Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 42

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4075
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 42

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 42

aneb

Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Zkrocení čínského draka
„Čína, která byla v průběhu dlouhých staletí prezentována jako nedostižný kulturní ideál, se rázem stala synonymem stagnace a nepřítelem „pokroku“. Ubohý korejský národ sténal pod čínským jhem a jakoby sám žádal Japonce, aby mu vybojovali nezávislost.“ Napsal o postoji Nipponu během této války A. Meščerjakov. „Japonská elita nyní naznala, že její historická úloha spočívá v probuzení Číny, Koreje a následně i zbytku Asie z dlouhého feudálního spánku .“

Po převratu z 23. července už Japonci hledali pouze záminku k zahájení války. Tokio si jak víme pro své úmysly zajistilo tichou podporu Washingtonu a neutralitu Londýna a Petrohradu, takže nyní ve vládě usoudili, že přišel čas k zahájení bojových operací, dříve než se izolovaný čínský moloch rozhoupe k akci. Japonci dobře věděli, že čas pracuje proti nim, a jejich armády nesmí v Koreji zabřednout do vyčerpávající pozemní kampaně, tak jako v časech imdžinské války, a rozhodnutí musí padnout během několika měsíců.

Obrázek
Čínští generálové z období čínsko-japonské války

Vzhledem k tomu, že smířlivě naladěný Peking nechtěl eskalovat napětí vytvořili si Japonci v Koreji značnou vojenskou převahu, jelikož ke dni 24. července měli v jihokorejských provinciích 30 000 vojáků, kdežto Čína pouze 3500, přičemž velitelé pozemních a námořních sil dostali rozkaz zahájit válečné operace, pokud Číňané vyšlou posily. Zároveň 23. července zvedly kotvy hlavní síly Spojeného loďstva a zamířily do Kunsanu, který japonští plánovači vzhledem k jeho výtečné poloze a napojení na telegrafní síť, vybrali jako provizorní základnu.

Itó odeslal k Čemulpchu odřad složený z chráněných křižníků JOŠINÓ, NANIWA a AKICUŠIMA, jehož proklamovaným cílem byl doprovod oddíl námořního kapitána Hirajami (křižníček JAÉJAMA a dělové čluny ÓŠIMA a MUSAŠI) do Kunsanu a zabránění přísunu čínských posil. Jenomže při zpětném pohledu se zdá, že ve skutečnosti měl Itó vyvolat incident, jenž by Nipponu posloužil jako casus belli. Japonské křižníky dopluly nad ránem 25. července k Bakerovu ostrovu, a protože se Hirajama neukázal, vydal se jej Cuboi hledat k ostrůvku Pungdo, kde skutečně spatřili dva sloupce kouře.
Obrázek
Křižník Naniwa
Teprve na poslední chvíli se Li Hung-čchang rozhodl odeslat do Země jitřní svěžesti další čínské jednotky, a jelikož neměl dostatek transportních plavidel, pronajal si k tomuto účelu britské lodě. První konvoj složený z parníků AJ-JEN a FEJ-ČCHING dopravil do Asanu 23. července 1300 mužů se zásobami a doprovázela jej eskorta složená z chráněného křižníku ČCH-JÜEN, torpédového-dělového člunu KUANG-JI a školní lodě WEJ-JÜEN. Uskupení velel kontradmirál Fang Paj-čchien, jenž se ráno 24. července dozvěděl, že Japonci provedli v Soulu převrat.

Znepokojený Fang tuto informaci zaslal na WEJ-JÜEN do Wej-haj-wej, zatímco prázdné parníky odpluly do Ta-ku, a sám se zbývajícími loděmi opustil Asan až za úsvitu 25. července, aby doprovodil další transportní parník. Třebaže tou dobou již Tokio opustil čínský vyslanec, a vztahy mezi oběma státy se ocitly na bodu mrazu, bojová pohotovost vyhlášena nebyla. Fangovy lodě se přiblížily k ústí Asanského zálivu a krátce po sedmé hodině zaznamenali tři japonské válečné lodě plující severním kursem. To nevěstilo nic dobrého, ale admirál si nebezpečí nepřipouštěl, i když nařídil zvýšit rychlost a po obeplutí ostrůvku Pungdo změnil kurs na jihozápad, aby mu Japonci neodřízli plavební trasu na volné moře. Pro všechny případy vyhlásil bojovou pohotovost, ale nenechal odstranil plátěný přístřešek kryjící záďové 150mm dělo.

Obrázek
Admirálové Ťing a Fang

Japonské křižníky se držely v kýlové linií v čele s vlajkovým JOŠINÓ, a jakmile Cuboi zaznamenal změnu kursu čínské formace, nechal zvýšil rychlost a obě eskadry se k sobě rychle přibližovaly. Hodiny ukazovaly 7:45, když nad mořem zaburácely první salvy čínsko-japonské války. Obě strany svalovaly odpovědnost na své protivníky, ale je takřka vyloučené, že by Fang Paj-čchien zahájil palbu jako první, už z toho prostého důvodu, že nepřítel měl značnou převahu.

Čínští námořníci uvedli, že aniž by k tomu zavdali příčinu, začal JOŠINÓ střílet na ČCH-JÜEN, což považujme za bernou minci, byť Tokio vykreslilo Fanga v nejhorších barvách. Podle oficiální japonské verze Cuboi pozdravil čínskou vlajku salutním výstřelem, na nějž nezdvořilí Číňané neodpověděli, a ČCH-JÜEN (s vyvěšenou bílou vlajkou!) změnil kurs a připravoval se k torpédovému útoku, načež Japonci zahájili palbu. Později své jednání odůvodnili i tím, že se Cuboi v duchu hesla „podle sebe soudím tebe“ domníval, že Číňané zničili „ztracené“ jednotky JAÉJAMA, MUSAŠI a ÓŠIMA, které však tou dobou kotvily v Čemulpchu a jejich posádky udiveně naslouchaly dunění děl.

Obrázek
Admirál Kozó Cuboi

Obě vlajkové lodě od sebe dělila vzdálenost pouhých tří kabelů (zhruba 560 m), takže dělostřelba byla vražedně přesná. První granát pronikl 25mm pancířem kryjícím velitelskou věž na ČCH-JÜEN a uvnitř explodoval. Střepiny vyřadily strojní telegraf, hlásnice a probily parovod u kormidelního stroje, přičemž mj. usmrtily prvního důstojníka, jehož utržená hlavu zůstala viset na zvukovodu. JOŠINÓ a NANIWA ostřelovaly ČCH-JÜEN, zatímco AKICUŠIMA se zaměřil na KUANG-JI. Primární výzbroj ČCH-JÜEN sestávala z dvojice 210mm kanónů, jenomže další granát probil 50mm pancéřový štít a exploze proměnila stanoviště dělostřelců v řeznickou vanu.

Protože záďové dělo stále zakrýval plátěný přístřešek, mohl se ČCH-JÜEN bránit jenom palbou z levobočních děl ráže 47 a 37 mm, a Japonci později vydávali jeden nevybuchlý projektil za důkaz, že Číňané zahájili boj jako první. Fang rovněž nechal odpálit na NANIWU nepřesně zaměřené torpédo, jenomže brzy se projevila nepřátelská palebná převaha a trup ČCH-JÜEN připomínal řešeto. Neustávající exploze a hvízdající střepiny vyděsily dělostřelce natolik, že svá stanoviště s křikem opustili, ale naštěstí zasáhli důstojníci, kteří s revolvery v rukách obnovili pořádek, načež boj pokračoval, byť situace neovladatelné lodě byla kritická.

Obrázek
Zničená velitelská věz na Čch-jüen

Jenomže posádka KUANG-JI nenechala vlajkový křižník na holičkách a přinutila Japonce věnovat pozornost novému soupeři. Číňané sice později tvrdili, že nepřátelský křižník zasáhli do velitelského můstku, ale voda kolem malého torpédového-dělového člunu vřela po dopadech nepřátelských granátů. Největší škody způsobil projektil, jenž zasáhl kotelnu, což přinutilo velitele zamířit na severovýchod. Neustále pálící AKICUŠIMA a NANIWA se však držely v závěsu, načež rozstřílený KUANG-JI doplul ke skalnatému ostrůvku, na němž ztroskotal.

Zatímco se naplňoval osud KUANG-JI, bojovala o život i posádka vlajkového křižníku. Mezi zahraničními specialisty přilákanými do Říše středu Li Hung-čchangovým stříbrem, patřil i německý strojní inženýr G. Hoffman, a třebaže jeho pomocníka roztrhaly střepiny a Hoffmana potřísnila krev od hlavy k patě, opravil kormidelní ústrojí, a ČCH-JÜEN zamířil plnou parou k Wej-haj-wej. Cuboi se jej vydal stíhat, ale díky intervenci KUANG-JI měl Fang náskok 20 kabelů (zhruba 3700 m).

Obrázek
Torpédový dělový člun Kuang-ji

To samo o sobě mnoho neznamenalo, protože JOŠINÓ nominálně dokázal vyvinout o sedm uzlů větší rychlost, a k dovršení smůly několik čínských topičů zasáhly střepiny vniknuvší do kotelny prostřeleným komínem. Japonci rychle zkracovali vzdálenost a stříleli ze tří 152mm děl, zatímco Číňané neodpovídali, jelikož se v krupobití střel nikdo neodvážil odstranit plachtu nad zadolodím. Za této situace neviděl Fang jiné východisko než vyvěsit bílou vlajku, byť křižník stále usilovně plul na severozápad. Japonci pokračovali v palbě, kterou přerušili teprve tehdy, když pokořený Fang nechal vztyčit na stěžeň japonskou zástavu.

Avšak tehdy zahřměl záďový kanón na ČCH-JÜEN, takže rozezlený Cuboi boj obnovil, a vzápětí většinu čínské obsluhy rozcupovaly střepiny ze 152mm granátu. Naživu zůstal jenom dělovod, jemuž pohotově přispěchal na pomoc jeden námořník, a společně vystřelili na dotírající křižník několik granátů, načež JOŠINÓ provedl obrat a v 8:30 zamířil na jihovýchod. Fang admirálu Ťingovi tvrdil, že JOŠINÓ bojiště opustil poté, co jej zasáhly tři granáty ráže 150mm, ale ve skutečnosti Cuboi patrně chybně vyhodnotil sloupce dýmu, jež se objevily na severozápadě, a nechtěl riskovat souboj s obrněncem ČCHEN-JÜEN, jenž se měl údajně potloukat ve zdejších vodách.

Obrázek
Křižník Čch-jüen

Během bitvy zasáhla ČCH-JÜEN řada granátů, takže nejmenovaný evropský důstojník později popsal jeho stav: „Dřevěné součásti, takeláž, železné úlomky a mrtvá těla - to vše leželo na jedné hromadě“. Tomu odpovídaly i ztráty v řadách posádky, jelikož onoho památného dne vydechlo naposledy pět důstojníků a osm námořníků, zatímco přes čtyřicet mužů skončilo na ošetřovně. Nicméně křižník se udržel na hladině a ráno následujícího dne zakotvil na hlavní základně Severního loďstva.
Kauza Kao-šeng
Parník KOWSHING (2134 BRT) provozovalo od r. 1883 rejdařství Indo China Steam Navigation Company se sídlem v Londýně, ale v červenci 1894 si jej pronajala čínská vláda, pročež jej přejmenovali na KAO-ŠENG. Na parník v Ta-ku 23. července nastoupilo 1220 vojáků s dvojicí generálů, a německý vojenský poradce major C. von Hanneken. Nalodili rovněž tucet polních děl, munici a množství pušek. KAO-ŠENGU velel kapitán T. Galsworthy, v jehož kosmopolitní posádce, kromě 6 anglických důstojníků a strojníků, sloužili i 4 filipínští poddůstojníci a přes 60 Číňanů. Přeplněný parník zamířil k Asanu, aniž by Galsworthy tušil, že vede svoji loď i s většinou osazenstva do záhuby se stejnou jistotou, jako by kormidlo třímal samotný Cháron. Vždyť, kdo by očekával, že Japonci napadnou loď pod britskou vlajkou?

Obrázek
Parník Kao-šeng

Zpočátku se jednalo o rutinní plavbu a jediné zpestření zažili, když se ke KAO-ŠENGU připojil starý dělový člun ČCHAO-ŤIANG plující z Wej-haj-wej s nákladem vojenského materiálu. Ráno 25. července se na obzory vynořily ostrůvky před Asanským zálivem a o něco později na KAO-ŠENGU spatřili křižník plující severozápadním kursem. Byl to ČCH-JÜEN, ale Fang patrně usoudil, že samotný pohled na zbědovaný křižník musí posádce parníku napovědět kolik uhodilo, takže bez varování pokračoval v plavbě. Bohužel Galsworthy prchající ČCH-JÜEN považoval za japonskou válečnou loď a nic nepodnikl ani tehdy, když se k němu v 9:15 přiblížily NANIWA a AKICUŠIMA.

Věřil, že Japonci vypluli na moře proto, aby zkontrolovali ČCHAO-ŤIANG a neutrálnímu parníku nebezpečí nehrozí. Náhle zazněly výstřely a NANIWA signalizoval rozkaz zastavit stroje. Britové uposlechli a KAO-ŠENG stanul poblíž ostrůvku Shopaiul, zatímco japonské křižníky se hnaly na severozápad. Galsworthy usoudil, že důvod pro jeho zadržení pominul a nechal vyvěsit signál „mohu pokračovat v plavbě?“ NANIWA okamžitě změnil kurs a vrátil se zpět, takže v pronásledování pokračoval jenom AKICUŠIMA, jenž v 13:40 vypálil varovný výstřel, načež ČCHAO-ŤIANG vyvěsil bílou vlajku. Dělový člun následně obsadilo kořistní komando, na něž čekala bohatá kořist. Liknaví Číňané totiž nevhodili do moře tajné dokumenty ani polní pokladnu, takže pirátský čin vynesl Nipponu 200 000 taelů a na své si přišla i zpravodajská služba! Posádka padla do zajetí, což bylo sice pokořující, ale vojáci a námořníci na KAO-ŠENGU dopadli mnohem hůř.

Obrázek
Heihačiró Tógó

Jejich Nemésis nesla jméno NANIWA a námořní kapitán H. Tógó se ukázal mužem stejného ranku, jako jeho následovníci souzení po skončení druhé světové války jako váleční zločinci. Na palubu parníku se krátce před 11. hod. dostavila kontrolní skupina, a jakmile zjistila, že je parník plný čínských vojáků, rozhodli se jej zabavit. Protestující Hanneken a Galsworthy argumentovali tím, že KAO-ŠENG vyplul ještě před vyhlášením nepřátelství, nalézá se v korejských výsostných vodách a pluje pod britskou vlajkou, jenomže synové Nipponu zůstali ke všem vývodům hluší, byť první kolo jednání k ničemu nevedlo a Japonci se vrátili na NANIWU.

To povzbudilo čínské generály, kteří se byli v hruď a pateticky prohlašovali, že zvolí raději smrt, než potupné zajetí a Galsworthy cítil, že ztrácí půdu pod nohama. Číňané požadovali, aby odplul do Ta-ku, a když odmítl, zbavili jej velení. Tógó po bitvě u Asanu najisto očekával vyhlášení války a Tokio už dříve přikázalo velitelům válečných lodí znemožnit dopravu čínských posil do Koreje, a on hodlal obdržené instrukce do puntíku splnit, i kdyby si měl od krve ušpinil ruce až po ramena.

Obrázek
Vyjednávání na palubě Kao-šengu

Aby zmírnil očekávané protesty, nařídil posádce parník opustit, jenomže Číňané hodlali Evropany využít jako lidské štíty, takže ti mohli pouze bezmocně sledovat, kterak NANIWA vyvěšuje červenou vlajku signalizující nebezpečí a jekotem sirény vysílá poslední varování, na něž nemohli odpovědět. „Číňané byli plni odhodlání a stále si přejížděli prsty po hrdlech, aby nám ukázali, co můžeme očekávat,“ vypověděl později první důstojník L. Templin.

Tógó už nehodlal ztrácet čas a v 13:10 nechal odpálit torpédo. Smrtonosný doutník minul, ale příval granátů způsobil výbuch kotle. Číňané palbu opětovali z ručních zbraní, jenomže co zmohou pušky proti křižníku o výtlaku 3650 tun? Na KAO-ŠENGU, zahalenému oblaky unikající páry a zvířeným uhelným prachem, vypukla panika a mnoho mužů skočilo do vody, načež se parník se zádí napřed ponořil pod hladinou. Ve vodě bojovalo o život přes tisíc trosečníků. Někteří našli útočiště ve dvou člunech, ale ostatní museli vzít zavděk záchrannými pásy a kusy dřeva.

Obrázek
Záchrana trosečníků z Kao-šengu

Promočení a bezbranní vojáci nepředstavovali žádnou hrozbu, ale válečníci Země vycházejícího slunce vyznávali vlastní morální kodex, ve které věru nebylo místo pro slitování s poraženými nepřáteli, pročež Tógó nechal čluny rozstřílet z lehkých děl, načež se dělostřelci obořili i na muže bojující ve vlnách o život. Teprve ve 13:37 spustili Japonci dvě veslice, aby zachránili přeživší Evropany, a jakmile se nad KAO-ŠENGEM ve 13:47 zavřela voda, Tógó zamířil na místo srazu s Cuboiem, načež Japonci odpluli ke Kunsanu.

Hanneken a dalších 147 trosečníků doplavalo k nejbližšímu ostrůvku, odkud je později zachránily britský křižník PORPOISE a německý dělový člunu ILTIS, zatímco korejští rybáři a Francouzi z dělového člun LION, z moře vylovili posledních 45 přeživších. Utonulo přes 1000 osob včetně několika Evropanů, a obyvatelé Země jitřní svěžesti ještě dlouho poté nalézali na pobřeží vyvržená lidská těla. Mnoho zachráněných potřebovalo lékařskou péči a všichni později odpluli do čínského Čchi-fu, kde je vyslechli zástupci sedmé velmoci a brzy už rotačky na celém světě chrlily noviny opatřené palcovými titulky.

Obrázek
Constantin von Hanneken

Svět byl šokován japonskou bezohledností, a třebaže Tokio střelbu do trosečníků popíralo, veřejnost, konsternovaná již samotným faktem, že Říše vycházejícího slunce zahájila nepřátelství bez vyhlášení války, s napětím očekávala, jaké stanovisko k tomuto „nelidskému a barbarskému útoku“ zaujmou světové mocnosti v čele s Velkou Británií. Připomeňme ostrou reakci britské vlády z r. 1877 na činy vzbouřené posádky peruánského obrněnce HUÁSCAR, která v mezinárodních vodách „ukradla“ uhlí z několika parníků rejdařství Pacific Steam Navigation Co., ve kterém měly majetkový podíl Britové. Tehdy rozhořčený Albion (se souhlasem peruánského prezidenta) vyslal ke zjednání nápravy fregatu SHAH a korvetu AMETHYST, které peruánský obrněnec 29. května 1877 dostihly u přístavu Pacocha, a svedly s ním 2,5hodinovou bitvu.

Britská veřejnost byla pobouřena, hovořilo se o „pirátství“ či „urážce vlajky“ a nelichotivě se na adresu Japonců vyjádřil i generální konzul W. Wilkinson. Viceadmirál Fremantle velící Východnímu loďstvu dokonce požadoval potrestání velitele NANIWY, od nějž se prostřednictvím tisku distancovali i japonští vládní činitelé. Nad Tógóovou hlavou visel Damoklův meč a zdálo se, že potomkovi samurajů zbývá jediné čestné východisko - rituální sebevražda.

Obrázek
Místodržící Li Hung-čchang

Nakonec jej zachránili Britové, jelikož vláda lorda Roseberryho k vyhrocené kauze zaujala překvapivě smířlivý postoj a spokojila se s omluvou. Znalci mezinárodního práva (T. Holland a J. Westlake) prohlásili, že 25. července už bylo Tokio s Pekingem de facto ve válečném stavu a odpovědnost za potopení parníku svalili na čínské vojáky, kteří se odmítli podrobit požadavkům velitele NANIWY. Ano, zaznělo varování, že se něco podobného nesmí opakovat, ale v Tokiu uměli číst mezi řádky a správně usoudili, že Whitehall v právě zahájeném korejském dostihu vsadil na koně z japonského chovu a nebude jim klást překážky.

To ostatně potvrzovala i smlouva uzavřená mezi vládami Velké Británie a Japonska 16. července 1894, jejímž podpisem britští občané pobývající na území Nipponu pozbyli práva exteritoriality. V Londýně totiž viděli v Japonsku potenciální protiváhu ruského medvěda natahujícího nenechavé tlapy do Mandžuska a Koreje, takže zhoršení vztahů s Nipponom nebylo v jejich zájmu. Navíc za smířlivou reakcí patrně stála i neochvějná víra, že Japonsko si nikdy nedovalí jednat s žádnou evropskou mocnosti podobným způsobem.
Začátek války
Dne 26. července dorazil ČCH-JÜEN do Wej-haj-wej. Vzhledem k předchozím událostem, Fang rozkázal neodstraňovat následky bitvy, čímž chtěl demonstrovat tíhu boje, kterým on a jeho muži prošli. Nadřízeným dokonce tvrdil, že s přesilou svedli čtyřhodinovou bitvu a těžce poškodili nepřátelský vlajkový křižník. Co si Ťing o jeho obhajobě myslel nevíme, ale faktem zůstává, že jej při udělování odměn a vyznamenání opomenul, a Fangovo počínání nechal prošetřit zvláštní komisí. Za svého nadřízeného se však postavil Hoffman, takže dostal šanci svoji pošramocenou reputaci napravit.

Obrázek
Obrněnec Ťing-jüen vplouvá do suchého doku v Lü-šunu

Zatímco z Pekingu i po této neslýchané provokaci zaznívaly smířlivé vlasy, chopil se role mstitele admirál Ťing Džu-čchang, jenž hodlal uštědřit Japoncům důkladnou lekci. Severní loďstvo opustilo Wej-haj-wej a ráno 27. července křižovalo před Asanem. Jenomže žádné japonské transporty ani válečné lodě neobjevili, a doprovodné torpédovky obtížně odolávaly vzdutému moři, takže Ťing zamířil ještě téhož dne zpět na základnu, kde se dozvěděl, že Peking na přelomu července a srpna konečně vyhlásil Tokiu válku. Severní loďstvo žádný plán pro případ konfliktu s Nipponem nemělo, ale podle nových dispozic se mělo zaměřit na podporu vojsk dislokovaných na Korejském poloostrově, takže při troše štěstí mohli čínští námořníci Nipponu oplatit potopení KAO-ŠENGU a vrátit čest námořní vlajce.

Po vyhlášení nepřátelství se Japonci rozhodli vylodit v Koreji dalších 35 000 vojáků, čímž by svůj dosavadní kontingent zdvojnásobili a vytvořili si dostatečnou převahu. Třebaže japonské loďstvo od osmdesátých let budovali podle zásad francouzské Mladé školy, nyní se přiklonili ke klasickým teoriím, a Itó dostal rozkaz vybojovat námořní nadvládu, což mělo umožnit plynulý přísun posil a válečného materiálu na korejské bojiště. Japonský admirál zvolil jako hlavní vyloďovací přístav Čemulpcho, takže Severní loďstvo soustředěné ve Wej-haj-wej představovalo potenciální hrozbu pro japonské transporty.

Obrázek
Čínský generál Tso

Japonci však neměli na vybranou, jelikož Pusan ležel příliš daleko od korejského hlavního města, a přesun po zdejších mizerných silnicích s minimem mostů, by během období dešťů (červenec, srpen) představoval vážný logistický problém. Itó si byl tohoto nebezpečí vědom, a proto se v noci z 9. na 10. srpna přikradly k Wej-haj-wej japonské torpédovky, jenomže pokus vniknout do přístavu zmařila čínské dělostřelba. Po rozednění zaútočily hlavní síly, ale ke kýžené rozhodující bitvě nedošlo, neboť Ťing se právě s jádrem floty přesouval k Lü-šunu, takže Itóovy lodě s nepořízenou odpluly.

Jakmile se Ťing dozvěděl o japonském útoku, do 12. srpna pátral na moři po nepříteli a pak zamířil do Wej-haj-wej, kde jej čekalo nepříjemné překvapení, neboť Li Hung-čchang nařídil, že se při dalších výpadech musí držet západně od pomyslné linie spojující Wej-haj-wej a ústí řeky Ja-lu. Li nechtěl riskovat ztrátu „vlastního“ loďstva a tím oslabení politického vlivu a pro zdejší poměry je příznačné, že jeho rozhodnutí v Pekingu nedokázali zvrátit, takže Japonci bez boje ovládli Žluté moře.

Obrázek
Generál Jošimasa Ošima

Nipponu se dařilo i na pozemním válčišti. Mobilizace běžela podle plánu, ale jelikož jednotlivé divize museli do Koreje vypravovat postupně, byla dokončená až na přelomu léta a podzimu. Zatímco se záložníci disciplinovaně hlásili v příslušných střediscích, blížila se fronta pomalu ale jistě k hraniční řece Ja-lu. Jošimasa Ošima již 25. července opustil se 4000 pěšáky a kavaleristy Soul a vydal se na pochod k Asanu, načež čínský generál Je přístav vyklidil, a jeho muži obsadili město Kondžu, přičemž kontrolovali i důležitou silnici vedoucí k hlavnímu městu.

Obranu jim usnadňoval podmáčený terén a polní opevnění, ale přesto Japonci na rozptýlené nepřátelské síly v noci z 28. na 29. července udeřili, a po rozednění čínský odřad přinutili ustoupit, načež Ošima vyčistil Asan a jeho okolí. Nippon slavil první vítězství na pozemním válčišti, ale většina čínských vojáků proklouzla kolem Soulu, a po namáhavém pochodu dosáhla Pchjongjangu, v jehož okolí generál Je počátkem září soustředil 19 000 pěšáků a kavaleristů podporovaných silným dělostřelectvem. Bohužel část armády tvořili narychlo naverbovaní nováčci s minimálním výcvikem a ani disciplína nebyla na výši, takže si velitelé stěžovali na časté dezerce a během přesunu vojáci drancovali korejské vesnice, což pochopitelně vyvolávalo spory se zdejším obyvatelstvem. Navzdory tomu se k čínským oddílům údajně připojilo několik set Korejců a Täwongun se rozhodl změnit stranu.

Obrázek
Vítězství japonských zbraní u Asanu

Starý intrikán nabídl Číňanům, že tonghakové vpadnou do zad Japoncům postupujícím k Pchjongjangu, jenomže než se jejich nedávno rozpuštěná armáda spravedlnosti zformovala, stali se Japonci pány Korejského poloostrova. Vrchní velitel expedičních sil maršál Aritomo Jamagata vyslal k Pchjongjangu tři samostatná uskupení; hlavní síly mašírovaly od Čemulpcha na centrum severokorejských provincií od jihu, zatímco v ústí řeky Tedong a Gensanu se vylodily vždy dvě brigády, které měly zaútočit na čínská křídla od západu a východu. Přitom výsadek v ústí Tedongu narazil na tvrdý odpor a utrpěl několik dílčích nezdarů, ale Japonci přesto obsadili pravý břeh řeky, přičemž postupovaly i brigády debarkované v Gensanu, tudíž se obě křídla čínských vojsk ocitla pod tlakem a ustoupila k Pchjongjangu, kde je útočníci sevřeli ze tří stran.

Čínské pozice byli relativně silné, třebaže Japonci u Pchjongjangu soustředili zhruba 35 000 mužů, což jim zajistilo značnou převahu v živé síle. Město totiž obepínaly staré kamenné hradby, a na blízkém návrší se rozkládala majestátní byť rovněž postarší citadela, a další reduty a polní opevnění vybudovali v jeho okolí. Číňané měli dostatek zásob, takže očekávali, že udrží pozice do příchodu Li Hung-čchangem slíbených posil. Bojeschopnost zdejší armády však snižovala celá řada faktorů. Kromě mizerně vycvičených nováčků a špatné morálky je nutné zdůraznit, že pouze část jednotek měla moderní výzbroj a velení ochromovaly kompetenční spory. Vrchním velitelem všech čínských vojsk v Koreji sice jmenovali nám už známého vojevůdce Je, ale o svá „práva“ se hlásili i generálové Tso a Wej.

ObrázekxxxObrázek
Čínští zajatci po bitvě u Pchjongjangu

Útočníkům velel generál Mičicura Nozu. Bitva začala 15. září v 5:00 japonským dělobitím a následným útokem z jihovýchodního směru. Číňané se zpočátku drželi, ale poté, co nepřátelská artilerie přesnou palbou ničila jedno opevnění za druhým, elitní jednotky neudržely pontonový most jižně od města a nepřátelé na Pchjongjang zaútočili i od severu, stáhli se do města. Synové Nipponu bombardovali citadelu i město nejenom z polních děl, nýbrž i z několika menších válečných lodí, které se vydaly proti proudu Tedongu, a zuřivé se vrhali na městské brány. Obránci několik ztečí odrazili a kavalérie podnikla z jižní brány dva v krvi utopené protiútoky, jenomže poté padla severní brána, nad kterou odpoledne nečekaně zavlála bílá vlajka, a u japonského velitele se ohlásili čínští parlamentáři.

Generál Je využil sílícího deště, jenž znesnadňoval vedení bojových operací a nabídl kapitulaci smluvenou na následující ráno. Číňané však dané slovo nedodrželi a v noci se většina bojeschopných vojáků probila přes postavení 18. pěšího pluku a ustoupila na sever. Pchjongjang dopoledne 16. září obsadili Japonci, kteří zajali zbývající čínské jednotky a ukořistili i část děl a množství munice. Bitva skončila drtivým triumfem Nipponu, jehož válečníci za cenu pouhých 102 padlých de facto vyhnali nepřítele z Koreje a podlomili jeho bojovou morálku. Navíc se vítězové zmocnili dokumentu prokazujícímu Täwongunovu spolupráci s Říší středu, načež byl princ-regent v říjnu přinucen odstoupit a k moci se vrátil jeho syn Kodžong.

Obrázek
Maršál Aritomo Jamagata

Číňané napočítali několik tisíc mrtvých, zraněných a zajatých, přičemž mezi padlými nechyběl ani odvážný generál Tso. V Pekingu zavládlo zděšení; válka trvala pouze 1,5 měsíce a nepřátelští vojáci už stáli na čínských hranicích. Přeživší vojáci pochodovali s nepřítelem v patách k řece Ja-lu, na níž Li Hung-čchang hodlal vybudovat další obrannou linií chránící čínsko-korejskou hranici. K tomu účelu potřeboval urychleně přisunout posily, což vedlo k velké bitvě mezi hlavními silami čínské a japonské floty, jelikož v obrovské Říši středu do r. 1894 vybudovali pouze 364 km železničních tratí, tudíž se většina transportů musela realizovat po moři.

Obrázek
Dobytí Pchjongjangu

Použité zdroje k sérii Japonská zahraniční expanze do roku 1922; Čínsko-japonská válka:
Válečné lodě minulosti (5); Válečné lodě minulosti (1). Vydalo nakladatelství Kanon.
Балакин С.: Триумфаторы Цусимы ; Броненосцы японского флота. Moskva 2013.
Белов А.: Крейсера типа Мацусима. Vydalo nakladatelství ИСТФЛОТ 2005.
Белов А.: Броненосцы Японии. Petrohrad 1998.
Craig A. Reischauer E.: Dějiny Japonska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1); Válka začala na moři. Vydalo nakladatelství akcent 2010.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem. Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мерк В.: Китайская армия во второй половине XIX - начале ХХ. века.
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Мещеряков А. Н.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Olender P.: Sino-Japanesse Naval War 1894-1895. Vydalo nakladatelství MMPBooks 2014.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Вильсон Х.: Броненосцы в бою; Борьба на Востоке в 1894-95 годах. Petrohrad 2000.
Арсенал-Коллекция 2013/4,11/6, 2012/6.
Морская Кампания 2010/3/6,8, 2011/6.
Morze Statki i Okrety 2012/12, 2013/1.
http://tsushima.su/forums/viewforum.php?id=63
http://sinojapanesewar.com/
http://www.wikipedia.org/
http://www.palba.cz/portal.php
http://koreanhistory.info/Tonghak.htm
https://horstveps.livejournal.com/119880.html
http://txapela.ru/blogs/vehrwolf/plakat ... y-1894-95/
https://gruzdov.livejournal.com/779965.html
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
https://dalniy.com/2017/05/15/%D0%B8%D0 ... %BF%D0%BE/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“