I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 1.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 1.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918 - 1919


O právě uběhlém víkendu jsme oslavili 99 let od událostí, které pro národy české kotliny, moravských úvalů a kraje pod Tatrami znamenaly v dosavadním dlouhodobém směřování, doslova a do písmene, osudový bod zlomu. Ač revoluční dny konce roku 1918 a s tím spojené konsekvence, přivítali někteří se skřípěním zubů, či pasivní zdrženlivostí. Někteří, a byla jich většina, je přivítali s nevšední radostí, mnohdy odhodláni na oltář nově konstituované vlasti přinést, bude-li potřeba, třeba i oběť nejvyšší. Tento a několik následujících článků nebude však věnován čs. legionářům, ani početným navrátilcům z front Velké války. Tato série se bude věnovat civilistům – příslušníkům tělovýchovných organizací, kterým, ač oproti obecnému předpokladu se dostalo té cti, stát se základním stavebním pilířem nově vzniklé RČS. V podobě stručné historie I. pluku Stráže svobody (I. pl. SS) se tak seznámíme s vlivem Sokola na okolnosti nově se formující státnosti Republiky Československé.
Část 1. "Sokolský úvodník"


Zájemci o české, respektive československé dějinné reálie mi dají dozajista za pravdu, že naše společná historie je plná paradoxů. V této souvislosti by pak tedy nemělo nikoho překvapit, že základ Sokola (České obce sokolské) položili vlastně Němci 1).
Vznik tohoto původního českého tělocvičného spolku je povšechně datován k 16. únoru 1862, kdy Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner na základech postupně upadajícího pražského ortopedického ústavu dr. Ferdinanda Schmidta založili Tělocvičnou jednotu Pražskou, přičemž do znaku si zvolili sokola v letu. Inspirováni existencí početných německých turnerských spolků, převza-li rovněž oba pánové jejich nosnou myšlenku, kdy za pomoci tělocviku a jeho veřejné prezentace se měla upevnit snaha o sjednocení národa a podpora národního uvědomění. To vše za přísné apolitičnosti!

1) Miroslav Tyrš (1832 – 1884), rodným jménem Friedrich Emmanuel Tirsch se narodil v Děčíně do německé rodiny zedníka Karla Tirsche a Vincencie Tirschové, rozené Kirschbaumové. Díky hříčce osudu se stal ve svých šesti letech sirotkem, když tuberkulóze a následné smrti se nevyhnuly ani jeho dvě sestry. Již od útlého věku byl tak vychováván v české vlastenecké rodině strýce z matčiny strany. Jindřich Fügner (1822 – 1865), rodným jménem Heinrich Anton Fügner se narodil v rodině obchodníka Petra Fügnera a jeho ženy Františky. Původně obchodník a pojišťovací zprostředkovatel se stal prvním starostou Pražského Sokola. Ovládal několik jazyků a vynikal všeobecným rozhledem a znalostmi. Mj. zavedl tykání a oslovení „bratře“.

Ještě téhož roku české ženy a dívky předávají spolku prapor Sokola, navržený samotným Josefem Mánesem. Ideu rovnosti, volnosti a bratrství, jakožto základních principů spolku, pak podrhovalo oslovování „bratře“ a pozdrav „Nazdar“. Necelé dva roky po svém založení (1864), mění tělovýchovný spolek své jméno na dodnes existující Sokol Pražský, ovšem nezůstalo jen u Prahy.

Současně, a přestože to bylo v rozporu se spolkovými stanovami, totiž docházelo díky neutuchající Tyršově osvětové činnosti k zakládání sokolských jednot i v dalších městech tehdejší monarchie. V roce 1865 tak počet členů všech spolků atakoval dvoutisícovou hranici, kdy tělovýchovnému hnutí nebyly ušetřeny ani další země Koruny české. K datu léta Páně 1867 evidovala Morava a Slezsko tak na svém území činnost již 13 sokolských jednot. Poměrně rychlá expanze Sokolstva samozřejmě neušla pozornosti bdělému oku policejního aparátu Rakouska-Uherska a ruku na srdce, důvod byl zcela na místě.

Ačkoliv onu výše zmíněnou apolitičnost mysleli „otcové zakladatelé“ se vší vážností, jen stěží se ubránit dojmu, že v reálu šlo jen o zbožné přání. Na budování Sokola se totiž hned od počátku podíleli lidé, u kterých slovo „národ“ bylo vždy na prvním místě. Kromě zastánců českého národního uvědomění se tak v řadách sokolských jednot nacházeli i nacionálně ladění politici, ba i radikálové. V této souvislosti lze mj. jmenovat mladočechy hraběte Rudolfa Thurn-Taxise, Emanuela Tonnera, Eduarda Grégra a zejména Julia Grégra. Buď jak buď, postupem času se původní čistá myšlenka ve jménu národní emancipace vytratila vniveč a jak Tyrš, tak Fügner, byli nuceni se tlaku svého nejbližšího okolí podvolit. Na tomto místě je však nutné podotknout, že politizaci nebyly ušetřeny ani jiné obdobné tělovýchovné organizace, vč. německých turnerských spolků. Leckdy pak politizace byla přímou příčinou jejich štěpení a rozpadů. Zrovna tak jejím následkem utrpěl doposud přátelský a zdravě konkurenční kolegiální vztah obou tělovýchovných hnutí, když později zde bylo možné vysledovat i prvky jisté nevraživosti.

Obrázek Obrázek

Tyrš a Fügner, otcové zakladatelé.

V této souvislosti je rovněž zajímavé, že ač Tyršovi byla politizace Sokola cizí, v otázce branné přípravy jeho členů zastával již od počátku zcela jasný a aktivní postoj. Již v roce 1866, v době prusko-rakouské války, tak nabízí sokolstvo k dispozici Rakousko-uherské armádě, přičemž o rok později dokonce zakládá sokolský branný výbor. Brannou výchovu členské základny dále rozpracovává podle ročních období do dvou cyklů, kdy od října do dubna se měla pilovat teorie, pořadová cvičení, nauka o zbraních, boji, stanování či strážní služba. Období května až září mělo být vyhrazeno pro praktická cvičení, vč. nácviku střelby a zacházení s bajonetem. Pro někoho může být taktéž jistým překvapením, že Tyršovo vojenské názvosloví České velení a názvosloví vojenské (1867), převzala později nově vznikající armáda Republiky Československé za vlastní.

Poměrně živelný růst sokolstva dostal roku 1884 nezbytného organizačního zaštítění, kdy na základě výstupů z regionálních shromáždění byl zaveden župní systém. Ještě téhož roku vznikly první tři české župy, rok od roku se rozrůstající o další a další. Leckde i s přesahem na Moravu a Slezsko. V roce 1901 tak bylo ustanoveno celkem 25 žup v Čechách, a 11 na Moravě a Slezsku. Kromě samostatného Sokola Pražského, vznikla jeho obdoba i v druhém nejpočetnějším českém městě, a to ve Vídni 2). Na vesnicích, či menších obcích pak byly pod dohledem oblastních žup organizovány sokolské čety. Od roku 1889 se vyššími organizačními celky staly Česká obec sokolská a Moravsko-slezská obec sokolská, které zastřešovaly župní strukturu v jednotlivých zemích Koruny České.

2) V roce 1890 tvořilo 378 074 ve Vídni žijících Čechů celkem 28 % tehdejší městské populace, když z valné většiny řemeslem a manuální prací kvalifikovaní lidé se rekrutovali z oblasti jižních Čech a Moravy.

Další a de facto definitivní změnu, kterou stanovil podobu sokolského hnutí na dlouhé roky dopředu, přinesl až rok 1904. Toho roku došlo ke sloučení dosavadních jednot všech tří zemí pod jednu, Českou obec sokolskou (ČOS).

Roky krátce před vypuknutím Velké války se v českém sokolstvu stále nesly na vlně stále sílící myšlenky utužování těla a mysli. A přestože byl Tyrš již delší čas v Pánu, jeho teze sokolské brannosti byla pořád brána se vší vážností.
Znalci tehdejších poměrů, by tak mohli dát k dobru žádost ČOS, směřovanou k pražskému velitelství zeměbrany o propůjčení střelnice, střeliva a zbraní pro výcvik svých členů, jíž bylo kladně vyhověno a která nebyla onehdy rozhodně ojedinělá 3). Za nedlouho tak bylo vyhověno i Pražské jednotě sokolské, která tak mohla bezplatně využívat pražskou kobyliskou střelnici. Za tímto účelem jí pak byly zapůjčeny od okresního velitelství dvě armádní pušky. Nicméně, požadovaných 8 000 ks ostrých nábojů si však museli sokolové zaplatit ze svého. O rozsahu výcviku nám může rovněž vypovědět další žádost této organizace, datovaná k 20. červnu 1914, a která kromě dalších čtyř pušek požadovala zapůjčení osmi polních lopatek.

3) Své rozhodnutí opírali ministerští úředníci zeměbrany o vlastní výnos „o podpoře dobrovolné střelby k obnově střeleckého výcviku“ z 6. května 1909.

Zde, na prahu Velké války, bych mohl své krátké nahlédnutí od problematiky počátků sokolstva v českých zemích pomalu ukončit a plynule již přejít k době revoluční, krátce předcházející samotnému vzniku I. pl. SS. Ovšem ještě než tak učiním, pokládám za nutné zmínit ještě jednu, respektive dvě organizace, bez kterých by se vznik pluků Stráže svobody sotva obešel. Oněmi organizacemi byly Dělnická tělocvičná jednota (DTJ) a střelecké spolky, zaštítěné Českou obcí střeleckou, pro lepší uchopitelnost nazývanými dobově rovněž jako „Střelci“.

Přestože do éry republiky vstupovala DTJ jako plně samostatná, sebevědomá tělovýchovná organizace, počátek její existence můžeme spatřit opět v Sokolu. Roku 1892 vznikl při pražském vzdělávacím spolku krejčovských dělníků tělocvičný odbor, aby o dva roky později jej v Brně Juliánově a Králově Poli následoval tělocvičný spolek Lassalle, později zvaný Dělnická tělocvičná jednota. A právě brněnský název převzalo později celé hnutí za svůj. Posléze následovala Praha a další 4). V samém počátku organizace se převážná část jejích členů rekrutovala z levicově zaměřených příslušníků Sokola, nicméně nic netrvá věčně. Jako bod definitivního rozkolu s mateřskou organizací, lze označit volby do rakouského Říšského sněmu v roce 1897. Na tehdejší dobu poměrně ostré, proti monarchii zaměřené vystoupení sociálních demokratů totiž vyvolalo spoustu emocí, přičemž se jim mj. i ze strany Sokola dostalo příkrého odsouzení. Ačkoliv, krátce před Velkou válkou disponovala DTJ oproti Sokolu téměř čtyřnásobně menší členskou základnou, přesto a vzhledem k relativnímu mládí organizace, budil počet 542 jednot DTJ (1913) zasloužený respekt.

4) První Dělnická tělovýchovná jednota na Slovensku vznikla v Prešpurku, pozdější Bratislavě, roku 1913.

Na rozdíl od Sokola či DTJ, sahá historie střeleckých spolků na území Koruny české hluboko do minulosti. Již v průběhu 13. století docházelo v mnoha městech k zakládání střeleckých spolků a jednot, jejichž jediným účelem bylo plnění funkce jakési tehdejší domobrany. Postupem času, a zejména díky profesionalizaci armád, ustoupila však tato úloha poněkud do pozadí, nicméně i tak platilo členství ve střeleckém či ostrostřeleckém spolku za velmi prestižní. Ačkoliv naprostá většina tehdejších ostrostřelců byla monarchisticky založená, a zánik Rakouska-Uherska si sotva přála, našlo se i nemálo těch, jenž nakaženi ideou národní emancipace byli názoru opačného. A tak, zejména přičiněním tehdejšího populizátora střelectví Antonína Svobody, vznikla roku 1895 v Praze na Žižkově první česká střelecká jednota, následovaná posléze dalšími. O dva roky později, položil výše uvedený „nezmar“ společně se zástupci jednotlivých jednot základ České obci střelecké, jejíž členové pak měli do „porevolučnímu chaosu“ vznikající RČS rovněž co říci. Však aby taky ne, vždyť většina starších příslušníků střeleckých jednot prošla sokolským hnutím. Inu, tehdy zřejmě platilo „za vším hledej Sokola. Nyní však konečně pojďme k říjnovým událostem léta Páně 1918 5).

5) V samém závěru tohoto bloku zmíním ještě jednu organizaci která svými členy, byť minoritně, posílila početní stav I. pl. SS. Onou organizací byl Svaz čs. studenstva.

Obrázek Obrázek

28. říjen 1918. Den, který pro mnohé národně uvědomělé Čechy, Moraváky, ale i Slováky přinesl do slova a do písmene šok. Ovšem byl to onen druh šoku – překvapení, ke kterému se později s hřejivým pocitem na srdci rádi vraceli, a který konec konců v podobě státního svátku slavíme dodnes. V této věci nemá příliš velkou cenu stále opakovat vyřčené, pro účely tohoto článku nám bohatě postačí, když připomenu, že onen revoluční den přišel téměř z čista jasna. Přičemž do nějaké obdobné historické paralely, sofistikované a důkladně mnoho měsíců ba let připravované revoluce, měl hodně daleko. A podle toho to také vypadalo. Pražský Národní výbor, jenž se prakticky z hodiny na hodinu stal nejvyšším nositelem státní moci nové republiky tak začal téměř od píky, když jeho prvním krokem bylo zabezpečení života všech občanů před zásahem podzemních nespolehlivých živlů, kteří by doposud pokojný převrat mohli změnit v krvavou revoluci. Za účelem zachování pořádku tak byli osloveni zástupci Sokola, DTJ, Střelců, Orlů, ale i hasiči, studenti či skauti a ozbrojené měšťanstvo.

Ještě v odpoledních hodinách téhož dne, kdy na dlažbu pražských ulic začaly dopadat první stržené rakousko-uherské orlice, se na základě výzvy sokolského starosty Dr. J. Scheinera a J. Vaníčka dostavili do místních tělocvičen členové a dorostenci sokolských jednot. Zde jim oba náčelníci tlumočili vzkaz Národního výboru a zároveň je úkolovali k zajištění veřejného pořádku. Následkem toho se již ve večerních hodinách na ulicích pražských objevily první hlídky „Národní Stráže“, řízené již před tím ustanoveným „Ústředím sokolské stráže“. Ke zmíněnému Dr. J. Scheinerovi lze následně dodat, že tento člen Národního výboru se v průběhu listopadu stal také vrchním správcem Československých vojsk, a od 1. ledna 1919 jejich generálním inspektorem. V následujících dnech se Národní Stráže aktivně podílely na zajištění úřadů, kasáren, skladišť či nádraží. Zkrátka, všeho důležitého pro zabezpečení hladkého chodu státu, a to jak v politicko-bezpečnostní, tak hospodářské oblasti.

Na pozadí těchto dní se rovněž započalo s formováním vyšších vojenských těles, budovaných za účelem obsazení Slovenska. V rozmezí od 31. října do 4. listopadu 1918 došlo ke vzniku 1. a 2. čs. dobrovolnického pluku a 1. čs. polního dělostřeleckého pluku. Oba pěší pluky byly svým charakterem, jak už ostatně název napovídá, přísně dobrovolnického charakteru, který byl ostatně určující i pro další polní jednotky, nasazené v počátku na Slovensku. Z jiného pohledu však také tyto pluky absorbovali značné množství ideově založených dobrovolníků, přičemž tak v hlavním městě zůstali všichni ostatní. Ze zbylého lidského materiálu byly poté stavěny strážní setniny, oplývající mužstvem mnohdy pochybné kvality. Na úkor těchto „spolubojovníků žoldu a menáže“, dopláceli poté ti uvědomělejší, kteří tak byli službou přetíženi a paradoxně se z toho důvodu zase hlásili ke službě na Slovensku. Ostatně, jak to za revoluce také někdy vypadalo, může posloužit referát Dr. J. Scheinera, přednesený na schůzi Národního výboru v oněch dnech: ...Místo obšírného líčení povím Vám, pánové, co se dnes stalo. Ráno jsem potřeboval na stráž k jednomu vlaku s vojenským materiálem do Vršovic 26. mužů. K menáži mně jich denně přichází 2 000, ale těch 26 na službu jsem sháněl celé dopoledne. Ke dvanácté hodině jsem jich měl 13 a vypravil jsem je. Do Vršovic došel jediný a ten došel proto, že tam má rodinu a šel arciť k ní, ostatní se rozutekli cestou.... V této souvislosti je však nutné připomenout, že de facto veškerý kvalitní vojenský kádr českých zemí se stále nacházel na frontách Velké války, či na cestě domů.

Obrázek

Na stavbě 1. a 2. čs. dobrovolnického pluku rovněž participovalo nemálo sokolských jednot. U prvního dobrovolnického to byly mj. jednoty z Vršovic, Vinohrad, Žižkova a Dejvic. U 1. pol. praporu druhého dobrovolnického se pak nacházelo několik dalších sokolských čet z jednot Písek, Hloubětín, aj. 6).

6) V průběhu měsíce listopadu 1918 odjelo na Slovensko v rámci tří pol. praporů 1. čs. dobrovolnického pluku a jednoho polního praporu 2. čs. dobrovolnického pluku celkem 2 580 příslušníků mužstva a 80 důstojníků.

Do počátku vojenského obsazování Slovenska však měli kromě českých jednot, co říci také jednoty moravské. Právě i díky jejich iniciativě, a mimo strukturu čs. dobrovolnických pluků, došlo v průběhu listopadu k sestavení a vypravení na východ celkem osmi, respektive devíti sokolských setnin 7). Přesto můžeme vůbec jako první na Slovensku se vyskytnuvší jednotky označit muže od jednot z moravsko-slovenského pohraničí, kteří se zde objevili již v krátce popřevratových dnech. Na rozdíl od výše uvedených sokolských setnin se nejednalo o jednotky vojensky organizované vedené důstojníky, ale spíše o 10 až 15 členné skupinky mužů (v několika případech i čet), jejichž mateřské organizace vyslyšely volání slovenských národních výborů o pomoc se zachováním veřejného pořádku a po ochraně před drancováním. Po obnovení pořádku v maďarskou politickou správou opuštěném pohraničí se pak tyto navracely zpět 8). V poslední řadě musím vzpomenout nemálo příslušníků Sokola, kteří vstoupili do řad nově se tvořícího, na Slovensku nasazeného domácího vojska RČS 9).

7) Jednalo se o dvě jednoty kladenské, jednotu z Nymburka, Železného Brodu a Jaroměře. Z Moravy to pak byly: jednota kopřivnická (členové z Kopřivnice a Rožnova p. Rad.), karlovická, vyškovská alias hanácká a dobrovolnický oddíl z Bystřice pod Host..

8) V tomto případě se jednalo o jednoty z Uherského Hradiště, Uherského Brodu, Valašských Klobouk, Rožnova pod Rad., Valašského Meziříčí a Velkých Karlovic.

9) Z celkového počtu 9 500 příslušníků mužstva, které měla koncem roku 1918 RČS na Slovensku, činil podíl sokolstva takřka 1/3, tedy cca. 3 000 mužů.


Na počátku listopadu 1918 začínala Praha připomínat spíše než hlavní město, kotel s bublajícím "eintopfem". Na pozadí všeobecného veselí umocněného koncem Velké Války, protknutého mnoha ideály, začaly do země proudit první transporty z války vracejících se vojáků, které bylo nutné nějakým způsobem podchytit. Se strážními setninami se příliš počítat nedalo, a tak nevděčná funkce jakéhosi „policajta“ a zároveň „děvečky pro všechno“ připadla na Národní Stráž. V rámci výkonu služby Národní Stráže sloužili tehdy Sokolové ve svých předválečných krojích, ti méně majetní jen ve svém občanském oděvu, leckdy jediném. Myslím, že i v dnešní době není těžké odhadnout, kolika těžkostem museli příslušníci stráže čelit. Iluzorní pak byla ta představa, jak kdesi na nádraží se čerstvě navrátivší veterán zákopové války v klidu podvoluje příkazům chlapce, oblečeného do chatrného oděvu s páskou na rukávu a který sotva dosáhl prahu dospělosti. Či naopak, muži s pírkem za čepicí, jenž měl již své dávno odslouženo.

Těžkosti se zabezpečením veřejného pořádku a strážní služby, problémy s vyživovací situací, do toho všeho ještě zima na krku. To vše a další, byly okolnosti, které nakonec donutily pražský Národní výbor přijmout nabídku úzkého vedení Sokola, sestavit v Praze a dalších větších městech republiky vyšší vojenské jednotky, složené pouze ze členů tělovýchovných a jim podobných organizací. Akceptováním sokolské nabídky pak de facto padla první, a zároveň poslední překážka bránící vybudovaní I. pl. SS, následovaného posléze dalšími třemi pluky. V samé podstatě se tak zcela naplnila idea sokolské brannosti, jak ji ostatně ještě v minulém století navrhoval Tyrš.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7824

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.is.muni.cz/th/264165/ff_m/di ... limova.txt
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“