Paruky pro intimní partie jsou známy pod anglickým názvem "merkin" (dříve mawkin či malkin) a je odvozen z hanlivého označení pro ženy nižších vrstev, služky či prostitutky. Kniha The Oxford Companion to the Body uvádí, že zmínku o merkinách je možné najít již z patnáctého století. Pro některé ženy bylo tehdy praktičtější si ochlupení holit kvůli lepší hygieně a v rámci boje proti muňkám (to je druh vši sídlící nejraději na Venušině pahorku). Malé paruky pak používaly jako estetický doplněk, který zakrýval holý klín. Merkiny byly také velmi oblíbené mezi prostitutkami. V době před vynálezem penicilinu netrvalo dlouho a lehké ženy se nakazily některou z pohlavně přenosných chorob. Aby nevyplašily své zákazníky, zakrývaly například bradavicím podobné léze, kterými se projevuje syfilis, právě intimní parukou. Prostitutky ale využívaly - a využívají - merkiny i z estetických důvodů, kdy je možné snadno měnit barvy ochlupení atd. Dnešní intimní paruky se vyrábí z nylonu, lidských vlasů či jemných jačích chlupů. Jsou uchyceny na síťovině a přilepují se na kůži pomocí lepidla nebo jsou přímo na samolepicím podkladu (například ze silikonu).
"Milenci z Teruelu", jejichž hrobku nalezneme v kostele San Pedre de Teruel ve Španělsku
Vznikla v 16. století, kdy byla objevena dvě mumifikovaná těla, o nichž se věřilo, že patří legendárním "Milencům z Teruelu". Tyto nádherně vytesané hrobky představují španělskou verzi "Romea a Julie". Dvě hrobky, které navrhl Juan de Ávalos, zobrazují pár, jak se k sobě ve smrti natahuje. Milenci z Teruelu (španělsky Los amantes de Teruel) je romantický příběh, který se měl podle legendy odehrát v roce 1217 ve španělském městě Teruel v Aragonii. Legenda praví, že na počátku třináctého století žili ve městě Teruelu Juan Diego de Marcilla a Isabela de Segura, jejichž počáteční přátelství brzy přerostlo v lásku. Isabelina rodina však Diega, který neměl žádný majetek, odmítla jako ženicha své dcery. Diego proto požádal o lhůtu pěti let, aby mohl získat bohatství. Odešel do války a po celou o něm nepřicházely žádné zprávy. Na konci lhůty (podle pozdější tradice v roce 1217) Isabela ustoupí naléhání otce a svolí ke svatbě s bratrem pána z Albarracínu. V den svatby se vrací do Teruelu Diego a přichází za Isabelou požádat ji o poslední polibek, to však již vdaná Isabela odmítá a Diego zlomený žalem umírá. Pohřeb se koná v kostela Svatého Petra, k rakvi přistoupí smutečně oděná Isabela a chce dát mrtvému polibek, který mu odepřela zaživa. Isabela Diega políbí a sama na místě zemře. V roce 1555 byly nalezeny mumie obou milenců a podle pozdějšího svědectví notáře Yagüe de Salas i starý dokument s popisem jejich příběhu. Oba milenci dodnes odpočívají vedle sebe v kostele Svatého Petra v Teruelu.
Japonský umělec Baku Maeda přetváří organické formy květin a listů do báječných čtverců. Konečně tak příroda dostala řád a souměrnost. Baku, jak si rodák ze Sappora přezdívá, je umělec a ilustrátor. Toto své dílo nazval "Čtvercové květiny a listy". Konečně jdou květinky vyskládat i do malého herbáře, aniž by člověka otravovalo prázdné místo!
Na ostrově Lanzarote se vinná réva pěstuje poněkud netradičním způsobem
V letech 1730 až 1736 probíhaly na Lanzarote, součásti Kanárských ostrovů, mohutné sopečné erupce, které předurčily další život místních obyvatel. Základem pro pěstování révy je tady lávová hmota, která v noci váže vlhkost z ovzduší. Systém pěstování révy je tu zcela odlišný od toho našeho. Neexistují tu podpěry a vedení rostlin, vinná réva se tak doslova plazí po zemi a hrozny vína jsou v přímém kontaktu se sopečnou půdou. Dalším typickým jevem tu je neustálý vítr, který přináší vláhu od Atlantiku. Aby byla vinná réva proti silnému větru chráněna, sází se často do prohlubní širokých až několik metrů a dalším ochranným prvkem jsou kamenné zídky různých tvarů. To vše vytváří charakteristický vzhled zdejší vinařské krajiny. Můžeme zde najít zhruba 2000 ha vinic a místní vinaři produkují vína, která vyhrávají na mezinárodních soutěžích.
