a protože vyloděných nepřátel přibývalo, major Devereux veliteli ostrova oznámil, že další odpor postrádá smysl. Fregatní kapitán Cunningham tedy v 7:30 nařídil kapitulaci, a zatímco Devereux v doprovodu seržanta Mallecka a japonského důstojníka celé dopoledne obcházel jednotlivé posty, obránci pálili tajné materiály a ničili zbraně, aby posléze vyšli s rukama nad hlavou a svěřili své životy do rukou synů Nipponu. Včetně civilistů padlo 122 Američanů, kdežto Japonci podle oficiálních údajů přišli o 111 mužů a počet zraněných se vyšplhal na číslo 97. Do zajetí přešlo 470 příslušníků ozbrojených sil a 1146 civilistů, které vítězové nahnali na letiště, kde s obavami čekali jaký osud jim přichystají noví vlastníci ostrova.

Obrázek
Místa japonského vylodění na ostrůvku Wake a směr jejich postupu

Fletcher 22. prosince konečně ukončil přečerpání pohonných hmot, takže 14. operační svaz zamířil k Wake, ale s přibývajícími hlášeními o postupu Japonců, rostla nervozita velitele Tichooceánského loďstva, jehož rozvědka mylně informovala, že nepřítel v okolí atolu disponuje uskupením těžkých jednotek včetně letadlových a bitevních lodí. Zatímco obránci Wake bojovali za slávu hvězdnaté vlajky, Pye po poradě štábu Browna s Fletcherem odvolal na Havajské ostrovy, aniž by uvažoval alespoň o symbolickém leteckému úderu na Gilbertovo souostroví či Kadžiokovu formaci. Jeho rozhodnutí věru nepatří mezi slavné kapitoly amerického námořnictva, ba zaznívají hlasy, že skutečným dnem hanby nebyla neděle 7. prosince, ale úterý 23. prosince 1941, takže není divu, že vyvolalo Rooseveltovo rozhořčení a veřejnost se podrobnosti dozvěděla teprve po válce.

Na lodích 14. operačního svazu vzdáleného tehdy od Wake jenom 425 mil vypuklo náramné pozdvižení. Jindy klidný Fletcher vztekle praštil svojí admirálskou čepicí o palubu a někteří členové jeho štábu navrhovali, aby se na Pyeovu depeši podíval „Nelsonovým okem“ a pokračoval v plavbě původním kursem. Fletcher však nebyl Nelson a nepsal se r. 1801, takže jakmile zvedl odhozenou čapku, zavelel k návratu do Pearl Harboru, aniž by přistoupil na návrh velitele SARATOGY vyslat do útoku alespoň torpédoborce.

Obrázek
Admirál Pye

Rozhodnutí stáhnout 14. operační svaz budí dodnes rozporuplné reakce. Avšak i kdyby flotě v osudových dnech stále velel Kimmel, a Fletcher ihned po prvním náletu z japonských letadlových lodí zanechat pomalý NECHES s TANGIEREM pod ochranou torpédoborců a hnal se plnou parou k ohroženému ostrovu, možná by napáchal víc škody než užitku. Jistě, případné taktické vítězství mohlo Američanům pozvednout bojovou morálku a částečně odčinit fiasko z Pearl Harboru, ale další boje o Wake by si na obou stranách vyžádaly nasazení značných prostředků, a vzhledem k tehdejšímu poměru sil, by za delší konec lana pravděpodobně tahali Japonci. Admirál Jamamoto by příležitost k rozhodující bitvě dozajista uvítal, a nepočetné americké letadlové lodě by se čistě z prestižních důvodů musely hlavním silám Spojeného loďstva postavit za nepoměrně horších okolností, než později u Midway.
Epilog
Admirál Kadžioka dobytý atol jménem císaře Hirohita na věčné časy prohlásil za součást Nipponu, načež jej přejmenoval na Otori Šima (Ptačí ostrov). Vojáci rozezleni těžkými ztrátami byli připraveni přeživší obránce postřílet, avšak Kadžioka je prohlásil za válečné zajatce. Japonci všechny příslušníky ozbrojených sil a většinu civilistů už v lednu 1942 naložili na transportní loď NITTA MARU, přičemž jakýsi důstojník pět nešťastníků sťal mečem, avšak ostatní skončili v zajateckých lágrech v Číně a Japonsku.

Obrázek
Civilisté zajatí na Wake

Jak známo synové Nipponu neuznávali Ženevské konvence, tudíž zajatce čekaly podmínky známé ze slavných románů „Král Krysa“ a „Most přes řeku Kwai“, ale většina včetně fregatního kapitána Cunninghama a majorů Devereuxe a Putnama kruté zacházení přežila, a po válce se vrátili do vlasti. Statečnou obranu maličkého ostrova samozřejmě využila americká propaganda, takže už v r. 1942 běžel v kinech notně přikrášlený snímek „Wake Island“, a námořní pěchota z pochopitelných důvodů prezentovala veřejnosti jako hlavního hrdinu Devereuxe, což Cunningham nelibě nesl, ale nakonec jej uspokojilo udělení Námořního kříže.

Od ledna 1942 velel atolu námořní kapitán Kawasaki. Na Wake, pardon Ptačím ostrově, zůstalo pouze 346 zajatců, kteří pod hlavněmi pušek pracovali jako otroci při budování opevnění, přičemž zpočátku také prohlubovali kanál mezi Wake a Wilkes, jemuž Japonci přikládali stejný význam jako Američané. K tomuto účelu používali ukořistěné plovoucí rýpadlo zvané „Columbia“, ale jejich úsilí záhy zhatil 16. operační svaz. K atolu se 24. února 1942 přiblížily těžké křižníky SALT LAKE CITY a NORTHAMPTON, které ve spolupráci s bombardéry z letadlové lodě ENTERPRISE zničily jak „Columbii“, tak dvě strážní lodě a připomněli Japoncům, že Američané na Wake nezapomněli a jednoho krásného dne se mohou pokusit o jeho znovuzískání.

Obrázek
Nálet na Wake v říjnu 1943

Základní fortifikační práce skončily na podzim 1942, kdy pro zajatce připlul další parník, ale přesto na ostrově zůstal doktor Shank a dalších 97 Američanů. Koncem téhož roku se stal velitelem ostrova kontradmirál Šigimacu Sakaibara, přičemž docházelo k průběžnému posilování ostrovní posádky, která v prosinci 1942 čítala 2700 mužů, kdežto počátkem r. 1944 již 4100 vojáků a námořníků. Sakaibarovi podřízení disponovali pobřežními děly ráže 120 až 200 mm, početnými polními kanóny, protiletadlovými zbraněmi, ba i zakopanými lehkými tanky, takže byli na odražení očekávané invaze dobře připraveni.

Jenomže Spojenci se rozhodli Wake neutralizovat prostřednictvím leteckých úderů a ostřelováním z válečných lodi, přičemž nejsilnější útok provedl 5. října 1943 14. operační svaz. To utvrdilo Sakaibara v přesvědčení, že co nevidět u pobřeží přirazí výsadkové lodě, takže nemilosrdně nařídil zajatce zlikvidovat. Konečné řešení provedli muži fregatního kapitána Tačibana, kteří svázané Američany postříleli, čímž si Sakaibara s Tačibanem zajistili místo na seznamu válečných zločinců. Těla zavražděných Japonci nejprve zahrabali na dno protitankového příkopu, ale později je exhumovali a přemístili na americký vojenský hřbitov. Zde jim bývalý zaměstnavatel později odhalil pamětní desku se jmény zavražděných, která návštěvníkům ostrova připomíná tuto tragickou tečku za hrdinskou epopejí obrany Wake.

Obrázek
Admirál Sakaibara

Dodejme, že poslední japonská loď k atolu připlula počátkem r. 1944, kdy zásobování posádky převzaly ponorky. Ty se však ukazovaly pouze sporadicky, takže na neúrodném ostrově vypukl hladomor, jenž zahubil dvakrát tolik mužů, než americké útoky, takže pravděpodobnost, že by se za této situace synové Nipponu se zajatci dělili o poslední misku rýže, se rovná nule, a ti by se tak jako tak nedožili konce války.

Po osvobození ostrova a dotazech na osud zajatců sice Japonci nejprve mlžili, ale pravda záhy vyšla najevo, načež bylo 15 důstojníků převezeno na Kwadžalein, kde zasedal spojenecký tribunál pro válečné zločince. Dva obvinění raději zemřeli vlastní rukou ještě před vynesením verdiktu, a jelikož soud většinu ostatních osvobodil, ke ztrátě hrdla odsoudili pouze Sakaibara s Tačibanem. Admirál sice rozsudek považoval za nespravedlivý, leč přesto převzal veškerou odpovědnost, tudíž Spojenci Tačibanovi zmírnili trest na doživotní vězení, ale Sakaibara byl 19. června 1947 oběšen na ostrově Guam.

Použité zdroje:
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny swiatowej. Varšava 2011.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Saunders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku.Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík L.: Vzestup a pád orlů Nipponu; Pearl Harbor. Vydalo nakladatelství Svět křídel 1995.
Wukovits J.: Pacific Alamo The Battle for Wake Island. Vydalo New American Library 2003.
ФлотоМастер 2000/4.
Okrety 2011/9.
Morze Statki i Okrety; numer specjalny 2008/1 .
http://www.ibiblio.org/hyperwar/USMC/USMC-M-Wake.html
http://www.ibiblio.org/hyperwar/USMC/USMC-C-Wake.html
https://web.archive.org/web/20080214141 ... sacre.html
http://www.rozhlas.cz/wwii/1941/_zprava/148189
http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=4629.0
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.nps.gov/parkhistory/online_ ... 0/sec5.htm
https://warfarehistorynetwork.com/daily ... ke-island/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Julesak
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 6387
Registrován: 7/8/2007, 18:26

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od Julesak »

Parádny článok :up: o pre mňa menej známych udalostiach.
Obrázek

Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.

Jediný režim ktorý uznávam je pitný.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od jarl »

Díky. Základní fakta ohledně bojů o Wake jsou obecně známá, ale konkrétně já jsem se při psaní tohoto článku dozvěděm mnoho podrobností, které mi zatím unikaly.

ObrázekxxxObrázek
Vlevo japonští mariňáci vzdávající čest památce kapitána Učidy a vpravo památník obětem masakru amerických civilistů
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 934
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od vodouch »

Ruská jména se dneska uvádějí v anglické transkripci, z čehož často vznikají pěkné paskvily; systém přepisu některých v článku užitých jmen jsem zatím nepochopil.
Obrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od Zemakt »

Bezva. Jen technická, G3M2 nebyl střemhlavý bombardér, ale klasický horizontální.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od jarl »

vodouch píše:Ruská jména se dneska uvádějí v anglické transkripci, z čehož často vznikají pěkné paskvily; systém přepisu některých v článku užitých jmen jsem zatím nepochopil.
Já zase nepochopil tu poznámku o anglické transkripci ruských jmén, jelikož v článku žádná ruská jména nejsou. Pokud už se máme bavit o nějakých přepisech, tak pouze těch japonských do češtiny a tady jsem se u jmén osob i lodí v drtivé většině případů držel přepisu použitého v česky psaných zdrojích.
Zemakt píše:Bezva. Jen technická, G3M2 nebyl střemhlavý bombardér, ale klasický horizontální.
Máš pravdu. Budu to muset opravit.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od Zemakt »

K tomuto atolu mám velmi originální vztah. Jako emeritní pařan série Battlefield a účastník pár lig, mám tento archipelag prolezlý skrz naskrz. Znám ho téměř jako vlastní boty :up: .
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
vodouch
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 934
Registrován: 15/1/2008, 23:15
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od vodouch »

jarl píše:
vodouch píše:Ruská jména se dneska uvádějí v anglické transkripci, z čehož často vznikají pěkné paskvily; systém přepisu některých v článku užitých jmen jsem zatím nepochopil.
Já zase nepochopil tu poznámku o anglické transkripci ruských jmén, jelikož v článku žádná ruská jména nejsou. Pokud už se máme bavit o nějakých přepisech, tak pouze těch japonských do češtiny a tady jsem se u jmén osob i lodí v drtivé většině případů držel přepisu použitého v česky psaných zdrojích.
Motto: Grammarterrier
Anglickou transkripci ruských jmen ... abstrouhej, jak pravil Burian v jednom svém filmu. To je hyperbola.

Letadlová loď ENTERPSISE: je to jiná loď než ENTERPRISE? Jinak určité Giftklappen by místo ENTERPSISE použily třeba ENTER PRICE
Amelie AERHARTOVÁ: to mi došlo později. Chudinka Amelie EARHARTOVÁ se zavrtí v hrobě a podle seismických záznamů bude její hrob nalezen.
Císaře HIROHITY: on byl HIROHITO, jak máš později správně uvedeno.
SARATOGI: SARATOGA podle vzoru ŽENA, tedy SARATOGY
Zničili COLUMBIU: COLUMBIA, 4. pád COLUMBII.

Jinak je článek excelentní a jako takovému mu pár drobností příliš neublíží.
Obrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od jarl »

Jo, takhle to bylo myšleno! To je samozřejmě moje nepozornost, ale s převáděním z ruštiny do anglické transkripce to nemá nic společného. Zítra se na to mrknu a opravím to.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko Čína 1931-1945 č. 134

Příspěvek od jarl »

Tady jsou ještě nějaké obrázky:

ObrázekxxxObrázek
Hydroplánová loď Tangier a lehký křižník Júbari

Obrázek
Dálkoměr baterie děl ráže 127 mm
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“