Inovace v technologii a taktice v letech 1713-1815
Napsal: 30/6/2012, 10:49
Nástin inovací v pěchotní taktice a technologii v letech
1713 až 1815 prizmatem teorie centra a periferie
Proč jedno téma dvakrát? O taktice na palbě jsem už psal. Byla z toho celkem zajímavá a místy docela vyhrocená diskuze. Nu, po nějaké době mě napadlo se na stejné téma - tedy taktiku v osmnáctém století - podívat ještě jednou a z jiného úhlu. Je tam několik chyb, nikoli faktografických, ale spíš nepřesného pojetí konceptu - někdy se k tomu vrátím - na druhou stranu si myslím, že je poměrně zřejmé co měl básník na mysli. Poslední věc se týká vypuštění Ruska. Důvody k tomu je v zásadě dva. Ten prví se týká toho že o Rusku mám v zásadě minimum informací a neumím rusky, takže si netroufám pracovat s prameny této provenience. Ten druhý se týká toho, že Rusko bylo v této době obecně pouhým konzumentem věcí přejatých ze západní Evropy.
Teoretický koncept
Rokkanova teorie definuje několik typů geograficky poměrně úzce vymezených center, tj. měst či regionů. Tyto typy jsou následující: vojensko-administrativní centra, ekonomická centra a centra kulturní. Alternativně však lze určit centrum také pomocí míst, kde se soustřeďuje určitá aktivita, a jakkoli je to většinou používáno ve smyslu ekonomickém (např. koncentrace osob zaměstnaných v terciální sféře), troufám si tvrdit, že obdobný přístup je možné aplikovat prakticky na jakoukoli činnost.
Stejným způsobem, zvětšíme-li měřítko, lze nahlížet na srovnávání jednotlivých státních útvarů toho kterého historického období. Tak jako se jako určitý region může stát ekonomickým, kulturním, či vojensko-administrativním centrem, může určitá země získat vedoucí úlohu na poli vývoje vojenských technologií a taktiky. Stane se v jistém smyslu „centrem“ této činnosti. Jeho technologii a doktríny, pokud jsou úspěšné (i pokud nejsou), mohou přebrat i ostatní státy. Tlak na inovaci ve vojenských technologiích a doktrínách samozřejmě nevzniká sám od sebe, ale je obecně vzato způsoben několika následujícími faktory.
1) Stát má zájem na zvýšení úcty a posílení váhy své diplomacie – tj. musí mít silnou armádu.
2) Stát prohraje důležitý konflikt – následují kroky, které vedou k posílení efektivity armády.
3) Obecný technologický vývoj, který nutně nemusí souviset s vojenstvím.
4) Posledním obecnějším faktorem se může ukázat vyčerpání určité taktické doktríny či nevyrovnání se s poměry na bojišti.
Pro armády zemí, které jsou v tu danou dobu na vrcholu moci, případně jsou si jisty svým postavením na mezinárodní scéně, byl typický značný konzervatismus pod heslem „vítězná sestava se nemění“. Naopak pro ty země, které se snažily vydobýt lepší postavení na slunci, je typická poměrně značná progresivita alespoň v rovině doktríny. Podobně na tom byly státy, které po prohraném konfliktu začaly hledat důvody své porážky a analyzovat cesty, jak se z nastalé situace vymanit.
Z čistě teoretického pohledu to znamená, pokud budu parafrázovat Rokkanovu teorii, že státy, které dominovaly ve válkách, byly držiteli zdrojů moci (zde ale spíše ve významu síly), přičemž jedním ze „zdrojů“ je právě ona technologická či taktická nadřazenost. Státy, které nedovedly vést úspěšně válku, o tento „zdroj“ moci přišly (potažmo ho neměly) a po uzavření míru se ho snažily znovu vytvořit, buď reformou původního a vytvořením nové koncepce-zdroje od základu, resp. převzetím doktríny vítězného státu. Ve své podstatě se pak dostávají do závislosti v té či oné činnosti. Tento stav je možno spatřovat prakticky u všech evropských států napříč všemi složkami jejich armád.
V době, kterou se v této práci hodlám zabývat, tj. od konce války o dědictví španělské do napoleonských válek, střídavě dominuje v západní a střední Evropě, nebo hraje zásadní roli několik mocností. Jsou to Francie, Velká Británie, Prusko a Rakousko. Mezinárodní politiku v osmnáctém století pak určují dva základní střety mezi velmocemi. Za prvé – antagonismus britsko-francouzský v rámci tzv. druhé stoleté války a za druhé – od čtyřicátých let, konflikt rakousko-pruský. Tyto „hlavní“ mocnosti pak vzájemným stýkáním a potýkáním mění svoje vojenské doktríny či technologie.
Nástin vývoje a šíření inovací v taktice a technologii mezi
kontinentálními velmocemi v západní a střední Evropě
Určujícím prvkem pěchotní taktiky, používané ve válkách osmnáctého století, je doktrína lineární taktiky. Tato doktrína vykrystalizovala během třicetileté války s tím, jak si jednotlivé státy (a jejich představitelé či velitelé armád) uvědomovaly význam možností, které skýtaly ruční palné zbraně. Jádrem této doktríny je soustředění co největší palebné síly na na co nejmenší prostor.
Už během třicetileté války dochází díky zmenšení hmotnosti mušket, a tím i faktické nepotřebě používání furkety, ke snížení počtu řad a roztažení fronty do šíře a zvýšení rychlosti palby. Během devadesátých let sedmnáctého století došlo ve všech zúčastněných státech k vyřazení mušket s doutnákovým zámkem a jejich nahrazení mušketami se zámkem křesadlovým.
Důvodem byla jednak jednodušší a bezpečnější obsluha, ale především výrazné zvýšení rychlosti palby. Není bez zajímavosti, že první zemí, která začala masově zavádět zbraně s křesadlovým zámkem, byla Francie Ludvíka XIV., a to už koncem osmdesátých let sedmnáctého století. Jen se tím potvrdila velká progresivita francouzské armády, která furkety vyřadila v roce 1640 a v roce 1642 vybavila flanderskou armádu bajonety. Toto se dělo prakticky na počátku snah o rozšíření francouzského vlivu.
Na počátku mnou sledované doby, tj. během války o dědictví španělské, je situace následující. Všechny armády zúčastněných států adaptovaly lineární taktiku jako v zásadě jediný správný způsob boje. Pěchota států v západní Evropě již používala mušketu s křesadlovým zámkem doplněnou o bajonet, ve Francii bez výjimky tulejový. V té době také došlo k první „doktrinální krizi“ v lineární taktice. A ta se děje tentokrát ne ve vítězící, ale v poražené Francii. Právě zde se objevují hlasy, že se boj palbou, a z něj vycházející lineární taktika, přežila a je tudíž třeba přijít s něčím novým. Za všechny jmenujme alespoň Jeana Charlese rytíře de Folard, u něj se objevuje volání po hluboké sestavě, které pro svoji výmluvnost stojí za to odcitovat: „Způsob, jakým bojujeme, je plný zásadních nedostatků. Naše bataliony neumějí útočit ani se bránit nezávisle jeden na druhém, neboť bojují v tak tenké sestavě, že mohou být snadno rozraženy, což je proti pravidlům vedení války.“4
Obrovský důraz na boj palbou však u rytíře vyvolá volání po extrému opačného rázu. „Skutečná síla jednotky spočívá v její hustotě a hloubce jejích zástupů, v jejich propojení, v jejich sevřenosti a stejně tak v sevřenosti řadů. Tato hustota činí její boky přibližně stejně silné jako její čelo. Tímto způsobem je batalion schopen odolat, rozrazit jakýkoliv batalion, který by nebojoval podle této zásady, a pohybovat se snáze a lehčeji než ostatní; naproti tomu jednotka bojující s širokým čelem a v tenké sestavě manévruje obtížně a nemůže se vyhnout vlnění řadů, jež je tak běžné v jednotkách seřazených v příliš tenké formaci…Ve válce hustota zástupů odpomáhá a zvyšuje sílu a rychlost steče, jež je v bojích vším. Je třeba brát jako pravidlo, že každý batalion, který útočí a je seřazen ve větší hloubce a má menší šíři čela, musí překonat a porazit jiný, byť silnější seřazený podle běžné metody, byť jeho křídla přesahovaly boky útočníka. Při boji tímto způsobem, je veškerá síla batalionu jen a něm samotném, aniž by jeho porážky ovlivnila ty, které jsou po jeho stranách."
Tyto zásady byly ve Francii, navzdory odporu například maršála Maurice de Saxe, v poměrně velké míře akceptovány, a to zejména po stránce obecné ideje způsobu vedení bitvy. Naopak se naprosto nijak se neprojevily v armádách vítězných mocností. Zde mám na mysli zejména Velkou Británii a Habsburskou monarchii. Důvodem nepřijetí takto zásadně modifikované lineární taktiky nebylo, jak se zdá, nic jiného než vědomí toho, že jejich doktrína v tuto dobu fungovala, a tak nebyla potřeba zavádět cokoli nového. Je však třeba zmínit, že později se Folardovy idee na krátkou dobu uplatnily v Prusku v počátcích vlády Fridricha II. – právě v době, kdy Prusko zahajuje expanzi.
Nabízí se otázka. Stala se Francie „centrem“ z hlediska vývoje taktiky? Troufám si tvrdit, že ačkoli šíření této inovace proběhlo v naprosto minimálním měřítku, se Francie stala vývojovým centrem taktiky. Díky jejímu kulturnímu vlivu, který zůstal silný prakticky po celé osmnácté století, se myšlenky nejen Folarda dostaly do všech evropských zemí, leč neexistoval racionální důvod, aby byly nějakým způsobem aplikovány.
Druhou rovinu tvoří inovace v technologiích. Všechny armády státu zúčastněných ve válce o dědictví španělské používaly, jak už bylo řečeno, muškety s křesadlovým zámkem. V naprosté většině (vyjma Španělska) se zámkem francouzského typu. Muškety protifrancouzské koalice měly několik shodných konstrukčních řešení. Prvním, jak už bylo řečeno, bylo použití francouzského zámku. Dalším bylo uchycení hlavně v předpažbí zbraně – to bylo vyřešeno pomocí kovových kolíků. Posledním shodným prvkem bylo použití dřevěného nabijáku.
Francouzské zbraně naopak prodělaly během nějakých třiceti let značnou změnu (v porovnání s ostatními). Už na francouzské mušketě m.1717 částečně zmizelo uchycení hlavně pomocí kovových kolíků a bylo nahrazeno kovovými objímkami. Díky tomuto relativně snadnému řešení mohla být zbraň lehčí a snáze ovladatelná. Francouzům se v té době také podařilo docílit značné unifikaci výroby. To bylo zase způsobeno výrobou zbraní v centrálních zbrojovkách, jako byly manufaktury v Charleville, St. Etienne nebo ve Strasbourgu. Lze říci, že Francouzi v tomto předběhli svou dobu. Ostatní státy jako Rakousko a Velká Británie měly výrobu rozesetou mezi jednotlivé dodavatele respektive subdodavatele a to poněkud stěžovalo unifikaci výroby zbraní. Přesto se již v této době vyráběly modelové řady zbraní. Francie, pokud jde o inovace na poli výroby ručních zbraní, byla vzorem pro celou Evropu – vyjma Británie a Pruska.
Francie hrála během první poloviny 18. století vedoucí úlohu ve vývoji teorie taktiky. Od počátku čtyřicátých let osmnáctého století však tuto roli přebírá Prusko Fridricha II. Fridrich byl pod značným vlivem francouzských představ o taktice, byť jeho důvody byly jiné než v případě Folarda. Fridrich zdědil po svém otci, kromě plné státní pokladny, i armádu, která byla skvěle vycvičená a dobře vybavená, leč nevyzkoušená.
Když Fridrich začal obsazením Slezska válku o rakouské dědictví, došlo u něj někdy kolem roku 1741 po bitvě u Mollwitz, respektive 1742 po bitvě u Čáslavi, k jistému „obrácení“. Mladý král až do té doby válčil po taktické stránce tak, jak bylo v té době zvykem. To jest se značným důrazem na palbu, která byla u Fridricha do té doby prakticky vším, právě v té době Prusko zavadí jako první v Evropě železné nabijáky místo dřevěných, které se lámaly a ve vlhkém počasí bobtnaly a pak nešly vytáhnout z uložení pod hlavní zbraně. Leč po těchto dvou bitvách Fridrich seznal, že další zvyšování objemu palby k ničemu nevede.
Důvodem bylo, že pruský král dospěl k závěru, že pěchota se palbou zbytečně opotřebovává, a měly by to tedy být chladné zbraně, co rozhoduje bitvy, protože pro jejich úspěšné nasazení je apriori nutná rychlost a pohyb – z toho pak vyplýval kratší čas bitvy, protože dřív nadešla rozhodující fáze a tím i menší ztráty. Inspirací mu byl právě francouzský systém.
Avšak pruská armáda v čele s králem nepřevzala francouzský systém útočných kolon, jejichž složitost byla tak často kritizována. Fridrich místo toho přišel s vlastním způsobem utváření útočných kolon, který byl po všech stránkách nadřazen francouzskému. Během druhé slezské války to byl takřka vždy Fridrich, kdo získal iniciativu a to jak po taktické, tak i strategické stránce. Fridrich podřídil útoku prakticky všechno. Tento náhled Fridrich zastával zřejmě do bitvy u Kolína roku 1758, kdy dochází k závěru, že „zaútočit na nepřítele bez získání výhody v terénu, nebo palebné, je nemožné.“ V roce 1768 pak už přímo ve své vojenské závěti píše „bitvy jsou vyhrávány palbou“. Jakkoli se Prusko ujímalo vedoucí úlohy při vytváření nových taktik, jeho doktrína našla zcela zásadní uplatnění právě až po sedmileté válce. Sám Fridrich se definitivně vrátil k defenzivnímu vedení bitvy. Z hlediska strategie pak bylo leitmotivem neustále manévrování, jehož cílem bylo odříznout protivníka od zásobovacích tras. Přesně v tomto duchu se nesla válka o bavorské dědictví, kdy nedošlo prakticky k žádné generální bitvě, která by ji měla rozhodnout.
Pokud bychom se zabývali technologickými inovacemi, tak nedochází prakticky k ničemu a lze konstatovat, že pruský voják sedmdesátých let osmnáctého století je vyzbrojen v zásadě identickou puškou, jako byl vyzbrojen v letech dvacátých.
Jinak na tom byla Francie. Zde bylo vyvinuto velké úsilí zejména koncem nebo přesněji těsně po konci sedmileté války. Hned roku 1764 byl přijat nový výcvikový řád, na který navazoval další vydaný roku 1766. Tyto výcvikové řády byly ještě velmi „francouzské“, ale již měly některé prvky převzaté z pruských.
V zásadě první ordonance, která naprosto vycházela z pruské praxe, byly řády vydané v letech 1774 a 1775. Tyto pak definitivně zastřešovala ordonance z roku 1776. V roce 1788 pak byla zavedena provizorní ordonance, nahrazená konečným reglementem z roku 1791. Tato horečná snaha dokumentuje obrovskou tlak na co nejrychlejší provedení reformy v armádě, zejména pak v pěchotě.
Stejné úsilí bylo vynaloženo do vývoje palných zbraní. V roce 1763 je zaveden nový systém ručních palných zbraní. V roce 1766 pak dojde k jeho modifikaci. Systém spočívá v následujícím – z jednoho typu muškety jsou odvozeny dlouhé ruční palné zbraně pro různé složky armády. A to tím způsobem, že jsou použity identické a zaměnitelné díly. Stejně tak se to týkalo pistolí, z jednoho typu byly odvozeny zbraně pro námořnictvo i jezdectvo. Důvod byl samozřejmě naprosto prozaický - zjednodušení výroby a zmenšení nákladů. U zbraní, tam kde to šlo, nebyly použity kolíčky, a hlaveň byla kompletně uchycena objímkami, buď ze železa, nebo z mosazi a to podle druhu jednotky, ke které měla být zbraň expedována. Zbraně s mosaznými garniturami byly vyhrazeny pro námořnictvo a jezdectvo, ty s železnými pak především pro pěchotu, samozřejmostí pak bylo kompletní oražení všech dílu zbraně výrobními a přejímacími značkami.
Asi největší inovací ve francouzském zbrojařství však bylo zavedení zbraní systému mle. 1777. Zde bylo dosaženo maximální možné zaměnitelnosti dílů zbraní i snížení počtu modelů zbraní.
Typy pušek existovaly v zásadě jen tři, a to pro pěchotu a pro dragouny a dělostřelce. Dragounský model pak používalo ještě námořnictvo (s tím, že garnitury byly kompletně mosazné) a lehká pěchota. Výhody z toho plynoucí jsou pak víc než zřejmé. Tento systém zbraní se v zásadě udržel, přes různé úpravy včetně zavedení perkusního zámku v roce 1842 až do roku 1866.
Naprosto zásadní vliv na evropské armády jak z hlediska taktiky, tak technologií, měla Francie během koaličních válek. Zde můžeme říct, že se Francie stala centrem, a země ve spojeneckém svazku s ní, či pod francouzskou nadvládou, periferiemi. Pěchotní ordonance 1791 byla zavedena ve všech státech Rýnského spolku, stejně tak ve Španělsku Josefa Bonaparta, jakož i ve Varšavském velkovévodství. Stejným způsobem pak fungovala i výroba pěchotních zbraní.
Rakousko právě díky zkušenostem z dvou prvních koaličních válek zavedlo nový systém zbraní roku 1798.9 Prusko v roce 1809 a Rusko v roce 1808. Všechny zde jmenované systémy přejímají francouzský vzor. Uchycení hlavně není řešeno kovovými kolíčky ale objímkami buď železnými, nebo mosaznými. Ráže zbraní se i u zapřisáhlých francouzských nepřítel ustaluje okolo 17.5mm, výhodou je větší metná dálka a menší hmotnost nesené munice, než u větších ráží (druhotně to pak umožňuje používat munici nepřítele). V těch zemích, které byly přátelsky naladěny Francii, je tento důvod ještě důležitější, protože zásadně zjednodušuje zásobování, i případné opravy zbraní v polních dílnách, je již alespoň teoreticky možná záměna dílu zbraní velkých zásahů.
Francie během napoleonských válek naprosto dominovala jak v technologické rovině, tak i v rovině taktiky. Rakouské pěchotní ordonance z let 1807 a 1808 prakticky kopírovaly vzory zavedené Francií. Země na kontinentu prakticky rezignovaly na svůj vlastní vývoj, převážně jen čistě přejímaly francouzské vzory, a z hlediska vývoje technologií a doktrín se staly skutečnými periferiemi.
Británie: síla navzdory pokroku?
Naprosto jiná situace byla v Británii. Velká Británie díky své geografické poloze byla poměrně izolovaná. Další poměrně důležitým faktorem, opět vyplývajícím z geografické polohy je fakt, že Británie byla maritimní velmocí. Armádu jako takovou, pomineme-li občasná skotská povstání, která skončila po polovině osmnáctého století, nepotřebovala nijak velkou. Pokud už bojovala na kontinentě, omezila se, vyjma války o dědictví španělské, na relativně malé angažmá.
Tak jako u jakékoliv jiné evropské armády, základem taktické doktríny byla lineární taktika a s tím spojený zásadní význam přiznaný boji palbou. V Británii díky omezenému nasazení své armády necítili potřebu mít nějaký řád, který by upravoval manévrování jednotek větších než peloton. Cokoli většího bylo řízeno ad hoc až hluboko do osmnáctého století, přesněji řečeno si to obstarávaly samotné pluky. Neschopnost zavést jednotný reglement se Británii stala osudnou během americké války za nezávislost. Prapory jednotlivých pěších pluků nebyly s to spolupracovat, protože každý měl pro jednotlivé manévry jiné prováděcí předpisy. Změna přišla právě až díky šoku, který způsobila prohra v Americe a ztráta kolonií. V roce 1788 publikoval sir David Dundas knihu s názvem Priciples of military movements, což byla přepracovaná práce pruského generála von Saldern. Přes kritiku, která se velmi rychle snesla na Dundasovu hlavu - knize byla vytýkána přílišná „pruskost“ - se tento spis stal v roce 1792 pod názvem Rules and regulations for His Majesty's infantry hlavním výcvikovým řádem britské pěchoty. Tento spis byl přes drobné aktualizace používán až do roku 1833, kdy byl nahrazen novějším. Tak jako Británie zaspala při zavadění taktických inovací, tak stejně zaspala i při zavádění nových modelů zbraní.
Hlavní zbraní britského pěšáka kolem roku 1715 byla, tak jako jinde hladkohlavňová puška, avšak o něco větší ráže - okolo 19mm. Hlaveň byla přichycena do předpažbí ocelovými kolíčky stejně jako u pruských nebo ruských pušek. Co je však velmi zajímavé – model této pušky vydržel s nutnými změnami (adaptace perkusního zámku) až do roku 1853, kdy byla „stará dobrá Brown Bess“ nahrazena novou zbraní firmy Enfield. Tentokrát již Británie měla zbraň, která odpovídala zemi, kde začala průmyslová revoluce.
Krátce řečeno – Británie se držela mimo hlavní evropský směr. Ani v době, kdy se nejvíce angažovala na kontinentě, nepřevzala trendy, jaké byly zde běžné. Teprve až ztráta kolonií v Americe jí přinutila poněkud zlepšit neblahý stav, v jakém se armáda, na rozdíl od námořnictva, nacházela a právě včas. Koaliční války v roce 1792 už téměř klepaly na dveře.
Z hlediska otázky centra a periferie dochází k zajímavému paradoxu. Přestože byla Británie středem průmyslové revoluce, nikdy se to neprojevilo v armádě. Ta zůstávala vždy tradiční, poněkud však zatuchlou institucí, a většinu technických inovací zaváděla prakticky ve stejné době, případně později jako ostatní evropské země.
Závěr
Lze konstatovat, že ve sledované době, tj. v letech 1713-1815, se v Evropě vytvořila dvě „centra“ vývoje pěchotní taktiky. Francie a Prusko. Francie v letech těsně po válce o dědictví španělské a potom v době po sedmileté válce prakticky až do napoleonských válek. Prusko v době války o dědictví rakouské a během sedmileté války a krátce po ní, tuto éru bychom mohly uzavřít válkou o bavorské dědictví. Doktríny vytvořené v obou zemích se během relativně krátké doby rozšířily do armád ostatních států.
Z hlediska šíření inovací v technologiích pěchotních zbraní je to pak především Francie, odkud se tyto inovace šířily, ale prakticky jen do zemí habsburské monarchie – bavíme-li se o době před rokem 1793. Zde mám na mysli především používání objímek k uchycení hlavně muškety. Tento technologicky prvek je až do napoleonských válek typický prakticky jen pro francouzské a rakouské zbraně. Pěchota Pruska, Velké Británie a Ruska používala až do napoleonských pušky s uchycením hlavně pomocí železných kolíčků. Rusko a Prusko přejde na francouzský model v roce 1808, respektive 1809.
Velká Británie tuto inovaci, stejně jako ostatní, v podstatě nikdy nepřijala. Vysvětlení toho fenoménu spatřuji především v tom, že se ve sledované době nesetkala s přímým ohrožením a byla schopna využít své geografické polohy a silného loďstva. Avšak ve chvíli, kdy nemohla využít ani jednoho, tj. během americké války za nezávislost, bylo po silné armádě veta.
Koncepce centra a periferie je pak v těchto případech použitelná právě díky své funkci najít ona centra a definovat je. Z ní také vyplývá, že Británii nelze považovat za periferii, ale právě za jedno naprosto autarkní centrum.
Seznam použité literatury
BAILEY, De Witt, Small Arms of the British Froces in america 1664-1815, Woonsocket 2009.
COLIN, Jean, Pěchota v 18. století – taktika, http://www.austerlitz.org/main.php?_art ... &csect58=1& 22.6.2012
DUNDAS, David, Principles of military movements, chiefly applied to infantry, London 1788.
GLOVER, Richard, Peninsular preparation; the reform of the british army 1795-1809, Cambridge 2008.
de SAXE, Maurice, Reveries, or, Memoires concerning the Art of War, Edinburgh 1759.
ŠPIRKO, Dušan, Rakouské křesadlové pušky a pistole systému M 1798 „Unterberger“ http://www.austerlitz.org/rakouske-kres ... rger_a1127 22. 6. 2012
ŘÍCHOVÁ, Blanka, Přehled moderních politologických teorií; Empiricko-analytický přístup v soudobé vědě, Praha 2000.
1713 až 1815 prizmatem teorie centra a periferie
Proč jedno téma dvakrát? O taktice na palbě jsem už psal. Byla z toho celkem zajímavá a místy docela vyhrocená diskuze. Nu, po nějaké době mě napadlo se na stejné téma - tedy taktiku v osmnáctém století - podívat ještě jednou a z jiného úhlu. Je tam několik chyb, nikoli faktografických, ale spíš nepřesného pojetí konceptu - někdy se k tomu vrátím - na druhou stranu si myslím, že je poměrně zřejmé co měl básník na mysli. Poslední věc se týká vypuštění Ruska. Důvody k tomu je v zásadě dva. Ten prví se týká toho že o Rusku mám v zásadě minimum informací a neumím rusky, takže si netroufám pracovat s prameny této provenience. Ten druhý se týká toho, že Rusko bylo v této době obecně pouhým konzumentem věcí přejatých ze západní Evropy.
Teoretický koncept
Rokkanova teorie definuje několik typů geograficky poměrně úzce vymezených center, tj. měst či regionů. Tyto typy jsou následující: vojensko-administrativní centra, ekonomická centra a centra kulturní. Alternativně však lze určit centrum také pomocí míst, kde se soustřeďuje určitá aktivita, a jakkoli je to většinou používáno ve smyslu ekonomickém (např. koncentrace osob zaměstnaných v terciální sféře), troufám si tvrdit, že obdobný přístup je možné aplikovat prakticky na jakoukoli činnost.
Stejným způsobem, zvětšíme-li měřítko, lze nahlížet na srovnávání jednotlivých státních útvarů toho kterého historického období. Tak jako se jako určitý region může stát ekonomickým, kulturním, či vojensko-administrativním centrem, může určitá země získat vedoucí úlohu na poli vývoje vojenských technologií a taktiky. Stane se v jistém smyslu „centrem“ této činnosti. Jeho technologii a doktríny, pokud jsou úspěšné (i pokud nejsou), mohou přebrat i ostatní státy. Tlak na inovaci ve vojenských technologiích a doktrínách samozřejmě nevzniká sám od sebe, ale je obecně vzato způsoben několika následujícími faktory.
1) Stát má zájem na zvýšení úcty a posílení váhy své diplomacie – tj. musí mít silnou armádu.
2) Stát prohraje důležitý konflikt – následují kroky, které vedou k posílení efektivity armády.
3) Obecný technologický vývoj, který nutně nemusí souviset s vojenstvím.
4) Posledním obecnějším faktorem se může ukázat vyčerpání určité taktické doktríny či nevyrovnání se s poměry na bojišti.
Pro armády zemí, které jsou v tu danou dobu na vrcholu moci, případně jsou si jisty svým postavením na mezinárodní scéně, byl typický značný konzervatismus pod heslem „vítězná sestava se nemění“. Naopak pro ty země, které se snažily vydobýt lepší postavení na slunci, je typická poměrně značná progresivita alespoň v rovině doktríny. Podobně na tom byly státy, které po prohraném konfliktu začaly hledat důvody své porážky a analyzovat cesty, jak se z nastalé situace vymanit.
Z čistě teoretického pohledu to znamená, pokud budu parafrázovat Rokkanovu teorii, že státy, které dominovaly ve válkách, byly držiteli zdrojů moci (zde ale spíše ve významu síly), přičemž jedním ze „zdrojů“ je právě ona technologická či taktická nadřazenost. Státy, které nedovedly vést úspěšně válku, o tento „zdroj“ moci přišly (potažmo ho neměly) a po uzavření míru se ho snažily znovu vytvořit, buď reformou původního a vytvořením nové koncepce-zdroje od základu, resp. převzetím doktríny vítězného státu. Ve své podstatě se pak dostávají do závislosti v té či oné činnosti. Tento stav je možno spatřovat prakticky u všech evropských států napříč všemi složkami jejich armád.
V době, kterou se v této práci hodlám zabývat, tj. od konce války o dědictví španělské do napoleonských válek, střídavě dominuje v západní a střední Evropě, nebo hraje zásadní roli několik mocností. Jsou to Francie, Velká Británie, Prusko a Rakousko. Mezinárodní politiku v osmnáctém století pak určují dva základní střety mezi velmocemi. Za prvé – antagonismus britsko-francouzský v rámci tzv. druhé stoleté války a za druhé – od čtyřicátých let, konflikt rakousko-pruský. Tyto „hlavní“ mocnosti pak vzájemným stýkáním a potýkáním mění svoje vojenské doktríny či technologie.
Nástin vývoje a šíření inovací v taktice a technologii mezi
kontinentálními velmocemi v západní a střední Evropě
Určujícím prvkem pěchotní taktiky, používané ve válkách osmnáctého století, je doktrína lineární taktiky. Tato doktrína vykrystalizovala během třicetileté války s tím, jak si jednotlivé státy (a jejich představitelé či velitelé armád) uvědomovaly význam možností, které skýtaly ruční palné zbraně. Jádrem této doktríny je soustředění co největší palebné síly na na co nejmenší prostor.
Už během třicetileté války dochází díky zmenšení hmotnosti mušket, a tím i faktické nepotřebě používání furkety, ke snížení počtu řad a roztažení fronty do šíře a zvýšení rychlosti palby. Během devadesátých let sedmnáctého století došlo ve všech zúčastněných státech k vyřazení mušket s doutnákovým zámkem a jejich nahrazení mušketami se zámkem křesadlovým.
Důvodem byla jednak jednodušší a bezpečnější obsluha, ale především výrazné zvýšení rychlosti palby. Není bez zajímavosti, že první zemí, která začala masově zavádět zbraně s křesadlovým zámkem, byla Francie Ludvíka XIV., a to už koncem osmdesátých let sedmnáctého století. Jen se tím potvrdila velká progresivita francouzské armády, která furkety vyřadila v roce 1640 a v roce 1642 vybavila flanderskou armádu bajonety. Toto se dělo prakticky na počátku snah o rozšíření francouzského vlivu.
Na počátku mnou sledované doby, tj. během války o dědictví španělské, je situace následující. Všechny armády zúčastněných států adaptovaly lineární taktiku jako v zásadě jediný správný způsob boje. Pěchota států v západní Evropě již používala mušketu s křesadlovým zámkem doplněnou o bajonet, ve Francii bez výjimky tulejový. V té době také došlo k první „doktrinální krizi“ v lineární taktice. A ta se děje tentokrát ne ve vítězící, ale v poražené Francii. Právě zde se objevují hlasy, že se boj palbou, a z něj vycházející lineární taktika, přežila a je tudíž třeba přijít s něčím novým. Za všechny jmenujme alespoň Jeana Charlese rytíře de Folard, u něj se objevuje volání po hluboké sestavě, které pro svoji výmluvnost stojí za to odcitovat: „Způsob, jakým bojujeme, je plný zásadních nedostatků. Naše bataliony neumějí útočit ani se bránit nezávisle jeden na druhém, neboť bojují v tak tenké sestavě, že mohou být snadno rozraženy, což je proti pravidlům vedení války.“4
Obrovský důraz na boj palbou však u rytíře vyvolá volání po extrému opačného rázu. „Skutečná síla jednotky spočívá v její hustotě a hloubce jejích zástupů, v jejich propojení, v jejich sevřenosti a stejně tak v sevřenosti řadů. Tato hustota činí její boky přibližně stejně silné jako její čelo. Tímto způsobem je batalion schopen odolat, rozrazit jakýkoliv batalion, který by nebojoval podle této zásady, a pohybovat se snáze a lehčeji než ostatní; naproti tomu jednotka bojující s širokým čelem a v tenké sestavě manévruje obtížně a nemůže se vyhnout vlnění řadů, jež je tak běžné v jednotkách seřazených v příliš tenké formaci…Ve válce hustota zástupů odpomáhá a zvyšuje sílu a rychlost steče, jež je v bojích vším. Je třeba brát jako pravidlo, že každý batalion, který útočí a je seřazen ve větší hloubce a má menší šíři čela, musí překonat a porazit jiný, byť silnější seřazený podle běžné metody, byť jeho křídla přesahovaly boky útočníka. Při boji tímto způsobem, je veškerá síla batalionu jen a něm samotném, aniž by jeho porážky ovlivnila ty, které jsou po jeho stranách."
Tyto zásady byly ve Francii, navzdory odporu například maršála Maurice de Saxe, v poměrně velké míře akceptovány, a to zejména po stránce obecné ideje způsobu vedení bitvy. Naopak se naprosto nijak se neprojevily v armádách vítězných mocností. Zde mám na mysli zejména Velkou Británii a Habsburskou monarchii. Důvodem nepřijetí takto zásadně modifikované lineární taktiky nebylo, jak se zdá, nic jiného než vědomí toho, že jejich doktrína v tuto dobu fungovala, a tak nebyla potřeba zavádět cokoli nového. Je však třeba zmínit, že později se Folardovy idee na krátkou dobu uplatnily v Prusku v počátcích vlády Fridricha II. – právě v době, kdy Prusko zahajuje expanzi.
Nabízí se otázka. Stala se Francie „centrem“ z hlediska vývoje taktiky? Troufám si tvrdit, že ačkoli šíření této inovace proběhlo v naprosto minimálním měřítku, se Francie stala vývojovým centrem taktiky. Díky jejímu kulturnímu vlivu, který zůstal silný prakticky po celé osmnácté století, se myšlenky nejen Folarda dostaly do všech evropských zemí, leč neexistoval racionální důvod, aby byly nějakým způsobem aplikovány.
Druhou rovinu tvoří inovace v technologiích. Všechny armády státu zúčastněných ve válce o dědictví španělské používaly, jak už bylo řečeno, muškety s křesadlovým zámkem. V naprosté většině (vyjma Španělska) se zámkem francouzského typu. Muškety protifrancouzské koalice měly několik shodných konstrukčních řešení. Prvním, jak už bylo řečeno, bylo použití francouzského zámku. Dalším bylo uchycení hlavně v předpažbí zbraně – to bylo vyřešeno pomocí kovových kolíků. Posledním shodným prvkem bylo použití dřevěného nabijáku.
Francouzské zbraně naopak prodělaly během nějakých třiceti let značnou změnu (v porovnání s ostatními). Už na francouzské mušketě m.1717 částečně zmizelo uchycení hlavně pomocí kovových kolíků a bylo nahrazeno kovovými objímkami. Díky tomuto relativně snadnému řešení mohla být zbraň lehčí a snáze ovladatelná. Francouzům se v té době také podařilo docílit značné unifikaci výroby. To bylo zase způsobeno výrobou zbraní v centrálních zbrojovkách, jako byly manufaktury v Charleville, St. Etienne nebo ve Strasbourgu. Lze říci, že Francouzi v tomto předběhli svou dobu. Ostatní státy jako Rakousko a Velká Británie měly výrobu rozesetou mezi jednotlivé dodavatele respektive subdodavatele a to poněkud stěžovalo unifikaci výroby zbraní. Přesto se již v této době vyráběly modelové řady zbraní. Francie, pokud jde o inovace na poli výroby ručních zbraní, byla vzorem pro celou Evropu – vyjma Británie a Pruska.
Francie hrála během první poloviny 18. století vedoucí úlohu ve vývoji teorie taktiky. Od počátku čtyřicátých let osmnáctého století však tuto roli přebírá Prusko Fridricha II. Fridrich byl pod značným vlivem francouzských představ o taktice, byť jeho důvody byly jiné než v případě Folarda. Fridrich zdědil po svém otci, kromě plné státní pokladny, i armádu, která byla skvěle vycvičená a dobře vybavená, leč nevyzkoušená.
Když Fridrich začal obsazením Slezska válku o rakouské dědictví, došlo u něj někdy kolem roku 1741 po bitvě u Mollwitz, respektive 1742 po bitvě u Čáslavi, k jistému „obrácení“. Mladý král až do té doby válčil po taktické stránce tak, jak bylo v té době zvykem. To jest se značným důrazem na palbu, která byla u Fridricha do té doby prakticky vším, právě v té době Prusko zavadí jako první v Evropě železné nabijáky místo dřevěných, které se lámaly a ve vlhkém počasí bobtnaly a pak nešly vytáhnout z uložení pod hlavní zbraně. Leč po těchto dvou bitvách Fridrich seznal, že další zvyšování objemu palby k ničemu nevede.
Důvodem bylo, že pruský král dospěl k závěru, že pěchota se palbou zbytečně opotřebovává, a měly by to tedy být chladné zbraně, co rozhoduje bitvy, protože pro jejich úspěšné nasazení je apriori nutná rychlost a pohyb – z toho pak vyplýval kratší čas bitvy, protože dřív nadešla rozhodující fáze a tím i menší ztráty. Inspirací mu byl právě francouzský systém.
Avšak pruská armáda v čele s králem nepřevzala francouzský systém útočných kolon, jejichž složitost byla tak často kritizována. Fridrich místo toho přišel s vlastním způsobem utváření útočných kolon, který byl po všech stránkách nadřazen francouzskému. Během druhé slezské války to byl takřka vždy Fridrich, kdo získal iniciativu a to jak po taktické, tak i strategické stránce. Fridrich podřídil útoku prakticky všechno. Tento náhled Fridrich zastával zřejmě do bitvy u Kolína roku 1758, kdy dochází k závěru, že „zaútočit na nepřítele bez získání výhody v terénu, nebo palebné, je nemožné.“ V roce 1768 pak už přímo ve své vojenské závěti píše „bitvy jsou vyhrávány palbou“. Jakkoli se Prusko ujímalo vedoucí úlohy při vytváření nových taktik, jeho doktrína našla zcela zásadní uplatnění právě až po sedmileté válce. Sám Fridrich se definitivně vrátil k defenzivnímu vedení bitvy. Z hlediska strategie pak bylo leitmotivem neustále manévrování, jehož cílem bylo odříznout protivníka od zásobovacích tras. Přesně v tomto duchu se nesla válka o bavorské dědictví, kdy nedošlo prakticky k žádné generální bitvě, která by ji měla rozhodnout.
Pokud bychom se zabývali technologickými inovacemi, tak nedochází prakticky k ničemu a lze konstatovat, že pruský voják sedmdesátých let osmnáctého století je vyzbrojen v zásadě identickou puškou, jako byl vyzbrojen v letech dvacátých.
Jinak na tom byla Francie. Zde bylo vyvinuto velké úsilí zejména koncem nebo přesněji těsně po konci sedmileté války. Hned roku 1764 byl přijat nový výcvikový řád, na který navazoval další vydaný roku 1766. Tyto výcvikové řády byly ještě velmi „francouzské“, ale již měly některé prvky převzaté z pruských.
V zásadě první ordonance, která naprosto vycházela z pruské praxe, byly řády vydané v letech 1774 a 1775. Tyto pak definitivně zastřešovala ordonance z roku 1776. V roce 1788 pak byla zavedena provizorní ordonance, nahrazená konečným reglementem z roku 1791. Tato horečná snaha dokumentuje obrovskou tlak na co nejrychlejší provedení reformy v armádě, zejména pak v pěchotě.
Stejné úsilí bylo vynaloženo do vývoje palných zbraní. V roce 1763 je zaveden nový systém ručních palných zbraní. V roce 1766 pak dojde k jeho modifikaci. Systém spočívá v následujícím – z jednoho typu muškety jsou odvozeny dlouhé ruční palné zbraně pro různé složky armády. A to tím způsobem, že jsou použity identické a zaměnitelné díly. Stejně tak se to týkalo pistolí, z jednoho typu byly odvozeny zbraně pro námořnictvo i jezdectvo. Důvod byl samozřejmě naprosto prozaický - zjednodušení výroby a zmenšení nákladů. U zbraní, tam kde to šlo, nebyly použity kolíčky, a hlaveň byla kompletně uchycena objímkami, buď ze železa, nebo z mosazi a to podle druhu jednotky, ke které měla být zbraň expedována. Zbraně s mosaznými garniturami byly vyhrazeny pro námořnictvo a jezdectvo, ty s železnými pak především pro pěchotu, samozřejmostí pak bylo kompletní oražení všech dílu zbraně výrobními a přejímacími značkami.
Asi největší inovací ve francouzském zbrojařství však bylo zavedení zbraní systému mle. 1777. Zde bylo dosaženo maximální možné zaměnitelnosti dílů zbraní i snížení počtu modelů zbraní.
Typy pušek existovaly v zásadě jen tři, a to pro pěchotu a pro dragouny a dělostřelce. Dragounský model pak používalo ještě námořnictvo (s tím, že garnitury byly kompletně mosazné) a lehká pěchota. Výhody z toho plynoucí jsou pak víc než zřejmé. Tento systém zbraní se v zásadě udržel, přes různé úpravy včetně zavedení perkusního zámku v roce 1842 až do roku 1866.
Naprosto zásadní vliv na evropské armády jak z hlediska taktiky, tak technologií, měla Francie během koaličních válek. Zde můžeme říct, že se Francie stala centrem, a země ve spojeneckém svazku s ní, či pod francouzskou nadvládou, periferiemi. Pěchotní ordonance 1791 byla zavedena ve všech státech Rýnského spolku, stejně tak ve Španělsku Josefa Bonaparta, jakož i ve Varšavském velkovévodství. Stejným způsobem pak fungovala i výroba pěchotních zbraní.
Rakousko právě díky zkušenostem z dvou prvních koaličních válek zavedlo nový systém zbraní roku 1798.9 Prusko v roce 1809 a Rusko v roce 1808. Všechny zde jmenované systémy přejímají francouzský vzor. Uchycení hlavně není řešeno kovovými kolíčky ale objímkami buď železnými, nebo mosaznými. Ráže zbraní se i u zapřisáhlých francouzských nepřítel ustaluje okolo 17.5mm, výhodou je větší metná dálka a menší hmotnost nesené munice, než u větších ráží (druhotně to pak umožňuje používat munici nepřítele). V těch zemích, které byly přátelsky naladěny Francii, je tento důvod ještě důležitější, protože zásadně zjednodušuje zásobování, i případné opravy zbraní v polních dílnách, je již alespoň teoreticky možná záměna dílu zbraní velkých zásahů.
Francie během napoleonských válek naprosto dominovala jak v technologické rovině, tak i v rovině taktiky. Rakouské pěchotní ordonance z let 1807 a 1808 prakticky kopírovaly vzory zavedené Francií. Země na kontinentu prakticky rezignovaly na svůj vlastní vývoj, převážně jen čistě přejímaly francouzské vzory, a z hlediska vývoje technologií a doktrín se staly skutečnými periferiemi.
Británie: síla navzdory pokroku?
Naprosto jiná situace byla v Británii. Velká Británie díky své geografické poloze byla poměrně izolovaná. Další poměrně důležitým faktorem, opět vyplývajícím z geografické polohy je fakt, že Británie byla maritimní velmocí. Armádu jako takovou, pomineme-li občasná skotská povstání, která skončila po polovině osmnáctého století, nepotřebovala nijak velkou. Pokud už bojovala na kontinentě, omezila se, vyjma války o dědictví španělské, na relativně malé angažmá.
Tak jako u jakékoliv jiné evropské armády, základem taktické doktríny byla lineární taktika a s tím spojený zásadní význam přiznaný boji palbou. V Británii díky omezenému nasazení své armády necítili potřebu mít nějaký řád, který by upravoval manévrování jednotek větších než peloton. Cokoli většího bylo řízeno ad hoc až hluboko do osmnáctého století, přesněji řečeno si to obstarávaly samotné pluky. Neschopnost zavést jednotný reglement se Británii stala osudnou během americké války za nezávislost. Prapory jednotlivých pěších pluků nebyly s to spolupracovat, protože každý měl pro jednotlivé manévry jiné prováděcí předpisy. Změna přišla právě až díky šoku, který způsobila prohra v Americe a ztráta kolonií. V roce 1788 publikoval sir David Dundas knihu s názvem Priciples of military movements, což byla přepracovaná práce pruského generála von Saldern. Přes kritiku, která se velmi rychle snesla na Dundasovu hlavu - knize byla vytýkána přílišná „pruskost“ - se tento spis stal v roce 1792 pod názvem Rules and regulations for His Majesty's infantry hlavním výcvikovým řádem britské pěchoty. Tento spis byl přes drobné aktualizace používán až do roku 1833, kdy byl nahrazen novějším. Tak jako Británie zaspala při zavadění taktických inovací, tak stejně zaspala i při zavádění nových modelů zbraní.
Hlavní zbraní britského pěšáka kolem roku 1715 byla, tak jako jinde hladkohlavňová puška, avšak o něco větší ráže - okolo 19mm. Hlaveň byla přichycena do předpažbí ocelovými kolíčky stejně jako u pruských nebo ruských pušek. Co je však velmi zajímavé – model této pušky vydržel s nutnými změnami (adaptace perkusního zámku) až do roku 1853, kdy byla „stará dobrá Brown Bess“ nahrazena novou zbraní firmy Enfield. Tentokrát již Británie měla zbraň, která odpovídala zemi, kde začala průmyslová revoluce.
Krátce řečeno – Británie se držela mimo hlavní evropský směr. Ani v době, kdy se nejvíce angažovala na kontinentě, nepřevzala trendy, jaké byly zde běžné. Teprve až ztráta kolonií v Americe jí přinutila poněkud zlepšit neblahý stav, v jakém se armáda, na rozdíl od námořnictva, nacházela a právě včas. Koaliční války v roce 1792 už téměř klepaly na dveře.
Z hlediska otázky centra a periferie dochází k zajímavému paradoxu. Přestože byla Británie středem průmyslové revoluce, nikdy se to neprojevilo v armádě. Ta zůstávala vždy tradiční, poněkud však zatuchlou institucí, a většinu technických inovací zaváděla prakticky ve stejné době, případně později jako ostatní evropské země.
Závěr
Lze konstatovat, že ve sledované době, tj. v letech 1713-1815, se v Evropě vytvořila dvě „centra“ vývoje pěchotní taktiky. Francie a Prusko. Francie v letech těsně po válce o dědictví španělské a potom v době po sedmileté válce prakticky až do napoleonských válek. Prusko v době války o dědictví rakouské a během sedmileté války a krátce po ní, tuto éru bychom mohly uzavřít válkou o bavorské dědictví. Doktríny vytvořené v obou zemích se během relativně krátké doby rozšířily do armád ostatních států.
Z hlediska šíření inovací v technologiích pěchotních zbraní je to pak především Francie, odkud se tyto inovace šířily, ale prakticky jen do zemí habsburské monarchie – bavíme-li se o době před rokem 1793. Zde mám na mysli především používání objímek k uchycení hlavně muškety. Tento technologicky prvek je až do napoleonských válek typický prakticky jen pro francouzské a rakouské zbraně. Pěchota Pruska, Velké Británie a Ruska používala až do napoleonských pušky s uchycením hlavně pomocí železných kolíčků. Rusko a Prusko přejde na francouzský model v roce 1808, respektive 1809.
Velká Británie tuto inovaci, stejně jako ostatní, v podstatě nikdy nepřijala. Vysvětlení toho fenoménu spatřuji především v tom, že se ve sledované době nesetkala s přímým ohrožením a byla schopna využít své geografické polohy a silného loďstva. Avšak ve chvíli, kdy nemohla využít ani jednoho, tj. během americké války za nezávislost, bylo po silné armádě veta.
Koncepce centra a periferie je pak v těchto případech použitelná právě díky své funkci najít ona centra a definovat je. Z ní také vyplývá, že Británii nelze považovat za periferii, ale právě za jedno naprosto autarkní centrum.
Seznam použité literatury
BAILEY, De Witt, Small Arms of the British Froces in america 1664-1815, Woonsocket 2009.
COLIN, Jean, Pěchota v 18. století – taktika, http://www.austerlitz.org/main.php?_art ... &csect58=1& 22.6.2012
DUNDAS, David, Principles of military movements, chiefly applied to infantry, London 1788.
GLOVER, Richard, Peninsular preparation; the reform of the british army 1795-1809, Cambridge 2008.
de SAXE, Maurice, Reveries, or, Memoires concerning the Art of War, Edinburgh 1759.
ŠPIRKO, Dušan, Rakouské křesadlové pušky a pistole systému M 1798 „Unterberger“ http://www.austerlitz.org/rakouske-kres ... rger_a1127 22. 6. 2012
ŘÍCHOVÁ, Blanka, Přehled moderních politologických teorií; Empiricko-analytický přístup v soudobé vědě, Praha 2000.