> Obyvatele severoirského města Omagh trápí nevysvětlitelný hluk
K tomu nevysvětlitelnému zvuku https://en.wikipedia.org/wiki/The_Hum
Překvapuje mne, že tento fenomén nebyl doposud pořádně prozkoumán. Kdysi jsem si k tomu dohledával informace a nic průkazného jsem nenašel. Domnívám se, že se jedná o kombinaci místa (složení podloží, tvar a materiál domu atp.) a senzibility daného jedince na nízké vibrace. Země je dobrý vodič vlnění o nízkých frekvencí. Otázka je, kde to vlnění vzniká... a často žádná podezřelá příčina široko daleko není.
Kabinet Kuriozit
Moderátor: jarl
Re: Kabinet Kuriozit
Motorcycle Chariot Racing (30. léta)
Jedním z nejšílenějších sportů historie, byl bezpochyby závod vozů tažených motocykly. Tento podivný adrenalinový sport byl nesmírně populární ve 20. a 30. letech v Austrálii, Novém Zélandu, USA a některých částech Evropy. Dle zprávy z roku 1922 byl vůz vyroben ze sudu na víno, k němuž byly přidány automobilová kola. Není jisté kdo tuto kratochvíli vymyslel, ale byl jasně inspirován závody dvoukolových vozů se čtyřspřežím (nebo také tethrippon) známými ze starého Říma. Právě v tomto stylu byly vozy zdobeny a i vozataj byl oděn do římského šatu. Motocykly (až čtyři) byly řízeny pouze pomocí lan, připomínající kožené opratě. Závody probíhaly na ploše podobné tradičnímu Hippodromu. Zážitek pro diváky tak musel být skvělý. Pokud se divíte, proč se lidé tak zajímali právě o římské závody vozů, tak nutno podotknout, že jedním z nejúspěšnějších románů všech dob byl "Ben Hur" od amerického spisovatele Lewise Wallaceho a je zde část barvitě popisující právě závod vozů (tethrippon). Poprvé román vyšel koncem roku 1880 a celkem bylo prodáno zhruba 50 milionů výtisků. Román se dočkal řady adaptací, především čtyř filmových a jednoho divadelního dramatu. Nejslavnější z nich se stal velkofilm Ben Hur z roku 1959, který je nejúspěšnějším filmem v historii. Zkrátka tento sport se svezl na populární "Římské vlně" a byť se zdá, že již zcela zanikl, není tomu tak. Několik nadšenců tento sport propagují i v moderní době
Holčička která se stala inspirací pro slavnou knihu Alenka v říši divů (1858)
Autor Alenky v říši divů Lewis Carroll (1832-1898), začal fotografovat okolo roku 1855. O rok později se setkal s pětiletou Alicí Liddell (1852-1934), dcerou svých přátel, a vznikl mezi nimi silný vztah. Na snímku z roku 1858 je oblečená jako žebrající dítě. V této době fotografoval i další mladé dívky, čímž vyvolával otázky, zda jsou ona setkání vždy nevinná. Patrně se ale jednalo jen o fámy. Alice Liddellová byla čtvrtou z deseti dětí Henryho Liddella a jeho ženy jménem Lorina Hanna Reeve. Začátkem července 1862, vzal Carroll sestry Liddellovy na projížďku lodí po Temži. Během plavby se jej Alice otázala, zda by jim nevyprávěl pohádku. Pustil tedy uzdu fantazii a začal spontánně vyprávět příběh o Alence, která svým pádem do králičí nory objevuje bizarní svět v podzemí a zažívá neskutečná dobrodružství. Alici se pohádka tak moc líbila, že uprosila Carolla, aby pro ni pohádku zapsal. Na vánoce 1864 ji tedy daroval ilustrovaný rukopis nazvaný "Alenčina dobrodružství v podzemí." Zůstali nadále v kontaktu, ale osobně se setkávali už jen velmi zřídka. Dne 15. září 1880 se Alice, ve Westminsterském opatství šťastně provdala za smírčího soudce Reginalda Hargreavese. Ten zdědil obrovské jmění, a spokojeně žili na okázalém venkovském sídle v Cuffnells. Měli tři syny, Alan a Reginald "Rex" padli v první světové válce, přežil pouze Caryl. Po smrti jejího manžela, v roce 1926 byly náklady na provoz sídla tak vysoké, že byla nucená prodat originální rukopis Alenky v říši divů, který jí Caroll dříve daroval i s věnováním. Utržila za něj čtyřnásobek vyvolávací ceny - úžasných 15 400 Liber (což by dnes odpovídalo třem milionům Kč). V roce 1934 Alice Lidellová ve věku 82 let zemřela a urnu s jejím popelem můžete najít na hřbitově v Lyndhurstu, u kostela St Michael and All Angels.
Skoky koní z můstku do vody
S tímto netradičním nápadem přišel americký ostrostřelec William Frank "Doc" Carver (1851-1927). Roku 1881 se pod ním a jeho koněm zhroutil most přes řeku Platte v Nebrasce. Obratem si uvědomil, že by se mohlo jednat o zajímavou podívanou pro obecenstvo a začal cvičit potřebná zvířata. Kůň mohl skočit, až byl sám připraven. Musel být v klidu, nebylo dobré ho k čemukoliv nutit. Na slavném molu Steel Pier v Atlantic City koně skákali z výšky 18 m do bazénu hlubokého pouhé 3 m. Skákalo se rovněž v zábavním parku White City v Massachuetts nebo newyorském Hipodromu. V době soutěží skákali koně do vody čtyřikrát denně po sedm dní v týdnu a zdá se, že je to bavilo. Skoky probíhaly rovněž s jezdci na hřbetě, ale tato disciplína byla překvapivě nebezpečnou. Carverova snacha Snora, přišla při jednom ze skoků o zrak (poškozená sítnice), pokud jde o koně tak ti vždy vyvázli bez zranění. Skoky se konaly až do 30. let 20. století, s menší četností až do 70. let, kdy je zakázali ochránci zvířat. Sport tak zanikl, výjimkou jsou občasné show v Lake George v New Yorku, v tamním zábavním parku Magic Forest. Původně zde skákal kůň jménem Rex a později jej nahradil valach jménem Lightning. Dle manažerových slov skáče kůň zcela sám: žádný jezdec, žádné výstřely, žádné elektrické šoky a podobné triky. Kůň skáče dvakrát denně během dvouměsíční sezóny a zbytek roku má volno.
Detail podrážky klečícího terakotového válečníka ze 3. století př.n.l.
Král Čeng postupně dobyl všechny čínské státy, sjednotil tak zemi a roku 221 př.n.l. si udělil titul Čchin Š’-chuang-ti. První čínský císař žil velice rozmařile, nechal si vybudovat přepychový palác a již během svého života počal s výstavbou vlastní hrobky. Její celková plocha zabírá 56 km², práce trvaly 36 let a dřelo zde na 700 000 dělníků. Symbolem této hrobky se stali terakotoví válečníci, kteří jsou vyrobeni v mírně nadživotní velikosti (vysocí 175–187 cm). Přes obrovské množství soch (více než 8 000 válečníků) se nenajdou dvě stejné – každá je unikátní, ale realistická, v přirozeném postoji s rysy a gesty charakteristickými pro hodnost a funkci vojáků, důstojníků a generálů. Sochy byly vyráběny po částech a následně spojeny tmelem. Hotové sochy dělníci pomalu vysušili a poté vypálili. Nakonec je pomalovali, ale původně zářivé barvy se zachovaly pouze zlomkovitě. Výzbroj válečníků byla reálná, vyrobená ze dřeva a bronzu, dřevěné části se však do dnešních časů nedochovaly.
Jedním z nejšílenějších sportů historie, byl bezpochyby závod vozů tažených motocykly. Tento podivný adrenalinový sport byl nesmírně populární ve 20. a 30. letech v Austrálii, Novém Zélandu, USA a některých částech Evropy. Dle zprávy z roku 1922 byl vůz vyroben ze sudu na víno, k němuž byly přidány automobilová kola. Není jisté kdo tuto kratochvíli vymyslel, ale byl jasně inspirován závody dvoukolových vozů se čtyřspřežím (nebo také tethrippon) známými ze starého Říma. Právě v tomto stylu byly vozy zdobeny a i vozataj byl oděn do římského šatu. Motocykly (až čtyři) byly řízeny pouze pomocí lan, připomínající kožené opratě. Závody probíhaly na ploše podobné tradičnímu Hippodromu. Zážitek pro diváky tak musel být skvělý. Pokud se divíte, proč se lidé tak zajímali právě o římské závody vozů, tak nutno podotknout, že jedním z nejúspěšnějších románů všech dob byl "Ben Hur" od amerického spisovatele Lewise Wallaceho a je zde část barvitě popisující právě závod vozů (tethrippon). Poprvé román vyšel koncem roku 1880 a celkem bylo prodáno zhruba 50 milionů výtisků. Román se dočkal řady adaptací, především čtyř filmových a jednoho divadelního dramatu. Nejslavnější z nich se stal velkofilm Ben Hur z roku 1959, který je nejúspěšnějším filmem v historii. Zkrátka tento sport se svezl na populární "Římské vlně" a byť se zdá, že již zcela zanikl, není tomu tak. Několik nadšenců tento sport propagují i v moderní době
Holčička která se stala inspirací pro slavnou knihu Alenka v říši divů (1858)
Autor Alenky v říši divů Lewis Carroll (1832-1898), začal fotografovat okolo roku 1855. O rok později se setkal s pětiletou Alicí Liddell (1852-1934), dcerou svých přátel, a vznikl mezi nimi silný vztah. Na snímku z roku 1858 je oblečená jako žebrající dítě. V této době fotografoval i další mladé dívky, čímž vyvolával otázky, zda jsou ona setkání vždy nevinná. Patrně se ale jednalo jen o fámy. Alice Liddellová byla čtvrtou z deseti dětí Henryho Liddella a jeho ženy jménem Lorina Hanna Reeve. Začátkem července 1862, vzal Carroll sestry Liddellovy na projížďku lodí po Temži. Během plavby se jej Alice otázala, zda by jim nevyprávěl pohádku. Pustil tedy uzdu fantazii a začal spontánně vyprávět příběh o Alence, která svým pádem do králičí nory objevuje bizarní svět v podzemí a zažívá neskutečná dobrodružství. Alici se pohádka tak moc líbila, že uprosila Carolla, aby pro ni pohádku zapsal. Na vánoce 1864 ji tedy daroval ilustrovaný rukopis nazvaný "Alenčina dobrodružství v podzemí." Zůstali nadále v kontaktu, ale osobně se setkávali už jen velmi zřídka. Dne 15. září 1880 se Alice, ve Westminsterském opatství šťastně provdala za smírčího soudce Reginalda Hargreavese. Ten zdědil obrovské jmění, a spokojeně žili na okázalém venkovském sídle v Cuffnells. Měli tři syny, Alan a Reginald "Rex" padli v první světové válce, přežil pouze Caryl. Po smrti jejího manžela, v roce 1926 byly náklady na provoz sídla tak vysoké, že byla nucená prodat originální rukopis Alenky v říši divů, který jí Caroll dříve daroval i s věnováním. Utržila za něj čtyřnásobek vyvolávací ceny - úžasných 15 400 Liber (což by dnes odpovídalo třem milionům Kč). V roce 1934 Alice Lidellová ve věku 82 let zemřela a urnu s jejím popelem můžete najít na hřbitově v Lyndhurstu, u kostela St Michael and All Angels.
Skoky koní z můstku do vody
S tímto netradičním nápadem přišel americký ostrostřelec William Frank "Doc" Carver (1851-1927). Roku 1881 se pod ním a jeho koněm zhroutil most přes řeku Platte v Nebrasce. Obratem si uvědomil, že by se mohlo jednat o zajímavou podívanou pro obecenstvo a začal cvičit potřebná zvířata. Kůň mohl skočit, až byl sám připraven. Musel být v klidu, nebylo dobré ho k čemukoliv nutit. Na slavném molu Steel Pier v Atlantic City koně skákali z výšky 18 m do bazénu hlubokého pouhé 3 m. Skákalo se rovněž v zábavním parku White City v Massachuetts nebo newyorském Hipodromu. V době soutěží skákali koně do vody čtyřikrát denně po sedm dní v týdnu a zdá se, že je to bavilo. Skoky probíhaly rovněž s jezdci na hřbetě, ale tato disciplína byla překvapivě nebezpečnou. Carverova snacha Snora, přišla při jednom ze skoků o zrak (poškozená sítnice), pokud jde o koně tak ti vždy vyvázli bez zranění. Skoky se konaly až do 30. let 20. století, s menší četností až do 70. let, kdy je zakázali ochránci zvířat. Sport tak zanikl, výjimkou jsou občasné show v Lake George v New Yorku, v tamním zábavním parku Magic Forest. Původně zde skákal kůň jménem Rex a později jej nahradil valach jménem Lightning. Dle manažerových slov skáče kůň zcela sám: žádný jezdec, žádné výstřely, žádné elektrické šoky a podobné triky. Kůň skáče dvakrát denně během dvouměsíční sezóny a zbytek roku má volno.
Detail podrážky klečícího terakotového válečníka ze 3. století př.n.l.
Král Čeng postupně dobyl všechny čínské státy, sjednotil tak zemi a roku 221 př.n.l. si udělil titul Čchin Š’-chuang-ti. První čínský císař žil velice rozmařile, nechal si vybudovat přepychový palác a již během svého života počal s výstavbou vlastní hrobky. Její celková plocha zabírá 56 km², práce trvaly 36 let a dřelo zde na 700 000 dělníků. Symbolem této hrobky se stali terakotoví válečníci, kteří jsou vyrobeni v mírně nadživotní velikosti (vysocí 175–187 cm). Přes obrovské množství soch (více než 8 000 válečníků) se nenajdou dvě stejné – každá je unikátní, ale realistická, v přirozeném postoji s rysy a gesty charakteristickými pro hodnost a funkci vojáků, důstojníků a generálů. Sochy byly vyráběny po částech a následně spojeny tmelem. Hotové sochy dělníci pomalu vysušili a poté vypálili. Nakonec je pomalovali, ale původně zářivé barvy se zachovaly pouze zlomkovitě. Výzbroj válečníků byla reálná, vyrobená ze dřeva a bronzu, dřevěné části se však do dnešních časů nedochovaly.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Kynžvartská daguerrotypie (před rokem 1839)
jedná se o jednu z prvních daguerrotypií, kterou pořídil francouzský vynálezce Louis Daguerre (1787-1851) a zachytil na ni motiv svého uměleckého ateliéru. Roku 1839 ji osobně daroval kancléři Metternichovi, který ji zařadil do svého kabinetu kuriozit. Pozoruhodné je, že samotná daguerrotypie byla patentována právě roku 1839, samotný Metternich svému archiváři sděloval, že ji obdržel před vyhlášením vynálezu. Autor údajně rozeslal přibližně 10 snímků tehdejším nejvýznamnějším osobnostem. Snímek tedy patří mezi nejstarší fotografie. Rozhodně se ale jedná o jednu z nejzdařilejších. Zapomenutý artefakt nalezl při průzkumu sbírek na zámku Kynžvart historik fotografie Rudolf Skopec kolem roku 1960. V současné době je zátiší součástí fotografické expozice Národního technického muzea v Praze, kde patří k nejcennějším exponátům. V dubnu 2018 byla fotografie zapsána na prestižní seznam dokumentů UNESCO Paměť světa (!)
Pokud jste se smáli, když Forrest Gump běhal s ortézami na nohou, tak jsem zvědavý, co řeknete na jeho babičku
Říkal se tomu spinální přistroj a vynalezl jej doktor Clark. V roce 1878 se o něm mluvilo jako o zázraku, který lidem s problémy s páteří umožní několik minut nebo až hodin skutečně chodit. V praxi se člověk ani nepohnul, protože celé to zařízení bylo extrémně těžké a nedokázal se v něm hnout ani zcela zdravý člověk s normálně pohyblivýma nohama.
Britský námořník z bitevní lodi HMS Queen Elizabeth, se nasoukal do jedné z hlavní ráže 381 mm, kanónu BL Mk I. Jednalo se o první britský kanón této ráže, zároveň nejdéle a nejvíce používaný těžký kanón vyvinutý britským námořnictvem - od roku 1915 až 1959. Své jméno loď dostala na počest královny Alžběty I. V roce 1915 se jako jediná moderní bitevní loď zúčastnila bitvy o Gallipoli. Později se stala součástí britské 5. eskadry bitevních lodí, ale během bitvy u Jutska v roce 1916 se nacházela v doku. Od roku 1937 byla rozsáhle modernizována a v pořádku se dočkala i konce druhé války. V roce 1945 byla vyřazena a v roce 1948 byla prodána do šrotu
Jezdec Formule 1 Kimi Räikkönen byl tak fenomenální, že málem zbankrotoval svou stáj
Co to je za blbost, říkáte si? Když někdo dosahuje skvělých výsledků, je to pro jeho tým dobře, ne? No, ne vždy tomu tak je! Kimi Räikkönen patří bezesporu k nejlepším jezdcům Formule 1 v historii a jeho jméno jistě zná i ten, kdo se o závody formulí nijak nezajímá. V roce 2012 uzavřel Räikkönen smlouvu se stájí Lotus Racing. Ve smlouvě měl danou klauzuli, že za každý bod mu bude vyplacena odměna 50 000 eur (zhruba 1,2 mil Kč). S tím vlastník Lotusu Gérard Lopéz souhlasil, Räikkönen totiž od roku 2009 ve Formuli 1 nesoutěžil a mezi léty 2009-2012 jezdil v americkém NASCAR, nikdo od něj tedy nečekal nějaké úchvatné výsledky, než si zase zvykne na typické prostředí závodu formulí. V Lotusu se Kimimu Räikkönenovi dařilo více než skvěle a za dva roky nasbíral celkem 390 bodů! Jeho odměna tedy měla být astronomických 19,5 mil eur, tedy téměř půl miliardy korun! Taková částka stáj Lotus téměř zbankrotovala a nebyla schopna ji vyplatit. Kimi Räikkönen tedy v roce 2013 ze stáje odešel a do dnešních dní není dluh ještě zcela splacen!
jedná se o jednu z prvních daguerrotypií, kterou pořídil francouzský vynálezce Louis Daguerre (1787-1851) a zachytil na ni motiv svého uměleckého ateliéru. Roku 1839 ji osobně daroval kancléři Metternichovi, který ji zařadil do svého kabinetu kuriozit. Pozoruhodné je, že samotná daguerrotypie byla patentována právě roku 1839, samotný Metternich svému archiváři sděloval, že ji obdržel před vyhlášením vynálezu. Autor údajně rozeslal přibližně 10 snímků tehdejším nejvýznamnějším osobnostem. Snímek tedy patří mezi nejstarší fotografie. Rozhodně se ale jedná o jednu z nejzdařilejších. Zapomenutý artefakt nalezl při průzkumu sbírek na zámku Kynžvart historik fotografie Rudolf Skopec kolem roku 1960. V současné době je zátiší součástí fotografické expozice Národního technického muzea v Praze, kde patří k nejcennějším exponátům. V dubnu 2018 byla fotografie zapsána na prestižní seznam dokumentů UNESCO Paměť světa (!)
Pokud jste se smáli, když Forrest Gump běhal s ortézami na nohou, tak jsem zvědavý, co řeknete na jeho babičku
Říkal se tomu spinální přistroj a vynalezl jej doktor Clark. V roce 1878 se o něm mluvilo jako o zázraku, který lidem s problémy s páteří umožní několik minut nebo až hodin skutečně chodit. V praxi se člověk ani nepohnul, protože celé to zařízení bylo extrémně těžké a nedokázal se v něm hnout ani zcela zdravý člověk s normálně pohyblivýma nohama.
Britský námořník z bitevní lodi HMS Queen Elizabeth, se nasoukal do jedné z hlavní ráže 381 mm, kanónu BL Mk I. Jednalo se o první britský kanón této ráže, zároveň nejdéle a nejvíce používaný těžký kanón vyvinutý britským námořnictvem - od roku 1915 až 1959. Své jméno loď dostala na počest královny Alžběty I. V roce 1915 se jako jediná moderní bitevní loď zúčastnila bitvy o Gallipoli. Později se stala součástí britské 5. eskadry bitevních lodí, ale během bitvy u Jutska v roce 1916 se nacházela v doku. Od roku 1937 byla rozsáhle modernizována a v pořádku se dočkala i konce druhé války. V roce 1945 byla vyřazena a v roce 1948 byla prodána do šrotu
Jezdec Formule 1 Kimi Räikkönen byl tak fenomenální, že málem zbankrotoval svou stáj
Co to je za blbost, říkáte si? Když někdo dosahuje skvělých výsledků, je to pro jeho tým dobře, ne? No, ne vždy tomu tak je! Kimi Räikkönen patří bezesporu k nejlepším jezdcům Formule 1 v historii a jeho jméno jistě zná i ten, kdo se o závody formulí nijak nezajímá. V roce 2012 uzavřel Räikkönen smlouvu se stájí Lotus Racing. Ve smlouvě měl danou klauzuli, že za každý bod mu bude vyplacena odměna 50 000 eur (zhruba 1,2 mil Kč). S tím vlastník Lotusu Gérard Lopéz souhlasil, Räikkönen totiž od roku 2009 ve Formuli 1 nesoutěžil a mezi léty 2009-2012 jezdil v americkém NASCAR, nikdo od něj tedy nečekal nějaké úchvatné výsledky, než si zase zvykne na typické prostředí závodu formulí. V Lotusu se Kimimu Räikkönenovi dařilo více než skvěle a za dva roky nasbíral celkem 390 bodů! Jeho odměna tedy měla být astronomických 19,5 mil eur, tedy téměř půl miliardy korun! Taková částka stáj Lotus téměř zbankrotovala a nebyla schopna ji vyplatit. Kimi Räikkönen tedy v roce 2013 ze stáje odešel a do dnešních dní není dluh ještě zcela splacen!
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Podomácku vyrobený automobil Drndička (1913)
Slovenský řemeslník a mechanik Michal Majer si v roce 1913 postavil vlastní automobil. Díly na motor si nechal odlít v nedaleké slévárně, konkrétně v Kachelmanových strojírnách ve Vyhních. Podvozek, karosérii a další mechanické díly si vyrobil ve své dílně s pomocí tovaryšů. Technické údaje nejsou známy, ale zmiňuje se kapalinou chlazený vidlicový dvouválec, třístupňová převodovka, pohon zadních kol s bubnovými brzdami (přední chyběly). Původní dřevěná kola později pan Majer nahradil vyplétanými. Postupem času si jej různě upravoval a vylepšovat. Přidal tak osvětlení a měnil též barevný nátěr (zmiňuje se béžová i zelená). Plechový roadster na hrbolatých cestách pořádně chrastil, místní mu proto začali říkat "Drndička". Traduje se, že s beňadickým mlynářem dokonce jezdili až do Bratislavy a jednou, pořádně posilnění alkoholem, vjeli autem rovnou do kavárny Štefánka. Drndička jezdila až do roku 1952, i když ke konci už měla jiného majitele. Její příběh však nemá šťastný konec, jelikož kolem roku 1955 skončila ve šrotu. Později byly nalezeny zbytky plechů a motor, který se však vzápětí záhadně ztratil. Michal Majer (1881-1956) z vesnice Psiare u Hronského Beňadiku, si měl automobil vyrobit podle dokumentace, kterou obdržel od bulharského cara Ferdinanda I. (1861-1948). Tomu se při cestě na rodové majetky (na území dnešního Slovenska) pokazilo cestou auto někde u Kozárovce a tento mistr zámečník mu auto dokázal opravit. Prý od něj měl obdržet též ještě volant a kola. Přestože některé zdroje udávají rok vzniku 1913, místní historička Terézia Rybárová (jejíž otec byl Majerovým synovcem) tvrdí, že to bylo pravděpodobně až po skončení první světové války, koncem 20. let minulého století. Opírá se o sesbírané dobové materiály a historické souvislosti. "Ze vzpomínek mého otce vím, že s auty se jeho strýc seznámil během války, když jako voják dělal řidiče. Z toho období se zachovala i fotografie."
Helen Keller byla americká hluchoslepá spisovatelka, aktivistka a lektorka
Jako první takto postižený člověk, dokončila studium na Harvardově univerzitě. Helen Adams Keller se narodila 27. června 1880 jako zdravé dítě, ale již v 19 měsících onemocněla zánětem mozkových blan, který ji připravil o zrak i sluch. Rodinný lékař je seznámil s vynálezcem Alexanderem Grahamem Bellem (1847-1922), který tehdy pracoval s neslyšícími dětmi. Díky jeho pomoci byla do rodiny Kellerů vyslána dvacetiletá lektorka Perkinsova institutu pro nevidomé Anne Sullivan (1866-1936). Právě ta měla mít zásadní vliv na život sedmileté dívky. Anne se snažila malou Helen naučit prstovou abecedu. Příliš se jí nedařilo až do dne, kdy Helen přivedla k zahradní pumpě. Na jednu ruku jí pustila proud vody, na druhé jí prstovou abecedou stále dokola hláskovala slovo voda. Když Helen pochopila, podnítilo to v ní obrovský zájem poznávat okolní svět. Nutila Anne, aby jí do ruky hláskovala názvy všeho, čeho se dotkla. Během několika hodin se tak naučila prvních třicet slov svého života. Díky Anne Sullivanové se Helen také naučila mluvit. Dalších šest let Helen navštěvovala Perkinsův institut pro nevidomé a od roku 1894 strávila společně s Anne Sullivanovou dva roky v New Yorku studiem na dvou různých školách pro neslyšící. Po návratu se zapsala do Cambridgeské dívčí školy a následně na Radcliffovu univerzitu. Zde se setkala se svým budoucím velkým obdivovatelem Markem Twainem (1835-1910). Ten ji seznámil s bohatým podnikatelem Henrym H. Rogersem z firmy Standard Oil, který pokryl veškeré výdaje za její studium. Helen Keller promovala v roce 1904, a stala se tak ve věku 24 let první hluchoslepou osobou v dějinách, která vystudovala univerzitu. Během několika let se z Helen stala celosvětově uznávaná spisovatelka a za svůj život napsala 12 knih. Krom latiny a řečtiny se naučila také plynně francouzsky a německy. Sledovala dění ve světě a procestovala mnoho zemí. Pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé se snahou poskytovat lepší životní podmínky pro zrakově postižené. Uspořádala rozsáhlé přednáškové turné po Evropě i po zemích Blízkého a Dálného východu. Všude vzbudila velký zájem o výchovu nevidomých a neslyšících. Obdržela také mnoho poct od zahraničních univerzit. Dorozumívala se nejen dotekovou prstovou abecedou, měla i schopnost číst lidem ze rtů doteky konečky prstů. Tuto ojedinělou metodu, nazývanou tadoma, tehdy ovládalo jen několik málo lidí na světě. Při užití této metody má hluchoslepý svou ruku položenou na tváři mluvčího tak, aby malíčkem vnímal vibrace hrdla, palcem pohyby rtů a ostatními prsty tvář. Zemřela 1. června 1968 ve věku 87 let.
Nejdelší lanovka ve střední Evropě vede z Krkonoš a převáží vytěžený vápenec
Nákladní lanovku vybudovala v letech 1959-1963 firma Transporta Chrudim za účelem přepravy vápence z vápencových dolů kolem Černého Dolu k železnici v Kunčicích nad Labem. Je přes 8 km dlouhá s převýšením 215 m a má cca 250 vozíků. Podpírá ji 49 podpěr a 2 lanové přechody. Jednotlivé úseky jsou napínány pomocí tzv. napínacích stanic. Vozík dorazí do výsypné stanice v Kunčicích nad Labem za 43 min. Přepravní kapacita činí 100 tun za hodinu, za jednu pracovní směnu se tak přepraví cca 800 tun (tedy zhruba 40 náklaďáků) kusového vápence pro výrobu mletých vápenců a maltových směsí. Celou lanovku obsluhuje pět lidí, tři na nakládce v lomu a dva na vykládce. Zajímavostí je, že lanovka ke svému chodu nepotřebuje prakticky žádnou energii, protože funguje na spádovém systému. Z výše položeného lomu jedoucí vozíky naplněné vápencem "přetahují" lehčí prázdné vozíky směřující od níže položených Kunčic. Pouze k prvnímu rozjetí se použije elektromotor. Ten pak slouží jako brzda a zároveň vyrábí elektřinu pro část zařízení lomu. V době vzniku lanovky měla kunčická vápenka dvě pece na vypalování vápna, které vyžadovaly nepřetržitý plynulý přísun materiálu, který v případě výpadku lanovky musel být nahrazen nákladními automobily. V minulosti bývala lanovka v provozu nepřetržitě i v noci, takže byla předmětem stížností na hlučnost provozu. Postupně se ale výroba utlumovala a výhledově by měla fungovat zhruba do roku 2034. Po vytěžení vápence v Černém Dole bude lanovka rozebrána.
Německý ovčák jménem Talero po 23 dní zahříval svého mrtvého pána
Bezmezná loajalita je jednou z nejlepších vlastností téměř všech psů a lidé si jí velice cení. Zde je příběh jednoho, který zůstal svému pánovi věrný i dlouho po jeho smrti. Bernardo Leónidas Quirós vyrazil v polovině července 2013 se svou ženou a dvěma dětmi do jižní části Argentiny, na výlet za svým bratrem. Cestou se jim však porouchalo auto a tak Bernardo vyrazil se svým německým ovčákem Talerem hledat pomoc. Venku zuřila silná sněhová bouře a tak v horách Alto Río Senguer brzy ztratil orientaci. Záchranáři dorazili do oblasti o 23 dnů později. Naproti jim vyrazil Talero (jehož jeden z příbuzných poznal) a dovedl je až ke keři, pod nímž se nacházelo zmrzlé tělo jeho pána. Nebyly nalezeny žádné známky násilí a muž zkrátka podlehl chladu a omrzlinám. Rovněž byly nalezeny známky toho, že se Talero snažil udržet Bernarda v teple (stopy a chlupy na hlavě, trupu i nohou). Zbytek rodiny byl nalezen v pořádku, několik dní po poruše automobilu. Obrázek je ilustrační.
Slovenský řemeslník a mechanik Michal Majer si v roce 1913 postavil vlastní automobil. Díly na motor si nechal odlít v nedaleké slévárně, konkrétně v Kachelmanových strojírnách ve Vyhních. Podvozek, karosérii a další mechanické díly si vyrobil ve své dílně s pomocí tovaryšů. Technické údaje nejsou známy, ale zmiňuje se kapalinou chlazený vidlicový dvouválec, třístupňová převodovka, pohon zadních kol s bubnovými brzdami (přední chyběly). Původní dřevěná kola později pan Majer nahradil vyplétanými. Postupem času si jej různě upravoval a vylepšovat. Přidal tak osvětlení a měnil též barevný nátěr (zmiňuje se béžová i zelená). Plechový roadster na hrbolatých cestách pořádně chrastil, místní mu proto začali říkat "Drndička". Traduje se, že s beňadickým mlynářem dokonce jezdili až do Bratislavy a jednou, pořádně posilnění alkoholem, vjeli autem rovnou do kavárny Štefánka. Drndička jezdila až do roku 1952, i když ke konci už měla jiného majitele. Její příběh však nemá šťastný konec, jelikož kolem roku 1955 skončila ve šrotu. Později byly nalezeny zbytky plechů a motor, který se však vzápětí záhadně ztratil. Michal Majer (1881-1956) z vesnice Psiare u Hronského Beňadiku, si měl automobil vyrobit podle dokumentace, kterou obdržel od bulharského cara Ferdinanda I. (1861-1948). Tomu se při cestě na rodové majetky (na území dnešního Slovenska) pokazilo cestou auto někde u Kozárovce a tento mistr zámečník mu auto dokázal opravit. Prý od něj měl obdržet též ještě volant a kola. Přestože některé zdroje udávají rok vzniku 1913, místní historička Terézia Rybárová (jejíž otec byl Majerovým synovcem) tvrdí, že to bylo pravděpodobně až po skončení první světové války, koncem 20. let minulého století. Opírá se o sesbírané dobové materiály a historické souvislosti. "Ze vzpomínek mého otce vím, že s auty se jeho strýc seznámil během války, když jako voják dělal řidiče. Z toho období se zachovala i fotografie."
Helen Keller byla americká hluchoslepá spisovatelka, aktivistka a lektorka
Jako první takto postižený člověk, dokončila studium na Harvardově univerzitě. Helen Adams Keller se narodila 27. června 1880 jako zdravé dítě, ale již v 19 měsících onemocněla zánětem mozkových blan, který ji připravil o zrak i sluch. Rodinný lékař je seznámil s vynálezcem Alexanderem Grahamem Bellem (1847-1922), který tehdy pracoval s neslyšícími dětmi. Díky jeho pomoci byla do rodiny Kellerů vyslána dvacetiletá lektorka Perkinsova institutu pro nevidomé Anne Sullivan (1866-1936). Právě ta měla mít zásadní vliv na život sedmileté dívky. Anne se snažila malou Helen naučit prstovou abecedu. Příliš se jí nedařilo až do dne, kdy Helen přivedla k zahradní pumpě. Na jednu ruku jí pustila proud vody, na druhé jí prstovou abecedou stále dokola hláskovala slovo voda. Když Helen pochopila, podnítilo to v ní obrovský zájem poznávat okolní svět. Nutila Anne, aby jí do ruky hláskovala názvy všeho, čeho se dotkla. Během několika hodin se tak naučila prvních třicet slov svého života. Díky Anne Sullivanové se Helen také naučila mluvit. Dalších šest let Helen navštěvovala Perkinsův institut pro nevidomé a od roku 1894 strávila společně s Anne Sullivanovou dva roky v New Yorku studiem na dvou různých školách pro neslyšící. Po návratu se zapsala do Cambridgeské dívčí školy a následně na Radcliffovu univerzitu. Zde se setkala se svým budoucím velkým obdivovatelem Markem Twainem (1835-1910). Ten ji seznámil s bohatým podnikatelem Henrym H. Rogersem z firmy Standard Oil, který pokryl veškeré výdaje za její studium. Helen Keller promovala v roce 1904, a stala se tak ve věku 24 let první hluchoslepou osobou v dějinách, která vystudovala univerzitu. Během několika let se z Helen stala celosvětově uznávaná spisovatelka a za svůj život napsala 12 knih. Krom latiny a řečtiny se naučila také plynně francouzsky a německy. Sledovala dění ve světě a procestovala mnoho zemí. Pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé se snahou poskytovat lepší životní podmínky pro zrakově postižené. Uspořádala rozsáhlé přednáškové turné po Evropě i po zemích Blízkého a Dálného východu. Všude vzbudila velký zájem o výchovu nevidomých a neslyšících. Obdržela také mnoho poct od zahraničních univerzit. Dorozumívala se nejen dotekovou prstovou abecedou, měla i schopnost číst lidem ze rtů doteky konečky prstů. Tuto ojedinělou metodu, nazývanou tadoma, tehdy ovládalo jen několik málo lidí na světě. Při užití této metody má hluchoslepý svou ruku položenou na tváři mluvčího tak, aby malíčkem vnímal vibrace hrdla, palcem pohyby rtů a ostatními prsty tvář. Zemřela 1. června 1968 ve věku 87 let.
Nejdelší lanovka ve střední Evropě vede z Krkonoš a převáží vytěžený vápenec
Nákladní lanovku vybudovala v letech 1959-1963 firma Transporta Chrudim za účelem přepravy vápence z vápencových dolů kolem Černého Dolu k železnici v Kunčicích nad Labem. Je přes 8 km dlouhá s převýšením 215 m a má cca 250 vozíků. Podpírá ji 49 podpěr a 2 lanové přechody. Jednotlivé úseky jsou napínány pomocí tzv. napínacích stanic. Vozík dorazí do výsypné stanice v Kunčicích nad Labem za 43 min. Přepravní kapacita činí 100 tun za hodinu, za jednu pracovní směnu se tak přepraví cca 800 tun (tedy zhruba 40 náklaďáků) kusového vápence pro výrobu mletých vápenců a maltových směsí. Celou lanovku obsluhuje pět lidí, tři na nakládce v lomu a dva na vykládce. Zajímavostí je, že lanovka ke svému chodu nepotřebuje prakticky žádnou energii, protože funguje na spádovém systému. Z výše položeného lomu jedoucí vozíky naplněné vápencem "přetahují" lehčí prázdné vozíky směřující od níže položených Kunčic. Pouze k prvnímu rozjetí se použije elektromotor. Ten pak slouží jako brzda a zároveň vyrábí elektřinu pro část zařízení lomu. V době vzniku lanovky měla kunčická vápenka dvě pece na vypalování vápna, které vyžadovaly nepřetržitý plynulý přísun materiálu, který v případě výpadku lanovky musel být nahrazen nákladními automobily. V minulosti bývala lanovka v provozu nepřetržitě i v noci, takže byla předmětem stížností na hlučnost provozu. Postupně se ale výroba utlumovala a výhledově by měla fungovat zhruba do roku 2034. Po vytěžení vápence v Černém Dole bude lanovka rozebrána.
Německý ovčák jménem Talero po 23 dní zahříval svého mrtvého pána
Bezmezná loajalita je jednou z nejlepších vlastností téměř všech psů a lidé si jí velice cení. Zde je příběh jednoho, který zůstal svému pánovi věrný i dlouho po jeho smrti. Bernardo Leónidas Quirós vyrazil v polovině července 2013 se svou ženou a dvěma dětmi do jižní části Argentiny, na výlet za svým bratrem. Cestou se jim však porouchalo auto a tak Bernardo vyrazil se svým německým ovčákem Talerem hledat pomoc. Venku zuřila silná sněhová bouře a tak v horách Alto Río Senguer brzy ztratil orientaci. Záchranáři dorazili do oblasti o 23 dnů později. Naproti jim vyrazil Talero (jehož jeden z příbuzných poznal) a dovedl je až ke keři, pod nímž se nacházelo zmrzlé tělo jeho pána. Nebyly nalezeny žádné známky násilí a muž zkrátka podlehl chladu a omrzlinám. Rovněž byly nalezeny známky toho, že se Talero snažil udržet Bernarda v teple (stopy a chlupy na hlavě, trupu i nohou). Zbytek rodiny byl nalezen v pořádku, několik dní po poruše automobilu. Obrázek je ilustrační.
Naposledy upravil(a) Rase dne 15/1/2024, 17:13, celkem upraveno 1 x.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Hansenova psací koule byla oblíbeným pomocníkem básníků i spisovatelů
Jednoznačně nejpodivnější psací stroj představil roku 1865 dánský vynálezce Rasmus Malling-Hansen (1835-1890) pod názvem "Skrivekuglen" (anglicky známý jako Malling Hansen Writing Ball). První kus byl vyroben až o pět let později, přesto jde o první komerčně vyráběný psací stroj na světě. Od svého majitele vyžadoval skutečně podivnou psací polohu - museli jste stát nad ním v nepřirozeném náklonu a cvakat směrem dolů. Později vzniklo několik vylepšených verzí, které byly oblíbené pro velkou kompaktnost a poměrně vysokou rychlost psaní. Navíc jej stačilo obsluhovat pouze jednou rukou, což bylo často velmi žádoucí. Tento psací stroj byl oblíbeným pomocníkem mezi různými básníky a spisovateli, mezi které patřili například Jacob Burckhardt a Friedrich Nietzsche. Slavný německý filozof Nietzsche (1844-1900) si jej pořídil roku 1881, když se mu začal zhoršovat zrak. Zachovalou psací kouli můžete vidět v Drážďanském Technischen Sammlungen. Jedinečná funkčnost tohoto psacího stroje z něj v dnešní době dělá vyhledávaný sběratelský kousek a odhadovaná cena za kus je asi 180 000 dolarů.
Rumunský inženýr a cestovatel Julius Popper (1857-1893)
Fakticky stal vládcem Ohňové země a nechvalně proslul vyvražďováním tamních domorodců. Razil vlastní mince a plánoval dokonce invazi do Antarktidy. Julius Popper se narodil 15. prosince roku 1857 v Bukurešti ve Valašském knížectví. Pocházel ze zámožné a vzdělané židovské rodiny, jeho otec Naftali Popper byl pedagog, novinář a starožitník. Vystudoval pařížskou École polytechnique, pracoval na údržbě Suezského průplavu a později procestoval Indii, Dálný Východ, Sibiř i USA. V roce 1882 pobýval na Kubě, kde se výrazně zasloužil o moderní přestavbu Havany. V roce 1885 dorazil do Argentiny, kde dostal nabídku pracovat při stavbě telegrafní sítě. Tehdy vypukla zlatá horečka na Ohňové zemi a podnikavý Popper se vydal do tohoto odlehlého kraje zkusit štěstí. Založil společnost Compania de Lavaderos de Oro del Sud a po řadě cest zmapoval celý ostrov. Využil mocenského vakua, se svojí soukromou armádou (dobře vyzbrojenou puškami Winchester) záhy ovládl veškerá zlatá naleziště a stal se faktickým vládcem Ohňové země. Razil dokonce zlaté mince s vlastním jménem. Své impérium řídil tvrdou rukou, zejména cíleně vyvražďoval domorodé kmeny Selknamů a Onů, které překážely zájmům jeho firmy. Tyto primitivní kmeny (bojovali luky a šípy) lovily ovce, čímž se proti nim postavili i četní farmáři. Šikanoval ale též rančery, horníky a cizince, kteří se zde snažili usadit a podnikat. Vyjednával také s argentinskou vládou o připravované invazi do Antarktidy. Ve věku třiceti pěti let, 5. června 1893, byl při obchodní cestě do Buenos Aires nalezen mrtvý ve svém hotelovém pokoji. Podle oficiální verze zemřel na mrtvici, byť se okamžitě vyrojila řada dohadů o tom, že byl zlikvidován některým ze svých četných nepřátel. Jeho smrt byla považována za podezřelou kvůli relativně nízkému věku a dobrému zdraví. Současný americký novinář John R. Spears tvrdí, že byl otráven "muži, které urazil na jihu". Po Popperově náhlé smrti se jeho impérium zhroutilo.
Dětské okenní klícky
V roce 1922 si tento vynález nechala patentovat americká podnikatelka Emma Read, ale používány byly již dříve. V roce 1906 používala podobnou klícku budoucí první dáma USA Eleanor Rooseveltová. Po stížnostech sousedů a nátlaku policie ji brzy musela demontovat. Ve třicátých letech se vrátily do módy a doktoři je doporučovaly matkám, jako způsob kterak děti otužovat. Zároveň to byl způsob, aby děti žijící v městských bytových domech dostaly dostatek čerstvého vzduchu a slunečního světla. Často je matky pořizovaly jako levnější alternativu kočárku. Kvůli bezpečnostním opatřením ale byly tyto klícky postupně stahovány z trhu.
Sádrový odlitek obličeje dítěte z 1. století našeho letopočtu
Otisk vznikl nedopatřením, když cementová pečeť sarkofágu protekla dovnitř a ulpěla na tváři zesnulého dítěte. V roce 1878 byl v zahradách pařížského kláštera nalezen kamenný římský pohřební sarkofág. Když byl otevřen, uvnitř nalezli dokonale zachovalou malou skleněnou lahvičkou a podivný kus cementu. Někdy před rokem 1920 nalili do otisku sádru a spatřili úžasně detailní tvář dítěte, které zemřelo před 1 800 lety. Nebyly nalezeny žádné náznak příčiny smrti. Dítě pocházelo z Lutetie, prosperujícího a významného galsko-římského města na území dnešní Paříže. Pozůstatky Lutetie byly znovuobjeveny v 60. letech 19. století při výkopech pro stavbu nové tramvajové zastávky. Město se pravděpodobně se rozkládalo zhruba od dnešního Boulevardu Saint-Germain k Val-de-Grâce a od ulice Rue Descartes k Lucemburské zahradě a měl v rámci systému organizovaného plánu kolmé ulice. Původní galské město si roku 52 př.n.l. raději sami vypálili, aby nepadlo do rukou Římanů. Vypálení galské Lutetie umožnilo Římanům dát městu svůj tradiční pravidelný půdorys. Římské město zaniklo během stěhování národů ve 2. polovině 3. století při útocích barbarských kmenů.
Jednoznačně nejpodivnější psací stroj představil roku 1865 dánský vynálezce Rasmus Malling-Hansen (1835-1890) pod názvem "Skrivekuglen" (anglicky známý jako Malling Hansen Writing Ball). První kus byl vyroben až o pět let později, přesto jde o první komerčně vyráběný psací stroj na světě. Od svého majitele vyžadoval skutečně podivnou psací polohu - museli jste stát nad ním v nepřirozeném náklonu a cvakat směrem dolů. Později vzniklo několik vylepšených verzí, které byly oblíbené pro velkou kompaktnost a poměrně vysokou rychlost psaní. Navíc jej stačilo obsluhovat pouze jednou rukou, což bylo často velmi žádoucí. Tento psací stroj byl oblíbeným pomocníkem mezi různými básníky a spisovateli, mezi které patřili například Jacob Burckhardt a Friedrich Nietzsche. Slavný německý filozof Nietzsche (1844-1900) si jej pořídil roku 1881, když se mu začal zhoršovat zrak. Zachovalou psací kouli můžete vidět v Drážďanském Technischen Sammlungen. Jedinečná funkčnost tohoto psacího stroje z něj v dnešní době dělá vyhledávaný sběratelský kousek a odhadovaná cena za kus je asi 180 000 dolarů.
Rumunský inženýr a cestovatel Julius Popper (1857-1893)
Fakticky stal vládcem Ohňové země a nechvalně proslul vyvražďováním tamních domorodců. Razil vlastní mince a plánoval dokonce invazi do Antarktidy. Julius Popper se narodil 15. prosince roku 1857 v Bukurešti ve Valašském knížectví. Pocházel ze zámožné a vzdělané židovské rodiny, jeho otec Naftali Popper byl pedagog, novinář a starožitník. Vystudoval pařížskou École polytechnique, pracoval na údržbě Suezského průplavu a později procestoval Indii, Dálný Východ, Sibiř i USA. V roce 1882 pobýval na Kubě, kde se výrazně zasloužil o moderní přestavbu Havany. V roce 1885 dorazil do Argentiny, kde dostal nabídku pracovat při stavbě telegrafní sítě. Tehdy vypukla zlatá horečka na Ohňové zemi a podnikavý Popper se vydal do tohoto odlehlého kraje zkusit štěstí. Založil společnost Compania de Lavaderos de Oro del Sud a po řadě cest zmapoval celý ostrov. Využil mocenského vakua, se svojí soukromou armádou (dobře vyzbrojenou puškami Winchester) záhy ovládl veškerá zlatá naleziště a stal se faktickým vládcem Ohňové země. Razil dokonce zlaté mince s vlastním jménem. Své impérium řídil tvrdou rukou, zejména cíleně vyvražďoval domorodé kmeny Selknamů a Onů, které překážely zájmům jeho firmy. Tyto primitivní kmeny (bojovali luky a šípy) lovily ovce, čímž se proti nim postavili i četní farmáři. Šikanoval ale též rančery, horníky a cizince, kteří se zde snažili usadit a podnikat. Vyjednával také s argentinskou vládou o připravované invazi do Antarktidy. Ve věku třiceti pěti let, 5. června 1893, byl při obchodní cestě do Buenos Aires nalezen mrtvý ve svém hotelovém pokoji. Podle oficiální verze zemřel na mrtvici, byť se okamžitě vyrojila řada dohadů o tom, že byl zlikvidován některým ze svých četných nepřátel. Jeho smrt byla považována za podezřelou kvůli relativně nízkému věku a dobrému zdraví. Současný americký novinář John R. Spears tvrdí, že byl otráven "muži, které urazil na jihu". Po Popperově náhlé smrti se jeho impérium zhroutilo.
Dětské okenní klícky
V roce 1922 si tento vynález nechala patentovat americká podnikatelka Emma Read, ale používány byly již dříve. V roce 1906 používala podobnou klícku budoucí první dáma USA Eleanor Rooseveltová. Po stížnostech sousedů a nátlaku policie ji brzy musela demontovat. Ve třicátých letech se vrátily do módy a doktoři je doporučovaly matkám, jako způsob kterak děti otužovat. Zároveň to byl způsob, aby děti žijící v městských bytových domech dostaly dostatek čerstvého vzduchu a slunečního světla. Často je matky pořizovaly jako levnější alternativu kočárku. Kvůli bezpečnostním opatřením ale byly tyto klícky postupně stahovány z trhu.
Sádrový odlitek obličeje dítěte z 1. století našeho letopočtu
Otisk vznikl nedopatřením, když cementová pečeť sarkofágu protekla dovnitř a ulpěla na tváři zesnulého dítěte. V roce 1878 byl v zahradách pařížského kláštera nalezen kamenný římský pohřební sarkofág. Když byl otevřen, uvnitř nalezli dokonale zachovalou malou skleněnou lahvičkou a podivný kus cementu. Někdy před rokem 1920 nalili do otisku sádru a spatřili úžasně detailní tvář dítěte, které zemřelo před 1 800 lety. Nebyly nalezeny žádné náznak příčiny smrti. Dítě pocházelo z Lutetie, prosperujícího a významného galsko-římského města na území dnešní Paříže. Pozůstatky Lutetie byly znovuobjeveny v 60. letech 19. století při výkopech pro stavbu nové tramvajové zastávky. Město se pravděpodobně se rozkládalo zhruba od dnešního Boulevardu Saint-Germain k Val-de-Grâce a od ulice Rue Descartes k Lucemburské zahradě a měl v rámci systému organizovaného plánu kolmé ulice. Původní galské město si roku 52 př.n.l. raději sami vypálili, aby nepadlo do rukou Římanů. Vypálení galské Lutetie umožnilo Římanům dát městu svůj tradiční pravidelný půdorys. Římské město zaniklo během stěhování národů ve 2. polovině 3. století při útocích barbarských kmenů.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Potrubní pošta, jinak též pneumatická pošta nebo vzduchová pošta, byla poprvé zprovozněna v Londýně roku 1853, tedy ještě před vynálezem telefonu. V Berlíně byl provoz potrubní pošty zahájen roku 1865 a systém postupně dosáhl délky 400 kilometrů a zátěže až 4 miliony zásilek ročně. Potrubní pošta byla zavedena též ve Vídni, jejím konstruktérem byl Franz Felbinger. Roku 1887 byla zprovozněna pražská potrubní pošta, jejíž technické řešení bylo odvozeno od vídeňské, a v dalších letech se rozrostla až do celkové délky 60 kilometrů. Do povodní v roce 2002 byla pražská potrubní pošta poslední funkční městskou sítí. V současnosti již potrubní pošta pozbyla významu pro dopravu informací, pro niž jsou efektivnější elektronické formy přenosu, ale nachází uplatnění jako firemní dopravní systém k dopravě originálů dokumentů (včetně peněz), drobného materiálu (například ve zdravotnictví) atd. Používá se v některých velkých úřadech, bankách, skladech, supermarketech nebo nemocnicích.
Velký sloní útěk (1950)
Pokud si říkáte, proč se zvířata jednoduše nerozhodnou utéci z cirkusu, tak podobně patrně uvažovala slonice Tuffi. Roku 1950 byla převážena unikátní závěsnou dráhou (Schwebebahn) ve městě Wuppertal. Na tyto cesty byla zvyklá, ale tentokrát ji vibrace vlaku rozrušily, pobíhala vozem a nakonec vyskočila z okna. Padala 12 metrů, načež skončila v řece Wupper. Všichni si mysleli že je mrtvá, ale k velkému překvapení vyvázla jen s pár škrábanci. Až do roku 1989 tak pracovala v cirkusu Althoff. Jednalo se o netradiční reklamu i pro samotnou závěsnou dráhu. Jejím autorem Eugen Langen, postavena byla v roce 1901 a po dvou prodlouženích dosáhla trať v červnu 1903 svého konečného stavu. Celková délka činila 13 km a je tak nejstarší drahou tohoto typu na světě. První slavnostní jízdu absolvoval sám německý císař Vilém II. Oproti němu se ale upomínkové předměty na cestu slonice Tuffi, prodávají ve městě dodnes.
Létající veverka - šupinatka Anomalurus beecrofti
Určitě vám již vrtalo hlavou, proč se veverky ještě nenaučily létat. No ty naše zrzaté lumpačky to ještě neumí, ale v tropických oblastech Afriky můžeme nalézt podobné tvorečky, co umí alespoň plachtit. Šupinatkovití (Anomaluridae) je čeleď hlodavců, kteří mají po bocích těla blánu, pomocí níž mohou plachtit ze stromu na strom. Jsou to převážně noční tvorové živící se hlavně tropickým ovocem a další vegetací. Šupinatky svým vzhledem připomínají létající veverky (zejména poletuchy a poletušky), ale charakteristické znaky jejich zubů, lebky i dalších částí kostry bližší příbuznost vylučují. Vnější podobnost je zřejmě výsledkem adaptace na stejné prostředí. Oproti vakoveverkám je létací blána šupinatek vpředu vyztužena chrupavčitým výběžkem, který vystupuje z loketního kloubu (poletuchy a poletušky mají podobný výrůstek, který však vychází ze zápěstí). Podobně jako poletuchy nebo letuchy nejsou šupinatky schopny aktivního letu, ale vhodným napínáním své blány dokáží přeletět velkou vzdálenost – byl pozorován let dlouhý 250 m. Žádný druh této čeledi není ohrožen a v červeném seznamu druhů jsou tedy šupinatky vyhodnoceny jako málo dotčený druh. Svůj český název získaly podle dvou řad překrývajících se šupin u kořene ocasu. Ty jim pomáhají při lezení po hladké kůře stromů a zřejmě také působí jako protiskluzová podložka při přistávání. Ostatní část ocasu je osrstěná a na jeho konci bývá štětička chlupů.
Crowley Lake v Kalifornii je vodním rezervoárem se zvláštním přírodním úkazem
Po dokončení nádrže v roce 1941 byly podél východního břehu spatřeny podivné sloupovité útvary, z nichž některé dosahovaly výšky přes šest metrů. Lidé je popsali jako kamenné válce spojené kamennými oblouky, miliony let zcela zakryty sedimenty a postupně odkryty působením silných vln. Sloupy byly považovány za pouhou přírodní zvláštnost a to až do roku 2015. Tehdy si geologové z univerzity Berkeley uvědomili, že jsou výsledkem stékání chladné vody z tajícího sněhu, která prosakovala do sopečného popela (ten se zde usadil po erupci před více než 760 000 lety). Výsledkem bylo, že žhavá pára stoupala vzhůru a vytvořila v popelu jakési tunely, které byly později zaplněny minerály, odolnějšími proti erozi (než okolní popel). Výzkumníci napočítali na ploše 1 600 ha téměř 5 000 těchto sloupů, které se objevují ve skupinách a velmi se liší tvarem, velikostí i barvou. Některé stojí stejně vzpřímeně jiné jsou zkroucené nebo nakloněné v různých úhlech. K místu je poněkud komplikovaný přístup a to několik kilometrů pěšky od dálnice číslo 395. Cesta je zde strmá a písčitá. Navíc hladina vody zde může být velmi vysoká a ke sloupům se pak nedá dostat. Po většinu roku jsou zcela pod vodou, tak je potřeba si celý výlet pořádně naplánovat.
Velký sloní útěk (1950)
Pokud si říkáte, proč se zvířata jednoduše nerozhodnou utéci z cirkusu, tak podobně patrně uvažovala slonice Tuffi. Roku 1950 byla převážena unikátní závěsnou dráhou (Schwebebahn) ve městě Wuppertal. Na tyto cesty byla zvyklá, ale tentokrát ji vibrace vlaku rozrušily, pobíhala vozem a nakonec vyskočila z okna. Padala 12 metrů, načež skončila v řece Wupper. Všichni si mysleli že je mrtvá, ale k velkému překvapení vyvázla jen s pár škrábanci. Až do roku 1989 tak pracovala v cirkusu Althoff. Jednalo se o netradiční reklamu i pro samotnou závěsnou dráhu. Jejím autorem Eugen Langen, postavena byla v roce 1901 a po dvou prodlouženích dosáhla trať v červnu 1903 svého konečného stavu. Celková délka činila 13 km a je tak nejstarší drahou tohoto typu na světě. První slavnostní jízdu absolvoval sám německý císař Vilém II. Oproti němu se ale upomínkové předměty na cestu slonice Tuffi, prodávají ve městě dodnes.
Létající veverka - šupinatka Anomalurus beecrofti
Určitě vám již vrtalo hlavou, proč se veverky ještě nenaučily létat. No ty naše zrzaté lumpačky to ještě neumí, ale v tropických oblastech Afriky můžeme nalézt podobné tvorečky, co umí alespoň plachtit. Šupinatkovití (Anomaluridae) je čeleď hlodavců, kteří mají po bocích těla blánu, pomocí níž mohou plachtit ze stromu na strom. Jsou to převážně noční tvorové živící se hlavně tropickým ovocem a další vegetací. Šupinatky svým vzhledem připomínají létající veverky (zejména poletuchy a poletušky), ale charakteristické znaky jejich zubů, lebky i dalších částí kostry bližší příbuznost vylučují. Vnější podobnost je zřejmě výsledkem adaptace na stejné prostředí. Oproti vakoveverkám je létací blána šupinatek vpředu vyztužena chrupavčitým výběžkem, který vystupuje z loketního kloubu (poletuchy a poletušky mají podobný výrůstek, který však vychází ze zápěstí). Podobně jako poletuchy nebo letuchy nejsou šupinatky schopny aktivního letu, ale vhodným napínáním své blány dokáží přeletět velkou vzdálenost – byl pozorován let dlouhý 250 m. Žádný druh této čeledi není ohrožen a v červeném seznamu druhů jsou tedy šupinatky vyhodnoceny jako málo dotčený druh. Svůj český název získaly podle dvou řad překrývajících se šupin u kořene ocasu. Ty jim pomáhají při lezení po hladké kůře stromů a zřejmě také působí jako protiskluzová podložka při přistávání. Ostatní část ocasu je osrstěná a na jeho konci bývá štětička chlupů.
Crowley Lake v Kalifornii je vodním rezervoárem se zvláštním přírodním úkazem
Po dokončení nádrže v roce 1941 byly podél východního břehu spatřeny podivné sloupovité útvary, z nichž některé dosahovaly výšky přes šest metrů. Lidé je popsali jako kamenné válce spojené kamennými oblouky, miliony let zcela zakryty sedimenty a postupně odkryty působením silných vln. Sloupy byly považovány za pouhou přírodní zvláštnost a to až do roku 2015. Tehdy si geologové z univerzity Berkeley uvědomili, že jsou výsledkem stékání chladné vody z tajícího sněhu, která prosakovala do sopečného popela (ten se zde usadil po erupci před více než 760 000 lety). Výsledkem bylo, že žhavá pára stoupala vzhůru a vytvořila v popelu jakési tunely, které byly později zaplněny minerály, odolnějšími proti erozi (než okolní popel). Výzkumníci napočítali na ploše 1 600 ha téměř 5 000 těchto sloupů, které se objevují ve skupinách a velmi se liší tvarem, velikostí i barvou. Některé stojí stejně vzpřímeně jiné jsou zkroucené nebo nakloněné v různých úhlech. K místu je poněkud komplikovaný přístup a to několik kilometrů pěšky od dálnice číslo 395. Cesta je zde strmá a písčitá. Navíc hladina vody zde může být velmi vysoká a ke sloupům se pak nedá dostat. Po většinu roku jsou zcela pod vodou, tak je potřeba si celý výlet pořádně naplánovat.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Ralph Hepburn (1896-1948) byl americkým průkopníkem motockylových závodů
Poprvé se o něm širší veřejnost doslechla v červnu 1919, když zvítězil v National Championship, konané na Ascot Park v Los Angeles. Tehdy se jelo na 200 mil (320 km). Při tomto závodě řídil motocykl Harley-Davidson, jejíž továrnu tak propagoval. Velmi aktivně se účastnil dalších závodů a zemřel při tréninku na jeden z nich. Stalo se tak roku 1948, při přípravě na závod Indianapolis 500, kdy jel na stroji Novi Special od společnosti Tucker Corporation. Přežila jej jeho žena Mae a dcera Joanne. Je pochován ve Forest Lawn Memorial Park Cemetery v Glendale, Kalifonie. Roku 1998 byl uveden do AMA Motorcycle Hall of Fame.
Rakousko-uherský letoun s netradiční výzbrojí
na snímku můžeme vidět velice raritní použití samonabíjecí pistole Mauser C96, pro ochranu průzkumného letounu. Konstrukce pochází patrně z roku 1917 a byly zde použity zbraně, které nebyly v c.a.k. armádě běžné. Z Německa se se sem dostalo celkem 50 000 pistolí C96 Model 1916, v ráži 7,63x25 mm Mauser. Tato zdesetinásobená zbraň fungovala pouze poloautomaticky, kdy při stisku spouště vystřelily všechny zbraně salvou. Nejde ani mluvit o stisknutí spouště, ale spíš o zatáhnutí za provázek, kterými byly spoušťové mechanismy propojeny. Zbraní se otáčelo pomocí madla. Samotná kvalita výroby napovídá, že se jedná o pokusnou zbraň nebo jen demonstrátor. Velice problematickým bylo zásobení municí, která byla možná jen na zemi. Přeci jen bylo nutné vkládat munici pomocí pásku, do každé zbraně jednotlivě, jelikož zásobníky nebylo možné vyndat běžným způsobem.
Je známé, že různě velká psí plemena mají různé výhody. Jako první se je pokusil spojit do jednoho celku ruský vědec a pionýr transplantační chirurgie Vladimir Petrovič Děmichov (1916-1998). Prováděl pokusy ve 30. a 50. letech, šlo o transplantace srdce a v padesátých letech přesuny hlav. Pokusy se prováděly na psech a štěňatech. Těchto pokusů provedl dvacet, nejdéle dokázalo přežít štěně na hřbetu psa 29 dní. Běžná délka života však byla 2-6 dní. Pokusné části psa většinou umíraly kvůli imunologické reakci. Lze jej považovat za pionýra transplantací. Jeho práce se stala mimo jiné inspirací a součástí děje filmu Akta X: Chci uvěřit.
Kterak si mravenci schovávají semínka rostlin na zimu
Semena některých rostlin mají na povrchu dužnaté přívěsky, tzv. elaiozómy, které mravenci okusují. Jedná se o zvláštní biologickou hmotu, která simuluje bílkoviny živočišné. Obsahují totiž škrob, cukry, olej, vitaminy a kyselinu, která slouží jako lákadlo. Mravenci jsou všežravci, takže v průběhu sezóny konzumují různý typ potravy. Především je to spousta jiného hmyzu, ale časně na jaře, kdy ještě není dostatek hmyzu, jim to supluje právě rostlinná strava v podobě semínek. Ta odnášejí od mateřské rostliny směrem k mraveništi, ale cestou občas nějaká poztrácí a tak je v jeho okolí patrný zvýšený výskyt těchto rostlin. Ty jsou pak chráněny před případnými škůdci. Vědci zjistili, že mravenci po sběru zrn a semen, je před uložením do spižírny v mraveništi nejprve rozlomí na polovinu. Tím jim totiž zabrání vyklíčit, a to jak při dešti nebo i těch nejdokonalejších podmínkách. Semena tak mravencům slouží jako potrava během chladnějších měsíců, kdy jiných zdrojů jen málo. Vědci ale užasli, když zjistili, že semena koriandru uložená v mraveništích byla rozlámána na 4 kusy. Po laboratorním výzkumu zjistili, že semínko koriandru bude klíčit i po rozdělení na dvě části, ale po rozdělení na čtyři části již tuto schopnost ztrácí. Takže až příště uvidíte po zemi pobíhat mravence, vzpomeňte si, že tito malí pracanti v sobě skrývají více tajemství, než se na první pohled zdá. Jsou to němí géniové přírody.
Poprvé se o něm širší veřejnost doslechla v červnu 1919, když zvítězil v National Championship, konané na Ascot Park v Los Angeles. Tehdy se jelo na 200 mil (320 km). Při tomto závodě řídil motocykl Harley-Davidson, jejíž továrnu tak propagoval. Velmi aktivně se účastnil dalších závodů a zemřel při tréninku na jeden z nich. Stalo se tak roku 1948, při přípravě na závod Indianapolis 500, kdy jel na stroji Novi Special od společnosti Tucker Corporation. Přežila jej jeho žena Mae a dcera Joanne. Je pochován ve Forest Lawn Memorial Park Cemetery v Glendale, Kalifonie. Roku 1998 byl uveden do AMA Motorcycle Hall of Fame.
Rakousko-uherský letoun s netradiční výzbrojí
na snímku můžeme vidět velice raritní použití samonabíjecí pistole Mauser C96, pro ochranu průzkumného letounu. Konstrukce pochází patrně z roku 1917 a byly zde použity zbraně, které nebyly v c.a.k. armádě běžné. Z Německa se se sem dostalo celkem 50 000 pistolí C96 Model 1916, v ráži 7,63x25 mm Mauser. Tato zdesetinásobená zbraň fungovala pouze poloautomaticky, kdy při stisku spouště vystřelily všechny zbraně salvou. Nejde ani mluvit o stisknutí spouště, ale spíš o zatáhnutí za provázek, kterými byly spoušťové mechanismy propojeny. Zbraní se otáčelo pomocí madla. Samotná kvalita výroby napovídá, že se jedná o pokusnou zbraň nebo jen demonstrátor. Velice problematickým bylo zásobení municí, která byla možná jen na zemi. Přeci jen bylo nutné vkládat munici pomocí pásku, do každé zbraně jednotlivě, jelikož zásobníky nebylo možné vyndat běžným způsobem.
Je známé, že různě velká psí plemena mají různé výhody. Jako první se je pokusil spojit do jednoho celku ruský vědec a pionýr transplantační chirurgie Vladimir Petrovič Děmichov (1916-1998). Prováděl pokusy ve 30. a 50. letech, šlo o transplantace srdce a v padesátých letech přesuny hlav. Pokusy se prováděly na psech a štěňatech. Těchto pokusů provedl dvacet, nejdéle dokázalo přežít štěně na hřbetu psa 29 dní. Běžná délka života však byla 2-6 dní. Pokusné části psa většinou umíraly kvůli imunologické reakci. Lze jej považovat za pionýra transplantací. Jeho práce se stala mimo jiné inspirací a součástí děje filmu Akta X: Chci uvěřit.
Kterak si mravenci schovávají semínka rostlin na zimu
Semena některých rostlin mají na povrchu dužnaté přívěsky, tzv. elaiozómy, které mravenci okusují. Jedná se o zvláštní biologickou hmotu, která simuluje bílkoviny živočišné. Obsahují totiž škrob, cukry, olej, vitaminy a kyselinu, která slouží jako lákadlo. Mravenci jsou všežravci, takže v průběhu sezóny konzumují různý typ potravy. Především je to spousta jiného hmyzu, ale časně na jaře, kdy ještě není dostatek hmyzu, jim to supluje právě rostlinná strava v podobě semínek. Ta odnášejí od mateřské rostliny směrem k mraveništi, ale cestou občas nějaká poztrácí a tak je v jeho okolí patrný zvýšený výskyt těchto rostlin. Ty jsou pak chráněny před případnými škůdci. Vědci zjistili, že mravenci po sběru zrn a semen, je před uložením do spižírny v mraveništi nejprve rozlomí na polovinu. Tím jim totiž zabrání vyklíčit, a to jak při dešti nebo i těch nejdokonalejších podmínkách. Semena tak mravencům slouží jako potrava během chladnějších měsíců, kdy jiných zdrojů jen málo. Vědci ale užasli, když zjistili, že semena koriandru uložená v mraveništích byla rozlámána na 4 kusy. Po laboratorním výzkumu zjistili, že semínko koriandru bude klíčit i po rozdělení na dvě části, ale po rozdělení na čtyři části již tuto schopnost ztrácí. Takže až příště uvidíte po zemi pobíhat mravence, vzpomeňte si, že tito malí pracanti v sobě skrývají více tajemství, než se na první pohled zdá. Jsou to němí géniové přírody.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Omlouvám se, ale tady je nasekáno nepřesností, až je těžké prokličkovat k pravdě. Například:Rase píše: ↑15/1/2024, 17:37 Kterak si mravenci schovávají semínka rostlin na zimu
Semena některých rostlin mají na povrchu dužnaté přívěsky, tzv. elaiozómy, které mravenci okusují. Jedná se o zvláštní biologickou hmotu, která simuluje bílkoviny živočišné. Obsahují totiž škrob, cukry, olej, vitaminy a kyselinu, která slouží jako lákadlo. Mravenci jsou všežravci, takže v průběhu sezóny konzumují různý typ potravy. Především je to spousta jiného hmyzu, ale časně na jaře, kdy ještě není dostatek hmyzu, jim to supluje právě rostlinná strava v podobě semínek. Ta odnášejí od mateřské rostliny směrem k mraveništi, ale cestou občas nějaká poztrácí a tak je v jeho okolí patrný zvýšený výskyt těchto rostlin. Ty jsou pak chráněny před případnými škůdci. Vědci zjistili, že mravenci po sběru zrn a semen, je před uložením do spižírny v mraveništi nejprve rozlomí na polovinu. Tím jim totiž zabrání vyklíčit, a to jak při dešti nebo i těch nejdokonalejších podmínkách. Semena tak mravencům slouží jako potrava během chladnějších měsíců, kdy jiných zdrojů jen málo. Vědci ale užasli, když zjistili, že semena koriandru uložená v mraveništích byla rozlámána na 4 kusy. Po laboratorním výzkumu zjistili, že semínko koriandru bude klíčit i po rozdělení na dvě části, ale po rozdělení na čtyři části již tuto schopnost ztrácí. Takže až příště uvidíte po zemi pobíhat mravence, vzpomeňte si, že tito malí pracanti v sobě skrývají více tajemství, než se na první pohled zdá. Jsou to němí géniové přírody.
istockphoto-510872558-170667a.jpg
Pokud obsahují škrob, cukry, olej vitminy a kyselinu (jakou???), asi těžko mohou simulovat proteiny... Ve skutečnosti v elaiosomech proteiny samozřejmě jsou.Jedná se o zvláštní biologickou hmotu, která simuluje bílkoviny živočišné. Obsahují totiž škrob, cukry, olej, vitaminy a kyselinu, která slouží jako lákadlo.
Konzumace elaiosomů na semínkách některých rostlin (kytek s elaiosomy je plno, např. fialky, jaterník, vlaštovičník...) nijak nesouvisí s konzumací semen samotných. Naopak. Zatímco elaiosomy žerou skoro všichni mravenci (semeno nepoškozují a kytkám tím prospívají, protože ty se tak šíří a přináší to i jiné výhody), celá semena konzumují jen specialisté - u nás je jich velmi málo. Pro rostliny to taky znamená něco jiného. Ekologie rostlin a mravenců spojená s elaiosomy je docela složitá a rozsáhlá. A ekologie rostlin a mravenců spojená s konzumací celých semen je také rozsáhlá, ale je o něčem dost jiném, týká se jiných druhů rostlin i mravenců, jiné jsou evoluční tlaky a dopady na ekosystémy...
Mimochodem, na obrázku jsou tropičtí mravenci rodu Oecophylla, kteří semena nežerou. Pokud chcete vidět, jak vypadá středoevropský mravenec specializovaný na požírání semen, zadejte si do vyhledávače třeba "Messor structor".
Re: Kabinet Kuriozit
Pan lední medvěd se snaží roztlačit loď uvízlou v ledu
Zlí jazykové tvrdí, že se snaží vyšplhat nahoru a všechny sníst, ale to určitě není pravda. Autorem fotografie je Chris Westwood. Výletní loď MS Expedition provozuje kanadská společnost G Adventures. Byla postavena roku 1972 v loděnicích Helsingør Skibsværft og Maskinbyggeri A/S v Dánsku, jako trajekt Kattegat pro Jydsk Færgefart A/S. Několikrát změnila majitele a v roce 2008 byla přestavěna na zmíněnou výletní loď.
Pulci požírají utopené mládě vrabce, které vypadlo z hnízda rovnou do rybníka
Autorem fotografie je Juan Jesús Gonzalez Ahumada a zachycuje drsnou realitu přírody. Pulci ropuch jsou obvykle býložraví, ale jak rostou, začínají stále častěji vyhledávat též maso, což z nich dělá oportunistické predátory (jako je tento případ). Tito pulci patří mezi významné odstraňovače organických zbytků ve vodě. V dospělosti se ropuchy živí různými suchozemskými živočichy přiměřené velikosti – měkkýši, žížalami, pavouky, svinkami, mravenci, brouky aj. Velcí jedinci (staré samice) dokáží spolknout i mládě myši. Útočí pouze na živou, pohybující se kořist. Žravost ropuch je příslovečná a zkonzumují velké množství škodlivých živočichů. V zahradách a polích totiž významně hubí různé bezobratlé (především druhy s noční aktivitou), které jinak unikají hmyzožravým ptákům. Pomocí pokusů bylo zjištěno, že ropucha obecná nemá geneticky dané schéma vhodné kořisti. Z počátku loví vše, i nebezpečné druhy. Teprve časem, díky individuálním zkušenostem, které získala, se naučí vyhýbat včelám, vosám atd.
Moment kdy houba právě uvolňuje své výtrusy. Autorem snímku je řecký fotograf Agorastos Papatsanis. Svůj fotoaparát před vlhkostí chránil stříbrným deštníkem a blesk přikryl igelitovým sáčkem. Barevné efekty vznikají při průchodu světla spórami nabitými vzdušnými proudy a deštěm. Houby uvolňují zpod klobouku miliardy drobných spór, které se pak vznášejí vzduchem. Často jsou okem neviditelné. Některé z těchto výtrusů nacházejí vlhká místa, kde se mohou uchytit a vyrůst.
Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic nebo získávaný při výrobě buničiny. Název je odvozen od starořeckého ionského města Kolofónu, které proslulo spolu s Chiem především vývozem pryskyřice. Chemicky jde o směs slabých organických kyselin. Při pokojové teplotě je nerozpustná ve vodě (rozpouští se v lihu), s vysokým izolačním odporem a netečná vůči kovům. V horkém stavu reaguje jako silná kyselina a má schopnost rozrušit tenké vrstvy oxidů. Používá se při pájení, při depilaci prasečích štětin při zabijačce (viz obrázek), impregnaci dřeva a zpracování pryže. Významné využití má ale též v hudbě – u všech smyčcových nástrojů se kalafuna nanáší na žíně smyčců pro zvýšení třecího odporu.
Zlí jazykové tvrdí, že se snaží vyšplhat nahoru a všechny sníst, ale to určitě není pravda. Autorem fotografie je Chris Westwood. Výletní loď MS Expedition provozuje kanadská společnost G Adventures. Byla postavena roku 1972 v loděnicích Helsingør Skibsværft og Maskinbyggeri A/S v Dánsku, jako trajekt Kattegat pro Jydsk Færgefart A/S. Několikrát změnila majitele a v roce 2008 byla přestavěna na zmíněnou výletní loď.
Pulci požírají utopené mládě vrabce, které vypadlo z hnízda rovnou do rybníka
Autorem fotografie je Juan Jesús Gonzalez Ahumada a zachycuje drsnou realitu přírody. Pulci ropuch jsou obvykle býložraví, ale jak rostou, začínají stále častěji vyhledávat též maso, což z nich dělá oportunistické predátory (jako je tento případ). Tito pulci patří mezi významné odstraňovače organických zbytků ve vodě. V dospělosti se ropuchy živí různými suchozemskými živočichy přiměřené velikosti – měkkýši, žížalami, pavouky, svinkami, mravenci, brouky aj. Velcí jedinci (staré samice) dokáží spolknout i mládě myši. Útočí pouze na živou, pohybující se kořist. Žravost ropuch je příslovečná a zkonzumují velké množství škodlivých živočichů. V zahradách a polích totiž významně hubí různé bezobratlé (především druhy s noční aktivitou), které jinak unikají hmyzožravým ptákům. Pomocí pokusů bylo zjištěno, že ropucha obecná nemá geneticky dané schéma vhodné kořisti. Z počátku loví vše, i nebezpečné druhy. Teprve časem, díky individuálním zkušenostem, které získala, se naučí vyhýbat včelám, vosám atd.
Moment kdy houba právě uvolňuje své výtrusy. Autorem snímku je řecký fotograf Agorastos Papatsanis. Svůj fotoaparát před vlhkostí chránil stříbrným deštníkem a blesk přikryl igelitovým sáčkem. Barevné efekty vznikají při průchodu světla spórami nabitými vzdušnými proudy a deštěm. Houby uvolňují zpod klobouku miliardy drobných spór, které se pak vznášejí vzduchem. Často jsou okem neviditelné. Některé z těchto výtrusů nacházejí vlhká místa, kde se mohou uchytit a vyrůst.
Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic nebo získávaný při výrobě buničiny. Název je odvozen od starořeckého ionského města Kolofónu, které proslulo spolu s Chiem především vývozem pryskyřice. Chemicky jde o směs slabých organických kyselin. Při pokojové teplotě je nerozpustná ve vodě (rozpouští se v lihu), s vysokým izolačním odporem a netečná vůči kovům. V horkém stavu reaguje jako silná kyselina a má schopnost rozrušit tenké vrstvy oxidů. Používá se při pájení, při depilaci prasečích štětin při zabijačce (viz obrázek), impregnaci dřeva a zpracování pryže. Významné využití má ale též v hudbě – u všech smyčcových nástrojů se kalafuna nanáší na žíně smyčců pro zvýšení třecího odporu.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
A já jen dodám, že samotná pryskyřice se řecky řekne "ritíni" (ρητίνη - pod anglofonním vlivem se v latince píše "retsina"), a používá se mj. jako přísada do vína, které pak nese její jméno a smrad.
A ti co to pijí pak 14 dní krkají borovice...
A od toho je odvozen např. i název ricínu, který se destiluje ze semen skočce.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Re: Kabinet Kuriozit
Moderní hlavička zápalek se skládá zejména z červeného fosforu chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a fosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200–1100°C, což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá bezpečnostní zápalky. Vynalezl jej roku 1848 frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806-1881). V Německu ale tehdy nebyl o jeho vynález zájem a úspěch našel až ve Švédsku. Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor (nebo trisulfid tetrafosforu), což bylo chemické složení, které bylo později nahrazeno bezpečnějším červeným fosforem. Používání bílého fosforu pro výrobu zápalek bylo zakázáno (roku 1903) nejen pro jeho jedovatost (v té době "nastrouhat si sirky", byl výraz pro častý způsob sebevraždy), ale také proto, že dělníci a dělnice z výroby sirek díky bílému fosforu trpěli onemocněním zvaným lidově "hnijící čelist". To mělo často fatální následky. Druhou zajímavostí je, že než se začalo užívat bezpečnostních zápalek a zápalkou šlo tedy škrtnout o jakýkoli drsný povrch, způsobovala tato vlastnost problémy při skladování např. při lodní přepravě. Přítomné myši totiž často dokázaly iniciovat hlavičku zápalky třením svých zubů při pokusu je okousat. Docházelo tak k požárům s následnou vysokou škodou. V současnosti většina zápalek chytá výhradně škrtnutím hlavičky o speciálně připravenou plochu – škrtátko, což prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením o jiný povrch. Autorem fotografie je Ole Bielfeldt.
Kanárci v dolech střežili životy horníků a byli doslova členy týmu
Tomuto jednomu jménem Little Joe vytvořili havíři maličkou rakvičku. Jejich malý kamarád zemřel 3. listopadu 1875. Ve věku 3 let.
Nápad brát kanárky do dolů se poprvé objevuje někdy na začátku 18. století, již dříve je ale němečtí havíři chovali pro výdělek i pro ukrácení času, jelikož se jednalo o oblíbené domácí společníky. Brzy se ukázalo, že v dolech citlivě reagovali na přítomnost důlních plynů. Při nižší koncentraci divoce poletovali v kleci a naráželi do stěn, u vyšší seděli na bidýlku se svěšenou hlavou, klimbali se ze strany na stranu, případně doslova spadli. Jednalo se tak o jasný důvod štolu co nejrychleji opustit. Chov důlních kanárků v Českých zemích se datuje do roku 1854, kdy při výbuchu metanu v Dole Karolina zahynulo čtrnáct horníků. O dva roky později zemřelo ze stejného důvodu sedm horníků ve Slezské Ostravě. Velmi rychle tak horníci přejali praxi svých zkušenějších kolegů z Německa a Anglie. Již roku 1875 tak brávali tuzemští havíři kanárky do každé štoly a ve skupině rubačů měl jeden vždy za povinnost sledovat jeho chování. Na Ostravsku tato praxe vydržela až do roku 1939, v britských uhelných dolech dokonce až do roku 1986. Nutno podotknout, že k úmrtí kanárů docházelo spíše ojediněle a horníci i s malým kolegou, opouštěli důl již po prvních příznacích nebezpečí. I pokud ptáček spadl z bidýlka, dokázal jej probrat závan čerstvého vzduchu. Navíc kanárek byl pokládán za člena týmu a jeho ztráta by byla chybou.
Sběrač golfových míčků kolem roku 1920
Jistý caddy Mozart Johnson má oblečenou drátěnou klec přes hlavu a horní část trupu jako ochranu před letícími golfovými míčky. Šlo o pozoruhodné bezpečnostní zařízení, které bylo možno vidět na golfových hřištích v Kalifornii ve dvacátých letech minulého století. Nutno poznamenat, že sběrem ztracených golfových míčků se dalo vždycky slušně vydělat. Nedávno se třeba mluvilo o tom, že Američan Glenn Berger si takto ročně vydělává přes 25 milionů korun. Kolem roku 2000 se dostal do finanční tísně a napadlo ho, že jezírka na golfových hřištích jsou plná míčků, které by se ještě daly použít. Začal se tedy pro míčky potápět. Jeho služby využívá většina hřišť na Floridě. Za každý rok nasbíral milion až milion a půl míčků. Při cenně jeden až dva dolary za míček si tak během dosavadní kariéry lovce míčků vydělal v přepočtu téměř 380 milionů Kč. Vylovené míčky od něj kupují začínající golfisté, kteří nehledí na jejich stav. Podle profesionálů však ztrácí původní kvalitu už po 24 hodinách ve vodě. Nutno poznamenat, že tato jezírka jsou plná aligátorů, hadů a všelijaké další havěti.
Vědci zrekonstruovali podobu doposud neznámé šelmy z raných třetihor
Tedy období před 33 až 34 miliony let. Nutno poznamenat, že z této doby jsou nálezy šelem v Evropě ještě poměrně vzácné. Levou spodní čelist objevil paleontolog Národního muzea Boris Ekrt s kolegyní Lucií Kunstmülerovou z Univerzity Karlovy už v roce 2017 v okolí Valče na Karlovarsku. Následující několikaletý výzkum prokázal, že čelist náleží velmi ranému zástupci takzvaných kočkotvárných šelem (do této skupiny patří mimo jiné například cibetky či hyeny). Doposud neznámý rod a druh byl popsán jako Fejfarictis valecensis, podle místa nálezu a na počest významného českého paleontologa a popularizátora tohoto oboru – profesora Oldřicha Fejfara. Šelma z Valče představuje spolu s francouzským rodem Anictis první zástupce kočkotvárných šelem v Evropě. Od června se s nálezem budou moci seznámit návštěvníci v přírodovědné expozici Národního muzea Okna do pravěku.
Kanárci v dolech střežili životy horníků a byli doslova členy týmu
Tomuto jednomu jménem Little Joe vytvořili havíři maličkou rakvičku. Jejich malý kamarád zemřel 3. listopadu 1875. Ve věku 3 let.
Nápad brát kanárky do dolů se poprvé objevuje někdy na začátku 18. století, již dříve je ale němečtí havíři chovali pro výdělek i pro ukrácení času, jelikož se jednalo o oblíbené domácí společníky. Brzy se ukázalo, že v dolech citlivě reagovali na přítomnost důlních plynů. Při nižší koncentraci divoce poletovali v kleci a naráželi do stěn, u vyšší seděli na bidýlku se svěšenou hlavou, klimbali se ze strany na stranu, případně doslova spadli. Jednalo se tak o jasný důvod štolu co nejrychleji opustit. Chov důlních kanárků v Českých zemích se datuje do roku 1854, kdy při výbuchu metanu v Dole Karolina zahynulo čtrnáct horníků. O dva roky později zemřelo ze stejného důvodu sedm horníků ve Slezské Ostravě. Velmi rychle tak horníci přejali praxi svých zkušenějších kolegů z Německa a Anglie. Již roku 1875 tak brávali tuzemští havíři kanárky do každé štoly a ve skupině rubačů měl jeden vždy za povinnost sledovat jeho chování. Na Ostravsku tato praxe vydržela až do roku 1939, v britských uhelných dolech dokonce až do roku 1986. Nutno podotknout, že k úmrtí kanárů docházelo spíše ojediněle a horníci i s malým kolegou, opouštěli důl již po prvních příznacích nebezpečí. I pokud ptáček spadl z bidýlka, dokázal jej probrat závan čerstvého vzduchu. Navíc kanárek byl pokládán za člena týmu a jeho ztráta by byla chybou.
Sběrač golfových míčků kolem roku 1920
Jistý caddy Mozart Johnson má oblečenou drátěnou klec přes hlavu a horní část trupu jako ochranu před letícími golfovými míčky. Šlo o pozoruhodné bezpečnostní zařízení, které bylo možno vidět na golfových hřištích v Kalifornii ve dvacátých letech minulého století. Nutno poznamenat, že sběrem ztracených golfových míčků se dalo vždycky slušně vydělat. Nedávno se třeba mluvilo o tom, že Američan Glenn Berger si takto ročně vydělává přes 25 milionů korun. Kolem roku 2000 se dostal do finanční tísně a napadlo ho, že jezírka na golfových hřištích jsou plná míčků, které by se ještě daly použít. Začal se tedy pro míčky potápět. Jeho služby využívá většina hřišť na Floridě. Za každý rok nasbíral milion až milion a půl míčků. Při cenně jeden až dva dolary za míček si tak během dosavadní kariéry lovce míčků vydělal v přepočtu téměř 380 milionů Kč. Vylovené míčky od něj kupují začínající golfisté, kteří nehledí na jejich stav. Podle profesionálů však ztrácí původní kvalitu už po 24 hodinách ve vodě. Nutno poznamenat, že tato jezírka jsou plná aligátorů, hadů a všelijaké další havěti.
Vědci zrekonstruovali podobu doposud neznámé šelmy z raných třetihor
Tedy období před 33 až 34 miliony let. Nutno poznamenat, že z této doby jsou nálezy šelem v Evropě ještě poměrně vzácné. Levou spodní čelist objevil paleontolog Národního muzea Boris Ekrt s kolegyní Lucií Kunstmülerovou z Univerzity Karlovy už v roce 2017 v okolí Valče na Karlovarsku. Následující několikaletý výzkum prokázal, že čelist náleží velmi ranému zástupci takzvaných kočkotvárných šelem (do této skupiny patří mimo jiné například cibetky či hyeny). Doposud neznámý rod a druh byl popsán jako Fejfarictis valecensis, podle místa nálezu a na počest významného českého paleontologa a popularizátora tohoto oboru – profesora Oldřicha Fejfara. Šelma z Valče představuje spolu s francouzským rodem Anictis první zástupce kočkotvárných šelem v Evropě. Od června se s nálezem budou moci seznámit návštěvníci v přírodovědné expozici Národního muzea Okna do pravěku.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Gamepad pod rentgenem
Nejstarší formou herních ovladačů byl paddle, lineární ovladač ve formě kolečka anebo páčky, který odečítal pouze polohu. Tento ovladač byl typický pro jednočipové domácí pongy – na ovládání všech her, ať už to byl tenis, fotbal, squash apod. stačilo pouze jedno jediné kolečko. V roce 1983 ale přišlo Nintendo s novou koncepcí ovládání. Gamepad byl tvořen pouze tlačítky, z nichž jedno by se dalo popsat jako křížové "čtyřtlačítko". Udávání pokynů bylo najednou mnohem přesnější a dalo se dávkovat mnohem jemněji a citlivěji. Není tak divu, že tento koncept od Nintenda převzali i ostatní výrobci. Sega jej následovala v roce 1986. S vývojem se gamepady stávají ergonomičtější než byly první nezaoblené kvádry a najdeme je tak i u nejmodernějších herních konzolích a PC.
Parmská šunka a jehla z koňské kosti
Parmská šunka se vyrábí z vepřové kýty, která zraje celý rok. Celý proces sušení je velmi komplikovaný a neustále je nutné kvalitu masa kontrolovat. Zvláště pak uvnitř u kosti. K provádění hloubkové kontroly a čichové zkoušky se využívá speciální jehla z kosti koně. Má tu zvláštnost, že absorbuje aroma z šunky a pak ho znovu velmi rychle ztrácí. Test provádí speciálně vyškolený čichový expert a degustátor, který musí mít mimořádně vyvinutý čich.
Pepsi Cola prodávaná v Sovětském svazu
V roce 1959 uspořádali Američané v SSSR výstavu "American National Exhibition", která měla obyčejným lidem přiblížit, jak se žije v USA. K vidění byla americká auta, "typická" americká domácnost, oblečení a další produkty. Sovětský vůdce Nikita Chruščov zde byl pohoštěn Pepsi Colou a byť ji považoval za přeslazenou, mezi ostatními návštěvníky si získala značnou popularitu. Po složitých jednání byla nakonec podepsána dodávka Pepsi do SSSR, ale byly zde problémy s platbou. Sovětský svaz tehdy neměl přístup k cizí měně a na mezinárodním trhu nemohl být Rubl směněn, jelikož o něj nebyl zájem. Nakonec se dohodli na směně za dodávky vodky Stoličnaja do USA. Pepsi se tak stala prvním "západním produktem", který se v Sovětském Svazu oficiálně prodával v běžných obchodech. V SSSR se Pepsi stala obrovsky úspěšným drinkem a do roku 1989 zde vzniklo 21 továren na výrobu tohoto šumivého nápoje.
Nosítka z druhé světové války posloužila k výrobě slušivého plotu
Sériově vyráběná nosítka ARP byla používána ve 2. světové válce k přenášení zraněných civilistů během německých náletů na Británii. Vyráběly se z litiny (jiné zdroje uvádějí obyčejné trubky) a tak je bylo možno snadno dezinfikovat v případě očekávaných plynových útoků. Šly snadno stohovat na sebe a díky zakřivení je šlo pokládat přímo na zem. Samotná zkratka ARP odkazuje na Air Raid Precautions, tedy protileteckou ochranu. Za války se vyrobilo kolem 600 000 kusů těchto nosítek, ale mnohé nebyly nikdy použity a po skončení války byly již nadbytečné. Některé tak později posloužily k výrobě zábradlí a dodnes je nalezneme v různých koutech Londýna. O zmíněné recyklaci rozhodla tehdejší městská rada, pravděpodobně z nedostatku jakéhokoli materiálu v poválečném období. Na druhou stranu šlo i o zajímavý nápad, jelikož nebylo jisté, zda nebudou někdy v budoucnu opět potřeba. V podstatě tak stačí jeden pán s flexou a za hodinu je plný náklaďák nosítek, připravených k použití.
Nejstarší formou herních ovladačů byl paddle, lineární ovladač ve formě kolečka anebo páčky, který odečítal pouze polohu. Tento ovladač byl typický pro jednočipové domácí pongy – na ovládání všech her, ať už to byl tenis, fotbal, squash apod. stačilo pouze jedno jediné kolečko. V roce 1983 ale přišlo Nintendo s novou koncepcí ovládání. Gamepad byl tvořen pouze tlačítky, z nichž jedno by se dalo popsat jako křížové "čtyřtlačítko". Udávání pokynů bylo najednou mnohem přesnější a dalo se dávkovat mnohem jemněji a citlivěji. Není tak divu, že tento koncept od Nintenda převzali i ostatní výrobci. Sega jej následovala v roce 1986. S vývojem se gamepady stávají ergonomičtější než byly první nezaoblené kvádry a najdeme je tak i u nejmodernějších herních konzolích a PC.
Parmská šunka a jehla z koňské kosti
Parmská šunka se vyrábí z vepřové kýty, která zraje celý rok. Celý proces sušení je velmi komplikovaný a neustále je nutné kvalitu masa kontrolovat. Zvláště pak uvnitř u kosti. K provádění hloubkové kontroly a čichové zkoušky se využívá speciální jehla z kosti koně. Má tu zvláštnost, že absorbuje aroma z šunky a pak ho znovu velmi rychle ztrácí. Test provádí speciálně vyškolený čichový expert a degustátor, který musí mít mimořádně vyvinutý čich.
Pepsi Cola prodávaná v Sovětském svazu
V roce 1959 uspořádali Američané v SSSR výstavu "American National Exhibition", která měla obyčejným lidem přiblížit, jak se žije v USA. K vidění byla americká auta, "typická" americká domácnost, oblečení a další produkty. Sovětský vůdce Nikita Chruščov zde byl pohoštěn Pepsi Colou a byť ji považoval za přeslazenou, mezi ostatními návštěvníky si získala značnou popularitu. Po složitých jednání byla nakonec podepsána dodávka Pepsi do SSSR, ale byly zde problémy s platbou. Sovětský svaz tehdy neměl přístup k cizí měně a na mezinárodním trhu nemohl být Rubl směněn, jelikož o něj nebyl zájem. Nakonec se dohodli na směně za dodávky vodky Stoličnaja do USA. Pepsi se tak stala prvním "západním produktem", který se v Sovětském Svazu oficiálně prodával v běžných obchodech. V SSSR se Pepsi stala obrovsky úspěšným drinkem a do roku 1989 zde vzniklo 21 továren na výrobu tohoto šumivého nápoje.
Nosítka z druhé světové války posloužila k výrobě slušivého plotu
Sériově vyráběná nosítka ARP byla používána ve 2. světové válce k přenášení zraněných civilistů během německých náletů na Británii. Vyráběly se z litiny (jiné zdroje uvádějí obyčejné trubky) a tak je bylo možno snadno dezinfikovat v případě očekávaných plynových útoků. Šly snadno stohovat na sebe a díky zakřivení je šlo pokládat přímo na zem. Samotná zkratka ARP odkazuje na Air Raid Precautions, tedy protileteckou ochranu. Za války se vyrobilo kolem 600 000 kusů těchto nosítek, ale mnohé nebyly nikdy použity a po skončení války byly již nadbytečné. Některé tak později posloužily k výrobě zábradlí a dodnes je nalezneme v různých koutech Londýna. O zmíněné recyklaci rozhodla tehdejší městská rada, pravděpodobně z nedostatku jakéhokoli materiálu v poválečném období. Na druhou stranu šlo i o zajímavý nápad, jelikož nebylo jisté, zda nebudou někdy v budoucnu opět potřeba. V podstatě tak stačí jeden pán s flexou a za hodinu je plný náklaďák nosítek, připravených k použití.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Finští sobi se svítícími parohy
Finští ochránci přírody v roce 2014 nanesli na parohy 20 sobů fluorescenční nátěr. Zvířata tak měla být do budoucna viditelnější pro motoristy, jelikož každoročně jich na silnicích zahyne zhruba 4 000. Vědci rovněž chtěli zjistit, jak budou sobové na nátěr reagovat a zda barva vydrží i v drsném arktickém klimatu. Nutno poznamenat, že v oblasti Laponska na severu Finska žije na 200 000 sobů. Předchozí pokusy s upevňováním odrazek a reflexních pásků se neosvědčily, protože zvířata si je strhávala. Dopravní značky upozorňující řidiče na volně pobíhající soby zase pravidelně kradou turisté, kteří si je nechávají jako suvenýry. Pokud jde o experiment s barvou, tak později se ukázalo, že ani tento nápad nepomohl a v roce 2016 byla upřednostněna interaktivní aplikace varující řidiče o výskytu sobů poblíž silnice. V tomto případě řidiči sami označují místa výskytu sobů které spatří a varují tak ostatní motoristy.
Ralph Waldo Emerson, filozof americké verze romantismu
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný, soucitný, tak aby mělo význam, že jste žil a žil správně." Ralph Waldo Emerson (1803-1882) byl významný unitářský duchovní, esejista, básník a filozof, který se stal vůdčí postavou hnutí transcendentalistů, americké verze romantismu se zvláště blízkým vztahem k přírodě. Narodil se 25. května 1803 v Bostonu v Massachusetts do rodiny kazatele Williama Emersona a Ruth Haskins. Po smrti otce se o jeho vzdělávání starala teta Mary Moody Emerson. V 14 letech nastoupil na Harvardovu univerzitu, kde studoval až do roku 1821. Poté pracoval jako učitel a začal studovat na bohoslovecké fakultě. V roce 1829 se stal kazatelem Druhého unitářského sboru v Bostonu, ale po smrti první manželky se rozchází se svou církví a vzdává se místa kazatele. Po návratu z Evropy, kde se setkal s významnými literárními osobnostmi, si Emerson koupil dům v Concordu a oženil se s Lydií Jacksonovou. Spolu měli čtyři děti. Díky dědictví po první manželce byl finančně nezávislý. Emerson byl známý svými filozofickými myšlenkami a esejemi, které se zaměřovaly na vztah člověka k přírodě a samostatnost jedince. Jeho práce měla vliv na americkou literaturu a stal se jednou z klíčových osobností amerického romantismu. Emerson byl vynikající řečník, dokázal své posluchače nadchnout svým vystupováním i názory. Jeho názory, silně ovlivněné německým idealismem a později také indickou literaturou, platily v jeho době za velmi radikální. Emerson byl náročný a těžko srozumitelný spisovatel, a přesto lákal právě odvahou svých myšlenek spíš než jasností a určitostí. Měl blízko k odkazu romantismu a jeho přesvědčení bylo spíše panteistické než křesťanské. Spisovatel Herman Melville (1819-1891), ač si ho velmi vážil, po setkání s ním roku 1849 soudil, že "mu něco chybí v srdeční krajině". V 60. letech 19. stol. se připojil k hnutí za osvobození otroků a po počátečním váhání vřele podporoval Abrahama Lincolna (1809-1865). V rychlém sledu po sobě zemřeli dva jeho velcí přátelé - filozof Henry David Thoreau (1817-1862) a spisovatel Nathaniel Hawthorne (1804-1864), což Emersona citelně zranilo a začal ztrácet paměť. V roce 1872 vyhořel jeho dům a i když se přátelé rychle složili na jeho obnovení, byla to další rána. V roce 1873 podnikl ještě velkou cestu do Egypta a Evropy, ale brzy nato musel zanechat přednášení. V dubnu roku 1882 se na procházce nachladil a během týdne zemřel na zápal plic. Je pohřben na hřbitově Sleepy Hollow v Concordu. Svým vztahem k přírodě, důsledným zaujetím pro osobní svobodu a nekompromisním individualismem Emerson na dlouho ovlivnil americký intelektuální život. Podle H. Blooma ovlivnil i obsah a představy nových amerických náboženství 19. století (Christian Science, mormoni, adventisté). Harvardova univerzita po něm pojmenovala jednu ze svých budov (Emerson Hall) a v kapli Harvard Divinity School je instalována pamětní deska připomínající jeho řeč z roku 1838.
Nález antického válečníka i s přilbou co nosil
V současné době je archeologicky známo více než 100 antických přileb typu Montefortino, ale většině z nich chybí lícnice. Přilba nalezená v Crecchiu ve střední Itálii byla první, která měla nejen lícnice, ale dokonce i hlavu muže, který ji kdysi nosil. Pravděpodobně šlo o samnitského válečníka ze 4. století př.n.l. a bohaté pohřebiště (čítající přes 100 hrobů) přineslo velké množství dalších zajímavých nálezů, které snad v několika případech demonstrují vývoj zbraní italských kmenů – např. například dva krátké meče, které mohou být interpretovány jako předchůdce pozdějších římských krátkých mečů, a hroty kopí, které mohou být předchůdci římského oštěpu Pilum. Samnité byli tvrdí a bojovní horalé, kteří sídlili na území Apeninského poloostrova jihovýchodně od Latia a představovali nejvážnějšího protivníka Římanů v jejich boji o nadvládu nad Itálií. Konflikty mezi Římany a těmito válečnickými národy trvaly více než půl století a zapojily se do nich takřka všechny italské kmeny. Na jejich konci byli Samnité nuceni podrobit se Římanům, kteří tak zaujali postavení nejsilnější mocnosti celé Itálie. Montefortino byla měděná římská přilba používaná přibližně od 4. století př.n.l. až do 1. století n.l. Římané převzali tuto přilbu od Keltů během římsko-keltských válek v Itálii. Byla jednoduchá na výrobu a zřejmě lehčí než do té doby používané řecké přilby. Montefortino byla hrncová přilba se slabým chráničem krku a s velkými lícnicemi na pantech. Na vrchu měla držáky na chochol, který se během republiky běžně nosil. V raných dobách se na přilbě nosila volná kohoutí pera, v pozdějších republikánských dobách nosili na ní vojáci volný koňský chochol. Po Mariových reformách v 2. století př.n.l. byla Montefortino nejběžnější přilbou římského vojska, vedle ní sloužily i řecké attické přilby. Montefortino se přestalo používat někdy počátkem 1. století n.l., kdy ho nahradily kvalitnější Galey a Coolusy.
Skutečná hodnota člověka
Každému z nás již jistě někdy vrtalo hlavou, jakou cenu má vlastně lidské tělo. Nyní nemyslím jeho schopnost produkovat hodnotnou práci, ale jen tržní hodnotu chemikálií, které jej tvoří. Kdysi se udávala částka 1,98 dolaru, má to ale pár ale. Redaktoři magazínu Wired se na přelomu tisíciletí rozhodli celou záležitost přepočítat a představit aktualizovanou tržní cenu lidského těla. Samozřejmě trochu podváděli, zaprvé tím, že předpokládali, že 100 procent dotyčných látek lze z těla získat zpět, a zadruhé tím, že nebrali v úvahu praktičnost nebo náklady na jejich extrakci. Výsledná cena je ale i tak dosti nízká. Popravdě nestojíme skoro za nic. Vaše tělo obsahuje fosfor v hodnotě 7,12 $, draslík v hodnotě 5,95 $ a asi čtyři dolary v hodnotě tuctu dalších látek v celkové hodnotě 17,18 $ (393 Kč). Modernější zdroje jdou poněkud dál a uvádějí detailnější údaje. Kyslík (zaplňující až 61 objemu našeho těla) se v našem těle váže na vodík (10 %) a spolu vytvářejí vodu. Dohromady si zde přijdeme na nějakých 14 $, udává se i částka vyšších stokorun. Dále zde nalezneme dusík (2,6 %) v ceně desetikoruny. Ale pak se to začíná prodražovat. Máme v sobě totiž 13 kilo uhlíku, který se v té nejčistší formě (používané Britskou královskou společností pro chemii) prodává až za 1,5 milionu Kč (!) Za podobou cenu potom vyjde vápník, fosfor a draslík. Thorium (tvoří jen jednu desetimiliontinu těla) vyjde na 7 Kč. Zinek a niob vychází po padesáti haléřích a vzácné samarium (jedna miliardtina těla) by již byla prakticky zadarmo. Když sečteme všechny tyto ceny, dostaneme se na 3,4 mil Kč za chemické prvky obsažené v průměrném lidském těle. Každý z nás tedy v sobě pořád nosí milióny a ani o tom neví. Pokud se ale nerozhodnete tělo úplně rozbít na molekuly, tak je výsledek rovněž zajímavý. Nyní se totiž podíváme na tržní cenu jednotlivých orgánů. Plíce mají hodnotu 58 200 $ za kus, srdce vyjde na 57 000 $ a ledviny za dalších 91 400 $. Ještě cennější, než orgány jsou ale tělesné tekutiny, tkáně a bílkoviny. Vaše játra mají tržní hodnotu 54 100 $, ale jsou také zdrojem o něco více než 22 gramů transferinu (glykoprotein), který tělo používá ke zpracování železa. Při ceně 18 900 $ za gram se dostaneme na krásných 419 920 $ (9,5 mil Kč), tedy více než sedminásobek hodnoty samotného orgánu. Cena za DNA se zmiňuje více než 9 mil $ a nejcennější částí našeho těla je pak kostní dřeň. Její hodnota je 23 mil $. V dokonalém světě by tak byla cena lidského těla 45,6 mil $ (rovná miliarda). To je už vskutku velké zlepšení oproti udávanému dolaru devadesát osm (45,27 Kč). Nepředpokládám, že byste chtěli tyto látky porozprodávat, ale alespoň můžete mít ze sebe dobrý pocit.
Finští ochránci přírody v roce 2014 nanesli na parohy 20 sobů fluorescenční nátěr. Zvířata tak měla být do budoucna viditelnější pro motoristy, jelikož každoročně jich na silnicích zahyne zhruba 4 000. Vědci rovněž chtěli zjistit, jak budou sobové na nátěr reagovat a zda barva vydrží i v drsném arktickém klimatu. Nutno poznamenat, že v oblasti Laponska na severu Finska žije na 200 000 sobů. Předchozí pokusy s upevňováním odrazek a reflexních pásků se neosvědčily, protože zvířata si je strhávala. Dopravní značky upozorňující řidiče na volně pobíhající soby zase pravidelně kradou turisté, kteří si je nechávají jako suvenýry. Pokud jde o experiment s barvou, tak později se ukázalo, že ani tento nápad nepomohl a v roce 2016 byla upřednostněna interaktivní aplikace varující řidiče o výskytu sobů poblíž silnice. V tomto případě řidiči sami označují místa výskytu sobů které spatří a varují tak ostatní motoristy.
Ralph Waldo Emerson, filozof americké verze romantismu
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný, soucitný, tak aby mělo význam, že jste žil a žil správně." Ralph Waldo Emerson (1803-1882) byl významný unitářský duchovní, esejista, básník a filozof, který se stal vůdčí postavou hnutí transcendentalistů, americké verze romantismu se zvláště blízkým vztahem k přírodě. Narodil se 25. května 1803 v Bostonu v Massachusetts do rodiny kazatele Williama Emersona a Ruth Haskins. Po smrti otce se o jeho vzdělávání starala teta Mary Moody Emerson. V 14 letech nastoupil na Harvardovu univerzitu, kde studoval až do roku 1821. Poté pracoval jako učitel a začal studovat na bohoslovecké fakultě. V roce 1829 se stal kazatelem Druhého unitářského sboru v Bostonu, ale po smrti první manželky se rozchází se svou církví a vzdává se místa kazatele. Po návratu z Evropy, kde se setkal s významnými literárními osobnostmi, si Emerson koupil dům v Concordu a oženil se s Lydií Jacksonovou. Spolu měli čtyři děti. Díky dědictví po první manželce byl finančně nezávislý. Emerson byl známý svými filozofickými myšlenkami a esejemi, které se zaměřovaly na vztah člověka k přírodě a samostatnost jedince. Jeho práce měla vliv na americkou literaturu a stal se jednou z klíčových osobností amerického romantismu. Emerson byl vynikající řečník, dokázal své posluchače nadchnout svým vystupováním i názory. Jeho názory, silně ovlivněné německým idealismem a později také indickou literaturou, platily v jeho době za velmi radikální. Emerson byl náročný a těžko srozumitelný spisovatel, a přesto lákal právě odvahou svých myšlenek spíš než jasností a určitostí. Měl blízko k odkazu romantismu a jeho přesvědčení bylo spíše panteistické než křesťanské. Spisovatel Herman Melville (1819-1891), ač si ho velmi vážil, po setkání s ním roku 1849 soudil, že "mu něco chybí v srdeční krajině". V 60. letech 19. stol. se připojil k hnutí za osvobození otroků a po počátečním váhání vřele podporoval Abrahama Lincolna (1809-1865). V rychlém sledu po sobě zemřeli dva jeho velcí přátelé - filozof Henry David Thoreau (1817-1862) a spisovatel Nathaniel Hawthorne (1804-1864), což Emersona citelně zranilo a začal ztrácet paměť. V roce 1872 vyhořel jeho dům a i když se přátelé rychle složili na jeho obnovení, byla to další rána. V roce 1873 podnikl ještě velkou cestu do Egypta a Evropy, ale brzy nato musel zanechat přednášení. V dubnu roku 1882 se na procházce nachladil a během týdne zemřel na zápal plic. Je pohřben na hřbitově Sleepy Hollow v Concordu. Svým vztahem k přírodě, důsledným zaujetím pro osobní svobodu a nekompromisním individualismem Emerson na dlouho ovlivnil americký intelektuální život. Podle H. Blooma ovlivnil i obsah a představy nových amerických náboženství 19. století (Christian Science, mormoni, adventisté). Harvardova univerzita po něm pojmenovala jednu ze svých budov (Emerson Hall) a v kapli Harvard Divinity School je instalována pamětní deska připomínající jeho řeč z roku 1838.
Nález antického válečníka i s přilbou co nosil
V současné době je archeologicky známo více než 100 antických přileb typu Montefortino, ale většině z nich chybí lícnice. Přilba nalezená v Crecchiu ve střední Itálii byla první, která měla nejen lícnice, ale dokonce i hlavu muže, který ji kdysi nosil. Pravděpodobně šlo o samnitského válečníka ze 4. století př.n.l. a bohaté pohřebiště (čítající přes 100 hrobů) přineslo velké množství dalších zajímavých nálezů, které snad v několika případech demonstrují vývoj zbraní italských kmenů – např. například dva krátké meče, které mohou být interpretovány jako předchůdce pozdějších římských krátkých mečů, a hroty kopí, které mohou být předchůdci římského oštěpu Pilum. Samnité byli tvrdí a bojovní horalé, kteří sídlili na území Apeninského poloostrova jihovýchodně od Latia a představovali nejvážnějšího protivníka Římanů v jejich boji o nadvládu nad Itálií. Konflikty mezi Římany a těmito válečnickými národy trvaly více než půl století a zapojily se do nich takřka všechny italské kmeny. Na jejich konci byli Samnité nuceni podrobit se Římanům, kteří tak zaujali postavení nejsilnější mocnosti celé Itálie. Montefortino byla měděná římská přilba používaná přibližně od 4. století př.n.l. až do 1. století n.l. Římané převzali tuto přilbu od Keltů během římsko-keltských válek v Itálii. Byla jednoduchá na výrobu a zřejmě lehčí než do té doby používané řecké přilby. Montefortino byla hrncová přilba se slabým chráničem krku a s velkými lícnicemi na pantech. Na vrchu měla držáky na chochol, který se během republiky běžně nosil. V raných dobách se na přilbě nosila volná kohoutí pera, v pozdějších republikánských dobách nosili na ní vojáci volný koňský chochol. Po Mariových reformách v 2. století př.n.l. byla Montefortino nejběžnější přilbou římského vojska, vedle ní sloužily i řecké attické přilby. Montefortino se přestalo používat někdy počátkem 1. století n.l., kdy ho nahradily kvalitnější Galey a Coolusy.
Skutečná hodnota člověka
Každému z nás již jistě někdy vrtalo hlavou, jakou cenu má vlastně lidské tělo. Nyní nemyslím jeho schopnost produkovat hodnotnou práci, ale jen tržní hodnotu chemikálií, které jej tvoří. Kdysi se udávala částka 1,98 dolaru, má to ale pár ale. Redaktoři magazínu Wired se na přelomu tisíciletí rozhodli celou záležitost přepočítat a představit aktualizovanou tržní cenu lidského těla. Samozřejmě trochu podváděli, zaprvé tím, že předpokládali, že 100 procent dotyčných látek lze z těla získat zpět, a zadruhé tím, že nebrali v úvahu praktičnost nebo náklady na jejich extrakci. Výsledná cena je ale i tak dosti nízká. Popravdě nestojíme skoro za nic. Vaše tělo obsahuje fosfor v hodnotě 7,12 $, draslík v hodnotě 5,95 $ a asi čtyři dolary v hodnotě tuctu dalších látek v celkové hodnotě 17,18 $ (393 Kč). Modernější zdroje jdou poněkud dál a uvádějí detailnější údaje. Kyslík (zaplňující až 61 objemu našeho těla) se v našem těle váže na vodík (10 %) a spolu vytvářejí vodu. Dohromady si zde přijdeme na nějakých 14 $, udává se i částka vyšších stokorun. Dále zde nalezneme dusík (2,6 %) v ceně desetikoruny. Ale pak se to začíná prodražovat. Máme v sobě totiž 13 kilo uhlíku, který se v té nejčistší formě (používané Britskou královskou společností pro chemii) prodává až za 1,5 milionu Kč (!) Za podobou cenu potom vyjde vápník, fosfor a draslík. Thorium (tvoří jen jednu desetimiliontinu těla) vyjde na 7 Kč. Zinek a niob vychází po padesáti haléřích a vzácné samarium (jedna miliardtina těla) by již byla prakticky zadarmo. Když sečteme všechny tyto ceny, dostaneme se na 3,4 mil Kč za chemické prvky obsažené v průměrném lidském těle. Každý z nás tedy v sobě pořád nosí milióny a ani o tom neví. Pokud se ale nerozhodnete tělo úplně rozbít na molekuly, tak je výsledek rovněž zajímavý. Nyní se totiž podíváme na tržní cenu jednotlivých orgánů. Plíce mají hodnotu 58 200 $ za kus, srdce vyjde na 57 000 $ a ledviny za dalších 91 400 $. Ještě cennější, než orgány jsou ale tělesné tekutiny, tkáně a bílkoviny. Vaše játra mají tržní hodnotu 54 100 $, ale jsou také zdrojem o něco více než 22 gramů transferinu (glykoprotein), který tělo používá ke zpracování železa. Při ceně 18 900 $ za gram se dostaneme na krásných 419 920 $ (9,5 mil Kč), tedy více než sedminásobek hodnoty samotného orgánu. Cena za DNA se zmiňuje více než 9 mil $ a nejcennější částí našeho těla je pak kostní dřeň. Její hodnota je 23 mil $. V dokonalém světě by tak byla cena lidského těla 45,6 mil $ (rovná miliarda). To je už vskutku velké zlepšení oproti udávanému dolaru devadesát osm (45,27 Kč). Nepředpokládám, že byste chtěli tyto látky porozprodávat, ale alespoň můžete mít ze sebe dobrý pocit.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Klobouk s našitými zuby, který nosil potulný zubař v 19. století
Hnědý sametový klobouk, který patřil pouličnímu "zubaři" nebo potulnému vytahovači zubů v Londýně první poloviny 19. století. Zdobí jej 88 zkažených lidských zubů od jeho bývalých pacientů, každý provrtaný a připevněný ke klobouku provázkem. Zuby trápí lidi od nepaměti a tak není divu, že stomatologie je jednou z nejstarších lékařských profesí. První důkazy o vrtání stoličky pochází z doby neolitu v Dánsku. Léčba bolesti zubů je známa také u prvních zemědělců v Pákistánu. Konkrétně ve vesnici Mehrgarh byly nalezeny navrtané zuby datované do doby před 9 000 lety. Neolitický zubař podle archeologů použil vrtačku vyrobenou z pazourku, kterou poháněl malým lukem (podobně jako při rozdělávání ohně). Ve všech případech okrajové vyhlazení potvrzuje, že vrtání bylo provedeno u živých osob, které po zákroku dál normálně fungovaly. Nejstarší zubní výplň byla vyrobena z včelího vosku a objevena ve Slovinsku, pochází z doby před 6 500 lety. Už v roce 5000 př.n.l. byly k dispozici popisy související se stomatologií a zubním kazem. Sumerský text z té doby zmiňoval zubní červy, kteří zubní kaz způsobují. Tato teorie přetrvala až do 17. století. Prvním oficiálním zubařem byl egyptský písař žijící kolem roku 2600 př.n.l. jménem Hesy-Re. První profesionální ošetření zubního kazu vyvinuli v polovině prvního tisíciletí před Kristem též Etruskové a Féničané. Vliv římských a řeckých učenců byl rozhodující ve středověku v křesťanském a arabském světě. Nálezy v arabských zemích odhalili, že stomatologii praktikovali holiči. Ti toto řemeslo také vykonávali v dobách středověku v Evropě. Poté, co chirurgické zákroky zakázala kněžím sama církev. Věda převzala otěže na počátku 18. století. Oficiálně se zrod stomatologie datuje do roku 1728, kdy francouzský chirurg Pierre Fauchard (1678-1761) sepsal dílo "Chirurg-zubař či léčba zubu", jež bylo věnováno pouze tomuto oboru. Někteří badatelé dokonce došli k závěru, že v roce 1733 se Fauchard rozhodl, že zubní červ neexistuje, a od té doby opravdu nikdo zubního červa již nespatřil.
Letící pelikán (1882)
Étienne-Jules Marey (1830-1904) byl francouzský vědec, lékař, fyziolog a chronofotograf. Nalezl cestu, jak zachytit více fází pohybu na jednu fotografii. Od roku 1880 se podílel na vývoji fotografické techniky sloužící k rekonstrukci pohybu (chronofotografie), která mohla sloužit také pro trojrozměrnou rekonstrukci. Jeho první fotopuška z roku 1882 byla schopná zaznamenat 12 snímků za sekundu, všechny zachytila na jeden jediný obrázek. Jeho studie se týkaly pohybu zvířat (hmyz, ptáci, koně, kočky, atd.) a pohybu lidského těla. Roku 1894 vyvrcholila jeho práce dílem sérií s názvem Le Mouvement. (1890-1894). Na mnoho tehdejších umělců působily Mareyovy pohybové studie téměř zázračně. Jeho chronofotografie ovlivnily zejména díla italských futuristů: Bragaglia, Balla, Boccioniho, Russolo) a abstraktní malíře (Ballu, Kupku, Duchampa).
Kurz sebeobrany pro gentlemany (1895)
Koncem 19. století se francouzský fotograf Étienne-Jules Marey a Eadweard Muybridg, rozhodli vytvořit příručku sebeobrany pro gentlemany v nesnázích. Jejím cílem bylo podrobně předvést užitečné pohyby, pro případ nenadálého útoku. Étienne-Jules Marey (1830-1904) byl francouzský vědec, lékař, fyziolog a chronofotograf. Je známý jako vynálezce chronofotografické pušky. Byl průkopníkem ve fyziologii, výzkumu krevního oběhu, krevního tlaku, v oblasti měření, zobrazovací a záznamové techniky, vědecké fotografie, letectví a kinematografie. Zapojil se do vyjasňování základních principů nepřímých měření krevního tlaku a rozhodujícím způsobem se podílel na výzkumech v oblasti filmu. Do roku 1870 byl jeho hlavním zájmem problém fyziologie oběhového systému a vývoj spolehlivých vyšetřovacích technik. Později rozšířil své lékařské a vědecké výzkumy na technické vynálezy, aby mohl lépe studovat biologické jevy a pohyby u zvířat a lidí. V jednom období byl také prezidentem francouzské fotografické společnosti Société française de photographie.
https://mashable.com/feature/self-defense-maneuvers
Objasněna záhada tajemných "očních červíčků"
Každému z vás se již někdy stalo, že jste se upřeně dívali na jasnou, čistou oblohu nebo na bílou obrazovku počítače a najednou vám před očima prolétla droboučká nitka nebo smítko? Tomuto jevu se říká mžitky před očima a zpravidla bývají neškodné. Jedná se o droboučké částečky sklivce, což je část oka mezi čočkou a sítnicí, které se občas uvolní v prostoru zadní vnitřní části oka. Co ve skutečnosti vidíme, nejsou tyto částečky, ale jejich stín dopadající na sítnici. Může vám připadat, že se neustále pohybují. Ve skutečnosti se pohybují, pouze když pohybujete očima. Nemusíte se ničeho obávat, jde o přirozené procesy a jsou zcela neškodné. Problém ale muže nastat, pokud vidíte mžitek opravdu hodně (doprovázené záblesky světla). Tyto symptomy totiž mohou znamenat odchlípení zadní části sklivce, případně natržení nebo odchlípení sítnice. Odchlípení sítnice je vyléčitelné, ale oční chirurg musí sítnici připevnit zpět co nejdříve, aby nedošlo k trvalé ztrátě zraku.
Hnědý sametový klobouk, který patřil pouličnímu "zubaři" nebo potulnému vytahovači zubů v Londýně první poloviny 19. století. Zdobí jej 88 zkažených lidských zubů od jeho bývalých pacientů, každý provrtaný a připevněný ke klobouku provázkem. Zuby trápí lidi od nepaměti a tak není divu, že stomatologie je jednou z nejstarších lékařských profesí. První důkazy o vrtání stoličky pochází z doby neolitu v Dánsku. Léčba bolesti zubů je známa také u prvních zemědělců v Pákistánu. Konkrétně ve vesnici Mehrgarh byly nalezeny navrtané zuby datované do doby před 9 000 lety. Neolitický zubař podle archeologů použil vrtačku vyrobenou z pazourku, kterou poháněl malým lukem (podobně jako při rozdělávání ohně). Ve všech případech okrajové vyhlazení potvrzuje, že vrtání bylo provedeno u živých osob, které po zákroku dál normálně fungovaly. Nejstarší zubní výplň byla vyrobena z včelího vosku a objevena ve Slovinsku, pochází z doby před 6 500 lety. Už v roce 5000 př.n.l. byly k dispozici popisy související se stomatologií a zubním kazem. Sumerský text z té doby zmiňoval zubní červy, kteří zubní kaz způsobují. Tato teorie přetrvala až do 17. století. Prvním oficiálním zubařem byl egyptský písař žijící kolem roku 2600 př.n.l. jménem Hesy-Re. První profesionální ošetření zubního kazu vyvinuli v polovině prvního tisíciletí před Kristem též Etruskové a Féničané. Vliv římských a řeckých učenců byl rozhodující ve středověku v křesťanském a arabském světě. Nálezy v arabských zemích odhalili, že stomatologii praktikovali holiči. Ti toto řemeslo také vykonávali v dobách středověku v Evropě. Poté, co chirurgické zákroky zakázala kněžím sama církev. Věda převzala otěže na počátku 18. století. Oficiálně se zrod stomatologie datuje do roku 1728, kdy francouzský chirurg Pierre Fauchard (1678-1761) sepsal dílo "Chirurg-zubař či léčba zubu", jež bylo věnováno pouze tomuto oboru. Někteří badatelé dokonce došli k závěru, že v roce 1733 se Fauchard rozhodl, že zubní červ neexistuje, a od té doby opravdu nikdo zubního červa již nespatřil.
Letící pelikán (1882)
Étienne-Jules Marey (1830-1904) byl francouzský vědec, lékař, fyziolog a chronofotograf. Nalezl cestu, jak zachytit více fází pohybu na jednu fotografii. Od roku 1880 se podílel na vývoji fotografické techniky sloužící k rekonstrukci pohybu (chronofotografie), která mohla sloužit také pro trojrozměrnou rekonstrukci. Jeho první fotopuška z roku 1882 byla schopná zaznamenat 12 snímků za sekundu, všechny zachytila na jeden jediný obrázek. Jeho studie se týkaly pohybu zvířat (hmyz, ptáci, koně, kočky, atd.) a pohybu lidského těla. Roku 1894 vyvrcholila jeho práce dílem sérií s názvem Le Mouvement. (1890-1894). Na mnoho tehdejších umělců působily Mareyovy pohybové studie téměř zázračně. Jeho chronofotografie ovlivnily zejména díla italských futuristů: Bragaglia, Balla, Boccioniho, Russolo) a abstraktní malíře (Ballu, Kupku, Duchampa).
Kurz sebeobrany pro gentlemany (1895)
Koncem 19. století se francouzský fotograf Étienne-Jules Marey a Eadweard Muybridg, rozhodli vytvořit příručku sebeobrany pro gentlemany v nesnázích. Jejím cílem bylo podrobně předvést užitečné pohyby, pro případ nenadálého útoku. Étienne-Jules Marey (1830-1904) byl francouzský vědec, lékař, fyziolog a chronofotograf. Je známý jako vynálezce chronofotografické pušky. Byl průkopníkem ve fyziologii, výzkumu krevního oběhu, krevního tlaku, v oblasti měření, zobrazovací a záznamové techniky, vědecké fotografie, letectví a kinematografie. Zapojil se do vyjasňování základních principů nepřímých měření krevního tlaku a rozhodujícím způsobem se podílel na výzkumech v oblasti filmu. Do roku 1870 byl jeho hlavním zájmem problém fyziologie oběhového systému a vývoj spolehlivých vyšetřovacích technik. Později rozšířil své lékařské a vědecké výzkumy na technické vynálezy, aby mohl lépe studovat biologické jevy a pohyby u zvířat a lidí. V jednom období byl také prezidentem francouzské fotografické společnosti Société française de photographie.
https://mashable.com/feature/self-defense-maneuvers
Objasněna záhada tajemných "očních červíčků"
Každému z vás se již někdy stalo, že jste se upřeně dívali na jasnou, čistou oblohu nebo na bílou obrazovku počítače a najednou vám před očima prolétla droboučká nitka nebo smítko? Tomuto jevu se říká mžitky před očima a zpravidla bývají neškodné. Jedná se o droboučké částečky sklivce, což je část oka mezi čočkou a sítnicí, které se občas uvolní v prostoru zadní vnitřní části oka. Co ve skutečnosti vidíme, nejsou tyto částečky, ale jejich stín dopadající na sítnici. Může vám připadat, že se neustále pohybují. Ve skutečnosti se pohybují, pouze když pohybujete očima. Nemusíte se ničeho obávat, jde o přirozené procesy a jsou zcela neškodné. Problém ale muže nastat, pokud vidíte mžitek opravdu hodně (doprovázené záblesky světla). Tyto symptomy totiž mohou znamenat odchlípení zadní části sklivce, případně natržení nebo odchlípení sítnice. Odchlípení sítnice je vyléčitelné, ale oční chirurg musí sítnici připevnit zpět co nejdříve, aby nedošlo k trvalé ztrátě zraku.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Guillaume Duchenne de Boulogne (1806-1875)
Byl francouzský neurolog a fotograf, který oživil Galvaniho výzkum svalové elektrofyziologie (elektromyografie). Zkoumal terapeutické využití střídavého proudu ke stimulaci svalů a nervů, aby prokázal vodivost nervových drah, odhaloval vlivy zranění a prováděl další výzkum. Duchennenovy elektrické experimenty na obličejovém svalstvu měly obrovský vliv na dílo Charlese Darwina The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u lidí a zvířat). Duchenne využíval nový vynález média fotografie, aby zachytil elektricky indukované reakce při svých pokusech, ale nebyl schopen zaznamenat skutečný pohyb obličejových svalů, na což si stěžoval ve svých spisech. Je znám zejména způsobem, jakým spouštěl svalové kontrakce elektrickými sondami, zaznamenáváním výsledného zkresleného a často groteskního výrazu v té době nedávno vynalezeným fotoaparátem. Své poznatky zveřejnil v průběhu roku 1862. Jeho kniha Mécanisme de la physionomie humaine byla prvním neurofyziologickým textem o emocích a položila mezník v historii klinické lékařské fotografie. Spolupracoval s mladým talentovaným fotografem Adrienem Tournachonem, bratrem Félixe Nadara.
Toffs and Toughs (1937)
jedná se o fotografii pěti chlapců, která ilustruje rozdíly v britském třídním systému. Dva jsou oblečeni uniformě školy v Harrow a tři mají civilní oblečení dělnické mládeže. Studenti Harrow byli (zleva) Peter Wagner a Thomas "Tim" Dyson. Dělničtí kluci jsou George Salmon, Jack Catlin a George Young. Zajímavé jsou jejich pozdější osudy. Peter Wagner vstoupil do rodinné makléřské firmy, oženil se a měl tři dcery; v roce 1970 se zbláznil a zemřel v nemocnici v roce 1984, ve věku 60. Tim Dyson měl nejsmutnější osud. Už za rok mu bude diagnostikován záškrt a Tim zemře 26. srpna 1938 ve věku šestnácti let. Jeho otec Lt.-Col. George St John Armitage Dyson byl zajat Japonci v Singapuru a zemřel v zajateckém táboře v Koreji 22. listopadu 1942. George Young a George Salmon se oba oženili, Young začal podnikat v čištění oken a zaměstnal zde i své čtyři syny. Salmon za války sloužil na lodi HMS Duckworth. Později pracoval pro Rightons Limited, zemřel po prožití šťastného života, roku 2000 v Marylebone. Rodina Jacka Catlina se přestěhovala do Rickmansworthu. později se dvakrát oženil a žije v Weymouthu.
První válečné fotografie
pořídil průkopník britské fotografie a zároveň jeden z prvních válečných fotožurnalistů - Roger Fenton (1819-1869). Se svou pojízdnou fotografickou komorou Photographic Van dokumentoval válku na Krymu. Roku 1855 odešel na žádost vydavatele Thomase Agnewa s asistentem Marcusem Sparlingem, jedním služebníkem a fotografickou laboratoří v pojízdném voze do rusko-turecké Krymské války. Tam měl fotografovat anglické oddíly pomáhající Turkům, aby zprávy a publikace o této válce byly výmluvnější. Fotografie měly ovlivnit pozitivní mínění veřejnosti o britské účasti ve válce. To byla role, která dosud patřila malířům bitev. Navzdory vysokým teplotám, několika zlomeným žebrům a choleře, se mu podařilo pořídit více než 350 použitelných velkoformátových negativů. V roce 1855 po něm převzali reportáže z Krymské války James Robertson a Felice Beato. Výstava 312 tisků se brzy uskutečnila v Pall Mall v Londýně. Prodej snímků však nebyl tak úspěšný jak se očekávalo, možná proto, že válka již skončila.
Propojené řetězové kroužky vytesané z jednoho kusu kamene
Najdeme je v indickém chrámu Gaurisvara, ve městě Yelandur. Postaven byl v 16. století za Vidžajanagarské říše, na objednávku místního náčelníka Singedepa Devabhupala z rodu Hadinadu. Stěny jsou bohatě zdobeny reliéfy zobrazujícími výjevy z puránických příběhů a eposů. Purány (v sanskrtu doslova stará vyprávění) jsou hinduistické sbírky starých příběhů. Svými kořeny sahají sice hluboko do minulosti, ale nejstarší z nich získaly svou dnešní podobu na počátku našeho letopočtu a některé dokonce až kolem roku 900. Obsahem purán jsou mýty o vzniku vesmíru a bohů, božské, královské a hrdinské genealogie, životopisy světců a králů, chvalozpěvy, popisy poutních míst, ceremonií, slavností i právních zvyklostí. Ony kamenné řetězy (bale) zde najdeme hned čtyři a jsou neobvyklou ozdobou kolem vchodu do této nevelké svatyně.
Byl francouzský neurolog a fotograf, který oživil Galvaniho výzkum svalové elektrofyziologie (elektromyografie). Zkoumal terapeutické využití střídavého proudu ke stimulaci svalů a nervů, aby prokázal vodivost nervových drah, odhaloval vlivy zranění a prováděl další výzkum. Duchennenovy elektrické experimenty na obličejovém svalstvu měly obrovský vliv na dílo Charlese Darwina The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u lidí a zvířat). Duchenne využíval nový vynález média fotografie, aby zachytil elektricky indukované reakce při svých pokusech, ale nebyl schopen zaznamenat skutečný pohyb obličejových svalů, na což si stěžoval ve svých spisech. Je znám zejména způsobem, jakým spouštěl svalové kontrakce elektrickými sondami, zaznamenáváním výsledného zkresleného a často groteskního výrazu v té době nedávno vynalezeným fotoaparátem. Své poznatky zveřejnil v průběhu roku 1862. Jeho kniha Mécanisme de la physionomie humaine byla prvním neurofyziologickým textem o emocích a položila mezník v historii klinické lékařské fotografie. Spolupracoval s mladým talentovaným fotografem Adrienem Tournachonem, bratrem Félixe Nadara.
Toffs and Toughs (1937)
jedná se o fotografii pěti chlapců, která ilustruje rozdíly v britském třídním systému. Dva jsou oblečeni uniformě školy v Harrow a tři mají civilní oblečení dělnické mládeže. Studenti Harrow byli (zleva) Peter Wagner a Thomas "Tim" Dyson. Dělničtí kluci jsou George Salmon, Jack Catlin a George Young. Zajímavé jsou jejich pozdější osudy. Peter Wagner vstoupil do rodinné makléřské firmy, oženil se a měl tři dcery; v roce 1970 se zbláznil a zemřel v nemocnici v roce 1984, ve věku 60. Tim Dyson měl nejsmutnější osud. Už za rok mu bude diagnostikován záškrt a Tim zemře 26. srpna 1938 ve věku šestnácti let. Jeho otec Lt.-Col. George St John Armitage Dyson byl zajat Japonci v Singapuru a zemřel v zajateckém táboře v Koreji 22. listopadu 1942. George Young a George Salmon se oba oženili, Young začal podnikat v čištění oken a zaměstnal zde i své čtyři syny. Salmon za války sloužil na lodi HMS Duckworth. Později pracoval pro Rightons Limited, zemřel po prožití šťastného života, roku 2000 v Marylebone. Rodina Jacka Catlina se přestěhovala do Rickmansworthu. později se dvakrát oženil a žije v Weymouthu.
První válečné fotografie
pořídil průkopník britské fotografie a zároveň jeden z prvních válečných fotožurnalistů - Roger Fenton (1819-1869). Se svou pojízdnou fotografickou komorou Photographic Van dokumentoval válku na Krymu. Roku 1855 odešel na žádost vydavatele Thomase Agnewa s asistentem Marcusem Sparlingem, jedním služebníkem a fotografickou laboratoří v pojízdném voze do rusko-turecké Krymské války. Tam měl fotografovat anglické oddíly pomáhající Turkům, aby zprávy a publikace o této válce byly výmluvnější. Fotografie měly ovlivnit pozitivní mínění veřejnosti o britské účasti ve válce. To byla role, která dosud patřila malířům bitev. Navzdory vysokým teplotám, několika zlomeným žebrům a choleře, se mu podařilo pořídit více než 350 použitelných velkoformátových negativů. V roce 1855 po něm převzali reportáže z Krymské války James Robertson a Felice Beato. Výstava 312 tisků se brzy uskutečnila v Pall Mall v Londýně. Prodej snímků však nebyl tak úspěšný jak se očekávalo, možná proto, že válka již skončila.
Propojené řetězové kroužky vytesané z jednoho kusu kamene
Najdeme je v indickém chrámu Gaurisvara, ve městě Yelandur. Postaven byl v 16. století za Vidžajanagarské říše, na objednávku místního náčelníka Singedepa Devabhupala z rodu Hadinadu. Stěny jsou bohatě zdobeny reliéfy zobrazujícími výjevy z puránických příběhů a eposů. Purány (v sanskrtu doslova stará vyprávění) jsou hinduistické sbírky starých příběhů. Svými kořeny sahají sice hluboko do minulosti, ale nejstarší z nich získaly svou dnešní podobu na počátku našeho letopočtu a některé dokonce až kolem roku 900. Obsahem purán jsou mýty o vzniku vesmíru a bohů, božské, královské a hrdinské genealogie, životopisy světců a králů, chvalozpěvy, popisy poutních míst, ceremonií, slavností i právních zvyklostí. Ony kamenné řetězy (bale) zde najdeme hned čtyři a jsou neobvyklou ozdobou kolem vchodu do této nevelké svatyně.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Sléz přehlížený (Malva neglecta) je zajímavá bylinka se zajímavými poživatelnými plody, lidově nazývanými tvarůžky, homolky, chlebíčky nebo pagáčky. Díky jejich oříškové chuti se často přidávají do salátů. Ve skutečnosti se ale na této rostlině dá využít takřka vše a pro své benefity byla ceněná již od pradávna. Listy, květy či celá rozkvetlá nať se sbírají pro léčivé účely z důvodu obsahu slizu (hustá lepkavá tekutina obdobná té, kterou známe u pampelišek), vitamínu C, karotenu a tříslovin. V semenech je obsaženo množství oleje. Užívá se při žaludečních či dvanácterníkových vředech, jako kloktadlo při zánětu dutiny ústní či při kašli, ve formě koupele při ekzémech (zejména atopickém), neboť tlumí zánětlivost a svědění. Mladé listy bývaly v minulosti oblíbenou salátovou zeleninou. Říká se, že magie této byliny Vám umí přivolat ztracenou lásku. Stačí jen kytici slézu vložit za okno a počkat.
Karakal žije v prostředí velmi chudém na živiny, nejčastěji na okrajích pouští. Musí tak být každý jeho útok úspěšný – nemůže si dovolit, aby zbytečně mrhal energií. Je mistrem kamufláže, přičemž jeho zbarvení dokonale ladí s okolní krajinou, což mu umožňuje zůstat skrytý před kořistí i konkurencí. Ale to, co opravdu dělá karakala tak jedinečným, jsou jeho uši. Tyto černě značené, dlouhé ušní štětce slouží nejen jako vizuální prvek, který odlišuje karakala od ostatních kočkovitých šelem, ale také jako sofistikovaný nástroj komunikace. Drobná kočka navíc ovládá každé své ucho nezávisle na tom druhém. Každé je ovládáno 20 svaly uspořádanými do tří skupin – ucho se tam může precizně zaměřit na cíl a sledovat jej v pohybu. Dodejme, že my lidé máme na kontrolu uší jen šest svalů. Tato anatomická adaptace umožňuje karakalovi slyšet zvuky, které jsou pro ostatní kočkovité šelmy neuchopitelné. Výzkumy ukázaly, že má schopnost slyšet zvuky, které mají frekvenci až 65 kHz, což je třikrát více než u člověka. Dokáže přesně určit polohu kořisti a vypočítat vzdálenost, ze které může skočit a chytit ji. Je schopný kořist sledovat i tehdy, když se pohybuje pod pískem, nebo když se schovává v hustých křovinách. Karakalova schopnost lokalizovat zvukové signály a rychle reagovat na změny v prostředí mu umožňuje být úspěšným lovcem a přežít v náročném prostředí pouště a polopouště.
Pancéřová plát z německé bitevní lodi Tirpitz, potopené před 80 lety, se dodnes používá v ulicích Osla k zakrývání vodovodních výkopů. Takový je osud kdysi hrdé chlouby Kriegsmarine. Druhá bitevní loď třídy Bismarck byla objednána roku 1935 a do služby uvedena 25. února 1941. Až do nástupu japonských bitevních lodí Jamato a Musaši byl Tirpitz největší bitevní lodí na světě. Jeho význam spočíval po celé tři roky především v jeho samotné existenci, skutečného boje na moři se loď zúčastnila pouze minimálně, zato byla pod neustálým dohledem a tlakem Britů, kteří se ji mnohokrát snažili potopit nejrůznějšími neobvyklými způsoby. Nakonec se jim to podařilo leteckým útokem 12. listopadu 1944, to ale již v době, kdy loď byla trvale upoutána na kotvy u norského Tromsø. Sir Ludovic Kennedy napsal ve svém díle, detailně popisující historii lodě, že "žila životem invalidy a zemřela smrtí mrzáka". Vrak lodi Tirpitz zůstal na místě potopení až do konce války, kdy jedna německo-norská společnost začala připravovat práce na sešrotování lodi. Ty pak začaly v roce 1948 a trvaly až do roku 1957, přičemž fragmenty lodi jsou stále ještě prodávány jednou norskou společností.
Plod avokáda, snímek z mexického poloostrova Yucatán
Avokádo je plod hruškovce přelahodného (Persea americana), který je původem z Mexika a botanicky se zařazuje mezi ovoce. Zralé plody váží až jeden kilogram a dorůstají délky až 20 centimetrů. Běžná roční sklizeň z jednoho stromu je kolem 120 avokád. Pochází ze Střední Ameriky, kde bylo pěstováno již zhruba před 7 000 lety. V časech Kryštofa Kolumba se již ale jedlo i jižněji v Peru. V Kalifornii a Floridě se pěstuje od poloviny devatenáctého století. právě z Kalifornie pocházel Rudolf Haas, který ve 20. letech 20. století vyšlechtil v současnosti nejrozšířenější odrůdu avokáda a rovnou ji po sobě pojmenoval. Tento druh vypadá poněkud nevzhledně (jeho slupka zráním tmavne a je drsná), ale ve zralosti je mnohem lahodnější než jeho příbuzní. Aztékové avokádu přisuzovali afrodisiákální schopnosti a námořníci si je vozili na daleké cesty, protože jim dodávalo vitalitu a energii. Odtud pak pochází jeho přezdívka námořnické máslo. Od pradávna bylo tohle ovoce považováno za zdroj síly a vitality. Dnes se už ví, že obsahuje velké množství nenasycených mastných kyselin a bílkoviny, proto je vhodné k posílení organismu. Významné jsou i v avokádu obsažené antioxidanty ve formě vitamínů A, C a E, které podporují regeneraci buněk a chrání tělo před oxidativním stresem.
Karakal žije v prostředí velmi chudém na živiny, nejčastěji na okrajích pouští. Musí tak být každý jeho útok úspěšný – nemůže si dovolit, aby zbytečně mrhal energií. Je mistrem kamufláže, přičemž jeho zbarvení dokonale ladí s okolní krajinou, což mu umožňuje zůstat skrytý před kořistí i konkurencí. Ale to, co opravdu dělá karakala tak jedinečným, jsou jeho uši. Tyto černě značené, dlouhé ušní štětce slouží nejen jako vizuální prvek, který odlišuje karakala od ostatních kočkovitých šelem, ale také jako sofistikovaný nástroj komunikace. Drobná kočka navíc ovládá každé své ucho nezávisle na tom druhém. Každé je ovládáno 20 svaly uspořádanými do tří skupin – ucho se tam může precizně zaměřit na cíl a sledovat jej v pohybu. Dodejme, že my lidé máme na kontrolu uší jen šest svalů. Tato anatomická adaptace umožňuje karakalovi slyšet zvuky, které jsou pro ostatní kočkovité šelmy neuchopitelné. Výzkumy ukázaly, že má schopnost slyšet zvuky, které mají frekvenci až 65 kHz, což je třikrát více než u člověka. Dokáže přesně určit polohu kořisti a vypočítat vzdálenost, ze které může skočit a chytit ji. Je schopný kořist sledovat i tehdy, když se pohybuje pod pískem, nebo když se schovává v hustých křovinách. Karakalova schopnost lokalizovat zvukové signály a rychle reagovat na změny v prostředí mu umožňuje být úspěšným lovcem a přežít v náročném prostředí pouště a polopouště.
Pancéřová plát z německé bitevní lodi Tirpitz, potopené před 80 lety, se dodnes používá v ulicích Osla k zakrývání vodovodních výkopů. Takový je osud kdysi hrdé chlouby Kriegsmarine. Druhá bitevní loď třídy Bismarck byla objednána roku 1935 a do služby uvedena 25. února 1941. Až do nástupu japonských bitevních lodí Jamato a Musaši byl Tirpitz největší bitevní lodí na světě. Jeho význam spočíval po celé tři roky především v jeho samotné existenci, skutečného boje na moři se loď zúčastnila pouze minimálně, zato byla pod neustálým dohledem a tlakem Britů, kteří se ji mnohokrát snažili potopit nejrůznějšími neobvyklými způsoby. Nakonec se jim to podařilo leteckým útokem 12. listopadu 1944, to ale již v době, kdy loď byla trvale upoutána na kotvy u norského Tromsø. Sir Ludovic Kennedy napsal ve svém díle, detailně popisující historii lodě, že "žila životem invalidy a zemřela smrtí mrzáka". Vrak lodi Tirpitz zůstal na místě potopení až do konce války, kdy jedna německo-norská společnost začala připravovat práce na sešrotování lodi. Ty pak začaly v roce 1948 a trvaly až do roku 1957, přičemž fragmenty lodi jsou stále ještě prodávány jednou norskou společností.
Plod avokáda, snímek z mexického poloostrova Yucatán
Avokádo je plod hruškovce přelahodného (Persea americana), který je původem z Mexika a botanicky se zařazuje mezi ovoce. Zralé plody váží až jeden kilogram a dorůstají délky až 20 centimetrů. Běžná roční sklizeň z jednoho stromu je kolem 120 avokád. Pochází ze Střední Ameriky, kde bylo pěstováno již zhruba před 7 000 lety. V časech Kryštofa Kolumba se již ale jedlo i jižněji v Peru. V Kalifornii a Floridě se pěstuje od poloviny devatenáctého století. právě z Kalifornie pocházel Rudolf Haas, který ve 20. letech 20. století vyšlechtil v současnosti nejrozšířenější odrůdu avokáda a rovnou ji po sobě pojmenoval. Tento druh vypadá poněkud nevzhledně (jeho slupka zráním tmavne a je drsná), ale ve zralosti je mnohem lahodnější než jeho příbuzní. Aztékové avokádu přisuzovali afrodisiákální schopnosti a námořníci si je vozili na daleké cesty, protože jim dodávalo vitalitu a energii. Odtud pak pochází jeho přezdívka námořnické máslo. Od pradávna bylo tohle ovoce považováno za zdroj síly a vitality. Dnes se už ví, že obsahuje velké množství nenasycených mastných kyselin a bílkoviny, proto je vhodné k posílení organismu. Významné jsou i v avokádu obsažené antioxidanty ve formě vitamínů A, C a E, které podporují regeneraci buněk a chrání tělo před oxidativním stresem.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
Hermann Krone v ateliéru (1858)
Hermann Krone (1827-1916) byl německý fotograf, vědec a publicista. Založil Historické didaktické muzeum fotografie v Drážďanech. Významně zasáhl do dějin fotografie v severních a severovýchodních Čechách. V letech 1870 až 1907 vedl přednášky a praktická cvičení oboru fotografie na polytechnice, později Technické univerzity v Drážďanech. Hermann Krone pracoval s počátkem procesu daguerrotypie a kalotypie a později také s průmyslově vyráběnými fotografickými materiály. Fotografoval krajinářské snímky z Krkonoš a Českosaského Švýcarska, ale také hrady a důležité turistické body. Vedle Alsasana Brauna patří k prvním fotografům Krkonoš a vedle Roberta Halma s nejstaršími snímky z roku 1875 patřil k nejvýznamnějším fotografům ze saské strany hranice. Fotografie z těchto míst publikoval na vizitkách, pohlednicích nebo na edukativních tabulích pro studenty.
Tak takhle v praxi vypadá rčení "koho mají oběsit, ten se neutopí"
byť v tomto případě je to spíš naopak. Ramón Artagaveytia (1840-1912) pocházel z Uruguaye a byl jedním ze 65 cestujících, kteří přežili požár a potopení parníku America. K tragédii došlo 24. prosince 1871 a muž ještě dlouho po ní trpěl posttraumatickou stresovou poruchou. V nocích se probouzel zpocený a křičel: "Hoří!" Bez záchranné vesty neabsolvoval ani tu nejbezpečnější jízdu na loďce. O 40 let později, 10. dubna 1912, Ramon konečně překonal svůj strach a nastoupil na palubu zaoceánského parníku Titanic. Uklidňoval se, že Titanic má na rozdíl od Americy telegraf a při případné tragédii bude tedy moci komunikovat se světem. Jak to nakonec dopadlo, víme všichni… Bohužel nebyl mezi těmi, kteří přežili katastrofu Titaniku 15. dubna 1912. Jeho tělo bylo vyloveno z moře v dubnu 1912 osádkou lodi CS MacKay-Bennett. Zpráva zmiňuje, že měl šedé vlasy a byl popsán jako plešatý. Bylo poznamenáno, že měl na sobě modrý kabát, modrý oblek a bílou vestu. Mezi předměty, které měl v držení, byly hodinky, hřeben, nůž, nějaké to zlato, 20 dolarů ve zlatě a 64 dolarů v bankovkách. Dne 18. června 1912 byl pohřben ve své rodné vlasti, na centrálním hřbitově v Montevideu.
Marianiho víno s extraktem koky se stalo inspirací slavného nápoje
Coca-Colu vynalezl lékárník doktor John Stith Pemberton (1831-1888). Poprvé byl nápoj prodáván za 5 centů v Atlantě Willisem Venablem 8. května 1886. Zpočátku se prodávalo 9 nápojů denně a za první rok se prodalo Coca-Coly jen za 50 dolarů, což se ani nevyrovnalo nákladům (zejména na reklamu), které činily 70 dolarů. První rok byl tedy ztrátový. Málo známý je fakt, že Pemberton se inspiroval u nápoje zvaného "vin Mariani", který si nechal patentovat roku 1863 korsický chemik Angelo Mariani (1838-1914). Hlavní přísadou byl extrakt z koky a Mariani jej doporučoval jako "lahodný nápoj a medicínské tonikum pro tělo i duši, které dodá sílu přepracovaným mužům, zesláblým ženám i churavým dětem, posílí mozek i krev, dá svalům sílu a pružnost a zajistí dobré zdraví a dlouhý život." Lékaři nápoj obecně doporučovali na všechny druhy obtíží. Právě na popularitě Marianiho vína se chtěl svést i americký podnikatel. Na konci 90. let 19. století se Coca-Cola stala jedním z nejpopulárnějších nealkoholických nápojů.
Ledové vlasy aneb trnitá cesta k objasnění záhadného biofyzikálního jevu
V zimním období si můžete v lese všimnout shluků dlouhých jemných vláken připomínající vlasy, které vyrůstají kolem tlejících větviček. Při dotyku se ale okamžitě rozpouštějí, jelikož jsou tvořeny ledem. S tímto jevem se však můžeme setkat pouze při určitých podmínkách - teplotách těsně pod nulou, vysoké vlhkosti vzduchu a pouze na větvičkách listnáčů. Poprvé tento jev podrobněji popsal roku 1918 geofyzik a meteorolog Alfred Wegener, který se proslavil teorií kontinentálního driftu. Wegener se domníval, že neobvyklou strukturu ledu má na svědomí houba, rozkládající mrtvé dřevo. Pozoroval také, že tekutina z roztátých ledových vlasů je světle hnědá a má slabou vůni. O rok později se Dr. W. Emeis domníval, že jde o čistě fyzikální jev bez přispění houby, který se dá vysvětlit vytlačováním vody z vlhkého dřeva skrze jeho póry. Mnohem později se jím zabýval také profesor chirurgie z Bernu Karl Lenggenhager. Teprve v roce 2005 záhadu přesněji objasnil mikrobiolog Gerhardt Wagner a tým vědců vedených Christianem Mätzlerem. Díky měření došli k závěru, že ona zmrzlá voda musí pocházet převážně z vlhkosti obsažené ve dřevě. Následně se obrátili o pomoc na chemiky. Ti došli k závěru, že ve všech zkoumaných vzorcích se nachází druh houby černorosol rozlitý (Exidiopsis effusa). Mätzler pak pozoroval mechanismus vzniku ledových vlasů a zjistil, že jsou vytvářeny jevem známým jako segregace ledu (anglicky ice segregation), při němž je podchlazená voda zachycená v pórech materiálu přitahována k již vytvořené ledové struktuře a následně zmrznutím přispívá k její tvorbě. Tvar ledových vlasů je pak utvářen miniaturními póry na povrchu dřeva, podobně jako při vytlačování hmoty tryskou 3D tiskárny. Tento proces ale probíhá pouze za přítomnosti černorosolu rozlitého, bez jeho přítomnosti vzniká jen obyčejná ledová krusta. Chemici též v ledových vlasech identifikovali lignin a tanin - metabolické produkty zmíněné houby. Tým tak došel k závěru, že právě tyto látky zabraňují rekrystalizaci vzniklých ledových vlasů a udržují je tak v jejich plné kráse.
Hermann Krone (1827-1916) byl německý fotograf, vědec a publicista. Založil Historické didaktické muzeum fotografie v Drážďanech. Významně zasáhl do dějin fotografie v severních a severovýchodních Čechách. V letech 1870 až 1907 vedl přednášky a praktická cvičení oboru fotografie na polytechnice, později Technické univerzity v Drážďanech. Hermann Krone pracoval s počátkem procesu daguerrotypie a kalotypie a později také s průmyslově vyráběnými fotografickými materiály. Fotografoval krajinářské snímky z Krkonoš a Českosaského Švýcarska, ale také hrady a důležité turistické body. Vedle Alsasana Brauna patří k prvním fotografům Krkonoš a vedle Roberta Halma s nejstaršími snímky z roku 1875 patřil k nejvýznamnějším fotografům ze saské strany hranice. Fotografie z těchto míst publikoval na vizitkách, pohlednicích nebo na edukativních tabulích pro studenty.
Tak takhle v praxi vypadá rčení "koho mají oběsit, ten se neutopí"
byť v tomto případě je to spíš naopak. Ramón Artagaveytia (1840-1912) pocházel z Uruguaye a byl jedním ze 65 cestujících, kteří přežili požár a potopení parníku America. K tragédii došlo 24. prosince 1871 a muž ještě dlouho po ní trpěl posttraumatickou stresovou poruchou. V nocích se probouzel zpocený a křičel: "Hoří!" Bez záchranné vesty neabsolvoval ani tu nejbezpečnější jízdu na loďce. O 40 let později, 10. dubna 1912, Ramon konečně překonal svůj strach a nastoupil na palubu zaoceánského parníku Titanic. Uklidňoval se, že Titanic má na rozdíl od Americy telegraf a při případné tragédii bude tedy moci komunikovat se světem. Jak to nakonec dopadlo, víme všichni… Bohužel nebyl mezi těmi, kteří přežili katastrofu Titaniku 15. dubna 1912. Jeho tělo bylo vyloveno z moře v dubnu 1912 osádkou lodi CS MacKay-Bennett. Zpráva zmiňuje, že měl šedé vlasy a byl popsán jako plešatý. Bylo poznamenáno, že měl na sobě modrý kabát, modrý oblek a bílou vestu. Mezi předměty, které měl v držení, byly hodinky, hřeben, nůž, nějaké to zlato, 20 dolarů ve zlatě a 64 dolarů v bankovkách. Dne 18. června 1912 byl pohřben ve své rodné vlasti, na centrálním hřbitově v Montevideu.
Marianiho víno s extraktem koky se stalo inspirací slavného nápoje
Coca-Colu vynalezl lékárník doktor John Stith Pemberton (1831-1888). Poprvé byl nápoj prodáván za 5 centů v Atlantě Willisem Venablem 8. května 1886. Zpočátku se prodávalo 9 nápojů denně a za první rok se prodalo Coca-Coly jen za 50 dolarů, což se ani nevyrovnalo nákladům (zejména na reklamu), které činily 70 dolarů. První rok byl tedy ztrátový. Málo známý je fakt, že Pemberton se inspiroval u nápoje zvaného "vin Mariani", který si nechal patentovat roku 1863 korsický chemik Angelo Mariani (1838-1914). Hlavní přísadou byl extrakt z koky a Mariani jej doporučoval jako "lahodný nápoj a medicínské tonikum pro tělo i duši, které dodá sílu přepracovaným mužům, zesláblým ženám i churavým dětem, posílí mozek i krev, dá svalům sílu a pružnost a zajistí dobré zdraví a dlouhý život." Lékaři nápoj obecně doporučovali na všechny druhy obtíží. Právě na popularitě Marianiho vína se chtěl svést i americký podnikatel. Na konci 90. let 19. století se Coca-Cola stala jedním z nejpopulárnějších nealkoholických nápojů.
Ledové vlasy aneb trnitá cesta k objasnění záhadného biofyzikálního jevu
V zimním období si můžete v lese všimnout shluků dlouhých jemných vláken připomínající vlasy, které vyrůstají kolem tlejících větviček. Při dotyku se ale okamžitě rozpouštějí, jelikož jsou tvořeny ledem. S tímto jevem se však můžeme setkat pouze při určitých podmínkách - teplotách těsně pod nulou, vysoké vlhkosti vzduchu a pouze na větvičkách listnáčů. Poprvé tento jev podrobněji popsal roku 1918 geofyzik a meteorolog Alfred Wegener, který se proslavil teorií kontinentálního driftu. Wegener se domníval, že neobvyklou strukturu ledu má na svědomí houba, rozkládající mrtvé dřevo. Pozoroval také, že tekutina z roztátých ledových vlasů je světle hnědá a má slabou vůni. O rok později se Dr. W. Emeis domníval, že jde o čistě fyzikální jev bez přispění houby, který se dá vysvětlit vytlačováním vody z vlhkého dřeva skrze jeho póry. Mnohem později se jím zabýval také profesor chirurgie z Bernu Karl Lenggenhager. Teprve v roce 2005 záhadu přesněji objasnil mikrobiolog Gerhardt Wagner a tým vědců vedených Christianem Mätzlerem. Díky měření došli k závěru, že ona zmrzlá voda musí pocházet převážně z vlhkosti obsažené ve dřevě. Následně se obrátili o pomoc na chemiky. Ti došli k závěru, že ve všech zkoumaných vzorcích se nachází druh houby černorosol rozlitý (Exidiopsis effusa). Mätzler pak pozoroval mechanismus vzniku ledových vlasů a zjistil, že jsou vytvářeny jevem známým jako segregace ledu (anglicky ice segregation), při němž je podchlazená voda zachycená v pórech materiálu přitahována k již vytvořené ledové struktuře a následně zmrznutím přispívá k její tvorbě. Tvar ledových vlasů je pak utvářen miniaturními póry na povrchu dřeva, podobně jako při vytlačování hmoty tryskou 3D tiskárny. Tento proces ale probíhá pouze za přítomnosti černorosolu rozlitého, bez jeho přítomnosti vzniká jen obyčejná ledová krusta. Chemici též v ledových vlasech identifikovali lignin a tanin - metabolické produkty zmíněné houby. Tým tak došel k závěru, že právě tyto látky zabraňují rekrystalizaci vzniklých ledových vlasů a udržují je tak v jejich plné kráse.
Naposledy upravil(a) Rase dne 20/2/2024, 07:17, celkem upraveno 2 x.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
První moderní vibrátory
Americký lékař Georg Taylor vynalezl roku 1869 parou poháněný masážní stroj, který měl usnadnit práci při léčbě ženské hysterie. Potřeboval ovšem obsluhu, kotel i topiče, a tak manipulace s ním nebyla vůbec jednoduchá a rozhodně ani intimní. Nicméně fungoval velice dobře a tak se jeho nápad dál rozvíjel. Kolem roku 1880 byl patentován první elektromechanický vibrátor a o dvacet let později si již lékaři mohli vybírat z celé řady přístrojů. V roce 1902 vznikl první elektrický vibrátor a mnoho firem začalo na trh doslova chrlit nejrůznější "masážní zařízení". Pozoruhodné je, že inzeráty v dobovém tisku je propagují jako skvělé domácí pomocníky - s různými výměnnými hlavicemi, díky čemuž mohly fungovat jako mixér, hnětač těsta a podobně. Netřeba připomínat, že ženy si je pořizovaly se zcela zištnými plány. Nutno podotknout, že i ten nejdražší přístroj nestál víc, než kolik dříve stála návštěva lékaře. To nepochybně ocenila i peněženka pana manžela.
Struma nebo difuzní struma (lidově vole)
Jedná se o onemocnění štítné žlázy, které se projevuje zvětšením štítné žlázy. Mimo jiné jsou zde nezanedbatelné estetické defekty – až znetvořující zduření oblasti krku, vypoulené oči či hubnutí. Příčin vzniku strumy může být celá řada. V minulosti hlavním faktorem vedoucím k jejímu vzniku byl nedostatek jódu, proto bylo toto onemocnění výrazně častější ve vnitrozemských oblastech oproti oblastem přímořským, kde potřeba jódu byla saturována díky jídelníčku bohatému na mořské ryby; tuto příčinu se postupem času podařilo odstranit obohacováním potravinářské soli jódem. Tedy rada na závěr - jezte hodně soli ať nemáte "bouli" (ne však té posypové).
Člen 601. skupiny speciálních sil během operace Trvalá svoboda, Afghánistán 2006
Koně se tehdy využívali v komplikovaném terénu, kam se nedalo dostat s těžší technikou a muselo by se chodit pěšky. 601. skupina speciálních sil (zkráceně 601. skss) je elitní vojenská jednotka AČR, dislokovaná ve městě Prostějov. Koncepcí se podobá speciálním jednotkám zahraničních armád, jako je americký Navy SEALs nebo britský Special Air Service (SAS). Tradicí odkazuje na exilovou zpravodajskou službu ve Velké Británii, která se za druhé světové války specializovala na diverzní činnost na území protektorátu Čechy a Morava. Po válce vznikl na území Československa 71. výsadkový prapor se stejným zaměřením. Jako výsadková brigáda vznikl útvar v říjnu 1952 ve východoslovenském Prešově a o osm let později byl přesunut do Prostějova. V roce 1969 z něj vznikl 22. výsadkový pluk, který se skládal z výsadkového průzkumného praporu a dvou výsadkových průzkumných rot. Následovala další restrukturalizace a postupem času se struktura přiblížila strukturám speciálních jednotek NATO. V roce 2001 vznikla 6. skupina speciálních sil, později reformována na 601. skupinu speciálních sil. Příslušníci 601. skupiny speciálních sil působili v mnoha zahraničních misích. První nasazení příslušníků útvaru v zahraničí bylo působení v rámci operace Pouštní Bouře v Saúdské Arábii v roce 1990. V následujících letech se příslušníci jednotky podíleli na zahraničních operacích na území bývalé Jugoslávie i Afghánistánu. Působení příslušníků 601. skss v těchto operacích bylo vysoce oceněno nejvyššími představiteli státu, AČR i koaličních partnerů. Jednotka tak zaslouženě zaujala pevné místo v elitní skupině speciálních sil světa.
Nejbizarnější sebevražda, aneb podivuhodný případ Ronalda Opuse
Muž skočil z domu aby se zabil, ale během pádu je zastřelen důchodcem, který s brokovnicí hrozil vlastní manželce. Důchodce si myslel že zbraň je prázdná, ale jeho syn ji nabil, aby mohl zastřelit vlastní matku. V roce 1987 tehdejší prezident Americké akademie forenzních věd Don Harper Mills vystoupil na banketu a vyprávěl případ, kdy jak soudní lékař vyšetřoval podezřelé úmrtí a došel k závěru, že oběť je sama viníkem své vlastní smrti. Pohodlně se usaďte a otevřete si pytlík brambůrků, bude to nadýl.
Soudnímu lékaři se dostalo na stůl tělo muže jménem Ronald Opus, který byl zabit výstřelem z brokovnice do hlavy. Podle zprávy byl zasažen při pádu, právě když páchal sebevraždu. U těla se našel dopis, který naznačoval, že byl zoufalý a plánoval si vzít život skokem z 10. patra výškové budovy. V tomto bodě se většina případů uzavře jako jasná sebevražda, byť byl zabit náhodným výstřelem a ne samotným pádem. Zákon totiž obvykle stanoví, že když je sebevrah zabit jiným člověkem (mimo jeho kontrolu) uprostřed svého aktu, stále jde o sebevraždu. To je důvod, proč například strojvedoucí nenese zodpovědnost za smrt člověka, který mu úmyslně skočí před vlak. Případ se však zkomplikoval, když vyšetřování odhalilo, že bez vědomí mrtvého byla v 8. patře nainstalována síť, která chránila umývače oken před pádem. V důsledku toho došel lékař k závěru, že Opus by pád přežil, což znamená, že střelec by mohl být souzen za vraždu. Po důkladnějším prošetření se zjistilo, že střelcem byl starší muž, který se v 9. patře pohádal s manželkou a v hněvu na ni mířil brokovnicí. Kvůli artritidě, vysokému věku a neobratnosti klopýtl a vystřelil právě v momentě, kdy Opus padal kolem. Soudní lékař to považoval za vraždu, protože stařec úmyslně mířil zbraní a někoho zabil. Podle definice zákona, byť netušil, že mu Opus padne do rány, byl stále vinen, protože stiskl spoušť při demonstrativní hrozbě manželce. když byl stařec konfrontován s tímto zjištěním, on i jeho žena trvali na tom, že brokovnice nebyla nabitá. Muž během hádek na ni totiž běžně mířil nenabitou zbraní, což potvrdili i příbuzní a sousedé. Tím pádem byla smrt jen nešťastnou shodou okolností. Při výslechu svědků si ale jeden vzpomněl, že viděl onoho syna rozhádaných manželů (několik týdnů před událostí) nabíjet brokovnici. Ukázalo se, že matka se jej rozhodla odříznout od financí, což nemohl připustit. Ve snaze jí v tom zabránit nabil zbraň v naději, že jeho otec, který jí často mířil na matku, ji též nechtěně zastřelí. S těmito novými informacemi vyšetřovatel rozhodl, že syn je vinen za smrt Ronalda Opuse. Následné vyšetřování odhalilo, že synem zmíněných manželů byl právě Ronald Opus, ležící na pitevním stole. V důsledku odtržení od finančních zdrojů byl stále více v depresi a sklíčený, že jeho plán zabít matku nevyšel. To jej přivedlo k zoufalému rozhodnutí skočit z desetipatrové budovy. Při pádu byl ale zabit výstřelem z brokovnice, kterou předtím sám nabil. Opus se tak díky bizarnímu sledu událostí stal zodpovědným za svou vlastní vraždu.
Ronald Opus je hlavní postavou fiktivního případu vraždy, často mylně uváděného jako skutečný příběh, který se stal v Rivervale. Případ poukazuje na důležitost kritického myšlení a původně jej vyprávěl Don Harper Mills (1927-2013), tehdejší prezident Americké akademie forenzních věd, v projevu na banketu v roce 1987. Příběh se poprvé objevil na internetu v srpnu 1994 a od té doby se široce šířil na webových stránkách a dokonce i v tištěných publikacích. Když začal kolovat na internetu jako faktický příběh a získal status městské legendy, Mills uvedl, že si to celé vymyslel jako ilustrativní anekdotu, "aby ukázal, jak různé právní důsledky mohou následovat po každém zvratu při vyšetřování vraždy". Příběh byl později adaptován pro různá média, zejména pak pro černou komedii Paula Thomase Andersona nazvanou Magnolia (1999), ve které je hlavní hrdina přejmenován na "Sydney Barringer".
Americký lékař Georg Taylor vynalezl roku 1869 parou poháněný masážní stroj, který měl usnadnit práci při léčbě ženské hysterie. Potřeboval ovšem obsluhu, kotel i topiče, a tak manipulace s ním nebyla vůbec jednoduchá a rozhodně ani intimní. Nicméně fungoval velice dobře a tak se jeho nápad dál rozvíjel. Kolem roku 1880 byl patentován první elektromechanický vibrátor a o dvacet let později si již lékaři mohli vybírat z celé řady přístrojů. V roce 1902 vznikl první elektrický vibrátor a mnoho firem začalo na trh doslova chrlit nejrůznější "masážní zařízení". Pozoruhodné je, že inzeráty v dobovém tisku je propagují jako skvělé domácí pomocníky - s různými výměnnými hlavicemi, díky čemuž mohly fungovat jako mixér, hnětač těsta a podobně. Netřeba připomínat, že ženy si je pořizovaly se zcela zištnými plány. Nutno podotknout, že i ten nejdražší přístroj nestál víc, než kolik dříve stála návštěva lékaře. To nepochybně ocenila i peněženka pana manžela.
Struma nebo difuzní struma (lidově vole)
Jedná se o onemocnění štítné žlázy, které se projevuje zvětšením štítné žlázy. Mimo jiné jsou zde nezanedbatelné estetické defekty – až znetvořující zduření oblasti krku, vypoulené oči či hubnutí. Příčin vzniku strumy může být celá řada. V minulosti hlavním faktorem vedoucím k jejímu vzniku byl nedostatek jódu, proto bylo toto onemocnění výrazně častější ve vnitrozemských oblastech oproti oblastem přímořským, kde potřeba jódu byla saturována díky jídelníčku bohatému na mořské ryby; tuto příčinu se postupem času podařilo odstranit obohacováním potravinářské soli jódem. Tedy rada na závěr - jezte hodně soli ať nemáte "bouli" (ne však té posypové).
Člen 601. skupiny speciálních sil během operace Trvalá svoboda, Afghánistán 2006
Koně se tehdy využívali v komplikovaném terénu, kam se nedalo dostat s těžší technikou a muselo by se chodit pěšky. 601. skupina speciálních sil (zkráceně 601. skss) je elitní vojenská jednotka AČR, dislokovaná ve městě Prostějov. Koncepcí se podobá speciálním jednotkám zahraničních armád, jako je americký Navy SEALs nebo britský Special Air Service (SAS). Tradicí odkazuje na exilovou zpravodajskou službu ve Velké Británii, která se za druhé světové války specializovala na diverzní činnost na území protektorátu Čechy a Morava. Po válce vznikl na území Československa 71. výsadkový prapor se stejným zaměřením. Jako výsadková brigáda vznikl útvar v říjnu 1952 ve východoslovenském Prešově a o osm let později byl přesunut do Prostějova. V roce 1969 z něj vznikl 22. výsadkový pluk, který se skládal z výsadkového průzkumného praporu a dvou výsadkových průzkumných rot. Následovala další restrukturalizace a postupem času se struktura přiblížila strukturám speciálních jednotek NATO. V roce 2001 vznikla 6. skupina speciálních sil, později reformována na 601. skupinu speciálních sil. Příslušníci 601. skupiny speciálních sil působili v mnoha zahraničních misích. První nasazení příslušníků útvaru v zahraničí bylo působení v rámci operace Pouštní Bouře v Saúdské Arábii v roce 1990. V následujících letech se příslušníci jednotky podíleli na zahraničních operacích na území bývalé Jugoslávie i Afghánistánu. Působení příslušníků 601. skss v těchto operacích bylo vysoce oceněno nejvyššími představiteli státu, AČR i koaličních partnerů. Jednotka tak zaslouženě zaujala pevné místo v elitní skupině speciálních sil světa.
Nejbizarnější sebevražda, aneb podivuhodný případ Ronalda Opuse
Muž skočil z domu aby se zabil, ale během pádu je zastřelen důchodcem, který s brokovnicí hrozil vlastní manželce. Důchodce si myslel že zbraň je prázdná, ale jeho syn ji nabil, aby mohl zastřelit vlastní matku. V roce 1987 tehdejší prezident Americké akademie forenzních věd Don Harper Mills vystoupil na banketu a vyprávěl případ, kdy jak soudní lékař vyšetřoval podezřelé úmrtí a došel k závěru, že oběť je sama viníkem své vlastní smrti. Pohodlně se usaďte a otevřete si pytlík brambůrků, bude to nadýl.
Soudnímu lékaři se dostalo na stůl tělo muže jménem Ronald Opus, který byl zabit výstřelem z brokovnice do hlavy. Podle zprávy byl zasažen při pádu, právě když páchal sebevraždu. U těla se našel dopis, který naznačoval, že byl zoufalý a plánoval si vzít život skokem z 10. patra výškové budovy. V tomto bodě se většina případů uzavře jako jasná sebevražda, byť byl zabit náhodným výstřelem a ne samotným pádem. Zákon totiž obvykle stanoví, že když je sebevrah zabit jiným člověkem (mimo jeho kontrolu) uprostřed svého aktu, stále jde o sebevraždu. To je důvod, proč například strojvedoucí nenese zodpovědnost za smrt člověka, který mu úmyslně skočí před vlak. Případ se však zkomplikoval, když vyšetřování odhalilo, že bez vědomí mrtvého byla v 8. patře nainstalována síť, která chránila umývače oken před pádem. V důsledku toho došel lékař k závěru, že Opus by pád přežil, což znamená, že střelec by mohl být souzen za vraždu. Po důkladnějším prošetření se zjistilo, že střelcem byl starší muž, který se v 9. patře pohádal s manželkou a v hněvu na ni mířil brokovnicí. Kvůli artritidě, vysokému věku a neobratnosti klopýtl a vystřelil právě v momentě, kdy Opus padal kolem. Soudní lékař to považoval za vraždu, protože stařec úmyslně mířil zbraní a někoho zabil. Podle definice zákona, byť netušil, že mu Opus padne do rány, byl stále vinen, protože stiskl spoušť při demonstrativní hrozbě manželce. když byl stařec konfrontován s tímto zjištěním, on i jeho žena trvali na tom, že brokovnice nebyla nabitá. Muž během hádek na ni totiž běžně mířil nenabitou zbraní, což potvrdili i příbuzní a sousedé. Tím pádem byla smrt jen nešťastnou shodou okolností. Při výslechu svědků si ale jeden vzpomněl, že viděl onoho syna rozhádaných manželů (několik týdnů před událostí) nabíjet brokovnici. Ukázalo se, že matka se jej rozhodla odříznout od financí, což nemohl připustit. Ve snaze jí v tom zabránit nabil zbraň v naději, že jeho otec, který jí často mířil na matku, ji též nechtěně zastřelí. S těmito novými informacemi vyšetřovatel rozhodl, že syn je vinen za smrt Ronalda Opuse. Následné vyšetřování odhalilo, že synem zmíněných manželů byl právě Ronald Opus, ležící na pitevním stole. V důsledku odtržení od finančních zdrojů byl stále více v depresi a sklíčený, že jeho plán zabít matku nevyšel. To jej přivedlo k zoufalému rozhodnutí skočit z desetipatrové budovy. Při pádu byl ale zabit výstřelem z brokovnice, kterou předtím sám nabil. Opus se tak díky bizarnímu sledu událostí stal zodpovědným za svou vlastní vraždu.
Ronald Opus je hlavní postavou fiktivního případu vraždy, často mylně uváděného jako skutečný příběh, který se stal v Rivervale. Případ poukazuje na důležitost kritického myšlení a původně jej vyprávěl Don Harper Mills (1927-2013), tehdejší prezident Americké akademie forenzních věd, v projevu na banketu v roce 1987. Příběh se poprvé objevil na internetu v srpnu 1994 a od té doby se široce šířil na webových stránkách a dokonce i v tištěných publikacích. Když začal kolovat na internetu jako faktický příběh a získal status městské legendy, Mills uvedl, že si to celé vymyslel jako ilustrativní anekdotu, "aby ukázal, jak různé právní důsledky mohou následovat po každém zvratu při vyšetřování vraždy". Příběh byl později adaptován pro různá média, zejména pak pro černou komedii Paula Thomase Andersona nazvanou Magnolia (1999), ve které je hlavní hrdina přejmenován na "Sydney Barringer".
Naposledy upravil(a) Rase dne 12/2/2024, 07:29, celkem upraveno 3 x.
"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Re: Kabinet Kuriozit
To by nebylo to nejhorší. Bohužel mnohem závažnější je, že struma neboli vole má negativní vliv na kognitivní funkce člověka.
U nás to byla metla především v horských oblastech, vymizelo to až ve 30. letech kdy se právě jodidování soli prosadilo, a poslední člověk se strumou kterého jsem osobně viděl byla velmi stará dáma, jménem Minke (příjmení znám ale nepíšu) jejíž věk nebyl ani úřadům přesně znám, neboť to nikdy nebyla schopna popsat či upřesnit. Papíry měla jen nějaké jako prac. knížku z Protektorátu. Bydlela ve vsi kde žili mí rodiče, přímo v protější chaloupce, a zemřela někdy v 1. pol. 90. let, ale to už byla několik let v domově důchodců, kam byla umístěna neboť začala být agresivní, zvl. na pošťačku.
Já jsem odhadoval, že jí mohlo být více než 80 let. Takže odh. rok narození mohl být 1900-1910. Ona sama se tak max dokázala vyjádřit ve smyslu "Im des krieges já jsem bydlela nach Jauernig".
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus