Dějiny středověku v letech 550 - 559
Napsal: 16/2/2012, 11:34
Dějiny středověku v letech 550 – 559
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 550
Itálie
• Válka na Apeninském poloostrově, konec ostrogótského státu se blíží
Ostrogótský král Totila obléhá již od léta minulého roku Řím bráněný císařskou posádkou o síle třech tisíc mužů pod velením zkušeného válečníka Diogena. Přímé útoky na hradby však selhaly a obléhání se protahuje. Několik Isaurů v římských službách rozhořčených tím, že již několik let nedostali žold, bylo však ochotno zradit a vpustit jej do města. V noci 16. 1. tedy nastoupili gótští vojáci na dvě loďky, připluli s nimi co nejblíže k hradbám a zde ze všech sil začali troubit na rohy. Stráže opustily svá stanoviště a běžely na pomoc v domnění, že nepřítel útočí. Jenom Isaurové zůstali na svých místech a otevřeli bránu sv. Pavla. Nastala krvavá řež a mnozí Římané prchali volnými branami směrem k Centumcellae (Civitavecchia), jediné císařské pevnosti v této oblasti. S tímto směrem ústupu však Totila počítal a jeho lidé je zálohy napadali a pobíjeli, takže pouze nemnohým včetně zraněného Diogena se podařilo proklouznout. Velitel Paulus se čtyřmi sty jezdci se stáhl do Hadriánova mauzolea a držel i most vedoucí k bazilice sv. Petra. Časně ráno Gótové zaútočili, ale Paulus jim kladl rozhořčený odpor a vyšel ze střetnutí vítězně. Totila deprimovaný vysokými ztrátami se proto rozhodl, že je vyhladoví. Vojáci sužovaní hlady se však rozhodli udeřit na nepřítele, co nejvíc jich pobít a ukončit život statečnou smrtí: „Chvatně se objímali,líbali na tvář a loučili se před smrtí jako lidé mající všichni zahynout. Totila si toho všeho povšiml a bál se, že tito lidé na prahu smrti, nemající žádnou naději na záchranu, způsobí Gótům nesnesitelné škody: Poslal tedy k nim posla s výzvou, aby si vybrali: buď aby tam nechali koně, odhodili zbraně, přísahali, že se nikdy nevydají s vojskem proti Gótům, a vrátili se bez úhony do Byzantia anebo si všechen svůj majetek ponechali, ale aby se od nynějška zařadili do gótského vojska se stejnými právy. Římané s potěšením vyslechli tato slova a napřed se všichni rozhodli pro návrat do Byzantia. Ale později, protože jim byla hanba se vracet pěšky a bez zbraní a báli se, aby cestou nepadli do léčky a nebyli pobiti, a také protože byli nespokojeni, že jim římský stát po dlouhou dobu dluží žold, dali se všichni dobrovolně zařadit do gótského vojska s výjimkou Paula a jednoho Isaura jménem Mindes, kteří se dostavili k Totilovi a požádali ho, aby byli posláni do Byzantia, poněvadž prý mají doma děti a ženy, bez kterých by nebyli s to žít. Totila jim uvěřil a dovolil jim odejít. Daroval jim ještě peníze na cestu a poslal s nimi doprovod. A ostatní z římského vojska, asi tři sta, kteří uprchli do kostelů v městě, přešli k Totilovi, když se jim dostalo ujištění, že jich ušetří. Potom už Totila nechtěl ani pobořit ani opustit Řím, nýbrž rozhodl, aby tam bydleli Gótové, římští senátoři a všichni ostatní společně.“
Vítěznými, ale dlouhotrvajícími boji vyčerpal Totila veškeré své síly, a proto byl ochoten k ústupkům. Aby dosáhl ukončení války, vyslal k císaři Justiniánovi Stefana se smířlivým dopisem, v němž mu nabídl odstoupení Dalmácie a Sicílie, placení ročního poplatku a vojenskou podporu proti jakémukoliv nepříteli. Císař však podanou ruku odmítl a gótské vyslance ani nepřijal, neboť nemohl oželet obrovské prostředky, které investovala do své italské kampaně. Také ukončení bojů na perské frontě mu umožnilo vrhnout veškeré své síly na západ a jednou provždy s gótským panstvím na Apeninském poloostrově skoncovat.
Po dobytí Říma vytáhli Gótové proti Centumcellae a zahájili její obléhání. Nakonec však uzavřeli dohodu s velitelem Diogenem: pokud císař nepošle pomoc, město vydá a odtáhne. Po stvrzení této úmluvy vzájemnou výměnou třiceti rukojmí ukončil Totila obléhání a zamířil na Sicílii. Ještě než překonal Messinskou úžinu snažil se zmocnit se města Rhegia (Reggio), ale velitelé místní posádky Thurimuth a Himerius jej od hradeb odrazili a dokonce podnikli vítězný výpad. Totila se rozhodl město vyhladovět, a proto zde zanechal vojenský oddíl, zatímco sám bez problému obsadil Tarent. Gótové operující v Picensku se zradou zmocnili města Ariminia (Rimini), načež se s nimi utkal římský generál Verus nedaleko Ravenny. V bitvě byl poražen, ztratil mnoho lidí a sám po statečném přišel o život. Totila konečně pronikl na Sicílii a zaútočil na město Mesinu (Messina). Velitel tamní posádky Domentiolus sice podnikl výpad, pak se ale stáhl za hradby a dalších podobných akcí se již neodvážil. Gótům teď již nic nebránilo zpustošit celý ostrov a obsadit vyhladovělé Rhegium.
Znepokojený císař poručil shromáždit své pěší jednotky, jejich velením pověřil Liberia a poručil mu co nejrychleji odplout a osvobodit Sicílii. Liberius byl již na cestě, když jej císař odvolal – generál je přece jenom již letitý stařec neznalý válečného umění – a nahradil čerstvě jmenovaným velitelem jednotek v Thrákii Artabanem. Dále jmenoval svého synovce a vynikajícího válečníka Germana velitelem s plnou pravomocí ve válce proti Totilovi a Gótům a přikázal mu spolu s náčelníkem Herulů Filimuthem a velitelem vojsk v Ilýrii Janem vyrazit do Itálie. Spoléhal i na to, že Germanova manželka Matasuntha, dcera královny Amalaswinthy a vdova po králi Vitigesovi, pomůže zviklat věrnost Gótů. Germanus sice nedostal mnoho vojáků, ale měl k dispozici značné finančními prostředky – své i státní –, za něž naverboval vojsko mezi Thráky a Ilyry: zlákáni vysokým žoldem přišli nejenom Langobardi, ale i barbaři z celého světa a také římští vojenští zběhové, kteří sloužili v gótské armádě, ujišťovali Germana prostřednictvím poslů, že přejdou okamžitě na jeho stranu, jakmile se jen objeví v Itálii. Také císařské posádky střežící poslední italská města, zvláště pak Ravennu, daly najevo, že jsou odhodlány vytrvat, a dokonce rozprášení Verovi vojáci se shromáždili v Istrii. Za těchto okolností nebyl ani Diogenes ochoten dobrovolně vydat Centumcellae a požádal Totilu, aby mu vrátil rukojmí.
Germanus již shromáždil svoji armádu v ilyrské Sardice (Sofie, Bulharsko), když těžce onemocněl a na podzim zemřel. Velení po něm přebral jeho zeť Jan spolu se svým synem Justiniánem. Protože neměli k dispozici loďstvo, zamířili do Itálie a zimovali v dalmatských Salonách (Solin u Splitu, Chorvatsko). Liberius, který zatím nevěděl, že je odvolán, se přiblížil k sicilským Syrakusám, porazil tamní barbary a vplul do tamního přístavu. Artabanovi se jej nepodařilo zastihnout západně od Peloponésu na ostrově Kefalonii, a proto také přeplul Jadran, avšak u pobřeží Kalábrie byl zastižen bouří. Část jeho lodí se potopila, část byla zahnána zpět k Peloponésu, zatímco on sám skončil na Maltě. Liberiovi se stále nedařilo dobýt Syrakusy a také nedostatek potravin pro jeho početnou armádu jej přinutil zamířit k Panormu (Palermo). Gótové se ale obávali římského útoku ze severu, a proto se sami i s bohatou kořistí ze Sicílie stáhli, přičemž posádky zanechali pouze ve čtyřech městech.
Římská říše
• Vpád Slovanů za Dunaj
Slované o sobě opět dali vědět a po polovině ledna/na jaře přešli v počtu maximálně třech tisíc Dunaj u Gepidy ovládaného Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko). Gepidové se zřejmě tímto způsoben snažili zaměstnat císařskou armádu, aby nemohla přijít na pomoc jejich langobardským nepřátelům. Jednalo se zřejmě o vojsko týchž moravských Slovanů, u nichž pobýval „Sámo před Sámem“ oprávněný dědic langobardského trůnu Hildigis. Slovanští nájezdníci postupovali po vojenské silnici vedoucí ze Sirmia, přes Naissus (Niš, Srbsko) a Serdicu (Sofie, Bulharsko) a po překročení řeky Hebros (Marica) u Bessaparia (Tatar–Pazardzik u Plovdivu, Bulharsko) se jejich jízdní bojovníci rozdělili na dva proudy. První z nich pronikl Thrákií do provincie Evropa kolem Konstantinopole, zatímco druhý postupoval na západ do Ilýrie. Slovamé pustošili římské území, hladce poráželi mnohem početnější římská vojska a dokonce dobývali i opevněná města (Toperos v oblasti řecké Kavally) a pevnosti, ačkoliv nikdy před tím neútočili na hradby a ani se neodvážili sestoupit do nížiny. Naši předkové řádili jako pominutí: „…od okamžiku, kdy vkročili na římské území, pobíjeli bojovníci obou skupin každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá ilyrská a thrácká zem byla pokryta mrtvolami. Ty, s kterými se cestou setkali, nezabíjeli mečem ani kopím ani jinými obvyklými způsoby, ale zaráželi pevně do země zahrocené kůly, posazovali na ně vší silou nešťastníky, hrot kůlu jim vráželi do zadku, až pronikl vnitřnostmi, a takto ponechávali lidi umírat. Dále zaráželi barbaři do země čtyři zcela silné kůly, na ně uvázali ruce a nohy zajatců, tloukli je bez přestání palicemi do hlavy a ubíjeli je jako psy, hady nebo jinou zvěř. Jiné uzavírali do místností spolu s dobytkem a ovcemi, jež se jim nepodařilo dovést do své země, a nemilosrdně je upalovali.Tak hubili vždy Slované ty, kteří se dostali do jejich moci. Nyní se však i Slované z druhé skupiny, jako by byli syti tolika krve, rozhodli ponechat naživu některé z tamních zajatců; proto se všichni vrátili domů a vedli s sebou nesčetné tisíce otroků.“
V létě přešlo „nesmírné“, „nevídané množství“ Slovanů u Sirmia opět hraniční řeku Dunaj a postupovalo směrem na Singidunum (Bělehrad, Srbsko), Naissus a Serdicu s cílem – jak se Římané dozvěděli od zajatců – získat bohatou, ale dobře opevněnou Thessaloniku (Soluň, Řecko), druhé město říše s dvěma sty tisíci obyvateli. Nájezdníci prvého a druhého sledu se spojili, ale z obav z věhlasného válečníka Germana, který je už jednou porazil, zůstali po nějakou dobu v horách, načež nikým nezneklidňováni zamířili přes Ilýrii do Dalmácie. Poté, co na říšském území přezimovali, se v pořádku vrátili domů.
Císař Justinián měl podezření, že tento slovanský útok iniciovali italští Gótové, aby odlehčili svým vojskům na Apeninském poloostrově, a není důvod o tom pochybovat, protože současně s s vojskem, útočícím na Soluň, vyrazilo druhé, šestitisícové slovanské vojsko do Itálie na pomoc Gótům. Velel mu Hildigis nepochybně proto, že se dovedl na rozdíl od slovanských velitelů orientovat v prostředí dosud Slovanům neznámém. Hildigisovi muži se dostali až do venetské provincie, kde rozprášili menší římský oddíl pod vedením Lazara, pak se však vrátili zpět na slovanské území. Co Hildigise k ústupu vedlo nevíme, snad to nějak souviselo se ztroskotáním útoku na Soluň. Hildigis si u Slovanů dlouho nepobyl a odešel spolu s třemi sty Langobardy do Konstantinopole. Proč se k tomuto kroku odhodlal, není opět známo, ale zdá se, že se se Slovany nepohodl kvůli ztroskotání svého italského tažení. Pokud doufal, že ho Justinián jako legitimního následníka langobardského trůnu a tedy prostředek nátlaku na uzurpátora Audoina přijme s otevřenou náručí, tak se nezmýlil. Imperátor se k němu choval velmi dobře, jmenoval ho velitelem své palácové stráže a odmítal opakované Audoinovy žádosti o jeho vydání.
• Válka v Lazice (549 – 557)
Císař má problémy i s Peršany, jejichž velké vojsko pod Chorianem proniklo do Kolchidy (Gruzie). Proti nepříteli, který se utábořil na břehu řeky Hippis (horní přítok gruzínské řeky Riony, dnes Cchiens Ckali), vytáhl král spojeneckých Kolchů Gubazes podporovaný římským generálem Dagisthaiem (Dagisthaios). Spojenci byli úspěšní – Peršany porazili a většinu z nich pobili. Druhému šáhovu vojsku se podařilo dopravit své posádce ve městě Petra zásoby a vrátit se zpět do Persarménie (perské Arménie). Abasgové zradili Římany a přešli na stranu Peršanů; jejich povstání ale bylo vojensky potlačeno. Vyslanci perského krále Chosroea I. jednali v Konstantinopoli o podmínkách míru.
• Válka v Lazice (549 – 557), povstání Abasgů
549) Na jaře roku 550 vstoupil do Laziky (Kolchidy) perský generál Chorianes a utábořil se na březích řeky Hippis. Když se pak objevili Římané pod velením Dagisthaeusovým, svedl s nimi bitvu, v níž byl poražen a zabit. Vítězný římský generál se však ze svého úspěchu dlouho netěšil, neboť čelil obvinění, že si minulý rok při obléhání pevnosti Petry počínal nesprávně, a to buď z nedostatku loajality vůči císaři, anebo z nedbalosti. Císař Justinián jej pak nechal zatknout, přičemž do čela armády v Lazice postavil Bessase, který právě přijel z Itálie. Všichni se pak této volbě podivovali a císaře považovali za pošetilce, když vrchním velitelem jmenoval takového letitého muže, jehož vedení války v Itálii skončilo tak neslavně. Ať však reakce na toto jmenování byly zpočátku jakékoliv, již brzy se ukázalo, že císař měl šťastnou ruku, když se Bessas na Kavkaze na rozdíl od Itálie osvědčil.
Prvním úkolem, kterým byl pověřen, bylo potlačit vzpouru Abasgů, obývajících východní pobřeží Černého moře na sever od Laziky, od jejíhož území je oddělovalo zemí Apsiliů, rozkládající se mezi západními výběžky Kavkazu a mořem. Apsiliové byli již dlouho křesťané a podřizovali se autoritě svých sousedů Lazů, kteří svého času vládli i Abasgům. O moc nad Abasgy se dělili dva jejich králové, přičemž jeden vládl na západě a druhý na východě země. Své příjmy si pak zvyšovali prodejem pohledných chlapců, které v útlém věku vyrvali z rukou jejich rodičů, a jako eunuchy je prodávali bohatým Římanům, kteří si jich velmi cenili a ochotně za ně platili vysoké sumy. Ať si o Justiniánově vládě myslíme cokoliv, k jeho nepopiratelným zásluhám zcela jistě patří to, že tyto „nepřirozené obchody“ zakázal.
A nespokojení Abasgové se tehdy postavili na stranu římského vyslance, jinak jejich eunušského krajana, který sesadil jejich krále a sdělil jim, že království je zrušeno. A lidé dosud uctívající stromy se vrhli do náručí křesťanství a těšili se – jak si tehdy mysleli – na dlouhé období míru a svobody pod ochranou římského Augusta. Ale i ten nejmírnější protektorát má sklony měnit se poznenáhlu v despocii… Do země totiž vstoupili římští vojáci a uvalili daně na nové přátele císaře. Abasgové se však rozhodli, že budou snášet spíše despocii lidí vlastní krve, než být otroky cizáků, a proto povstali a zvolili se dva další krále – Opsitese na východě a Sceparnase na západě. Ale protože nebylo možné čelit hněvu císaře Justiniána pouze vlastními silami, rozhodli se spojit s Persií jako s jeho soupeřem. Když po velké porážce Peršanů v bitvě na řece Hippis přišel do Laziky perský generál Nabades, setkali se s ním a požádali krále Chosroea o ochranu. Nevzali si tak poučení z Lazů, jak nebezpečné je dovolávat se pomoci Persie, a odevzdali na stvrzení smlouvy šedesát svých předních mužů jako rukojmí. Protože jejich král Sceparnas byl brzo povolán na sasánovský dvůr do Ctesiphonu, tak pouze Opsites se připravoval na boj s římskými vojenskými oddíly, do jejichž čela Bessas postavil Herula Wilganga a Jana z Arménie.
Na jižních hranicích Abasgie poblíž hranic s Apsilií stojí vysoká hora, patřící do pohoří Kavkazu, která stupňovitě klesá do vod Černého moře. A právě zde na jednom jejím nižším ostrohu si Abasgové postavili silnou a rozlehlou pevnost, v níž – jak doufali – budou moci čelit římským vetřelcům. Rozeklaná a obtížně překročitelná soutěska oddělovala pevnost od moře, přičemž vstupy do pevnosti byly tak úzké, že dvě osoby nemohly jit současně vedle sebe, a tak nízké, že bylo nutné se plazit. Římané, kteří připluli z města Phasis nebo z Trapezuntu, se vylodili na hranicích s Apsilií a pěšky postupovali k soutěsce, kde již na ně čekal celý národ Abasgů, aby jim zabránil v průchodu. A protože bylo zjevné, že i slabý oddíl tu může zadržet celou armádu, římští generálové se rozdělili, a zatímco Wilgang zůstal před soutěskou, nastoupil Jan i se svými muži na lodě, které je doprovázely, aby jim zajišťovaly jejich zásobování, a pokračoval kolem pobřeží. Po krátké plavbě se vylodil a klikatými horskými cestami se vydal zpět a pochodoval tak dlouho, dokud se nepříteli neocitl v zádech. Když nyní římští generálové zaútočili z obou stran na bezstarostně se chovajícího nepřítele, Abasgové soutěsku neudrželi a dali se na útěk. Když se však drali úzkými vstupy do pevnosti, její posádka nebyla schopna poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel, takže s pronásledovanými tam pronikli i jejich pronásledovatelé. I když nyní již Římané stáli za hradbami, museli řešit další potíž, neboť Abasgové se zabarikádovali ve svých domech, z nichž proti nim metali své střely. Římané tedy nasadili oheň a spálili obydlí Abasgů na popel. Mnoho lidí uhořelo, ale mnoho včetně královen přežilo a padlo do zajetí. Král Opsites ovšem unikl k sousedním Sabirům.
Když v dubnu roku 550 uplynulo pětileté příměří mezi římskou a perskou říší, začaly dvory v Konstantinopoli i Ctesiphonu jednat o jeho prodloužení. Císař Justinián také poručil Bessasovi, aby dobyl pevnost Petru, když Dagisthaeus tak selhal. Peršané se však bránili statečně a obležení se tak protahovalo. Nakonec však Bessasova vytrvalost slavila úspěch a pevnost padla v předjaří roku 551. Bohužel skvělý voják a velitel Jan z Arménie padl při závěrečném útoku. →551)
• Jordanes dokončil Geticu
Roku 550/551 napsal římský autor gótského původu Jordanes v Konstantinopoli svoji latinskou kroniku „Původ a činy Gótů“ (Getica). Vycházel jednak z ústní tradice, jednak se opíral o nyní ztracenou „Historii Gótů“, kterou ve 20. letech 6. století napsal na dvoře Theodericha Velikého římský senátor Cassiodorus. Na třech místech se zmiňuje o tom, že čerpal z gótského historika, jakéhosi Ablabia.
Podunají
• Válka Langobardů s Gepidy
V březnu po krátkém období míru pozdvihli Langobardé a Gepidové zbraně opět proti sobě a jejich armády vyrazily na pochod. Avšak dříve než se vojáci dostali do bezprostředního kontaktu, propukla mezi nimi bez jakékoliv příčiny panika a velitelé se marně pokoušejí zastavit prchající. Langobardskému králi Audoinovi a gepidskému králi Thorismundovi proto nezbývalo nic jiného než dojednat klid zbraní. Thorismund si však pro další boj hledal spojence a našel je Kutrigurech, Hunech sídlících u Azovského moře, kteří mu příští rok poslali na pomoc vojenský kontingent.
Severní Afrika
• Vigilius exkomunikován
Synoda afrických biskupů exkomunikovala papeže Vigilia za jeho postoj ve sporu „o tři kapitoly“. Náměstek Kristův oplácí ortodoxním stejnou mincí.
Franská říše
• Třetí pařížský koncil
Kolem poloviny 6. století se sešel III. pařížský koncil. Ve svém osmém kánonu požaduje, aby žádný biskup nebyl uveden do úřadu proti vůli metropolity – ani na rozkaz krále, ani za žádných jiných okolností. Synoda v Cause ustanovila tělesné tresty nejenom pro otroky, ale i pro tzv. „humiliores personae“ (osoby pravděpodobně polosvobodné), budou–li zaříkávat picí rohy, což byla zvyklost přežívající z pohanských germánských sněmu, tzv. thingů.
• Vlády v Bavorsku se ujímá Garibald
Do čela Bavorů (Baibari, Baiobari, Baiuvarii) se postavil první z historicky doložených bavorských vévodů Garibald I. (550 – 592/593). Pocházeli z rodu Agilolfingů (snad z pobočné merovejské větve původem z Burgundska), byli křesťanského vyznání a roku 553 se dostali do oficiální závislosti na franské říši. Jejich faktické postavení bylo však většinou hodně samostatné; těžili zejména z toho, že Bavorsko tvořilo nárazníkovou oblast mezi Franky a dalšími významnými barbary, Langobardy, ale dovedli využít i vzájemných bojů mezi členy vládnoucí franské dynastie Merovejců a jejich slabosti v době růstu moci franské šlechty.
Hispánie
• Vizigótský stát se drolí
Centrální moc v Hispánii upadá: město Cordóba odrazilo vojsko vizigótského krále Agily a vyhlásilo svoji nezávislost. V jistém hornatém kraji se vládcem prohlásil Aspidius a jeho moc se šířila do okolních oblastí. Pozemkoví vlastníci v Kantábrii však jeho vládu přijali až tedy, když byl ochoten podělit se o ní s místn
• Vážné potíže krále Agily, občanská vlka s Atanagildem a smlouva s Římany
Již několik měsíců po svém zvolení musel nový vizigótský král Agila čelit vážným potížím, když se vzbouřilo bohaté a mocné bætické město Cordóba. Isidor ze Sevilly uvádí, že to bylo proto, že král Agila znesvětil hrob místního mučedníka Aciscla. Ve skutečnosti však zřejmě mocná hispanořímská statkářská aristokracie se jenom pokoušela setřást centralizovanou vládu vizigótské monarchie. Agilovo úsilí vzbouřence porazit a Cordóbu obsadit však úplně selhalo - ještě dříve než jeho lidé stihli obklíčit město, vyšli obránci z hradeb a napadli je. Agila v bitvě ztratil velkou část svého vojska včetně svého syna a části vizigótského královského pokladu a byl nucen prchnout do silné Méridy. Neshody mezi vizigótskou šlechtou se nakonec ještě více vyostřily, když se v Seville prohlásil králem jistý vizigótský velmož Atanagild. Ale v prvých bitvách s Agilou svedených v létě roku 550 mu však ještě štěstí nepřálo.
Je možné, že za Atanagildem stály šlechtické skupiny, které kdysi dopomohly na trůn Teudigiselovi. A když byl Teudegisil v Seville zavražděn, tak se do čela království dostal příslušník soupeřící frakce Agila. Ale nástupnické právo nebylo u Vizigótů zcela jasně dané - jestliže byl zemřelý král mocný a vyznamenal se v mnoha bitvách, když již dosáhl mužného věku anebo požíval značného respektu u šlechty, byla volba jeho syna pouhou formalitou. Když však někdo zemřel bez potomků anebo včas nedokázal upevnit svoji vládu (jako Teudigisel), snažili se jeho straníci najít vhodného kandidáta mezi sebou, neboť kdyby se ujal vlády někdo z nepřátelské frakce, mohl jim lehce zkonfiskovat majetek. A proto na svůj neúspěch obvykle reagovali vzpourou. Podle Isidora ze Sevilly proto požádal Atanagild o pomoc římského císaře Justiniána. Na druhou stranu Jordanes tvrdí, že to nebyl Atanagild, jenž se spojil s východními Římany, ale legitimní král Agila.
Král Agila měl rozhodně velké množství nepřátel, a to nejenom Atanagilda, ale i vzbouřenou Cordóbu na jihu a loupeživé Basky na severu. A kdyby byl opravdu hlavou šlechtické frakce nepřátelské vůči Teudigiselovým stoupencům, tak by jeho stranu tvořili vizigótští nacionalisté nepřátelsky vystupující proti ostrogótskému vlivu na Pyrenejském poloostrově, kdežto Atanagild by musel být reprezentantem umírněné proostrogótsky laděné šlechty. Atanagild by si pak nepovolal na pomoc východní Římany právě ničících ostrogótské království v Itálii, protože mezi jeho straníky jistě bylo mnoho Ostrogótů anebo těch, kteří měli v Itálii příbuzné. A rovněž můžeme očekávat, že císař Justinián podobně jako v podobných sporech u Vandalů a Ostrogótů, se nepostavil za uzurpátora, ale za právoplatně zvoleného krále. Proč by také měl zasahovat ve prospěch nějakého vzbouřence? A jestliže chce legitimně zasáhnout do sporů na Pyrenejském poloostrově, tak by to mělo být ve prospěch legitimního krále. Ale pokud by však chtěl zasáhnout stůj co stůj, nemusel by se ohlížet vůbec na nic a už vůbec ne na nějakou lokální vzpourou. Isidor tedy pravdu neznal anebo nechtěl znát: Atanagild se vzbouřil a dařilo se mu získávat území na úkor svého soupeře. A Agila požádal o pomoc východní Římany.
Isidor rovněž některá fakta zamlčuje a někde si rovněž protiřečí. O něco později totiž - již za vlády jiné dynastie, kdy králem byl Atanagildův nástupce Liuva I. a kdy se nepřátelské skupiny již usmířily - obvinil Atanagilda ze zla, jenž zanechal svým nástupcům, a odsoudil jej ještě ostřeji než Agilu, což je obzvlástě podivné zvláště když uvážíme, že jeho rodina stála na Atanagildově straně. A tak Atanagild zřejmě nikoho na poloostrov nepovolal, ale Isidor mu tento čin přisoudil, aby tím ještě vylepšil obraz následující vládnoucí dynastie.
Mezi císařem Justiniánem a některým z našich rivalů tak byla podepsaná smlouva, v níž se Atanagild anebo Agila výměnou za pomoc východních Římanů zavázal odevzdat jim pobřeží Hispánie od Cádizu až téměr po Valencii, přičemž gótské panství nad údolím řeky Guadalquiviru mělo zůstat nedotknutelné. A mohla snad ona dohoda obsahovat kromě klauzule o územního vypořádání i případné uznání nadvlády říše nad Vizigóty, a to alespoň v teoretické rovině? Nevíme a těžko se na tom něco změní, protože zprávy a důkazy neexistují. Asi na jaře roku 552 bylo…
• Narození budoucí franské královny
Roku 550/555 se budoucímu vizigótskému králi Athanagildovi a jeho manželce Godiswintě narodila „austrasijská lvice“ Brunhilda (Brunichilda), manželka franského krále Sigiberta I.
• Začíná obracení hispánských Svébů ke katolictví.
Rok 551
Římská říše
• Válka v Lazice (549 – 557)
Z Itálie na východní frontu převelený císařský vojevůdce Bessas oblehl perskou pevnost Petru a osobně se i zapojil bojů. Byť to byl již obézní sedmdesátiletý stařík, osobně pronikl po žebříku na městské hrady, kde však byl sražen k zemi. Když se jej konečně podařilo s velkými obtíženi zachránit a odtáhnout za nohy do bezpečí, vrhl se znovu proti hradbám a vojáci stržení jeho příkladem pevnost dobyli. „Tak tedy Bessas za své úspěšné činy a své hrdinství opět dosáhl velké úcty mezi všemi lidmi. Když byl totiž ustanoven velitelem posádky v Římě, vkládali do něho Římané velké naděje, poněvadž už dříve projevil takovou statečnost. Ale třebaže právě tam ho stihlo neštěstí a Řím tak obsadili Gótové, jak jsem ukázal v dřívějších knihách, a bylo pobito množství Římanů, přece ho po návratu do Byzantia ustanovil císař Justinián vrchním velitelem proti Peršanům. Všichni si tropili posměšky, abych tak řekl, z císařova rozhodnutí svěřit velení ve válce proti Peršanům na konci života Bessovi, kterého na hlavu porazili Gótové a který už stál nad hrobem… Hned po dobytí města Petry se Bessas vyhýbal námaze, uchýlil se do Pontu a Arménie a staral se jenom o příjmy nové provincie; ale tato chtivost byla znova na škodu římské věci… Císař Justinián totiž obvykle promíjel velitelům četné chyby, a ti se proto často prohřešovali proti zákonům jak v soukromém životě, tak ve státních záležitostech.“
• Válka v Lazice (549 – 557)
Perský velitel Mermeoes vyrazil s vojskem do Kolchidy (Gruzie), zahnal Římany tábořící u ústí řeky Fasis (Rioni, Gruzie) a oblehl město Archaipolis. Při výpadu městské posádky byl však poražen a musel oželet na čtyři sta padlých. Určitou satisfakcí pro šáha byl zisk tvrze Uthimereus. Prioritou císaře Justiniána však nebyli Peršané, ale válka v Itálii, kde se boje vlečou již od roku 535. Aby mohl již definitivně skoncovat s ostrogótským králem Totilou a vrhnout proti němu veškeré síly impéria, uzavřel s králem Chosroem mír a za velké množství zlata dojednal klid zbraní na dobu pěti let. Justinián nyní začal plánovat velkou válečnou výpravu zhruba po trase, kterou se před šedesáti lety vydal král Theoderich Veliký. Realizace tohoto plánu má ostatně již roční zpoždění.
• Válka v Lazice (549 – 557)
550) Císař Justinián poručil svému generálu Bessasovi, aby napravil Dagisthaeusovu chybu a konečně dobyl lazickou pevnost Petru, která dosud odolala všem útokům. I když i nyní se perská posádka bránila statečně a obležení se protahovalo, slavila nakonec Bessasova vytrvalost úspěch a pevnost padla do jeho rukou v předjaří roku 551. Bohužel skvělý voják a velitel Jan z Arménie padl při rozhodném útoku.
Perský generál Mermeroes, který šel Petře na pomoc, nyní změnil trasu svého pochodu a zamířil k Archaepoli (poblíž dnešního Nokalakevi, Gruzie) rozhodnutý zmocnit se tohoto hlavního města Laziky i dalších pevnosti na pravém břehu řeky Phasis. Úkol to však byl nesnadný, neboť v té době operovalo v Lazice již na dvanáct tisíc římských vojáků, z nichž tři tisíce byly umístěny přímo v Archaepoli a ostatních devět tisíc spolu s pomocným oddílem osmi set Tzanů pak tábořilo blízko ústí řeky Phasis. (Podle Agathia již o rok později Laziku bránilo na padesát tisíc římských vojáků, tzn. mnohem více než bylo např. vysláno proti Vandalům do Afriky. I to svědčí o tom, jak dobře si Konstantinopol uvědomoval strategickou hodnotu země.)
Obléhání Archaepole však pro Mermeroese skončilo těžkou porážkou, která je donutila stáhnout se a sbírat síly k další kampani, k níž došlo až v letech 552 – 554, kdy se mu podařilo dobýt nějaké menší pevnosti. Když pak na podzim roku 554 zemřel, byla to těžká rána pro válečnou kampaň perského krále Chosroea. Mermeroes sice již byl starý a tak nemohoucí, že již ani nemohl usednout na koně, přesto to byl generál zkušený a odvážný a tak neúnavný a činorodý jako za svého mládí.
Mezitím v dubnu roku 550 uplynulo pětileté příměří mezi římskou a perskou říší a oba dvory – jak v Konstantinopoli, tak Ctesiphonu – začaly pracovat na jeho prodloužení. Ale až po osmnácti měsících, tj. na podzim roku 552, bylo dosaženo dohody, když Římané za 2.600 liber zlata – tj. 400 liber ročně jako již platili roku 445 plus zlato za jeden a půl roku, kdy se vyjednávalo – dosáhli klidu zbraní opět s výjimkou Laziky (Colchidy). Ale skutečnost, že se tak králi Chosroeovi podařilo za jedenáct a půl roku vymámit z impéria celých 4.600 liber zlata, vyvolala velké pobouření, přičemž lidé zvláště nelibě nesli přehnanou úctu, kterou podle nich měl císař Justinián projevovat perskému vyslanci Isdigunasovi (u Memandera je to Izedh-Gushnasp), když jemu i jeho doprovodu povolil bez římského doprovodu volně se pohybovat Konstantinopolí, jakoby by jim město. →552)
• Rozkol mezi arménskou a konstantinopolskou církví
Závěry koncilu v Chalcedonu sice arménští teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii se snížil a jejich agenti již nebyli tak ochotně přijímáni.
• Spor o „Tři kapitoly“
V červenci císař vydal svůj další edikt odsuzující tzv. „Tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu. Stanovisko papeže Vigilia bylo tentokráte zcela jasné – edikt odmítl a proklel jeho autory včetně všech těch, co s ním souhlasili.
• Spor o „Tři kapitoly“, skandál v kostele sv. Petra a Pavla, papež prchá do Chalcedonu
548) Ještě před svoláním velkého ekumenického koncilu sesadil císař Justinián z jejich biskupských stolců patriarchy Alexandrie a Jeruzaléma, kteří odmítli schválit jeho edikt odsuzující „Tři kapitoly“ koncilu v Chalcedonu, a roku 551 vydal další edikt v tom samém duchu jako předcházející. Druhý den ráno při rozhovorech s Theodorem Ascidasem a dalšími řeckými hodnostáři v Placidiině paláci pak papež Vigilius na všechny naléhal, aby se k císařovu výnosu nevyjadřovali a počkali na rozhodnutí velkého ekumenického koncilu. Když ale dostal zamítavou odpověď, Ascidase a Menase exkomunikoval a odmítl vstupovat do jejich kostelů. Nyní ale musel počítat Justiniánovou odvetou, a proto není divu, že když se k němu donesla zvěst, že má být třebas i násilím předveden, opustil spolu s milánským biskupem Datiem Placidiin palác a uchýlil se do kostela sv. Petra a Pavla ležícího poblíž Hormisdova paláce. Vojáci si jej však našli i zde a snažili se jej taháním za nohy a vousy odtrhnout od oltáře a vyvést z kostela. Ale Vigilius byl silný muž a úspěšně vzdoroval až do té doby, kdy se na něho oltář zřítil a pohřbil jej pod svými troskami. Lidé shromáždění v kostele pak okamžitě začali ječet hrůzou, což vojáky znervóznělo natolik, že se dali na ústup. To se stalo v srpnu roku 551.
Císař si nyní uvědomil, že již zašel do krajnosti, a proto papeže vyzval, aby se vrátil do svého paláce, a dal mu záruky bezpečnosti. Vigilius mu uvěřil a vrátil se do paláce, kde však byl střežen jako vězeň. Třebaže se proti němu nikdo nedopouštěl násilí, jeho pobyt zde se po určité době stal tak nesnesitelným, že v noci dva dny před Vánocemi roku 551 se odvážně spustil z okna a uprchl na protilehlý břeh Bosporu do Chalcedonu, tj. do města, kde se konal koncil, jenž tak rozštěpil křesťanskou církev. Císař pak za ním poslal delegaci předních mužů Konstantinopole v čele Belisariusem, jehož vybral nepochybně proto, že byl s ním v dlouhodobě dobrých vztazích, aby jej vybídli k návratu a pod přísahou mu slíbili, že s ním bude důstojně zacházeno.
Vigilius jim však odpověděl, že čas pro přísahy již vypršel, a vyzval, aby přerušil styky s Menasem a Ascidasem. Tón jeho dopisu byl však však rozzuřil Justiniána natolik, že mu adresoval nepodepsaný list plným hrozeb. Vigilius nyní ve svém bezpečném úkrytu v kostele sv. Euphemie začal sepisovat encykliku určenou „všem lidem Božím“, v níž popisoval násilí, jemuž byl vystaven, a deklaroval své vyznání víry, v němž se však vůbec nezmiňoval o 3K. Ani další dlouhý list od císaře obsahující nové záruky bezpečnosti, jenž přijal dne 4. 2. roku 552, jej nepřesvědčil, aby se vrátil. (→552)
• Tajemství výroby hedvábí ohroženo
Z Indie přišlo do Konstantinopole několik mnichů, kteří se chlubili tím, že znají technologii výroby hedvábí. Za slib odměny se vydali zpět do Číny, odkud skutečně přinesli vajíčka bource morušového.
• Jordanes dokončil Geticu
Roku 550/551 napsal římský autor gótského původu Jordanes v Konstantinopoli svoji latinskou kroniku „Původ a činy Gótů“ (Getica). Vycházel jednak z ústní tradice, jednak se opíral o nyní ztracenou „Historii Gótů“, kterou ve 20. letech 6. století napsal na dvoře Theodericha Velikého římský senátor Cassiodorus. Na třech místech se zmiňuje o tom, že čerpal z gótského historika, jakéhosi Ablabia.
• Výtržnosti v Konstantinopoli
K roku 548 a 551 jsou zaznamenány výtržnosti cirkových démů v Konstantinopoli.
• Město Bejrút bylo těžce postižen zemětřesením.
Perská říše
• Anasozadovo povstání
Perský princ Anasozad využil nemoci svého otce krále Chosroea a zahájil proti němu povstání s cílem uchvátit královskou korunu. Byl však poražen a zajat. Aby se podobný exces nemohl již v budoucnu opakovat, vypálili mu rozžhavenou jehlicí oční víčka – žádný zohavený muž se totiž podle perských zákonů nemohl ucházet o trůn.
Itálie
• Konec války na Apeninském poloostrově se blíží
Císař Justinián se obával, že stávající „velitel s plnou pravomocí ve válce proti Totilovi a Gótům“ Jan, synovec Vitalianův, nebude mít u svých podřízených dostatečnou autoritu, a proto jej odvolal a úkolem pokořit gótského krále Totilu pověřil svého nejvyššího komořího eunucha Narsa. Jan tedy dostal příkaz zůstat v Dalmácii, zatím nic nepodnikat a pouze čekat na Narsa, který se již s vojskem a velkou sumou peněz vydal na západ. Narsa však v Philippopoli (Plovdiv, Bulharsko) zablokovalo hunské vojsko, takže musel čekat až barbaři zamíří k Thessalonice (Soluň, Řecko) a Konstantinopoli.
Také Totila se mezitím připravoval na rozhodné střetnutí: do vylidněného Říma přivážel uprchlíky včetně několika senátorů, zatímco většinu těchto aristokratů ponechal nadále v jejich kampánské internaci. K pobřeží Řecka vyslal flotilu tří set lodí – vydrancována byla Kerkyra a přilehlé ostrovy, na pevnině pak zkáze propadla všechna města u Dodony, zvláště pak Nikopolis a Anchiales. Gótové brousili kolem pobřeží a podařilo se jim zmocnit se mnoha lodí včetně těch vezoucích zásoby pro Narsa.
Gótské pozemní vojsko podporované válečnou flotilou oblehlo Anconu, kde propukl hlad. Jan nechtěl připustit její pád, a proto porušil císařův příkaz, nalodil své nejlepší muže na třicet osm lodí a odplul s nimi do Skardonu, kam za nim přijel i Valerianus s dvanácti plavidly. Společně pak překonali Jadran a přistáli nedaleko Ancony u Senagallie (Sinigalia). Když o tom dostali zprávu gótští velitelé, vyslali proti nim čtyřicet sedm lodí pod velením Gibala a římského dezertéra Indulfa, zatímco Skipuar měl pokračovat v obléhání. Námořní bitvu u Ancony však Gótové technicky nezvládli – některé lodě se příliš vzdálily a byli napadeny a zničeny jednotlivě, jiné se dostaly naopak příliš blízko a vzájemně si překážely. Gibal padl do zajetí, Indulf prchl s jedenácti loděmi, přistál u břehu, plavidla spálil a odešel do svého tábora u města. Po poradě velitelů se Gótové stáhli k Auximu (Osimo), zatímco Římané přistáli v Anconě a obsadili opuštěný nepřátelský tábor. Poté, co Valerianus zásobil město nezbytnými potravinami, odplul do Ravenny, kdežto Jan se vrátil do Salon.
Artabanovi se konečně podařilo doplout na Sicílii a zde vystřídat Liberia, který se vrátil do Konstantinopole. Artabanes dobyl čtyři pevnosti, v nichž Gótové zanechali posádky, čímž se mu podařilo opět ovládnout celý ostrov. Totila kontroval a bez odporu obsadil Korsiku a Sardinii, jejímž obyvatelům uložil platit daně. Velitel libyjské armády Jan vyslal k Sardinii vojsko, které se vylodilo u Karanalisu (Cagliari), vybudovalo opevněný tábor a připravovalo se k obléhání. Gótská posádka však nebyla nečinná a podnikla výpad, při kterém se ji podařilo císařské oddíly porazit a zahnat na útěk. Přeživší se stáhli do Kartága; odveta byla naplánována na příští rok.
Podunají
• Langobardsko–gepidská válka
Mezi znepřátelenými Gepidy a Langobardy sice panuje klid zbraní, ale obě strany již plánují další vojenskou kampaň. Gepidský král Thorismund našel spojence v hunských Kutigurech, žijících u Azovského moře, a na základě uzavřených dohod mu tento rok přišlo na pomoc k dolnímu Dunaji dvanáct tisíc hunských jezdců. Protože však mír s Langobardy má vypršet až příští rok, převedl je přes Dunaj na území říše, aby se zde zabavili pleněním. Císaři Justiniánovi se však podařilo poštvat proti Kutigurům jejich sousedy Utigury – utigurské vojsko posílené dvěma tisíci krymskými Góty přešlo hraniční řeku řeku Don a podmanilo si zemi svých příbuzných. Kutiguři se rychle vrátili, ale byli poraženi, rozprášeni a zahnáni zpět k Dunaji. Nakonec byla uzavřena dohoda s Konstantinopolí, podle níž se mohli usadit jako vojáci ve službách říše v Thrákii. Impérium se tak zbavilo Hunů, ale ne Slovanů, kterých Gepidové využívají jako prostředek nátlaku, aby donutili na císaře Justiniána k uzavření spojenectví proti Langobardům. Proto jim koncem roku na svém území opět umožnili přejít hraniční řeku Dunaj a vpadnout do Ilýrie.
• Langobardsko–gepidská válka
Vzhledem ke „slovanské taktice“ z roku 550 byly obavy Gepidů ze zásahu východních Římanů na straně Langobardů více než reálné. Gepidský král Thorismund se tedy pokusil získat prostřednictvím poslů pro nastávající nové kolo zápasu s Langobardy pomoc kočovníků z jihoruských stepí – bulharských Kutrigurů. Náčelníci Kutrigurů jeho žádosti vyhověli a vyslali obrovskou armádu, čítající podle Prokopia 12.000 jezdců. Kutrigurové však dorazili již roku 551, rok před vypršením gepidsko–langobardského příměří. Thorismund se proto pokusil zabít dvě mouchy jednou ranou – momentálně nevítané kutrigurské armády se zbavil tím, že ji vyslal plenit říšská území, čímž současně paralyzoval možnost římského útoku. Vzhledem k tomu, že dunajská hranice byly velmi dobře střežena císařskými oddíly, převedli Gepidové Kutrigury na území východního Říma přes své kraje. Nepolapitelní kutrigurští jezdci poté začali bezuzdně drancovat balkánské provincie téměř v celé jejich rozloze. V Thrákii se sice v té době nacházela velká římská armáda, soustředěná Narsem pro italské tažení, z Prokopiova líčení však nepřímo vyplývá, že se Narses chtěl střetu s kočovníky vyhnout. Důvod pro toto počínání musíme zřejmě hledat jednak v Iustinianově snaze uchránit toto pracně sestavené vojsko větších ztrát před vlastním rozhodujícím zápasem s Ostrogóty, a také, několikerá katastrofální zkušenost méně mobilních císařských armád se střetem s jízdními vojsky nomádů, schopnými rychle udeřit a rychle se stáhnout, nepochybně vedla císařovy velitele ke značné obezřetnosti.
Narses počkal, až se kutrigurská horda rozdělí na dva proudy, a teprve poté opustil své sídlo ve městě Philippopolis (Plovdiv, Bulharsko) a vytáhl s armádou k Saloně (Split, Chorvatsko) na jaderském pobřeží. Pochod se zřejmě neobešel bez bojů s Kutrigury, neboť, jak uvádí Prokopios, Narses postupoval dosti pomalu, protože mu v cestě překáželi Hunové.
K pacifikaci kutrigurské hrozby se Iustinianus rozhodl použít jiného prostředku – diplomacie. Vyslal poselstvo k Utigurům, východním sousedům Kutrigurů, které obratně, s odvoláním na dávné přátelství panující mezi Říamny a Utigury, popohnalo pomocí darů a výtek kočovníky k útoku na své západní příbuzné. Utigurové vedení chánem Sandilchem, s pomocí dvoutisícové družiny Gótů – Tetraxitů, svých krymských vazalů, kutrigurská kočoviště skutečně napadli a po tvrdém boji zlomili odpor kutrigurských bojovníků, kteří se neúčastnili tažení na pomoc Gepidům. Iustinianus poté nechal informovat velitele kutrigurských nájezdníků o událostech,které se odehrávají v jejich domovině a povolil jim odchod v míru za podmínky, že již nebudou plenit a odvlékat balkánské obyvatele do otroctví. V případě, že by již nemohli nadále obývat svou zemi, povolil jim císař návrat s tím, že jim daruje kraje v Thrákii, kde by mohli žít.
To se také skutečně stalo – poražení Kutrigurové prchali na území impéria a byli ve velkém počtu usazováni v Thrákii, což ovšem vyvolalo velkou zlobu chána Sandlicha, který oprávněn považoval toto Iustinianovo jednání za projev věrolomnosti říše, pro kterou proléval krev. Hořké výčitky Sandlichových poslů, kteří poukazovali mimo jiné na to, že se císaři jeho smírné jednání s odvěkými kutrigurskými nepřáteli ve zlém vrátí, již tím, že Římanům nikdy nebudou chybět nepřátelé, protože, i kdyby byli nepřátelští nájezdníci poraženi, mohou přesto vinou tohoto precedentu doufat, že získají domovy na území impéria, kde se jim bude lépe žít. Naopak říši již nikdo nepomůže,neboť se nebude chtít dívat na to, jak se poraženým útočníkům dobře daří,zatímco on, spojenec, který obětavě nasadil pro říši život, stále obývá pustou a neúrodnou zemi. Iustinianus nato uklidnil mravní rozhořčení Utigurů dary.
Hispánie
• Král Agila má problémy, intervence Římanů na Pyrenejském poloostrově
Roku 551 vypukla proti „zpustlému“ vizigótskému králi Agilovi v Katalánsku otevřená revolta pod vedením představitele šlechty velkostatkáře Athanagilda. Občanská válka přinesla do země chaos a jedna z bojujících stran – údaje se různí – požádala o pomoc císaře Justiniána, který neodolal a do Hispánie vyslal svoji severoafrickou armádu pod Liberiem. Tomuto generálovi bylo osmdesát let a sloužil již Odoakerovi a po něm i ostrogótským králům Theoderichovi, Amalaswintě a Theodahadovi. Není jasné, proč se Justinián k intervenci v tak vzdálené zemi vůbec rozhodl – snad jej k tomu vedli vojenské důvody. Roku 546 totiž Vizigóti obsadili severoafrické město Septem (Ceutu). Římané počkali na neděli, a když byli na bohoslužbě v kostele, neočekávaně pronikli za hradby a vyhnali je. Třebaže krize byla zažehnána, představovali tito Germáni pro severoafrické provincie stálé nebezpečí, což mohlo císaře vyprovokovat k zásahu.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 550
Itálie
• Válka na Apeninském poloostrově, konec ostrogótského státu se blíží
Ostrogótský král Totila obléhá již od léta minulého roku Řím bráněný císařskou posádkou o síle třech tisíc mužů pod velením zkušeného válečníka Diogena. Přímé útoky na hradby však selhaly a obléhání se protahuje. Několik Isaurů v římských službách rozhořčených tím, že již několik let nedostali žold, bylo však ochotno zradit a vpustit jej do města. V noci 16. 1. tedy nastoupili gótští vojáci na dvě loďky, připluli s nimi co nejblíže k hradbám a zde ze všech sil začali troubit na rohy. Stráže opustily svá stanoviště a běžely na pomoc v domnění, že nepřítel útočí. Jenom Isaurové zůstali na svých místech a otevřeli bránu sv. Pavla. Nastala krvavá řež a mnozí Římané prchali volnými branami směrem k Centumcellae (Civitavecchia), jediné císařské pevnosti v této oblasti. S tímto směrem ústupu však Totila počítal a jeho lidé je zálohy napadali a pobíjeli, takže pouze nemnohým včetně zraněného Diogena se podařilo proklouznout. Velitel Paulus se čtyřmi sty jezdci se stáhl do Hadriánova mauzolea a držel i most vedoucí k bazilice sv. Petra. Časně ráno Gótové zaútočili, ale Paulus jim kladl rozhořčený odpor a vyšel ze střetnutí vítězně. Totila deprimovaný vysokými ztrátami se proto rozhodl, že je vyhladoví. Vojáci sužovaní hlady se však rozhodli udeřit na nepřítele, co nejvíc jich pobít a ukončit život statečnou smrtí: „Chvatně se objímali,líbali na tvář a loučili se před smrtí jako lidé mající všichni zahynout. Totila si toho všeho povšiml a bál se, že tito lidé na prahu smrti, nemající žádnou naději na záchranu, způsobí Gótům nesnesitelné škody: Poslal tedy k nim posla s výzvou, aby si vybrali: buď aby tam nechali koně, odhodili zbraně, přísahali, že se nikdy nevydají s vojskem proti Gótům, a vrátili se bez úhony do Byzantia anebo si všechen svůj majetek ponechali, ale aby se od nynějška zařadili do gótského vojska se stejnými právy. Římané s potěšením vyslechli tato slova a napřed se všichni rozhodli pro návrat do Byzantia. Ale později, protože jim byla hanba se vracet pěšky a bez zbraní a báli se, aby cestou nepadli do léčky a nebyli pobiti, a také protože byli nespokojeni, že jim římský stát po dlouhou dobu dluží žold, dali se všichni dobrovolně zařadit do gótského vojska s výjimkou Paula a jednoho Isaura jménem Mindes, kteří se dostavili k Totilovi a požádali ho, aby byli posláni do Byzantia, poněvadž prý mají doma děti a ženy, bez kterých by nebyli s to žít. Totila jim uvěřil a dovolil jim odejít. Daroval jim ještě peníze na cestu a poslal s nimi doprovod. A ostatní z římského vojska, asi tři sta, kteří uprchli do kostelů v městě, přešli k Totilovi, když se jim dostalo ujištění, že jich ušetří. Potom už Totila nechtěl ani pobořit ani opustit Řím, nýbrž rozhodl, aby tam bydleli Gótové, římští senátoři a všichni ostatní společně.“
Vítěznými, ale dlouhotrvajícími boji vyčerpal Totila veškeré své síly, a proto byl ochoten k ústupkům. Aby dosáhl ukončení války, vyslal k císaři Justiniánovi Stefana se smířlivým dopisem, v němž mu nabídl odstoupení Dalmácie a Sicílie, placení ročního poplatku a vojenskou podporu proti jakémukoliv nepříteli. Císař však podanou ruku odmítl a gótské vyslance ani nepřijal, neboť nemohl oželet obrovské prostředky, které investovala do své italské kampaně. Také ukončení bojů na perské frontě mu umožnilo vrhnout veškeré své síly na západ a jednou provždy s gótským panstvím na Apeninském poloostrově skoncovat.
Po dobytí Říma vytáhli Gótové proti Centumcellae a zahájili její obléhání. Nakonec však uzavřeli dohodu s velitelem Diogenem: pokud císař nepošle pomoc, město vydá a odtáhne. Po stvrzení této úmluvy vzájemnou výměnou třiceti rukojmí ukončil Totila obléhání a zamířil na Sicílii. Ještě než překonal Messinskou úžinu snažil se zmocnit se města Rhegia (Reggio), ale velitelé místní posádky Thurimuth a Himerius jej od hradeb odrazili a dokonce podnikli vítězný výpad. Totila se rozhodl město vyhladovět, a proto zde zanechal vojenský oddíl, zatímco sám bez problému obsadil Tarent. Gótové operující v Picensku se zradou zmocnili města Ariminia (Rimini), načež se s nimi utkal římský generál Verus nedaleko Ravenny. V bitvě byl poražen, ztratil mnoho lidí a sám po statečném přišel o život. Totila konečně pronikl na Sicílii a zaútočil na město Mesinu (Messina). Velitel tamní posádky Domentiolus sice podnikl výpad, pak se ale stáhl za hradby a dalších podobných akcí se již neodvážil. Gótům teď již nic nebránilo zpustošit celý ostrov a obsadit vyhladovělé Rhegium.
Znepokojený císař poručil shromáždit své pěší jednotky, jejich velením pověřil Liberia a poručil mu co nejrychleji odplout a osvobodit Sicílii. Liberius byl již na cestě, když jej císař odvolal – generál je přece jenom již letitý stařec neznalý válečného umění – a nahradil čerstvě jmenovaným velitelem jednotek v Thrákii Artabanem. Dále jmenoval svého synovce a vynikajícího válečníka Germana velitelem s plnou pravomocí ve válce proti Totilovi a Gótům a přikázal mu spolu s náčelníkem Herulů Filimuthem a velitelem vojsk v Ilýrii Janem vyrazit do Itálie. Spoléhal i na to, že Germanova manželka Matasuntha, dcera královny Amalaswinthy a vdova po králi Vitigesovi, pomůže zviklat věrnost Gótů. Germanus sice nedostal mnoho vojáků, ale měl k dispozici značné finančními prostředky – své i státní –, za něž naverboval vojsko mezi Thráky a Ilyry: zlákáni vysokým žoldem přišli nejenom Langobardi, ale i barbaři z celého světa a také římští vojenští zběhové, kteří sloužili v gótské armádě, ujišťovali Germana prostřednictvím poslů, že přejdou okamžitě na jeho stranu, jakmile se jen objeví v Itálii. Také císařské posádky střežící poslední italská města, zvláště pak Ravennu, daly najevo, že jsou odhodlány vytrvat, a dokonce rozprášení Verovi vojáci se shromáždili v Istrii. Za těchto okolností nebyl ani Diogenes ochoten dobrovolně vydat Centumcellae a požádal Totilu, aby mu vrátil rukojmí.
Germanus již shromáždil svoji armádu v ilyrské Sardice (Sofie, Bulharsko), když těžce onemocněl a na podzim zemřel. Velení po něm přebral jeho zeť Jan spolu se svým synem Justiniánem. Protože neměli k dispozici loďstvo, zamířili do Itálie a zimovali v dalmatských Salonách (Solin u Splitu, Chorvatsko). Liberius, který zatím nevěděl, že je odvolán, se přiblížil k sicilským Syrakusám, porazil tamní barbary a vplul do tamního přístavu. Artabanovi se jej nepodařilo zastihnout západně od Peloponésu na ostrově Kefalonii, a proto také přeplul Jadran, avšak u pobřeží Kalábrie byl zastižen bouří. Část jeho lodí se potopila, část byla zahnána zpět k Peloponésu, zatímco on sám skončil na Maltě. Liberiovi se stále nedařilo dobýt Syrakusy a také nedostatek potravin pro jeho početnou armádu jej přinutil zamířit k Panormu (Palermo). Gótové se ale obávali římského útoku ze severu, a proto se sami i s bohatou kořistí ze Sicílie stáhli, přičemž posádky zanechali pouze ve čtyřech městech.
Římská říše
• Vpád Slovanů za Dunaj
Slované o sobě opět dali vědět a po polovině ledna/na jaře přešli v počtu maximálně třech tisíc Dunaj u Gepidy ovládaného Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko). Gepidové se zřejmě tímto způsoben snažili zaměstnat císařskou armádu, aby nemohla přijít na pomoc jejich langobardským nepřátelům. Jednalo se zřejmě o vojsko týchž moravských Slovanů, u nichž pobýval „Sámo před Sámem“ oprávněný dědic langobardského trůnu Hildigis. Slovanští nájezdníci postupovali po vojenské silnici vedoucí ze Sirmia, přes Naissus (Niš, Srbsko) a Serdicu (Sofie, Bulharsko) a po překročení řeky Hebros (Marica) u Bessaparia (Tatar–Pazardzik u Plovdivu, Bulharsko) se jejich jízdní bojovníci rozdělili na dva proudy. První z nich pronikl Thrákií do provincie Evropa kolem Konstantinopole, zatímco druhý postupoval na západ do Ilýrie. Slovamé pustošili římské území, hladce poráželi mnohem početnější římská vojska a dokonce dobývali i opevněná města (Toperos v oblasti řecké Kavally) a pevnosti, ačkoliv nikdy před tím neútočili na hradby a ani se neodvážili sestoupit do nížiny. Naši předkové řádili jako pominutí: „…od okamžiku, kdy vkročili na římské území, pobíjeli bojovníci obou skupin každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá ilyrská a thrácká zem byla pokryta mrtvolami. Ty, s kterými se cestou setkali, nezabíjeli mečem ani kopím ani jinými obvyklými způsoby, ale zaráželi pevně do země zahrocené kůly, posazovali na ně vší silou nešťastníky, hrot kůlu jim vráželi do zadku, až pronikl vnitřnostmi, a takto ponechávali lidi umírat. Dále zaráželi barbaři do země čtyři zcela silné kůly, na ně uvázali ruce a nohy zajatců, tloukli je bez přestání palicemi do hlavy a ubíjeli je jako psy, hady nebo jinou zvěř. Jiné uzavírali do místností spolu s dobytkem a ovcemi, jež se jim nepodařilo dovést do své země, a nemilosrdně je upalovali.Tak hubili vždy Slované ty, kteří se dostali do jejich moci. Nyní se však i Slované z druhé skupiny, jako by byli syti tolika krve, rozhodli ponechat naživu některé z tamních zajatců; proto se všichni vrátili domů a vedli s sebou nesčetné tisíce otroků.“
V létě přešlo „nesmírné“, „nevídané množství“ Slovanů u Sirmia opět hraniční řeku Dunaj a postupovalo směrem na Singidunum (Bělehrad, Srbsko), Naissus a Serdicu s cílem – jak se Římané dozvěděli od zajatců – získat bohatou, ale dobře opevněnou Thessaloniku (Soluň, Řecko), druhé město říše s dvěma sty tisíci obyvateli. Nájezdníci prvého a druhého sledu se spojili, ale z obav z věhlasného válečníka Germana, který je už jednou porazil, zůstali po nějakou dobu v horách, načež nikým nezneklidňováni zamířili přes Ilýrii do Dalmácie. Poté, co na říšském území přezimovali, se v pořádku vrátili domů.
Císař Justinián měl podezření, že tento slovanský útok iniciovali italští Gótové, aby odlehčili svým vojskům na Apeninském poloostrově, a není důvod o tom pochybovat, protože současně s s vojskem, útočícím na Soluň, vyrazilo druhé, šestitisícové slovanské vojsko do Itálie na pomoc Gótům. Velel mu Hildigis nepochybně proto, že se dovedl na rozdíl od slovanských velitelů orientovat v prostředí dosud Slovanům neznámém. Hildigisovi muži se dostali až do venetské provincie, kde rozprášili menší římský oddíl pod vedením Lazara, pak se však vrátili zpět na slovanské území. Co Hildigise k ústupu vedlo nevíme, snad to nějak souviselo se ztroskotáním útoku na Soluň. Hildigis si u Slovanů dlouho nepobyl a odešel spolu s třemi sty Langobardy do Konstantinopole. Proč se k tomuto kroku odhodlal, není opět známo, ale zdá se, že se se Slovany nepohodl kvůli ztroskotání svého italského tažení. Pokud doufal, že ho Justinián jako legitimního následníka langobardského trůnu a tedy prostředek nátlaku na uzurpátora Audoina přijme s otevřenou náručí, tak se nezmýlil. Imperátor se k němu choval velmi dobře, jmenoval ho velitelem své palácové stráže a odmítal opakované Audoinovy žádosti o jeho vydání.
• Válka v Lazice (549 – 557)
Císař má problémy i s Peršany, jejichž velké vojsko pod Chorianem proniklo do Kolchidy (Gruzie). Proti nepříteli, který se utábořil na břehu řeky Hippis (horní přítok gruzínské řeky Riony, dnes Cchiens Ckali), vytáhl král spojeneckých Kolchů Gubazes podporovaný římským generálem Dagisthaiem (Dagisthaios). Spojenci byli úspěšní – Peršany porazili a většinu z nich pobili. Druhému šáhovu vojsku se podařilo dopravit své posádce ve městě Petra zásoby a vrátit se zpět do Persarménie (perské Arménie). Abasgové zradili Římany a přešli na stranu Peršanů; jejich povstání ale bylo vojensky potlačeno. Vyslanci perského krále Chosroea I. jednali v Konstantinopoli o podmínkách míru.
• Válka v Lazice (549 – 557), povstání Abasgů
549) Na jaře roku 550 vstoupil do Laziky (Kolchidy) perský generál Chorianes a utábořil se na březích řeky Hippis. Když se pak objevili Římané pod velením Dagisthaeusovým, svedl s nimi bitvu, v níž byl poražen a zabit. Vítězný římský generál se však ze svého úspěchu dlouho netěšil, neboť čelil obvinění, že si minulý rok při obléhání pevnosti Petry počínal nesprávně, a to buď z nedostatku loajality vůči císaři, anebo z nedbalosti. Císař Justinián jej pak nechal zatknout, přičemž do čela armády v Lazice postavil Bessase, který právě přijel z Itálie. Všichni se pak této volbě podivovali a císaře považovali za pošetilce, když vrchním velitelem jmenoval takového letitého muže, jehož vedení války v Itálii skončilo tak neslavně. Ať však reakce na toto jmenování byly zpočátku jakékoliv, již brzy se ukázalo, že císař měl šťastnou ruku, když se Bessas na Kavkaze na rozdíl od Itálie osvědčil.
Prvním úkolem, kterým byl pověřen, bylo potlačit vzpouru Abasgů, obývajících východní pobřeží Černého moře na sever od Laziky, od jejíhož území je oddělovalo zemí Apsiliů, rozkládající se mezi západními výběžky Kavkazu a mořem. Apsiliové byli již dlouho křesťané a podřizovali se autoritě svých sousedů Lazů, kteří svého času vládli i Abasgům. O moc nad Abasgy se dělili dva jejich králové, přičemž jeden vládl na západě a druhý na východě země. Své příjmy si pak zvyšovali prodejem pohledných chlapců, které v útlém věku vyrvali z rukou jejich rodičů, a jako eunuchy je prodávali bohatým Římanům, kteří si jich velmi cenili a ochotně za ně platili vysoké sumy. Ať si o Justiniánově vládě myslíme cokoliv, k jeho nepopiratelným zásluhám zcela jistě patří to, že tyto „nepřirozené obchody“ zakázal.
A nespokojení Abasgové se tehdy postavili na stranu římského vyslance, jinak jejich eunušského krajana, který sesadil jejich krále a sdělil jim, že království je zrušeno. A lidé dosud uctívající stromy se vrhli do náručí křesťanství a těšili se – jak si tehdy mysleli – na dlouhé období míru a svobody pod ochranou římského Augusta. Ale i ten nejmírnější protektorát má sklony měnit se poznenáhlu v despocii… Do země totiž vstoupili římští vojáci a uvalili daně na nové přátele císaře. Abasgové se však rozhodli, že budou snášet spíše despocii lidí vlastní krve, než být otroky cizáků, a proto povstali a zvolili se dva další krále – Opsitese na východě a Sceparnase na západě. Ale protože nebylo možné čelit hněvu císaře Justiniána pouze vlastními silami, rozhodli se spojit s Persií jako s jeho soupeřem. Když po velké porážce Peršanů v bitvě na řece Hippis přišel do Laziky perský generál Nabades, setkali se s ním a požádali krále Chosroea o ochranu. Nevzali si tak poučení z Lazů, jak nebezpečné je dovolávat se pomoci Persie, a odevzdali na stvrzení smlouvy šedesát svých předních mužů jako rukojmí. Protože jejich král Sceparnas byl brzo povolán na sasánovský dvůr do Ctesiphonu, tak pouze Opsites se připravoval na boj s římskými vojenskými oddíly, do jejichž čela Bessas postavil Herula Wilganga a Jana z Arménie.
Na jižních hranicích Abasgie poblíž hranic s Apsilií stojí vysoká hora, patřící do pohoří Kavkazu, která stupňovitě klesá do vod Černého moře. A právě zde na jednom jejím nižším ostrohu si Abasgové postavili silnou a rozlehlou pevnost, v níž – jak doufali – budou moci čelit římským vetřelcům. Rozeklaná a obtížně překročitelná soutěska oddělovala pevnost od moře, přičemž vstupy do pevnosti byly tak úzké, že dvě osoby nemohly jit současně vedle sebe, a tak nízké, že bylo nutné se plazit. Římané, kteří připluli z města Phasis nebo z Trapezuntu, se vylodili na hranicích s Apsilií a pěšky postupovali k soutěsce, kde již na ně čekal celý národ Abasgů, aby jim zabránil v průchodu. A protože bylo zjevné, že i slabý oddíl tu může zadržet celou armádu, římští generálové se rozdělili, a zatímco Wilgang zůstal před soutěskou, nastoupil Jan i se svými muži na lodě, které je doprovázely, aby jim zajišťovaly jejich zásobování, a pokračoval kolem pobřeží. Po krátké plavbě se vylodil a klikatými horskými cestami se vydal zpět a pochodoval tak dlouho, dokud se nepříteli neocitl v zádech. Když nyní římští generálové zaútočili z obou stran na bezstarostně se chovajícího nepřítele, Abasgové soutěsku neudrželi a dali se na útěk. Když se však drali úzkými vstupy do pevnosti, její posádka nebyla schopna poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel, takže s pronásledovanými tam pronikli i jejich pronásledovatelé. I když nyní již Římané stáli za hradbami, museli řešit další potíž, neboť Abasgové se zabarikádovali ve svých domech, z nichž proti nim metali své střely. Římané tedy nasadili oheň a spálili obydlí Abasgů na popel. Mnoho lidí uhořelo, ale mnoho včetně královen přežilo a padlo do zajetí. Král Opsites ovšem unikl k sousedním Sabirům.
Když v dubnu roku 550 uplynulo pětileté příměří mezi římskou a perskou říší, začaly dvory v Konstantinopoli i Ctesiphonu jednat o jeho prodloužení. Císař Justinián také poručil Bessasovi, aby dobyl pevnost Petru, když Dagisthaeus tak selhal. Peršané se však bránili statečně a obležení se tak protahovalo. Nakonec však Bessasova vytrvalost slavila úspěch a pevnost padla v předjaří roku 551. Bohužel skvělý voják a velitel Jan z Arménie padl při závěrečném útoku. →551)
• Jordanes dokončil Geticu
Roku 550/551 napsal římský autor gótského původu Jordanes v Konstantinopoli svoji latinskou kroniku „Původ a činy Gótů“ (Getica). Vycházel jednak z ústní tradice, jednak se opíral o nyní ztracenou „Historii Gótů“, kterou ve 20. letech 6. století napsal na dvoře Theodericha Velikého římský senátor Cassiodorus. Na třech místech se zmiňuje o tom, že čerpal z gótského historika, jakéhosi Ablabia.
Podunají
• Válka Langobardů s Gepidy
V březnu po krátkém období míru pozdvihli Langobardé a Gepidové zbraně opět proti sobě a jejich armády vyrazily na pochod. Avšak dříve než se vojáci dostali do bezprostředního kontaktu, propukla mezi nimi bez jakékoliv příčiny panika a velitelé se marně pokoušejí zastavit prchající. Langobardskému králi Audoinovi a gepidskému králi Thorismundovi proto nezbývalo nic jiného než dojednat klid zbraní. Thorismund si však pro další boj hledal spojence a našel je Kutrigurech, Hunech sídlících u Azovského moře, kteří mu příští rok poslali na pomoc vojenský kontingent.
Severní Afrika
• Vigilius exkomunikován
Synoda afrických biskupů exkomunikovala papeže Vigilia za jeho postoj ve sporu „o tři kapitoly“. Náměstek Kristův oplácí ortodoxním stejnou mincí.
Franská říše
• Třetí pařížský koncil
Kolem poloviny 6. století se sešel III. pařížský koncil. Ve svém osmém kánonu požaduje, aby žádný biskup nebyl uveden do úřadu proti vůli metropolity – ani na rozkaz krále, ani za žádných jiných okolností. Synoda v Cause ustanovila tělesné tresty nejenom pro otroky, ale i pro tzv. „humiliores personae“ (osoby pravděpodobně polosvobodné), budou–li zaříkávat picí rohy, což byla zvyklost přežívající z pohanských germánských sněmu, tzv. thingů.
• Vlády v Bavorsku se ujímá Garibald
Do čela Bavorů (Baibari, Baiobari, Baiuvarii) se postavil první z historicky doložených bavorských vévodů Garibald I. (550 – 592/593). Pocházeli z rodu Agilolfingů (snad z pobočné merovejské větve původem z Burgundska), byli křesťanského vyznání a roku 553 se dostali do oficiální závislosti na franské říši. Jejich faktické postavení bylo však většinou hodně samostatné; těžili zejména z toho, že Bavorsko tvořilo nárazníkovou oblast mezi Franky a dalšími významnými barbary, Langobardy, ale dovedli využít i vzájemných bojů mezi členy vládnoucí franské dynastie Merovejců a jejich slabosti v době růstu moci franské šlechty.
Hispánie
• Vizigótský stát se drolí
Centrální moc v Hispánii upadá: město Cordóba odrazilo vojsko vizigótského krále Agily a vyhlásilo svoji nezávislost. V jistém hornatém kraji se vládcem prohlásil Aspidius a jeho moc se šířila do okolních oblastí. Pozemkoví vlastníci v Kantábrii však jeho vládu přijali až tedy, když byl ochoten podělit se o ní s místn
• Vážné potíže krále Agily, občanská vlka s Atanagildem a smlouva s Římany
Již několik měsíců po svém zvolení musel nový vizigótský král Agila čelit vážným potížím, když se vzbouřilo bohaté a mocné bætické město Cordóba. Isidor ze Sevilly uvádí, že to bylo proto, že král Agila znesvětil hrob místního mučedníka Aciscla. Ve skutečnosti však zřejmě mocná hispanořímská statkářská aristokracie se jenom pokoušela setřást centralizovanou vládu vizigótské monarchie. Agilovo úsilí vzbouřence porazit a Cordóbu obsadit však úplně selhalo - ještě dříve než jeho lidé stihli obklíčit město, vyšli obránci z hradeb a napadli je. Agila v bitvě ztratil velkou část svého vojska včetně svého syna a části vizigótského královského pokladu a byl nucen prchnout do silné Méridy. Neshody mezi vizigótskou šlechtou se nakonec ještě více vyostřily, když se v Seville prohlásil králem jistý vizigótský velmož Atanagild. Ale v prvých bitvách s Agilou svedených v létě roku 550 mu však ještě štěstí nepřálo.
Je možné, že za Atanagildem stály šlechtické skupiny, které kdysi dopomohly na trůn Teudigiselovi. A když byl Teudegisil v Seville zavražděn, tak se do čela království dostal příslušník soupeřící frakce Agila. Ale nástupnické právo nebylo u Vizigótů zcela jasně dané - jestliže byl zemřelý král mocný a vyznamenal se v mnoha bitvách, když již dosáhl mužného věku anebo požíval značného respektu u šlechty, byla volba jeho syna pouhou formalitou. Když však někdo zemřel bez potomků anebo včas nedokázal upevnit svoji vládu (jako Teudigisel), snažili se jeho straníci najít vhodného kandidáta mezi sebou, neboť kdyby se ujal vlády někdo z nepřátelské frakce, mohl jim lehce zkonfiskovat majetek. A proto na svůj neúspěch obvykle reagovali vzpourou. Podle Isidora ze Sevilly proto požádal Atanagild o pomoc římského císaře Justiniána. Na druhou stranu Jordanes tvrdí, že to nebyl Atanagild, jenž se spojil s východními Římany, ale legitimní král Agila.
Král Agila měl rozhodně velké množství nepřátel, a to nejenom Atanagilda, ale i vzbouřenou Cordóbu na jihu a loupeživé Basky na severu. A kdyby byl opravdu hlavou šlechtické frakce nepřátelské vůči Teudigiselovým stoupencům, tak by jeho stranu tvořili vizigótští nacionalisté nepřátelsky vystupující proti ostrogótskému vlivu na Pyrenejském poloostrově, kdežto Atanagild by musel být reprezentantem umírněné proostrogótsky laděné šlechty. Atanagild by si pak nepovolal na pomoc východní Římany právě ničících ostrogótské království v Itálii, protože mezi jeho straníky jistě bylo mnoho Ostrogótů anebo těch, kteří měli v Itálii příbuzné. A rovněž můžeme očekávat, že císař Justinián podobně jako v podobných sporech u Vandalů a Ostrogótů, se nepostavil za uzurpátora, ale za právoplatně zvoleného krále. Proč by také měl zasahovat ve prospěch nějakého vzbouřence? A jestliže chce legitimně zasáhnout do sporů na Pyrenejském poloostrově, tak by to mělo být ve prospěch legitimního krále. Ale pokud by však chtěl zasáhnout stůj co stůj, nemusel by se ohlížet vůbec na nic a už vůbec ne na nějakou lokální vzpourou. Isidor tedy pravdu neznal anebo nechtěl znát: Atanagild se vzbouřil a dařilo se mu získávat území na úkor svého soupeře. A Agila požádal o pomoc východní Římany.
Isidor rovněž některá fakta zamlčuje a někde si rovněž protiřečí. O něco později totiž - již za vlády jiné dynastie, kdy králem byl Atanagildův nástupce Liuva I. a kdy se nepřátelské skupiny již usmířily - obvinil Atanagilda ze zla, jenž zanechal svým nástupcům, a odsoudil jej ještě ostřeji než Agilu, což je obzvlástě podivné zvláště když uvážíme, že jeho rodina stála na Atanagildově straně. A tak Atanagild zřejmě nikoho na poloostrov nepovolal, ale Isidor mu tento čin přisoudil, aby tím ještě vylepšil obraz následující vládnoucí dynastie.
Mezi císařem Justiniánem a některým z našich rivalů tak byla podepsaná smlouva, v níž se Atanagild anebo Agila výměnou za pomoc východních Římanů zavázal odevzdat jim pobřeží Hispánie od Cádizu až téměr po Valencii, přičemž gótské panství nad údolím řeky Guadalquiviru mělo zůstat nedotknutelné. A mohla snad ona dohoda obsahovat kromě klauzule o územního vypořádání i případné uznání nadvlády říše nad Vizigóty, a to alespoň v teoretické rovině? Nevíme a těžko se na tom něco změní, protože zprávy a důkazy neexistují. Asi na jaře roku 552 bylo…
• Narození budoucí franské královny
Roku 550/555 se budoucímu vizigótskému králi Athanagildovi a jeho manželce Godiswintě narodila „austrasijská lvice“ Brunhilda (Brunichilda), manželka franského krále Sigiberta I.
• Začíná obracení hispánských Svébů ke katolictví.
Rok 551
Římská říše
• Válka v Lazice (549 – 557)
Z Itálie na východní frontu převelený císařský vojevůdce Bessas oblehl perskou pevnost Petru a osobně se i zapojil bojů. Byť to byl již obézní sedmdesátiletý stařík, osobně pronikl po žebříku na městské hrady, kde však byl sražen k zemi. Když se jej konečně podařilo s velkými obtíženi zachránit a odtáhnout za nohy do bezpečí, vrhl se znovu proti hradbám a vojáci stržení jeho příkladem pevnost dobyli. „Tak tedy Bessas za své úspěšné činy a své hrdinství opět dosáhl velké úcty mezi všemi lidmi. Když byl totiž ustanoven velitelem posádky v Římě, vkládali do něho Římané velké naděje, poněvadž už dříve projevil takovou statečnost. Ale třebaže právě tam ho stihlo neštěstí a Řím tak obsadili Gótové, jak jsem ukázal v dřívějších knihách, a bylo pobito množství Římanů, přece ho po návratu do Byzantia ustanovil císař Justinián vrchním velitelem proti Peršanům. Všichni si tropili posměšky, abych tak řekl, z císařova rozhodnutí svěřit velení ve válce proti Peršanům na konci života Bessovi, kterého na hlavu porazili Gótové a který už stál nad hrobem… Hned po dobytí města Petry se Bessas vyhýbal námaze, uchýlil se do Pontu a Arménie a staral se jenom o příjmy nové provincie; ale tato chtivost byla znova na škodu římské věci… Císař Justinián totiž obvykle promíjel velitelům četné chyby, a ti se proto často prohřešovali proti zákonům jak v soukromém životě, tak ve státních záležitostech.“
• Válka v Lazice (549 – 557)
Perský velitel Mermeoes vyrazil s vojskem do Kolchidy (Gruzie), zahnal Římany tábořící u ústí řeky Fasis (Rioni, Gruzie) a oblehl město Archaipolis. Při výpadu městské posádky byl však poražen a musel oželet na čtyři sta padlých. Určitou satisfakcí pro šáha byl zisk tvrze Uthimereus. Prioritou císaře Justiniána však nebyli Peršané, ale válka v Itálii, kde se boje vlečou již od roku 535. Aby mohl již definitivně skoncovat s ostrogótským králem Totilou a vrhnout proti němu veškeré síly impéria, uzavřel s králem Chosroem mír a za velké množství zlata dojednal klid zbraní na dobu pěti let. Justinián nyní začal plánovat velkou válečnou výpravu zhruba po trase, kterou se před šedesáti lety vydal král Theoderich Veliký. Realizace tohoto plánu má ostatně již roční zpoždění.
• Válka v Lazice (549 – 557)
550) Císař Justinián poručil svému generálu Bessasovi, aby napravil Dagisthaeusovu chybu a konečně dobyl lazickou pevnost Petru, která dosud odolala všem útokům. I když i nyní se perská posádka bránila statečně a obležení se protahovalo, slavila nakonec Bessasova vytrvalost úspěch a pevnost padla do jeho rukou v předjaří roku 551. Bohužel skvělý voják a velitel Jan z Arménie padl při rozhodném útoku.
Perský generál Mermeroes, který šel Petře na pomoc, nyní změnil trasu svého pochodu a zamířil k Archaepoli (poblíž dnešního Nokalakevi, Gruzie) rozhodnutý zmocnit se tohoto hlavního města Laziky i dalších pevnosti na pravém břehu řeky Phasis. Úkol to však byl nesnadný, neboť v té době operovalo v Lazice již na dvanáct tisíc římských vojáků, z nichž tři tisíce byly umístěny přímo v Archaepoli a ostatních devět tisíc spolu s pomocným oddílem osmi set Tzanů pak tábořilo blízko ústí řeky Phasis. (Podle Agathia již o rok později Laziku bránilo na padesát tisíc římských vojáků, tzn. mnohem více než bylo např. vysláno proti Vandalům do Afriky. I to svědčí o tom, jak dobře si Konstantinopol uvědomoval strategickou hodnotu země.)
Obléhání Archaepole však pro Mermeroese skončilo těžkou porážkou, která je donutila stáhnout se a sbírat síly k další kampani, k níž došlo až v letech 552 – 554, kdy se mu podařilo dobýt nějaké menší pevnosti. Když pak na podzim roku 554 zemřel, byla to těžká rána pro válečnou kampaň perského krále Chosroea. Mermeroes sice již byl starý a tak nemohoucí, že již ani nemohl usednout na koně, přesto to byl generál zkušený a odvážný a tak neúnavný a činorodý jako za svého mládí.
Mezitím v dubnu roku 550 uplynulo pětileté příměří mezi římskou a perskou říší a oba dvory – jak v Konstantinopoli, tak Ctesiphonu – začaly pracovat na jeho prodloužení. Ale až po osmnácti měsících, tj. na podzim roku 552, bylo dosaženo dohody, když Římané za 2.600 liber zlata – tj. 400 liber ročně jako již platili roku 445 plus zlato za jeden a půl roku, kdy se vyjednávalo – dosáhli klidu zbraní opět s výjimkou Laziky (Colchidy). Ale skutečnost, že se tak králi Chosroeovi podařilo za jedenáct a půl roku vymámit z impéria celých 4.600 liber zlata, vyvolala velké pobouření, přičemž lidé zvláště nelibě nesli přehnanou úctu, kterou podle nich měl císař Justinián projevovat perskému vyslanci Isdigunasovi (u Memandera je to Izedh-Gushnasp), když jemu i jeho doprovodu povolil bez římského doprovodu volně se pohybovat Konstantinopolí, jakoby by jim město. →552)
• Rozkol mezi arménskou a konstantinopolskou církví
Závěry koncilu v Chalcedonu sice arménští teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii se snížil a jejich agenti již nebyli tak ochotně přijímáni.
• Spor o „Tři kapitoly“
V červenci císař vydal svůj další edikt odsuzující tzv. „Tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu. Stanovisko papeže Vigilia bylo tentokráte zcela jasné – edikt odmítl a proklel jeho autory včetně všech těch, co s ním souhlasili.
• Spor o „Tři kapitoly“, skandál v kostele sv. Petra a Pavla, papež prchá do Chalcedonu
548) Ještě před svoláním velkého ekumenického koncilu sesadil císař Justinián z jejich biskupských stolců patriarchy Alexandrie a Jeruzaléma, kteří odmítli schválit jeho edikt odsuzující „Tři kapitoly“ koncilu v Chalcedonu, a roku 551 vydal další edikt v tom samém duchu jako předcházející. Druhý den ráno při rozhovorech s Theodorem Ascidasem a dalšími řeckými hodnostáři v Placidiině paláci pak papež Vigilius na všechny naléhal, aby se k císařovu výnosu nevyjadřovali a počkali na rozhodnutí velkého ekumenického koncilu. Když ale dostal zamítavou odpověď, Ascidase a Menase exkomunikoval a odmítl vstupovat do jejich kostelů. Nyní ale musel počítat Justiniánovou odvetou, a proto není divu, že když se k němu donesla zvěst, že má být třebas i násilím předveden, opustil spolu s milánským biskupem Datiem Placidiin palác a uchýlil se do kostela sv. Petra a Pavla ležícího poblíž Hormisdova paláce. Vojáci si jej však našli i zde a snažili se jej taháním za nohy a vousy odtrhnout od oltáře a vyvést z kostela. Ale Vigilius byl silný muž a úspěšně vzdoroval až do té doby, kdy se na něho oltář zřítil a pohřbil jej pod svými troskami. Lidé shromáždění v kostele pak okamžitě začali ječet hrůzou, což vojáky znervóznělo natolik, že se dali na ústup. To se stalo v srpnu roku 551.
Císař si nyní uvědomil, že již zašel do krajnosti, a proto papeže vyzval, aby se vrátil do svého paláce, a dal mu záruky bezpečnosti. Vigilius mu uvěřil a vrátil se do paláce, kde však byl střežen jako vězeň. Třebaže se proti němu nikdo nedopouštěl násilí, jeho pobyt zde se po určité době stal tak nesnesitelným, že v noci dva dny před Vánocemi roku 551 se odvážně spustil z okna a uprchl na protilehlý břeh Bosporu do Chalcedonu, tj. do města, kde se konal koncil, jenž tak rozštěpil křesťanskou církev. Císař pak za ním poslal delegaci předních mužů Konstantinopole v čele Belisariusem, jehož vybral nepochybně proto, že byl s ním v dlouhodobě dobrých vztazích, aby jej vybídli k návratu a pod přísahou mu slíbili, že s ním bude důstojně zacházeno.
Vigilius jim však odpověděl, že čas pro přísahy již vypršel, a vyzval, aby přerušil styky s Menasem a Ascidasem. Tón jeho dopisu byl však však rozzuřil Justiniána natolik, že mu adresoval nepodepsaný list plným hrozeb. Vigilius nyní ve svém bezpečném úkrytu v kostele sv. Euphemie začal sepisovat encykliku určenou „všem lidem Božím“, v níž popisoval násilí, jemuž byl vystaven, a deklaroval své vyznání víry, v němž se však vůbec nezmiňoval o 3K. Ani další dlouhý list od císaře obsahující nové záruky bezpečnosti, jenž přijal dne 4. 2. roku 552, jej nepřesvědčil, aby se vrátil. (→552)
• Tajemství výroby hedvábí ohroženo
Z Indie přišlo do Konstantinopole několik mnichů, kteří se chlubili tím, že znají technologii výroby hedvábí. Za slib odměny se vydali zpět do Číny, odkud skutečně přinesli vajíčka bource morušového.
• Jordanes dokončil Geticu
Roku 550/551 napsal římský autor gótského původu Jordanes v Konstantinopoli svoji latinskou kroniku „Původ a činy Gótů“ (Getica). Vycházel jednak z ústní tradice, jednak se opíral o nyní ztracenou „Historii Gótů“, kterou ve 20. letech 6. století napsal na dvoře Theodericha Velikého římský senátor Cassiodorus. Na třech místech se zmiňuje o tom, že čerpal z gótského historika, jakéhosi Ablabia.
• Výtržnosti v Konstantinopoli
K roku 548 a 551 jsou zaznamenány výtržnosti cirkových démů v Konstantinopoli.
• Město Bejrút bylo těžce postižen zemětřesením.
Perská říše
• Anasozadovo povstání
Perský princ Anasozad využil nemoci svého otce krále Chosroea a zahájil proti němu povstání s cílem uchvátit královskou korunu. Byl však poražen a zajat. Aby se podobný exces nemohl již v budoucnu opakovat, vypálili mu rozžhavenou jehlicí oční víčka – žádný zohavený muž se totiž podle perských zákonů nemohl ucházet o trůn.
Itálie
• Konec války na Apeninském poloostrově se blíží
Císař Justinián se obával, že stávající „velitel s plnou pravomocí ve válce proti Totilovi a Gótům“ Jan, synovec Vitalianův, nebude mít u svých podřízených dostatečnou autoritu, a proto jej odvolal a úkolem pokořit gótského krále Totilu pověřil svého nejvyššího komořího eunucha Narsa. Jan tedy dostal příkaz zůstat v Dalmácii, zatím nic nepodnikat a pouze čekat na Narsa, který se již s vojskem a velkou sumou peněz vydal na západ. Narsa však v Philippopoli (Plovdiv, Bulharsko) zablokovalo hunské vojsko, takže musel čekat až barbaři zamíří k Thessalonice (Soluň, Řecko) a Konstantinopoli.
Také Totila se mezitím připravoval na rozhodné střetnutí: do vylidněného Říma přivážel uprchlíky včetně několika senátorů, zatímco většinu těchto aristokratů ponechal nadále v jejich kampánské internaci. K pobřeží Řecka vyslal flotilu tří set lodí – vydrancována byla Kerkyra a přilehlé ostrovy, na pevnině pak zkáze propadla všechna města u Dodony, zvláště pak Nikopolis a Anchiales. Gótové brousili kolem pobřeží a podařilo se jim zmocnit se mnoha lodí včetně těch vezoucích zásoby pro Narsa.
Gótské pozemní vojsko podporované válečnou flotilou oblehlo Anconu, kde propukl hlad. Jan nechtěl připustit její pád, a proto porušil císařův příkaz, nalodil své nejlepší muže na třicet osm lodí a odplul s nimi do Skardonu, kam za nim přijel i Valerianus s dvanácti plavidly. Společně pak překonali Jadran a přistáli nedaleko Ancony u Senagallie (Sinigalia). Když o tom dostali zprávu gótští velitelé, vyslali proti nim čtyřicet sedm lodí pod velením Gibala a římského dezertéra Indulfa, zatímco Skipuar měl pokračovat v obléhání. Námořní bitvu u Ancony však Gótové technicky nezvládli – některé lodě se příliš vzdálily a byli napadeny a zničeny jednotlivě, jiné se dostaly naopak příliš blízko a vzájemně si překážely. Gibal padl do zajetí, Indulf prchl s jedenácti loděmi, přistál u břehu, plavidla spálil a odešel do svého tábora u města. Po poradě velitelů se Gótové stáhli k Auximu (Osimo), zatímco Římané přistáli v Anconě a obsadili opuštěný nepřátelský tábor. Poté, co Valerianus zásobil město nezbytnými potravinami, odplul do Ravenny, kdežto Jan se vrátil do Salon.
Artabanovi se konečně podařilo doplout na Sicílii a zde vystřídat Liberia, který se vrátil do Konstantinopole. Artabanes dobyl čtyři pevnosti, v nichž Gótové zanechali posádky, čímž se mu podařilo opět ovládnout celý ostrov. Totila kontroval a bez odporu obsadil Korsiku a Sardinii, jejímž obyvatelům uložil platit daně. Velitel libyjské armády Jan vyslal k Sardinii vojsko, které se vylodilo u Karanalisu (Cagliari), vybudovalo opevněný tábor a připravovalo se k obléhání. Gótská posádka však nebyla nečinná a podnikla výpad, při kterém se ji podařilo císařské oddíly porazit a zahnat na útěk. Přeživší se stáhli do Kartága; odveta byla naplánována na příští rok.
Podunají
• Langobardsko–gepidská válka
Mezi znepřátelenými Gepidy a Langobardy sice panuje klid zbraní, ale obě strany již plánují další vojenskou kampaň. Gepidský král Thorismund našel spojence v hunských Kutigurech, žijících u Azovského moře, a na základě uzavřených dohod mu tento rok přišlo na pomoc k dolnímu Dunaji dvanáct tisíc hunských jezdců. Protože však mír s Langobardy má vypršet až příští rok, převedl je přes Dunaj na území říše, aby se zde zabavili pleněním. Císaři Justiniánovi se však podařilo poštvat proti Kutigurům jejich sousedy Utigury – utigurské vojsko posílené dvěma tisíci krymskými Góty přešlo hraniční řeku řeku Don a podmanilo si zemi svých příbuzných. Kutiguři se rychle vrátili, ale byli poraženi, rozprášeni a zahnáni zpět k Dunaji. Nakonec byla uzavřena dohoda s Konstantinopolí, podle níž se mohli usadit jako vojáci ve službách říše v Thrákii. Impérium se tak zbavilo Hunů, ale ne Slovanů, kterých Gepidové využívají jako prostředek nátlaku, aby donutili na císaře Justiniána k uzavření spojenectví proti Langobardům. Proto jim koncem roku na svém území opět umožnili přejít hraniční řeku Dunaj a vpadnout do Ilýrie.
• Langobardsko–gepidská válka
Vzhledem ke „slovanské taktice“ z roku 550 byly obavy Gepidů ze zásahu východních Římanů na straně Langobardů více než reálné. Gepidský král Thorismund se tedy pokusil získat prostřednictvím poslů pro nastávající nové kolo zápasu s Langobardy pomoc kočovníků z jihoruských stepí – bulharských Kutrigurů. Náčelníci Kutrigurů jeho žádosti vyhověli a vyslali obrovskou armádu, čítající podle Prokopia 12.000 jezdců. Kutrigurové však dorazili již roku 551, rok před vypršením gepidsko–langobardského příměří. Thorismund se proto pokusil zabít dvě mouchy jednou ranou – momentálně nevítané kutrigurské armády se zbavil tím, že ji vyslal plenit říšská území, čímž současně paralyzoval možnost římského útoku. Vzhledem k tomu, že dunajská hranice byly velmi dobře střežena císařskými oddíly, převedli Gepidové Kutrigury na území východního Říma přes své kraje. Nepolapitelní kutrigurští jezdci poté začali bezuzdně drancovat balkánské provincie téměř v celé jejich rozloze. V Thrákii se sice v té době nacházela velká římská armáda, soustředěná Narsem pro italské tažení, z Prokopiova líčení však nepřímo vyplývá, že se Narses chtěl střetu s kočovníky vyhnout. Důvod pro toto počínání musíme zřejmě hledat jednak v Iustinianově snaze uchránit toto pracně sestavené vojsko větších ztrát před vlastním rozhodujícím zápasem s Ostrogóty, a také, několikerá katastrofální zkušenost méně mobilních císařských armád se střetem s jízdními vojsky nomádů, schopnými rychle udeřit a rychle se stáhnout, nepochybně vedla císařovy velitele ke značné obezřetnosti.
Narses počkal, až se kutrigurská horda rozdělí na dva proudy, a teprve poté opustil své sídlo ve městě Philippopolis (Plovdiv, Bulharsko) a vytáhl s armádou k Saloně (Split, Chorvatsko) na jaderském pobřeží. Pochod se zřejmě neobešel bez bojů s Kutrigury, neboť, jak uvádí Prokopios, Narses postupoval dosti pomalu, protože mu v cestě překáželi Hunové.
K pacifikaci kutrigurské hrozby se Iustinianus rozhodl použít jiného prostředku – diplomacie. Vyslal poselstvo k Utigurům, východním sousedům Kutrigurů, které obratně, s odvoláním na dávné přátelství panující mezi Říamny a Utigury, popohnalo pomocí darů a výtek kočovníky k útoku na své západní příbuzné. Utigurové vedení chánem Sandilchem, s pomocí dvoutisícové družiny Gótů – Tetraxitů, svých krymských vazalů, kutrigurská kočoviště skutečně napadli a po tvrdém boji zlomili odpor kutrigurských bojovníků, kteří se neúčastnili tažení na pomoc Gepidům. Iustinianus poté nechal informovat velitele kutrigurských nájezdníků o událostech,které se odehrávají v jejich domovině a povolil jim odchod v míru za podmínky, že již nebudou plenit a odvlékat balkánské obyvatele do otroctví. V případě, že by již nemohli nadále obývat svou zemi, povolil jim císař návrat s tím, že jim daruje kraje v Thrákii, kde by mohli žít.
To se také skutečně stalo – poražení Kutrigurové prchali na území impéria a byli ve velkém počtu usazováni v Thrákii, což ovšem vyvolalo velkou zlobu chána Sandlicha, který oprávněn považoval toto Iustinianovo jednání za projev věrolomnosti říše, pro kterou proléval krev. Hořké výčitky Sandlichových poslů, kteří poukazovali mimo jiné na to, že se císaři jeho smírné jednání s odvěkými kutrigurskými nepřáteli ve zlém vrátí, již tím, že Římanům nikdy nebudou chybět nepřátelé, protože, i kdyby byli nepřátelští nájezdníci poraženi, mohou přesto vinou tohoto precedentu doufat, že získají domovy na území impéria, kde se jim bude lépe žít. Naopak říši již nikdo nepomůže,neboť se nebude chtít dívat na to, jak se poraženým útočníkům dobře daří,zatímco on, spojenec, který obětavě nasadil pro říši život, stále obývá pustou a neúrodnou zemi. Iustinianus nato uklidnil mravní rozhořčení Utigurů dary.
Hispánie
• Král Agila má problémy, intervence Římanů na Pyrenejském poloostrově
Roku 551 vypukla proti „zpustlému“ vizigótskému králi Agilovi v Katalánsku otevřená revolta pod vedením představitele šlechty velkostatkáře Athanagilda. Občanská válka přinesla do země chaos a jedna z bojujících stran – údaje se různí – požádala o pomoc císaře Justiniána, který neodolal a do Hispánie vyslal svoji severoafrickou armádu pod Liberiem. Tomuto generálovi bylo osmdesát let a sloužil již Odoakerovi a po něm i ostrogótským králům Theoderichovi, Amalaswintě a Theodahadovi. Není jasné, proč se Justinián k intervenci v tak vzdálené zemi vůbec rozhodl – snad jej k tomu vedli vojenské důvody. Roku 546 totiž Vizigóti obsadili severoafrické město Septem (Ceutu). Římané počkali na neděli, a když byli na bohoslužbě v kostele, neočekávaně pronikli za hradby a vyhnali je. Třebaže krize byla zažehnána, představovali tito Germáni pro severoafrické provincie stálé nebezpečí, což mohlo císaře vyprovokovat k zásahu.