Dějiny středověku v letech 590 - 599
Napsal: 28/2/2012, 16:16
Dějiny středověku v letech 590 – 599
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 590
Itálie
• Mor v Říme, smrt papeže Pelagia, římskou církev bude řídit Řehoř
V polovině ledna propukla v Římě morová nákaza a její obětí se dne 7. 2. stal i papež Pelagius II. Již příštího dne byl jeho nástupcem zvolen bývalý papežský nuncius v Konstantinopoli Řehoř I., pocházející z bohaté aristokratické rodiny Aniciů, z níž vzešli i jeho předchůdci v úřadu dědeček Felix III. a Agapetus I. Řehořův otec Gordianus a matka Silvie zajistili svému synovi klasické vzdělání a předurčili jej k světské kariéře. A Řehoř opravdu nejdříve zastával úřad městského prefekta, pak ale zamířil k metě nejvyšší, kterou tehdy byl post biskupa, a podobně jako Cassiodorus se rozhodl pro řeholní život. „Znechucen poměry“ se stáhl do ústraní a zakládal kláštery, kterým věnoval svůj majetek.
Třebaže k řízení města a církve nebyl po smrti papeže Pelagia nikdo povolanější než on, slušelo se, aby se svoji funkci nejdříve zdráhal přijmout. Proto písemně vybízel císaře, aby jej na stolci nepotvrzoval; jeho listy však byly městským prefektem Germanem zadržovány a nahrazovány jinými, ve kterých naopak na schválení své volby naléhal. Ještě před svým vysvěcením nařídil třídenní prosebné procesí ke sv. Petrovi za záchranu města před morovou nákazou a lidé šli městem a přímo v průvodu umírali. Nakonec se toto opatření ukázalo jako účinné, neboť nad Hadrianovým mauzoleem – od té doby Andělským hradem – se jim zjevil archanděl Michael a zasunul meč do pochvy na znamení, že epidemie končí.
Konstantinopol nakonec odpověděla kladně, Řehoř byl v úřadě potvrzen a 3. 9 vysvěcen. Podle svých vlastních slov se zděsil odpovědnosti natolik, že prý chtěl utéci. „Pozbyl jsem vší rozkoše klidu a pokoje. Zdá se, že jsem povýšen, ale ve skutečnosti jsem vnitřně klesl. Dříve mi bylo možno věnovat se službě Boží, kdežto nyní na mne dorážejí vlny světských záležitostí, takže nemám ani kdy, abych se obíral sám sebou.“ Zbytky římského lidu si svolal do baziliky sv. Petra, aby kázáním reagoval na zkázu Říma a kritickou situaci Itálie – církev přirovnal ke starému vraku, do něhož se již dere voda a jehož bouří vytržená prkna ohlašují blízkou katastrofu.
Nový náměstek Kristův byl sice formálně podřízen konstantinopolskému císaři, ale imperátorův zástupce v Itálii ravennský exarcha neměl na dění ve Věčném městě prakticky žádný vliv. Řehoř proto sám musel čelit rozpadu státních struktur a postupně přejmout pravomoci světských orgánů – byl odpovědný za obranu, soudnictví, bezpečnost ve městě, obchod a školství. S patriarchou konstantinopolským často vedl spory o to, kdo z nich je nástupcem sv. Petra. Nakonec bylo rozhodnuto, že žádný patriarcha není povýšen nad ostatní.
• Mor v Říme, smrt papeže Pelagia, římskou církev bude řídit Řehoř
Okamžitě po této velké vodě propukl ve městě mor zvaný bubonický a napadal lidi s tak velkou zničující silou, že jich z nesčetných zástupů zůstalo pouze několik. Nejprve udeřil na papeže Pelagia, úctyhodného člověka, a rychle jej zabil. A když jim tak odebral jejich pastýře, rozšířil se i mezi lidi. A v období tohoto velkého utrpení nejpožehnanější Řehoř, jenž byl diákonem, byl zvolen papežem za všeobecného souhlasu všech. Nařídil, aby byly proneseny sedminásobné litanie [prosebné modlitby]. Ale zatímco lidé úpěnlivě prosili Boha, na osmdesát jich během jedné hodiny padlo na zem a vypustilo duši. Sedminásobnými litaniemi to nazývali proto, protože všichni lidé z města byli požahnaným papežem Řehořem rozděleni do sedmi skupin, aby prosili Boha. V první skupině bylo vskutku veškeré duchovenstvo, ve druhé všichni opati i se svými mnichy, ve třetí všechny abatyše i se svými společnicemi, ve čtvrté všechny děti, v páté všichni laici, v šesté všechny vdovy a v sedmé všechny provdané ženy. A již nebudeme vyprávět nic, co by se vztahovalo k požehnanému papeži Řehořovi, protože před několika lety jsme s pomocí Boží popsali v rámci našich nevelkých schopností jeho život, abychom v psané podobě načrtli to, co by mělo být řečeno.
• Istrijské schisma
Když se roku 590 stal papežem Řehoř, napsal aquilejskému patriarchovi Severovi dopis a vyzval jej v něm, aby se i se svými stoupenci dostavil do Říma, kde bude souzen na církevní synodě. V Říme pak zasedly synody dvě: a zatímco na první byli účastni biskupové z území obsazeného Langobardy, tak na druhé se shromáždili jejich kolegové z měst na pobřeží, která byla poddána východnímu impériu. Každá synoda pak poslala císaři Mauriciovi dopis, přičemž patriarcha Severus sepsal ještě list třetí. Dopis langobardských biskupů se dochoval až do současnosti: v jeho úvodu blahopřejí církevní otcové císaři Mauriciovi k vítězstvím dosaženým v Itálii a vyjadřují své přesvědčení, že brzo přijde den, kdy gentiles (pohané) budou poraženi a oni se stanou poddanými impéria. Rádi se prý dostaví na koncil do Konstantinopole, ale žádají, aby nebyli nuceni předstoupit před Řehoře, který je jednou stranou tohoto sporu, a s nímž zrušili církevní společenství. A jestliže by jejich nepřátelébylo povoleno je pronásledovat, mělo by to ten následek, že by jejich církevní společenství přestalo uznávat autoritu císaře. A tato hrozba se ukázala tak účinnou, že císař nařídil papeži Řehořovi, aby proti nim nijak nezasahoval. A Řehoř, byv takto ukázněn, se omezil jenom na polemiky. Poté ovšem, co se ravennským exarchou stal kolem roku 597 Callinicus, tak schismatičtí biskupové zjistili, že již bude obtížnější uchovávat si svoji nezávislost. Nelze se proto divit, že již slyšíme o odpadlících z jejich vlastních řad.
Schisma ovšem nakonec přesáhlo hranice Venetie a Istrie. Na Constantiovi, jenž byl nejenom biskupem města Milána, ale i osobním přítelem papeže Řehoře, bylo vynucováno prohlášení, že nikdy neodsuzoval „Tři kapitoly“. A když to odmítl, tak tři jeho sufragáni se zřekli církevního společenství s ním a pak přiměli Theudelindu, katolickou langobardskou královnu, aby udělal to samé, což byla opravdu těžká rána katolické straně. Teprve po naléhavých prosbách určených papeži Řehoři, byla ta rána zacelena a jeho vztahy k Theudelindě zůstaly přátelské, i když královna jistě chovala sympatie ke schismatikům. O tom svědčí i ten fakt, že v září roku 603, tj. krátce před svojí smrtí, ji Řehoř napsal blahopřejný dopis k narození a katolickému křtu jejího syna Adaoalda.
• Frankové neúspěšně útočí proti Langobardům
Childebert vyslal do Konstantinopole poselstvo, které pověřil úkolem dosáhnout u císaře Maurikia propuštění svého synovce Athanagilda, syna své sestry Ingunthy a vizigótského prince Hermenegilda. Imperátor byl však neústupný a Athanagildovo propuštění podmiňoval plněním smluv, ve kterých se Frankové zavázali k útoku na italské Langobardy. Childebertovi tedy nezbylo nic jiného než vypovědět příslušné mírové smlouvy uzavřené s Langobardy v minulém roce a odvolat zasnoubení své sestra Chlodosindy s králem Autharim. Aby však princezna nepřišla o ženicha, promptně ji přislíbil Rekkaredovi. Austrasijská armáda potom vyrazil na sever Apeninského poloostrova s úkolem dobýt ta města, která kdysi ovládal franský král Theudebert I. Langobardi se však jako obvykle stáhli do opevněných měst, na jejichž hradbách si Frankové vylámali zuby. Protože ani koordinace bojových akcí s císařskou armádou nebyla nejlepší, skončilo celé tažení neúspěchem a franští vévodové se stáhli.
• Frankové neúspěšně útočí proti Langobardům
V této době se vrátil z Konstantinopole rovněž Grippo, vyslanec Childeperta, krále Franků, a oznámil králi, že byl se všemi poctami přijat císařem Mauriciem a že císař si přeje odčinit pohanu, které se králi Childepertovi dostalo v Kartágu. Childepert pak znovu bezodkladně poslal do Itálie armádu Franků s dvaceti vévody, aby si podrobila národ Langobardů. Mezi těmito vévody byli nejvýznamnějšími Auduald, Olo a Cedinus. Když ale Olo nerozvážně zautočil na pevnost Bilitio (Bellinzona), byl zasažen šípem pod prsní bradavku, padl na zem a zemřel. A zatímco ostatní Frankové brali kořist, byli zničeni Langobardy, kteří je napadli, když byli roztroušeni po různých místech. Ale Auduald a šest franských vévodů přišlo k městu Mediolanu (Milán) a rozbilo si svůj tábor na rovinách v jisté vzdálenosti od něho. A sem přišli poslové císaře a oznamovali oznámit, že jejich armáda je již nedaleko a že je připravena jim pomoci. Říkali: „Po třech dnech přijdeme s armádou a dáme vám znamení. A až uvidíte budovy toho venkovského sídla stojícího na tamté hoře vzplát plamenem a až dým požáru bude stoupat k nebi, tak budete vědět, že přicházíme s armádou, jak jsme slíbili.“ Ale i když vévodové Franků vyhlíželi podle dohody po šest dnů, tak stále neviděli nikoho přicházet jak jim poslové císaře přislíbili.
Cedinus se třinácti vévody pak napadl levou stranu Itálie, zmocnil se pěti pevností a vynutil si zde přísahy [věrnosti]. Rovněž armáda Franků postoupila až k Veroně, načež poté, co se zavázala přísahou [ochrany], zbourala bez odporu mnoho opevněných sídel... A názvy těchto opevněných sídel, která zničili v oblasti města Tridenta (Trent), jsou tyto: Tesana (Tiseno), Maletum (Male), Sermiana (Sirmian), Appianum (Hoch Eppan), Fagitana (Faedo), Cimbra (Cembra), Vitianum (Vezzano), Bremtonicum (Brentonico), Volaenes (Volano), Ennemase (Neumarkt) a tři v Alsuce (údolí Val Sugana) a jedno v oblasti Verony. A když všechna tato opevněná místa Frankové zničili, odvedli si jejich občany jako zajatce. Ale biskupové Ingenuinus ze Savia (Seben) a Agnellus z Tridenta (Trent) zakročili a dali výkupné za opevněné město Ferrugis (Verruca) – od jednoho až po šest set solidů za hlavu muže. Protože však Frankové nebyli uvyklí zdejšímu klimatu, tak začala mezitím jejich armádu sužovat v tomto letním čase choroba jménem dyzentérie, na kterou jich velmi mnoho zemřelo. A co řící dále? Aniž z toho měla nějaký prospěch, bloudila armáda Franků po tři měsíce Itálií a nemohla se pomstít ani svým nepřátelům, kteří se uchýlili do velmi silných měst, ani se zmocnit krále opevněného ve městě Pavii a získat tak od něho odškodnění. Jak jsem již řekl; když onemocněli v důsledku nezdravého klimatu a hrozně strádali hladem, rozhodli se navrátit se opět domů. A zatímco se navraceli do své vlastní země, tak je sužoval takový hladomor, že nabízeli nejprve své šaty a pak později i své vlastní zbraně, aby si mohli koupit jídlo, než dosáhnou své rodné půdy.
[Římský pohled na válečnou kampaň z roku 590 proti Langobardů se zachoval ve dvou dopisech císařského exarchy Romana králi Childepertovi. Uvádí se v nich, že ještě před příchodem Franků zabrala císařská armáda Modenu, Altino a Mantovu a že když Cedinus tábořil u Verony, byli připraveni se k němu připojit a podpořit ho na řece svými loděmi se světly (majákovými loděmi?) Spolu s ním chtěli oblehnout Pavii a zmocnit se krále Authariho. A byli pak prý ohromeni, když se dozvěděli, že Cedinus uzavřel s Langobardy příměří na deset měsíců a odpochodoval ze země.]
• Authari na břehu Messinské úžiny
Všeobecně se věří, že někdy v tuto dobu došlo k následující příhodě ve spojitosti s králem Autharim. Existuje zpráva, že tento král táhl přes Spoletium (Spoleto) k Beneventu (Benevento) a zmocnil se tohoto regionu. Poté se dokonce dostal až do Regia (Reggio), posledního města Itálie vedle Sicílie, přičemž se říká, že od té doby je tam v mořských vlnách umístěn jistý sloup. Prý tam tehdy dojel sedě na koni, dotkl se onoho bodu svým kopím a řekl: Území Langobardů bude až po toto místo“. A říká se, že ten sloup je tam až do dnešní doby a že se nazývá Authariho sloup.
• Poselstvo ke králi Gunthramovi
Mezitím poslal král Authari poselstvo se slovy míru ke Gunthramovi, králi Franků a strýci krále Chldeperta. Vyslanci jím byli přijati s úctou a pak posláni k Childepertovi, jenž byl jeho synovec z bratrovy strany, aby ten svým souhlasem potvrdil mír s Langobardy. Tento Gunthram, o němž jsme mluvili, byl vskutku mírumilovný král, jenž vynikal všemi dobrými vlastnostmi.
• Smrt krále Authariho, vlády se ujímá Agilulf
Zatímco Authariho poslové meškali ve franské říši, zemřel král Authari v Ticinu (Pavii) o zářiových nonách (5. 9.) po požítí jedu – alespoň tak se to říká – po vládě dlouhé šest let [Origo tvrdí sedm let, pokračovatel Prosperův pak šest let a šest měsíců]. A okamžitě poslali Langobardé vysalnce k Childepertovi, králi Franků, oznamovali mu smrt krále Authariho a žádali po něm mír. A když ten to slyšel, tak posly přijal a mír jim v budoucnu přislíbil. Po několika dnech pak zmíněné posly propustil se slibem míru. Ale protože Langobardé byli s královnou Theudelindou velmi spokojeni, zachovali její královskou důstojnost a doporučili ji, aby si podle vlastního uvážení sama vybrala kohokoliv z Langobardů, kdo by mohl úspěšně řídit království. A ona po poradě s moudrými poradci si vybrala Agilulfa, vévodu lidu turínského, jako svého manžela a krále lidu langobardského, protože to byl muž energický a v boji schopný, tělem i duchem velmi vhodný pro vládu nad královstvím. Královna mu okamžitě vzkázala, aby k ní přišel, a sama mu spěchala v ústrety a setkala se s ním ve městě Laumellum (Lumello, severně od řeky Pádu, asi dvacet mil na západ od Pavie). A když přišel k ní, tak s ním nějakou dobu mluvila a pak nechala přinést víno. A poté, co se jako první zhluboka napila, podala zbytek Agilulfovi, aby se i on napil. A když on si vzal pohár a uctivě ji políbil ruku, tak královna se usmála a s ruměncem na tváři mu řekla, že by ji přece nemusí líbat ruku, když ji může vtisknout poliběk přímo na rty. A ihned jej pozdvihla, aby ji mohl políbit, načež s ním vstoupila do manželství a pozdvihla jej ke královské důstojnosti. Co říci více? Svatba byla slavena a provázena velkými ovacemi a Agilulf, který byl příbuzný krále Authariho z matčiny strany, převzal královskou důstojnost na začátku měsíce listopadu. Nicméně později, v měsíci květnu, když se všichni Langobardé sešli na jednom místě, a to v Mediolanu (Milán), byl uznán vládcem nade všemi.
[Waitz na základě Origa a Prosperova pokračovatele považuje tento příběh za pouhou legendou a myslísi, že Agilulf získal korunu násilím, třebaže tyto prameny se omezují pouze na jednoduché tvrzení, že Agilulf se oženil s Theudelindou a stal se králem. Nejpravděpodobnější však opravdu je, že se Agilulf zmocnil koruny a pak se oženil s Theudelindou, vnučkou krále Waccha proto, aby stvrdil svoji královskou legitimitu. O Agilulfovi, jednom z největších langobardských králů, se říkalo, že je durynského původu, byť je možné, že to bylo způsobeno pouze nepochopením jeho titulu vévoda z Turína. Theudelinda byla z otcovy strany bavorského původu, tzn. pocházela z rodu dřívějších Markomanů, kteří přesídlili na území dnešního Bavorska z Čech, kde žili po velmi dlouhou dobu. Theudelinda stojí na počátku významné italské dynastie, která se u moci udrží po následujících pět generací.]
• Smrt krále Authariho, vlády se ujímá Agilulf
Dne 5. 9. zemřel v Pávii pravděpodobně po požití jedu langobardský král Authari. Langobardská šlechta se dohodla, že na uprázdněný trůn usedne ten, koho si čtyřiadvacetiletá královna Theodolinda zvolí za manžela. Její volba padla na také již jednou ovdovělého čtyřicátníka Agilulfa (Agilolfa), vévodu turínského, který se tohoto roku stal jejím manželem a roku příštího i langobardským králem.
Franská říše
• Další tažení proti Bretoncům
Vzájemně znepřátelení franští vévodové burgundského krále Gunthramna Beppolen a Ebrarchar vyrazili na trestnou výpravu do nepoddajné Bretagne, svoje vojáky však nezvládali a ti již na pochodu drancovali svoji vlastní zemi. Neustrijská královna Fredegunda nařídila Sasům z Bayeux, aby se oblékli jako Bretonci, ostříhali si podle jejich módy vlasy a spolu s nimi bojovali proti burgundským oddílům. Třebaže Beppolen byl v důsledku Ebrarcharovy zrady poražen a zabit, požádal bretonský vévoda Waroch Franky o mír a slíbil, že již nebude napadat jejich území. Svůj závazek však nemyslel příliš vážně, neboť vracející se franskou armádu napadl při přechodu řeky a způsobil ji těžké ztráty.
• Biskup Aegidius před soudem!
Teprve roku 590 bylo v austrasijských Metách za přítomnosti biskupské rady zahájeno soudní přelíčení s hlavou spiknutí z roku 581 remešským biskupem Aegidiem. Jedno z hlavních obvinění se týkalo jeho blízkých vztahů s neustrijským králem Chilperichem a soudu byly předloženy dopisy obou mužů, obsahující skryté narážky na spiknutí proti Childebertovi a Brunhildě. Aegidius samozřejmě tvrdil, že jde o padělky, ale jeden z jeho služebníků, který těsnopisné záznamy dopisů uchoval pro archiv biskupství, svědčil proti němu. Další usvědčující dopisy se našly v Chilperichově archivu v Chelles, kde byly po jeho smrti objeveny. Aegidius byl nakonec shledán vinným a sám uznal, že by měl být odsouzen za velezradu k smrti. Soudci však nebyli tak přísní a poslali ho pouze do vyhnanství ve městě Štrasburku.
• Synoda vzala na milost vzbouřené jeptišky
Počátkem října byli na synodě ve Verdunu přijaty zpět do církve vzbouřené jeptišky z kláštera v Poitiers, královské dcery Basina a Chrodielda.
• „Nestrijská vlčice“ je opravdu neúnavná
Neustrijská královna Fredegunda poslala za austrasijským králem Childebertem II. opět vrahy.
• Columbanus zakládá významná opatství
Po dlouhé pouti franskou říší přišel irský mnich sv. Columbanus se svými společníky až do Vogéz a založil zde opatství Annegray a Luxeuil. Nebo podle jiné publikace: Irský mnich a teolog Kolumbán Mladší opustil s dvanácti společníky rodnou zemi, vylodil se na bretaňském pobřeží a jako kazatel putoval franskou říší, kam přinesl nové křesťanské zanícení. Na krále Childericha [správně Childeberta] udělala jeho askeze a kázání takový dojem, že jej vybídl, aby se usadil ve Vogézách. Zde Kolumbán založil klášter Annegray, který přivábil tolik mnichů, že musel založit ještě jeden v Luxeuil.
Hispánie
• Poslední ariánská revolta
Vizigótský král Rekkared potlačil poslední ariánskou revoltu vyvolanou přestupem země ke katolictví. Vůdce vzbouřenců králův pobočník vévoda Argimund byl poražen, skalpován a připraven o pravou ruku.
Římská říše
• Neradostná situace na Balkáně
Avarskoslovanská vojska zaplavila Makedonii a pronikla až na Peloponés, kde se Slované již trvale usazují.
Perská říše
• Baramovo povstání, pád perského krále Hormizda a Baramova uzurpace
Perská říše se zmítá ve vnitřních zmatcích a povstalý generál Baram (Bahrám, Barames) Čóven (Dřevěný) útočí na pevnosti, jejichž posádky ještě zůstaly věrné králi Hormizdovi IV. K Baramovi přicestoval králův vyslanec Ferochan, nabídl mu peníze a vyzval jej, aby si přestal hrát na vládce. Vzpoura se však rozšířila i mezi jeho vojáky, Ferochan byl zabit a jeho majetek rozkraden. Hormizd znepokojený vývojem událostí odešel do hlavního města Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) a obklopil se sobě věrnými jednotkami. Avšak ani ty jej neochránily – dne 6. 2. vtrhli Ferochanovi vojáci královského paláce, srazili jej z trůnu, potupili a vsadili do vězení. V obavách o život uprchl šáhův starší syn princ Chosroes do Adrabiganonu (Ázerbajdžánu); šlechta se však sešla a prostřednictvím poslů mu navrhla, aby se vrátil a ujal se moci místo svého otce. S tím princ souhlasil, zavázal si je přísahou a nastoupil zpáteční cestu do Ktésifontu.
Hormizd se již smířil se ztrátou trůnu, přesto se ještě na sněmu „předních mužů Persie“ snažil o částečný zvrat situace a jako svého nástupce nabídl svého mladšího syna. Králova řeč asi příliš nezapůsobila, protože velmožové se od něj „odvrátili“, křičeli na něj a tupili ho, pak přivedli „onoho ubohého mladíčka“ a před očima otce jej zabili, a aby sesazený monarcha věděl, že to opravdu myslí vážně, předvedli i královnu, kterou „počínaje od lůna rozsekali na nestejně velké kusy“. Potom přišel na řadu samotný král: „silně rozpálili ocelové jehly, rozžhavené mu je vrazili do očních zřítelnic, trýznili ho žárem a odsoudili ho k věčné temnotě“.
Šlechta nyní provolala Hormizdovým nástupcem svého kandidáta prince Chosroea, který se jako každý správný syn snažil svému otci ulehčit jeho úděl a navštívil jej ve vězení. Hormizd však o žádný soucit nestál a choval se vzpurně, což se synáčka dotklo natolik, že za ním vyslal vrahy, kteří slepého krále „byli holemi do boku, kyjem mu přerazili vaz a tak přeukrutně ukončili jeho život“. Chosroea zřejmě otcova smrt příliš nezarmoutila, protože klidně pořádal slavnosti, rozdával zlato a uděloval milosti odsouzeným. K Baramovi vyslal poselstvo s dary a snažil se jej přimět, aby se vzdal svých nároků na trůn a přijal druhé místo v říši, zatímco ten mu naopak urážlivě nabídl funkci správce některé perské provincie – pokud se samozřejmě vzdá trůnu. Chosroes si uvědomil, že válečný konflikt je neodvratný, proto k sobě povolal vojenské jednotky, obdaroval je zlatem a vyrazil s nimi proti vzbouřencům, kteří se již objevili u Ktésifontu. Chosroeovu a Baramovu armádu oddělovala řeka, přes níž oba rivalové „od rána do večera“ bezvýsledně diskutovali a mladý král byl tak zaujat rozhovorem, že ani nezpozoroval, jak se kázeň v jeho vojsku začíná nebezpečně uvolňovat. Toho využil Baram a dne 28. 2. jeho demoralizovanou armádu napadl a porazil. Chosroeovy vojáky zčásti pobil, zčásti zahnal na útěk a zbytek přijal do svých řad.
Poražený Chosroes ustoupil do hlavního města, ale protože mu bylo jasné, že se zde neudrží, opustil pouze s malým počtem sobě věrných osobních strážců metropoli a pronásledován prchal na římské území. Úspěšně překonal řeku Tigris a uchýlil se do města Kirkensia (nedaleko Busejry, Sýrie), odkud navázal kontakt s císařem Maurikiem – ten byl problémy u svých perských sousedů „velmi potěšen“. Vítězný Barames se chtěl stát novým perským králem a nejdříve usiloval o řádnou volbu. Proti tomu se však postavila perská aristokracie, takže si musel na hlavu posadit královskou korunu sám.
Chosroes se snažil získat císaře na svoji stranu, a proto vyzval – stejně jako Barames – obleženou perskou posádku Martyropole (Farkin, Turecko), aby se vzdala. Hrál však dvojí hru a jeho tajný posel vojákům naopak rozkázal, aby i nadále pokračovali v odporu. Protože císař osobní jednání odmítl, vyslal do Konstantinopole své poselstvo. Císaři nabídl výměnou za vojenskou pomoc města Martyropoli (Farkin, Turecko), Daras (Dara, Turecko) a velkou část Arménie, kdežto Barames kontroval nabídkou významné pevnosti Nisibis (Nusayibin, Turecko) a celého území až k řece Tigridu. Maurikios nejdříve váhal, ale pak dal přednost Chosroeovi a poskytl mu na šedesát tisíc vojáků pod velením svého bratra Theodosia a generála Sergia. (Kronikář Theofylaktos však tyto generály nezná a podle něho Římanům veleli Kometiolos, Narses a po nich Jan.)
Také Barames hledal spojence a Arménům nabídl, že obnoví arménské království a „vrátí někdejší mír“, budou–li ho podporovat. Ti však odmítli. Uzurpátor potřel ozbrojenou vzpouru ve svém táboře a krutě zúčtoval s provinilci: poté, co jim byly usekány končetiny, skončili pod nohama slonů. Nepříjemná pro něho byla i ztráta pevnosti Nisibis, jejíž vojenská posádka přešla na Chosroeovu stranu a vydala mu všechna území až k Tigridu.
Podle uzavřené dohody obsadili Římané Martyropoli a Chosroeovi za to poskytli oproti jeho vlastnoručnímu podpisu půjčku na hrazení válečných výdajů. Mezi spojenci však nepanovali ideální vztahy – šáh se dostal do konfliktu s římským velitelem Komentiolem, na něhož si v Konstantinopoli stěžoval, že jej prý zesměšňuje. Císař proto svého generála odvolal a nahradil Narsem.
• Baramovo povstání, pád perského krále Hormizda a Baramova uzurpace
(¬589) Když se zprávy o revoltě šířily provinciemi, lidé provolávali Bahramovi slávu. Mezopotamská armáda shromážděná v Nisibis (Nusaybin, Turecko) se přidal ke svým vzbouřeným kolegům z Albánie a spolu s nimi táhla Assýrií na hlavní město Ctesiphon (předměstí Bagdádu, Irák). Pozice pak zaujal na řece Horním Zábu. Král Hormisdas poslal proti nim armádu pod velením generála jménem Pherochchanes. Ale Bahramovi emisaři otřásli její věrností králi natolik, že vojáci svého velitele zavraždili a přidali se ke vzbouřencům, s nimiž pokračovali dále na jih.
Mezitím Hormisdou cloumaly obavy i záchvaty zuřivosti; každého podezříval a nikomu nevěřil. I nadále zůstal zavřený za hradbami Ctesiphonu a nakládal s lidmi s toutéž krutostí, která jej odcizila jeho národu. Podle jistých zdrojů podezříval svého syna Chosroea ze spolupráce s rebely, a proto jej poslal do vyhnanství. Ve stejnou dobu uvěznil také své švagry Bindoese a Bostama, protože prý Chosroea podporovali. Tato tvrdá opatření proti opozici však vyvolala to, čeho se nejvíce obával. V paláci propukla vzpoura a Bindoes a Bostam vysvobození ze svého vězení se postavili do jejího čela. Vpadli do audienční síně, srazili tyrana s trůnu, zbavili ho královského diadému a vsadili jej do žaláře, z něhož právě před krátkou chvíli sami unikli. Římští historikové pak věří, že mu ještě dovolili hájit svoji věc před shromážděním šlechty, kde velebil svoji vládu, spílal svému synu Chosroeovi a vyjadřoval svoji ochotu abdikovat ve prospěch svého dalšího syna, který jej nikdy neurazil.
Jeho neuvážená tvrzení pak měla pouze ten následek, že onoho syna i s jeho matkou předvedli a přímo před jeho očima je rozsekali na kusy. Pak zúčtovali i s ním samotným – aby mu zabránil kdykoliv v budoucnu se opět ujmout vlády, tak jej oslepili a znovu vrátili do vězení. Pokud však celé toto vyprávění budeme posuzovat kriticky, tak těžko můžeme uvěřit, že by rebelové takto riskovali a dali Hormisdovi vůbec možnost se hájit a zvrátit svoji věc jak to líčí Theophylactes. Pravděpodobnější je, že jakmile jej vsadili do vězení, tak jej oslepili a posléze i zavraždili.
Po odstranění Hormisdy okamžitě provolali krále jeho nejstaršího syna Chosroea, známého jako Parvéz (tj. „Vítězný“), posledního významného panovníka z rodu perských Sasánovců. Je možné, že rebelové jednali od samého počátku s jeho vědomím, ale v každém případě však počítali s jeho milostivou přízní, když mu umožnili usednout na trůn, na nějž by bez jejich pomoci nikdy nedosáhl. Králem Persie jej pak prohlásili, aniž si na něm vymohli jakékoliv předběžné podmínky a aniž to konzultovali s Bahramem, jehož ozbrojené síly již stály nedaleko Ctesiphonu.
Všechny východní i západní prameny se shodují na tom, že král Hormisdas IV. byl nejhorší panovník, kterého kdy Persie měla. Na své sliby dané na počátku své vlády pod vlivem svých nehodných favoritů rychle zapomněl a rychle se začal projevovat jako žárlivý a vrtošivý tyran, jehož strach a obavy doháněly k nezvyklé krutosti nejenom vůči osobám vysokého či nízkého postavení, ale i filozofům a učencům. Jeho zacházení s Bahramem pak byl zločinný akt čirého nevděku, jehož důsledky nebyl vůbec schopen domyslet. K jeho dalším negativním vlastnostem pak patřila lhostejnost a zženštilost – od té doby, co se stal králem, nebyl ochoten vzdát se luxusního života ve svém paláci a osobně vytáhnout do boje proti vnějšímu či vnitřnímu nepříteli. A jak mizerně vládl, tak i mizerně skončil. Nemusíme ho vůbec litovat…
Ani pozice jeho syna Chosroea nebyla vůbec pevná. Zda opravdu měl podíl na vraždě svého otce není zřejmé; v každém případě však na něm ulpělo velmi silné podezření. Otázkou taky bylo, zda rebelující generál Bahram stojící v čele silné armády se skloní před jeho autoritou a uzná jej vládcem Persie. Na druhou stranu v Chosroeův prospěch snad hovořilo pouze to, že byl nejstarším synem svého otce a legitimním nástupcem jednoho z největších sasánovských králů. Na trůn jej pak dosadili rychle a možná i ukvapeně rebelové, přičemž není jasné, zda si svoji volbu nechali podle práva odsouhlasit shromážděním šlechty. Z každé strany tedy hrozilo Chosroeovi nějaké nebezpečí a největší z nich představoval Bahram, jenž postoupil z Adiabanény do Holvánu a zaujal pozice nějakých 150 mil od hlavního města. A Chosroeovi bylo jasné, že pokud jej nezíská na svoji stranu, anebo jej neporazí v boji, na trůnu se neudrží.
Po uvážení všech možností se rozhodl pro smírné řešení, neboť přece ne on, ale jeho otec tak těžce urazil Bahrama a vyvolal tak jeho povstání. A Bahram přece vůči němu ani nemohl cítit nějakou osobní zášť, přičemž bylo možno velmi dobře předpokládat, že oslepení a následná smrt jeho nepřítele jej uspokojí natolik, že se s Chosroem a jeho straníky nějak dohodne. A opravdu – pokud však můžeme věřit východním autorům – Bahram prý zpočátku ještě prohlašoval, že se chopil zbraní, aby jej dosadil na trůn. Proto mu Chosroes poslal dopis spolu s bohatými dary, v němž jej pozval na svůj dvůr a sliboval – jestliže se pak opravdu dostaví a podrobí se mu – druhé místo v říši. Jejich dohodu je pak prý ochoten i odpřisahnout.Odpověď Bahrmova byla zhruba tato:
„Bahram, přítel bohů, dobyvatel, vznešený, nepřítel tyranů, satrapa satrapů, generál perského vojska, moudrý a obratný ve velení, bohabojný, bezúhonný, šťastný, úspěšný, ctihodný blahobytný, prozíravý, vznešený, lidský Chosroeovi, synovi Hormisdovu. Přijal jsem dopis, který jste napsal s tak malou moudrostí a odmítám tento „dar“, jenž jste nám poslal s takovou smělostí. Bylo by lepší, kdybyste nic neposílal, protože vaše jmenování bylo neplatné vzhledem k tomu, že vás nevolili osoby vznešené a urozené, ale osoby nízkého původu, které vyvolaly ty zmatky. Jestliže pak chcete uniknout otcovu osudu, odložte diadém, který jste převzal, uschovejte jej na nějakém svatém místě, opusťte palác, vsaďte do vězení opět ty kriminálníky, které jste osvobodil, neboť jste na tom neměl žádné právo dokud o jejich zločinech nerozhodl soud. A až toto všechno uděláte, tak přede mně předstupte, a já vám odevzdám do správy jednu provincii. Velmi vám to doporučuji a buďte sbohem. Ale jinak – a to si buďte jist – dopadnete jako váš otec.“
Takováto drzost jistě mohla mladého krále vyprovokovat k výbuchu zlosti či nějakému neuváženému činu. Ale Chosroes si nic takového nemohl dovolit, a proto se zachoval velmi zdrženlivě a udělal ještě jeden pokus o smíření. Bahrama v dopise oslovil jako svého přítele, ale snažil se jej ještě předčit v množství honosných titulů. Vyslovil mu uznání za jeho odvahu a blahopřál mu k jeho vynikajícímu zdraví. Pak ale celkem vtipně pokračoval:
„Byla tm v onom dopise, jenž jsem dostal, určitá vyjádření, z nichž by bylo možno usuzovat, že ke„mně nechováte přátelské city. Ale písař evidentně vypil více vína než měl, takže snad ještě spal, když psal ty věci tak pošetilé a vskutku obludné. “ Dále tvrdil, že to přesto jejich vztahy nenarušilo. Nicméně odmítl poslat zpět do vězení ty, které již osvobodil, s odůvodněním, že když král učiní nějaký takto laskavý skutek, tak jej již nemůže vzít zpět. A obřad korunovace také proběhl se všemi náležitými formalitami. Kdyby jej Bahram pozval k sobě, jistě by byl ochoten se s ním setkat, ale přijel by jako král a žádal by jeho podrobení. A kdyby se mu dobrovolně nepodrobil, přinutil by jej k tomu silou svých zbraní, a na úplný konec vyjádřil své přesvědčení, že bude natolik moudrý, aby se stal jeho přítelem a pomocníkem.
Když však tento jeho druhý dopis již zůstal úplně bez odezvy, bylo mu jasné, že nyní promluví zbraně. Proto posbíral všechny vojáky, co mohl, a vyrazil proti svému nepříteli, který tábořil u řeky Holvánu. Místo bylo vhodné pro bitvu, Ale Chosroes nemaje důvěru ve své vojsko se s Bahramem snažil nějak dohodnout, přičemž mu nabízel odpuštění a svoji přízeň. Ale vyjednávání k ničemu nevedlo a obě strany sáhly po zbraních. Během šesti dnům pak docházelo k pouhým šarvátkám, protože Chosroes nechtěl podstoupit rozhodující bitvu. Ale sedmého dne zaútočil Bahram neočekávaně v noci, přivedl jeho vojáky do zmatku a tak dovedně apeloval na jejich city, že je získal na svoji stranu. Všemi opuštěný král uprchl do Ctesiphonu a zoufal si nad svojí situací – s těmi několika vojáky, kteří mu zbyli, opravdu nemá cenu stavět se Bahramovi do cesty.
Nakonec se tedy rozhodl opustit nejenom hlavní město, ale i celou Persii aa0áhledat ochranu a podporu u sousedů. A říká se, že se dlouho rozmýšlel, zda odejít k Turkům, Arabům, kavkazským Chazarům či Římanům. Podle jistých pramenů, když opouštěl i se svými manželkami, dětmi, oběma strýci v doprovodu pouhých třiceti lidí Ctesiphon, pustil z rukou otěže svého koně a nechal jej jít, kam chce, s tím, že se jeho volbě podvolí. A když zvíře zamířilo k Eufratu, pokračoval dále po jeho břehu až do prvého římského pohraničního města Circesia. Ale Bahram nechtěl připustit, aby mu tak důležitá kořist vyklouzla z rukou a poslal za ním čtyři tisíce jezdců s příkazem zmocnit se uprchlíků. Ale Chosroeův strýc Bindoes se obětoval a svedl Bahramova důstojníka ze stopy. Byl tak jediným, kterého přivedli zpět do Ctesiphonu.
Guvernér Circesia Probus pak přijal Chosroea se všemi poctami a již nazítří o všem vyrozuměl prefekta Východu Comentiola sídlícího v Hierapoli (Menbidž, Sýrie). Poslal mu také Chosoroeův dopis procísaře, v němž Mauricia žádal o pomoc proti svým nepřátelům. Comentiolus schválil vše, co bylo uděláno, a poslal onen dopis po kurýrovi do Konstantinopole. Pak pozval Chosroea k sobě do Hierapole na dobu, dokud císař nerozhodne.
Mezitím se v Konstantinopoli rozproudila čilá debata nad tím, jaký postoj k Chosroeovi zaujmout. Jedni tvrdili, že je jenom v zájmu římského impéria, aby občanská válka trvala co nejdéle. A až Persie vyčerpá své síly, nebude obtížné se jí zmocnit a spojit Západ i Východ pod jednou vládou. Druzí jim však oponovali a tvrdili, že to, co se nepodařilo ani Alexandru Makedonskému, se nepodaří ani nyní. Pokud také bude Chosroeova žádost odmítnuta, Persie upadne do anarchie, přičemž je docela možné, že ze všech těch zmatků povstane někdo, kdo bude ještě horší než Sasánovci. K tomuto názoru se také přiklonil císař Mauricius a vyrozuměl Chosroea, že jej přijímá jako svého syna a hosta a že se ujme jeho věci a nasadí veškeré síly impéria, aby mu navrátil trůn. Ve stejnou dobu mu také poslal skvělé dary, propustil perské vězně držené v Konstantinopoli a poručil jim doprovodit jeho vyslance k Chosroeovi a sloužit mu jako svému pánovi.
Pro válku s Bahramem pak vyčlenil armádu o síle 70.000 mužů pod velením Narsovým, přičemž Chosroeovi věnoval podle jistého zdroje částku odpovídající 2 miliónům £ (údaj z roku 1875). Ale nebyl to žádný dar velkorysého přítele, neboť císař očekával, že za to dostane odpovídající protihodnotu. A pokud si Chosroes alespoň zpočátku myslel, že se spokojí s nějakým příhraničním městem, tak musel být velmi zklamán, neboť Římané si za své služby žádali celou Persarménii a východní Mezopotámii i se silnými městy Darasem a Martaropolí. Nezbylo mu však nic jiného než souhlasit. Mezitím se Bahram prohlásil v Ctesiphonu králem a poslal o tom zprávu do všech provincií. Lidé pak změnu na trůnu přijali – byť ne s nějakým přehnaně velkým nadšením – a zdálo se, že se bude těšit z dlouhého a klidného vládnutí. Když se však do věci vložil římský císař, musel Bahram i popravami čelit nebezpečným konspiracím, které povstávaly na jeho dvoř, vzdálenější provincie pak alespoň reptaly, přičemž Arménie se rovnou vzbouřila a postavila se za Chosroea.
Rovněž věrnost mnoha vojenských oddílů byla více než sporná, zvláště pak těch v Mezopotámii, které by musely nést tíhu hlavního římského útoku. Bahram se tedy rozhodl, že navzdory zimnímu nečasu obsadí svými věrnými dvě nejvýznamnější pevnosti v této oblasti, a to Anatho (Aná, Irák) a Nisibis. A zatímco jeho velitel Miraduris svůj úkol splnil a ovládl Anatho, jeho kolega Zadesprates do Nisibis ani nedorazil, protože její posádka odpadla od uchvatitele a přihlásila se k Chosroeovi. A když se pak vydal vydal prozkoumat situaci, stal se obětí úskoku a byl zabit důstojníkem jménem Rosas. Ale Miraduris jej dlouho nepřežil, neboť i jeho vojáci zachvácení plameny vzpoury jej zabili a hlavu poslali Chosroeovi.
S počátkem jara měl Chosroes připraven k akci dvě armády – jednu v Mezopotámii skládající se jak z Římanů, tak Peršanů, a druhou, kterou mu měli přivést spolu s arménskými spojenci jeho strýcové Bindoes a Bostam. Plán bojových operací pak počítal s jejich součinností. (®591)
• Bahrámovo povstání, pád perského krále Hormizda a Bahrámova uzurpace
… Ale běh událostí již nebyl k zadržení. Když králův vyslanec Bahrám, který měl odbojníka přivést do Ktésifóntu, byl usmrcen, Bahrám Čóvén vytrhl proti králi. Spojilo se s ním vojsko v Sýrii předtím poražené a tábořící v Nisibi; Hormizd poslal proti bahrámovi dvě vojska: velitel jednoho se s Bahrámem spojil, aby se pomstil šáhovi za to, že byl předtím od něho uvězněn, druhé vojsko svého vůdce zabilo a vrátilo se zpět do hlavního města. Hormizd prchl ze svého sídla v Médii do Ktésifóntu a uzavřel se veřejnosti. Vistahm se dostal z vězení, vysvobodil i Vindóa, přepadli Hormizda v paláci, uvěznili ho a oslepili, manželku i syna zabili. Potom dali zavolat Husrava zpět na dvůr, smířili jej s otcem a dosadili na trůn. Husrav se činil, aby získal přízeň poddaných. Propustil vězně a hleděl si získat náklonnost lidí přehnanou štědrostí. Vyjednával písemně s Bahrámem; v prvním dopise začíná Husrav barokně nabubřelou titulaturou: „Husrav, král králů, představený panstva, pán národů, rozhodčí v míru, přinášející blaho lidem, mezi bohy člověk dobrý a věčný, mezi lidmi bůh nejvznešenější, přeslavný, vítěz, vycházející spolu se sluncem a noci zrak zjednávající, od předků proslulý, válku nenávidící král, štědrý, pravověrně sobě najímající a Peršanům říši pečlivě střežící, Bahrámovi, vojevůdci perskému, našemu příteli…“ a slibuje odbojníkovi amnestii a druhé místo v říši.
Bahrám mu odpověděl dopisem, aby se vystříhal příkladu a osudu svého otce, aby složil korunu v některé svatyni, přijal od Bahráma odpuštění svých vin a spokojil se s místodržitelstvím v některé provincii. V tomto dopise si Bahrám přikládá pravé, vymyšlené a květnaté tituly, například „miláček bohů, nepřítel tyranů, velitel perské branné moci, slavný vítěz, satrapa velmožů“. Na druhý dopis Husravův Bahrám již neodpověděl. Spěchal s vojskem ke Ktésifóntu proti armádě, složené z palácového služebnictva a chudiny hlavního města. U řeky Naharvánu se setkaly oba voje. Husrav se pokusil o vyjednávání, ale Bahrám znaje sasánovskou proradnost, odmítl ho se sprostými nadávkami a v noční bitvě porazil královo vojsko. Husrav poznal, že jeho věc je ztracena, prchl do Ktésifóntu a jeho lidé se spojili s Bahrámem. Hormizd poradil moudře synovi, aby odešel k Římanům a žádal je o pomoc. Husrav se rozloučil s otcem a v doprovodu svých strýců Vindóa a Vistahma a Bahrámova bratra Gurdóa, jenž mu zůstal věren, s malou družinou a ženami odcestoval na římské území. Prostřednictvím římských velitelů a úředníků dal poslat císaři Maurikiovi dopis, v němž žádal o pomoc. Ještě na cestě perským územím se oba strýcové vrátili, uškrtili Hormizda, aby ho snad Bahrám znovu nedosadil na trůn, pak se vrátili a dostihli Husravův průvod. Po nějakých jednáních prohlásil císař, že je ochoten dopomoci Husravovi k jeho právu a dal mu dokonce svoji dceru Marii za manželku.
Bahrám byl po útěku Husravově skutečným pánem státu. Zahájil také jednání s císařem, ale to nevedlo k žádnému výsledku. Uskutečnil to, co mu skutečná situace nabízela. Svolal shromáždění notábl a dal se provolat králem. Byl to první případ v dějinách sasánovské Persie, že poddaný se vyšvihl na trůn a dynastie byla zbavena panovnické moci. Bahrámovým vstupem na trůn triumfovala šlechta a zvláště vojenské kruhy, které byly prostoupeny pýchou z pocitu vlastní důležitosti v ustavičných válkách s Římany, Turky a ostatními nepříteli.
Koncem jednáním s Maurikiem byla dohoda, kterou Husrav jako řádný perský král postoupil Římanům Martyropoli a Dáru, dvě znamenité pevnosti v Mezopotámii, a dostal za to římské vojsko, které mělo provést intervenci v perské říši a dosadit ho znovu na trůn. Císař ho nazval svým synem a kromě dcery mu dal k dispozici 60 000 mužů, jimž veleli jeho bratr Theodosios a generál Sergios. Husrav se nim připojil se svými přívrženci a na pomoc mu přišel ještě s vojskem arménský markrabí Mušegh Mamikonean, který Bahráma nikdy za krále neuznal. Bahrámovi za jeho vlády se nevedlo dvakrát dobře. Mágové ho za krále neuznávali a šlechta nepřestávala ve svých pletichách a snahách omezovat královskou moc, ba proti uchvatiteli bylo podniknuto několik povstání a osnováno několik spiknutí. Tak dva velitelé Zamendés a Zoambras vysvobodili Vindóa z vězení (byl totiž dopaden na Husravově útěku do římské říše) a chtěli Bahráma sesadit. Ale Bahrám je dal zabít, kdežto Vindóovi se podařilo utéci do Ázerbajdžánu k Mušeghovi. Bahrám byl nucen vystupovat s velkou přísností. Již při nastoupení dal prý Bahrám sepsat listinu, kterou museli podepsat všichni účastníci shromáždění, kteří uznali Bahráma za krále. Kdo odmítl podepsat, měl do tří dnů opustit zemi Bahrám se původně tvářil, jako by chtěl spravovat říši za nezletilého Hormizdova syna Šahrijára, ale jakmile se stal pánem situace, projevil svůj záměr. usednout na trůn: dal razit mince se svým jménem. To se stalo roku 590.
Řehoř z Toursu Historiarum libri decem
O záhubě Chundona, vrchního komorníka krále Gunthramna
V patnáctém roce vlády krále Childeberta, to jest v devětadvacátém roce vlády Gunthramna, narazil král Gunthramn při lovu ve vogézském lese na stopi po zabitém buvolovi. A když podrobil správce lesa přísnějšímu výslechu, kdo se to v královském lese opovážil udělat, prozradil správce Chundona, vrchního králova komorníka. Jen to řekl, dal král Chundona zadržet a v poutech přivést do Chalon. A když se pak v přítomnosti krále oba spolu přeli a Chundo prohlásil, že by se nikdy neopovážil udělat, co se mu přisuzuje, rozhodl král, aby podstoupili boží soud soubojem. Tehdy postavil ten komorník místo sebe svého synovce, aby boj vybojoval, a oba protivníci stanuli proti sobě na bitevním poli. A hoch mrštil po správci lesa oštěpem a zasáhl jej do nohy, takže se skácel naznak k zemi. Potom hoch vytrhl nůž, který mu visel u pasu, ale když se pokoušel proříznout padlému hrdlo, bodl jej zraněný do břicha. A padli oba a zemřeli. Když to Chundo viděl, dal se na útěk do baziliky svatého Marcella. Ale král vykřikl, aby se ho zmocnili dříve než dosáhne posvátného prahu. Chytili ho tedy, přivázali ke sloupu a ukamenovali. Král se později z toho činu velmi kál, protože se dal tak nerozvážně strhnout hněvem, že pro nepatrnou vinu zbrkle zahubil člověka sobě věrného a prospěšného.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 590
Itálie
• Mor v Říme, smrt papeže Pelagia, římskou církev bude řídit Řehoř
V polovině ledna propukla v Římě morová nákaza a její obětí se dne 7. 2. stal i papež Pelagius II. Již příštího dne byl jeho nástupcem zvolen bývalý papežský nuncius v Konstantinopoli Řehoř I., pocházející z bohaté aristokratické rodiny Aniciů, z níž vzešli i jeho předchůdci v úřadu dědeček Felix III. a Agapetus I. Řehořův otec Gordianus a matka Silvie zajistili svému synovi klasické vzdělání a předurčili jej k světské kariéře. A Řehoř opravdu nejdříve zastával úřad městského prefekta, pak ale zamířil k metě nejvyšší, kterou tehdy byl post biskupa, a podobně jako Cassiodorus se rozhodl pro řeholní život. „Znechucen poměry“ se stáhl do ústraní a zakládal kláštery, kterým věnoval svůj majetek.
Třebaže k řízení města a církve nebyl po smrti papeže Pelagia nikdo povolanější než on, slušelo se, aby se svoji funkci nejdříve zdráhal přijmout. Proto písemně vybízel císaře, aby jej na stolci nepotvrzoval; jeho listy však byly městským prefektem Germanem zadržovány a nahrazovány jinými, ve kterých naopak na schválení své volby naléhal. Ještě před svým vysvěcením nařídil třídenní prosebné procesí ke sv. Petrovi za záchranu města před morovou nákazou a lidé šli městem a přímo v průvodu umírali. Nakonec se toto opatření ukázalo jako účinné, neboť nad Hadrianovým mauzoleem – od té doby Andělským hradem – se jim zjevil archanděl Michael a zasunul meč do pochvy na znamení, že epidemie končí.
Konstantinopol nakonec odpověděla kladně, Řehoř byl v úřadě potvrzen a 3. 9 vysvěcen. Podle svých vlastních slov se zděsil odpovědnosti natolik, že prý chtěl utéci. „Pozbyl jsem vší rozkoše klidu a pokoje. Zdá se, že jsem povýšen, ale ve skutečnosti jsem vnitřně klesl. Dříve mi bylo možno věnovat se službě Boží, kdežto nyní na mne dorážejí vlny světských záležitostí, takže nemám ani kdy, abych se obíral sám sebou.“ Zbytky římského lidu si svolal do baziliky sv. Petra, aby kázáním reagoval na zkázu Říma a kritickou situaci Itálie – církev přirovnal ke starému vraku, do něhož se již dere voda a jehož bouří vytržená prkna ohlašují blízkou katastrofu.
Nový náměstek Kristův byl sice formálně podřízen konstantinopolskému císaři, ale imperátorův zástupce v Itálii ravennský exarcha neměl na dění ve Věčném městě prakticky žádný vliv. Řehoř proto sám musel čelit rozpadu státních struktur a postupně přejmout pravomoci světských orgánů – byl odpovědný za obranu, soudnictví, bezpečnost ve městě, obchod a školství. S patriarchou konstantinopolským často vedl spory o to, kdo z nich je nástupcem sv. Petra. Nakonec bylo rozhodnuto, že žádný patriarcha není povýšen nad ostatní.
• Mor v Říme, smrt papeže Pelagia, římskou církev bude řídit Řehoř
Okamžitě po této velké vodě propukl ve městě mor zvaný bubonický a napadal lidi s tak velkou zničující silou, že jich z nesčetných zástupů zůstalo pouze několik. Nejprve udeřil na papeže Pelagia, úctyhodného člověka, a rychle jej zabil. A když jim tak odebral jejich pastýře, rozšířil se i mezi lidi. A v období tohoto velkého utrpení nejpožehnanější Řehoř, jenž byl diákonem, byl zvolen papežem za všeobecného souhlasu všech. Nařídil, aby byly proneseny sedminásobné litanie [prosebné modlitby]. Ale zatímco lidé úpěnlivě prosili Boha, na osmdesát jich během jedné hodiny padlo na zem a vypustilo duši. Sedminásobnými litaniemi to nazývali proto, protože všichni lidé z města byli požahnaným papežem Řehořem rozděleni do sedmi skupin, aby prosili Boha. V první skupině bylo vskutku veškeré duchovenstvo, ve druhé všichni opati i se svými mnichy, ve třetí všechny abatyše i se svými společnicemi, ve čtvrté všechny děti, v páté všichni laici, v šesté všechny vdovy a v sedmé všechny provdané ženy. A již nebudeme vyprávět nic, co by se vztahovalo k požehnanému papeži Řehořovi, protože před několika lety jsme s pomocí Boží popsali v rámci našich nevelkých schopností jeho život, abychom v psané podobě načrtli to, co by mělo být řečeno.
• Istrijské schisma
Když se roku 590 stal papežem Řehoř, napsal aquilejskému patriarchovi Severovi dopis a vyzval jej v něm, aby se i se svými stoupenci dostavil do Říma, kde bude souzen na církevní synodě. V Říme pak zasedly synody dvě: a zatímco na první byli účastni biskupové z území obsazeného Langobardy, tak na druhé se shromáždili jejich kolegové z měst na pobřeží, která byla poddána východnímu impériu. Každá synoda pak poslala císaři Mauriciovi dopis, přičemž patriarcha Severus sepsal ještě list třetí. Dopis langobardských biskupů se dochoval až do současnosti: v jeho úvodu blahopřejí církevní otcové císaři Mauriciovi k vítězstvím dosaženým v Itálii a vyjadřují své přesvědčení, že brzo přijde den, kdy gentiles (pohané) budou poraženi a oni se stanou poddanými impéria. Rádi se prý dostaví na koncil do Konstantinopole, ale žádají, aby nebyli nuceni předstoupit před Řehoře, který je jednou stranou tohoto sporu, a s nímž zrušili církevní společenství. A jestliže by jejich nepřátelébylo povoleno je pronásledovat, mělo by to ten následek, že by jejich církevní společenství přestalo uznávat autoritu císaře. A tato hrozba se ukázala tak účinnou, že císař nařídil papeži Řehořovi, aby proti nim nijak nezasahoval. A Řehoř, byv takto ukázněn, se omezil jenom na polemiky. Poté ovšem, co se ravennským exarchou stal kolem roku 597 Callinicus, tak schismatičtí biskupové zjistili, že již bude obtížnější uchovávat si svoji nezávislost. Nelze se proto divit, že již slyšíme o odpadlících z jejich vlastních řad.
Schisma ovšem nakonec přesáhlo hranice Venetie a Istrie. Na Constantiovi, jenž byl nejenom biskupem města Milána, ale i osobním přítelem papeže Řehoře, bylo vynucováno prohlášení, že nikdy neodsuzoval „Tři kapitoly“. A když to odmítl, tak tři jeho sufragáni se zřekli církevního společenství s ním a pak přiměli Theudelindu, katolickou langobardskou královnu, aby udělal to samé, což byla opravdu těžká rána katolické straně. Teprve po naléhavých prosbách určených papeži Řehoři, byla ta rána zacelena a jeho vztahy k Theudelindě zůstaly přátelské, i když královna jistě chovala sympatie ke schismatikům. O tom svědčí i ten fakt, že v září roku 603, tj. krátce před svojí smrtí, ji Řehoř napsal blahopřejný dopis k narození a katolickému křtu jejího syna Adaoalda.
• Frankové neúspěšně útočí proti Langobardům
Childebert vyslal do Konstantinopole poselstvo, které pověřil úkolem dosáhnout u císaře Maurikia propuštění svého synovce Athanagilda, syna své sestry Ingunthy a vizigótského prince Hermenegilda. Imperátor byl však neústupný a Athanagildovo propuštění podmiňoval plněním smluv, ve kterých se Frankové zavázali k útoku na italské Langobardy. Childebertovi tedy nezbylo nic jiného než vypovědět příslušné mírové smlouvy uzavřené s Langobardy v minulém roce a odvolat zasnoubení své sestra Chlodosindy s králem Autharim. Aby však princezna nepřišla o ženicha, promptně ji přislíbil Rekkaredovi. Austrasijská armáda potom vyrazil na sever Apeninského poloostrova s úkolem dobýt ta města, která kdysi ovládal franský král Theudebert I. Langobardi se však jako obvykle stáhli do opevněných měst, na jejichž hradbách si Frankové vylámali zuby. Protože ani koordinace bojových akcí s císařskou armádou nebyla nejlepší, skončilo celé tažení neúspěchem a franští vévodové se stáhli.
• Frankové neúspěšně útočí proti Langobardům
V této době se vrátil z Konstantinopole rovněž Grippo, vyslanec Childeperta, krále Franků, a oznámil králi, že byl se všemi poctami přijat císařem Mauriciem a že císař si přeje odčinit pohanu, které se králi Childepertovi dostalo v Kartágu. Childepert pak znovu bezodkladně poslal do Itálie armádu Franků s dvaceti vévody, aby si podrobila národ Langobardů. Mezi těmito vévody byli nejvýznamnějšími Auduald, Olo a Cedinus. Když ale Olo nerozvážně zautočil na pevnost Bilitio (Bellinzona), byl zasažen šípem pod prsní bradavku, padl na zem a zemřel. A zatímco ostatní Frankové brali kořist, byli zničeni Langobardy, kteří je napadli, když byli roztroušeni po různých místech. Ale Auduald a šest franských vévodů přišlo k městu Mediolanu (Milán) a rozbilo si svůj tábor na rovinách v jisté vzdálenosti od něho. A sem přišli poslové císaře a oznamovali oznámit, že jejich armáda je již nedaleko a že je připravena jim pomoci. Říkali: „Po třech dnech přijdeme s armádou a dáme vám znamení. A až uvidíte budovy toho venkovského sídla stojícího na tamté hoře vzplát plamenem a až dým požáru bude stoupat k nebi, tak budete vědět, že přicházíme s armádou, jak jsme slíbili.“ Ale i když vévodové Franků vyhlíželi podle dohody po šest dnů, tak stále neviděli nikoho přicházet jak jim poslové císaře přislíbili.
Cedinus se třinácti vévody pak napadl levou stranu Itálie, zmocnil se pěti pevností a vynutil si zde přísahy [věrnosti]. Rovněž armáda Franků postoupila až k Veroně, načež poté, co se zavázala přísahou [ochrany], zbourala bez odporu mnoho opevněných sídel... A názvy těchto opevněných sídel, která zničili v oblasti města Tridenta (Trent), jsou tyto: Tesana (Tiseno), Maletum (Male), Sermiana (Sirmian), Appianum (Hoch Eppan), Fagitana (Faedo), Cimbra (Cembra), Vitianum (Vezzano), Bremtonicum (Brentonico), Volaenes (Volano), Ennemase (Neumarkt) a tři v Alsuce (údolí Val Sugana) a jedno v oblasti Verony. A když všechna tato opevněná místa Frankové zničili, odvedli si jejich občany jako zajatce. Ale biskupové Ingenuinus ze Savia (Seben) a Agnellus z Tridenta (Trent) zakročili a dali výkupné za opevněné město Ferrugis (Verruca) – od jednoho až po šest set solidů za hlavu muže. Protože však Frankové nebyli uvyklí zdejšímu klimatu, tak začala mezitím jejich armádu sužovat v tomto letním čase choroba jménem dyzentérie, na kterou jich velmi mnoho zemřelo. A co řící dále? Aniž z toho měla nějaký prospěch, bloudila armáda Franků po tři měsíce Itálií a nemohla se pomstít ani svým nepřátelům, kteří se uchýlili do velmi silných měst, ani se zmocnit krále opevněného ve městě Pavii a získat tak od něho odškodnění. Jak jsem již řekl; když onemocněli v důsledku nezdravého klimatu a hrozně strádali hladem, rozhodli se navrátit se opět domů. A zatímco se navraceli do své vlastní země, tak je sužoval takový hladomor, že nabízeli nejprve své šaty a pak později i své vlastní zbraně, aby si mohli koupit jídlo, než dosáhnou své rodné půdy.
[Římský pohled na válečnou kampaň z roku 590 proti Langobardů se zachoval ve dvou dopisech císařského exarchy Romana králi Childepertovi. Uvádí se v nich, že ještě před příchodem Franků zabrala císařská armáda Modenu, Altino a Mantovu a že když Cedinus tábořil u Verony, byli připraveni se k němu připojit a podpořit ho na řece svými loděmi se světly (majákovými loděmi?) Spolu s ním chtěli oblehnout Pavii a zmocnit se krále Authariho. A byli pak prý ohromeni, když se dozvěděli, že Cedinus uzavřel s Langobardy příměří na deset měsíců a odpochodoval ze země.]
• Authari na břehu Messinské úžiny
Všeobecně se věří, že někdy v tuto dobu došlo k následující příhodě ve spojitosti s králem Autharim. Existuje zpráva, že tento král táhl přes Spoletium (Spoleto) k Beneventu (Benevento) a zmocnil se tohoto regionu. Poté se dokonce dostal až do Regia (Reggio), posledního města Itálie vedle Sicílie, přičemž se říká, že od té doby je tam v mořských vlnách umístěn jistý sloup. Prý tam tehdy dojel sedě na koni, dotkl se onoho bodu svým kopím a řekl: Území Langobardů bude až po toto místo“. A říká se, že ten sloup je tam až do dnešní doby a že se nazývá Authariho sloup.
• Poselstvo ke králi Gunthramovi
Mezitím poslal král Authari poselstvo se slovy míru ke Gunthramovi, králi Franků a strýci krále Chldeperta. Vyslanci jím byli přijati s úctou a pak posláni k Childepertovi, jenž byl jeho synovec z bratrovy strany, aby ten svým souhlasem potvrdil mír s Langobardy. Tento Gunthram, o němž jsme mluvili, byl vskutku mírumilovný král, jenž vynikal všemi dobrými vlastnostmi.
• Smrt krále Authariho, vlády se ujímá Agilulf
Zatímco Authariho poslové meškali ve franské říši, zemřel král Authari v Ticinu (Pavii) o zářiových nonách (5. 9.) po požítí jedu – alespoň tak se to říká – po vládě dlouhé šest let [Origo tvrdí sedm let, pokračovatel Prosperův pak šest let a šest měsíců]. A okamžitě poslali Langobardé vysalnce k Childepertovi, králi Franků, oznamovali mu smrt krále Authariho a žádali po něm mír. A když ten to slyšel, tak posly přijal a mír jim v budoucnu přislíbil. Po několika dnech pak zmíněné posly propustil se slibem míru. Ale protože Langobardé byli s královnou Theudelindou velmi spokojeni, zachovali její královskou důstojnost a doporučili ji, aby si podle vlastního uvážení sama vybrala kohokoliv z Langobardů, kdo by mohl úspěšně řídit království. A ona po poradě s moudrými poradci si vybrala Agilulfa, vévodu lidu turínského, jako svého manžela a krále lidu langobardského, protože to byl muž energický a v boji schopný, tělem i duchem velmi vhodný pro vládu nad královstvím. Královna mu okamžitě vzkázala, aby k ní přišel, a sama mu spěchala v ústrety a setkala se s ním ve městě Laumellum (Lumello, severně od řeky Pádu, asi dvacet mil na západ od Pavie). A když přišel k ní, tak s ním nějakou dobu mluvila a pak nechala přinést víno. A poté, co se jako první zhluboka napila, podala zbytek Agilulfovi, aby se i on napil. A když on si vzal pohár a uctivě ji políbil ruku, tak královna se usmála a s ruměncem na tváři mu řekla, že by ji přece nemusí líbat ruku, když ji může vtisknout poliběk přímo na rty. A ihned jej pozdvihla, aby ji mohl políbit, načež s ním vstoupila do manželství a pozdvihla jej ke královské důstojnosti. Co říci více? Svatba byla slavena a provázena velkými ovacemi a Agilulf, který byl příbuzný krále Authariho z matčiny strany, převzal královskou důstojnost na začátku měsíce listopadu. Nicméně později, v měsíci květnu, když se všichni Langobardé sešli na jednom místě, a to v Mediolanu (Milán), byl uznán vládcem nade všemi.
[Waitz na základě Origa a Prosperova pokračovatele považuje tento příběh za pouhou legendou a myslísi, že Agilulf získal korunu násilím, třebaže tyto prameny se omezují pouze na jednoduché tvrzení, že Agilulf se oženil s Theudelindou a stal se králem. Nejpravděpodobnější však opravdu je, že se Agilulf zmocnil koruny a pak se oženil s Theudelindou, vnučkou krále Waccha proto, aby stvrdil svoji královskou legitimitu. O Agilulfovi, jednom z největších langobardských králů, se říkalo, že je durynského původu, byť je možné, že to bylo způsobeno pouze nepochopením jeho titulu vévoda z Turína. Theudelinda byla z otcovy strany bavorského původu, tzn. pocházela z rodu dřívějších Markomanů, kteří přesídlili na území dnešního Bavorska z Čech, kde žili po velmi dlouhou dobu. Theudelinda stojí na počátku významné italské dynastie, která se u moci udrží po následujících pět generací.]
• Smrt krále Authariho, vlády se ujímá Agilulf
Dne 5. 9. zemřel v Pávii pravděpodobně po požití jedu langobardský král Authari. Langobardská šlechta se dohodla, že na uprázdněný trůn usedne ten, koho si čtyřiadvacetiletá královna Theodolinda zvolí za manžela. Její volba padla na také již jednou ovdovělého čtyřicátníka Agilulfa (Agilolfa), vévodu turínského, který se tohoto roku stal jejím manželem a roku příštího i langobardským králem.
Franská říše
• Další tažení proti Bretoncům
Vzájemně znepřátelení franští vévodové burgundského krále Gunthramna Beppolen a Ebrarchar vyrazili na trestnou výpravu do nepoddajné Bretagne, svoje vojáky však nezvládali a ti již na pochodu drancovali svoji vlastní zemi. Neustrijská královna Fredegunda nařídila Sasům z Bayeux, aby se oblékli jako Bretonci, ostříhali si podle jejich módy vlasy a spolu s nimi bojovali proti burgundským oddílům. Třebaže Beppolen byl v důsledku Ebrarcharovy zrady poražen a zabit, požádal bretonský vévoda Waroch Franky o mír a slíbil, že již nebude napadat jejich území. Svůj závazek však nemyslel příliš vážně, neboť vracející se franskou armádu napadl při přechodu řeky a způsobil ji těžké ztráty.
• Biskup Aegidius před soudem!
Teprve roku 590 bylo v austrasijských Metách za přítomnosti biskupské rady zahájeno soudní přelíčení s hlavou spiknutí z roku 581 remešským biskupem Aegidiem. Jedno z hlavních obvinění se týkalo jeho blízkých vztahů s neustrijským králem Chilperichem a soudu byly předloženy dopisy obou mužů, obsahující skryté narážky na spiknutí proti Childebertovi a Brunhildě. Aegidius samozřejmě tvrdil, že jde o padělky, ale jeden z jeho služebníků, který těsnopisné záznamy dopisů uchoval pro archiv biskupství, svědčil proti němu. Další usvědčující dopisy se našly v Chilperichově archivu v Chelles, kde byly po jeho smrti objeveny. Aegidius byl nakonec shledán vinným a sám uznal, že by měl být odsouzen za velezradu k smrti. Soudci však nebyli tak přísní a poslali ho pouze do vyhnanství ve městě Štrasburku.
• Synoda vzala na milost vzbouřené jeptišky
Počátkem října byli na synodě ve Verdunu přijaty zpět do církve vzbouřené jeptišky z kláštera v Poitiers, královské dcery Basina a Chrodielda.
• „Nestrijská vlčice“ je opravdu neúnavná
Neustrijská královna Fredegunda poslala za austrasijským králem Childebertem II. opět vrahy.
• Columbanus zakládá významná opatství
Po dlouhé pouti franskou říší přišel irský mnich sv. Columbanus se svými společníky až do Vogéz a založil zde opatství Annegray a Luxeuil. Nebo podle jiné publikace: Irský mnich a teolog Kolumbán Mladší opustil s dvanácti společníky rodnou zemi, vylodil se na bretaňském pobřeží a jako kazatel putoval franskou říší, kam přinesl nové křesťanské zanícení. Na krále Childericha [správně Childeberta] udělala jeho askeze a kázání takový dojem, že jej vybídl, aby se usadil ve Vogézách. Zde Kolumbán založil klášter Annegray, který přivábil tolik mnichů, že musel založit ještě jeden v Luxeuil.
Hispánie
• Poslední ariánská revolta
Vizigótský král Rekkared potlačil poslední ariánskou revoltu vyvolanou přestupem země ke katolictví. Vůdce vzbouřenců králův pobočník vévoda Argimund byl poražen, skalpován a připraven o pravou ruku.
Římská říše
• Neradostná situace na Balkáně
Avarskoslovanská vojska zaplavila Makedonii a pronikla až na Peloponés, kde se Slované již trvale usazují.
Perská říše
• Baramovo povstání, pád perského krále Hormizda a Baramova uzurpace
Perská říše se zmítá ve vnitřních zmatcích a povstalý generál Baram (Bahrám, Barames) Čóven (Dřevěný) útočí na pevnosti, jejichž posádky ještě zůstaly věrné králi Hormizdovi IV. K Baramovi přicestoval králův vyslanec Ferochan, nabídl mu peníze a vyzval jej, aby si přestal hrát na vládce. Vzpoura se však rozšířila i mezi jeho vojáky, Ferochan byl zabit a jeho majetek rozkraden. Hormizd znepokojený vývojem událostí odešel do hlavního města Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) a obklopil se sobě věrnými jednotkami. Avšak ani ty jej neochránily – dne 6. 2. vtrhli Ferochanovi vojáci královského paláce, srazili jej z trůnu, potupili a vsadili do vězení. V obavách o život uprchl šáhův starší syn princ Chosroes do Adrabiganonu (Ázerbajdžánu); šlechta se však sešla a prostřednictvím poslů mu navrhla, aby se vrátil a ujal se moci místo svého otce. S tím princ souhlasil, zavázal si je přísahou a nastoupil zpáteční cestu do Ktésifontu.
Hormizd se již smířil se ztrátou trůnu, přesto se ještě na sněmu „předních mužů Persie“ snažil o částečný zvrat situace a jako svého nástupce nabídl svého mladšího syna. Králova řeč asi příliš nezapůsobila, protože velmožové se od něj „odvrátili“, křičeli na něj a tupili ho, pak přivedli „onoho ubohého mladíčka“ a před očima otce jej zabili, a aby sesazený monarcha věděl, že to opravdu myslí vážně, předvedli i královnu, kterou „počínaje od lůna rozsekali na nestejně velké kusy“. Potom přišel na řadu samotný král: „silně rozpálili ocelové jehly, rozžhavené mu je vrazili do očních zřítelnic, trýznili ho žárem a odsoudili ho k věčné temnotě“.
Šlechta nyní provolala Hormizdovým nástupcem svého kandidáta prince Chosroea, který se jako každý správný syn snažil svému otci ulehčit jeho úděl a navštívil jej ve vězení. Hormizd však o žádný soucit nestál a choval se vzpurně, což se synáčka dotklo natolik, že za ním vyslal vrahy, kteří slepého krále „byli holemi do boku, kyjem mu přerazili vaz a tak přeukrutně ukončili jeho život“. Chosroea zřejmě otcova smrt příliš nezarmoutila, protože klidně pořádal slavnosti, rozdával zlato a uděloval milosti odsouzeným. K Baramovi vyslal poselstvo s dary a snažil se jej přimět, aby se vzdal svých nároků na trůn a přijal druhé místo v říši, zatímco ten mu naopak urážlivě nabídl funkci správce některé perské provincie – pokud se samozřejmě vzdá trůnu. Chosroes si uvědomil, že válečný konflikt je neodvratný, proto k sobě povolal vojenské jednotky, obdaroval je zlatem a vyrazil s nimi proti vzbouřencům, kteří se již objevili u Ktésifontu. Chosroeovu a Baramovu armádu oddělovala řeka, přes níž oba rivalové „od rána do večera“ bezvýsledně diskutovali a mladý král byl tak zaujat rozhovorem, že ani nezpozoroval, jak se kázeň v jeho vojsku začíná nebezpečně uvolňovat. Toho využil Baram a dne 28. 2. jeho demoralizovanou armádu napadl a porazil. Chosroeovy vojáky zčásti pobil, zčásti zahnal na útěk a zbytek přijal do svých řad.
Poražený Chosroes ustoupil do hlavního města, ale protože mu bylo jasné, že se zde neudrží, opustil pouze s malým počtem sobě věrných osobních strážců metropoli a pronásledován prchal na římské území. Úspěšně překonal řeku Tigris a uchýlil se do města Kirkensia (nedaleko Busejry, Sýrie), odkud navázal kontakt s císařem Maurikiem – ten byl problémy u svých perských sousedů „velmi potěšen“. Vítězný Barames se chtěl stát novým perským králem a nejdříve usiloval o řádnou volbu. Proti tomu se však postavila perská aristokracie, takže si musel na hlavu posadit královskou korunu sám.
Chosroes se snažil získat císaře na svoji stranu, a proto vyzval – stejně jako Barames – obleženou perskou posádku Martyropole (Farkin, Turecko), aby se vzdala. Hrál však dvojí hru a jeho tajný posel vojákům naopak rozkázal, aby i nadále pokračovali v odporu. Protože císař osobní jednání odmítl, vyslal do Konstantinopole své poselstvo. Císaři nabídl výměnou za vojenskou pomoc města Martyropoli (Farkin, Turecko), Daras (Dara, Turecko) a velkou část Arménie, kdežto Barames kontroval nabídkou významné pevnosti Nisibis (Nusayibin, Turecko) a celého území až k řece Tigridu. Maurikios nejdříve váhal, ale pak dal přednost Chosroeovi a poskytl mu na šedesát tisíc vojáků pod velením svého bratra Theodosia a generála Sergia. (Kronikář Theofylaktos však tyto generály nezná a podle něho Římanům veleli Kometiolos, Narses a po nich Jan.)
Také Barames hledal spojence a Arménům nabídl, že obnoví arménské království a „vrátí někdejší mír“, budou–li ho podporovat. Ti však odmítli. Uzurpátor potřel ozbrojenou vzpouru ve svém táboře a krutě zúčtoval s provinilci: poté, co jim byly usekány končetiny, skončili pod nohama slonů. Nepříjemná pro něho byla i ztráta pevnosti Nisibis, jejíž vojenská posádka přešla na Chosroeovu stranu a vydala mu všechna území až k Tigridu.
Podle uzavřené dohody obsadili Římané Martyropoli a Chosroeovi za to poskytli oproti jeho vlastnoručnímu podpisu půjčku na hrazení válečných výdajů. Mezi spojenci však nepanovali ideální vztahy – šáh se dostal do konfliktu s římským velitelem Komentiolem, na něhož si v Konstantinopoli stěžoval, že jej prý zesměšňuje. Císař proto svého generála odvolal a nahradil Narsem.
• Baramovo povstání, pád perského krále Hormizda a Baramova uzurpace
(¬589) Když se zprávy o revoltě šířily provinciemi, lidé provolávali Bahramovi slávu. Mezopotamská armáda shromážděná v Nisibis (Nusaybin, Turecko) se přidal ke svým vzbouřeným kolegům z Albánie a spolu s nimi táhla Assýrií na hlavní město Ctesiphon (předměstí Bagdádu, Irák). Pozice pak zaujal na řece Horním Zábu. Král Hormisdas poslal proti nim armádu pod velením generála jménem Pherochchanes. Ale Bahramovi emisaři otřásli její věrností králi natolik, že vojáci svého velitele zavraždili a přidali se ke vzbouřencům, s nimiž pokračovali dále na jih.
Mezitím Hormisdou cloumaly obavy i záchvaty zuřivosti; každého podezříval a nikomu nevěřil. I nadále zůstal zavřený za hradbami Ctesiphonu a nakládal s lidmi s toutéž krutostí, která jej odcizila jeho národu. Podle jistých zdrojů podezříval svého syna Chosroea ze spolupráce s rebely, a proto jej poslal do vyhnanství. Ve stejnou dobu uvěznil také své švagry Bindoese a Bostama, protože prý Chosroea podporovali. Tato tvrdá opatření proti opozici však vyvolala to, čeho se nejvíce obával. V paláci propukla vzpoura a Bindoes a Bostam vysvobození ze svého vězení se postavili do jejího čela. Vpadli do audienční síně, srazili tyrana s trůnu, zbavili ho královského diadému a vsadili jej do žaláře, z něhož právě před krátkou chvíli sami unikli. Římští historikové pak věří, že mu ještě dovolili hájit svoji věc před shromážděním šlechty, kde velebil svoji vládu, spílal svému synu Chosroeovi a vyjadřoval svoji ochotu abdikovat ve prospěch svého dalšího syna, který jej nikdy neurazil.
Jeho neuvážená tvrzení pak měla pouze ten následek, že onoho syna i s jeho matkou předvedli a přímo před jeho očima je rozsekali na kusy. Pak zúčtovali i s ním samotným – aby mu zabránil kdykoliv v budoucnu se opět ujmout vlády, tak jej oslepili a znovu vrátili do vězení. Pokud však celé toto vyprávění budeme posuzovat kriticky, tak těžko můžeme uvěřit, že by rebelové takto riskovali a dali Hormisdovi vůbec možnost se hájit a zvrátit svoji věc jak to líčí Theophylactes. Pravděpodobnější je, že jakmile jej vsadili do vězení, tak jej oslepili a posléze i zavraždili.
Po odstranění Hormisdy okamžitě provolali krále jeho nejstaršího syna Chosroea, známého jako Parvéz (tj. „Vítězný“), posledního významného panovníka z rodu perských Sasánovců. Je možné, že rebelové jednali od samého počátku s jeho vědomím, ale v každém případě však počítali s jeho milostivou přízní, když mu umožnili usednout na trůn, na nějž by bez jejich pomoci nikdy nedosáhl. Králem Persie jej pak prohlásili, aniž si na něm vymohli jakékoliv předběžné podmínky a aniž to konzultovali s Bahramem, jehož ozbrojené síly již stály nedaleko Ctesiphonu.
Všechny východní i západní prameny se shodují na tom, že král Hormisdas IV. byl nejhorší panovník, kterého kdy Persie měla. Na své sliby dané na počátku své vlády pod vlivem svých nehodných favoritů rychle zapomněl a rychle se začal projevovat jako žárlivý a vrtošivý tyran, jehož strach a obavy doháněly k nezvyklé krutosti nejenom vůči osobám vysokého či nízkého postavení, ale i filozofům a učencům. Jeho zacházení s Bahramem pak byl zločinný akt čirého nevděku, jehož důsledky nebyl vůbec schopen domyslet. K jeho dalším negativním vlastnostem pak patřila lhostejnost a zženštilost – od té doby, co se stal králem, nebyl ochoten vzdát se luxusního života ve svém paláci a osobně vytáhnout do boje proti vnějšímu či vnitřnímu nepříteli. A jak mizerně vládl, tak i mizerně skončil. Nemusíme ho vůbec litovat…
Ani pozice jeho syna Chosroea nebyla vůbec pevná. Zda opravdu měl podíl na vraždě svého otce není zřejmé; v každém případě však na něm ulpělo velmi silné podezření. Otázkou taky bylo, zda rebelující generál Bahram stojící v čele silné armády se skloní před jeho autoritou a uzná jej vládcem Persie. Na druhou stranu v Chosroeův prospěch snad hovořilo pouze to, že byl nejstarším synem svého otce a legitimním nástupcem jednoho z největších sasánovských králů. Na trůn jej pak dosadili rychle a možná i ukvapeně rebelové, přičemž není jasné, zda si svoji volbu nechali podle práva odsouhlasit shromážděním šlechty. Z každé strany tedy hrozilo Chosroeovi nějaké nebezpečí a největší z nich představoval Bahram, jenž postoupil z Adiabanény do Holvánu a zaujal pozice nějakých 150 mil od hlavního města. A Chosroeovi bylo jasné, že pokud jej nezíská na svoji stranu, anebo jej neporazí v boji, na trůnu se neudrží.
Po uvážení všech možností se rozhodl pro smírné řešení, neboť přece ne on, ale jeho otec tak těžce urazil Bahrama a vyvolal tak jeho povstání. A Bahram přece vůči němu ani nemohl cítit nějakou osobní zášť, přičemž bylo možno velmi dobře předpokládat, že oslepení a následná smrt jeho nepřítele jej uspokojí natolik, že se s Chosroem a jeho straníky nějak dohodne. A opravdu – pokud však můžeme věřit východním autorům – Bahram prý zpočátku ještě prohlašoval, že se chopil zbraní, aby jej dosadil na trůn. Proto mu Chosroes poslal dopis spolu s bohatými dary, v němž jej pozval na svůj dvůr a sliboval – jestliže se pak opravdu dostaví a podrobí se mu – druhé místo v říši. Jejich dohodu je pak prý ochoten i odpřisahnout.Odpověď Bahrmova byla zhruba tato:
„Bahram, přítel bohů, dobyvatel, vznešený, nepřítel tyranů, satrapa satrapů, generál perského vojska, moudrý a obratný ve velení, bohabojný, bezúhonný, šťastný, úspěšný, ctihodný blahobytný, prozíravý, vznešený, lidský Chosroeovi, synovi Hormisdovu. Přijal jsem dopis, který jste napsal s tak malou moudrostí a odmítám tento „dar“, jenž jste nám poslal s takovou smělostí. Bylo by lepší, kdybyste nic neposílal, protože vaše jmenování bylo neplatné vzhledem k tomu, že vás nevolili osoby vznešené a urozené, ale osoby nízkého původu, které vyvolaly ty zmatky. Jestliže pak chcete uniknout otcovu osudu, odložte diadém, který jste převzal, uschovejte jej na nějakém svatém místě, opusťte palác, vsaďte do vězení opět ty kriminálníky, které jste osvobodil, neboť jste na tom neměl žádné právo dokud o jejich zločinech nerozhodl soud. A až toto všechno uděláte, tak přede mně předstupte, a já vám odevzdám do správy jednu provincii. Velmi vám to doporučuji a buďte sbohem. Ale jinak – a to si buďte jist – dopadnete jako váš otec.“
Takováto drzost jistě mohla mladého krále vyprovokovat k výbuchu zlosti či nějakému neuváženému činu. Ale Chosroes si nic takového nemohl dovolit, a proto se zachoval velmi zdrženlivě a udělal ještě jeden pokus o smíření. Bahrama v dopise oslovil jako svého přítele, ale snažil se jej ještě předčit v množství honosných titulů. Vyslovil mu uznání za jeho odvahu a blahopřál mu k jeho vynikajícímu zdraví. Pak ale celkem vtipně pokračoval:
„Byla tm v onom dopise, jenž jsem dostal, určitá vyjádření, z nichž by bylo možno usuzovat, že ke„mně nechováte přátelské city. Ale písař evidentně vypil více vína než měl, takže snad ještě spal, když psal ty věci tak pošetilé a vskutku obludné. “ Dále tvrdil, že to přesto jejich vztahy nenarušilo. Nicméně odmítl poslat zpět do vězení ty, které již osvobodil, s odůvodněním, že když král učiní nějaký takto laskavý skutek, tak jej již nemůže vzít zpět. A obřad korunovace také proběhl se všemi náležitými formalitami. Kdyby jej Bahram pozval k sobě, jistě by byl ochoten se s ním setkat, ale přijel by jako král a žádal by jeho podrobení. A kdyby se mu dobrovolně nepodrobil, přinutil by jej k tomu silou svých zbraní, a na úplný konec vyjádřil své přesvědčení, že bude natolik moudrý, aby se stal jeho přítelem a pomocníkem.
Když však tento jeho druhý dopis již zůstal úplně bez odezvy, bylo mu jasné, že nyní promluví zbraně. Proto posbíral všechny vojáky, co mohl, a vyrazil proti svému nepříteli, který tábořil u řeky Holvánu. Místo bylo vhodné pro bitvu, Ale Chosroes nemaje důvěru ve své vojsko se s Bahramem snažil nějak dohodnout, přičemž mu nabízel odpuštění a svoji přízeň. Ale vyjednávání k ničemu nevedlo a obě strany sáhly po zbraních. Během šesti dnům pak docházelo k pouhým šarvátkám, protože Chosroes nechtěl podstoupit rozhodující bitvu. Ale sedmého dne zaútočil Bahram neočekávaně v noci, přivedl jeho vojáky do zmatku a tak dovedně apeloval na jejich city, že je získal na svoji stranu. Všemi opuštěný král uprchl do Ctesiphonu a zoufal si nad svojí situací – s těmi několika vojáky, kteří mu zbyli, opravdu nemá cenu stavět se Bahramovi do cesty.
Nakonec se tedy rozhodl opustit nejenom hlavní město, ale i celou Persii aa0áhledat ochranu a podporu u sousedů. A říká se, že se dlouho rozmýšlel, zda odejít k Turkům, Arabům, kavkazským Chazarům či Římanům. Podle jistých pramenů, když opouštěl i se svými manželkami, dětmi, oběma strýci v doprovodu pouhých třiceti lidí Ctesiphon, pustil z rukou otěže svého koně a nechal jej jít, kam chce, s tím, že se jeho volbě podvolí. A když zvíře zamířilo k Eufratu, pokračoval dále po jeho břehu až do prvého římského pohraničního města Circesia. Ale Bahram nechtěl připustit, aby mu tak důležitá kořist vyklouzla z rukou a poslal za ním čtyři tisíce jezdců s příkazem zmocnit se uprchlíků. Ale Chosroeův strýc Bindoes se obětoval a svedl Bahramova důstojníka ze stopy. Byl tak jediným, kterého přivedli zpět do Ctesiphonu.
Guvernér Circesia Probus pak přijal Chosroea se všemi poctami a již nazítří o všem vyrozuměl prefekta Východu Comentiola sídlícího v Hierapoli (Menbidž, Sýrie). Poslal mu také Chosoroeův dopis procísaře, v němž Mauricia žádal o pomoc proti svým nepřátelům. Comentiolus schválil vše, co bylo uděláno, a poslal onen dopis po kurýrovi do Konstantinopole. Pak pozval Chosroea k sobě do Hierapole na dobu, dokud císař nerozhodne.
Mezitím se v Konstantinopoli rozproudila čilá debata nad tím, jaký postoj k Chosroeovi zaujmout. Jedni tvrdili, že je jenom v zájmu římského impéria, aby občanská válka trvala co nejdéle. A až Persie vyčerpá své síly, nebude obtížné se jí zmocnit a spojit Západ i Východ pod jednou vládou. Druzí jim však oponovali a tvrdili, že to, co se nepodařilo ani Alexandru Makedonskému, se nepodaří ani nyní. Pokud také bude Chosroeova žádost odmítnuta, Persie upadne do anarchie, přičemž je docela možné, že ze všech těch zmatků povstane někdo, kdo bude ještě horší než Sasánovci. K tomuto názoru se také přiklonil císař Mauricius a vyrozuměl Chosroea, že jej přijímá jako svého syna a hosta a že se ujme jeho věci a nasadí veškeré síly impéria, aby mu navrátil trůn. Ve stejnou dobu mu také poslal skvělé dary, propustil perské vězně držené v Konstantinopoli a poručil jim doprovodit jeho vyslance k Chosroeovi a sloužit mu jako svému pánovi.
Pro válku s Bahramem pak vyčlenil armádu o síle 70.000 mužů pod velením Narsovým, přičemž Chosroeovi věnoval podle jistého zdroje částku odpovídající 2 miliónům £ (údaj z roku 1875). Ale nebyl to žádný dar velkorysého přítele, neboť císař očekával, že za to dostane odpovídající protihodnotu. A pokud si Chosroes alespoň zpočátku myslel, že se spokojí s nějakým příhraničním městem, tak musel být velmi zklamán, neboť Římané si za své služby žádali celou Persarménii a východní Mezopotámii i se silnými městy Darasem a Martaropolí. Nezbylo mu však nic jiného než souhlasit. Mezitím se Bahram prohlásil v Ctesiphonu králem a poslal o tom zprávu do všech provincií. Lidé pak změnu na trůnu přijali – byť ne s nějakým přehnaně velkým nadšením – a zdálo se, že se bude těšit z dlouhého a klidného vládnutí. Když se však do věci vložil římský císař, musel Bahram i popravami čelit nebezpečným konspiracím, které povstávaly na jeho dvoř, vzdálenější provincie pak alespoň reptaly, přičemž Arménie se rovnou vzbouřila a postavila se za Chosroea.
Rovněž věrnost mnoha vojenských oddílů byla více než sporná, zvláště pak těch v Mezopotámii, které by musely nést tíhu hlavního římského útoku. Bahram se tedy rozhodl, že navzdory zimnímu nečasu obsadí svými věrnými dvě nejvýznamnější pevnosti v této oblasti, a to Anatho (Aná, Irák) a Nisibis. A zatímco jeho velitel Miraduris svůj úkol splnil a ovládl Anatho, jeho kolega Zadesprates do Nisibis ani nedorazil, protože její posádka odpadla od uchvatitele a přihlásila se k Chosroeovi. A když se pak vydal vydal prozkoumat situaci, stal se obětí úskoku a byl zabit důstojníkem jménem Rosas. Ale Miraduris jej dlouho nepřežil, neboť i jeho vojáci zachvácení plameny vzpoury jej zabili a hlavu poslali Chosroeovi.
S počátkem jara měl Chosroes připraven k akci dvě armády – jednu v Mezopotámii skládající se jak z Římanů, tak Peršanů, a druhou, kterou mu měli přivést spolu s arménskými spojenci jeho strýcové Bindoes a Bostam. Plán bojových operací pak počítal s jejich součinností. (®591)
• Bahrámovo povstání, pád perského krále Hormizda a Bahrámova uzurpace
… Ale běh událostí již nebyl k zadržení. Když králův vyslanec Bahrám, který měl odbojníka přivést do Ktésifóntu, byl usmrcen, Bahrám Čóvén vytrhl proti králi. Spojilo se s ním vojsko v Sýrii předtím poražené a tábořící v Nisibi; Hormizd poslal proti bahrámovi dvě vojska: velitel jednoho se s Bahrámem spojil, aby se pomstil šáhovi za to, že byl předtím od něho uvězněn, druhé vojsko svého vůdce zabilo a vrátilo se zpět do hlavního města. Hormizd prchl ze svého sídla v Médii do Ktésifóntu a uzavřel se veřejnosti. Vistahm se dostal z vězení, vysvobodil i Vindóa, přepadli Hormizda v paláci, uvěznili ho a oslepili, manželku i syna zabili. Potom dali zavolat Husrava zpět na dvůr, smířili jej s otcem a dosadili na trůn. Husrav se činil, aby získal přízeň poddaných. Propustil vězně a hleděl si získat náklonnost lidí přehnanou štědrostí. Vyjednával písemně s Bahrámem; v prvním dopise začíná Husrav barokně nabubřelou titulaturou: „Husrav, král králů, představený panstva, pán národů, rozhodčí v míru, přinášející blaho lidem, mezi bohy člověk dobrý a věčný, mezi lidmi bůh nejvznešenější, přeslavný, vítěz, vycházející spolu se sluncem a noci zrak zjednávající, od předků proslulý, válku nenávidící král, štědrý, pravověrně sobě najímající a Peršanům říši pečlivě střežící, Bahrámovi, vojevůdci perskému, našemu příteli…“ a slibuje odbojníkovi amnestii a druhé místo v říši.
Bahrám mu odpověděl dopisem, aby se vystříhal příkladu a osudu svého otce, aby složil korunu v některé svatyni, přijal od Bahráma odpuštění svých vin a spokojil se s místodržitelstvím v některé provincii. V tomto dopise si Bahrám přikládá pravé, vymyšlené a květnaté tituly, například „miláček bohů, nepřítel tyranů, velitel perské branné moci, slavný vítěz, satrapa velmožů“. Na druhý dopis Husravův Bahrám již neodpověděl. Spěchal s vojskem ke Ktésifóntu proti armádě, složené z palácového služebnictva a chudiny hlavního města. U řeky Naharvánu se setkaly oba voje. Husrav se pokusil o vyjednávání, ale Bahrám znaje sasánovskou proradnost, odmítl ho se sprostými nadávkami a v noční bitvě porazil královo vojsko. Husrav poznal, že jeho věc je ztracena, prchl do Ktésifóntu a jeho lidé se spojili s Bahrámem. Hormizd poradil moudře synovi, aby odešel k Římanům a žádal je o pomoc. Husrav se rozloučil s otcem a v doprovodu svých strýců Vindóa a Vistahma a Bahrámova bratra Gurdóa, jenž mu zůstal věren, s malou družinou a ženami odcestoval na římské území. Prostřednictvím římských velitelů a úředníků dal poslat císaři Maurikiovi dopis, v němž žádal o pomoc. Ještě na cestě perským územím se oba strýcové vrátili, uškrtili Hormizda, aby ho snad Bahrám znovu nedosadil na trůn, pak se vrátili a dostihli Husravův průvod. Po nějakých jednáních prohlásil císař, že je ochoten dopomoci Husravovi k jeho právu a dal mu dokonce svoji dceru Marii za manželku.
Bahrám byl po útěku Husravově skutečným pánem státu. Zahájil také jednání s císařem, ale to nevedlo k žádnému výsledku. Uskutečnil to, co mu skutečná situace nabízela. Svolal shromáždění notábl a dal se provolat králem. Byl to první případ v dějinách sasánovské Persie, že poddaný se vyšvihl na trůn a dynastie byla zbavena panovnické moci. Bahrámovým vstupem na trůn triumfovala šlechta a zvláště vojenské kruhy, které byly prostoupeny pýchou z pocitu vlastní důležitosti v ustavičných válkách s Římany, Turky a ostatními nepříteli.
Koncem jednáním s Maurikiem byla dohoda, kterou Husrav jako řádný perský král postoupil Římanům Martyropoli a Dáru, dvě znamenité pevnosti v Mezopotámii, a dostal za to římské vojsko, které mělo provést intervenci v perské říši a dosadit ho znovu na trůn. Císař ho nazval svým synem a kromě dcery mu dal k dispozici 60 000 mužů, jimž veleli jeho bratr Theodosios a generál Sergios. Husrav se nim připojil se svými přívrženci a na pomoc mu přišel ještě s vojskem arménský markrabí Mušegh Mamikonean, který Bahráma nikdy za krále neuznal. Bahrámovi za jeho vlády se nevedlo dvakrát dobře. Mágové ho za krále neuznávali a šlechta nepřestávala ve svých pletichách a snahách omezovat královskou moc, ba proti uchvatiteli bylo podniknuto několik povstání a osnováno několik spiknutí. Tak dva velitelé Zamendés a Zoambras vysvobodili Vindóa z vězení (byl totiž dopaden na Husravově útěku do římské říše) a chtěli Bahráma sesadit. Ale Bahrám je dal zabít, kdežto Vindóovi se podařilo utéci do Ázerbajdžánu k Mušeghovi. Bahrám byl nucen vystupovat s velkou přísností. Již při nastoupení dal prý Bahrám sepsat listinu, kterou museli podepsat všichni účastníci shromáždění, kteří uznali Bahráma za krále. Kdo odmítl podepsat, měl do tří dnů opustit zemi Bahrám se původně tvářil, jako by chtěl spravovat říši za nezletilého Hormizdova syna Šahrijára, ale jakmile se stal pánem situace, projevil svůj záměr. usednout na trůn: dal razit mince se svým jménem. To se stalo roku 590.
Řehoř z Toursu Historiarum libri decem
O záhubě Chundona, vrchního komorníka krále Gunthramna
V patnáctém roce vlády krále Childeberta, to jest v devětadvacátém roce vlády Gunthramna, narazil král Gunthramn při lovu ve vogézském lese na stopi po zabitém buvolovi. A když podrobil správce lesa přísnějšímu výslechu, kdo se to v královském lese opovážil udělat, prozradil správce Chundona, vrchního králova komorníka. Jen to řekl, dal král Chundona zadržet a v poutech přivést do Chalon. A když se pak v přítomnosti krále oba spolu přeli a Chundo prohlásil, že by se nikdy neopovážil udělat, co se mu přisuzuje, rozhodl král, aby podstoupili boží soud soubojem. Tehdy postavil ten komorník místo sebe svého synovce, aby boj vybojoval, a oba protivníci stanuli proti sobě na bitevním poli. A hoch mrštil po správci lesa oštěpem a zasáhl jej do nohy, takže se skácel naznak k zemi. Potom hoch vytrhl nůž, který mu visel u pasu, ale když se pokoušel proříznout padlému hrdlo, bodl jej zraněný do břicha. A padli oba a zemřeli. Když to Chundo viděl, dal se na útěk do baziliky svatého Marcella. Ale král vykřikl, aby se ho zmocnili dříve než dosáhne posvátného prahu. Chytili ho tedy, přivázali ke sloupu a ukamenovali. Král se později z toho činu velmi kál, protože se dal tak nerozvážně strhnout hněvem, že pro nepatrnou vinu zbrkle zahubil člověka sobě věrného a prospěšného.