Rok 628
Římská říše
•
Římsko–perská válka
Dlouholetá válka mezi říší římskou a perskou se pomalu chýlí ke konci a vítězný císař Heraklios I. směřuje do nitra Persie. V první den nového roku mu zajatí pastýři královských stád sdělili, že perský král Chosroes II. utekl ze zámku Dastagerd už 23. 12. Úplavicí postižený šáh zatím dorazil do Seleukie (Tell Omar, Irák) nedaleko svého sídelního města Ktésifontu (Ták-i-Kisrá, Irák), odkud rozeslal svým velitelům list, v němž přikázal vyšetřit, kdo se v bitvách choval zbaběle, a nařídil tyto osoby potrestat. Poté co odmítl císařovu mírovou nabídku, připravoval další vojenskou kampaň. Do čela nově sebrané armády postavil Gundabunase, kterému poručil spojit se s těmi, co přežili porážku Razatovy armády v bitvě u Ninive, a zaujmout obranné postavení na západním břehu Naharvánu. Jeho rozkaz byl splněn a mosty přes řeku strženy.
Chosroeovy výhrůžky vzal smrtelně vážně perský generál Šáhrvaráz a v obavách o svůj život se odhodlal k intrice. Rozeslal perským velitelům list, jehož obsah by zlomil věrnost kteréhokoliv velitelského sboru: šáh prý přikázal popravit na 300 až 400 svých důstojníků. Poté uzavřel s císařovým bratrem Konstantinem příměří, opustil tábor u Chalkedonu a vrátil se zpět do Persie.
Mezitím překročila Herakleiova armáda řeku Tornu a obsadila zámek Beklam (Beklal). Příjemným povyražením pro vojáky se stal lov zvěře v místní královské oboře spojený s následným rožněním úlovku. Římané se pak rozdělili na dvě skupiny – první zničila zámek Berdarch a druhá obsadila dne 6. 1. královský palác Dastagerd asi 80 mil severně od Ktésifontu, kde získala obrovskou kořist a osvobodila četné křesťanské zajatce ze Sýrie, Palestiny a Egypta včetně jeruzalémského patriarchy Zachariáše. Císař zde strávil svátek Epifania (Zjevení Kristova), aby se již o den později vydal opět na jih. Vše co nemohlo být odvezeno shořelo spolu s palácem. Historik Theofanes tak želí nejenom jeho „svrchovaně uměleckých a obdivuhodných budov“ a zoologické zahrady, ale i obrovského množství koření, cukru, zázvoru, ložního prádla, koberců a výrobků z drahých kovů.
Bohatství nashromážděné v paláci muselo být opravdu nesmírné. Jistý arabský zdroj např. uvádí, že Chosroes zde měl na na patnáct tisíc hudebnic, osm tisíc gardistů, dvacet tisíc pět set koní a devět set šedesát slonů. Podle jiného Araba zase strop jednoho sálu pokrývala replika noční oblohy a speciální zařízení bylo schopno spouštět hrom a déšť.
Desátého ledna se císař objevil u dvanáctému milníku na východ od Naharvánu již na dohled od Ktésifontu. Zde však přerušil svůj postup a obrátil se zpět na sever. Těžko říci, co ho k tomu rozhodnutí vedlo, nejpravděpodobnější však je, že se nějakým způsobem dozvěděl, že se chystá státní převrat.
Ke změně na perskému trůnu opravdu došlo 23. 2. a moci se ujal Chosroeův syn Kavád Široé (Kavadh II.). Chosroes však velmi dobře chápal, že sesazením to pro něj všechno rozhodně neskončila, a proto se po dvou dnech pokusil o útěk. Celá akce však skončila už na zahradě, kde tělnatý monarcha nedokázal přelézt zeď. (Podle jiného zdroje se však v zahradě pouze schoval a byl zatčen, když si šel obstarat něco k jídlu.) O čtyři dny později vstoupil do jeho komnaty syn vrchního místodržícího Mihr Hormizd a zabil jej sekerou; usmrceni byli i jeho synové, kteří pro svého bratra Kaváda představovali potenciální nebezpečí.
Císař tyto zprávy dostal, když tábořil Šáhrzúru. Již o den později se vydal za vytrvalého sněžení přes „Dvory Jazdénovy“ a řeku Záb k pohoří Zará, jehož hlavní hřeben překročil prvého března. Osm dní pak odpočíval v Barzá, aby pokračoval do Ganzaku (Tákab, Tekab, iránský Kurdistán). Dne 11. 3. již byl v tomto hlavním městě provincie Atropatény a čekal na konec sněhové kalamity. O čtyři dny později/po 8. 5. poslal do Konstantinopole dopis se zprávou o svém vítězství, který byl slavnostně čten na svatodušní neděli 15. 5. v hlavním konstantinopolském chrámu Hagia Sophia.
Dne 24. 3. přišel do Armanu sekretář perského krále Faiak a poslal odsud Herakleiovi dopis, v němž mu oznámil Kavádův nástup na trůn, navrhl mírová jednání a žádal pro sebe jako diplomata bezpečnostní záruky. O den později vyslal Herakleios Eliáše Barsoku a Theodata, aby k němu perské vyslance přivedli. Ti ale už předposlední březnový den písemně do tábora oznámili, že se pro sněhové závěje nemohou do Armanu dostat. Teprve když přestalo sněžit, mohl se Faiak setkat s císařem. Dne 3. 4. byly dohodnuty podmínky předběžného míru a o pět dní později odešel Peršan s císařským tajemníkem Eustathiem do Ktésifontu, aby zde obě dosud znepřátelené mocnosti uzavřely mír. Římané se vzdali nároků na stará perská území, přičemž tak jako dosud zůstal Eufrat na svém středním toku hranicí. Peršané se naopak zavázali vrátit území zabrané po roce 603, provincie vyklidit a odvolat z nich své úřednictvo a vojsko. Dále museli vrátit zajatce, vojenské symboly a sv. Kříž uloupený v Jeruzalémě roku 614/615. Kolaboranti s perskou mocí, např. jeruzalémští Židé, však neměli být trestáni. Po šesti krvavých tažení tedy císař Herakleios dovedl svoji zemi k naprostému triumfu a nyní se mohl stáhnout do Arménie. Jeho říše byla však zcela vyčerpaná, válka spotřebovala neslýchané finanční prostředky a stála život na dvě stě tisíc mužů.
V létě Peršané opouštěli okupovaná území, některým se ale asi domů příliš nechtělo, neboť např. Edessu (Urfa, Turecko) musel císařův bratr Theodor ostřelovat z velkých katapultů. Situace kolem perského trůnu se zkomplikoval smrtí krále Kaváda, který se během cesty na letní byt do Holvánu nakazil morem (srpen 628). Vlády v zemi se ujal jeho teprve sedmiletý syn Ardašír (Ardashir III.), který však vládl pouhých osmnáct měsíců.
Byzantská říše kolem 650 po bitvách s Persii
•
Návrat sv. Kříže
Není ani příliš jasné, kdo Herakleiovi odevzdal sv. Kříž. Je možné, že to byl ještě před svojí smrtí král Kavád Široé. Podle jiného zdroje (Drapeyron) to však spíše vypadá tak, že císař kontaktoval perského generála Šáhrvaráze a jako odměnu za Kříž mu slíbil perskou korunu. Po uzavření dohody se vrátil do svého paláce v Chalkedonu, odkud vyslal svého bratra Theodora, aby Kříž přivezl. Theodorova mise byla úspěšná, relikvie byla nalezena a odevzdána císaři, který s ní triumfálně vstoupil do Konstantinopole a provizorně uložil v chrámu Hagia Sofia. To prý bylo 14. 9. 628. (Datum si Drapeyron spletl s datumem Povýšení sv. Kříže v Jeruzalémě roku následujícího.) První křížová výprava tedy skončila jedním z největších triumfů v historii.
Sebeos má sice opět trochu jiný názor, ale i on tvrdí, že Kříž odevzdal Herakleiovi Šáhrvaráz a že se oba muži setkali osobně po Kavádově smrti (někdy v srpnu roku 628). Herakleios tehdy nabídl generálovi svoji podporu při uplatňování jeho nárokům na perský trůn, vrátí–li mu Kříž. Šáhrvaráz nabídku přijal, vytáhl na Ktésifont a město dobyl. Zabil krále Ardašíra a mnoho šlechticů a s „maximálním spěchem“ doručil prostřednictvím zvláštních vyslanců Kříž Herakleiovi. Pokud je to pravda, nemohl jej císař dostat dříve něž před Vánocemi roku 628. Sebeos také uvádí, že Šáhrvaráz byl právě v Alexandrii, když dostal výzvu k jednání. Nejedná se samozřejmě o Alexandrii egyptskou, ale syrskou. Podle Masúdího však Šáhrvaráz vyrazil proti Ktésifontu ze syrské Antiochie.
• Císař Herakleios jmenoval do Albánie (Ázerbajdžánu) nového vládnoucího knížete, který sympatizoval s jeho církevní politikou.
Perská říše
•
Římská ofenzíva končí a císař se vrací na sever
Po bitvě a obsazení Ninive překročil císař Héraklios nejprve Velká Záb a vyslal jako předvoj arménský oddíl pod vedením generála Georgia, aby zajistil další postup. Georgios obsadil čtyři mosty pře Malý Záb, císař přešel řeku 23. prosince a ubytoval se v „Jazdénových domech“, což bylo jméno panství, které patřilo dříve vrchnímu říšskému finančníkovi. A tam oslavili Římané vánoce. Potom táhl dále krajinou, zničil dva letohrádky Dezeridan („Hrad panošů“) a Rusu, přešel řeku Tornu a obsadil Beklam (nebo Beklal) v prvních dnech roku 628. Beklam bylo pěkné panství, ve kterém bylo hojně domácího zvířectva a tři periboly (obory), ve kterých byli pštrosi, antilopy a onageři. Římané ukořistili mnoho vepřů, ovcí a skotu, mnoho toho rozdali lidu a v0áparcích uspořádali lovy. Kronikáři vypočítávají, co se snědlo: tři pštrosi, pět set antilop, sto onagerů. Arménští dezertéři prozradili císaři, že Razatovo vojsko, které přešlo Tornu již ve dnech spálení Dezeridanu a Rusy, zaujalo postavení u Barasrothu (což je persky Barázród, Kančí řeka) nedaleko panství Dastagerdu. Héraklios vytáhl proti králi. Polovina vojska vzala cestou zámek Bebdarch a zničila jej. Druhá část dorazila do Dastagerdu, z něhož král krátce předtím uprchl, jak bylo již výše vypravováno. Nesmírná byla kořist, kterou vítězové získali v tomto zámku, největším a nejoblíbenějším Husravově sídle. Místní bohatou královskou zvířetnici Římané snědli. kromě toho vysvobodili na tomto tažení mnoho zajatců a uvězněných křesťanů. V dastagerdském letohradě oslavil pak císař s vojskem svátek Epifanie čili zjevení Kristova, jinak dne křtu, 6. ledna. Následujícího vyrazil Héraklios dále směrem k hlavnímu městu a za tři dny přitáhl k dvanáctému milníku na východ od Naharvánu. Georgios zjistil, že mosty byly strženy. Římané byli přesvědčeni, že dvojměstí Ktésifón a Seleukie je tvrdý oříšek, skoro nedobytná pevnost, která by se v zimní době za nečasu těžko obléhala. Proto nastoupil císař tažení zpět na sever. Vojsko se ubíralo do Šahrzúru, kde se na nějaký čas utábořilo. Teprve 24. února císař opustil Šahrzúr a táhl dále. Ale to už přišly památné dny začátku sasánovské tragédie.
•
Sesazení krále Husrava a jeho smrt, vlády se ujímá Kavád
Husrav se zabýval v oněch únorových dnech plánem dosadit po sobě na trůn Mardánšáha, syna Šírénina. Kavád Šéróé se to nějak dozvěděl a vzkázal po svém soukojenci veliteli Gundabunovi, aby k němu přišel. Moudrý a opatrný Gundabunas, obávaje se Husravova hněvu, nesplnil princovo přání. To tak, aby Husrav si myslil, že kuje s princem proti němu spiknutí! Vzkázal Kavádovi, aby mu napsal v dopise, co vlastně od něho chce. Kavád odpověděl obratem, aby mu Gundabunas získal vojsko a pomohl mu k vládě. Gundabunas přistoupil na princovu žádost. Slíbil mu pomoc, získal pro něho dvaadvacet vysokých důstojníků, Kavád mu na vzkázal, že se dostaví 24. února k mostu přes Tigris s tlupou mladých vojáků a svými spojenci a že potáhnou proti Husravovi. Zatím se vypravili dvorští spiklenci do Akr Bábilu, aby osvobodili Kaváda a vyvedli jej z vězení. To se jim podařilo. Kavád s nimi přitáhl v noci do Veh-Ardašíru a rozkázal ihned otevřít vězení a zrušit internaci knížat. Propuštění vězňové, živly, které se seběhly, a lidé, po nichž šáh pásl, provolali Kaváda králem a táhli na královský palác. monarcha si té noci blaženě hověl vedle své choti Šírén, cítě se zcela bezpečným, když tu zaslechla královna volání stráží. Gardy provolávaly každé noci heslo „Šáhánšáh Aparvéz!“, což znamená „Král králů je Vítěz!“ (protože se Husravovi říkalo přídomkem Aparvéz čili Parvéz, Vítězný). Ale té noci se neslo nádvořím heslo „Šáhanšáh Kavád!“ „Králem králů je Kavád!“. Husrav procitl a spěšně opustil palác ještě se dvěma pážaty a utekl do zámeckého parku. Není přesně známo, co se dělo dál. Běželi zahradou, a když spatřili pronásledovatele, rozkvíleli se jeden přes druhého. Husrav doběhl ke zdi a vztáhl ruku, aby se vyšvihl a ohradu přeskočil. Ale marně, strach jej přemohl, nemohl. Stráže ho doběhly, zajaly a odvedly. Jiní vypravují, že se schoval v zahradě , v houštinách, ale k polednímu jej vypudil hlad ze skrýše a přinutil ho, aby si dal poslat pro jídlo. Zádánfarruch ho dal odvést do královského zámku. Zatím se shromáždili velmožové ke Kavádovi a takto k němu promluvili:
„Takhle to nejde, abychom měli dva krále! Buď dáš Husrava zabít a my budeme pak tvými věrnými služebníky, nebo tě sesadíme a budeme poslouchat Husrava, jako jsme jej poslouchali před tvým nastoupením!“
Kavád se zděsil! Poručil, aby otce předvedli ze zámku do domu jakéhosi mága Mahraspanda nebo do vily, které říkali Indický domek. Posadili Husrava na herku, zahalili mu tvář a přidělili mu konvoj vojáků. Po cestě jeli kolem kotce, ve kterém provozoval své řemeslo švec. Poznal v zakukleném jezdci Husrava a hodil po něm kopytem. Tu se obrátil jeden z vojáků, tasil meč, uťal mu hlavu a pokračoval za svými druhy. I obyčejný voják totiž ví, že se nesmí urážet ani padlé veličenstvo. Když dorazil průvod do Mahraspandova domu, svolal Kavád velmože a prohlásil své rozhodnutí. Pošle k otci svého posla, který mu předestře jeho provinění, aby se k nim král vyjádřil, své přestupky vysvětlil a pokusil se obhájit. Tím poslem byl Gundabunas. Kavád zevrubně vezíra poučil a vyjmenoval mu všechny články obžaloby, které vznášel spolu s velmoži proti sesazenému panovníkovi. Husrav se nelidsky zachoval k svému otci Hormizdovi, zavinil jeho oslepení a smrt, zmocnil se vlády, choval se špatně k šlechtě a ke svým synům, hanebně jednal s vězni, odsouzenými k dlouhým trestům na svobodě a k doživotnímu žalářování, odnímal mužům a dětem ženy a matky a držel je u sebe proti jejich vůli, vydíral z poddaných krutě daně, ustanovil výběrčím finančního upíra Farruchzáda, který nemilosrdně ždímal z lidí daňové nedoplatky a zabavoval jim často veškeren majetek, zachoval se nevděčně k římskému císaři Maurikiovi, který ho dosadil na trůn a dal mu svou dceru za manželku, a nevrátil Římanům svatý kříž, s nímž si ani on, ani jeho poddaní nevěděli co počít.
Gundabubas vyslechl body obžaloby a odebral se do domu Mahraspandova. Když tam vešel, setkal se s velitelem stráží, které měly jméno „na smrt oddaní“. Byl to Gálínóš. vyměnili spolu pozdravy a ostatní zdvořilosti a posel se ptal velitele, zda mu vyjedná přijetí u krále. Velitel vstoupil ke králi s uctivostí, která platila veličenstvu, a jednal o přijetí posla. Husrava přiměla tato absurdní situace k smíchu. Řekl mu:
„Mluvíš nerozumně! Buď byl posel vyslán ke mně Šéróém, který je teď králem, a já nemám tudíž práva do věci mluvit. Mám–li moc posla vpustit nebo nevpustit k sobě, pak není Šéróé králem. Ale je nakonec tomu tak, jak se říká:“ „Chce–li Bůh něčemu, stane se to, poroučí–li něco král, provádí se to!“ Vpusť ho, ať mně vyřídí poselství!“
Gundabunas zavolal svého sluhu, odevzdal mu svůj svrchní šat, z rukávu vytáhl pásku padán, pověsil si ji před ústa a vešel ke králi. Když jej spatřil, padl před ním na zemi na znamení nejhlubší úcty. Husrav mu kázal povstat. Gundabunas vstal a pozdravil krále pohybem ruky. Tak vypadalo prokázání úcty ke králi vštípené dvořanům, i když šlo jen o padlé veličenstvo. Král ležel na trojití, zlatem protkávané brokátové přikrývce na hedvábném koberci a opíral se tři zlatem protkávané podušky.V ruce měl předtím žlutou kulatou kdouli, kterou při Gundabunově proskynési položil na horní polštář. Ale kdoule sklouzla na přikrývku, pak na koberec a koulela se dál až do prachu v koutě. Gundabunas ji zvedl, otřel ji rukávem a chtěl ji položit před šáha. Husrav mu pokynul, aby ji odložil, a řekl: „Pryč s tím!“ Gundabunas položil kdouli na zemi na konec koberce a znovu vzdal králi úctu. Ten však svěsil hlavu a pronesl průpovídku:
„Jde-li něco s kopce, nepomůže tomu dopředu žádné umění! Jde-li něco dopředu, nezatlačí to dozadu žádné umění! Obé se střídá, v obojím je umění k ničemu! A tak je ten pád kdoule, která znamená dobro a skulila se do prachu, špatným znamením, že jsme oloupeni o svou moc a že vláda nezůstane ani našim potomkům a přijde těm, kdož nejsou ani z královské krve. Přednes nyní poselství!“
Když Gundabunas přednesl žalobu, Husrav široce a dlouze vykládal svou obhajobu. Jeho otec Hormizd byl proti němu poštván zlosyny a pojal k němu nenávist, takže se musil spasit útěkem do Ázerbajdžánu. Ale když se dozvěděl, co se otci přihodilo, pospíšil si domů. Tu vystoupil nepřátelsky Bahrám Čóvén a vyhnal ho z říše. Prchl do římské říše, s vojskem se vrátil, Bahráma přemohl, vypudil a pomstil svého otce. Svým synům neubližoval, dbal jen, aby se nepletli do toho, čemu nerozuměli, aby z toho nevzešla škoda říši. Svého syna Kaváda ušetřil, ač mu byly známy předpovědi astrologů a indických věštců, že se zmocní vlády k otcovu neštěstí. Co se týče vydírání daní a hromadění peněz, měl by si jeho pošetilý syn uvědomit, že oporou říše jsou vedle boha jen peníze a vojsko. On nebyl prvním králem, který shromažďoval peníze. Napodoboval v tom jenom své předky, aby autorita královská byla udržena a říše v případě války ochraňována. Zlotřilý Bahrám se zmocnil královské pokladnice a důkladně ji vyprázdnil. Když se Husrav ujal vlády, upevnil královskou moc, organizoval správu říše, dosadil zdatné místodržící, správce a úředníky, zřídil znovu silnou vojenskou moc a postavil stát na nebývalou výši. Ve válce, kterou vedl s Římany, ukořistil mnoho zlata, stříbra, klenotů, kovů, hedvábí, drahých látek, dobytka, zbraní, zajatců, žen i dětí. Koncem třináctého roku jeho vlády bylo ve státní pokladně 800 miliónů mithkálů ve stříbrných mincích, v třicátém roce tam již bylo 1600 miliónů. Husrav přiznal, že dal vymáhat zpětně daňové nedoplatky, což bylo vůbec nejhorší opatření a nejtvrdší prostředek k naplnění pokladny, jichž se kdy orientální panovník mohl chopit. Teď má za to, že by Kavád mohl na radu nesvědomitých hodnostářů vyhlásit odpuštění daní, čímž by stát nesmírně oslabil. Írán je obklopen nepřáteli, kteří otevírají stále své jícny, aby pohltili to, co má. Je jako zahrada, která musí být ohrazena a hlídána, aby nebyla pustošena divou zvěří. K tomu je zapotřebí vojska, velmi silného, a velkého množství peněz. V nich je ochrana trůnu proti všem nepřátelům.
Ze stížností, které Gundabunas přednesl, je vidět, kdo všechno se proti šáhovi postavil. Mezi nepřátele shledáváme i křesťany, jejichž postavení se v posledních letech Husravova panování velmi zhoršilo. Jedním z hlavních odpůrců a spiklenců byl Šamtá. Byl z rodu bohatého celníka Jazdéna, v jehož domě v Kerkúku v zemi garamejské byla koncem V. století konána synoda nestoriánského duchovenstva. Jazdén byl hlavním ochráncem nestoriánské církve, který stavěl chrámy a kláštery, jeden z největších boháčů té doby. Zastával u dvora místo nejvyššího dozorce nad výběrčími daní a byl prý u Husrava oblíben jako kdysi Josef u faraóna. Tvrdilo se, že prý posílal denně, to jest od rána do rána, králi tisíc statérů, zlatých mincí. Spravoval králi garamejskou provincii na levém břehu Tigridu a jeho latifundie jako „Jazdénovy domy“ jsme poznali v historii Hérakliova tažení. V Adiabéně čili východní Asýrii mu patřil jazdénábádský okres. Tento nestoriánský patron a fiskální upír v jedné osobě odešel na onen svět a Husrav jmenoval na jeho místo nestoriána Jana z Kaškaru. Neopomněl však zabavit celý nebožtíkův majetek a jeho synům Kortakovi a Šamtovi nedal žádných úřadů. Je pravda, že se po čase objevil Kortak s honosným titulem. Ale ožebračený Šamtá, který se dříve staral o církevní podniky a pečoval jmenovitě o klášter, založený královnou Šírénou, zanevřel na krále a toužil po okamžiku pomsty. A ten se dostavil v oněch únorových dnech, které byly příznivé k provedení státního převratu. Šamtá se hned po Husravově uvěznění 25. února dohodl s novým velkým vezírem Pérózem o opatřeních, která měla zajistit Kavádovi vládu a zamezit boje o trůn. Nejbezpečnější prostředek, nejspolehlivější a v minulosti často vyzkoušený, typicky orientální byl: pobití nápadníků trůnu. Kavád následoval rady obou důvěrníků a dal povraždit skoro všechny své bratry. Mardanšáh prý dokonce nalezl smrt před očima Husravovýma.
Když dokončil Husrav svůj výklad, odešel Gundabunas ke Kavádovi a vyřídil přesně Husravovy poznámky, obhajující jeho politiku. Brzo nato se dostavili velmožové ke Kavádovi a opakovali velmi rozhodně svůj požadavek, aby buď Husrav byl zabit, nebo aby se Kavád poděkoval a přenechal trůn otci. Tu přišla Kavádova těžká hodina. Poznal, že byl v jejich pěsti jako otrok, jak pravil později o tom básník. Kdo se jednou dostane na trůn, tomu se zpravidla již z něho nechce. Proto dal rozkaz, aby byl Husrav zabit. Hlásili se všelijací lidé k vykonání tohoto činu a bylo jich nemálo, protože mnoho bylo těch, kdož v tom viděli splnění hlavní mravní povinnosti, krevní pomsty. Ale Husrav si počínal velmi důstojně a jako pravý panovník. Na každého, kdo vstoupil do jeho komnaty, obořil se takovými slovy, že si nikdo netroufal sprovodit ho ze světa. Také pomstychtivý Šamtá se přihnal, ale zahanbeně zase utekl. Až vstoupil Mihr Hormizd. Byl to syn vrchního místodržícího jižních krajů Mardánšáha, který po léta sloužil věrně a poslušně svému pánu k jeho nejlepší spokojenosti. Ale asi dva roky před těmito událostmi si dal Husrav věštit od svých hvězdopravců a hadačů, jaký bude jeho konec. Řekli mu, že mu přijde smrt z jihu. Nebyl by panovníkem prolezlým nedůvěrou, prosyceným pověrčivostí, prostoupeným strachem, aby nepojal podezření proti Mardánšáhovi, který byl velmi bohatý a mocný ve své rozsáhlé oblasti. Pozval ho k sobě dopisem, aby se co nejrychleji dostavil, a když byl Mardánšáh na královském dvoře, přemítal, jak by přišel na nějakou záminku, aby se ho zbavil. Chtěl ho dát zabít, ale uznával, že mu byl vždy věrný a dělal všechno, aby se mu zalíbil. Tu přišel na nápad, že mu dá useknout pravou ruku a ztrátu mu štědře vynahradí mnoha penězi. Našel záminku a poručil, aby mu usekli ruku. K exekuci poslal svého zvěda, aby zjistil, jak se bude Mardánšáh chovat a co bude dělat publikum. Když Mardánšáh ztratil ruku, vzal ji levicí, políbil ji, položil ji na klín a zaplakal:
„Tam jsi, dobroditelko, ty ochránkyně, ty pisatelko, ty bojovnice, ty hráčko, ty uštědřovatelko!“
Zvěd se vrátil vrátil k šáhovi a vypravoval mu o všem, co viděl a slyšel. Husravovi se zželelo Mardánšáha a litoval svého činu. Poslal za ním velmože, aby vyřídil královu lítost a vyzval Mardášáha, aby si přál něco, co mu král, bude–li s to, vyplní. Mardášáh vzkázal králi povinné pozdravy a ubezpečil ho, že ho postihlo neštěstí jen řízením osudu. Má mu slíbit, že mu vyplní jednu prosbu, ale musí mu její splnění odpřísáhnout a poslat k němu důstojného zbožného muže, který by byl zárukou splnění. Pak mu přání sdělí. A vskutku král přísahal a sám velekněz si přišel pro Mardánšáhovu prosbu. Tu prosil zmrzačený nešťastník, aby mu král dal utít hlavu a tím zahladil hanbu, která na ubožáku lpěla. Král nemohl přísahu porušit, přání bylo bohužel splnitelné. Dal tedy Mardánšáha stít. A právě 29. února, na přestupný den roku 628, vstoupil Mardánšáhův syn do šáhovy komnaty se sekyrou v ruce. Na šáhovu otázku, kdo je a čí syn, odpověděl, že se jmenuje Mihr Hormizd a je synem Mardánšáhovým. Husrav na to odvětil:
„Tys syn šlechetného a zasloužilého muže, jemuž jsme za jeho věrnost, poslušnost a zásluhy prokázali nespravedlnost. Učiň, co ti bylo poručeno. Jen bastard nepomstí svého otce!“
Poznal, že se věštba splnila a záhuba přišla od jihu. A splnila se i jiná věštba, že zemře v Indii. Smrt k němu přišla v Indickém domku. Vrah prý mu zasadil několik ran, ale bez výsledku. Hledali na těle šáhově a našli na jeho paži přivázaný amulet, který chránil před zraněním. Strhli jej a šáh padl pod mstitelovou sekyrou.
•
Peršané vyjednávají s Římany
Zmínili jsme se o tom, že Héraklios opustil Šahrzúr právě den před státním převratem v Ktésifontu. Tehdy zrovna začal v oblasti Zagrosu padat sníh a ztěžoval postup vojska horami. Přes domy Jazdénovy a jiná místa a přes Záb se dostali po překročení hlavního horského pásma Zará Římané dne 1. března do Barzá a tam se utábořili na osm dní. Byla to druhá anabase, ale již s docela jiným výsledkem, než ta Xenofóntova! V tom týdnu odpočinku dostal se do římského tábora Gundabunas, jenž byl zajat velitelem Mezeziem, kterého vyslal císař na spížování. Vypravoval císaři, co se zatím přihodilo v Persii. Husrav prý rozhodl ustanovit svým nástupcem svého syna Mardánšáha: Ale Kavád se o tom nějak dozvěděl a vyzval Gundabuna, aby se s ním spojil proti otci. Gundabunas tak učinil, získal mu armádu a byl od něho ihned vypraven s dvěma axiomatiky (vysokými hodnostáři) a třemi komity (důstojníky), aby navázal spojení s Hérakliem. Císař nepochybně s radostí vyslechl Gundabunovu zprávu a uložil mu, aby Kavádovi tlumočil jeho radu: ať otevře vězení, aby si získal dostatečný počet vděčných spojenců. V tomto úseku historie texty do sebe přesně nezapadají a to ztěžuje rekonstrukci souvislého vypravování. Dozvěděli jsme se z kronik, že Gundabunas přednesl Husravovi články obžaloby. To musilo být nejdříve 25. února. Jakmile se vrátil s královou odpovědí, vydal se na cestu k Hérakliovi. Do Barzá byl přiveden někdy koncem prvního březnového týdne Mezeziem. Mohl tedy sdělit císaři, že Kavád otce zajal a svrhl s trůnu.
Císař nastoupil dále tažení do Ganzaku maje s sebou Gundabuna a dorazil tam 11. nebo 12. března. Tam čekal dál na konec sněhové kalamity, která toho roku trvala čtyřiatřicet dní, a 15. března poslal odtamtud do Konstantinopole dopis, ve kterém vylíčil celý průběh svého vítězného tažení. Tento dopis byl pak veřejně čten v hlavním chrámu o svatodušní neděli 15. května. Zatím byli 24. března do římského tábora přivedeni dva poslové, Peršan a Armén, které poslal Kavádův sekretář Chosdaés z místa Arman s dopisem císaři. V něm sděloval císaři Kavádovo nastoupení na trůn a žádal pro sebe jako diplomata bezpečnost příchodu do tábora. Císař poslal následujícího dne stratélata (velitele) Eliáše Barsoku a drungaria (podvelitele) Theodota s několika Římany a s Gundabunasem, aby vyslance k němu dovedli. Sněhové závěje v Zarském pohoří zabránily tomuto hloučku dostat se do Armanu. Poslali tedy císaři 30. března psaní, že se nemohou sněhovými masami prodrat. Ale hned nato jako zázrakem přestalo sněžit a v neděli 3. dubna dorazil do císařova tábora perský vyslanec, královský tajemník Faiak, a sjednal s císařem rychle podmínky předběžného míru. O Husravově smrti se dozvěděl Héraklios od obou průvodců Chosdaových již 24. března. Z Gundabunova vypravování si nemohl císař být jist, zda byl Husrav nadobro vyřízen. Mohl se obávat, že Husravovi stoupenci se pokusí o úder proti Kavádovi a vysvobodí svého pána. Ukázalo se tedy teprve za měsíc po převratu Hérakliovi, že Husrav neměl již spolehlivých stoupenců a zůstal sám. 8. dubna byl Faiak odeslán do Ktésifontu a na cestu s ním byl vypraven císařský tabularius (tajemník) Eustathios. Héraklios nastoupil potom cestu směrem k Arménii.
•
Vláda krále Kaváda a jeho smrt
V Ktésifóntu jal se kralovat Kavád II. Šéróé. První, co udělal, bylo pobití bratří, to druhé příkaz k zabití otce, to třetí, že na zprávě o otcově smrti roztrhl své roucho, hrozně bědoval a uspořádal slavný pohřeb. Za nebožtíkem šel průvod velmožů a notáblů až k nádherné hrobce. Hned potom dal nový šáh zabít Mihra Hormizda, poněvadž nebyl bastard a musil splnit mravní příkaz krevní msty. Ujednal mír s Hérakliem; Římané se vzdali nároků na stará perská území, vymínili si vrácení území, obsazených za Husravovy války od roku 603, vyklizení těch zemí Peršany, odvolání jejich úřednictva a vojsk, vydání zajatců, vrácení vojenských odznaků a svatého kříže. Eufrat zůstal na svém středním toku hranicí obou říší jako dříve.
Šéróé zdědil také harém svého otce a chtěl do něho zařadit také Šírénu. Šírén odepřela, protože nechtěla být jako vdova po milovaném šáhu kuběnou pastorka a otcovraha. Možná, že je to pouhý výmysl některých dějepisců a že Kavád o ni vůbec nestál, protože již nebyla nejmladší. Je velmi pravděpodobné, že byla tehdy již dobrá padesátnice. Nezapomeňme však, že ji možná chtěl Kavád do harému jen pro pořádek, aby se staral o její výživu a ostatní potřeby, protože měl podle domácího mravu povinnost postarat se o dědictví po zemřelém předchůdci. Vypráví se také, že Šírén otrávila Šéróa, aby pomstila usmrcení svého syna Mardánšáha a chotě Husrava a sama zemřela v hrobce Husravově po požití jedu. Pravda je, že historikové staré doby měli značné svízele s průzkumem osob a poměrů v ženské části Husravova dvora. O Šíréně panuje v dějinách podání mnoho zpráv, které si někdy odporují. Je nepochybné, že byla křesťankou a král jí dával dary pro církev. Zakládala chrámy a kláštery a podporovala je. Podle některých byla Řekyně, podle jiných Aramejka ze Susiany. Vynikala krásou a byla dobrou hudebnicí. Husrav jí dal zbudovat letohrádek, zvaný Kasr–e Širín v pozdějších spisech, Šírénin hrádek. Vedle ní měl Husrav Marii, dceru Maurikiovu a matku Šéróovu, ale někteří pochybují o její existenci. Širén prý ji dala otrávit.
Kavád za své vlády neudělal jinak nic. Už také proto, že jeho vláda byla velmi krátkého trvání. Tvrdili o něm, že jako syn Mariin byl tajně vychován v křesťanské víře a nosil prý na krku zavěšený křížek. Klidu neměl, protože mu jeho dvě sestry Bórán a Ázarméducht vyčítaly, že dal zabít otce a bratry. Dal prý se do pláče a shodil korunu. Křesťané užívali za jeho vlády pokoje. pletichář Šantá dostal svou odměnu. Byl obviněn velitelem vojska, že prahne po královském důstojenství, a Šéróé ho dal uvrhnout do žaláře. Šamtá prchl, ale pronásledovatelé ho dopadli v Híře a přivedli ho zpět. Král mu dal useknout ruce a zavřít do vězení.
V létě táhl Šéróé podle starého královského mravu do médského okrsku Holvánu na letní byt. Při tom se nakazil nějakou nemocí (tehdy řádil mor, anonymní syrská kronika říká, že byl zachvácen bolestmi v útrobách) a zemřel ještě před koncem cesty, snad v Dastagerdu. Panoval nanejvýše sedm měsíců a zemřel nejpozději koncem září. Zdráv a vesel nebyl však za své vlády nikdy.
•
Na trůn nastupuje Kavádův malý syn Ardašír
Velmožové dosadili na osiřelý trůn jeho sedmiletého synka Ardašíra, toho jména třetího. Šéróé se prý oženil s jakousi Řekyní (nazývána je buď Anój nebo Búrí, což při povaze středoperského písma se může psát skoro stejně) a po osm let neměli dítek. Když jim poslal edesský biskup Bábai zázračně působící přípravek, narodil se jim synáček. Vládu vedl za dítko nejvyšší dvorní kraječ, který obsluhoval krále při tabuli, Méhr–Ádhar–Gušnaps, politik obratný a lidem přející, který svým jednáním získal královskému důstojenství velkou úctu. Poměry v říši byly ovšem po tak dlouho trvající válce velmi rozhárané. Peršané se pomalu stěhovali z obsazených římských území a někde se jim ani domů nechtělo. Tak odepřeli vyklidit syrskou Edessu a Hérakliův bratr Theodór, který přejímal vyklizená města, musil použít násilí a bombardovat perská místa v Edesse z velkých válečných praků. (®629)
•
Konec římsko–perské války a pád perského krále Chosroea
Ehazatova porážka u Ninive v prosinci roku 627 krále Chosroea vylekala; spěšně tedy k sobe povolal Šahr–barze z Chalcedonu a Ehazatovým mužům poručil, aby Římany obešli a postavili se mezi ně a Dastagerd. Sám pak s armádou pod svým velením a několika válečnými slony zaujal pozici nedaleko onoho místa a čekal na nepřítele. Před svými pozicemi pak měl hlubokou řeku, ale spíše jen pouhý kanál nazývaný Baras–roth či Barazrud, přičemž o něco dále pak tekla řeka či další kanál jménem Torna, na jehož břehu – jak doufal – budou čelit nepříteli Ehazatovi muži. Ti ale byli svými porážkami tak demoralizovaní(?), že odešli a svoji obranou linii opustili, aniž se dokonce obtěžovali zničit všechny mosty. Když nyní Chosroes viděl, že se nepřítel valí přímo na něho, ztratil odvahu, a spolu se svými nejoblíbenějšími manželkami a dětmi a královskými poklady utekl z Dastagerdu do Ctesiphonu a pak přešel řeku Tigris do Guedesiru neboli Seleucie.
Ehazatova armáda nyní dostala další posily – bohužel to byla vojensky úplně nepoužitelná lůza, otroci a civilisté – a spolu s 200 válečnými slony ve svém středu zaujala obranou linii na kanálu Nahr–wan pouhé 3 míle před Ctesiphonem. Heraclius tak v poklidu vyloupil a vyplenil palác Dastagerd spolu s několika menšími, ale skvostnými královskými sídly v jeho okolí a 10. ledna roku 628 již tábořil asi 12 mil od Nahr–wanu. Od velitele svého arménského průzkumu se zde dozvěděl, že přechod přes kanál je zatarasený nepřítelem. Usoudil tedy, že celá jeho expedice již dosáhla maximálně možného a že je nutno pomýšlet na ústup. Počasí sice stále bylo velmi mírné a horské průsmyky volně průchodné, ale to vše se mohlo v tomto ročním období rychle a hory zapadat obrovskými spoustami sněhu. A tak se Heraclius podobně jako císař Julianus ani nepokoušel Ctesiphon dobývat, a třebaže měl svoji kořist již nadosah, spokojil se se zpustošením protivníkova území, otočil se a pochodoval zpět. Jeho ústup však byl na rozdíl od jeho velkého předchůdce na trůně klidný a zdá se, že i nikým nerušený, neboť údery, které zasadil Peršanům, byly tak těžké, že vážně ohrozily jejich bojeschopnost. Začátkem února tak přišel do Siazuru (Šehrizuru), pravděpodobně 3. března dosáhl Barzanu (Berozeh) a 11. března Ganzacu, kde strávil konec zimy.
Chosroes tomuto velkému nebezpečí sice unikl, jeho hanba však byla nesmírná, neboť jen prchal před nepřítelem, aniž se s ním odvážil zkřížit zbraně. Nečinně pak jen přihlížel jak jeden jeho palác za druhým propadá zkáze až ztratil i to své velkolepé sídlo, kde žil posledních čtyřiadvacet let. Římané si vydobyli zpět na 300 svých standart a válečných praporů, jenž ukořistila jeho armáda v prvních letech války a věnovala mu je jako válečné trofeje. Svému soupeři císaři Heracliovi nebyl vůbec schopen zabránit v průniku do samého srdce perského impéria, ani mu při jeho odchodu způsobit jakékoli ztráty. Ale kdyby se nyní choval rozumně a opatrně, mohl přes to všechno ještě dlouho vládnout, i když ne se slávou, tak alespoň pokojně. Heraclius totiž bažil po míru a byl jej ochoten uzavřít za rozumných podmínek. Nechtěl ani území římského impéria nějak zvětšovat, ale usiloval pouze o obnovení své říše v jejich původních hranicích, tj. včetně Egypta, Sýrie a Malé Asie. Také Peršané byli již všeobecně unaveni vlekoucí se válkou a jistě by její ukončení přivítali.
Ale Chosroes byl zarputilý a přes všechny prohry a neúspěchy nedávných let nechtěl věřit, že by se od něho štěstěna odvrátila. Ničeho se nevzdá! A místo toho, aby se smířil s realitou, tak v záchvatech zuřivosti hledal viníka ve vlastních řadách naslouchaje pomluvačům. Především poručil popravit Šahr–barze, čímž však spolehlivě docílil pouze toho, že jej vehnal do náruče Římanů. Kromě dalších činů hodných tyrana pak poručil uvěznit všechny důstojníky, kteří byli poražení, anebo uprchli před Heracliem. Říkalo se také, že uvažoval o tom, že zbaví následnictví svého syna Siroeho ve prospěch jeho mladšího bratra Merdasase, jehož zplodil se svojí oblíbenou manželkou Sirin. Není proto divu, že propuklo povstání pod vedením Gurdanaspa, velitele ctesiphonské posádky, a 22 význačných šlechticů včetně dvou Šahr–barzovýh synů, kteří se postavili Siroeovu stranu, zmocnili se krále již pomýšlejícího na útěk, uvěznili jej v pevném „Domě temnoty“, kde schraňoval své poklady, a drželi jej zde po čtyři dny. Žalářníci mu pak po celou tuto dobu dávali jen malé kousky chleba a trochu vody, a když si na to stěžoval, tak mu pouze řekli, že je to z rozkazu jeho syna a že se má najíst klenotů. A důstojníci, kterým svého času tolik důvěřoval, za ním do vězení volně docházeli a plivali na něj a různě jej tupili.
Pak přivedli Merdasase, jehož si vyvolil za svého nástupce, a zabili jej spolu s několika dalšími jeho dětmi přímo před jeho očima, aby konečně pátého dne, tj. 28. 2. roku 628, zavraždili i jeho samotného. Je pak docela možné, že ten starý mizera Chosroes skončil svůj život provrtán šípy podobně jako křesťanský mučedník sv. Šebastián poté, co vládl plných 37 let (591 – 628). A tak bohyně pomsty Nemesis konečně po letech dostihla otcovraha.
Východní autoři prezentují Chosroea II. jako vládce obdivuhodně charakterního, kterého však postupně zkazila absolutní moc, jíž disponoval. Rovněž Mirkhond řadí Parvéze k největším perským králům velikostí svého majestátu, pevností své vlády, moudrostí svých názorů, nebojácností, s níž prosazoval svoji vůli, velikostí své armády a množstvím nashromážděných pokladů. Vždy byl schopen vynutit si absolutní poslušnost a prosadit své plány. Říšské provincie přivedl k rozkvětu a zajistil bezpečnost na silnicích. Je pak zhola nemožné, že by na tomto kladném hodnocení nebyla aspoň trocha pravdy. Čteme–li východní autory, nemůžeme Chosroeovi upřít silnou vůli a pevnou ruku, v níž třímal moc, a schopnost vládnout, tzn. vlastnosti, které neměli všichni vládci narození purpuru. K těmto vladařským přednostem pak můžeme ještě přiřadit jistou velkodušnost a schopnost vnímat krásu – král zaměstnával celou řadu římských architektů, stavitelů a sochařů –, což nebylo s výjimkou několika dalších sásánovských monarchů v Orientu zrovna obvyklé. Zbytky staveb z jeho doby včetně popisů jeho paláců v Ganzacu a Dastagerdu, zprávy o jeho pokladech, o královském dvoře a obrovském harému nás vedou k přesvědčení, že Chosoreova doba svoji velkolepostí překonala vše, co až dosud bylo známé.
Jsou tu ovšem i královy zločiny a záporné povahové vlastnosti. Vražda jeho otce krále Hormisdy sice možná byla opravdu nezbytná a ve státním zájmu, ale to jak se už zachoval vůči svým strýcům byl opravdu čirý nevděk od člověka krutého, necitlivého a sobeckého. Ve válkách, jež vedl, pak neprokázal ani žádnou velkou osobní odvahu, ani svoji schopnost velet, a pokud si Persie za jeho vlády vydobyla nějaké válečné vavříny, pak to bylo pouze díky jeho generálům. V pozdějších letech své vlády se pak již nikdy dobrovolně nevystavoval válečnému nebezpečí a vše nechal na svých velitelích, vůči nimž však byl značně podezřívavý a nezacházel s nimi dobře stejně tak jako mnozí jeho předchůdci. A to, jakým způsobem potupil mrtvolu Šáhenovu, který se provinil jenom tím, že ztratil bitvu, bylo nevkusné, ba přímo nechutné. Chosroeův olbřímí harém pak svědčí o jeho neskutečném sexuálním apetitu, či snad o snaze po maximální okázalosti. Na druhou stranu nám musí být sympatická jeho láska ke královně Sirin, pro níž byl ochoten prosazovat na trůn svého mladšího syna Merdasase. To jej však v konečném důsledku stálo vládu a život.
•
Vláda krále Kobada II. a jeho smrt, mír s Římany
Siroe, neboli Kobad II., jak je častěji nazýván,byl provolán králem 25. 2., tj. čtyři dny před smrtí svého otce. Podle východních pramenů nejdříve nechtěl svolit k vraždě svého otce, pak se nechal přesvědčit šlechtici, že je to nezbytné. Jeho prvním opravdu již státnickým činem byla nabídka míru císaři Heracliovi, který úspěšně překročil pohoří Zagros a právě zimoval v Ganzacu. Text dopisu, který mu tehdy adresoval, se částečně zachoval dodnes.
Kobad se na císaře obrací jako na svého bratra a hraje na jeho pacifismus, když jej nazývá „nejdobrotivějším“. Dále pak deklaruje, že na trůn usedl z milosti boží, a tvrdí, že je rozhodnut za všech okolností jednat ku prospěchu a sloužit celému lidstvu. Proto prý také začal svoji vládu tím, že otevřel dveře vězeňských cel a daroval svobodu všem zadržovaným. Ze stejného důvodu si proto přeje žít v míru a přátelství s římským císařem a celým jeho impériem stejně jako se všemi sousedními národy a jejich králi. Předpokládaje, že jeho nástup na trůn bude císařem příznivě přijat, posílá Phaeka, jednoho ze svých osobních rádců, aby mu vyjádřil přátelství a lásku, které k němu cítí jako ke svému bratru, a aby zjistil podmínky, za nichž je ochoten uzavřít mír.
Heracliova odpověď se ztratila, ale z jejího dochovaného krátkého shrnutí a běhu dalších událostí je zřejmé, že císařova reakce byla příznivá . Císař vyjadřoval svoji ochotu přivést celý válečný konflikt ke konci a navrhoval takové mírové podmínky, jež byl mírné, rozumné a tudíž přijatelné pro obě strany. Přesnou formulaci pak nechal na Eustathiovi, kterého poté, co Peršany téměř celý týden královsky hostil, poslal s Phaeken zpět na perský dvůr. Mírový stav byl tehdy na Východě znovu obnoven na základě principu „status qou ante bellum“. Persie se tak musela vzdát Egypta Palestiny, Sýrie, Malé Asie a západní Mezopotámie a všech územních zisků, které dosáhla na úkor Říma, stáhnout z okupovaných zemí svoji armádu a předat je opět do moci Římanům. Dále byla povinna vrátit všechny zajatce, které odvedla z dobytých území, a především vrátit tu nejcennější relikvii odvezenou z Jeruzaléma, a to kříž ochraňovaný samotnou královnou Sirin, o němž se věřilo, že na něm trpěl Ježíš Kristus.
Na druhou stranu Řím nemusel žádné území vracet, protože se jenom bránil perské agresi a neměl žádné územní zisky. Je však nepochybné, že i on musel propustit na svobodu válečné zajatce a udělat vše proto, aby zajistil důstojný a čestný odchod Peršanů z okupovaných území až na hranice římského impéria. Evakuace byla okamžitě zahájena a sv. Kříž navrácen císařovi, který jej již příštího roku slavnostně vztyčil na tom samém místě v Jeruzalémě, kde jej roku 614 Peršané ukradli.
Říká se, že každý vládce je v den své korunovace populární, a nejinak to bylo i s králem Kobadem. Jeho poddaní se radovali z ukončení dlouhé války, která ničila domovy, životy i duše miliónů lidí. Všeobecná amnestie vyhlášená státem byla jistě velmi dobře přijata jako příslib mírnosti nového panovníka, přičemž úplné nadšení musela vyvolat zpráva, že panovník promíjí podle jednoho zdroje na tři roky všechny daně, i když lidé nemohli vědět, že ani po tak dlouhou dobu vůbec nebude vládnout. Kobad se také snažil své poddané přesvědčit, že hodlá vládnout spravedlivě, a proto se také znovu začal zabývat záležitostmi těch, kteří se stali oběťmi otcovy krutosti – poté co je propustil z vězení, vrátil jim jejich bývalé hodnosti a milostivě je odškodnil.
Ačkoliv se Kobad ujal trůnu za mimořádně špatných podmínek, šlo prozatím vše hladce a zdálo se, že jeho vláda bude klidná a úspěšná. Bohužel se již brzy objevily známky budoucích obtíží. Velký generál Šahr–barz, jehož Kobadův otec poručil popravit, nebyl zdá se příliš spokojený se podmínkami dojednaných s Heracliem a minimálně chtěl odložit plnění smlouvy. Ovládal totiž západní provincie, jichž se smlouva především týkala. Protože však stál čele armády o síle 60.000 mužů, musel se k němu Kobad chovat velmi laskavě, i když z něho jistě měl obavy. A třebaže Šahr–barz měl velké ambice, prozatím nečinil nic podezřelého, v poklidu čekal ve svých provinciích na vhodnou příležitost a kultivoval své vztahy s císaře.
Kobad nebyl na trůnu dlouhou dobu, když souhlasil s něčím, co vážně poškodilo, ba přímo zničilo jeho tak těžce budovanou pověst spravedlivého a mírného vládce. Jednalo se o masakr všech ostatních synů krále Chosroea, jeho vlastních i nevlastních bratrů, jejichž počet udávají nejnižší odhady na patnáct a nejvyšší na čtyřicet. Přitom pak nevíme nic o žádných okolnostech, o žádném ohrožení, které by tento krutý čin alespoň částečně zdůvodnily či ospravedlnily. Samozřejmě existovali n Východě panovníci, kteří se po usednutí na trůn dopustili masových vražd a zlikvidovali všechny potenciální konkurenty i z řad svých příbuzných. Jiní se pak chovali méně tvrdě, když své sourozence nechali pouze oslepit. Ale o Sasánovcích nebylo dosud nic takového zaznamenáno, a proto jen těžko hledáme důvody, proč Kobad nyní jednal jinak než jeho předkové. Ani Mirkhond, který uvádí, že krále k tomu přivedl jeho první ministr Piruz, nezná pravé důvody tohoto masakru, i když stopou nám může být jeho tvrzení, že „všichni bratři Kobadovi vynikali svým talentem a povahovými vlastnostmi“.
Kobadův čin by však ještě nemusel mít žádné důsledky, kdyby mu osud dopřál dlouhá léta pokojné vlády a mnoho synů. Ale chaos následující po jeho brzké smrti a útoky Arabů přivedly ke konci nejenom vládu početně oslabené dynastie, ale zlikvidovaly i celou sasánovskou říši.
Na rozdíl od svých bratrů zachoval Kobad svým sestrám život, z nichž pak ještě dvě neprovdané – starší Purandocht a mladší Azermidocht – žily v paláci a měly k němu volný přístup. Obě pak ihned přiběhly za králem a křičely na něj slova, který se mu musela vrývat do duše:
„Z touhy po moci jsi zavraždil svého otce a bratrů. A vše jsi plánoval dva či tři měsíce. A nyní si myslíš, že sis zajistil vládu navždy. Ale i kdybys žil jakkoli dlouho, jednou přesto zemřeš! Ale on ti bůh tu tvoji vládu pořádně osladí!“
Tato slova krále hluboce zasáhl, neboť musel uznat, že mají pravdu. Proto propukl v pláč a mrštil korunou o zem. Pak upadl do hluboké melancholie, přestal se starat o výkon královské moci a zakrátko zemřel. Východní zdroje tedy připisují královu smrt jeho duševnímu rozpoložení, ale zpráva křesťanského biskupa vrhá jiné světlo na celý tento romantický příběh. Eutychius, patriarcha alexandrijský, totiž tvrdí, že když Kobad vládl již „mnoho měsíců“, propukla v jeho zemi epidemie, na níž zemřelo obrovské množství lidí včetně jeho samotného. Kobad tak podlehl nemoci, když podle různých zdrojů vládl 6, 7, 8 nebo 18 měsíců. Je tedy nesporné, že v tu dobu zpustošila Persii smrtící epidemie, na čemž se shodují křesťanské i domácí prameny. Eutychius i arabští kronikáři nám pak sdělují, že v nejhůře postižených provinciích pomřela jedna třetina až jedna polovina všech lidí a že Persie ztratila několik set tisíc lidí. Takové pohromy byly tehdy obvyklé nelze se ani divit, že právě jedna z nich propukla právě roku 628, kdy ve válkou zpustošené zemi panoval krutý nedostatek a kdy se vracelo velké množství lidí z Egypta, Sýrie, Palestiny a Malé Asie. Vycházíme–li z dochovaných mincí, panoval král Kobad o něco více než jeden rok, tj. od února roku 628 do července roku následujícího.
•
Na trůn nastupuje Kobadův syn Artaxerxes
Po králově smrti přešla vláda na jeho syna Artaxerxese III., dítě asi sedmileté, i když existuje pramen tvrdící, že to byl roční kojenec. Šlechta, která jej pak provolala, svěřila faktickou vládu zemskému správci a regentovi jménem Mihr–Hasis, čelnému hodnostáři jeho otce. Třebaže Mihr–Hasis vládl spravedlivě a rozvážně, nemohl předejít potížím a nepořádkům, které na Východě vždy provázejí vládu slabého jedince a činí vládu regenta krajně obtížnou. Šahr–barz, který se asi jen s vypětím všech sil podřizoval Kobadovi, viděl v nástupu malého chlapce jako předzvěsti možného vymření Sásánovců skvělou možnost, jak uspokojit vlastní ctižádost a zároveň se pomstít dynastii za všechny příkoří, kterých se mu dostalo od Chosroea II.
Arábie
•
Prorokovy akce proti Židům
Následujícího roku po bitvě u hory Uhudu chtěl Prorok Muhammad vykonat pouť ke Kábě, ale Kurajšovci jej do Mekky nevpustili. (Podle Ibn Chaldúna byli v pořadí čtvrtým kmenem, který měl svatyni na starosti. Jako první prý to byli Džurhamovci, pak kmen Chuzáa a další kmen Kinána.) Přesto byl mezi oběma obcemi uzavřen mír.
V době míru s Mekkou se Muhammad obrátil proti bohatým oázám Hidžázu, ovládanými kmeny židovského náboženství, jejichž příslušníci nebyli ochotni přijmout islám. Nejprve (roku 628) získal oázu Chajbar, ležící severně od Medíny, které se říkalo zahrada Hidžázu. Jejímu obyvatelstvu vítězní muslimové nadále dovolili obdělávat svoji půdu, ale za poplatek 1/3 úrody. Tak se začaly vytvářet charakteristické vztahy mezi „věřícími“ a „nevěřícími“ v muslimském státě. Víru, pokud nebyla polyteistická, nebylo třeba měnit, ale bylo nutno se smířit s nařízenou daňovou povinností.
Po Chajbaru získal Muhammad židovské osady v oblasti Wádí al–Kurá a oázu Fadak,nechazející se na severovýchod od chajbarské. Šest let po příchodu Proroka do Medíny byli tak muslimové pány Hidžázu od Fadaku na severu až po Mekku a patřily jim také části Nadžu.
Itálie
•
Smrt královny Theodelindy
Dne 22. 1. zemřela královna Theodelinda, vdova po langobardských králích Autharim a Agilulfovi, matka krále Adaloada a babička krále Ariberta I. Pohřbena byla v Monze u Milána.
Franská říše
•
Král je nespokojen se svojí manželkou
Roku 628/629 zapudil austrasijský místokrál Dagobert svoji bezdětnou manželku Gomatrudu a oženil se se saskou otrokyní Nantechildou.
Británie
•
Jak království Východních Anglů přijalo víru v Krista
Nedlouho poté, co Eorpwold přijal víru (®627), byl zavražděn pohanem jménem Richberht. Proto se také po tři léta zmítalo království v bludu, než se ujal vlády Sigeberht [631 - 634], bratr zavražděného Eorpwolda, velmi učený ve všem a křesťanství zcela oddaný muž. Ještě za bratrova života byl vyhnán do Galie, kde se nadchl pro svátost víry, a jen co se ujal vlády, staral se usilovně o to, aby pro víru získal i celé své království. V tom úsilí mu velmi vydatně pomáhal biskup Felix, který přišel z burgundského kraje, kde se narodil a byl vysvěcen biskupem. Když se Felix setkal s arcibiskupem Honoriem a svěřil se mu se svým přáním, poslal jej Honorius, aby šel hlásat slovo života národu řečených Anglů.
Felixova přání nepřišla nazmar: vždyť ten zbožný pěstitel duchovních polí nalezl u Anglů v lidech věřících bohatou úrodu! Neboť celé to království osvobodil od dávných nepravostí a neřestí a - zcela v souladu s významem svého jména - přivedl k víře a dílům spravedlnosti a darům věčného štěstí. Dostal také biskupské sídlo ve městě Dommoc [Dunwich] a po sedmnácti letech [628 - 647], kdy stál v čele toho království jako vládnoucí biskup, tam v míru završil svůj život.