PALBA.CZ

Armoured Car Expeditionary Force (ACEF)

Pokud je Belgický expediční sbor v Rusku málo známým, prakticky neznámým je nasazení Britského expedičního sboru. Britský expediční sbor, známý jako Armoured Car Expeditionary Force (ACEF). Sbor čítal 566 vojáků, 28 obrněných automobilů, 39 různých podpůrných automobilů a 47 motocyklů. Z obrněných vozů, bylo 12 Lanchester, 2 Rols-Roys, 11 Ford, 4 Pierce-Arrow. Velitelem byl Oliver Stillingfleet Locker-Lampson (1880-1954). Jednotka byla nasazena na frontě od června 1916. Byla zapojena do bojů v Haliči, Rumunsku a na Kavkaze. Není ale známo, zda se zapojila do bojů na straně Bílých, nebo zda se stáhla do Murmansku nebo Vladivostoku, případně v jakém stavu. Zajímavé je, že velitel jednotky Locker-Lampson, se tehdy poněkud zapletl do ruské politiky. později zmínil, že byl v roce 1916 požádán, aby se zúčastnil atentátu na Rasputina. Měl se pokusit dostat cara ze země, po jeho abdikaci a údajně byl rovněž zapojen do Kornilova pokusu o převrat, proti Kerenského vládě. Sbor byl stažen z Ruska po říjnové revoluci a v roce 1918 byl nasazen v rámci jednotky Dunsterforce, nasazené proti Turkům v Persii. Jednotce tehdy velel generálmajor Lionel Charles Dunsterville (1865–1946). Původní velitel Locker-Lampson, zůstal v Rusku a v roce 1918 se stal zástupcem ruského ministra informací.

Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Lionel_Dunsterville
https://en.wikipedia.org/wiki/Dunsterforce
https://en.wikipedia.org/wiki/Oliver_Locker-Lampson
http://www.vam.ac.uk/blog/news-learning ... revolution
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww1/g ... -Arrow.php
http://wio.ru/tank/for-rus.htm
http://palba.cz/viewtopic.php?f=93&t=78 ... 7a#p257869

Oliver Stillingfleet Locker-Lampson (1880-1954)

Britští vojáci nasazení v Severním Rusku

Značně napjaté vtahy mezi Britským impériem a Ruskem ukončila spojenecká smlouva podepsaná 31. srpna 1907 v Petrohradě. Do té doby totiž obě mocnosti soupeřily o vliv v Asii a tento konflikt byl znám jako "Velká hra". Právě zmíněná smlouva rozdělila Persii (dnešní Írán) na sféry vlivu – severní (ruská), jižní (britská) a neutrální střední. Uznala též britský protektorát nad Afghánistánem a obě mocnosti se dohodly, že Tibet je součástí Číny. Výsledkem byl vznik Trojdohody, aliance Francie, Ruska a Velké Británie, která se ustavila jako protiváha k mocnostem Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie). Když v roce 1914 propukla První světová válka, tito spojenci si rozličně pomáhali i vysíláním expedičních sborů - Rusové kupříkladu poslali jednotky do Francie. Oproti tomu na území Haliče se objevovaly jednotky z Belgie, Osmanské říše ale i Británie - Armoured Car Expeditionary Force (ACEF). Právě u této jednotky se krátce zdržíme. Sbor čítal 566 vojáků, 28 obrněných automobilů, 39 různých podpůrných automobilů, 47 motocyklů, 12 obrněných vozů Lanchester, 2 Rols-Roys, 11 Ford a 4 Pierce-Arrow. Sbor poprvé nasazený v červnu 1916 v Haliči se později dostal do Rumunska, na Kavkaz a po říjnové revoluci až do Persie. Velitel ACEF Oliver Stillingfleet Locker-Lampson (1880-1954) se v oné divoké době poněkud zapletl i do tamní politiky. V roce 1916 měl být požádán aby se zapojil do atentátu na Rasputina, pokusit se dostat cara ze země nebo se připojit ke Kornilovově pokusu o převrat proti Kerenského vládě. Zajímavostí je, že zůstal v roce 1918 zůstal v Rusku a dotáhl to až na post zástupce ruského ministra informací.

V případě ACEF bylo působení jednotky směřováno především na suchá jižní bojiště, která byla pro manévrové boje obrněných formací ideální. Britské angažmá v chaosem zmítaném Rusku tím ale nekončilo. Jiné Britské expediční síly totiž musely čelit arktickému klimatu na dalekém severu, kde musely bránit Murmansk, Archangelsk a jeho okolí. Nasazení Dohodových jednotek zde započalo v březnu 1918, kdy místní sovět pozval britské vojáky na ochranu přístavu v Murmansku. Britové se stejně jako bolševici obávali, že německá armáda, kterou na sever pozvali po vyhlášení nezávislosti Finové, snadno dojde až do města a postaví tam ponorkovou základnu. To by narušilo britské snahy v námořní válce proti Německému císařství, a tak se ostrovní velmoc rozhodla vyslat na ruský sever expediční sbor. Situace se ale velmi brzy obrátila a ze spojenců se stali nepřátelé, protože bolševici uzavřeli Brestlitevský mír (3. března 1918). Expediční síly vyslané na ochranu ruského území byly najednou cizí interventi a Britové se svými spojenci museli místo Finů a Němců čelit formující se Rudé armádě. Pro zajímavost uvedu, že představitelé britské a francouzské vlády se rozhodli pro vojenskou intervenci v Severním Rusku hned ze tří důvodů: Chtěli ochránit zásoby materiálu v Archangelsku, aby padly do německých nebo bolševických rukou; aby zahájili ofenzívu na záchranu československých legií uvízlých podél transsibiřské železnice, a obnovit východní frontu; a s pomocí československých legionářů porazit Bolševiky a podpořit místní antikomunistické síly. Jelikož však Britové a Francouzi neměli dostatek vojáků, požádali o pomoc amerického prezidenta Woodrow Wilsona (1856-1924), který sice souhlasil, leč jen s omezenou účastí. Dosti nepřehlednou politickou situaci nezlehčovalo ani drsné severské klima. Vojáky bojující za polárním kruhem sužovaly v létě vedro, mračna komárů a dlouhé dny, v zimě pak s nekonečná tma a zima. Nouze však Brity přivedla k sérii důmyslných opatření, díky kterým dokázali i v nehostinných podmínkách bojovat a vítězit.

Tento úkol mohli svěřit tehdejší polárnické celebritě, Ernstu Shackletonovi (1874-1922). O jeho zkušenosti nejlépe svědčí to, že se mu se skupinou dobrodruhů podařilo přežít tři roky v antarktické pustině. Shackleton byl 22. července 1918 jmenován dočasným majorem a od října sloužil u Severo-ruských expedičních sil pod velením generálmajora Edmunda Ironsidea (1880-1959), s úlohou poradenství o vybavení a výcviku britských sil v arktických podmínkách. Jeho úkolem bylo udržet muže v murmanské zimě v teple, k čemuž využil kopie oděvů, které měl na své dlouhé antarktické expedici. Vojáci severoruské expedice si je nemohli vynachválit, snad jen s výjimkou bot, které na sněhu příliš klouzaly. I když byli pěšáci díky zkušenostem polárníků před zimou chráněni, dělostřelci museli počítat s tím, že kvůli mrazu byl dostřel jejich děl menší, a noční můru mechaniků představovalo nekonečné nahřívání leteckých motorů. Pokusy prolít je horkou vodou přinášely výsledek jen na chvíli, a tak nezbývalo než u letadel nechat hořet ohně. Problémy byly i s vodou chlazenými kulomety Vickers. Kvůli nižší teplotě tuhnutí začali Britové do vody přidávat alkohol, ovšem ten se v rukou ruských spojenců začal rychle ztrácet. Na nedostatek alkoholu ale vzpomínali i vojáci Jeho Veličenstva: příděly rumu byly navzdory obtížným podmínkám omezeny. Nehostinná krajina, ve které nebyly cesty, nutila Brity přicházet také s nápaditými logistickými řešeními. Pro ofenzivu směrem k Oněžskému jezeru, která začala v únoru 1919 chtěli využít soby, kteří se hodili jako tažná zvířata do saní. Zde však na rozdíl od ostatních řešení narazili na nepřekonatelný problém: sobi žrali pouze lišejník rostoucí v severní Karélii, takže pro tažení na jih byli nepoužitelní, i když v hlubokém týlu našli své velmi dobré uplatnění. Ernst Shackleton byl za své cenné služby jmenován důstojníkem Řádu britského impéria. Začátkem března 1919 se vrátil do Anglie a zaobíral se plány na hospodářský rozvoj Severního Ruska. Uprostřed hledání kapitálu však jeho plány ztroskotaly, když Severní Rusko padlo do bolševických rukou. Spojenecká mise se na pobřeží Severního ledového oceánu udržela až do října 1919. Za jejím neúspěchem nakonec nestálo počasí, jak se mohlo v jejích počátcích zdát, ale spíše neochota spojeneckých vlád platit další válku v daleké zemi vedenou bez jakékoli naděje na vítězství. V podmínkách ekonomické krize bylo velmi obtížné přesvědčit veřejnost o tom, že dodatečné výdaje na armádu ve skutečnosti nejsou jen zbytečně vynaložené peníze. Tváří v tvář odhodlanému protivníkovi, omezenému rozpočtu a mizivým vyhlídkám na úspěch se spojenecká vojska nakonec stáhla, čímž ukončila tuto kapitolu ruské občanské války.

Zdroj:
https://www.helion.co.uk/military-histo ... 918-20.php
https://murena.io/s/9feABAiqCtwMNei
https://armyhistory.org/the-american-in ... 1918-1919/
https://en.wikipedia.org/wiki/North_Russia_intervention
https://cs.wikipedia.org/wiki/Brestlite ... D_m%C3%ADr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernest_Henry_Shackleton
https://en.wikipedia.org/wiki/Edmund_Ir ... n_Ironside

Britský důstojník v saňové výstroji. Kombinéza a kapuce ze sobí kožešiny, valenky atd. Bílé moře, leden 1919.

Konvoj saní odvážející britské důstojníky (pravděpodobně Karelského pluku) z vlakového nádraží Sorokka do Archangelska.

Muži ze Slovansko-britské legie na vlakovém nádraží někde v oblasti Murmansku. Všimněte si bot Shackleton, které mají na sobě.

Důstojník ruské obrněné divize se svými saněmi a sobím spřežením u Alexandrovska, zima 1915-1916.

Za fotografie a námět díky Heiss.
https://www.iwm.org.uk/collections/sear ... with-media

Díky oběma tedy. Tohle je opravdu mimořádně zajímavé téma. A to jak působení Britů ještě za Velké války, obzvláště pak za revolučního zmaru. Když jsem se pokoušel nastartovat k psaní článku o C.M.B. jehož vyvrcholením mělo být potopení Olegu, zjistil jsem, že by bylo lepší to celé uchopit zcela jinak, a sesmolit články dva. A tak v mém zaprášeném edičním plánu mám dvě složky, přičemž v té jedné s pracovním názvem CMB je popsána cca jedna A4 a v té druhé pojmenované Operace Rudá stezka; Royal Navy 1918-1919 jsou akorát posháněné zdroje Vždycky do toho vleze něco důležitějšího.

Takže ještě jednou díky.

Díky hlavně Heissovi, který mi poslal náměty k oživení tématu.

Budu držet palce ať to psaní vyjde. Na druhou stranu já jsem spokojený s krátkými články, tak to není tak náročné.

Díky hlavně Heissemu

Heissovi; podle pádu podle vzoru muž/pán.

Royal Navy 1918-1919 jsou akorát posháněné zdroje

Máš i tu Wrightovu Churchill's Secret War with Lenin?

Je to skvělá monstrpublikace, ve které je alespoň přehledově všechno k Britům za občanské války, včetně akcí Royal Navy na Baltu.

Zmiňuje tam i jednu menší bitvu, kterou vybojovali Čechoslováci spolu a Brity... a z nějakého důvodu legionáře nepovažuje za... nejefektivnější ozbrojenou sílu na světě.

Jinak, s akcemi Royal Navy jsou spojené i evakuace agentů z Ruska, třeba Harolda Gibsona, který později pomáhal čs. rozvědce. Článek o něm napsal Pavel Kreisinger.

Monstrpublikaci ne, mrknu

Procházel jsem teď ročník 1963 časopisu Historie a vojenství a našel jsem zajímavou edici francouzských dokumentů, které se týkají příprav (slovy autora) "protisovětského vystoupení čs. legií", tedy všech možný jednání a plánů, které vznikly v nejisté době krátce po uzavření brestlitevského míru. S ohledem na britskou misi na severu Ruska jsou zajímavé zejména dokumenty 5. a 7., které se týkají možnosti bojového nasazení Čechoslováků právě na tomto bojišti. Již na jaře 1918 se tato možnost nejevila jako příliš reálná, nicméně na stole byla.

Jedná se o edici kopií a výpisů z dokumentů, které dostávala Československá národní rada v Paříži od francouzského generálního štábu. Navíc se jedná o edici z dob, kdy téma legií nebylo úplně v kurzu, takže ideální by bylo srovnat tyto texty s originály, pokud ještě existují.

Dokument 5.

ŠIFROVANÝ TELEGRAM MURMANSK
24. března 1918 23 h.
Vedoucí francouzské mise ministru války.
Č 48 až 51 48.
Telegram adresovaný do Paříže, sdělení velvyslanci a podplukovníkovi LAVERGNEovi. Použití Čechů.

Dostal jsem telegram 4722 BS/3 z Paříže z 21. března a č. 8 až 11 z Moskvy a rovněž č. 381 z 19. března z Petrohradu, které mi tlumočily velvyslancovo poselství o zřízení vojenské základny v Archangelsku pomocí spojeneckých vojenských sil a českého sboru.

Podplukovník Lavergne, který je na místě v Moskvě, údajně již odpověděl tak, že přesněji vylíčil českou situaci. Připojuji k tomu z pevnosti Murmanská své osobní dojmy.
Masaryk odjel na Dálný východ, když byl českému sboru zanechal příkaz, aby se odebral na Dálný východ za účelem nalodění k cestě do Evropy. S ohledem na mravní autoritu Masarykovu je pravděpodobné, že český sbor bude chtít uposlechnout jeho direktivy.

Tento sbor může na západě být důležitým politickým činitelem. Podstupuje riziko, že se ztratí v Rusku, kde bolševická propaganda udělá vše, aby ho rozložila, jestli se přidá k jinému než bolševickému režimu.

Není mi známo, jak daleko je provedení pohybu Čechů na Sibiř, ale soudím, že je málo vhodné měnit souhlas již daný k tomu, aby se tento pohyb provedl; přinese to dokonalý zmatek do smýšlení Čechů (2 hrubé chyby), když se uvádí, že i Archangelsk přichází v úvahu pro rychlejší nalodění. Ostatně je velmi málo pravděpodobné, že bolševická vláda projeví ochotu k orientaci tohoto sboru do pevnosti Murmanská a Archangelska, což vzbudí její nedůvěru.

Snad by bylo možno dosáhnout zastavení několika batalionů v oblasti (1 hrubá chyba), aby se zajistila bezpečnost velvyslanců a aby se po nějakou dobu udržel tento železniční uzel.

Obsazení přístavu Murmansk zvýhodňuje obsazení Archangelska, přes důležitost materiálu, nad přístavem Murmansk a vytvářejíce tam základnu pro ponorky plavba do Archangelska se stane nemožnou, okupace přístavů Murmansk a Archangelsk proti vážnému ohrožení by si vyžadovala velmi značných sil, přesahující síly českého sboru, který — přes jeho kvality — nemůžeme považovat za absolutně jistý.

Je nutné, aby francouzská a anglická vláda co nejrychleji učinily rozhodnutí a nás o něm vyrozuměly, abychom mohli pracovat na pevné základně.

V nynější době se bolševická vláda znova upíná na český sbor, protože již nemá žádné ruské síly v pořádku, ale činí tak s cíli absolutně egoistickými.
Kopie pro generála Janina.

Dokument 7.

ŠIFROVANÝ TELEGRAM
LONDÝN 1. dubna 1918, 17.45 h. 2. dubna
Vojenský pridelenec ministru války, Paříž
Č. 1504 až 1506 1504
Britský generální štáb předložil Foreign Office nótu, jejíž text Vám zašlu příštím kurýrem; v notě se uvádí, že generální štáb navrhuje použít českého sboru, který je nyní na pochodu z Kursku do Samary.

War Office soudí, že tento sbor čítá okolo 40 000 mužů, ale nemá ani dělostrelectvo ani vozbu a že vcelku zahrnu'e jen pěchotu, ozbrojenou puškami, která nemá munice více než kolik může unést s sebou.

Trocký požadoval, aby český sbor zůstal v Rusku a sloužil za páteř reorganizované ruské armády, ale Národní rada to odmítla a sbor je na cestě do Vladivostoku.

War Office silně pochybuje, že by bylo možné najít lodi, aby se sbor dopravil do Evropy, ale jestliže tato vojska mají opravdu hodnotu, bylo by — podle War Office — užitečné jich skutečně použít v Rusku nebo na Sibiři.

Jeví se možnými tři řešení v tomto smyslu:
1. převézt Čechy do oblasti Omsku, kde Národní rada doufá zorganizovat druhý sbor a odkud by se mohli postavit na odpor nepřátelskému pronikání do Sibiře, 1506
2. poslat je do Archangelska, aby chránili zásoby a pokusili se vytvořit spojení se Sibiři přes Perm. Toto řešeni by se asi těžko dalo provést.
3. převézt Čechy do Zabajkalí, aby spolupracovali se Semenovem.

Z těchto tři řešení War Office považuje za nejpraktičtější třetí, za podmínky, že by sbor mohl v Cite najít potřebné potraviny a munici. Soudím, že War Office by bylo rádo, kdyby se dozvědělo Vaše míněni к těmto různým řešením.
Kopie — p. generál Janin, šéf vojenské mise franko-česko-slovenské (ruč. přips.) Shodná kopie zaslána Národní radě к informaci.

---
VÁVRA, Vlastimil, 1963. Francouzské dokumenty k přípravě protisovětského vystoupení čs. legií. Historie a vojenství. 12(3), 476–498. ISSN 0018-2583.

Zajímavé. Shodou okolností jsem před měsícem zase četl pár kapitol z této knihy https://www.kosmas.cz/knihy/197191/cesk ... e4ndQobT1W (čtu to vždy když jsem mimo republiku, takové putovní čtení) No a tam se uvádělo, že březen duben se stále na straně Dohody lavírovalo, jestli jít s Bolševiky či stále se formující opozicí. S Čechoslováky se v podstatě stále nepočítalo, to až o měsíc dva později v souvislosti s případným japonským podílem na zahraniční intervenci.

že březen duben se stále na straně Dohody lavírovalo, jestli jít s Bolševiky či stále se formující opozicí

Jj, je to vidět i v těch dokumentech (což jim dost pomáhá překonat mou nedůvěru ke komunistické edici): občas někdo zmíní, že bolševici by rádi postavili novou ruskou armádu okolo legií a možná by s ní obnovili válku proti Německu, což trochu paradoxně není ten nejhorší scénář.

Heiss píše: ↑21/6/2025, 14:17 Máš i tu Wrightovu Churchill's Secret War with Lenin?

Tu si asi budu muset sehnat a přečíst. Protože podle toho mála, co jsem k tomu četl, jsem nabyl dojmu, že Dohoda (snad kromě Japonců) reálně s bolševiky bojovat nechtěla a akce proti nim byly spíše nahodilé a řízené okamžitou potřebou.

Jak se to vezme. Totální válku za porážku komunistů v Rusku nechtěl prakticky nikdo s výjimkou Rusů a několika idealistů prakticky nikdo; z části proto, že na to nikdo po válce neměl moc prostředků. Doma se stupňovala politická krize, v zámoří se bouřili vojáci, kteří museli nadsluhovat (příkladem jsou například britské jednotky na ruském severu). Na stranu druhou, zejména britští politici si uvědomovali, že bolševické Rusko pro ně představuje hrozbu a snažili se ho oslabit jakkoli to bylo možné v rámci velmi omezeného rozpočtu a reálných schopností jejich armád.

Výsledná politika představovala mix obskurních tažení (Tádžikistán, Gruzie), neplánovaně eskalujících kampaní (severní Rusko), drobných vojenských akcí (Přičernomoří nebo Sibiř), námořních dobrodružství na rychlých člunech (Kaspické moře a Finský záliv) a relativně úspěšně vedených a zakončených dlouhodobých podniků (Pobaltí).

Z hlediska dějin geopolitiky je zajímavé, že se v tomto směru docela angažoval Halford Mackinder, který se snažil britské politiky přesvědčit, že je v jejich zájmu vytvořit pás nezávislých států na západní ruské hranici, který by bránil bolševické expanzi do Evropy. Oproti francouzské koncepci si představoval mnohem širší koalici obsahující například i politický útvar na území Ukrajiny (ne nutně ukrajinský stát, pokud si vzpomínám dobře), ale jeho snahy narazily na naprostou neochotu východoevropských aktérů se podobného projektu účastnit.

Můžu sem k němu časem ještě něco dohodit, jestli by byl zájem.

Samozřejmě že je zájem. Je to téma natolik zajímavé a současně opomíjené, až člověk žasne. Přičemž, potenciál jak otočit soukolím dějin zde byl nemalý. Jen to tehdy pořádně uchopit. Je zde námořní, letecká a pozemní válka, aj. Němci, ..., je toho tolik a člověk zná jen zlomek.

A hlavně u nás je toto téma resp. jeho vnímání pokřivené výkladem komunistů. Takže cokoliv o tom a jakákoliv debata je přínosná.

Heiss píše: ↑17/6/2026, 18:13 Z hlediska dějin geopolitiky je zajímavé

Radši se zeptám, geopolitikou míníš myšlenky Mackindera?

Zájem je, hrň to na nás

Dzin píše: ↑18/6/2026, 09:24 Radši se zeptám, geopolitikou míníš myšlenky Mackindera?

Jj, myslím Mackindera. Takže jdeme na to, pár výpisků z článku Simona Pelizzy:

---

Snahám dohodových mocností svrhnout bolševický režim, který se v Rusku etabloval po listopadovém převratu, začal v průběhu roku 1919 docházet dech. I když byla zejména britská vojska angažována na několik různých a navzájem oddělených bojištích a i když Britové stále podporovali některé bílé generály dodávkami zbraní a dalšího materiálu, celkový objem pomoci a intenzita nasazení klesaly. Válečná únava a nestabilní politická situace doma si vyžádaly utlumení vojenských akcí a situace – pokud se měla obrátit alespoň částečně k lepšímu – vyžadovala změnu přístupu.

Tuto změnu měla lordu Curzonovi, který na podzim určoval jakým směrem se bude britská zahraniční politika ubírat, přinést mise Halforda Mackindera směřující k významným státníkům a politikům pocházejících a působících ve střední a východní Evropě. Mackinder byl jakožto politický geograf, který o patnáct let dříve definoval některé zákonitosti politického vývoje Eurasie pověřen vyjednáním vzniku nové koalice, která by mohla čelit šíření komunistů efektivněji než její jednotliví hráči.

Mackinder svou cestu započal krátce po svém jmenování do pozice Hight Commissioner to South Russia a poté, co se seznámil s oficiálním zadáním ze strany britské vlády. Jeho úkolem bylo zejména vysvětlit generálu Denikinovi postoj britské vlády k jeho dobrovolnické armádě a zdůraznit, jak omezené možnosti podpory jeho vojsk Britové mají. Zároveň měl apelovat na to, aby generál jednak respektoval právo Gruzie na sebeurčení a také a jednak chránil židovské komunity, na kterých se jeho muži často dopouštěli závažných přečinů (s. 366–367).

Do jižního Ruska putoval Mackinder přes Paříž, kde se v prosinci 1919 setkal s knížetem Lvovem, toho času v exilu. Následně odcestoval do Polska, kde s Pilsudským probral možnost uzavřít vojenské spojenectví s Denikinem namířené proti rudým, a dále putoval do Rumunska a Bulharska. Z Balkánských zemí se pak přes Istanbul a Černé moře konečně dostal až do Novorossijsku a posléze do Jekatěrinodaru, kde se v té době nacházel Denikinův hlavní stan. Generálovi se při své návštěvě pokoušel vysvětlit jak důležité je na jeho území vytvořit moderní a fungující státní správu a že rezignace na obnovení starého carského režimu by mu mohla přinést rozhodující podporu ze strany národů, které teprve nedávno získali samostatnost, o kterou často usilovaly celá desetiletí (s. 367–368).

Na počátku roku 1920, kdy Denikinova armáda utrpěla sérii porážek, se předmětem jednání stala i zahraniční intervence (buď Srbů nebo Bulharů) a evakuace rodin bílých důstojníků na lodích Royal Navy. Po celkovém kolapsu odporu bílých na jihu Ruska a Ukrajině se nicméně zhroutily i Mackinderovy a Curzonovy plány a v dalších zásazích na tomto bojišti již Britové odmítli pokračovat (s. 369–370).

Zajímavé jsou také myšlenky, které Mackinder přijel do východní Evropy propagovat a uvést v život. V průběhu první světové války se tento geograf a politik stal příznivcem konceptu Mitteleuropy a středoevropské spolupráce. Velkou válku považoval za produkt německého imperialismu a nepřirozeného konstruktu Rakouska-Uherska, přičemž za řešení tohoto problému považoval vznik bloku menších, demokratických národních států. Jako pragmatik však Mackinder za tento koncept nehoroval jen z nezištných důvodů a jeho prostřednictvím hledal způsob jak zabezpečit i britské zájmy. Například silný balkánský blok by zabránil německé snaze proniknout přes Blízký východ směrem k britské Indii (s. 364–365).

Podobnou míru pragmatismu projevoval Mackinder i ve vztahu k programu prezidenta Wilsona. Oba muži si sice přáli nové uspořádání střední a východní Evropy, britský geograf si však na rozdíl od amerického idealisty uvědomoval nebezpečí, kterým budou nové demokracie čelit. Přál si proto, aby se v boji proti totalitářům (a také tomu, aby euroasijský Heartland ovládla jediná mocnost) mohly opřít o geografii, napojení na Atlantik a silnou Společnost národů (s. 365–366).

Jeho snahy však vyšly velmi záhy vniveč. Hlavní důvody tohoto neúspěchu byly tři. V první řadě se jednalo o skutečnou situaci na bojišti, která byla již v době začátku Mackinderovy mise mnohem více nakloněná v prospěch Rudé armády než si britští politici uvědomovali. Na domácí scéně pak dominovaly sympatie s bolševiky v řadách nižších tříd a ústupem z Ruska mezi politiky. Nakonec se naplno projevila řevnivost mezi mladými státy, jejichž vzájemné neshody bránily efektivní spolupráci (s. 370–371).

Přes to všechno není možné Mackinderovi nelze upřít snahu a prozíravost, která mnoha ostatním vůdcům chyběla.

---
PELIZZA, Simone, 2025. Delusions of Containment: Sir Halford Mackinder and Soviet Russia, 1919-20. In: Jeremy BLACK, ed. Geopolitics and War. Online. Roma: Società Italiana di Storia Militare, s. 359–374 [vid. 2025-03-11]. ISBN 979-12-985077-4-6. Dostupné z: [ulr]https://www.nam-sism.org/4.2%20Fucina%20di%20Marte.html[/url]

Nakonec se naplno projevila řevnivost mezi mladými státy, jejichž vzájemné neshody bránily efektivní spolupráci.

K tomuto problému jsem našel zajímavé vyjádření ve vzpomínkách Jamese Alexandera Roye, který byl členem spojenecké komise působící na Těšínsku krátce po sedmidenní válce. Celkově mi začíná čím dál více připadat, že ukončení velké války považovali jeho současníci spíše za příměří oddalující další evropský konflikt (víceméně tak, jak o tom dnes vznikají různé memy) než za válku, která ukončí všechny války.

Optimistický proud reprezentovaný Wellsovým citátem nepochybně existoval, ale rozhodně to nebyl nejvíce zastoupený a populární proud – toto postavení patřilo mnohem pragmatičtějším vizím.

Co za změť je tahle střední Evropa! A přesto by se našli tací, kteří sní o tom, že lev bude pokojně ležet vedle jehněte a že meč bude překová na pluhy. Sní o světě, kde utichne vřava potyček a řinčení zbraní, o Češích, Polácích, Maďarech a Rumunech, a také o Chorvatech, Slovincích, Italech a Srbech, kteří spolu žijí v jednotě jako bratři. Kteří se zklidní a uchýlí se k přátelské, poklidné obchodní rivalitě a společně ponesou břímě těžkostí. Kteří nadšeně začnou svou životní dráhu jako silní lidé radující se, že poběží závod. Představujeme si pochroumané a zakrvácené Polsko, kterak si ovazuje těžké rány a upíná s dychtivou naléhavostí zrak ke šlechetným sesterským národům na Západě, které si pospíšily na jeho záchranu v poslední hodině – Polsko naplněné velkorysou shovívavostí k těm, kteří mu uškodili, překypující lidskou laskavostí a hořící touhou po tom, žít pokojně po boku všech lidí a milovat své sousedy stejně tak jako sebe sama. Představujeme si Česko-Slovensko sjednocené ve šťastném svazku, spojené vzájemným poutem přízně a tolerance a kráčející ke vznešeným a ušlechtilým ideálům. Budiž. Ale co zde skutečně nalézáme? Poláky a Rusíny na ostří nože ve východní Haliči. Ukrajince oddávající se s vervou zuřivým a nespoutaným orgiím pogromů. Čechy a Poláky ve sporu ohledně slezské otázky. Čechy a Slováky, jak na sebe vrčí, zatímco Hlinka štve svůj lid proti nenáviděné pražské nadvládě. Maďary zahánějící Čechy z území Slovenska. Rumunsko vzpouzející se Spojencům, perzekvující protestantské duchovenstvo, vydírající a věznící ty, kteří se politicky odlišují, odpírající občanská i náboženská práva utlačovaným menšinám a odstraňující zemědělské stroje, zařízení a lokomotivy z Transylvánie. Srby a Italy hádající se o dalmatské pobřeží, Černohorce ženoucí Srby pryč z Černé Hory, katolické Chorvaty a ortodoxní Srby podřezávající si hrdla pro větší slávu boží, Řeky a Bulhary nenávistně se mračící jeden na druhého s noži v rukou, Maďary a Bulhary spojené společným odporem k Rumunům, Čechy křičící "Zrádci!" na Jugoslávce kvůli tomu, že prodali svá přirozená práva Italům a v neposlední řadě bolševismu kontra mundum [1)]. Všude jen nenávist, zášť, vztek, nemilosrdnost a zlé pomluvy sousedů. Neudržovaní, dlouhovousí a zanedbaní papas [2)] v rouchách se potulují varšavskými ulicemi. Kněží mumlají svou svatou latinou, zatímco prastaří akolyté pohupují kadidelnicemi. Nástupce svatého Petra korunovaný papežskou tiárou trucuje ve Vatikánu, a když pak sesbírá dostatek odvahy na to, aby vyzval lidi k milosrdenství a nápravě vlastního jednání, ti se jen otočí a výsměšně se chechtají. Ubohý papež!

Ano, opravdu je to pohled, který by rozplakal i anděly. Mír. Nebude zde žádný mír. Rozbití "chatrné říše" [3)] rozšířilo lokální rakovinu, která postupně zachvátila celou střední Evropu. A my v Anglii při zaslechnutí hlomozu z toho krvavého ringu jenom nezúčastněně hledíme v ty končiny s mdlým nezájmem. Máme své vlastní problémy a dost vlastní práce bez toho, aniž bychom se starali o druhé. Poláci a Češi a Slováci a Rusíni a Ukrajinci a Maďaři a Srbové a Chorvati a Slovinci a Albánci – co je nám po těchto malebných, podivně teatrálních loupežnících! Ať si řežou krky, jen co hrdlo ráčí, pokud je to baví. Ach ano, ubozí lidičkové – jsou velmi muzikální, tihle Poláci, Paderewski je Polák, a anglický král Jakub dal Čechám královnu, ne snad? [4)] Jak romantické! Vyvracejí Češi a Rumuni pomníky? No, místní úřady musí myslet na rozšiřování ulic a beztak byly nevkusné. Koneckonců některé naše by taky mohly být odstraněny a nikdo by o nic nepřišel. Vraždí Ukrajinci Židy? Jak zajímavé – ale tohle už tady bylo, a celý obrázek nemůže být přeci tak černý, jak nám ho vykreslují. Zastavili Rumuni platby evangelickým kněžím a profesorům, protože nesouhlasí s určitou náboženskou formulí? No, příslušné kongregace platy kněžím jistě vynahradí, a co se týče profesorů, ti byli stejně přeplácení. Vyhánět lidi z vlastních statků a půdy? Venkov byl přelidněný, a byť se to pro někoho zdá těžké, je to nakonec pro jeho vlastní dobro.

Pak mluvíme o velkých cenách za bydlení a přivíráme oči před skutečnými problémy, kterou jsou v sázce. Nicméně jak je to všechno pozoruhodné! Tak či tak, válka je u konce a my jsme porazili Němce, tak co víc chcete. Ach! Německo. Jistě, na moment jsme zapomněli na Německo

Porazili [jsme] [5)] Němce. Rozdrtili jsme jejich armádu, zabavili jsme jejich kolonie a válečnou flotilu. Donutili jsme je platit reparace a ochromili je na generaci. Ale co, proboha, zamezí ambicióznímu Německu v tichosti načerpat nové síly a potají znovu vyzbrojit. Kráčíme po velmi tenkém ledě. Kdo může předpovědět budoucí směr středoevropské politiky? K jakým sblížením, tajným spojenectvím a smlouvám nemusí dojít! Tato křehká bariéra nespokojených, zahořklých a rozčarovaných papírových národů [6)] nezamezí německému pochodu do Středomoří a úderu na naše blízkovýchodní impérium. Ale jaké je pak řešení tohoto problému, jehož živým líčením jsi nás hluboce deprimoval? Nejsem prorok ani prorokův syn. To vám říct neumím.

1) lat. Proti celému světu. (orig. pozn. překladatele)
2) Mniši. (orig. pozn. překladatele)
3) Rakousko-Uhersko. (orig. pozn. překladatele)
4) Alžběta Stuartovna (1596–1662) – dcera anglického krále Jakuba I. Stuarta a manželka českého krále Fridricha Falckého, 5) zvaného "zimní král". (orig. pozn. překladatele)
6) V českém překladu chybí zvratné jsme.
7) V orig. peoples, v polském překladu państw; na základě kontextu by podle mě bylo lepší hovořit o státech.

---

ROY, James Alexander, 2022. Pole and Czech in Silesia. ISBN 978-80-7510-474-8. s. 204–206.

Heiss píše: ↑24/6/2026, 19:59 Celkově mi začíná čím dál více připadat, že ukončení velké války považovali jeho současníci spíše za příměří oddalující další evropský konflikt (víceméně tak, jak o tom dnes vznikají různé memy) než za válku, která ukončí všechny války.

Což je myšlenka, kterou tady na Palbě razím co tu su
Holt, pro Stř. a V. Evropu, do čehož samo počítám i Němce, byla prostě situace jiná než pro Anglány a Frantíky. A ti to nepochopili...

Holt, pro Stř. a V. Evropu, do čehož samo počítám i Němce, byla prostě situace jiná než pro Anglány a Frantíky. A ti to nepochopili...

Myslel jsem to tak, že novou válku považovali za velmi pravděpodobnou i Angličané a Francouzi; alespoň jejich politici a vojáci. U nás se většinou cituje Foch se svým příměřím na dvacet let, ale rozhodně nebyl jediný.

V této souvislosti je zajímavý pohled Italů, kteří apriori s myšlenkou rozbití monarchie vůbec nepočítali. Respektive se k ní začali přiklánět později, spíše však ji pouze akceptovali jako fakt.

Už jsem to sem někde dával, zajímavá četba
https://www.databazeknih.cz/knihy/iluzo ... ska-441572