Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 69.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 69.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 69.
Mapa

Obrázek

japonských výbojů do roku 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Přípravy Japonska na válku i s pochybnostmi.
Je patrné, že všechny roky od 1931 až do roku o kterém je nyní řeč, tedy i na podzim roku 1940, znamenaly, že vše co politikové a předáci ozbrojených sil Japonska dělali znamenalo, že země vycházejícího slunce se přibližovala ke stavu, že půjde do války a to nejen v Asii. Nakonec onoho válečného dobrodružství nešlo tehdy dohlédnout. Podívekme se co u těchto vět říká japonská historiografie, a i historiografie anglosaská - Bylo mnoho i takových, a to i ve vládnoucích kruzích, kteří tehdy nebyli zcela přesvědčeni, že půjde o válku vítěznou!
Těch, kteří nebyli přesvědčeni o vítězné válce bylo prý dokonce více než těch, kteří věřili ve válku vítěznou.
V Japonsku se množily obavy z války a rostla nejistota co vlastně bude, co nastane.
K tomuto tématu český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl v archivech a napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 181 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229, vše potvrzuje i kniha, Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, a já cituji z A. S.:

"Pochyby o výsledku střetnutí s velmocemi zřejmě donutily i císařský dvůr k předběžným ´zajišťovacím´ opatřením. V první řadě bylo nutné odvolat členy císařské rodiny z významných funkcí. V okamžiku porážky tato skutečnost usnadní legendy, že v událostech, které vedly k válce, vlastně nehráli významnou roli. Proto 3. října 1940 rezignoval náčelník štábu pozemních sil princ Kanin. Byl nahrazena generálem Sugijamou, oblíbencem prince Kanina.
Šedesátiletý generál (zde viz foto, na kterém je

Obrázek

generál Hajime Sugiyiama, foto volně přístupné na několika wbech) jehož tvář vypadala tak bezvýrazně jako ´dveře od koupelny´ , měl pestrou minulost i budoucnost. Již v roce 1912 předložil generálnímu štábu svou variantu plánu dobytí Singapuru, podílel se na organizování mukdenského incidentu v roce 1931, o tři roky později byl již zástupcem šéfa generálního štábu, v prvním roce války s Čínou se stal ministrem války. Šéfem generálního štábu zůstane až do února 1944, poté, až do dubna 1945, bude znovu ministrem války. Po kapitulaci spáchá rituální sebevraždu."

Ale tohle postupné zahlazování stop směrem k císařskému příbuzenstvu začalo dřív a bylo zde již naznačeno. Tak například již krátce po útoku do severní Indočíny řekl princ Kanin
(zde viz foto, na kterém je

Obrázek

princ Kotohito Kanin, foto je volně přístupné na několika webech) jednomu západnímu novináři, který vše pak doslova publikoval: "Nyní dokonce ani nemohu kontrolovat jednotky v poli." No a další člen císařské rodiny šel v "Maskirovce" ještě dál. Přímo vzkázal americkému velvyslanci v Tokiu Grewovi, že císař Hirohito souhlasil s Paktem tří pouze ze strachu před vražedným útokem extrémistů, kteří jsou v armádě...!
Celá "Maskirovka" v císařské rodině pak měla být dokonce podpořena i historickými prameny.

"Baron Kumao Harada, tajemník a zvěd knížete Saiondžiho (onoho posledního "Genró" z doby "restaurace Meidži"), deset let zapisoval postřehy a fakta z politického života. V dlouhém údobí let 1926-1940 baron působil jako spojka mezi knížetem a Hirohitem, v roce 1940 jeho Paměti reprezentovaly již 10 000 stran rukopisu. Právě na podzim roku 1940 seznámil Harada s bohatou dokumentací císařova bratra prince Takamacua, který prohlásil, že šlo o ´vhodný dokument, kdyby se císař potřeboval očistit´. Jinými slovy: mnohé zápisy byly upraveny a stylizovány tak, aby později případně mohly sloužit tomuto záměru."

A nyní pojďme již dál k přípravám Japonska na válku, tak jak v časovém sledu, po uzavření paktu tří (OSA) v zemi vycházejícího slunce pokračovaly, když samotné přípravy byly skutečně mnohostranné.
Byl čtvrtek 17. října 1940 a Hirohito i se svou suitou vykonal obřad ve svatyni, to aby si zajistil "ochranu bohů a šťastný výsledek smlouvy, zde je míněn skutečně "Pakt tří" - podpis smlouvy OSA.

Za týden poté, 24. října 1940, odjela delegace vysokých důstojníků válečného námořnictva do Ósaky. Chtěli na sjednané schůzce přesvědčit ósacké bankéře a obchodníky, aby finančně podpořili všechny závěrečné přípravy válečného námořnictva. V čele delegace válečného námořnictva nebyl nikdo jiný než tehdy ještě viceadmirál Isoroku Jamamoto (zde viz foto na kterém je

Obrázek

pozdější admirál Issoroku Jamamoto), vrchní velitel Spojeného loďstva, který již za rok dokončil přípravy k útoku na Pearl Harbor.
Jamamoto tehdy, při ósacké konferenci, předložil bankéřům takřka neskutečný plán - navrhl zdvojnásobit v příštím roce počet objednaných lodí a letadel.

"Po napětí posledních říjnových dnů se císař ´cítil vyčerpán´, proto se na dva týdny uchýlil do ústraní. Na scéně se opět objevuje 9. listopadu a na 11. listopad svolává konferenci šéfů štábů a dalších vysokých vojenských činitelů, která měla zhodnotit obecný stav válečných příprav.
Listopad roku 1940 byl v Japonsku měsícem velkolepých oslav i státního smutku. Na neděli 10. listopadu 1940 připadlo 2 600 výročí 'zrození národa'. Podle zpráv svědků se 'za jasného slunečného podzimního dne ... shromáždilo na 50 000 speciálně pozvaných Japonců před pavilonem vybudovaným na velkém otevřeném prostranství před císařským palácem v srdci Tokia. V pavilonu obráceni čelem k tomuto množství, byli císař a císařovna spolu s členy rodiny. Šlo o záležitost zvláštního dynastického a národního významu. Byla to vzpomínková slavnost u příležitosti 2 600. výročí založení říše roku 660 před naším letopočtem císařem Džimmú, jenž byl prvním panovníkem a přímým předkem domu vládnoucího přes dvacet století'. Projev císaře byl vysílán rozhlasem, jeho obsah, zaměřený na podporu myšlenky míru, zaujal cizí diplomaty."


Ve stejnou dobu, kdy v Tokiu doznívaly oslavy, umíral v nedalekém Okicu člověk, který působil od "restaurace Meidži" a mnohokrát ovlivnil, jak vnitřní, tak zahraniční politiku země vycházejícího slunce. Kdo pečlivě četl všechny články o vnitřním předválečném vývoji Japonska tuší, že se jednalo o posledního "Genró" knížete Kinmoči Saiondžiho. Dne 12. listopadu 1940 tento člověk překročil 91 let svého věku. V této době již byl sužován zánětem ledvin a postupně umíral. Až tehdy se zprávy o jeho chorobě začaly dostávat k císařskému dvoru.

"Sám císař Hirohito poslal nemocnému čerstvé mléko a květiny, baron Harada se vypravil do Okicu informovat starce o velkoleposti oslav. Setrval u knížete asi 5 minut a zřejmě byl posledním člověkem z vlivných politických kruhů, který s ním hovořil. V neděli 24. listopadu 1940 kníže Saiondži zemřel. Ačkoli již delší dobu do politiky přímo nezasahoval, jeho smrt jakoby symbolizovala konec jedné éry. V době po Saiondžiho státním pohřbu - konal se 2. prosince 1940 - zasáhly pochybnosti i nejvyšší místa. Již druhého dne císař v rozhovoru s Kidóem konstatoval, že Japonsko není dobře připraveno k útoku na jih. Stanovisko strážce tajné pečeti také neoplývalo optimismem. 'Černé myšlenky' přepadly i některé velitele. Například názor admirála Jamamota nebyl vůbec povzbudivý. Sdílel ho zřejmě delší dobu."


Admirál Jamamoto v pondělí dne 14. října obědval s baronem Haradou, kterému tam mimo jiné řekl: "Podle mého názoru v případě války se Spojenými státy musíme být připraveni čelit téměř celému světu... Budu stát na svém až do konce. Očekávám, že zemřu na palubě své vlajkové bitevní lodi Nagato. V těchto ďábelských dnech spatříte Tokio třikrát vypálené do základů. Výsledkem bude prodlužování utrpení lidu. Vy, Konoe a ostatní, ubozí, jak si jen dovedete představit, budete roztrháni masami na kusy. To je ovšem hrozivá situace. Došli jsme tak daleko, že nemůžeme uniknout svému osudu."

Bylo vidět, že již tehdy měl admirál Jamamoto buď mimořádně vyvinutou představivost, nebo uměl předpovídat, každopádně jeho představy v říjnu 1940 byly skutečně apokalyptické. My, po letech samozřejmě víme, že uplynulo jen pouhých 5 let a admirálova vize se naplnila.
Skutečností konce roku 1940 také bylo, že i když císař Hirohito měl určité, výše popsané pochyby o vítězné válce, o nějaké změně svých rozhodnutí ze září tohoto roku nikdy neuvažoval. Bylo jasně patrné již v konci roku 1940, že úder japonského loďstva a japonských pozemních sil bude muset proběhnout, a to i za cenu, že země vycházejícího slunce bude bojovat s USA. Historické zápisy pak hovoří o tom, že až do Pearl Harboru měl bezvýhradnou podporu především od dvou mužů - strážce císařské tajné pečeti markýze Kidó a nejdůležitějšího civilního poradce císaře, kterým byl generál Hideki Tódžó, který byl v té době ministrem války v Konoeho vládě a premiérem se stal v říjnu 1941.
Zachycené výhrady byly zaregistrovány snad jen u velitele armády a velitele válečného námořnictva a jak již naznačil říjnový rozhovor s Haradou. k nejvlivnějším oponentům války s USA byl člověk, který vlastně válku připravoval - velitel spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto.

"V císařském válečném námořnictvu se těšil (admirál Isoroku Jamamoto) značné popularitě. Ne snad proto, že jeho milenka, gejša Chryzantémová cesta patřila nejexkluzivnějším v celém Japonsku. Podstata admirálova výjimečného postavení spočívala v něčem jiném. Právě on na mezinárodních námořních konferencích v letech 1930 a 1934 dokázal získat pro Japonsko větší zbrojní kvóty. Od této doby jeho hvězda stoupala. Jamamoto byl zastáncem neortodoxních metod vedení války i propagátorem nových zbraní. Jeho chráněnci, piloti ze základny od Mlhavé laguny (utajená letecká základna vzdálená 50 km od Tokia, kde se cvičili piloti již od 20. let 20. století), se osvědčili za bojů v Číně. Propagoval i myšlenku nasazení torpédových bombardérů, které posléze uspěly při útoku na Pearl Harbor. Ostatně už v létě roku 1940 admirál začal vypracovávat detailní plán útoku na tuto základnu amerického válečného loďstva. Klíčovým problémem byla otázka naprostého utajení příprav. Obavy byly na místě, informace mohly uniknout skutečně mnoha kanály. Proto byl z Jamamotova podnětu námořními šifrovacími experty sestaven nový, tzv. admirálský kód. Na rozdíl od jiných japonských kódů, které Američané rozluštili, tento kód představoval natolik dokonalý kryptografický systém, že s ním měli těžkosti i sami japonští dešifranti.
Požadavek utajení byl splněn stoprocentně, Američané kód nerozluštili téměř až do konce války. Účinnost kódu - Jamomoto ho začal užívat od 1. listopadu 1940 - byla jednou z důležitých příčin úspěchu útoku na havajskou základnu.
I v jiném směru se Jamamoto zajistil. V listopadu 1940 o přípravách informoval prostřednictvím svého přítele, 'námořního' prince Takamacua, přímo císaře. Na radu jiného princova přítele, kontraadmirála Takadžiróa Onišiho - za války bude velet jednotce pilotů kamikadze - byl plán předložen k posouzení fregatnímu kapitánovi Minoruovi Gendovi, považovanému za nejschopnějšího důstojníka námořního letectva. Gendův soud byl lakonický: 'Útok by byl mimořádně riskantní, ale měl by slušnou naději na úspěch' (ještě zde budeme veškeré plánování, jakož i útok na Pearl Harbor, detailněji rozebírat a popisovat).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 69.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 70.

Historická literatura celá desetiletí hledala informace o tom, kdy vlastně vzniklo v japonské armádě rozhodnutí zaútočit na Pearl Harbor. Přesný zápis "kdy rozhodnutí vzniklo" prostě neexistoval. Ve většině existujících historických zdrojích se ukazovaly jen odvozeniny, a to z poznámek, o úvahách, jak provést útok směrem na havajskou válečnou flotilu USA. Všechno však až po provedeném útoku. Žádné písemné poznámky o přesném začátku úvah o Pearl Harbor, jako kdyby neexistovaly! K řečenému tématu český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl v archivech a napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 185 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229, vše potvrzuje i kniha, Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Cituji z A. S.:

"V memorandu náčelníka generálního štábu pozemních sil generála Sugijamy z října 1941 narazíme na stručnou poznámku: ´V lednu 1941 císař odpověděl veliteli Spojeného loďstva Jamamotovi a nařídil kontraadmirálu Onišimu zkoumat otázku útoku na Havaj´. Tato informace spolu s ostatními Sugijamovými memorandy z války byla v Japonsku publikována až o čtvrt století později, v roce 1967.
Jisté je, že koncem jara 1941 byly přípravy už v plném proudu (další detailnější informace budu u článku útok na Pearl Harbor).

Jamamoto si vybral skupinu spolehlivých důstojníků a s nimi zahájil přípravu v přístavu Kagošima. Výběr místa nebyl náhodný. Konfigurací se Kagošima podobá Pearl Harboru, navíc jistě silně působil i vliv tradice - tento přístav byl starým sídlem ´námořního´klanu ze Sacumy. Zde začala intenzivní příprava pilotů z letadlových lodí, do nekonečna se opakovaly útoky střemhlavých bombardérů i nízko letících torpédových letounů (zde si určitě mnozí, kdo četli knihu - Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, od spisovatelů Micuo Fučida, Masatake Okumiya, když Fučida byl přímým účastníkem celého procesu a všech příprav na Pearl Harbor, že tam Fučida říká, že museli upravovat nastavení hloubky ponoru torpéd, neboť u Kagošimy bylo moře mělčí a torpéda narážela na korálové útesy - má poznámka).
Zvýšila se i aktivita rozvědky japonského válečného námořnictva. Vzrostl počet agentů na Havaji, jejich úkolem bylo studovat pohyb amerických válečných lodí. V prostoru Pearl Harboru byla dokonce zřízena monitorovací služba, která zachycovala všechna radiová sdělení. Japonští špioni brzy dosáhli značných úspěchů. Dokázali rozeznat signály různých lodí amerického Pacifického loďstva. A co více - nakonec byli schopni i třeba podle rádiových objednávek zásob potravin na pevnině rozeznat, které lodi míří do přístavu. Odposlouchávací stanice rozvědky japonského válečného námořnictva fungovala i ve vzdáleném Mexiku.Sledovala pohyb amerických válečných lodí podle pacifického pobřeží.
Je pozoruhodné, že přes rozsah a povahu příprav admirál (Jamamoto) zůstával skeptickým. Ještě mnohokrát opakoval to, co již v srpnu 1940 řekl knížeti Konoemu: 'Během 6 až 12 měsíců války se Spojenými státy a Velkou Británií budeme rychle postupovat, dosáhneme vítězství za vítězstvím. Ale potom, bude-li válka pokračovat, nevidím žádné vyhlídky na úspěch'. Dobu, kdy se za války jazýček na vahách vychýlí v neprospěch Japonska admirál stanovil naprosto přesně."

I v pozemní armádě probíhaly válečné přípravy, které byly hodně podobné programu v Jamamotově námořnictvu. Jen je třeba vyzdvihnout zvláštní roli, která připadla tzv. "jednotce 82", která, jak již bylo na jiném místě řečeno, byla zformována na Tchaj-wanu. Jednotce 82 tehdy velel generál Itagak
i (zde viz foto, na kterém je

Obrázek

generál Seishiro Itagaki) a velice důležitá role připadla generálplukovníku Tomojuki Jamašitovi (zde viz foto generálplukovníka

Obrázek

Tomojuki Jamašity). My již víme, z jiných předchozích textů, že generál Jamašita byl tentýž muž, který v letech 1934 a 1935 připravoval pokus o převrat s mladými důstojníky, kteří vystoupili v únoru 1936 proti stoupencům Skupiny kontroly - tóseiha, jižanům. Generál Jamašita se pak dlouho těšil přízni císařského dvora, když byl dokonce v listopadu 1940 vyslán samotným Hirohitem do Německa na tzv. "zkušenou". Hlavním úkolem Jamašitovy "zkušené", prý bylo studovat německé plány na vylodění ve Velké Británii. Jenomže když přijel do Německa, vojenské velení nacistického Německa již vylodění ve Velké Británii zrušilo (mnozí, kteří se zabývají historií vědí, že generál Jamašita je onen generál, který dobude Malajsii a Singapur - má poznámka).

"Za Jamašitovy nepřítomnosti 'jednotku 82' řídil plukovník Jošihide Hajaši - v letech 1942-1943 si jako šéf japonské vojenské správy na Filipínách nevyslouží právě nejlepší pověst. 1. ledna 1941 dostal k ruce asistenta - Jamašitova oblíbence, podplukovníka Masanabu Cudžiho, jemuž bylo svěřeno vypracování plánu útoku na Singapur. Další důstojníci studovali a připravovali útok na Filipíny, proti Nizozemské Východní Indii a dalším cílům. Zaměření 'jednotky 82' bylo mnohostranné. Zde se vyhodnocovaly zprávy civilních agentů z celé jihovýchodní Asie. Mimochodem - na Tchaj-wanu byly shromažďovány (informace) již od roku 1900, intenzivněji od roku 1934.
Důležitou roli při získávání informací sehrál bratranec císařovny-matky hrabě Kozui Ohtani. Jeho začátky byly dosti neslavné. V roce 1912, když působil jako kněz při chrámu v Kjótu, byl usvědčen, že prodává chrámové poklady, aby si vylepšil finanční situaci. Po skandálu se věnoval 'misijní' činností v Číně a jihovýchodní Asii. Jaká to vlastně byla činnost, o tom svědčily mnohé skutečnosti. V polovině 20. let byl vypovězen z Jávy, jím zakládané chrámy na Borneu a Jávě byly uzavřeny, protože se ukázalo, že jde o střediska podvratné činnosti. Hrabě Ohtani byl například důvěrným osobním přítelem džohorského sultána, pohádkově bohatého vládce, který přispěl značnou částkou na budování singapurské pevnosti. Z hlediska orientace japonské expanze byl Ohtani typickým stoupencem Skupiny kontroly - tóseiha, jižanů, měl značný vliv i u dvora. Právě jeho prostřednictvím získal podplukovník Cudži a jeho důstojníci z 'jednotky 82' mimořádně důležité informace o celé jihovýchodní Asii. Od března 1941 zahájili Jamašitovy muži letecké snímkování a doplňování map oblastí příštího útoku. Vybrané úderné oddíly byly soustřeďovány na Chaj-nanu a poté cvičily v Indočíně vyloďovací operace i boj v džungli."

Japonsko v té době své přípravy na válku rozšiřovalo prakticky každý den. Ale i když tak činilo, stále se našlo i mnoho důstojníků, kteří o "konečném vítězství" stále pochybovali. Jedním z důvodů proč nejen důstojníci, ale i podnikatelé pochybovali, byl stav japonského hospodářství. Příklad, který uvádí historické i diplomatické archivy říká, že koncem ledna 1941 se ukázalo, že plány, které byly nejen v září 1940 schváleny, plány na výstavbu válečného námořnictva, byly "překotné a naprosto nesplnitelné"!!! A právě tyto plány ze září 1940 zbrzdily veškerý dlouhodobý program na vyzbrojení japonského válečného námořnictva, jako celku!

"Situace pozemní armády byla rovněž značně složitá. Stačí vzít v úvahu několik základních faktů. Před válkou v Číně měly japonské ozbrojené síly 17 divizí. V roce 1937 přibylo dalších 7 divizí, v roce 1938 deset, 1939 třináct a konečně v roce 1940 jedenáct. Císařství tehdy disponovalo 58 divizemi, v nichž sloužilo přes milión mužů.

Takovýto prudký nárůst armády si vyžádal enormní zvýšení nákladů. Vzhledem k tomu, že ještě větší prostředky pohltila výstavba válečného loďstva, znamenalo zbrojení a příprava na válku úžasné zatížení ekonomie země vycházejícího slunce. Každý zdroj prostředků byl vítán - například parlament zkrátil návrh výdajů na budování Konoeho Asociace pro podporu trůnu ze 100 na pouhých 8 miliónů jenů.
V roce 1940 armáda a námořnictvo požadovaly prostředky odpovídající plným dvěma třetinám národního důchodu. Po určitou dobu se zdálo, že ekonomický tlak zmaří další válečné přípravy. Mužem, který měl toto nebezpečí odstranit byl císařův ekonomický expert, generálporučík Teiiči Suzuki, jenž od roku 1937 organizoval ekonomickou exploataci (exploatace - využití, hospodářské zužitkování, vykořisťování) Číny. V dubnu 1941 rezignoval na svou funkci v ozbrojených silách a jako šéf Vládního plánovacího výboru se stal členem Konoeho vlády. Ve spolupráci s největšími firmami pak začal reorganizovat ekonomiku země a přizpůsobovat ji válečným potřebám. Hospodářský život Japonska pak bude zásadním způsobem ovlivňovat až do července roku 1944.
Je nesporné, že spolupráce klíčových monopolů, proslulých 'Zaibacu', při realizaci Konoeho programu umožnila zvýšit válečnou výrobu. Kníže sice v lednu 1941 prohlásil v parlamentě: 'Nesmí být žádné, pochyby o tom, že myšlenky na prosazení soukromých zájmů neexistují'. Zdá se však, že Zaibacu pro něj prostě nepředstavovaly 'soukromý zájem'. Právě během prvních měsíců roku 1941 se prohloubila spolupráce vlády s těmito seskupeními.
Ostatně několik jejich významných reprezentantů zasedlo na důležitá oficiální místa. Představitelé ekonomicky nejsilnějších skupin kontrolovali racionalizaci průmyslu i finančního systému v souladu s požadavky vyplývajícími válečných příprav. Monopoly získaly absolutní kontrolu na trhu surovin i v oblasti pracovních sil. Tím, kdo musel chápat, 'že myšlenky na prosazení soukromých zájmů neexistují', byli zřejmě malí výrobci. Byli buď pohlceni, nebo se zhroutili."

Američané a Britové v letech 1940 - 1941.
Musíme se nyní podívat jak na dobu kdy byl uzavřen tzv. Pakt tří - OSA, reagovali Američané a Britové. Nejprve si řekněme, že když byl uzavřen Pakt tří, konstatoval americký státní sekretář Cordell Hull: "Tato spojenecká smlouva z hlediska vlády Spojených států podstatně nemění situaci, která existuje několik let." Ve skutečnosti však i pro americkou vládu onen berlínský podpis znamenal také zhoršení situace pro její zájmy. Ale i americké veřejné mínění, hrozbu vzniklou podpisem německo-italsko-japonské smlouvy, brzy pocítilo.

"14. října 1940 byla prezidentu Rooseveltovi předložena zpráva, dokládající podstatné změny ve smýšlení řadových Američanů, k nimž došlo během pouhých dvou měsíců. Na otázku, zda USA mají Japonsku 'ponechat' Čínu, nebo kvůli tomu riskovat válku, odpovědělo 20. července 1940 47% dotazovaných ponechat a jenom 12% bylo ochotno 'riskovat válku'. Zbytek měl jiný, popřípadě vůbec žádný názor. 30. září 1940 se sice ještě 32% znovu vyslovilo ve smyslu 'ponechat', ale již 39% Američanů by spíše postoupilo riziko války. Plných 88% dotázaných schvalovalo embargo na vývoz železného šrotu a 57% bylo pro zastavení další japonské expanze i za cenu konfliktu.

Krátce po podpisu Paktu tří Američané došli k závěru, že nemohou připustit okupace Indie nebo Singapuru, ale zdaleka nebylo jasné, jakými prostředky by mohli tomuto nebezpečí čelit.
Hullovi poradci byli pouze pro krajní ekonomická opatření, velení válečného námořnictva opakovaně zdůrazňovalo nepřipravenost na válku. S vědomím vlastní vojenské slabosti americká diplomacie při různých příležitostech upozorňovala na fakt, že Washington se nezaručil vstoupit do války kvůli britským nebo nizozemským koloniím. ."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 69.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 71.

Bylo 4. října 1940, když premiér vlády Jejich Veličenstev Velké Británie, Winston Churchill informoval amerického prezidenta o úmyslu znovu otevřít Barmskou cestu. Po rozhovoru s Rooseveltem vyzval ministr námořnictva Frank Knox admirály Starka (šéf úřadu námořních operací) a Richardsona (Vrchní velitel válečného námořnictva), aby vypracovali plán veškerých opatření pro případ, zahájí-li Japonsko kvůli znovuotevření Barmské cesty válku.
Ve stejné době byla velice důležitá otázka americké účasti na přípravných konferencích států, které byly ohroženy japonskou agresí. Proti byl tehdy statní sekretář Hull (zde viz foto, na

Obrázek

kterém je státní sekretář Cordell Hull), který nechtěl zahajovat štábní jednání před americkými volbami prezidenta, které připadly na 5. listopad 1940. K řečenému tématu český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl v archivech a napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 188 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Japonský ministr zahraničí Macuoka se v říjnu roku 1940 pokoušel přesvědčit americkou vládu, že její pohled při posuzování některých problémů není správný. Naznačoval, že Konoeho kabinet se nehodlá podřídit diktátu armády, Pakt tří není namířen proti USA a ´Nový řád´je pouhým plánem ekonomické expanze, na níž se mohou podílet i další státy. Cíl byl jediný: šlo o to Američany přimět, aby upustili od dalších ekonomických sankcí.
Hull na japonské nóty z 8. října, obsahující uvedená vysvětlení reagoval nečekaně příkře a prohlásil, že ´ USA nejsou povinny zabezpečit Japonsku nástroje pro další akty násilí a agrese´."


V popisované době konce roku 1940, byli neobyčejně velkému tlaku vystaveni Nizozemci ve Východní Indii, kde na ně Japonci neustále stupňovali své požadavky, aby zvětšili dodávky surovin. Neustále tlačili, aby Nizozemci předali zemi vycházejícího slunce koncese na těžbu ropy, zároveň se snažili získat pozice v obchodě a financích této kolonie. Dokonce tehdy navrhovali, že odkoupí část území. To vše přesto, že dodávky kaučuku, bauxitu, cínu, ropy a ropných výrobků z Nizozemské Východní Indie do Japonska neustále rostly. Nizozemci ale ostatní finanční a ekonomické požadavky Japonska vytrvale odmítali.

"V listopadu 1940 byl Franklin Delano Roosevelt potřetí zvolen prezidentem Spojených států (zde viz foto, na kterém je americký prezident

Obrázek

F. D. Roosevelt) Výsledek voleb bylo možno chápat i jako souhlas s prezidentovou dosavadní politikou vůči státům Osy. Přesto se vláda zatím dále snažila vyhnout všem závazkům o nichž soudila, že by USA mohly zatáhnout do války. Britové, Australané i Nizozemci žádali podporu, naléhali na provedení říznějších akcí.
V podstatě existovaly tři způsoby jak vyvinout tlak na Japonce, další ekonomické sankce, vyslání válečné flotily do ohrožených oblastí a rozšíření hospodářské a vojenské pomoci Čankajškově Číně.

Důsledné uplatnění kterékoli možnosti mohlo vést k válce. Avšak státní sekretář Hull doporučoval ´neprovokovat Japonce, pokud nebudou britské a americké oddíly na Dálném východě silnější´. V tomto ohledu byly podnikány první kroky. 23. listopadu 1940 se objevuje zpráva, že do Malajska dorazily australské a novozélandské posily.
Britové naléhavě potřebovali posílit loďstvo v Atlantiku i Středomoří, kam chtěli přemístit část flotily z asijských vod. Proto 3. prosince 1940 oficiálně požádali Washington, aby byly americké válečné lodě vyslány do Singapuru. Požadavek pak opakovali znovu v lednu 1941, když Londýn navštívil Rooseveltův nejbližší poradce a důvěrník Harry Hopkins.

Vlády zemí bezprostředně ohrožených japonskou agresí si byly vědomy, že zatím nemohou očekávat americkou nebo britskou pomoc. Proto odmítaly přistoupit na říznější protijaponská opatření bez tohoto zajištění. Například generální guvernér Nizozemské Východní Indie dal 5. prosince Britům na srozuměnou, že nebude moci souhlasit s případným požadavkem zřízení amerických základen na území této kolonie. Také australský ministr zahraničí 10. prosince prohlásil, že jeho země si nemůže dovolit uplatňovat takové ekonomické sankce jako USA, a dokonce se vyslovil proti plánované návštěvě amerických válečných lodí v australských přístavech."

Z předchozích vět historiků je patrné, že se spolupráce pozdějších spojenců v pacifické válce, rodila pomalu a v bolestech. Až teprve 12. listopadu 1940 navrhl admirál Shark americkému prezidentovi Rooseveltovi, aby pověřil zástupce armády a námořnictva k zahájení, "série tajných štábních rozhovorů s Brity, z nichž by vzešly pevně vymezené plány a dohody zajišťující jednotu společného úsilí proti Ose a Japonsku, kdykoli to bude třeba."
Roosevelt se Sharkovým návrhem souhlasil, načež bylo 30. listopadu 1940 zasláno pozvání britským náčelníkům štábů. Ještě téhož dne prezident USA oznámil poskytnutí půjčky 100 milionů dolarů Číně.

"Dále ovšem trvala nejedna nejasnost. Bylo otázkou, co by skutečně Američané udělali v případě japonského útoku na Nizozemskou Východní Indii nebo Singapur. Někteří, například ministr financí Henry Morgenthau, spatřovali hlavní prostředek v hospodářské sféře. Morgenthau už tehdy navrhoval zřízení kontroly všech fondů cizích zemí - ´zmrazení aktiv´- umístěných v USA.

Záležitost měl řídit Ekonomický výbor pro obranu vybavený širokými pravomocemi nad exportem. Státní sekretář Hull však předsednictví zmíněného výboru odmítl, zřejmě považoval navrhované opatření přinejmenším za předčasné.
Na druhé straně se stále naléhavěji projevovala nezbytnost nalézt účinné prostředky ke zbrzdění japonského tlaku, který se v prvních měsících roku 1941 zvýšil. Projevilo se to především v dalším stupňování nároků vůči Nizozemcům ve Východní Indii.
Dne 19. ledna 1941 předložila japonská vláda doplněný soubor požadavků, který by byl v případě vyhovění předposledním krokem k ovládnutí této državy Japonci. Ti požadovali bezpodmínečný slib dodávek válečného materiálu, přijetí japonských poradců a usedlíků, těžební koncese, zakládání smíšených společností s japonskou kapitálovou účastí, povolení k rybolovu, provozování pobřežní dopravy atd.."

Je pochopitelné, že i tyto, jako předchozí požadavky, označili Nizozemci za nepřijatelné. Zástupce generálního guvernéra van Mook se již 3. února 1941 ohradil proti tomu, že Macuoka v japonském parlamentu pronesl řeč, ve které označil Východní Indii jako součást tzv. ´ Nového řádu´. Jenomže v této době stále zůstávalo faktem, že Britové a Američané byli na Dálném východě stále příliš slabí a nepřipravení. Nepřipravenost a slabost se projevila i v souvislosti se sporem Thajska s francouzskou Indočínou. Zde byl příčinou sporu požadavek Bangkoku, aby Francouzi vrátili Thajsku pohraniční území, která svého času připojili k Indočíně (v 19. století). Japonci se ujali zprostředkování sporu, neboť zde viděli možnost ze všeho vytěžit nakonec pro sebe. Francouzská vláda ve Vichy, která zde byla vystavena tlaku z Berlína i z Tokia, dne 13. března na japonský návrh přistoupila. Mimo jiného se zde zavazoval, že neuzavře žádnou dohodu, která by byla namířena proti Japonsku. Japonci zde měli bezprostřední zájem získat významné francouzské letecké základny u Saigonu a námořní základny v Camranhu, tolik potřebné pro pozdější útoky směrem na jih.

"Pokud šlo o americká stanoviska, projevily se během prvního měsíce roku 1941 některé závažnější změny. Již 15. ledna 1941, při projednávání proslulého Zákona o půjčce a pronájmu (Lend lease - Zákon o půjče a pronájmu, schválený 11. března 1941 Senátem, umožňoval nákup zboží na úvěr v USA těm zemím, jejichž válečné úsilí bylo důležité pro americkou obranu - poznámka A. S.) v Zahraničním výboru Sněmovny reprezentantů, státní sekretář Hull prohlásil: ´Je jasné, že Japonsko bylo od počátku podněcováno svými ambiciózními plány k získání dominantního postavení v celé oblasti západního Pacifiku. Jeho vůdci otevřeně oznámili své rozhodnutí dosáhnout a udržet tuto pozici silou zbraní´.
O tři dny později výrok otiskl oficiální bulletin státního departmentu a reakce na druhé straně Tichého oceánu na sebe nedala dlouho čekat. Japonský ministr zahraničí Macuoka kritizoval Hullovo prohlášení a posléze označil stanovisko státního tajemníka za vysloveně nepřátelské. Napětí, které tehdy vzniklo, podle některých názorů mohlo ohrozit schválení Zákona o půjčce a pronájmu. Ostatně proti samotnému návrhu zákona byla v USA velmi silná opozice.
Její stanovisko například jasně vyjádřil jeden z vlivných oponentů Ernest k. Lindley v listu Washington Post v článku publikovaném 18. ledna 1941, kde napsal, že odpor vůči návrhu zákona ´vyplývá hlavně z obavy, že umožní prezidentovi zatáhnout nás do války´."



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“