Dějiny středověku v letech 660 – 669
Napsal: 21/1/2014, 22:38
Dějiny středověku v letech 660 – 669
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 660
Franská říše
• Ebroin se ujímá majordomátu
Nejspíše roku 657/658 (zcela jistě před rokem 660) zemřel i neustrijsko–burgundský majordomus Erchinoald a šlechta opět řešila problém nástupnictví. Po dlouhých průtazích a jistě se souhlasem královny padla její volba na Ebroina, zatímco Erchinoaldův syn Leudesius byl opomenut. Ebroin pocházel ze Soissons a třebaže nepatřil k nejurozenějším vrstvám, zastával funkce již na dvoře krále Chlodvíka II. Vysoká šlechta se na něho dívala jako na kariéristu, ale bývalé saské otrokyni/anglické otrokyni/anglické princezně královně Bathildě byl jako spoluvládce asi daleko přijatelnější než typický aristokrat Erchinoald. Do poradního sboru královny dále patřili biskup Chrodobert z Paříže a Ebroinův přítel biskup Audoin z Rouenu. Nová vládnoucí garnitura se snažila zkrotit šlechtu zahájila politiku centralizace a posílení panovnické moci. To vše samozřejmě vyvolalo nespokojenost a královna musela krvavě potlačit tři spiknutí.
• Kolem roku 660 zemřel metský biskup Goericus–Abbo a byl ve funkci nahrazen Arnulfovcem Chlodulfem, synem sv. Arnulfa z Met.
Avaři využili smrti slovanského vládce Sama (†658/659) a pronikli až k bavorským hranicím na řece Ennsu.
Římská říše
• Theophanes Confessor
Tento rok povstalo mezi Araby kacířství zvané haruránství. [Podle vesnice Harura nedaleko Kúfy. Jednalo se stoupence Alího, kteří od něho odpadli po bitvě u Siffínu. Později se nazývali cháridžovci. Během Muáwijovy vlády několikrát povstali v Iráku.] A Mauias je pochytal a pokořil lidi z Persie, zatímco povznášel ty ze Sýrie, kteří se nazývali Isamité a ještě dříve Herakité. Isamitům zvýšil platy na 200 solidů, zatímco lidem od Herakitů je snížil na 30 solidů. [Isamité a Herakité pocházeli ze Sýrie (lidé z al-Sam) a z Iráku.]
• Spory v císařově rodině
Despotický císař Konstant II. nechal popravit svého bratra Theodora, který se chtěl podílet na správě říše. Tato poprava ještě zvětšila všeobecnou nenávist vůči císaři a přispěla k jeho odchodu z Konstantinopole. Konstant nejdříve veřejně vyhlásil svůj záměr přeložit svoji rezidenci na západ, potom roku 662 odešel do Athén a Thessaloniky (Soluň, Řecko), aby se roku 663 objevil v Itálii.
• Vznik thematu Anatolikon, příchod Bulharů do Podunají
Ve snaze ochránit před arabskými útoky jihovýchod Malé Asie předal císař zdejší území do přímé správy vojákům a vytvořil tak thema Anatolikon. Na obzoru se však objevilo další nebezpečí: kolem roku 660 přišli Bulhaři pod chánem Asparuchem do dunajské delty.
• Arabové se zmocnili města Tarsu v Kilikii.
Arabský chalifát
• Arabská říše má již dva chalífy
Vzbouřený syrský místodržící Muávija ibn Abí Sufján vede občanskou válku proti chalífovi Alímu ibn Abí Tálibovi. Tento rok přijel do Jeruzaléma, aby se zde i on prohlásil nástupcem Prorokovým.
Británie
• Christianizace britských ostrovů pokračuje
Díky northumbrijskému vládci Oswymu se ke křesťanství znovu obrátili Východní Sasové a přijali northumbrijského biskupa jménem Cedd, který byl vyškolen irskou církví. (Někdy za vlády krále Sigeberhta II. mezi lety 653 – 660) V roce 660 tak zůstávali pohany jen lidé ze Sussexu a z ostrova Wight, brzy však byli obráceni i oni.
• Křesťanský král Východních Sasů Sigeberht zavražděn
A jak tak v řečeném království [Východních Sasů] po dosti dlouhý čas výchova k nebeskému životu zaznamenávala den ze dne nové úspěchy, jistě k radosti krále a celého národa, stalo se, že z popudu nepřítele všeho dobrého byl rukou vlastních příbuzných zavražděn sám král [Sigeberh II., řečený Svatý]. Ten zločin spáchali dva rodní bratři. A když je potom vyslýchal, proč to udělali, nebyli schopni říci nic jiného, než že se rozhněvali a s králem znepřátelil proto, že nadmíru šetřil své nepřátele, a když se rychle káli, s blahovolnou myslí jim odpouštěl všechny nepravosti. Takové tedy bylo provinění krále, proto byl zabit: že se srdcem věrným zachovával přikázání evangelia! […]
Po Sigeberhtovi [před rokem 653 - 660] nastoupil na trůn Swithelm [660 - 664], syn Seaxbalda. Seaxbalda pokřtil sám Cedd v království Východních Anglů na královském statku, zvaném Rendlesham [v Suffolku], to znamená „Příbytek Rendelův“. Jeho kmotrem byl král Východních Anglů Æthelwod,bratr kráel Anny, krále téhož národa.
• Agilbert rezignoval na biskupský stolec v Dorchesteru
Když se pak [král Západních Sasů] Cenwealh vrátil [po tříletém vyhnanství] do svého království, přišel z Irska do jeho země nějaký biskup Agilbert, podle národnosti sice Gal, tehdy však již drahný čas pobýval v Irsku a oddával se tu studiu Písma. Biskup se připojil ke králi a vzal na sebe dobrovolně povinnosti hlasatele evangelia. Když král viděl, jak je vzdělaný a neúnavný, požádal jej, aby zde přijal biskupský stolec a zůstal pastýřem jeho lidu. Agilbert prosbě vyhověl [650] a po mnoho let stál v čele celému národu s právy biskupa. Posléze však král, který znal jenom jazyk Sasů, byl unaven jeho cizí mluvou, a uvedl proto do země ještě dalšího biskupa [660], jenž znal zdejší jazyk. Jmenoval se Wine a byl rovněž vysvěcen na biskupa v Galii. Všechno své území rozdělil král na dvě diecéze a Winemu přidělil biskupský stolec ve městě Venta [660], které národ Sasů nazývá Wintancæstir [Winchester]. Protože se král s ním o tomto rozhodnutí neporadil, cítil se Agilbert těžce uražen a vrátil se do Galie. [Nejdříve však pobýval v Northumbrii snad jako biskup bez diecéze, kde vysvětil Wilfrida na kněze. Rovněž se účastnil synody ve Whitby.] Přijal úřad pařížského biskupa [po roce 666] a zemřel tam jako stařec [říjen roku 680].
Rok 661
Franská říše
• Spiknutí „lyonských bratrů“
Mezi regenty vládnoucími za nedospělého franského krále Chlothara III. královnou Bathildou a neustrijským majordomem Ebroinem na straně jedné a burgundskou šlechtou na straně druhé došlo k prvnímu konfliktu. K burgundským velmožům, kteří roku 657 umožnili králi Chlotharovi nástup na trůn, patřil biskup Aunemund (Dalfinus) z Lyonu a jeho jménem neznámý bratr, lyonský prefekt, tzn. vévoda nebo comes. Pocházeli z předních galorománských rodin a např. biskup vyrůstal na dvoře franských králů Dagoberta a jeho syna Chlodvíka II. Tento rok však z neznámých důvodů došlo mezi „lyonskými bratry“ a regenty k roztržce – Aunemund a prefekt byli obžalováni ze spiknutí a předvoláni na říšské shromáždění do „Maroialo“ u Orleánsu. Biskup se vymluvil na nemoc, což mu asi zachránilo život – až příští rok se zpovídal na synodě –, kdežto jeho bratr, který se k soudu dostavil, byl shledán vinným, odsouzen a popraven. Spiknutí, které se pravděpodobně provalilo již minulý rok, bylo tak rozdrceno v zárodku a nepřerostlo v občanskou válku. Není známo, zda spolu s Aunemundem nepadli i někteří další jeho kolegové, protože kronikář Wilfrid královnu přirovnává k Jezabel a obviňuje ji z toho, že nechala zabít devět biskupů a velké množství kněží a diákonů. Těch devět metropolitů však mohlo být zlikvidováno za celou dobu Bathildiny vlády a na některých vraždách měl jistě podíl i Ebroin, „jinak velmi schopný muž, který však s popravou biskupů nikdy neváhal“.
Římská říše
• Theophanes Confessor
Tento rok opustil císař Konstantinopol a přesídlil do Syrakus na Sicílii s úmyslem přenést hlavní město říše do Říma. Poslal nařízení, aby byli jeho tři synové Konstantinus, Herakleios a Tiberius přivedeni za ním. Ale obyvatelé Byzantia jim nedovolili odejít. [Datum císařova odchodu z Konstantinopole není známé. V jižní Itálii se objevil až roku 663, když po jistý čas pobýval v Řecku.]
• Arabové pokračují ve válce s římskou říší
Smrtí Alího skončila občanská válka a Muávija mohl pokračovat v útoku proti římské říši. Jeho vojska pronikla do nedávno ztracené Arménie a zemi obsadila, načež shromážděná arménská knížata vyjádřila souhlas s arabskou nadvládou. Od tohoto roku podnikal i každoroční nájezdy do Malé Asie, obvykle úspěšné, pouze s dobýváním opevněných měst si jeho lidé nevěděli příliš rady. Poslední frontu otevřel chalífa v severní Africe, kde jeho vojska útočící z Libye směrem na území dnešního Tuniska tohoto roku dobyla a vyplenila jakýsi Benzert.
Arabský chalifát
Změna v čele arabského chalífátu
Arabský chalífa Alí ibn Abí Tálib z rodu Hášimovců právě vycházel z mešity, když byl zavražděn příslušníkem sekty cháridžovců Ibn Muldžámem as–Sárimím. (Cháridžovci byli původně Alího stoupenci, kteří nesouhlasili s vyjednáváním s Umajjovcem Muáwijou ibn Abí Sufjánem a spory o trůn chtěli řešit válkou). Třebaže své dědické nároky vznesli i oba Álího synové Hasan a Husajn, jediným vládcem chalífátu se stal Muávija.
• Změna v čele arabského chalífátu
Zakladatel dynastie Umajjovců Muáwija I. nebyl zpočátku uznán v Iráku, jehož šíitští obyvatelé jako chalífovi holdovali druhému Alího synovi al–Hasanovi. Za částku pěti milionů dirhamů a výnos daní jedné z provincie říše byl však al–Hasan ještě roku 661 získán k odstoupení a Irák poté Umajjovce uznal.
Muáwijova vláda se soustředila hlavně na upevňování pozic nové dynastie. Pro Irák a Írán vybral vynikajícího správce Zijáda, který se dokázal vypořádat se všemi odbojníky. Snažil se zvětšit rodový majetek Umajjovců a část státní půdy propůjčoval těm, kteří ho věrně podporovali. (Podobně se již před ním počínali Umar a Uthmán). Velmi dobře zacházel s křesťany na svém území. Ještě za svého života ustanovil nástupcem svého syna Jazída I. a definitivně tak skoncoval se zásadou volby chalífů. K jeho obecně prospěšným zásluhám patří snahy o zlepšení podmínek života ve středoarabském Hidžázu, např. kopáním studní, stavbou přehrad k zadržování vody aj.
• Akce egyptského místodržícího Amra proti Berberů
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
• Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.
Itálie
• Smrt krále Ariberta, vlády se ujímají Godepert a Perctarit
Po devítileté vládě zemřel langobardský král král Aribert I. a království zanechal svým synům Godepertovi a Perctaritovi, kteří si rozdělili dědictví a usedli na královský trůn, aniž se nechali – byť formálně – potvrdit ve funkci volbou. Jejich vzájemné vztahy byly poznamenány vzájemnými obavami a nedůvěrou, což ulehčilo situaci opozici. Godepert pak hledal oporu u beneventského vévody Grimoalda, kterému nabídl ruku své sestry. Toho však mnozí vévodové vybídli, aby se sám zmocnil trůnu. A Grimoald pak této jejich žádost vyslyšel již příští rok.
• Smrt krále Ariberta, vlády se ujímají Godepert a Perctarit, Grimualdova úspěšná uzurpace
Poté co vládl v Ticinu (Pavii) po dobu devíti let, zemřel král Aripert a přenechal království k vládě svým dvěma synům Perctaritovi a Godepertovi, kteří ještě byli jinošského věku. Godepert se pak usídlil v Ticinu, kdežto Perctarit ve městě Mediolanum (Milán). [První případ, kdy si moc v království Lagobardů rozdělili dva králové] Štvaní zlých lidí pak vedlo k tomu, že mezi oběma bratry povstaly hádky a roznítila se nenávist až do té míry, že oba dva se pokusili uchvátit královskou moc jenom pro sebe. Načež Godepert poslal Garipalda, vévodu Turína, ke Grimualdovi, energickému vůdci lidí z Beneventa, a vyzval jej, aby přitáhl co možná nejdříve a pomohl mu proti jeho bratru Perctaritovi, za což mu slíbil svoji sestru, dceru královu. Ale vyslanec svého pána zradil a vybídl Grimualda, aby přišel a sám se chopil království Langobardů, které ti dva mladíčci promrhali, protože je již zralého věku, rozumný, moudrý a mocný. Když to Grimuald uslyšel, začal se jeho mysl zaobírat myšlenkou na získání království Langobardů. Svého syna Romualda pak ustanovil vévodou Beneventa, zatímco sám s vybranou družinou se vydal na Ticinum všude po cestě sbíraje stoupence a pomocné sbory k získání království. Komitu Transemunda z Capuy pak poslal přes Spoletium (Spoleto) a Tuscii (Toskánsko), aby zde získávali spojence mezi Langobardy. Transemund jeho příkazy úspěšně splnil a setkal se s ním v Emilii s mnoha pomocnými sbory.
Když se Grimuald přiblížil se silným oddílem odhodlaných mužů k Placentii (Piacenza), tak vyslal do Ticina ke Godepertovi Garipalda, který k němu přišel jako posel Godepertův, aby tomuto Godepertovi oznámil jeho příchod. A tak Garipald přišel ke Godepertovi a sdělil mu, že se Grimuald rychle blíží. A když se ho Godepert zeptal, na jakém místě by měl připravit svatbu pro tohoto Grimualda, tak Garipald odpověděl takto: „Slušelo by se, aby Grimuald, který přišel na tvoji výzvu a chystá se vstoupit do manželství s tvojí sestrou, oslavil svoji svatbu uvnitř paláce. A tak se také stalo, protože když Grimuald přišel, tak se mu dostalo ubytování uvnitř paláce. Ale týž Garipald, strůjce všech špatností, přesvědčil Godeperta, aby dříve než se s ním setká a bude s ním mluvit, si oblékl pod oděv pancíř, protože Grimuald jej prý chce zabít. Ale nyní tento mistr podvodu přišel za Grimualdem a řekl mu, že pokud se sám neozbrojí, tak jej Godepert zabije svým mečem, a že bude mít pod oděvem pancíř, až přijde, aby se s ním poradil. Co říci ještě dále? Nazítří se oba setkali a pozdravili se. Pak Grimuald objal Godeperta a ihned zjistil, že má pod oděvem pancíř. Proto okamžitě vytáhl z pochvy svůj meč, zbavil jej života a zmocnil se vlády v království [roku 662]. Ale Godepert měl malého syna jménem Raginpert, kterého věrní stoupenci jeho otce odvedli pryč a skryli na tajném místě. A Grimuald jej nestíhal, protože to bylo ještě malé dítě.
Když Perctarit vládnoucí v Mediolanu uslyšel, že jeho bratr byl zabit, dal se na útěk a tak rychle, jak jenom mohl, prchl ke kaganovi, králi Avarů. Svoji manželku Rodelindu a malého synáčka jménem Cunicpert zanechal Grimualdovi, který je pak poslal do exilu v Beneventu. Ale Garipald, mistr takových úskoků – a to nevykonal jenom to, o čemž jsme již mluvili, ale rovněž se dopustil podvodu, když jako vyslanec neodevzdal v Beneventu úplné a kompletní dary – se dlouho neradoval ze svých činů.
Do domu Godepertova patřil jakýsi malý člověk, trpaslík, který přišel z města Turína. A ten když se dozvěděl, že vévoda Garipald se půjde o svatém dni Velikonoc modlit do chrámu sv. Jana, tak vylezl na křitelnici baptisteria, levou rukou se přidržoval sloupku podpírající baldachýn a s obnaženým mečem schovaným pod oděvem čekal na Garipalda, který pod ním musel projít. A když Garipald pod ním procházel, odhalil svůj oděv a zasadil mu vší silou ránu mečem do krku, takže mu jediným úderem odsekl hlavu. Ti, kteří byli s Garipaldem, jej pak napadli a mnoha ranami jej zabili. Ale ještě dříve než zemřel, tak pomstil Garipaldovy špatné skutky, kterých se dopustil na jeho pánu Godepertovi.
Hispánie
• Roku 661 založil král Rekcesvint skvostný kostel sv. Jana v Bañose (San Juan Bautista de Baños de Cerrato) v dnešní palencijské provincii. Jeden latinský nápis provedený na podkovovitém oblouku pak hlásá, že kostel byl vysvěcen „Rekcesvintem, milovníkem Tvého Jména“.
Británie
• Beda Venerabilis líčí, jak se sv. Wilfrid po popravě svého ochránce lyonského biskupa Dalfina vrátil zpět do rodné Británie
Poté co [Wilfrid] zaneprázdněn tak úspěšným studiem strávil v Římě několik měsíců [vychází mi to až na sedm let, 651 – 658], vrátil se k Dalfinovi do Galie a žil u něho tři léta: přijal od něho tonzuru a stal se mu nakonec tak drahým, že ho chtěl ustanovit svým dědicem. Aby k tomu však nedošlo, postihla biskupa předčasní krutá smrt a Wilfrid tak zůstal zachován stát se spíše biskupem svého národa, to znamená Anglů. Královna Baldhilda vyslal totiž ozbrojence a poručila biskupa usmrtit. Wilfrid jako jeho duchovní následoval biskupa až na místo, kde měl být sťat a vroucně si přál zahnout spolu s ním, ač mu to biskup tvrdě zakazoval. Když však katani poznali, že je cizinec a že pochází z národa Anglů, ušetřili ho a odmítli jej usmrtit s jeho biskupem.
• Beda Venerabilis líčí, jak sv. Wilfrid dostal od krále Aldfritha klášter v kraji Ripon
Po návratu do Británie si Wilfrid získal přátelství [budoucího northumbrijského] krále Aldfritha [685 – 705], který pochopil, že je třeba vždy poslouchat a milovat katolická církevní pravidla. Proto také, když poznal, že Wilfrid je katolík, daroval mu v místě nazývaném Stamford půdu pro deset rodin a nedlouho poté klášter pro třicet rodin v kraji řečeném Ripon: toto místo totiž dal předtím [658 – 661] ku stavbě kláštera lidem, kteří vyznávali učení Irů. Ale protože později, když byli postaveni před volbu, raději odtud odešli,než by přijali katolické Velikonoce a ostatní kanonické obřady podle zvyklostí římské a apoštolské církve, daroval Aldfrith to místo Wilfridovi, neboť v něm viděl nositele lepšího učení a lepších mravů. V té době Agilbert, biskup Gewissů, o němž jsme již mluvili, na příkaz řečeného krále vysvětil Wilfrida na kněze. Král si totiž přál, aby mu tak vzdělaný a zbožný muž byl stálým osobním průvodcem jako kněz i učitel.
Rok 662
Franská říše
• Smrt krále Childeberta a pád majordoma Grimoalda
Pravděpodobně přirozenou smrtí zemřel austrasijský král Childebert Adoptivus, čímž byla oslabena i pozice jeho otce a faktického vládce země majordoma Grimoalda. Podporu proti vzmáhající se šlechtické opozici proto odjel hledat do konkurenční Neustrie, v jejíž hlavním městě Paříži však byl zatčen a krutým způsobem umučen k smrti. Na austrasijský trůn nastoupil druhý syn neustrijsko–burgundského panovníka Chlodvíka II. a sv. Bathildy Childerich II., ale vzhledem k tomu, že mu bylo teprve sedm let, musel nechat vládnout jiné. Regentské vlády se ujala jeho budoucí tchýně královna Chimnechilda (Himnechilda), vdova po austrasijském králi Sigibertovi III., a Wulfoaldus, šlechtic, který sice titul majordoma pravděpodobně přijal až roku 673, ale který už teď vystupoval jako nejmocnější muž království. Převzetí moci proběhlo klidně – jediný možný Childerichův konkurent princ Dagobert, syn Sigiberta a Chimnechildy, žil zapomenutý ve svém anglickém exilu. Protože mladý král se pro svůj dětský věk nemohl okamžitě přiženit do Sigibertovy austrasijské rodiny, bylo alespoň oznámeno jeho zasnoubení s královou dcerou a tedy vlastní sestřenicí Bilichildou.
Smrtí Childeberta Adoptiva a Grimoalda vymřela mužská větev Pipinovců, rod však pokračoval v ženské linii – Grimoaldova sestra Begga se roku 635 provdala za Arnulfovce Ansegisela, druhého syna biskupa Arnulfa z Met, který byl se svým bratrem Chlodulfem rádcem krále Sigiberta. Z tohoto manželství vzešel syn, který také dostal jméno Pipin po svém mocném dědečkovi z matčiny strany austrasijském majordomovi Pipinovi I. Staršímu. Roku 662 ztratil arnulfsko–pipinovský rod veškerou politickou moc, ale v nepříznivých 60. a 70. letech se mu podařilo ubránit své državy proti četným nepřátelům a zachovat si moc vojenskou. Také majordomus Wulfoaldus byl čelným představitelem šlechtického rodu z jihu Austrasie jim značně nepřátelského; změnu vlády uvítali i vévodové z pravého břehu Rýna s výjimkou durynského panovníka Radulfa, nebo možná již jeho nástupce. První housle ve franské říši nyní hrál mocný neustrijský majordomus Ebroin, který své mladé merovejské krále úplně zatlačil do pozadí. Oproti tomu není vůbec jasné, zda další významná postava té doby pipinovský spojenec biskup Kunibert z Kolína konec vlády Childeberta Adoptiva vůbec přežil.
• Smrt majordoma Grimoarta
V té době [640] zemřel první Pipin, syn Karlomanův a majordomus Sigeberta, krále Austrasie. Po něm se úřadu ujal jeho syn Grimoart, muž plný zla a zrady, jak se ukázalo později. Když král Sigebert zemřel [656], Grimoart se zmocnil jeho syna Dagoberta, který se měl stát králem a na kterého měl dohlížet, ostříhal mu vlasy a poslal jej do exilu v Irsku s pomocí Dodoma (též Dido), biskupa Poitiers, a dal vlastnímu synu království do držení. A když austrasijští Frankové viděli tuto jeho zradu, velmi se rozhořčili a nachystali na něj léčku, nasadili mu řetězy a poslali jej Chlodvíkovi, králi Neustrie, aby jej soudil a spravedlivě potrestal jeho zločiny. Král jej spoutaného železy věznil ve městě Paříži a pak ho umučil k smrti tak, jak si zasloužil, protože zradil svého zákonného pána.
• Pád biskupa Aunemunda
Královna Bathilda vládnoucí Neustrii a Burgundsku za svého nezletilého syna Chlothara III. a majordomus Ebroin a vyšetřovali spiknutí burgundské šlechty. Po odsouzení a popravě lyonského prefekta přišel tohoto roku na řadu i jeho bratr tamní biskup Aunemund: biskupská synoda jej uznala vinným, odvolala a na stolci nahradila Genesiem. Třebaže vyšetřování probíhalo pravděpodobně ještě příští rok, bylo již teď spiknutí v zárodku rozdrceno a nepřerostlo v občanskou válku.
Itálie
• Vévoda Grimoald se stává langobardským králem
Vzájemné vztahy langobardských králů bratrů Godeperta a Perctarita byly poznamenány vzájemnými obavami a nedůvěrou, což ulehčilo situaci opozici. Godepert hledal podporu u beneventského vévody Grimoalda, kterému nabídl ruku své sestry. Toho však mnozí vévodové vybídli, aby se sám zmocnil trůnu, a on souhlasil. Vládu v Beneventsku předal svému synovi Romoaldovi a sám vyrazil s armádou na sever. Godeperta se zbavil vraždou, královnu Rodelindu a jejího syna Cunicpert poslal do vyhnanství, přičemž pouze druhý princ Raginpert a jeho strýc Perctarit uprchli k Avarům. Grimoald se oženil – tak jak bylo naplánováno – s Godepertovou sestrou a nechal si svůj nástup na trůn potvrdit shromážděním lidu. V jeho osobě se spojilo beneventské vévodství na jihu s velkými královskými doménami na severu Itálie, což mu umožnilo stát se jedním z nejmocnějších langobardských panovníků.
Grimoald vyslal k Avarům poselstvo, které žádalo uprchlého Perctarita, v opačném případě vyhrožovalo válkou. Perctarit se nakonec podvolil a vrátil se do Itálie, kde dostal velký dům k obývání a státní apanáž. Protože se však stále cítil ohrožen na životě, dal se znovu na útěk a tentokráte zamířil do franské říše. S Franky navázaly kontakt i opoziční vévodské dvory v Turíně a Asti a vyzvaly je, aby v Itálii intervenovali ve prospěch sesazené bavorské královské dynastie. Franská armáda opravdu zamířila na jih, ale v bojích na Apeninském poloostrově byla téměř kompletně zničena.
• Grimualdova uzurpace, král Perctarit prchá k Avarům, král Perctarit se vrací do Itálie, král Perctarit prchá k Frankům
Poté co vládl v Ticinu (Pavii) po dobu devíti let zemřel král Aripert a přenechal království k vládě [roku 661] svým dvěma synům Perctaritovi a Godepertovi, kteří ještě byli jinošského věku. Godepert se pak usídlil v Ticinu, kdežto Perctarit ve městě Mediolanum (Milán). [První případ, kdy si moc v království Lagobardů rozdělili dva králové.] Štvaní zlých lidí pak vedlo k tomu, že mezi oběma bratry povstaly hádky a roznítila se nenávist až do té míry, že oba dva se pokusili uchvátit královskou moc jenom pro sebe. Načež Godepert poslal Garipalda, vévodu Turína, ke Grimualdovi, energickému vůdci lidí z Beneventa, a vyzval jej, aby přitáhl co možná nejdříve a pomohl mu proti jeho bratru Perctaritovi, za což mu slíbil svoji sestru, dceru královu, za manželku. Ale vyslanec svého pána zradil, neboť vybídl Grimualda, který byl již zralého věku, člověk rozumný, moudrý a mocný, aby přišel a sám se chopil království Langobardů, které ti dva mladíčci promrhali. Když to Grimuald uslyšel, začal se ve své mysli zaobírat myšlenkou na získání království Langobardů. Svého syna Romualda pak ustanovil vévodou Beneventa, zatímco sám se vydal s vybranou družinou na Ticinum všude po cestě sbíraje stoupence a pomocné sbory k získání království. Komitu Transemunda z Capuy pak poslal přes Spoletium (Spoleto) a Tuscii (Toskánsko), aby zde získávali spojence mezi Langobardy. Transemund jeho příkazy úspěšně splnil a setkal se s ním v Emilii s mnoha pomocnými sbory.
Když se Grimuald přiblížil se silným oddílem odhodlaných mužů k Placentii (Piacenza), tak vyslal do Ticina ke Godepertovi Garipalda, který k němu přišel jako posel Godepertův, aby tomuto Godepertovi oznámil jeho příchod. A tak Garipald přišel ke Godepertovi a sdělil mu, že se Grimuald rychle blíží. A když se ho Godepert zeptal, na jakém místě by měl připravit svatbu pro tohoto Grimualda, tak Garipald odpověděl takto: „Slušelo by se, aby Grimuald, který přišel na tvoji výzvu a chystá se vstoupit do manželství s tvojí sestrou, oslavil svoji svatbu uvnitř paláce. A tak se také stalo, protože když Grimuald přišel, tak se mu dostalo ubytování uvnitř paláce. Ale týž Garipald, strůjce všech špatností, přesvědčil Godeperta, aby si dříve než se s ním setká a bude s ním mluvit, oblékl pod oděv pancíř, protože Grimuald jej prý chce zabít. Ale potom tento mistr podvodu přišel za Grimualdem a řekl mu, že pokud se sám neozbrojí, tak jej Godepert zabije svým mečem, a že bude mít pod oděvem pancíř, až k němu přijde. Co říci ještě dále? Nazítří se oba dva setkali a zdravili se. Ale když Grimuald objal Godeperta, tak lehce zjistil, že má pod oděvem skutečně pancíř. Proto okamžitě vytáhl z pochvy svůj meč, zbavil jej života. A tak se zmocnil se vlády v království [roku 662]. Ale Godepert měl malého syna jménem Raginpert, kterého věrní stoupenci jeho otce odvedli pryč a skryli na tajném místě. A Grimuald jej nestíhal, protože to bylo ještě malé dítě.
Když Perctarit vládnoucí v Mediolanu uslyšel, že jeho bratr byl zabit, dal se na útěk a tak rychle, jak jenom mohl, prchl ke kaganovi, králi Avarů. Svoji manželku Rodelindu s malým synáčkem jménem Cunicpert zanechal Grimualdovi, který je pak poslal do exilu v Beneventu. Ale Garipald, mistr takových úskoků – a to nevykonal jenom to, o čemž jsme již mluvili, ale rovněž se dopustil podvodu, když jako vyslanec neodevzdal v Beneventu úplné a kompletní dary – se dlouho neradoval ze svých činů. Do domu Godepertova patřil jakýsi malý člověk, trpaslík, který přišel z města Turína. A ten když se dozvěděl, že vévoda Garipald se půjde o svatém dni Velikonoc modlit do chrámu sv. Jana, tak vylezl na křitelnici baptisteria, levou rukou se přidržoval sloupku podpírající baldachýn a s obnaženým mečem schovaným pod oděvem čekal na Garipalda, který pod ním musel projít. A když Garipald pod ním procházel, odhalil svůj oděv a zasadil mu vší silou ránu mečem do krku, takže mu jediným úderem odsekl hlavu. Ti, kteří byli s Garipaldem, jej pak napadli a mnoha ranami jej zabili. Ale ještě dříve než zemřel, tak pomstil Garipaldovy špatné skutky, kterých se dopustil na jeho pánu Godepertovi.
Když tento Grimuald byl v Ticinu potvrzen jako vládce, oženil se s Aripertovou dcerou, s níž byl zasnouben a jejíhož bratra Godeperta zabil. Armádu Benevenťanů, s jejíž pomocí se chopil moci, pak s mnoha dary poslal zpět domů. Ale mnoho z nich si podržel u sebe a věnoval jim velmi rozlehlé majetky. [Roku 617 zabili Římané zrádně Grimuladovy bratry Tasa a Cacca ve městě Opitergium, a proto se nelze divit, že nový král jako reprezentant nacionalistických langobardských kruhů byl v permanentní válce s východnímu impériem.]
Když se později dozvěděl, že Perctarit odešel do exilu ve Scythii a že žije u kagana, vzkázal po vyslancích onomu kaganovi, králi Avarů, že pokud si chce Perctarita podržet ve svém království, nemůže čekat, že bude zachován mír, který dosud panoval s Langobardy a s ním. A když to kagan uslyšel, nechal si přivést Perctarita a řekl mu, že Avaři si nemohou dovolit znepřátelit si Langobardy. [Podle jiného zdroje Grimuald nabídl kaganovi jeden modius zlatých mincí, pokud Perctarita zradí. Ten to ale odmítl.] A tak se Perctarit rozhodl vrátit do Itálie ke Grimualdovi, protože slyšel, že je velmi milosrdný. Když přišel do města Laudy (Lodi Vecchio, stará římská kolonie Laus Pompeia,jihovýchodně od Milána a severovýchodně od Padovy), poslal napřed Unulfa, muže sobě velmi věrného, aby králi Grimualdovi oznámil, že přichází a svěřuje se do jeho ochrany. Když to král uslyšel, tak na svoji čest slíbil, že pokud k němu Perctarit s důvěrou přijde, tak mu nebude ublíženo. Když se Perctarit setkal s Grimuladem, vyšel mu vstříc a snažil se mu padnout mu k nohám. Král jej však laskavě zadržel, pozdvihl a přijal jeho polibek. Perctarit mu řekl: „Jsem tvůj služebník. Vím, že jsi velký křesťan a nejzbožnější muž. Mohl jsem žít mezi pohany, ale spoléhaje na tvoje milsordenství jsem sem přišel, abych ti padl k nohám.“
A král přísahal a znovu mu slíbil: „U Nejvyššího, kterému vděčím za to, že jsem se narodil; přišel jsi s důvěrou ke mě, a tak nebudeš trpět jakýmkoliv příkořím a já ti poskytnu prostředky, abys mohl slušně žít.“ Pak mu nabídl ubytování v prostorném domě, aby si zde odpočinul po obtížné cestě, a nařídil, aby mu v hojné míře dodávali potraviny a další potřebné věci a platili je z veřejných prostředků. Ale když Perctarit přicházel k domu, kterého pro něho připravil král, občané Ticina ho chtěli vidět, a proto se seběhli, obstoupili jej a pozdravovali jej jako dobrého známého. Ale co by zlý jazyk nepokazil! Již za krátkou chvíli přišel za králem hříšný lichotník a prohlásil, že pokud okamžitě nezbaví Perctarita života, tak sám ztratí jak svoje království, tak svůj život, protože celé město přišlo za Perctaritem a stojí na jeho straně. Když král tyto věci uslyšel, přestal Perctaritovi důvěřovat a rychle zapomněl, co mu slíbil. Ihned začal uvažovat o vraždě nevinného člověka a i když již bylo velmi pozdě, tak se radil, jak by ho mohl příštího dne co nejsnáze zabít. A nakonec se rozhodl poslat mu několik nádob s výbranými druhy vína a různými nápoji, aby se opil a nemyslel tolik na svoji bezpečnost. Avšak jeden z těch, kteří mu přenesli ony nádoby, byl z družiny jeho otec. Onen muž se naklonil k Perctaritovi jakoby ho chtěl pozdravit a tajně mu řekl, že král jej poručil zabít. A Perctarit okamžitě nařídil svému číšníkovi, aby mu podával pouze stříbrný pohár s pouhou vodou. A když ti, co přinesli od krále ty nápoje různých druhů po něm žádali, aby z jeho rozkazu vypil celý pohár, tak jim přislíbil vypít vše ku králově poctě. Ale z oné stříbrné nádoby pil jenom vodu. A když sloužící oznámili králi, že pije dychtivě, tak král jim vesele odpověděl: „Jen ať ten opilec pije, vždyť již zítra se smíchá to samé víno s jeho krví.“ A Perctarit k sobě rychle povolal Unulfa a oznámil mu, že král ho má v úmyslu zabít. A Unulf okamžitě nařídil, aby jeho lehátko přisunuli k lehátku Perctaritovu(???) a poslal do svého domu sluhu pro povlečení. Rovněž král Grimuald nařídil svým mužům, kteří střežili dům, v němž Perctarit přebýval, aby jej za žádných okolností nenechali uniknout. A když večeře skončila a všichni odešli, zůstali Perctarit a Unulf o samotě, a to pouze s jedním Perctaritovým vestiariem [tj. sluhou pečující o oděvy], na jehož věrnost se mohli spolehnout. Tomu pak odhalili plán svého útěku a prosili jej, aby co nejdéle předstíral, že jeho pán spí ve své ložnici. A když sluha slíbil, že to udělá, naložil Unulf na Perctarita povlečení, matraci a medvědí kůži a podle předem dohodnutého plánu jej vyváděl ze dveří jako státního otroka, přičemž jej častoval mnohými urážkami, hnal před sebou a bil klackem, takže mnohokrát upadl. A když královi muži, kteří tam drželi stráž, chtěli vědět, cože se to děje, tak jim odpověděl: „Tento nicotný otrok dal mé ložní prádlo do komory toho opilce Perctarita, který je tak plný vína, že tam leží jakoby by byl mrtvý. Ale já už toho mám dost a už nebudu s tím šílencem. Od této doby budu přebývat ve své vlastním domě.“
Vyslechli to s potěšením a uvěřili, že ty věci, které jim byly řečeny, jsou pravdivé a uvolnili cestu pro Unulfa a Perctarita, o němž si mysleli, že je to otrok, protože s hlavu zakrytou nebyl k poznání. A zatímco odcházeli, věrný sluha pečlivě zavřel dveře na závoru a zůstal uvnitř sám. Unulf pak pomohl Percaritovi slést po laně z hradeb v tom rohu, který je směrem k řece Ticinum (Ticino), kde si sebral tolik společníků, kolik jenom mohl. Pak si pochytali nějaké koně na pastvinách a ještě téže noci se vydali do města Asti k Jeho, kteří tam ještě přebývali, a vzdorovali Grimualdovi. Odtamtud se Perctarit vydal tak rychle, jak jenom to bylo možné, do města Turína, načež přešel hranice Itálie a uchýlil se do země Franků. A tak Bůh všemohoucí zachránil člověka nevinného před smrtí a zadržel útok krále, jehož srdce chtělo konat dobro.
Ale král Grimuald si stále myslel, že Perctarit spí v jeho domě, a proto nařídil postavit dvě řady svých lidí od onoho místa, kde se bavil, až ke svému paláci, aby tak až jej budou vésti jejich středem neměl vůbec žádnou šanci uniknout. Pak vešli jeho lidé do domu, klepali na ty dveře, kde si mysleli, že spí, a vyzývali jej, aby se dostavil do paláce. A sluha, který byl uvnitř, je prosil těmito slovy: „Slitujte se nad ním a nechte ho ještě spát, protože je po cestě velmi unavený a spí opravdu velmi hluboce.“ A oni s tím byli svolni a oznámili králi, že Perctarit ještě spí opravdu hlubokým spánkem. Na to král řekl: „Tento večer si naplnil břicho vínem tak, že teď ho nemohou probudit.“ Pak poručil okamžitě ho vzbudit a přivést ho do paláce. A když zase přišli ke dveřím té ložnice, o níž si mysleli, že zde Perctarit spí, začali opět klepat, ale silněji. Ale sluha je opět úpěnlivě prosil, aby jej nechali na pokoji. A oni jen vztekle zakřičeli, že ten opilec se již naspal dost, a okamžitě podpatky svých bot vylomili dveře ložnice, vešli dovnitř a hledali Perctarita v posteli. A když ho nenašli, tak předpokládali, že se podvolil nutkání přírody, a když ho nenašli ani tam, tak se ptali sluhy, co se stalo s Perctaritem. A když jim odpověděl, že uprchl, tak se rozzuřili, za vlasy jej dotáhli do paláce, přivedli před krále, obvinili je z podílu na Perctaritově útěku a žádali pro něj smrt. Ale král jim nařídil, aby jej pustili, načež se ho zeptal, jakým způsobem se Perctaritovi podařilo uprchnout, a aby mu rovněž vylíčil, co se vlastně stalo. A pak se král obrátil na ty, kteří stáli kolem, a zeptal se jich: „Co si myslíte o tomto muži, který toto spáchal?“ A oni jedním hlasem řekli, že si zaslouží smrt a že by měl podstoupit krutá mučení. Ale král jim odpověděl: „U Pána Našeho, z jehož vůle jsem přišel na tento svět, tento muž si zaslouží, aby se s ním zacházelo dobře, protože pro svého pána byl ochoten podstoupit i smrt.“ A ihned nařídil, aby jej zařadili mezi jeho vlastní sluhy, uložil mu, aby mu zachovával stejnou věrnost jako Perctaritovi, za což mu sliboval mnoho výhod. A když se král zeptal, co se stalo s Unulfem, tak mu bylo sděleno, že vyhledal útočiště v chrámu požehnaného archanděla Michaela. A král mu slíbil, že pokud mu bude důvěřovat a dostaví se k němu, tak mu nebude nijak ublíženo. A když Unulf uslyšel o tomto královu slibu, přišel do paláce a padl králi k nohám, načež byl znovu dotázán, jakým způsobem se podařilo Perctaritovi uniknout. A když vše popravdě vypověděl, tak král jej pochválil za jeho věrnost a moudrost a laskavě mu ponechal vše to, co vlastnil.
A když se po jistém čase král zeptal Unulfa, zda by byl rád, kdyby zase byl s Perctaritem, tak mu odpověděl a odpřísáhl, že by raději zemřel s Perctaritem než by žil kdekoliv jinde byť v jakémkoli přepychu. Potom král povolal rovněž k sobě onoho sluhu, zda by dal přednost pobytu zde v paláci, anebo by raději marnil svůj život při putování s Perctaritem. A když mu dal tutéž odpověď jako Unulf, přijal král jejich slova velmi laskavě, pochválil je za jejich věrnost a vybídl Unulfa, aby si vzal ze svého domu cokoliv jenom chce, totiž sloužící, koně a koně všeho druhu a bez obav odešel k Perctaritovi. A stejným způsobem propustil i toho sluhu. A tak díky laskavosti krále si vzali veškerý majetek, který potřebovali, a vydali se s královou pomocí do země Franků ke svému milovanému Perctaritovi.
• Další debakl Franků za Alpami
V té době přitáhla z Provincie (Provence) armáda Franků a vstoupila do Itálie. Grimuald vytáhl proti nim s armádou Langobardů a oklamal je tímto úskokem: Když zaútočili, předstíral útěk a opustil svůj tábor i se všemi svými stany, takže zůstal úplně vylidněný. V táboře pak zanechal nádoby s výborným jídlem, ale zvláště pak velké množství znamenitého vína. Když tam Frankové přišli, tak si mysleli, že Grimuald s Langobardy v panice opustil celý svůj tábor, což je velmi rozradostnilo. Horlivě se zmocnili všeho toho, co pro ně bylo připraveno, a začali si dopřávat štědrou večeři. A když po o půlnoci odpočívali anebo spali zmoženi tím dobrým obsahem nádob a přemírou vína, tak se na ně Grimuald vrhl, porazil je a tolik jich zabil, že pouze nemnozí a s obtížemi dosáhli svého domova. To místo, kde byla tato bitva vybojovaná, se od té doby nazývá „Potok Franků“ [Rivus Francorum, Rivoli] a není to daleko od malého města Asti [Asta].
• Do Itálie přichází římská armáda, císař se vylodil v Tarentu
V těch dnech opustil císař Constantinus, který se též nazýval Constans, Konstantinopol a s přáním vyrvat Itálii z rukou Langobardů se vydal podél pobřeží do Athen, odkud pokračoval přes moře a vylodil se v Tarentu [roku 662]. Předtím ovšem zašel za jistým poustevníkem, o němž se tvrdilo, že má schopnost proroctví, a s dychtivostí se snažil zjistit, zda by mohl přemoci a porazit národ Langobardů, jenž obývá Itálii. A sluha Boží si po něm vyžádal, aby se mohl po jednu noc modlit a úpěnlivě prosit Pána o tuto věc. A když nastalo ráno, tak odpověděl císaři: „Národ Langobardů nemůže být přemožen žádným způsobem, protože jistá královna přišlá z cizí provincie postavila na jejich území kostel sv. Jana Křtitele a z tohoto důvodu sv. Jan osobně a stále prosí za národ Langobardů. Avšak po nějakém čase, až svatyně upadne do opovržení, pak tento národ zhyne.“ A je prokázána, že k tomu došlo, protože před pádem Langobardů ten kostel založený na místě zvaném Modicia (Monza) byl spravován odpornými osobami, které toto svaté místo znesvětili hanebnostmi a cizoložstvím...
• V Itálii se usadili Bulhaři
V té době (kolem roku 662) vévoda Bulharů jménem Alzeco opustil svůj vlastní národ z důvodů neznámých a vstoupil pokojně do Itálie i s celou armádou svého vévodství. Přišel ke králi Grimualdovi a slíbil mu stát se jeho služebníkem, pokud bude moci se usadit v jeho zemi. A král jej poslal do Beneventa ke svému synu Romualdovi a nařídil posledně zmíněnému, aby jemu a jeho lidem přidělil místa k obývání. [Theophanes v Historii Miscella to líčí odlišně.] Vévoda Romuald je přijal velmi laskavě a přidělil jim k usazení rozsáhlé oblasti až dosud pusté jako Sepinum (Sepino), Bovianum (Bojano a Isernii [na vysočinách Samnia] a jěště další města i s jejich územím. Alzecovi pak nařídil změnit titul a místo vévodou se měl nazývat gastaldiem (gastaldius). A tato místa obývají až do dnešních časů a ačkoliv rovněž mluví latinsky, vůbec se nevzdali používání svého vlastního jazyka.
Římská říše
• Theophanes Confessor
V tomto roce podnikli Arabové tažení proti římskému státu. Odvedli si mnoho zajatců a zdevastovali mnoho míst. [Buďto se jednalo se o tažení Busra ibn Abf Artata z roku 662/663 anebo z roku následujícího, o němž podává zprávu Tabarí.]
• Císař opouští Konstantinopol
Nenáviděný císař Konstans II. navždy opustil Konstantinopol a připlul do Athén, aby dále pokračoval přes Thessaloniku (Soluň, Řecko) do Itálie.
• Maximus Confessor zemřel
Ve věku osmdesáti let zemřel ve svém exilu v Lazice (Gruzie) nepoddajný Maximus Confessor (řecky Homologetos, Vyznavač), bojovník za ortodoxii.
Arabský chalifát
• Trestná výprava proti Berberům
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
• Změna v čele Ifrikíje
Amrův synovec Ukba bin Náfi al-Fihrí byl jmenován guvernérem Ifríkíje (dnešní Tunisko a východní Alžírsko) a vyslán na západ s úkolem dobýt tato území.
• Smrt patriarchy Benjamína
Dne 3. 1. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Benjamín. Na arcibiskupský stolec nastupuje ještě týž měsíc Agatho.
• Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.
Rok 663
Itálie
• Císař Konstans válčí proti Langobardům, návštěva císaře v Římě
Nenáviděný císař Konstans II. se rozhodl přenést své sídlo na západ. Provázen záští svých poddaných proto navždy opustil Konstantinopol, aby po krátkém pobytu v Athénách a Thessalonice (Soluň, Řecko) připlul tohoto roku do jihoitalského Tarentu s cílem dobýt Langobardy obsazené italské provincie a podrobit si Řím a celou římskou církev. Doba k provedení tohoto plánu se jevila opravdu příznivá – langobardský stát byl oslaben spory o trůn a císařské armády stále držely celou řadu italských přístavních měst.
Konstans shromáždil své žoldnéře ze Sicílie, Neapole a ostatních oblastí a s velkou armádou vyrazil na Benevento, hlavní městu stejnojmenného langobardského vévodství. Mladý vévoda Romuald se však udatně bránil a úspěšně odrážel císařské vojáky od pevných městských hradeb. Když přišla zpráva, že Romualdův otec langobardský král Grimoald vyrazil městu na pomoc, přerušil císař obléhání a stáhl se do Neapole. U Formiae (Mola di Gäeta) zanechal dvacet tisíc mužů s úkolem krýt mu záda a sám se vydal po Via Appia do Říma.
Zpráva o jeho příchodu vyvolala ve městě pozdvižení – vždyť to byl první císař od pádu západořímské říše, který se zde objevil. Ve středu dne 5. 7. na něj u šestého milníku již čekal papež Vitalianus, klérus a představitelé města Říma s kříži, zástavami a svíčkami v rukou a uvítali jej s okázalou úctou jako svého zákonného vládce. Papež a císař pak společně vstoupili do města branou Porta Sebastiana a podobně jako kdysi král Theoderich spěchali poklonit se nejdříve sv. Petrovi. U apoštolova hrobu imperátor odevzdal dary a pak se přijel ubytovat do starého císařského paláce. Řekové byli zděšeni, neboť honosná stavba byla prakticky v ruinách, a pouze část, v níž sídlil císařův dux (vévoda), byla ještě obyvatelná. Také Jupiterův chrám ležel v troskách, lázně byly zničené, akvadukty bez vody, v rozpadajících se amfiteátrech rostla tráva a fóra byla zpustošená, pouze Trajánův sloup ještě stál. Zubu času neodolal ani Circus Maximus, ani Pompeiovo divadlo, stejně jako chrám Venuše a Romy, který stál bez střechy zpola zničen. Místo starého antického Říma však bylo vidět i Řím nový – pohanské chrámy byly měněny v kostely a materiál zničených budov byl použit na stavbu křesťanských chrámů a klášterů.
Papež ukázal vzácnému hostu zářící antický Pantheon, císařský dar církvi, změněný na chrám panny Marie a všech mučedníků, a Konstantovi se natolik zalíbila jeho střecha ze zlaceného bronzu, že ji poručil strhnout a vzít s sebou na výrobu zbraní. Podobně naložit s neméně drahocennou střechou na bazilice sv. Petra se neodvážil – nechtěl riskovat povstání lidu nebo apoštolovu nevoli. V ostatních případech však již takovou ohleduplností netrpěl a za pouhých dvanáct dní se zmocnil prakticky všech antických uměleckých památek z kovu nacházejících se ve městě. Jen zázrakem přežila jezdecká socha Marka Aurelia ze zlaceného bronzu, stojící na u lateránského paláce (campus Lateraneum) východně od baziliky – Římané Konstanta uprosili a on jim Marka milostivě ponechal. Císař Konstantin stojící na vítězném oblouku Septimia Severa však již tolik štěstí nemají a byl i s koněm odvezen. Později lidé oba panovníky zaměnili a Markovu sochu začali považovat za Konstantinovu.
Po dvanácti dnech, tj. 17. 7., opustil císař město. V den svého odjezdu se ještě zúčastnil mše v chrámu sv. Petra a potom se vydal i se svojí kořistí do Neapole a odsud lodí do Syrakus. Uloupené cennosti byly uloženy na ostrově Ortygia, kam směřovaly i daně za Sicílie, Kalábrie, severní Afriky a Sardinie, často v podobě bohoslužebných nádob. Brzo po císařově smrti roku 668 zaútočili na ostrov Arabové a císařský poklad vyplenili.
• Císař Constantinus válčí proti Langobardům, návštěva císaře v Římě
Za časů krále Grimoalda vládl říši konstantinopolské Constantinus (IV., 641 – 668). Velmi si přál vyhnat z Itálie Langobardy, a proto přesunul armádu za Jaderské moře a oblehl město Benivento. Král Grimoald přitáhl s veškerou svou armádou, aby obležení prorazil. Jeho příchod vystrašil císaře natolik, že se dal na ústup, přičemž armáda pod jedním z jeho velitelů jménem Saburrus jej následovala. Saburrus svedl bitvu s králem Grimoaldem a bojoval proti němu. Langobard Amalongus, který obvykle nosil králův meč, se rovněž účastnil tohoto střetnutí. Tím samým mečem zasadil úder tomu Řekovi, pak se jej zmocnil, stáhl jej dolů ze sedla a přehodil přes krk svého koně. Ostatní Řekové byli tímto jeho činem tak vystrašeni, že opustili bojiště a dali se na útěk. Když císař Constantinus slyšel, že jeho vojáci byli poraženi, byl velmi nešťastný a rozhněvaný. Svůj hněv však obrátil proti Římanům. Šel do Říma, odkud v té době apoštol Vitalianus (657 – 672) řídil svatou církev, a poskytl mu tu čest jej přivítat. V den svého příjezdu věnoval zlaté roucho na oltář sv. Petra. Nazítří a po následujících dvanáct dnů pak nechal strhávat a odstraňovat všechny obrazy na mědi a dalších kovech, právě tak jako všechna starobylá a nádherná umělecká díla, která byla vytvořena, aby krášlila a zdobila město. Poručil odstranit a spolu se zmíněnými obrazy a mnoha jinými cenými ozdobami odvést do Konstantinopole vzácné mosazné tašky, kterým byl pokryt chrám Panny Marie a všech Svatých, a nahradit je dřevem. Když se dostal na Sicílii, dostalo se mu odměny za všechno to zlo, které vykonal. Byl velmi surový, zotročoval lidi ze Sicílie, Kalábrie, Sardinie a z Afriky, odděloval syny od otců a manželky od manželů. Pro toto zavrženíhodné jednání i pro další činy jej ještě více nenáviděli jeho vlastní lidé než nepřátelé. Proto jej zabili v lázni. Po něm po dobu jednoho roku vládl impériu jeden z jeho synů jménem Mezantius.
• Císař Constans oblehl Benevento
Poté co císař Constans [Constantinus IV.], jak jsme již řekli, přišel do Tarentu, tak jej i opustil a napadl území Benevenťanů a zmocnil se téměř všech měst Langobardů, přes která postupoval. Také odvážně napadl a vzal útokem Lucerii, bohaté město v Apulii, a zničil ji až do základů. Agerentie (Acerenza, pevnost na svazích Monte Vulture) se však vůbec nemohl zmocnit, protože to bylo místo zvláště těžce opevněna. Poté s celou svojí armádou obklíčil Beneventum a začal jej energicky obléhat. V té době držel toto vévodství Romuald, syn Grimualdův a ještě mladý muž. Jakmile se dozvěděl o příchodu cíaře, poslal svého vychovatele, Sesualda jménem, na druhý břeh řeky Padus (Pád) za svým otcem Grimualdem s naléhavou žádostí, aby svému synovi, jehož sám vychoval, co nejdříve poslal silné posily. A když to Grimuald uslyšel, okamžitě vytáhl se svojí armádou k Beneventu pomoci svému synu. Mnoho Langobardů jej však opustilo po cestě a vrátilo se domů s tvrzením, že když vyplenil palác (kdy, kde?), tak oni se nyní do Beneventa nevrátí. Mezitím císařova armáda tvrdě útočila různými obléhacími stroji na Benevento, jenž Grimuald se svými Langobardé hrdinně bránil. Neodvažoval se sice vyjít s celou svojí malou armádou ven z hradeb a svést boj muže proti muži s tak početným nepřítelem, ale často posílal vybrané mladíky do tábora nepřítele, kde zabíjeli nepřítele na všech stranách. A když se Grimuald již blížil, poslal svému synu zprávu o svém příchodu po tom samém vychovateli, o němž jsme již mluvili. Ale ten když se přiblížil k Beneventu, byl lapen a předveden před císaře, který se jej zeptal, odkud přichází. A on odpověděl, že od krále Grimualda, jenž se již rychle blíží. A císař se vylekal a začal se radit o tom, jakým způsobem by bylo možno se dohodnout s Grimualdem, načež nastoupil zpáteční cestu do Neapole. Poté co přijal jako rukojmí Romualdovu sestru, jejíž jméno bylo Gisa, uzavřel s ním mír. [Text zde není příliš konzistentní, neboť následující řádky svědčí spíše o tom, že mír uzavřen nebyl. Je možné, že Paulus Diaconus použil dva protichůdné zdroje.]
Poručil, aby vychovatele Sesualda přivedli k hradbám, a hrozil mu smrtí, pokud se Romoualdovi a lidem z města jenom zmíní o Grimualdově příchodu a pokud neprohlásí, že král nemůže přijít. A on slíbil, že to udělá, jak mu bylo uloženo. A když se přiblížil k hradbám, tak řekl, že chce vidět Romualda. A když tam Romulad rychle přišel, tak takto k němu promluvil: „Vytrvejte, pane Romualde, důvěřujte mi a nezneklidňujte se, protože váš otec vám rychle táhne na pomoc. Vězte, že tuto noc se utábořil se silnou armádou u řeky Sangrus (Sangro v provincii Abruzzi, asi padesát mil od Beneventa). Jen prosím, abyste byl milostivý k mé manželce a dětem, protože tento nevěřící národ mě nenechá žít.“ A když toto řekl, hlava mu byla odťata z příkazu císaře a válečným strojem, který nazývají petraria (vrhač kamenů, balistra?), vržena do města. Romuald pak poručil, aby mu ji přinesli, načež ji s pláčem líbal a nakonec ji nechal pohřbít ve vhodné schráně.
• Ústup císařské armády do Neapole a porážka u Pugny
Pak císař v obavách z blížícího se krále Grimualda přerušil obléhání Beneventa a vydal se do Neapole. Nicméně komita Capuy Mitola mu poblíž řeky Calor (Calore) na místě zvaném Pugna (tj. boj) uštědřil těžkou porážku. [Protože řeka Calore teče východně od Beneventa, je možné, že Paulus měl na mysli řeku Sabatus (Sabato).]
• Protiútok císařské armády a porážka u Forina
Říká se, že když císař přišel do Neapole, tak jej jeden z jeho předních velitelů, Saburrus jménem, požádal o dvacet tisíc mužů a slíbil mu, že on sám s nimi bude bojovat proti Romualdovi a že dosáhne vítězství. A když ty vojáky dostal, přišel s nimi k místu zvaném Forinus (Forino, mezi Avellinem a Nocerou, asi dvacet pět mil východně od Neapole) a rozbil si zde svůj tábor. A když tyto věci uslyšel Grimuald, který již přitáhl do Beneventa, chtěl vyrazit proti němu. Jeho syn Grimuald mu však řekl: „To není nutné. Předej mi ale část své armády a já s pomocí Boží svedu boj proti němu. A když vybojuji vítězství, dostane se ti ještě větší slávy.“ A když se tak stalo a on přijal určitou část armády svého otce, vydal se s těmito svými lidmi proti Saburrusovi. Ještě předtím než se počal boj, nechal rozeznít polnice na všech stranách a pak se již odvážně hnal proti němu. A zatímco obě vojenské formace bojovaly se zarputilou odhodlaností, jeden muž z královy armády jménem Amalong, jenž byl královým štítonošem, vzal do obou rukou kopí, vrazil ho do jednoho Řeka malé postavy, zvedl ho ze sedla koně, na němž jel, a držel jej ve zduchu. A když to uviděla armáda Řeků, dala se v bezmezné panice na útěk. A tento útěk ji přinesl smrt a pohromu, kdežto Romuladovi a Langobardům vítězství. A tak Saburrus, jenž slíbil, že pro svého císaře dosáhne vítězství nad Langobardy, se vrátil pouze s několika lidmi a upadl do hanby. Ale Romuald, který dosáhl vítězství nad nepřítelem, se triumfálně vrátil do Beneventa a přinesl radost svému otci a bezpečí všem lidem, neboť strach z nepřítele byl již pryč.
• Císař vyraboval Řím
Když císař Constans zjistil, že proti Langobardům nedosáhne ničeho, nasměroval svoji krutost proti svým vlastní lidem, tj. proti Římanům. Opustil Neapol a přišel do Říma. [Dne 5. 7. roku 663 jako první císař po 200 letech.] U šestému milníku od města se pak setkal s papežem Vitalianem, s jeho kněžími a římským lidem, kteří jej přišli uvítat. A když přišel k prahu sv. Petra, obětoval mu pallium protkávané zlatem. Po dvanáct dnů, co pak přebýval v Říme, nechával strhávat vše, co bylo ve starodávných časech zhotoveno z kovu pro ozdobu města, přičemž zašel tak daleko, že dokonce odstranil střechu z chrámu blahoslavenné Panny Marie, který se kdysi nazýval Pantheon a byl původně vystavěný ku poctě všech bohů a nyní se souhlasem tehdejších vládců zasvěcený všem mučedníkům. Rovněž si vzal z něho bronzové desky a poslal je se všemi ostatními ozdobami do Konstantinopole.
• Císař odchází do Syrakus
Pak se císař vrátil do Neapole, odkud po souši pokračoval do města Regium (Reggio) a pak během sedmé indikace [začal v září roku 663] na Sicílii, kde se usídlil v Syrakusách. [Jeho úmyslem bylo učinit ze Sicílie základnu pro boj proti Arabům v severní Africe.] A zde sužoval obyvatelstvo Kalábrie, Sicílie, Afriky a Sardinie – prostý lid i vlastníky půdy – dosud nikdy neslýchaným způsobem. Dokonce odděloval manžele od manželek a děti od jejich rodičů. [Lidé byli prodáváni do otroctví na úhradu dlužných daní.] A lid z těchto regionů musel snášet ještě tolik dalších a neslýchaných věcí, že nikdo si nebyl jist svým životem. A dokonce posvěcené bohoslužebné nádoby a poklady svaté církve Boží byly odnášeny pryč z příkazu císaře, aby ukojily chamtivost Řeků. Císař pobýval na Sicílii od sedmé do dvanácté [správně jedenácté] indikace. A nakonec jej za všechny ty obrovské nespravedlnosti stihl trest, když byl v lázni zabit [15. 7. roku 668] svým vlastním služebníkem. [Jeho komorník Ondřej mu rozbil hlavu nádobou na mýdlo.]
• Smrt langobardské princezny
Poté králova sestra [Gisa] odvezená z Beneventa na Sicílii jako rukojmí ukončila svůj život.
• Král Grimoald se vrací do Ticina a vdává svoji druhou dceru
Když byli Benevenťané i s jejich provincií osvobozeni od Řeků, rozhodl se král Grimoald vrátit se do svého paláce v Ticinu. Transamundovi, bývalému komitovi Capuy, který mu nejlépe ze všech posloužil při získání království, dal svoji dceru, druhou sestru Grimualdovu, za manželku a jmenoval ho vévodou Spoletia (Spoleta) po Attovi, o němž jsme mluvili výše. [A pak se vrátil do Ticina.]
• V Cividale bude vládnout Lupus, Lupův útok na ostrov Gradus a jeho povstání proti králi
Když zemřel vévoda Friulů Grasulf [617 – 651], tak byl do čela vévodství jmenován Ago [651 – 663], jak jsme se již zmínili. Až do dnešních časů existuje ve Foru Julii (Cividale) Agův dům, který byl pojmenován podle něho. A když tento Ago zemřel, byl do čela Friulů postaven Lupus [663 – 666]. Tento Lupus [okamžitě po uchopení moci] vpadl s jízdní armádou na ostrov Gradus (Grado), který leží nedaleko od Aquileie, po kamenné silnici zhotovené v dávných časech přes moře, vyloupil město a z chrámů odvezl poklady církve aquilejské. Když Grimuald vyrazil do Beneventa, svěřil tomuto Lupovi do péče svůj palác.
Tento Lupus se za královy nepřítomnosti choval v Ticinu velmi nestoudně, protože si myslel, že ten se již nevrátí. Když k tomu však došlo, tak Lupus u vědomí toho, že ty věci, které neudělal správně, mohou mít pro něho nepříjemné následky, se vrátil do Fora Julii a vědom si svých špatností povstal proti tomuto králi.
Římská říše
• Theophanes Confessor
V tom roce [ve skutečnosti až po smrti císaře Konstanta] byla obsazena část Sicílie. Zajatci byli usídleni v Damašku podle jejich svobodné vůle.
• Muslimové obnovili své útoky proti říši
Po urovnání mocenských poměrů v arabském chalífátu se muslimská agresivita opět obrátila proti římské říši. Od tohoto roku podnikali stoupenci Prorokovi soustavné vpády do Malé Asie a pronikli až k městu Chalkédonu (Kadiköy, Turecko) již na dohled od Konstantinopole. Ve Středozemním moři jejich flotila ovládla ostrov Chios.
Arabský chalífát
• Trestná výprava proti Berberům
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
Perská říše
• Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.
Franská říše
• V Kolíně zemřel dlouholetý rádce austrasijských vládců místní biskup Kunibert.
Británie
• Král Západních Sasů Cenwealh vyhnal winchesterského biskupa Wineho
(¬660) Neuplynulo mnoho let od jeho odchodu z Británie [tj. biskupa v Dorchesteru Agilberta, po roce 664] a král Wineho z biskupského stolce vyhnal. Ten tedy odešel ke králi Merciů Wulfherovi a odkoupil od něho stolec londýnské obce [666]. Jejím biskupem zůstal pak až do konce svého života [675]. Z tohoto důvodu nemělo království Západních Sasů po nikoli právě krátkou dobu vůbec biskupa.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 660
Franská říše
• Ebroin se ujímá majordomátu
Nejspíše roku 657/658 (zcela jistě před rokem 660) zemřel i neustrijsko–burgundský majordomus Erchinoald a šlechta opět řešila problém nástupnictví. Po dlouhých průtazích a jistě se souhlasem královny padla její volba na Ebroina, zatímco Erchinoaldův syn Leudesius byl opomenut. Ebroin pocházel ze Soissons a třebaže nepatřil k nejurozenějším vrstvám, zastával funkce již na dvoře krále Chlodvíka II. Vysoká šlechta se na něho dívala jako na kariéristu, ale bývalé saské otrokyni/anglické otrokyni/anglické princezně královně Bathildě byl jako spoluvládce asi daleko přijatelnější než typický aristokrat Erchinoald. Do poradního sboru královny dále patřili biskup Chrodobert z Paříže a Ebroinův přítel biskup Audoin z Rouenu. Nová vládnoucí garnitura se snažila zkrotit šlechtu zahájila politiku centralizace a posílení panovnické moci. To vše samozřejmě vyvolalo nespokojenost a královna musela krvavě potlačit tři spiknutí.
• Kolem roku 660 zemřel metský biskup Goericus–Abbo a byl ve funkci nahrazen Arnulfovcem Chlodulfem, synem sv. Arnulfa z Met.
Avaři využili smrti slovanského vládce Sama (†658/659) a pronikli až k bavorským hranicím na řece Ennsu.
Římská říše
• Theophanes Confessor
Tento rok povstalo mezi Araby kacířství zvané haruránství. [Podle vesnice Harura nedaleko Kúfy. Jednalo se stoupence Alího, kteří od něho odpadli po bitvě u Siffínu. Později se nazývali cháridžovci. Během Muáwijovy vlády několikrát povstali v Iráku.] A Mauias je pochytal a pokořil lidi z Persie, zatímco povznášel ty ze Sýrie, kteří se nazývali Isamité a ještě dříve Herakité. Isamitům zvýšil platy na 200 solidů, zatímco lidem od Herakitů je snížil na 30 solidů. [Isamité a Herakité pocházeli ze Sýrie (lidé z al-Sam) a z Iráku.]
• Spory v císařově rodině
Despotický císař Konstant II. nechal popravit svého bratra Theodora, který se chtěl podílet na správě říše. Tato poprava ještě zvětšila všeobecnou nenávist vůči císaři a přispěla k jeho odchodu z Konstantinopole. Konstant nejdříve veřejně vyhlásil svůj záměr přeložit svoji rezidenci na západ, potom roku 662 odešel do Athén a Thessaloniky (Soluň, Řecko), aby se roku 663 objevil v Itálii.
• Vznik thematu Anatolikon, příchod Bulharů do Podunají
Ve snaze ochránit před arabskými útoky jihovýchod Malé Asie předal císař zdejší území do přímé správy vojákům a vytvořil tak thema Anatolikon. Na obzoru se však objevilo další nebezpečí: kolem roku 660 přišli Bulhaři pod chánem Asparuchem do dunajské delty.
• Arabové se zmocnili města Tarsu v Kilikii.
Arabský chalifát
• Arabská říše má již dva chalífy
Vzbouřený syrský místodržící Muávija ibn Abí Sufján vede občanskou válku proti chalífovi Alímu ibn Abí Tálibovi. Tento rok přijel do Jeruzaléma, aby se zde i on prohlásil nástupcem Prorokovým.
Británie
• Christianizace britských ostrovů pokračuje
Díky northumbrijskému vládci Oswymu se ke křesťanství znovu obrátili Východní Sasové a přijali northumbrijského biskupa jménem Cedd, který byl vyškolen irskou církví. (Někdy za vlády krále Sigeberhta II. mezi lety 653 – 660) V roce 660 tak zůstávali pohany jen lidé ze Sussexu a z ostrova Wight, brzy však byli obráceni i oni.
• Křesťanský král Východních Sasů Sigeberht zavražděn
A jak tak v řečeném království [Východních Sasů] po dosti dlouhý čas výchova k nebeskému životu zaznamenávala den ze dne nové úspěchy, jistě k radosti krále a celého národa, stalo se, že z popudu nepřítele všeho dobrého byl rukou vlastních příbuzných zavražděn sám král [Sigeberh II., řečený Svatý]. Ten zločin spáchali dva rodní bratři. A když je potom vyslýchal, proč to udělali, nebyli schopni říci nic jiného, než že se rozhněvali a s králem znepřátelil proto, že nadmíru šetřil své nepřátele, a když se rychle káli, s blahovolnou myslí jim odpouštěl všechny nepravosti. Takové tedy bylo provinění krále, proto byl zabit: že se srdcem věrným zachovával přikázání evangelia! […]
Po Sigeberhtovi [před rokem 653 - 660] nastoupil na trůn Swithelm [660 - 664], syn Seaxbalda. Seaxbalda pokřtil sám Cedd v království Východních Anglů na královském statku, zvaném Rendlesham [v Suffolku], to znamená „Příbytek Rendelův“. Jeho kmotrem byl král Východních Anglů Æthelwod,bratr kráel Anny, krále téhož národa.
• Agilbert rezignoval na biskupský stolec v Dorchesteru
Když se pak [král Západních Sasů] Cenwealh vrátil [po tříletém vyhnanství] do svého království, přišel z Irska do jeho země nějaký biskup Agilbert, podle národnosti sice Gal, tehdy však již drahný čas pobýval v Irsku a oddával se tu studiu Písma. Biskup se připojil ke králi a vzal na sebe dobrovolně povinnosti hlasatele evangelia. Když král viděl, jak je vzdělaný a neúnavný, požádal jej, aby zde přijal biskupský stolec a zůstal pastýřem jeho lidu. Agilbert prosbě vyhověl [650] a po mnoho let stál v čele celému národu s právy biskupa. Posléze však král, který znal jenom jazyk Sasů, byl unaven jeho cizí mluvou, a uvedl proto do země ještě dalšího biskupa [660], jenž znal zdejší jazyk. Jmenoval se Wine a byl rovněž vysvěcen na biskupa v Galii. Všechno své území rozdělil král na dvě diecéze a Winemu přidělil biskupský stolec ve městě Venta [660], které národ Sasů nazývá Wintancæstir [Winchester]. Protože se král s ním o tomto rozhodnutí neporadil, cítil se Agilbert těžce uražen a vrátil se do Galie. [Nejdříve však pobýval v Northumbrii snad jako biskup bez diecéze, kde vysvětil Wilfrida na kněze. Rovněž se účastnil synody ve Whitby.] Přijal úřad pařížského biskupa [po roce 666] a zemřel tam jako stařec [říjen roku 680].
Rok 661
Franská říše
• Spiknutí „lyonských bratrů“
Mezi regenty vládnoucími za nedospělého franského krále Chlothara III. královnou Bathildou a neustrijským majordomem Ebroinem na straně jedné a burgundskou šlechtou na straně druhé došlo k prvnímu konfliktu. K burgundským velmožům, kteří roku 657 umožnili králi Chlotharovi nástup na trůn, patřil biskup Aunemund (Dalfinus) z Lyonu a jeho jménem neznámý bratr, lyonský prefekt, tzn. vévoda nebo comes. Pocházeli z předních galorománských rodin a např. biskup vyrůstal na dvoře franských králů Dagoberta a jeho syna Chlodvíka II. Tento rok však z neznámých důvodů došlo mezi „lyonskými bratry“ a regenty k roztržce – Aunemund a prefekt byli obžalováni ze spiknutí a předvoláni na říšské shromáždění do „Maroialo“ u Orleánsu. Biskup se vymluvil na nemoc, což mu asi zachránilo život – až příští rok se zpovídal na synodě –, kdežto jeho bratr, který se k soudu dostavil, byl shledán vinným, odsouzen a popraven. Spiknutí, které se pravděpodobně provalilo již minulý rok, bylo tak rozdrceno v zárodku a nepřerostlo v občanskou válku. Není známo, zda spolu s Aunemundem nepadli i někteří další jeho kolegové, protože kronikář Wilfrid královnu přirovnává k Jezabel a obviňuje ji z toho, že nechala zabít devět biskupů a velké množství kněží a diákonů. Těch devět metropolitů však mohlo být zlikvidováno za celou dobu Bathildiny vlády a na některých vraždách měl jistě podíl i Ebroin, „jinak velmi schopný muž, který však s popravou biskupů nikdy neváhal“.
Římská říše
• Theophanes Confessor
Tento rok opustil císař Konstantinopol a přesídlil do Syrakus na Sicílii s úmyslem přenést hlavní město říše do Říma. Poslal nařízení, aby byli jeho tři synové Konstantinus, Herakleios a Tiberius přivedeni za ním. Ale obyvatelé Byzantia jim nedovolili odejít. [Datum císařova odchodu z Konstantinopole není známé. V jižní Itálii se objevil až roku 663, když po jistý čas pobýval v Řecku.]
• Arabové pokračují ve válce s římskou říší
Smrtí Alího skončila občanská válka a Muávija mohl pokračovat v útoku proti římské říši. Jeho vojska pronikla do nedávno ztracené Arménie a zemi obsadila, načež shromážděná arménská knížata vyjádřila souhlas s arabskou nadvládou. Od tohoto roku podnikal i každoroční nájezdy do Malé Asie, obvykle úspěšné, pouze s dobýváním opevněných měst si jeho lidé nevěděli příliš rady. Poslední frontu otevřel chalífa v severní Africe, kde jeho vojska útočící z Libye směrem na území dnešního Tuniska tohoto roku dobyla a vyplenila jakýsi Benzert.
Arabský chalifát
Změna v čele arabského chalífátu
Arabský chalífa Alí ibn Abí Tálib z rodu Hášimovců právě vycházel z mešity, když byl zavražděn příslušníkem sekty cháridžovců Ibn Muldžámem as–Sárimím. (Cháridžovci byli původně Alího stoupenci, kteří nesouhlasili s vyjednáváním s Umajjovcem Muáwijou ibn Abí Sufjánem a spory o trůn chtěli řešit válkou). Třebaže své dědické nároky vznesli i oba Álího synové Hasan a Husajn, jediným vládcem chalífátu se stal Muávija.
• Změna v čele arabského chalífátu
Zakladatel dynastie Umajjovců Muáwija I. nebyl zpočátku uznán v Iráku, jehož šíitští obyvatelé jako chalífovi holdovali druhému Alího synovi al–Hasanovi. Za částku pěti milionů dirhamů a výnos daní jedné z provincie říše byl však al–Hasan ještě roku 661 získán k odstoupení a Irák poté Umajjovce uznal.
Muáwijova vláda se soustředila hlavně na upevňování pozic nové dynastie. Pro Irák a Írán vybral vynikajícího správce Zijáda, který se dokázal vypořádat se všemi odbojníky. Snažil se zvětšit rodový majetek Umajjovců a část státní půdy propůjčoval těm, kteří ho věrně podporovali. (Podobně se již před ním počínali Umar a Uthmán). Velmi dobře zacházel s křesťany na svém území. Ještě za svého života ustanovil nástupcem svého syna Jazída I. a definitivně tak skoncoval se zásadou volby chalífů. K jeho obecně prospěšným zásluhám patří snahy o zlepšení podmínek života ve středoarabském Hidžázu, např. kopáním studní, stavbou přehrad k zadržování vody aj.
• Akce egyptského místodržícího Amra proti Berberů
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
• Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.
Itálie
• Smrt krále Ariberta, vlády se ujímají Godepert a Perctarit
Po devítileté vládě zemřel langobardský král král Aribert I. a království zanechal svým synům Godepertovi a Perctaritovi, kteří si rozdělili dědictví a usedli na královský trůn, aniž se nechali – byť formálně – potvrdit ve funkci volbou. Jejich vzájemné vztahy byly poznamenány vzájemnými obavami a nedůvěrou, což ulehčilo situaci opozici. Godepert pak hledal oporu u beneventského vévody Grimoalda, kterému nabídl ruku své sestry. Toho však mnozí vévodové vybídli, aby se sám zmocnil trůnu. A Grimoald pak této jejich žádost vyslyšel již příští rok.
• Smrt krále Ariberta, vlády se ujímají Godepert a Perctarit, Grimualdova úspěšná uzurpace
Poté co vládl v Ticinu (Pavii) po dobu devíti let, zemřel král Aripert a přenechal království k vládě svým dvěma synům Perctaritovi a Godepertovi, kteří ještě byli jinošského věku. Godepert se pak usídlil v Ticinu, kdežto Perctarit ve městě Mediolanum (Milán). [První případ, kdy si moc v království Lagobardů rozdělili dva králové] Štvaní zlých lidí pak vedlo k tomu, že mezi oběma bratry povstaly hádky a roznítila se nenávist až do té míry, že oba dva se pokusili uchvátit královskou moc jenom pro sebe. Načež Godepert poslal Garipalda, vévodu Turína, ke Grimualdovi, energickému vůdci lidí z Beneventa, a vyzval jej, aby přitáhl co možná nejdříve a pomohl mu proti jeho bratru Perctaritovi, za což mu slíbil svoji sestru, dceru královu. Ale vyslanec svého pána zradil a vybídl Grimualda, aby přišel a sám se chopil království Langobardů, které ti dva mladíčci promrhali, protože je již zralého věku, rozumný, moudrý a mocný. Když to Grimuald uslyšel, začal se jeho mysl zaobírat myšlenkou na získání království Langobardů. Svého syna Romualda pak ustanovil vévodou Beneventa, zatímco sám s vybranou družinou se vydal na Ticinum všude po cestě sbíraje stoupence a pomocné sbory k získání království. Komitu Transemunda z Capuy pak poslal přes Spoletium (Spoleto) a Tuscii (Toskánsko), aby zde získávali spojence mezi Langobardy. Transemund jeho příkazy úspěšně splnil a setkal se s ním v Emilii s mnoha pomocnými sbory.
Když se Grimuald přiblížil se silným oddílem odhodlaných mužů k Placentii (Piacenza), tak vyslal do Ticina ke Godepertovi Garipalda, který k němu přišel jako posel Godepertův, aby tomuto Godepertovi oznámil jeho příchod. A tak Garipald přišel ke Godepertovi a sdělil mu, že se Grimuald rychle blíží. A když se ho Godepert zeptal, na jakém místě by měl připravit svatbu pro tohoto Grimualda, tak Garipald odpověděl takto: „Slušelo by se, aby Grimuald, který přišel na tvoji výzvu a chystá se vstoupit do manželství s tvojí sestrou, oslavil svoji svatbu uvnitř paláce. A tak se také stalo, protože když Grimuald přišel, tak se mu dostalo ubytování uvnitř paláce. Ale týž Garipald, strůjce všech špatností, přesvědčil Godeperta, aby dříve než se s ním setká a bude s ním mluvit, si oblékl pod oděv pancíř, protože Grimuald jej prý chce zabít. Ale nyní tento mistr podvodu přišel za Grimualdem a řekl mu, že pokud se sám neozbrojí, tak jej Godepert zabije svým mečem, a že bude mít pod oděvem pancíř, až přijde, aby se s ním poradil. Co říci ještě dále? Nazítří se oba setkali a pozdravili se. Pak Grimuald objal Godeperta a ihned zjistil, že má pod oděvem pancíř. Proto okamžitě vytáhl z pochvy svůj meč, zbavil jej života a zmocnil se vlády v království [roku 662]. Ale Godepert měl malého syna jménem Raginpert, kterého věrní stoupenci jeho otce odvedli pryč a skryli na tajném místě. A Grimuald jej nestíhal, protože to bylo ještě malé dítě.
Když Perctarit vládnoucí v Mediolanu uslyšel, že jeho bratr byl zabit, dal se na útěk a tak rychle, jak jenom mohl, prchl ke kaganovi, králi Avarů. Svoji manželku Rodelindu a malého synáčka jménem Cunicpert zanechal Grimualdovi, který je pak poslal do exilu v Beneventu. Ale Garipald, mistr takových úskoků – a to nevykonal jenom to, o čemž jsme již mluvili, ale rovněž se dopustil podvodu, když jako vyslanec neodevzdal v Beneventu úplné a kompletní dary – se dlouho neradoval ze svých činů.
Do domu Godepertova patřil jakýsi malý člověk, trpaslík, který přišel z města Turína. A ten když se dozvěděl, že vévoda Garipald se půjde o svatém dni Velikonoc modlit do chrámu sv. Jana, tak vylezl na křitelnici baptisteria, levou rukou se přidržoval sloupku podpírající baldachýn a s obnaženým mečem schovaným pod oděvem čekal na Garipalda, který pod ním musel projít. A když Garipald pod ním procházel, odhalil svůj oděv a zasadil mu vší silou ránu mečem do krku, takže mu jediným úderem odsekl hlavu. Ti, kteří byli s Garipaldem, jej pak napadli a mnoha ranami jej zabili. Ale ještě dříve než zemřel, tak pomstil Garipaldovy špatné skutky, kterých se dopustil na jeho pánu Godepertovi.
Hispánie
• Roku 661 založil král Rekcesvint skvostný kostel sv. Jana v Bañose (San Juan Bautista de Baños de Cerrato) v dnešní palencijské provincii. Jeden latinský nápis provedený na podkovovitém oblouku pak hlásá, že kostel byl vysvěcen „Rekcesvintem, milovníkem Tvého Jména“.
Británie
• Beda Venerabilis líčí, jak se sv. Wilfrid po popravě svého ochránce lyonského biskupa Dalfina vrátil zpět do rodné Británie
Poté co [Wilfrid] zaneprázdněn tak úspěšným studiem strávil v Římě několik měsíců [vychází mi to až na sedm let, 651 – 658], vrátil se k Dalfinovi do Galie a žil u něho tři léta: přijal od něho tonzuru a stal se mu nakonec tak drahým, že ho chtěl ustanovit svým dědicem. Aby k tomu však nedošlo, postihla biskupa předčasní krutá smrt a Wilfrid tak zůstal zachován stát se spíše biskupem svého národa, to znamená Anglů. Královna Baldhilda vyslal totiž ozbrojence a poručila biskupa usmrtit. Wilfrid jako jeho duchovní následoval biskupa až na místo, kde měl být sťat a vroucně si přál zahnout spolu s ním, ač mu to biskup tvrdě zakazoval. Když však katani poznali, že je cizinec a že pochází z národa Anglů, ušetřili ho a odmítli jej usmrtit s jeho biskupem.
• Beda Venerabilis líčí, jak sv. Wilfrid dostal od krále Aldfritha klášter v kraji Ripon
Po návratu do Británie si Wilfrid získal přátelství [budoucího northumbrijského] krále Aldfritha [685 – 705], který pochopil, že je třeba vždy poslouchat a milovat katolická církevní pravidla. Proto také, když poznal, že Wilfrid je katolík, daroval mu v místě nazývaném Stamford půdu pro deset rodin a nedlouho poté klášter pro třicet rodin v kraji řečeném Ripon: toto místo totiž dal předtím [658 – 661] ku stavbě kláštera lidem, kteří vyznávali učení Irů. Ale protože později, když byli postaveni před volbu, raději odtud odešli,než by přijali katolické Velikonoce a ostatní kanonické obřady podle zvyklostí římské a apoštolské církve, daroval Aldfrith to místo Wilfridovi, neboť v něm viděl nositele lepšího učení a lepších mravů. V té době Agilbert, biskup Gewissů, o němž jsme již mluvili, na příkaz řečeného krále vysvětil Wilfrida na kněze. Král si totiž přál, aby mu tak vzdělaný a zbožný muž byl stálým osobním průvodcem jako kněz i učitel.
Rok 662
Franská říše
• Smrt krále Childeberta a pád majordoma Grimoalda
Pravděpodobně přirozenou smrtí zemřel austrasijský král Childebert Adoptivus, čímž byla oslabena i pozice jeho otce a faktického vládce země majordoma Grimoalda. Podporu proti vzmáhající se šlechtické opozici proto odjel hledat do konkurenční Neustrie, v jejíž hlavním městě Paříži však byl zatčen a krutým způsobem umučen k smrti. Na austrasijský trůn nastoupil druhý syn neustrijsko–burgundského panovníka Chlodvíka II. a sv. Bathildy Childerich II., ale vzhledem k tomu, že mu bylo teprve sedm let, musel nechat vládnout jiné. Regentské vlády se ujala jeho budoucí tchýně královna Chimnechilda (Himnechilda), vdova po austrasijském králi Sigibertovi III., a Wulfoaldus, šlechtic, který sice titul majordoma pravděpodobně přijal až roku 673, ale který už teď vystupoval jako nejmocnější muž království. Převzetí moci proběhlo klidně – jediný možný Childerichův konkurent princ Dagobert, syn Sigiberta a Chimnechildy, žil zapomenutý ve svém anglickém exilu. Protože mladý král se pro svůj dětský věk nemohl okamžitě přiženit do Sigibertovy austrasijské rodiny, bylo alespoň oznámeno jeho zasnoubení s královou dcerou a tedy vlastní sestřenicí Bilichildou.
Smrtí Childeberta Adoptiva a Grimoalda vymřela mužská větev Pipinovců, rod však pokračoval v ženské linii – Grimoaldova sestra Begga se roku 635 provdala za Arnulfovce Ansegisela, druhého syna biskupa Arnulfa z Met, který byl se svým bratrem Chlodulfem rádcem krále Sigiberta. Z tohoto manželství vzešel syn, který také dostal jméno Pipin po svém mocném dědečkovi z matčiny strany austrasijském majordomovi Pipinovi I. Staršímu. Roku 662 ztratil arnulfsko–pipinovský rod veškerou politickou moc, ale v nepříznivých 60. a 70. letech se mu podařilo ubránit své državy proti četným nepřátelům a zachovat si moc vojenskou. Také majordomus Wulfoaldus byl čelným představitelem šlechtického rodu z jihu Austrasie jim značně nepřátelského; změnu vlády uvítali i vévodové z pravého břehu Rýna s výjimkou durynského panovníka Radulfa, nebo možná již jeho nástupce. První housle ve franské říši nyní hrál mocný neustrijský majordomus Ebroin, který své mladé merovejské krále úplně zatlačil do pozadí. Oproti tomu není vůbec jasné, zda další významná postava té doby pipinovský spojenec biskup Kunibert z Kolína konec vlády Childeberta Adoptiva vůbec přežil.
• Smrt majordoma Grimoarta
V té době [640] zemřel první Pipin, syn Karlomanův a majordomus Sigeberta, krále Austrasie. Po něm se úřadu ujal jeho syn Grimoart, muž plný zla a zrady, jak se ukázalo později. Když král Sigebert zemřel [656], Grimoart se zmocnil jeho syna Dagoberta, který se měl stát králem a na kterého měl dohlížet, ostříhal mu vlasy a poslal jej do exilu v Irsku s pomocí Dodoma (též Dido), biskupa Poitiers, a dal vlastnímu synu království do držení. A když austrasijští Frankové viděli tuto jeho zradu, velmi se rozhořčili a nachystali na něj léčku, nasadili mu řetězy a poslali jej Chlodvíkovi, králi Neustrie, aby jej soudil a spravedlivě potrestal jeho zločiny. Král jej spoutaného železy věznil ve městě Paříži a pak ho umučil k smrti tak, jak si zasloužil, protože zradil svého zákonného pána.
• Pád biskupa Aunemunda
Královna Bathilda vládnoucí Neustrii a Burgundsku za svého nezletilého syna Chlothara III. a majordomus Ebroin a vyšetřovali spiknutí burgundské šlechty. Po odsouzení a popravě lyonského prefekta přišel tohoto roku na řadu i jeho bratr tamní biskup Aunemund: biskupská synoda jej uznala vinným, odvolala a na stolci nahradila Genesiem. Třebaže vyšetřování probíhalo pravděpodobně ještě příští rok, bylo již teď spiknutí v zárodku rozdrceno a nepřerostlo v občanskou válku.
Itálie
• Vévoda Grimoald se stává langobardským králem
Vzájemné vztahy langobardských králů bratrů Godeperta a Perctarita byly poznamenány vzájemnými obavami a nedůvěrou, což ulehčilo situaci opozici. Godepert hledal podporu u beneventského vévody Grimoalda, kterému nabídl ruku své sestry. Toho však mnozí vévodové vybídli, aby se sám zmocnil trůnu, a on souhlasil. Vládu v Beneventsku předal svému synovi Romoaldovi a sám vyrazil s armádou na sever. Godeperta se zbavil vraždou, královnu Rodelindu a jejího syna Cunicpert poslal do vyhnanství, přičemž pouze druhý princ Raginpert a jeho strýc Perctarit uprchli k Avarům. Grimoald se oženil – tak jak bylo naplánováno – s Godepertovou sestrou a nechal si svůj nástup na trůn potvrdit shromážděním lidu. V jeho osobě se spojilo beneventské vévodství na jihu s velkými královskými doménami na severu Itálie, což mu umožnilo stát se jedním z nejmocnějších langobardských panovníků.
Grimoald vyslal k Avarům poselstvo, které žádalo uprchlého Perctarita, v opačném případě vyhrožovalo válkou. Perctarit se nakonec podvolil a vrátil se do Itálie, kde dostal velký dům k obývání a státní apanáž. Protože se však stále cítil ohrožen na životě, dal se znovu na útěk a tentokráte zamířil do franské říše. S Franky navázaly kontakt i opoziční vévodské dvory v Turíně a Asti a vyzvaly je, aby v Itálii intervenovali ve prospěch sesazené bavorské královské dynastie. Franská armáda opravdu zamířila na jih, ale v bojích na Apeninském poloostrově byla téměř kompletně zničena.
• Grimualdova uzurpace, král Perctarit prchá k Avarům, král Perctarit se vrací do Itálie, král Perctarit prchá k Frankům
Poté co vládl v Ticinu (Pavii) po dobu devíti let zemřel král Aripert a přenechal království k vládě [roku 661] svým dvěma synům Perctaritovi a Godepertovi, kteří ještě byli jinošského věku. Godepert se pak usídlil v Ticinu, kdežto Perctarit ve městě Mediolanum (Milán). [První případ, kdy si moc v království Lagobardů rozdělili dva králové.] Štvaní zlých lidí pak vedlo k tomu, že mezi oběma bratry povstaly hádky a roznítila se nenávist až do té míry, že oba dva se pokusili uchvátit královskou moc jenom pro sebe. Načež Godepert poslal Garipalda, vévodu Turína, ke Grimualdovi, energickému vůdci lidí z Beneventa, a vyzval jej, aby přitáhl co možná nejdříve a pomohl mu proti jeho bratru Perctaritovi, za což mu slíbil svoji sestru, dceru královu, za manželku. Ale vyslanec svého pána zradil, neboť vybídl Grimualda, který byl již zralého věku, člověk rozumný, moudrý a mocný, aby přišel a sám se chopil království Langobardů, které ti dva mladíčci promrhali. Když to Grimuald uslyšel, začal se ve své mysli zaobírat myšlenkou na získání království Langobardů. Svého syna Romualda pak ustanovil vévodou Beneventa, zatímco sám se vydal s vybranou družinou na Ticinum všude po cestě sbíraje stoupence a pomocné sbory k získání království. Komitu Transemunda z Capuy pak poslal přes Spoletium (Spoleto) a Tuscii (Toskánsko), aby zde získávali spojence mezi Langobardy. Transemund jeho příkazy úspěšně splnil a setkal se s ním v Emilii s mnoha pomocnými sbory.
Když se Grimuald přiblížil se silným oddílem odhodlaných mužů k Placentii (Piacenza), tak vyslal do Ticina ke Godepertovi Garipalda, který k němu přišel jako posel Godepertův, aby tomuto Godepertovi oznámil jeho příchod. A tak Garipald přišel ke Godepertovi a sdělil mu, že se Grimuald rychle blíží. A když se ho Godepert zeptal, na jakém místě by měl připravit svatbu pro tohoto Grimualda, tak Garipald odpověděl takto: „Slušelo by se, aby Grimuald, který přišel na tvoji výzvu a chystá se vstoupit do manželství s tvojí sestrou, oslavil svoji svatbu uvnitř paláce. A tak se také stalo, protože když Grimuald přišel, tak se mu dostalo ubytování uvnitř paláce. Ale týž Garipald, strůjce všech špatností, přesvědčil Godeperta, aby si dříve než se s ním setká a bude s ním mluvit, oblékl pod oděv pancíř, protože Grimuald jej prý chce zabít. Ale potom tento mistr podvodu přišel za Grimualdem a řekl mu, že pokud se sám neozbrojí, tak jej Godepert zabije svým mečem, a že bude mít pod oděvem pancíř, až k němu přijde. Co říci ještě dále? Nazítří se oba dva setkali a zdravili se. Ale když Grimuald objal Godeperta, tak lehce zjistil, že má pod oděvem skutečně pancíř. Proto okamžitě vytáhl z pochvy svůj meč, zbavil jej života. A tak se zmocnil se vlády v království [roku 662]. Ale Godepert měl malého syna jménem Raginpert, kterého věrní stoupenci jeho otce odvedli pryč a skryli na tajném místě. A Grimuald jej nestíhal, protože to bylo ještě malé dítě.
Když Perctarit vládnoucí v Mediolanu uslyšel, že jeho bratr byl zabit, dal se na útěk a tak rychle, jak jenom mohl, prchl ke kaganovi, králi Avarů. Svoji manželku Rodelindu s malým synáčkem jménem Cunicpert zanechal Grimualdovi, který je pak poslal do exilu v Beneventu. Ale Garipald, mistr takových úskoků – a to nevykonal jenom to, o čemž jsme již mluvili, ale rovněž se dopustil podvodu, když jako vyslanec neodevzdal v Beneventu úplné a kompletní dary – se dlouho neradoval ze svých činů. Do domu Godepertova patřil jakýsi malý člověk, trpaslík, který přišel z města Turína. A ten když se dozvěděl, že vévoda Garipald se půjde o svatém dni Velikonoc modlit do chrámu sv. Jana, tak vylezl na křitelnici baptisteria, levou rukou se přidržoval sloupku podpírající baldachýn a s obnaženým mečem schovaným pod oděvem čekal na Garipalda, který pod ním musel projít. A když Garipald pod ním procházel, odhalil svůj oděv a zasadil mu vší silou ránu mečem do krku, takže mu jediným úderem odsekl hlavu. Ti, kteří byli s Garipaldem, jej pak napadli a mnoha ranami jej zabili. Ale ještě dříve než zemřel, tak pomstil Garipaldovy špatné skutky, kterých se dopustil na jeho pánu Godepertovi.
Když tento Grimuald byl v Ticinu potvrzen jako vládce, oženil se s Aripertovou dcerou, s níž byl zasnouben a jejíhož bratra Godeperta zabil. Armádu Benevenťanů, s jejíž pomocí se chopil moci, pak s mnoha dary poslal zpět domů. Ale mnoho z nich si podržel u sebe a věnoval jim velmi rozlehlé majetky. [Roku 617 zabili Římané zrádně Grimuladovy bratry Tasa a Cacca ve městě Opitergium, a proto se nelze divit, že nový král jako reprezentant nacionalistických langobardských kruhů byl v permanentní válce s východnímu impériem.]
Když se později dozvěděl, že Perctarit odešel do exilu ve Scythii a že žije u kagana, vzkázal po vyslancích onomu kaganovi, králi Avarů, že pokud si chce Perctarita podržet ve svém království, nemůže čekat, že bude zachován mír, který dosud panoval s Langobardy a s ním. A když to kagan uslyšel, nechal si přivést Perctarita a řekl mu, že Avaři si nemohou dovolit znepřátelit si Langobardy. [Podle jiného zdroje Grimuald nabídl kaganovi jeden modius zlatých mincí, pokud Perctarita zradí. Ten to ale odmítl.] A tak se Perctarit rozhodl vrátit do Itálie ke Grimualdovi, protože slyšel, že je velmi milosrdný. Když přišel do města Laudy (Lodi Vecchio, stará římská kolonie Laus Pompeia,jihovýchodně od Milána a severovýchodně od Padovy), poslal napřed Unulfa, muže sobě velmi věrného, aby králi Grimualdovi oznámil, že přichází a svěřuje se do jeho ochrany. Když to král uslyšel, tak na svoji čest slíbil, že pokud k němu Perctarit s důvěrou přijde, tak mu nebude ublíženo. Když se Perctarit setkal s Grimuladem, vyšel mu vstříc a snažil se mu padnout mu k nohám. Král jej však laskavě zadržel, pozdvihl a přijal jeho polibek. Perctarit mu řekl: „Jsem tvůj služebník. Vím, že jsi velký křesťan a nejzbožnější muž. Mohl jsem žít mezi pohany, ale spoléhaje na tvoje milsordenství jsem sem přišel, abych ti padl k nohám.“
A král přísahal a znovu mu slíbil: „U Nejvyššího, kterému vděčím za to, že jsem se narodil; přišel jsi s důvěrou ke mě, a tak nebudeš trpět jakýmkoliv příkořím a já ti poskytnu prostředky, abys mohl slušně žít.“ Pak mu nabídl ubytování v prostorném domě, aby si zde odpočinul po obtížné cestě, a nařídil, aby mu v hojné míře dodávali potraviny a další potřebné věci a platili je z veřejných prostředků. Ale když Perctarit přicházel k domu, kterého pro něho připravil král, občané Ticina ho chtěli vidět, a proto se seběhli, obstoupili jej a pozdravovali jej jako dobrého známého. Ale co by zlý jazyk nepokazil! Již za krátkou chvíli přišel za králem hříšný lichotník a prohlásil, že pokud okamžitě nezbaví Perctarita života, tak sám ztratí jak svoje království, tak svůj život, protože celé město přišlo za Perctaritem a stojí na jeho straně. Když král tyto věci uslyšel, přestal Perctaritovi důvěřovat a rychle zapomněl, co mu slíbil. Ihned začal uvažovat o vraždě nevinného člověka a i když již bylo velmi pozdě, tak se radil, jak by ho mohl příštího dne co nejsnáze zabít. A nakonec se rozhodl poslat mu několik nádob s výbranými druhy vína a různými nápoji, aby se opil a nemyslel tolik na svoji bezpečnost. Avšak jeden z těch, kteří mu přenesli ony nádoby, byl z družiny jeho otec. Onen muž se naklonil k Perctaritovi jakoby ho chtěl pozdravit a tajně mu řekl, že král jej poručil zabít. A Perctarit okamžitě nařídil svému číšníkovi, aby mu podával pouze stříbrný pohár s pouhou vodou. A když ti, co přinesli od krále ty nápoje různých druhů po něm žádali, aby z jeho rozkazu vypil celý pohár, tak jim přislíbil vypít vše ku králově poctě. Ale z oné stříbrné nádoby pil jenom vodu. A když sloužící oznámili králi, že pije dychtivě, tak král jim vesele odpověděl: „Jen ať ten opilec pije, vždyť již zítra se smíchá to samé víno s jeho krví.“ A Perctarit k sobě rychle povolal Unulfa a oznámil mu, že král ho má v úmyslu zabít. A Unulf okamžitě nařídil, aby jeho lehátko přisunuli k lehátku Perctaritovu(???) a poslal do svého domu sluhu pro povlečení. Rovněž král Grimuald nařídil svým mužům, kteří střežili dům, v němž Perctarit přebýval, aby jej za žádných okolností nenechali uniknout. A když večeře skončila a všichni odešli, zůstali Perctarit a Unulf o samotě, a to pouze s jedním Perctaritovým vestiariem [tj. sluhou pečující o oděvy], na jehož věrnost se mohli spolehnout. Tomu pak odhalili plán svého útěku a prosili jej, aby co nejdéle předstíral, že jeho pán spí ve své ložnici. A když sluha slíbil, že to udělá, naložil Unulf na Perctarita povlečení, matraci a medvědí kůži a podle předem dohodnutého plánu jej vyváděl ze dveří jako státního otroka, přičemž jej častoval mnohými urážkami, hnal před sebou a bil klackem, takže mnohokrát upadl. A když královi muži, kteří tam drželi stráž, chtěli vědět, cože se to děje, tak jim odpověděl: „Tento nicotný otrok dal mé ložní prádlo do komory toho opilce Perctarita, který je tak plný vína, že tam leží jakoby by byl mrtvý. Ale já už toho mám dost a už nebudu s tím šílencem. Od této doby budu přebývat ve své vlastním domě.“
Vyslechli to s potěšením a uvěřili, že ty věci, které jim byly řečeny, jsou pravdivé a uvolnili cestu pro Unulfa a Perctarita, o němž si mysleli, že je to otrok, protože s hlavu zakrytou nebyl k poznání. A zatímco odcházeli, věrný sluha pečlivě zavřel dveře na závoru a zůstal uvnitř sám. Unulf pak pomohl Percaritovi slést po laně z hradeb v tom rohu, který je směrem k řece Ticinum (Ticino), kde si sebral tolik společníků, kolik jenom mohl. Pak si pochytali nějaké koně na pastvinách a ještě téže noci se vydali do města Asti k Jeho, kteří tam ještě přebývali, a vzdorovali Grimualdovi. Odtamtud se Perctarit vydal tak rychle, jak jenom to bylo možné, do města Turína, načež přešel hranice Itálie a uchýlil se do země Franků. A tak Bůh všemohoucí zachránil člověka nevinného před smrtí a zadržel útok krále, jehož srdce chtělo konat dobro.
Ale král Grimuald si stále myslel, že Perctarit spí v jeho domě, a proto nařídil postavit dvě řady svých lidí od onoho místa, kde se bavil, až ke svému paláci, aby tak až jej budou vésti jejich středem neměl vůbec žádnou šanci uniknout. Pak vešli jeho lidé do domu, klepali na ty dveře, kde si mysleli, že spí, a vyzývali jej, aby se dostavil do paláce. A sluha, který byl uvnitř, je prosil těmito slovy: „Slitujte se nad ním a nechte ho ještě spát, protože je po cestě velmi unavený a spí opravdu velmi hluboce.“ A oni s tím byli svolni a oznámili králi, že Perctarit ještě spí opravdu hlubokým spánkem. Na to král řekl: „Tento večer si naplnil břicho vínem tak, že teď ho nemohou probudit.“ Pak poručil okamžitě ho vzbudit a přivést ho do paláce. A když zase přišli ke dveřím té ložnice, o níž si mysleli, že zde Perctarit spí, začali opět klepat, ale silněji. Ale sluha je opět úpěnlivě prosil, aby jej nechali na pokoji. A oni jen vztekle zakřičeli, že ten opilec se již naspal dost, a okamžitě podpatky svých bot vylomili dveře ložnice, vešli dovnitř a hledali Perctarita v posteli. A když ho nenašli, tak předpokládali, že se podvolil nutkání přírody, a když ho nenašli ani tam, tak se ptali sluhy, co se stalo s Perctaritem. A když jim odpověděl, že uprchl, tak se rozzuřili, za vlasy jej dotáhli do paláce, přivedli před krále, obvinili je z podílu na Perctaritově útěku a žádali pro něj smrt. Ale král jim nařídil, aby jej pustili, načež se ho zeptal, jakým způsobem se Perctaritovi podařilo uprchnout, a aby mu rovněž vylíčil, co se vlastně stalo. A pak se král obrátil na ty, kteří stáli kolem, a zeptal se jich: „Co si myslíte o tomto muži, který toto spáchal?“ A oni jedním hlasem řekli, že si zaslouží smrt a že by měl podstoupit krutá mučení. Ale král jim odpověděl: „U Pána Našeho, z jehož vůle jsem přišel na tento svět, tento muž si zaslouží, aby se s ním zacházelo dobře, protože pro svého pána byl ochoten podstoupit i smrt.“ A ihned nařídil, aby jej zařadili mezi jeho vlastní sluhy, uložil mu, aby mu zachovával stejnou věrnost jako Perctaritovi, za což mu sliboval mnoho výhod. A když se král zeptal, co se stalo s Unulfem, tak mu bylo sděleno, že vyhledal útočiště v chrámu požehnaného archanděla Michaela. A král mu slíbil, že pokud mu bude důvěřovat a dostaví se k němu, tak mu nebude nijak ublíženo. A když Unulf uslyšel o tomto královu slibu, přišel do paláce a padl králi k nohám, načež byl znovu dotázán, jakým způsobem se podařilo Perctaritovi uniknout. A když vše popravdě vypověděl, tak král jej pochválil za jeho věrnost a moudrost a laskavě mu ponechal vše to, co vlastnil.
A když se po jistém čase král zeptal Unulfa, zda by byl rád, kdyby zase byl s Perctaritem, tak mu odpověděl a odpřísáhl, že by raději zemřel s Perctaritem než by žil kdekoliv jinde byť v jakémkoli přepychu. Potom král povolal rovněž k sobě onoho sluhu, zda by dal přednost pobytu zde v paláci, anebo by raději marnil svůj život při putování s Perctaritem. A když mu dal tutéž odpověď jako Unulf, přijal král jejich slova velmi laskavě, pochválil je za jejich věrnost a vybídl Unulfa, aby si vzal ze svého domu cokoliv jenom chce, totiž sloužící, koně a koně všeho druhu a bez obav odešel k Perctaritovi. A stejným způsobem propustil i toho sluhu. A tak díky laskavosti krále si vzali veškerý majetek, který potřebovali, a vydali se s královou pomocí do země Franků ke svému milovanému Perctaritovi.
• Další debakl Franků za Alpami
V té době přitáhla z Provincie (Provence) armáda Franků a vstoupila do Itálie. Grimuald vytáhl proti nim s armádou Langobardů a oklamal je tímto úskokem: Když zaútočili, předstíral útěk a opustil svůj tábor i se všemi svými stany, takže zůstal úplně vylidněný. V táboře pak zanechal nádoby s výborným jídlem, ale zvláště pak velké množství znamenitého vína. Když tam Frankové přišli, tak si mysleli, že Grimuald s Langobardy v panice opustil celý svůj tábor, což je velmi rozradostnilo. Horlivě se zmocnili všeho toho, co pro ně bylo připraveno, a začali si dopřávat štědrou večeři. A když po o půlnoci odpočívali anebo spali zmoženi tím dobrým obsahem nádob a přemírou vína, tak se na ně Grimuald vrhl, porazil je a tolik jich zabil, že pouze nemnozí a s obtížemi dosáhli svého domova. To místo, kde byla tato bitva vybojovaná, se od té doby nazývá „Potok Franků“ [Rivus Francorum, Rivoli] a není to daleko od malého města Asti [Asta].
• Do Itálie přichází římská armáda, císař se vylodil v Tarentu
V těch dnech opustil císař Constantinus, který se též nazýval Constans, Konstantinopol a s přáním vyrvat Itálii z rukou Langobardů se vydal podél pobřeží do Athen, odkud pokračoval přes moře a vylodil se v Tarentu [roku 662]. Předtím ovšem zašel za jistým poustevníkem, o němž se tvrdilo, že má schopnost proroctví, a s dychtivostí se snažil zjistit, zda by mohl přemoci a porazit národ Langobardů, jenž obývá Itálii. A sluha Boží si po něm vyžádal, aby se mohl po jednu noc modlit a úpěnlivě prosit Pána o tuto věc. A když nastalo ráno, tak odpověděl císaři: „Národ Langobardů nemůže být přemožen žádným způsobem, protože jistá královna přišlá z cizí provincie postavila na jejich území kostel sv. Jana Křtitele a z tohoto důvodu sv. Jan osobně a stále prosí za národ Langobardů. Avšak po nějakém čase, až svatyně upadne do opovržení, pak tento národ zhyne.“ A je prokázána, že k tomu došlo, protože před pádem Langobardů ten kostel založený na místě zvaném Modicia (Monza) byl spravován odpornými osobami, které toto svaté místo znesvětili hanebnostmi a cizoložstvím...
• V Itálii se usadili Bulhaři
V té době (kolem roku 662) vévoda Bulharů jménem Alzeco opustil svůj vlastní národ z důvodů neznámých a vstoupil pokojně do Itálie i s celou armádou svého vévodství. Přišel ke králi Grimualdovi a slíbil mu stát se jeho služebníkem, pokud bude moci se usadit v jeho zemi. A král jej poslal do Beneventa ke svému synu Romualdovi a nařídil posledně zmíněnému, aby jemu a jeho lidem přidělil místa k obývání. [Theophanes v Historii Miscella to líčí odlišně.] Vévoda Romuald je přijal velmi laskavě a přidělil jim k usazení rozsáhlé oblasti až dosud pusté jako Sepinum (Sepino), Bovianum (Bojano a Isernii [na vysočinách Samnia] a jěště další města i s jejich územím. Alzecovi pak nařídil změnit titul a místo vévodou se měl nazývat gastaldiem (gastaldius). A tato místa obývají až do dnešních časů a ačkoliv rovněž mluví latinsky, vůbec se nevzdali používání svého vlastního jazyka.
Římská říše
• Theophanes Confessor
V tomto roce podnikli Arabové tažení proti římskému státu. Odvedli si mnoho zajatců a zdevastovali mnoho míst. [Buďto se jednalo se o tažení Busra ibn Abf Artata z roku 662/663 anebo z roku následujícího, o němž podává zprávu Tabarí.]
• Císař opouští Konstantinopol
Nenáviděný císař Konstans II. navždy opustil Konstantinopol a připlul do Athén, aby dále pokračoval přes Thessaloniku (Soluň, Řecko) do Itálie.
• Maximus Confessor zemřel
Ve věku osmdesáti let zemřel ve svém exilu v Lazice (Gruzie) nepoddajný Maximus Confessor (řecky Homologetos, Vyznavač), bojovník za ortodoxii.
Arabský chalifát
• Trestná výprava proti Berberům
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
• Změna v čele Ifrikíje
Amrův synovec Ukba bin Náfi al-Fihrí byl jmenován guvernérem Ifríkíje (dnešní Tunisko a východní Alžírsko) a vyslán na západ s úkolem dobýt tato území.
• Smrt patriarchy Benjamína
Dne 3. 1. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Benjamín. Na arcibiskupský stolec nastupuje ještě týž měsíc Agatho.
• Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.
Rok 663
Itálie
• Císař Konstans válčí proti Langobardům, návštěva císaře v Římě
Nenáviděný císař Konstans II. se rozhodl přenést své sídlo na západ. Provázen záští svých poddaných proto navždy opustil Konstantinopol, aby po krátkém pobytu v Athénách a Thessalonice (Soluň, Řecko) připlul tohoto roku do jihoitalského Tarentu s cílem dobýt Langobardy obsazené italské provincie a podrobit si Řím a celou římskou církev. Doba k provedení tohoto plánu se jevila opravdu příznivá – langobardský stát byl oslaben spory o trůn a císařské armády stále držely celou řadu italských přístavních měst.
Konstans shromáždil své žoldnéře ze Sicílie, Neapole a ostatních oblastí a s velkou armádou vyrazil na Benevento, hlavní městu stejnojmenného langobardského vévodství. Mladý vévoda Romuald se však udatně bránil a úspěšně odrážel císařské vojáky od pevných městských hradeb. Když přišla zpráva, že Romualdův otec langobardský král Grimoald vyrazil městu na pomoc, přerušil císař obléhání a stáhl se do Neapole. U Formiae (Mola di Gäeta) zanechal dvacet tisíc mužů s úkolem krýt mu záda a sám se vydal po Via Appia do Říma.
Zpráva o jeho příchodu vyvolala ve městě pozdvižení – vždyť to byl první císař od pádu západořímské říše, který se zde objevil. Ve středu dne 5. 7. na něj u šestého milníku již čekal papež Vitalianus, klérus a představitelé města Říma s kříži, zástavami a svíčkami v rukou a uvítali jej s okázalou úctou jako svého zákonného vládce. Papež a císař pak společně vstoupili do města branou Porta Sebastiana a podobně jako kdysi král Theoderich spěchali poklonit se nejdříve sv. Petrovi. U apoštolova hrobu imperátor odevzdal dary a pak se přijel ubytovat do starého císařského paláce. Řekové byli zděšeni, neboť honosná stavba byla prakticky v ruinách, a pouze část, v níž sídlil císařův dux (vévoda), byla ještě obyvatelná. Také Jupiterův chrám ležel v troskách, lázně byly zničené, akvadukty bez vody, v rozpadajících se amfiteátrech rostla tráva a fóra byla zpustošená, pouze Trajánův sloup ještě stál. Zubu času neodolal ani Circus Maximus, ani Pompeiovo divadlo, stejně jako chrám Venuše a Romy, který stál bez střechy zpola zničen. Místo starého antického Říma však bylo vidět i Řím nový – pohanské chrámy byly měněny v kostely a materiál zničených budov byl použit na stavbu křesťanských chrámů a klášterů.
Papež ukázal vzácnému hostu zářící antický Pantheon, císařský dar církvi, změněný na chrám panny Marie a všech mučedníků, a Konstantovi se natolik zalíbila jeho střecha ze zlaceného bronzu, že ji poručil strhnout a vzít s sebou na výrobu zbraní. Podobně naložit s neméně drahocennou střechou na bazilice sv. Petra se neodvážil – nechtěl riskovat povstání lidu nebo apoštolovu nevoli. V ostatních případech však již takovou ohleduplností netrpěl a za pouhých dvanáct dní se zmocnil prakticky všech antických uměleckých památek z kovu nacházejících se ve městě. Jen zázrakem přežila jezdecká socha Marka Aurelia ze zlaceného bronzu, stojící na u lateránského paláce (campus Lateraneum) východně od baziliky – Římané Konstanta uprosili a on jim Marka milostivě ponechal. Císař Konstantin stojící na vítězném oblouku Septimia Severa však již tolik štěstí nemají a byl i s koněm odvezen. Později lidé oba panovníky zaměnili a Markovu sochu začali považovat za Konstantinovu.
Po dvanácti dnech, tj. 17. 7., opustil císař město. V den svého odjezdu se ještě zúčastnil mše v chrámu sv. Petra a potom se vydal i se svojí kořistí do Neapole a odsud lodí do Syrakus. Uloupené cennosti byly uloženy na ostrově Ortygia, kam směřovaly i daně za Sicílie, Kalábrie, severní Afriky a Sardinie, často v podobě bohoslužebných nádob. Brzo po císařově smrti roku 668 zaútočili na ostrov Arabové a císařský poklad vyplenili.
• Císař Constantinus válčí proti Langobardům, návštěva císaře v Římě
Za časů krále Grimoalda vládl říši konstantinopolské Constantinus (IV., 641 – 668). Velmi si přál vyhnat z Itálie Langobardy, a proto přesunul armádu za Jaderské moře a oblehl město Benivento. Král Grimoald přitáhl s veškerou svou armádou, aby obležení prorazil. Jeho příchod vystrašil císaře natolik, že se dal na ústup, přičemž armáda pod jedním z jeho velitelů jménem Saburrus jej následovala. Saburrus svedl bitvu s králem Grimoaldem a bojoval proti němu. Langobard Amalongus, který obvykle nosil králův meč, se rovněž účastnil tohoto střetnutí. Tím samým mečem zasadil úder tomu Řekovi, pak se jej zmocnil, stáhl jej dolů ze sedla a přehodil přes krk svého koně. Ostatní Řekové byli tímto jeho činem tak vystrašeni, že opustili bojiště a dali se na útěk. Když císař Constantinus slyšel, že jeho vojáci byli poraženi, byl velmi nešťastný a rozhněvaný. Svůj hněv však obrátil proti Římanům. Šel do Říma, odkud v té době apoštol Vitalianus (657 – 672) řídil svatou církev, a poskytl mu tu čest jej přivítat. V den svého příjezdu věnoval zlaté roucho na oltář sv. Petra. Nazítří a po následujících dvanáct dnů pak nechal strhávat a odstraňovat všechny obrazy na mědi a dalších kovech, právě tak jako všechna starobylá a nádherná umělecká díla, která byla vytvořena, aby krášlila a zdobila město. Poručil odstranit a spolu se zmíněnými obrazy a mnoha jinými cenými ozdobami odvést do Konstantinopole vzácné mosazné tašky, kterým byl pokryt chrám Panny Marie a všech Svatých, a nahradit je dřevem. Když se dostal na Sicílii, dostalo se mu odměny za všechno to zlo, které vykonal. Byl velmi surový, zotročoval lidi ze Sicílie, Kalábrie, Sardinie a z Afriky, odděloval syny od otců a manželky od manželů. Pro toto zavrženíhodné jednání i pro další činy jej ještě více nenáviděli jeho vlastní lidé než nepřátelé. Proto jej zabili v lázni. Po něm po dobu jednoho roku vládl impériu jeden z jeho synů jménem Mezantius.
• Císař Constans oblehl Benevento
Poté co císař Constans [Constantinus IV.], jak jsme již řekli, přišel do Tarentu, tak jej i opustil a napadl území Benevenťanů a zmocnil se téměř všech měst Langobardů, přes která postupoval. Také odvážně napadl a vzal útokem Lucerii, bohaté město v Apulii, a zničil ji až do základů. Agerentie (Acerenza, pevnost na svazích Monte Vulture) se však vůbec nemohl zmocnit, protože to bylo místo zvláště těžce opevněna. Poté s celou svojí armádou obklíčil Beneventum a začal jej energicky obléhat. V té době držel toto vévodství Romuald, syn Grimualdův a ještě mladý muž. Jakmile se dozvěděl o příchodu cíaře, poslal svého vychovatele, Sesualda jménem, na druhý břeh řeky Padus (Pád) za svým otcem Grimualdem s naléhavou žádostí, aby svému synovi, jehož sám vychoval, co nejdříve poslal silné posily. A když to Grimuald uslyšel, okamžitě vytáhl se svojí armádou k Beneventu pomoci svému synu. Mnoho Langobardů jej však opustilo po cestě a vrátilo se domů s tvrzením, že když vyplenil palác (kdy, kde?), tak oni se nyní do Beneventa nevrátí. Mezitím císařova armáda tvrdě útočila různými obléhacími stroji na Benevento, jenž Grimuald se svými Langobardé hrdinně bránil. Neodvažoval se sice vyjít s celou svojí malou armádou ven z hradeb a svést boj muže proti muži s tak početným nepřítelem, ale často posílal vybrané mladíky do tábora nepřítele, kde zabíjeli nepřítele na všech stranách. A když se Grimuald již blížil, poslal svému synu zprávu o svém příchodu po tom samém vychovateli, o němž jsme již mluvili. Ale ten když se přiblížil k Beneventu, byl lapen a předveden před císaře, který se jej zeptal, odkud přichází. A on odpověděl, že od krále Grimualda, jenž se již rychle blíží. A císař se vylekal a začal se radit o tom, jakým způsobem by bylo možno se dohodnout s Grimualdem, načež nastoupil zpáteční cestu do Neapole. Poté co přijal jako rukojmí Romualdovu sestru, jejíž jméno bylo Gisa, uzavřel s ním mír. [Text zde není příliš konzistentní, neboť následující řádky svědčí spíše o tom, že mír uzavřen nebyl. Je možné, že Paulus Diaconus použil dva protichůdné zdroje.]
Poručil, aby vychovatele Sesualda přivedli k hradbám, a hrozil mu smrtí, pokud se Romoualdovi a lidem z města jenom zmíní o Grimualdově příchodu a pokud neprohlásí, že král nemůže přijít. A on slíbil, že to udělá, jak mu bylo uloženo. A když se přiblížil k hradbám, tak řekl, že chce vidět Romualda. A když tam Romulad rychle přišel, tak takto k němu promluvil: „Vytrvejte, pane Romualde, důvěřujte mi a nezneklidňujte se, protože váš otec vám rychle táhne na pomoc. Vězte, že tuto noc se utábořil se silnou armádou u řeky Sangrus (Sangro v provincii Abruzzi, asi padesát mil od Beneventa). Jen prosím, abyste byl milostivý k mé manželce a dětem, protože tento nevěřící národ mě nenechá žít.“ A když toto řekl, hlava mu byla odťata z příkazu císaře a válečným strojem, který nazývají petraria (vrhač kamenů, balistra?), vržena do města. Romuald pak poručil, aby mu ji přinesli, načež ji s pláčem líbal a nakonec ji nechal pohřbít ve vhodné schráně.
• Ústup císařské armády do Neapole a porážka u Pugny
Pak císař v obavách z blížícího se krále Grimualda přerušil obléhání Beneventa a vydal se do Neapole. Nicméně komita Capuy Mitola mu poblíž řeky Calor (Calore) na místě zvaném Pugna (tj. boj) uštědřil těžkou porážku. [Protože řeka Calore teče východně od Beneventa, je možné, že Paulus měl na mysli řeku Sabatus (Sabato).]
• Protiútok císařské armády a porážka u Forina
Říká se, že když císař přišel do Neapole, tak jej jeden z jeho předních velitelů, Saburrus jménem, požádal o dvacet tisíc mužů a slíbil mu, že on sám s nimi bude bojovat proti Romualdovi a že dosáhne vítězství. A když ty vojáky dostal, přišel s nimi k místu zvaném Forinus (Forino, mezi Avellinem a Nocerou, asi dvacet pět mil východně od Neapole) a rozbil si zde svůj tábor. A když tyto věci uslyšel Grimuald, který již přitáhl do Beneventa, chtěl vyrazit proti němu. Jeho syn Grimuald mu však řekl: „To není nutné. Předej mi ale část své armády a já s pomocí Boží svedu boj proti němu. A když vybojuji vítězství, dostane se ti ještě větší slávy.“ A když se tak stalo a on přijal určitou část armády svého otce, vydal se s těmito svými lidmi proti Saburrusovi. Ještě předtím než se počal boj, nechal rozeznít polnice na všech stranách a pak se již odvážně hnal proti němu. A zatímco obě vojenské formace bojovaly se zarputilou odhodlaností, jeden muž z královy armády jménem Amalong, jenž byl královým štítonošem, vzal do obou rukou kopí, vrazil ho do jednoho Řeka malé postavy, zvedl ho ze sedla koně, na němž jel, a držel jej ve zduchu. A když to uviděla armáda Řeků, dala se v bezmezné panice na útěk. A tento útěk ji přinesl smrt a pohromu, kdežto Romuladovi a Langobardům vítězství. A tak Saburrus, jenž slíbil, že pro svého císaře dosáhne vítězství nad Langobardy, se vrátil pouze s několika lidmi a upadl do hanby. Ale Romuald, který dosáhl vítězství nad nepřítelem, se triumfálně vrátil do Beneventa a přinesl radost svému otci a bezpečí všem lidem, neboť strach z nepřítele byl již pryč.
• Císař vyraboval Řím
Když císař Constans zjistil, že proti Langobardům nedosáhne ničeho, nasměroval svoji krutost proti svým vlastní lidem, tj. proti Římanům. Opustil Neapol a přišel do Říma. [Dne 5. 7. roku 663 jako první císař po 200 letech.] U šestému milníku od města se pak setkal s papežem Vitalianem, s jeho kněžími a římským lidem, kteří jej přišli uvítat. A když přišel k prahu sv. Petra, obětoval mu pallium protkávané zlatem. Po dvanáct dnů, co pak přebýval v Říme, nechával strhávat vše, co bylo ve starodávných časech zhotoveno z kovu pro ozdobu města, přičemž zašel tak daleko, že dokonce odstranil střechu z chrámu blahoslavenné Panny Marie, který se kdysi nazýval Pantheon a byl původně vystavěný ku poctě všech bohů a nyní se souhlasem tehdejších vládců zasvěcený všem mučedníkům. Rovněž si vzal z něho bronzové desky a poslal je se všemi ostatními ozdobami do Konstantinopole.
• Císař odchází do Syrakus
Pak se císař vrátil do Neapole, odkud po souši pokračoval do města Regium (Reggio) a pak během sedmé indikace [začal v září roku 663] na Sicílii, kde se usídlil v Syrakusách. [Jeho úmyslem bylo učinit ze Sicílie základnu pro boj proti Arabům v severní Africe.] A zde sužoval obyvatelstvo Kalábrie, Sicílie, Afriky a Sardinie – prostý lid i vlastníky půdy – dosud nikdy neslýchaným způsobem. Dokonce odděloval manžele od manželek a děti od jejich rodičů. [Lidé byli prodáváni do otroctví na úhradu dlužných daní.] A lid z těchto regionů musel snášet ještě tolik dalších a neslýchaných věcí, že nikdo si nebyl jist svým životem. A dokonce posvěcené bohoslužebné nádoby a poklady svaté církve Boží byly odnášeny pryč z příkazu císaře, aby ukojily chamtivost Řeků. Císař pobýval na Sicílii od sedmé do dvanácté [správně jedenácté] indikace. A nakonec jej za všechny ty obrovské nespravedlnosti stihl trest, když byl v lázni zabit [15. 7. roku 668] svým vlastním služebníkem. [Jeho komorník Ondřej mu rozbil hlavu nádobou na mýdlo.]
• Smrt langobardské princezny
Poté králova sestra [Gisa] odvezená z Beneventa na Sicílii jako rukojmí ukončila svůj život.
• Král Grimoald se vrací do Ticina a vdává svoji druhou dceru
Když byli Benevenťané i s jejich provincií osvobozeni od Řeků, rozhodl se král Grimoald vrátit se do svého paláce v Ticinu. Transamundovi, bývalému komitovi Capuy, který mu nejlépe ze všech posloužil při získání království, dal svoji dceru, druhou sestru Grimualdovu, za manželku a jmenoval ho vévodou Spoletia (Spoleta) po Attovi, o němž jsme mluvili výše. [A pak se vrátil do Ticina.]
• V Cividale bude vládnout Lupus, Lupův útok na ostrov Gradus a jeho povstání proti králi
Když zemřel vévoda Friulů Grasulf [617 – 651], tak byl do čela vévodství jmenován Ago [651 – 663], jak jsme se již zmínili. Až do dnešních časů existuje ve Foru Julii (Cividale) Agův dům, který byl pojmenován podle něho. A když tento Ago zemřel, byl do čela Friulů postaven Lupus [663 – 666]. Tento Lupus [okamžitě po uchopení moci] vpadl s jízdní armádou na ostrov Gradus (Grado), který leží nedaleko od Aquileie, po kamenné silnici zhotovené v dávných časech přes moře, vyloupil město a z chrámů odvezl poklady církve aquilejské. Když Grimuald vyrazil do Beneventa, svěřil tomuto Lupovi do péče svůj palác.
Tento Lupus se za královy nepřítomnosti choval v Ticinu velmi nestoudně, protože si myslel, že ten se již nevrátí. Když k tomu však došlo, tak Lupus u vědomí toho, že ty věci, které neudělal správně, mohou mít pro něho nepříjemné následky, se vrátil do Fora Julii a vědom si svých špatností povstal proti tomuto králi.
Římská říše
• Theophanes Confessor
V tom roce [ve skutečnosti až po smrti císaře Konstanta] byla obsazena část Sicílie. Zajatci byli usídleni v Damašku podle jejich svobodné vůle.
• Muslimové obnovili své útoky proti říši
Po urovnání mocenských poměrů v arabském chalífátu se muslimská agresivita opět obrátila proti římské říši. Od tohoto roku podnikali stoupenci Prorokovi soustavné vpády do Malé Asie a pronikli až k městu Chalkédonu (Kadiköy, Turecko) již na dohled od Konstantinopole. Ve Středozemním moři jejich flotila ovládla ostrov Chios.
Arabský chalífát
• Trestná výprava proti Berberům
Protože s Berbery usazenými v bývalé římské provincii Lybia Pentapolis byly neustálé potíže, vyslal proti nim chalífův místodržící Amr ibn al–Ás v letech 661 – 663 několik trestných výprav. Když se však jeho důstojnici roku 663 triumfálně vrátili do Egypta, našli jej již ve vážném zdravotním stavu. Velký dobyvatel a pokořitel Egypta Amr ibn al–Ás zemřel již nedlouho poté dne 6. 1. roku 664.
Perská říše
• Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.
Franská říše
• V Kolíně zemřel dlouholetý rádce austrasijských vládců místní biskup Kunibert.
Británie
• Král Západních Sasů Cenwealh vyhnal winchesterského biskupa Wineho
(¬660) Neuplynulo mnoho let od jeho odchodu z Británie [tj. biskupa v Dorchesteru Agilberta, po roce 664] a král Wineho z biskupského stolce vyhnal. Ten tedy odešel ke králi Merciů Wulfherovi a odkoupil od něho stolec londýnské obce [666]. Jejím biskupem zůstal pak až do konce svého života [675]. Z tohoto důvodu nemělo království Západních Sasů po nikoli právě krátkou dobu vůbec biskupa.