Dějiny středověku v letech 520 – 529
Napsal: 18/11/2011, 23:08
Dějiny středověku v letech 520 – 529
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 520
Římská říše
• Petr Sabbatius spoluvládcem svého strýce císaře Justina
Roku 518/520 adoptoval císař Justinus I. pod jménem Justinianus svého synovce Petra Sabbatia a jmenoval jej svým spoluvládcem a nástupcem. Problém však pro ně představoval konzul pro letošní rok vrchní armádní velitel (magister militum praesentalis) Vitalianus,„bojovník za ortodoxii“ z let 513 – 515, který je iritoval svými zásahy do církevní politiky a správy říše a byl jim i nebezpečný svojí popularitou mezi lidovými masami. Justinián jej proto pozval na hostinu do části císařského paláce zvané Delphax, kde Vitalianus padl sedmnácti ranami dýky.
• Petr se zamiloval do Theodory; minulost pozdější slavné císařovnyKolem roku 520 se Petr seznámil s ženou pohnuté minulosti Theodorou a bezhlavě se do ní zamiloval. Prameny mluví o této budoucí monofyzitické císařovně jako o prostitutce a dokonce i její souvěrec Jan z Amidy (z Efesu) ji nazývá „Theodorou z bordelu“. Původ její rodiny je nejasný – snad Kypr, Sýrie nebo Paflagonie. Byla to prostřední ze tří dcer jakéhosi Akakia (starší sestra se jmenovala Komito, mladší pak Anastasia), hlídače a cvičitele medvědů pro cirkovou stranu Zelených, který se svými svěřenci vystupoval o přestávkách mezi závody vozatajů. Když Akakios zemřel, matka se snažila svoji rodinu zaopatřit, a proto se znovu provdala a hledala pro svého nového manžela nějaké zaměstnání. Tak jako mnoho dalších prosebníků přišla se svými dcerami do cirku, kde ve svých vyhrazených sekcích již seděli příslušníci dému Zelených, Modrých, Bílých a Červených, a žádala je o pomoc. Zelení ji odmítli, ale Modří, kteří také ztratili vlastního medvědáře, se slitovali a přijali na jeho místo Theodořina nevlastního otce. (Jiný zdroj to však vidí jinak, když tvrdí, že čerstvá vdova přišla do cirku a teprve Zelení ji dohodili svého medvědáře Akakia.)
Po určitém čase odešla Theodora za svojí starší sestrou Komito k divadlu. Účinkovala hlavně v přisprostlých pantomimách – představovala např. Ledu a labuť: značně se odhalila – úplná nahota byla zakázaná –, lehla si na záda a klín si nechala posypat ječmenem, který pak žrala husa představující boha Dia. Na hostinách bavila honoraci a měla mnoho milenců; Prokopios o ní píše, že byla sexuálně nenasytná, což se o ni asi tradovalo na konstantinopolských ulicích. Měla nemanželskou dceru a podle historika Prokopia i syna. Ale to asi bude jeho výmysl, když píše, že na císařský dvůr přišel jakýsi člověk a tvrdil, že se mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil, že císařovna je jeho matkou. Theodora se to dozvěděla a nechala muže zlikvidovat – buďto to byl podvodník, nebo je to všechno Prokopiova fikce.
Pak se stala milenkou jakéhosi Hecebola, rodáka z Tyru, a vydala se s ním do libyjské Pentapole, kde byl jmenován místodržícím – úřad si sice musel koupit, ale měl jistotu, že vynaložené peníze dostane na úplatcích zpět. Pro Theodoru to byl vítaný únik z Konstantinopole, neboť zákon z roku 409 herečkám zakazoval opouštět města. Hecebolus s ní však špatně zacházel, a proto jej opustila a odešla do egyptské Alexandrie, kde se pravděpodobně setkala s monofyzitickým patriarchou Timotheem III, který poskytoval útočiště svým souvěrcům, pronásledovaným ortodoxním císařem Justinem I. Pod Timotheeovým vlivem konvertovala Theodora k monofyzitismu a zůstala své nové víře věrná až do své smrti.
Z Alexandrie se dostala do syrské Antiochie, kde se spřátelila s hvězdou tamního baletu Makedonií. Tato žena patřila k cirkovému dému Modrých, pracovala pro Justiniána jako informátorka a shromažďovala informace o potenciálně nebezpečné antiochijské aristokracii. Možná to byla právě ona, kdo mu podala zprávu o Theodoře a prezentovala ji jako ženu, se kterou by stálo za to se seznámit. V každém případě se Justinián s Theodorou po jejím návratu do Konstantinopole setkal a zamiloval se do ní. To už samozřejmě pověsila herectví na hřebík a podle zpráv – bohužel až z 11. století – se zabývala již jenom předením vlny, což tehdy byla práce ctnostných žen. Odmítala také Justiniánovy důvěrnosti; pokud by chtěl něco více, musel by si jí vzít za manželku. Zákony však zakazovaly sňatky hereček s aristokraty a Justinián také narazil na odpor manželky Eufemie. Císařovna měla svého synovce ráda a obvykle mu ve všem vyhověla, teď ale odmítla přijmout Theodoru do císařské rodiny, třebaže i ona svého času provozovala pod typickým jménem Lupicina prostituci a Justin si ji koupil jako otrokyni. (Ctnostné jméno Eufemie přijala až po korunovaci pod nátlakem lidu.). Ze své pozice neustoupila, takže Justinián a Theodora museli čekat až do její smrti roku 523/524.
• Zákaz „olympijských“ her v syrské Antiochii
Teprve roku 520 zakázal císař Justinus hry v syrské Antiochii nad řekou Orontem. Na rozdíl od těch v Olympii [poslední roku 393] se konaly každoročně, a to v létě.
Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.
Severní Afrika
• Krize vandalského státu Africe; potíže s Berbery a Konstantinopolí
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu.
Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců. Vztahy mezi císařem Justinem a ariánským italským králem Theoderichem byly však stále velmi dobré: Justinus mluvil o „věhlasném králi“ a kronika sepsaná za jeho vlády nazývala nájezd z roku 508 pirátským dobrodružstvím proti římským krajanům.
Franská říše
• Přírůstek v rodině krále Chlodomera
Králi Chlodomerovi se narodil syn Chlodovald, pozdější francouzský světec Saint Cloud.
Čechy
• Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
A.D. 521
Durynsko
• Občanská válka v království Durynků
Synové roku 510 zemřelého durynského král Bisina (Bessina) Hermenefred (Herminifrid, Herminafrid), Baderich (Balderich) a Berthar (Berthachar) bojují spolu o moc. Nejdříve Hermenefred, plně pod vlivem své krásné, ale vládychtivé manželky Amalabergy (dcery sestry ostrogótského krále Theodericha Amalafridy), napadl spolu s franským králem Theuderichem I. Badericha, porazil jej a zabil. Theuderich však čekal na slíbenou polovinu kořisti marně, což byl důvod k nepřátelství. Po roce 521 – prý opět na radu Amalabergy – zlikvidoval svého posledního bratra Bethara a stal se tak jediným vládcem Durynska, až do vpádu Franků roku 531. Podle jiného zdroje však Hermenefred a Baderich bojovali společně proti Frankům, pak ale Hermenefred svého bratra zradil a zapříčinil tak jeho smrt.
Severní Afrika
• Těžká porážka vandalské armády, krize vandalského státu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu.
Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců. Vztahy mezi císařem Justinem a ariánským italským králem Theoderichem byly však stále velmi dobré: Justinus mluvil o „věhlasném králi“ a kronika sepsaná za jeho vlády nazývala nájezd z roku 508 pirátským dobrodružstvím proti římským krajanům.
Římská říše
• Justinián konzulem!
Budoucí císař Justinián se tohoto roku stal konzulem a svůj nástup do úřadu oslavil nákladnými hrami. Pouze v diptichonu konzulů je uvedeno jeho plné jméno: Petrus Sabbatius Justinianus. Jméno Justinianus svědčí o tom, že byl adoptován svým strýcem císařem Justinem, možná už před tím, než se Justinus stal císařem.
Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.
Itálie
• Nepokoje v Římě
V Římě se vzbouřili křesťanští otroci a pobili své movité židovské pány. Když byli potrestáni, zaútočil „lid“ na synagogu a zapálil ji. Židé si stěžovali v Ravenně u pověřence krále Theodericha Aligerna. Následoval královský reskript, v němž se římskému senátu nařizovalo zločin co nejpřísněji potrestat.
Irsko
• Na svět přišel Kolumbán Starší, misionář u Skotů a Piktů.
A.D. 522
Itálie
• Eutharichova smrt, po Theoderichovi se vlády ujme Athalarich
Designovaný nástupce ostrogótského krále Theodericha Eutharich zemřel, a protože jediný dospělý člen vládnoucí dynastie Amalů Theodehad se k vládě příliš nehodil – byl líný a nepraktický –, určil Theoderich, který již dosáhl kmetského věku, svým nástupcem Athalaricha, nezletilého syna Eutharicha a své dcery Amalaswinthy. Existovala však i šlechtická skupina, která vedle Theodehada a Athalaricha prosazovala kandidaturu Tuluina, generála proslaveného úspěšnými vojenskými operacemi proti Frankům a Burgundům. Problémem však bylo, že Athalarich na rozdíl od svého otce neměl pro svůj případný nástup na trůn souhlas východního císaře, který by mu dával právo legitimní vlády nad původními obyvateli Itálie. To vše destabilizovalo situaci v zemi a po Theoderichově smrti bylo možno očekávat boje o trůn a s tím spojený chaos. Také římská šlechta si dělala naděje na osvobození od nadvlády barbarských ariánů, kterou tolerovala pouze z nutnosti, a proto navázala kontakty s Konstantinopolí. Postoj znervóznělého Thedericha ke svým římským poddaným se proto drasticky změnil a tato změna byla tak náhlá, ostrá a nepochopitelná, že jeden z anonymních autorů Kroniky doby Theoderichovy, citované jako Excerpta Valesiana, si ji neumí vysvětlit jinak než zásahem ďáblovým.
Eutharichova smrt způsobila postupný rozklad ostrogótské říše: Burgundi a severoafričtí Vandalové se snažili setřást ostrogótský protektorát a navázali spojení s císařem, který je přijal s otevřenou náručí. Také Theoderichův vojenský velitel v Hispánii Theudes se osamostatnil, a třebaže proti ústřední vládě nikdy otevřeně nepovstal, nikdo jej nepřinutil dostavit se do Ravenny a složit zde účty. I jeho odbojné chování je spojováno s Eutharichovou smrtí a hádkami o nástupnictví.
Římská říše
• Král Lazů v Konstantinopoli, Peršané napadli Sabiry
Na východním pobřeží Černého moře mezi řekami Rioni a Chorokhi ležela Lazika, věčný předmět sporů mezi říší římskou a perskou. Roku 522 přijel nezletilý lazský král Tzath do Konstantinopole a požádal císaře Justina, aby jej korunoval a pokřtil. (Tzath již křesťan byl, ale tehdy ještě nebylo obvyklé křtít děti.) Potěšený císař mu přání splnil a dokonce mu dal jistou římskou dámu za manželku, což byl jasný signál do Persie, která na Laziku pohlížela jako na svůj vazalský stát. Perský král Kabades sice bezprostředně neodpověděl vojenskou akcí, ale začal vyjednávat alianci proti Konstantinopoli se Zilbigim, králem hunských Sabirů, sídlících na severním Kavkazu. Král však hrál dvojí hru a byl ve styku s oběma stranami. Justinus však chtěl být ke Kabadovi vstřícný a přátelský, a proto ho o všem informoval, načež perský král vyčetl Sabirům zradu, pak na ně zaútočil, pobil většinu z jejich dvacetitisícového vojska a samotného Zilbigiho zabil.
Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.
Burgundsko
• Vražda prince Sergericha, roztržka s Ravennou
Podle líčení kronikáře Řehoře z Toursu se burgundský král Sigismund nechal svojí druhou manželkou přesvědčit, že mu jeho syn a nástupce princ Sergerich (Sigerich, Sigirich), jehož mu porodila nedávno zesnulá manželka ostrogótská princezna Ostrogotha, usiluje o život a chce se zmocnit trůnu, a proto jej poručil uškrtit. Podle jiného zdroje však stál v pozadí vraždy franský král Chlothar. Vnukova smrt otřásla Sergerichovým dědečkem ostrogótským králem Theoderichem natolik, že vyhlásil Burgundům válku. Burgundové v něm tak ztratili důležitého spojence a následné franské expanzi museli čelit již sami. Král Sigismund jako správný katolík nakonec litoval vraždy svého syna natolik účinně, že byl po své blízké mučednické smrti svatořečen a jako sv. Zikmund vybrán za patrona české země.
• Vražda prince Sigericha, roztržka s Ravennou (zdroj)
Když roku 516 zemřel burgundský král Gundobad, vystřídal jej na trůně jeho syn Sigismund, který se jako katolík již brzo ocitl ve vleku katolického duchovenstva a především pak viennského biskupa Avita. Sigismund dále pokračoval ve sbližování s Konstantinopolí a zašel tak daleko, že císaře Anastasia v korespondenci podlézavě nazýval svým pánem. Ostrogótského krále Theodericha tak vyděsilo toto politické sbližování Lyonu a Konstantinopole, že Sigismundovým poslům nedovolil projet jeho územím a pokračovat dále na Východ. K napjatým vztahům mezi oběma královskými dvory pak zajisté přispělo i ta okolnost, že konzulství Theoderichova zetě Eutharicha [pro rok 519] Burgundové neuznali. Theoderich pak zřejmě začal vkládat své naděje do Sigismundova syna Sigericha, který ač sám katolík, nebyl v dobrých vztazích se svým otcem. Když však Sigerichova matka zemřela a Sigismund se podruhé oženil, došlo mezi otcem a synem k osudové roztržce, která roku 522 stála Sigericha život.
Král Theoderich se rozhodl smrt svého vnuka pomstít, ale byli to Frankové a ne Ostrogóti, kteří jako první pozvedli své zbraně. Franští králové totiž rozhodně nechtěli jen přihlížet tomu, jak Theoderich obsadí celé Burgundsko, a proto zaútočili jako první, část Burgundska obsadili a zajali a zabili krále Sigismunda i s celou jeho rodinou. Teprve nyní se pohnuly gótské armády a připojily k Theoderichově panství zemi ležící mezi řekami Isèra a Durance (roku 523).
Severní Afrika
• Těžká porážka vandalské armády, krize vandalského státu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu. Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců.
A.D. 523
Itálie
• Válka Ostrogótů s Burgundy
Roku 522 nechal zavraždit burgundský král Sigismund (sv. Zikmund) svého syna Sergericha (Sigericha, Sigiricha), který pocházel z manželství s již zemřelou královnou Ostrogothou. Ostrogothin otec ostrogótský král Theoderich mu za to vyhlásil válku a do akce vyslal svého osvědčeného vojevůdce Tuluina, který Burgundy porazil a zmocnil se jejich území až k řece Durance. Jako výraz ocenění mu pak bylo jako vůbec prvnímu Gótovi v dějinách udělen titul patricius praesentalis, tzn. byl povýšen do senátorského stavu. Územní expanze Ostrogótů scelila arleskou církevní provincii, čehož využil biskup z Arles Caesarius a svolal celou řadu reformních koncilů (1. 6. 524 aj.)
• Válka Ostrogótů s Burgundy (zdroj)
Když roku 516 zemřel burgundský král Gundobad, vystřídal jej na trůně jeho syn Sigismund, který se jako katolík již brzo ocitl ve vleku katolického duchovenstva a především pak viennského biskupa Avita. Sigismund dále pokračoval ve sbližování s Konstantinopolí a zašel tak daleko, že císaře Anastasia v korespondenci podlézavě nazýval svým pánem. Ostrogótského krále Theodericha tak vyděsilo toto politické sbližování Lyonu a Konstantinopole, že Sigismundovým poslům nedovolil projet jeho územím a pokračovat dále na Východ. K napjatým vztahům mezi oběma královskými dvory pak zajisté přispělo i ta okolnost, že konzulství Theoderichova zetě Eutharicha [pro rok 519] Burgundové neuznali. Theoderich pak zřejmě začal vkládat své naděje do Sigismundova syna Sigericha, který ač sám katolík, nebyl v dobrých vztazích se svým otcem. Když však Sigerichova matka zemřela a Sigismund se podruhé oženil, došlo mezi otcem a synem k osudové roztržce, která roku 522 stála Sigericha život.
Král Theoderich se rozhodl smrt svého vnuka pomstít, ale byli to Frankové a ne Ostrogóti, kteří jako první pozvedli své zbraně. Franští králové totiž rozhodně nechtěli jen přihlížet tomu, jak Theoderich obsadí celé Burgundsko, a proto zaútočili jako první, část Burgundska obsadili a zajali a zabili krále Sigismunda i s celou jeho rodinou. Teprve nyní se pohnuly gótské armády a připojily k Theoderichovu panství zemi ležící mezi řekami Isèra a Durance (roku 523).
• Triumf v Římě
Král Theoderich přijel tohoto roku opět do Říma, aby triumfem oslavit třicáté výročí své vlády. V rámci oslav měli Římané jednu z posledních příležitostí shlédnout hry v cirku.
• Změna na papežském stolci
Po smrti papeže Hormisdy dne 6. 8. nastoupil na svatopetrský stolec 13. 8. již postarší a neduživý Jan I.
Franská říše
• Frankové vítězí nad Burgundy
Franští králové Chlodomer I., Childebert I. a Chlothar I. viděli v porážce Burgundů vhodnou příležitost k expanzi a pod vedením prvního z nich zaútočili na oslabený burgundský stát – pouze jejich bratr Theuderich I. se tažení odmítl účastnit. Sigismund, podporovaný tchánem a svým bratrem Godomarem, nebyl schopen jejich soustředěnému útoku čelit – tchán přišel v boji o život, Godomar utekl a Sigismund se uchýlil do kláštera Saint-Maurice, kde byl zajat a s celou svou rodinou převezen do vězení nedaleko města Orleánsu.
Severní Afrika
• Porážky a krize vandalského státu, změna na královském trůnu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Sice plánoval odvetné tažení, ale dne 7. 6. 523 zemřel a na trůnu byl vystřídán synem krále Hunericha a dcery císaře Valentiniana III. Licinie Eudocie Hilderichem (Childerichem), tedy napůl Vandalem a napůl Římanem.
Již od počátku vystupoval Hilderich jako přítel římské říše a na jeho mincích se objevil portrét císaře Justina I. V intencích současné císařovy politiky se choval nepřátelsky k Ostrogótům a po Burgundech a Vizigótech se i on pokoušel setřást jejich protektorát. To se samozřejmě nelíbilo vdově po králi Thrasamundovi Amalafridě, Theoderichově sestře, která se roku 523/524 pokusila ve spojení s domorodými Berbery a nespokojenou šlechtou zorganizovat spiknutí. Vše bylo ale odhaleno a královna putovala do vězení, kde byla pravděpodobně uškrcena, načež důsledný Hilderich poručil povraždit i šest tisíc vojáků její gótské družiny. Na tyto události Theoderich zareagoval samozřejmě jediným možným způsobem: vyhlásil Hilderichovi války a připravoval své pozemní a námořní sily k útoku. Amalafridin majetek královny zdědil její syn z prvního manželství budoucí ostrogótský král Theodahad.
Podobně jako Burgundi hledal i Hilderich podporu v Konstantinopoli a císař Justin I. jej samozřejmě přijal s otevřenou náručí, k čemuž přispěl i ten fakt, že Hildericha pojilo důvěrné přátelství s imperátorovým spoluvládcem a ortodoxním katolíkem Justiniánem. Oba muži se znali osobně z doby, když byl Justinián poslán na královský dvůr do Ravenny jako rukojmí, a již se setkali v Římě. Od té doby si korespondovali a vyměňovali si dary. Na znamení usmíření s říší změnil arián Hilderich i dosud nepřátelskou státní politiku vůči katolické církvi. Třebaže podle kronikáře Victora Tonnenensa svému předchůdci Thrasamundovi přísahal, že nikdy nebude podporovat severoafrické katolíky, svůj slib obešel tím, že roku 507/508 vypovězené biskupy, včetně jejich vůdce Fulgentia z Ruspe, povolal zpět ještě před svým formálním nástupem na trůn, vrátil jim kostely a povolil jim znovu obsadit uprázdněné biskupské stolce. Roku 523 nastoupil nový kartaginský biskup Bonifatius a konala se první povolená synoda ortodoxního duchovenstva provincie Byzaceny.
Římská říše
• Perzekuce ariánů, roztržka s Theoderichem
Povzbuzen vývojem v severní Africe a Burgundsku změnil imperátor Justin svoji politiku vůči ostrogótské Itálii o sto osmdesát stupňů. Třebaže ještě před třemi lety nemohly být jeho vztahy k ariánskému Theoderichovi lepší, nyní provokoval a postavil se do pozice horlivého ortodoxního křesťana: obnovil všechny staré zákony proti heretikům, ediktem zakázal ariánství v celé své říši a začal tyto nenikajské křesťany všemožně perzekuovat. Velkou vlnu pobouření vyvolaly jak konfiskace kostelů a jejich předávání katolíkům, tak i zákaz ariánům zastávat veřejné úřady. Všechna tato opatření směřovala k destabilizaci situace v Itálii, kde po Theoderichově smrti bylo možno očekávat vážné konflikty a boj o trůn. Je možné, že Konstantinopol již nyní uvažovala o invazi do Itálie, o vyhnání Gótů a o obnovení císařské vlády na Apeninském poloostrově.
Theoderich, znervóznělý svým vysokým věkem a i stále otevřenou otázku nástupnictví, považoval císařův edikt za osobní urážku a energicky protestoval. Na sklonku své vlády si s hořkostí uvědomil, že pro Římany zůstal cizincem a že jim ani on, ani jeho gótští soukmenovci, nikdy nepřirostli k srdci. Senát a římský klérus obvinil, že stojí na straně císaře. Tuto skutečnost považoval nejenom za čirý nevděk, ale přímo za zradu od lidí, které zahrnoval svou přízní a trpěl jim jejich katolickou víru. Jako výstrahu nechal ve Veroně zničit oratoř katolického chrámu a zakázal domácímu obyvatelstvu, až na malý nůž, nosit zbraně. Na druhé straně Hilderich na protiariánský edikt nijak nereagoval, což na druhou stranu podkopalo jeho mocenskou pozici u Vandalů.
• Etiopie útočí na Jemen
Roku 523 povraždil vládce Himjaru (jižní Arábie) Dhú Nuvas, sám Žid nebo židovský konvertita, křesťany v jejich centru Najranu. Zdá se, že někteří z nich unikli do sousední Etiopie, kde místnímu křesťanskému králi Elovi Atzhebovi (Elsboas u Jana Malala nebo Hellesthaeus u Prokopia, křtěný byl asi jako Kaleb) předali napůl spálené evangelium a informovali ho o masakru. Král se rozhodl v Jemenu intervenovat, ale protože neměl žádné loďstvo, požádal o pomoc císaře Justina, kterého kontaktoval prostřednictvím alexandrijského patriarchy Timothea. (Ela Atzheb a Timotheos byli monofyzité, císař zase ortodoxní, což však jejich spolupráci při šíření křesťanské víry vně impéria nevadilo.) Roku 525 Justinus opravdu poslal flotilu, která Habešany přeplavila do Arábie. Ela pak ve dvou taženích Dhú Nuvase porazil a dobyl jeho hlavní město. (Podle vyprávění vjel král po prohrané bitvě na koni do moře, načež se voda ze ním zavřela a již jej nikdo neviděl.) Na trůn dosadil křesťana, který vládl jako jeho klient. Nikdy se mu však nepodařilo potlačit odpor domorodého obyvatelstva a situace v zemi zůstala velmi nestabilní až do roku 570 – 572, kdy království Himjar zabrala Persie.
• Etiopie útočí na Jemen (zdroj)
Proti pronásledování křesťanů, které organizoval himjarský vládce židovské víry Júsuf Dhú Nuwás, zasáhla roku 523 za podpory římského loďstva Etiopie. Dhú Nuwás musel uprchnout ze svého sídelního města, ale krutě se pomstil křesťanům v Nadžránu, městě christianizovaném v raném 5. století, z nichž velmi mnohé dal upálit ve vykopaném příkopě (na událost vzpomíná i Korán). Roku 525 byl však definitivně poražen. Etiopský vládce ponechal Jihoarabům zpočátku autonomii, ale po jejich povstání byl do úřadu místodržícího v jižní Arábii roku 535 dosazen etiopský vojevůdce Abraha, muž, který si tu počínal velmi nezávisle. V roce 575 se pak zdejší kraje ocitly pod vládou Peršanů.
Perská říše
• Spiknutí na královském dvoře a povraždění mazdakistů (zdroj)
520) Když diplomatická jednání mezi Konstantinopolí a Ctesiphonem vedená v letech 520 – 522 definitivně zkrachovala, zdálo se, že válka propukne okamžitě. Kolem roku 523 [podle Wikipedie roku 527/528] však v Persii došlo k vážnému náboženskému konfliktu, který zasáhl do běhu událostí. Stoupenci Mazdakovi dosud žili pod ochranou krále Kobada ve všech perských provinciích a již po dvacet let nepůsobili žádné potíže, takže dobové prameny se o nich vůbec nezmiňují. Nyní ke konci králova života se však začali obávat budoucnosti, neboť vůbec nebylo jisté, jaký postoj k ni zaujme jeho nástupce. Mezi Kobadovými syny sice byl jeden, který jejich víru vyznával, a to Phthasuarsas; bohužel právě jeho vyhlídky byly mizivé, neboť se nikdy nemohl prosadit oproti bratru Kaosesovi, jenž byl z nich nejstarší, nebo Chosroeovi, jehož preferoval otec, anebo Zamesovi, jenž byl zase nejvíce oblíben mezi lidem. Navíc Phthasuarsas byl celkem logicky nepřijatelný pro mocné a vlivné zoroastrické kněžstvo a kdyby vše záleželo jenom na něm, rozhodně by při volbě nebyl úspěšný.
Mazdakisté se proto rozhodli jenom trpně nečekat, jak se záležitosti vyvinou, ale aktivně do dění zasáhnout. Princi pak slíbili, že „svými modlitbami“ přimějí krále Kobada, aby abdikoval v jeho prospěch, a žádali jej, aby pak prohlásil mazdakismus státním náboženstvím. A když jim to princ opravdu slíbil, začali činit příslušné kroky. Bohužel Kobad nějakým způsobem zjistil – anebo přinejmenším měl tušení –, že jej chtějí připravit o korunu. I když to, zda mazdakisté opravdu připravili spiknutí, či nikoliv, je sporné, typický východní despota Kobad tím rozhodně nadšený nebyl a v jejich aktivitách, kterým se dostal na stopu, viděl nebezpečnou konspiraci. Vždyť nebezpečným zločinem trestaným smrtí bylo na Východě i to, kdyby někdo jen uvažoval, co nastane po králově smrti… Rozhodl se tedy spiklence rozdrtit. Proto je pozval na shromáždění předních osob říše, na němž prý předá svoji královskou hodnost Phthasuarsovi. A když se opravdu shromáždilo obrovské množství lidí, poručil armádě, aby je obklíčila a zasakrovala.
• Povraždění mazdakistů (zdroj)
(501) Nezarytějším nepřítelem Mazdakovců by třetí syn Kavádův Husrav, muž velmi energický, rozhodný, opatrný, nedůvěřivý a licoměrný, kterého si otec zamiloval a vyhlédl za svého nástupce. Aby mu zajistil nastoupení, žádal římského císaře Justina I., aby Husrava adoptoval. To znamenalo: Kdyby po Kavádově smrti nějaký princ dělal obtíže Husravovi, musel by se ho císař ujmout jako svého syna a dosadit ho na trůn. Ale v císařské radě vznikly rozpaky a pak odpor k přání Kavádovu a císař dal hrdou odpověď, že Římané adoptují jen zbraněmi. Husrav proto na Římany zanevřel a mstil se ji v pozdějších dobách dlouhými loupežnými válkami.
Byl Mazdakovým nepřítelem a horlivým straníkem duchovenstva. Mazdaka prý nenáviděl proto, že se cítil od něho velmi pokořen. Jednou byl, jak vypravují někteří, Mazdak u krále a žádal jej, aby mu postoupil svoji manželku, matku Husravovu. Je prý dobře člověku léčit takto žárlivost, která je zdrojem všeho zla. Husrav slyšel královo svolení, pospíšil za Mazdakem, úpěnlivě ho prosil a objímal jeho nohy a líbal je chtěje ho pohnout, aby od svého záměru upustil.
Je to patrně vypravování, které mělo Mazdaka v očích pozdějších generací zostudit a odůvodnit Husravovu nenávist k lidovému hnutí. Podobných pomluv je v orientálních historiích mnoho. Možná, že Mazdak byl vskutku zachvácen okamžitou zpupností a chtěl si dopřát blaživého pocitu svého vlivu na krále. O adoptování Husravově v Konstantinopoli jednala spolu s jedním perským dvořanem perský ministr války, jak bychom dneska řekli, onen Kavádův pomocník při útěku z vězení Sijávuš. Husrav ho nenáviděl pro jeho neúspěch a druhý vyjednavatel dovedl obratně svrhnout vinu za diplomatickou porážku na Sijávuše. Obžalovali ho u krále, který ho dal postavit před sromáždění a odsoudit k smrti. Tvářil se přitom, jakoby svého nebohého přítele a dobrodince litoval. Mimo jiné vinili nešťastného diplomata z toho, že dal svojí manželku pohřbít do země. Peršané to tak nedělali podle předpisů své víry, nýbrž vystavovali nebožtíky do dachmů čili věží mlčení, aby byli vydáni supům a země nebyla rozkládajícím se tělem znečištěna. Proto lze soudit, že Sijávuš patřil snad k nějakému hnutí, které dovolovalo pohřeb jen do země. Někteří soudí, že to snad byli mazdakovci, ale není proto důkazu. Spíše byl Sijávuš jejich exponentem; jeho odstraněním ztratili nejspíše hlavní oporu u dvora.
Za nějaký čas se Husravovi podařilo získat otce pro zasazení smrtelné rány lidovému hnutí. V té věci si rozličná vyprávění tak odporují, že není vůbec možno přesnou historii bezpečně zrekonstruovat. Mazdak shromáždil své věřící a pronesl ke králi kázání, na něž navázal stížnost na Husrava, že nestojí za mazdakovským názorem. Husrav si vyžádal lhůty pěti měsíců k disputaci s Mazdakem o pravdivosti kacířské nauky, sehnal si několik mágů, kteří ve veřejném hádání odvrátili přítomné posluchače od Mazdaka a vzbudili proti němu nenávist; král vydal Mazdaka a jeho přívržence Husravovi, který je dal zahrabat do země hlavami dolů a proroka pověsit na šibenici hlavou dolů a zasypat deštěm šípů. Jiná verze vypravovala, že Mazdak si dal vyhloubit pod zemí chodbu, která vedla pod oltář ohně. V té chodbě se skrýval jakýsi Mazdakův stoupenec a prostřednictvím oltáře mluvil ke králi a jiným návštěvníkům tak, jako by mluvil zpod polštáře(?) sám bůžek ohně. Ale Mazdakův trik byl prozrazen jedním nevěrným přívržencem a král se přesvědčil o tom, že Mazdak je podvodník. Prorok pak byl obelstěn a s mnoha stoupenci vydán na smrt. Mazdakisté prý chtěli, aby králem byl po Kavádovi ustanoven ten z jeho synů, který byl věren jejich učení. Svolali proto shromáždění, které však bylo na rozkaz Kavádův obstoupeno vojskem a jeho účastníci byli pobiti. Tak to vypravoval římský kronikář Malalas, který mylně označuje shromážděné kacíře za manichejce a nazývá jejich „biskupa“ Indarazar.
Podle některých byl Mazdak zabit sekerou, nebo oběšen, podle jiných byl vhoze do kotle vařící smůly. Fantazii se nikdy v orientální historii meze nekladly. Všem zprávám je společné jen to, že Kavád z Husravova návodu dal Mazdaka a jeho přívržence pobít a tím učinil konec prvnímu sociálnímu hnutí na íránské půdě. Počet zabitých sektářů kolísá mezi třemi tisíci a sto tisíci lidmi. Mazdakismus se udržel přes pronásledování v některých těžko dostupných horských oblastech Íránu a sehrál jistou úlohu v dobách arabské vlády kolem roku 750, když dynastie Omajjovců byla svržena rodem Abbásovců.
• Krize v Iberii (zdroj)
Když takto Kobad zažehnal hrozící nebezpečí hrozícímu ze strany mazdakistů a již chtěl pozdvihnout zbraně a vtrhnout na římské teritorium, zhatila mu plány vážná krize v Iberii (Gruzii), jejíž pevné držení bylo nezbytné pro obranu jeho impéria. I on totiž pokračoval v nesnášenlivé náboženské politice svých předchůdců a nutil iberského krále Gurgenese zříci se své křesťanské víry a přihlásit se k víře zoroastrické. Zvláště pak vyžadoval, aby Iberové přestali pohřbívat své mrtvé křesťanským způsobem, ale podle perského zvyku nechali jejich těla volně ležet a jenom ekologicky čekat, až je rozsypou psi a divoká zvířata. Není proto divu, že hluboce věřící Gurgenes okamžitě setřásl „perské jho“ [523], prohlásil se vazalem Říma a od císaře Justina získal slib, že zájmy Iberie nikdy neopustí. Císař ale nebyl schopen postavit armádu a poslat ji do tak vzdálené a málo pohostinné země a jedinou šancí bylo získat pro ni pomoc od barbarů. Ti však vypravili na pomoc Gurgenesovi pouze malé síly. A když tak Peršané vyslali do Iberie velkou armádu pod velením generála jménem Boes [zřejmě roku 524] a Gurgenes viděl, že jakýkoliv odpor je zbytečný, uprchl do Laziky, kde byl pro její nedostupnost a ochranu místních lidí i Římanů v bezpečí. Avšak Iberie byla pro něj ztracena a opět se dostala do moci Peršanů, kteří dokonce pronikli do Laziky a obsadili některé pevnosti v průsmycích ovládající lazicko-iberské pohraničí.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 520
Římská říše
• Petr Sabbatius spoluvládcem svého strýce císaře Justina
Roku 518/520 adoptoval císař Justinus I. pod jménem Justinianus svého synovce Petra Sabbatia a jmenoval jej svým spoluvládcem a nástupcem. Problém však pro ně představoval konzul pro letošní rok vrchní armádní velitel (magister militum praesentalis) Vitalianus,„bojovník za ortodoxii“ z let 513 – 515, který je iritoval svými zásahy do církevní politiky a správy říše a byl jim i nebezpečný svojí popularitou mezi lidovými masami. Justinián jej proto pozval na hostinu do části císařského paláce zvané Delphax, kde Vitalianus padl sedmnácti ranami dýky.
• Petr se zamiloval do Theodory; minulost pozdější slavné císařovnyKolem roku 520 se Petr seznámil s ženou pohnuté minulosti Theodorou a bezhlavě se do ní zamiloval. Prameny mluví o této budoucí monofyzitické císařovně jako o prostitutce a dokonce i její souvěrec Jan z Amidy (z Efesu) ji nazývá „Theodorou z bordelu“. Původ její rodiny je nejasný – snad Kypr, Sýrie nebo Paflagonie. Byla to prostřední ze tří dcer jakéhosi Akakia (starší sestra se jmenovala Komito, mladší pak Anastasia), hlídače a cvičitele medvědů pro cirkovou stranu Zelených, který se svými svěřenci vystupoval o přestávkách mezi závody vozatajů. Když Akakios zemřel, matka se snažila svoji rodinu zaopatřit, a proto se znovu provdala a hledala pro svého nového manžela nějaké zaměstnání. Tak jako mnoho dalších prosebníků přišla se svými dcerami do cirku, kde ve svých vyhrazených sekcích již seděli příslušníci dému Zelených, Modrých, Bílých a Červených, a žádala je o pomoc. Zelení ji odmítli, ale Modří, kteří také ztratili vlastního medvědáře, se slitovali a přijali na jeho místo Theodořina nevlastního otce. (Jiný zdroj to však vidí jinak, když tvrdí, že čerstvá vdova přišla do cirku a teprve Zelení ji dohodili svého medvědáře Akakia.)
Po určitém čase odešla Theodora za svojí starší sestrou Komito k divadlu. Účinkovala hlavně v přisprostlých pantomimách – představovala např. Ledu a labuť: značně se odhalila – úplná nahota byla zakázaná –, lehla si na záda a klín si nechala posypat ječmenem, který pak žrala husa představující boha Dia. Na hostinách bavila honoraci a měla mnoho milenců; Prokopios o ní píše, že byla sexuálně nenasytná, což se o ni asi tradovalo na konstantinopolských ulicích. Měla nemanželskou dceru a podle historika Prokopia i syna. Ale to asi bude jeho výmysl, když píše, že na císařský dvůr přišel jakýsi člověk a tvrdil, že se mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil, že císařovna je jeho matkou. Theodora se to dozvěděla a nechala muže zlikvidovat – buďto to byl podvodník, nebo je to všechno Prokopiova fikce.
Pak se stala milenkou jakéhosi Hecebola, rodáka z Tyru, a vydala se s ním do libyjské Pentapole, kde byl jmenován místodržícím – úřad si sice musel koupit, ale měl jistotu, že vynaložené peníze dostane na úplatcích zpět. Pro Theodoru to byl vítaný únik z Konstantinopole, neboť zákon z roku 409 herečkám zakazoval opouštět města. Hecebolus s ní však špatně zacházel, a proto jej opustila a odešla do egyptské Alexandrie, kde se pravděpodobně setkala s monofyzitickým patriarchou Timotheem III, který poskytoval útočiště svým souvěrcům, pronásledovaným ortodoxním císařem Justinem I. Pod Timotheeovým vlivem konvertovala Theodora k monofyzitismu a zůstala své nové víře věrná až do své smrti.
Z Alexandrie se dostala do syrské Antiochie, kde se spřátelila s hvězdou tamního baletu Makedonií. Tato žena patřila k cirkovému dému Modrých, pracovala pro Justiniána jako informátorka a shromažďovala informace o potenciálně nebezpečné antiochijské aristokracii. Možná to byla právě ona, kdo mu podala zprávu o Theodoře a prezentovala ji jako ženu, se kterou by stálo za to se seznámit. V každém případě se Justinián s Theodorou po jejím návratu do Konstantinopole setkal a zamiloval se do ní. To už samozřejmě pověsila herectví na hřebík a podle zpráv – bohužel až z 11. století – se zabývala již jenom předením vlny, což tehdy byla práce ctnostných žen. Odmítala také Justiniánovy důvěrnosti; pokud by chtěl něco více, musel by si jí vzít za manželku. Zákony však zakazovaly sňatky hereček s aristokraty a Justinián také narazil na odpor manželky Eufemie. Císařovna měla svého synovce ráda a obvykle mu ve všem vyhověla, teď ale odmítla přijmout Theodoru do císařské rodiny, třebaže i ona svého času provozovala pod typickým jménem Lupicina prostituci a Justin si ji koupil jako otrokyni. (Ctnostné jméno Eufemie přijala až po korunovaci pod nátlakem lidu.). Ze své pozice neustoupila, takže Justinián a Theodora museli čekat až do její smrti roku 523/524.
• Zákaz „olympijských“ her v syrské Antiochii
Teprve roku 520 zakázal císař Justinus hry v syrské Antiochii nad řekou Orontem. Na rozdíl od těch v Olympii [poslední roku 393] se konaly každoročně, a to v létě.
Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.
Severní Afrika
• Krize vandalského státu Africe; potíže s Berbery a Konstantinopolí
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu.
Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců. Vztahy mezi císařem Justinem a ariánským italským králem Theoderichem byly však stále velmi dobré: Justinus mluvil o „věhlasném králi“ a kronika sepsaná za jeho vlády nazývala nájezd z roku 508 pirátským dobrodružstvím proti římským krajanům.
Franská říše
• Přírůstek v rodině krále Chlodomera
Králi Chlodomerovi se narodil syn Chlodovald, pozdější francouzský světec Saint Cloud.
Čechy
• Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
A.D. 521
Durynsko
• Občanská válka v království Durynků
Synové roku 510 zemřelého durynského král Bisina (Bessina) Hermenefred (Herminifrid, Herminafrid), Baderich (Balderich) a Berthar (Berthachar) bojují spolu o moc. Nejdříve Hermenefred, plně pod vlivem své krásné, ale vládychtivé manželky Amalabergy (dcery sestry ostrogótského krále Theodericha Amalafridy), napadl spolu s franským králem Theuderichem I. Badericha, porazil jej a zabil. Theuderich však čekal na slíbenou polovinu kořisti marně, což byl důvod k nepřátelství. Po roce 521 – prý opět na radu Amalabergy – zlikvidoval svého posledního bratra Bethara a stal se tak jediným vládcem Durynska, až do vpádu Franků roku 531. Podle jiného zdroje však Hermenefred a Baderich bojovali společně proti Frankům, pak ale Hermenefred svého bratra zradil a zapříčinil tak jeho smrt.
Severní Afrika
• Těžká porážka vandalské armády, krize vandalského státu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu.
Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců. Vztahy mezi císařem Justinem a ariánským italským králem Theoderichem byly však stále velmi dobré: Justinus mluvil o „věhlasném králi“ a kronika sepsaná za jeho vlády nazývala nájezd z roku 508 pirátským dobrodružstvím proti římským krajanům.
Římská říše
• Justinián konzulem!
Budoucí císař Justinián se tohoto roku stal konzulem a svůj nástup do úřadu oslavil nákladnými hrami. Pouze v diptichonu konzulů je uvedeno jeho plné jméno: Petrus Sabbatius Justinianus. Jméno Justinianus svědčí o tom, že byl adoptován svým strýcem císařem Justinem, možná už před tím, než se Justinus stal císařem.
Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.
Itálie
• Nepokoje v Římě
V Římě se vzbouřili křesťanští otroci a pobili své movité židovské pány. Když byli potrestáni, zaútočil „lid“ na synagogu a zapálil ji. Židé si stěžovali v Ravenně u pověřence krále Theodericha Aligerna. Následoval královský reskript, v němž se římskému senátu nařizovalo zločin co nejpřísněji potrestat.
Irsko
• Na svět přišel Kolumbán Starší, misionář u Skotů a Piktů.
A.D. 522
Itálie
• Eutharichova smrt, po Theoderichovi se vlády ujme Athalarich
Designovaný nástupce ostrogótského krále Theodericha Eutharich zemřel, a protože jediný dospělý člen vládnoucí dynastie Amalů Theodehad se k vládě příliš nehodil – byl líný a nepraktický –, určil Theoderich, který již dosáhl kmetského věku, svým nástupcem Athalaricha, nezletilého syna Eutharicha a své dcery Amalaswinthy. Existovala však i šlechtická skupina, která vedle Theodehada a Athalaricha prosazovala kandidaturu Tuluina, generála proslaveného úspěšnými vojenskými operacemi proti Frankům a Burgundům. Problémem však bylo, že Athalarich na rozdíl od svého otce neměl pro svůj případný nástup na trůn souhlas východního císaře, který by mu dával právo legitimní vlády nad původními obyvateli Itálie. To vše destabilizovalo situaci v zemi a po Theoderichově smrti bylo možno očekávat boje o trůn a s tím spojený chaos. Také římská šlechta si dělala naděje na osvobození od nadvlády barbarských ariánů, kterou tolerovala pouze z nutnosti, a proto navázala kontakty s Konstantinopolí. Postoj znervóznělého Thedericha ke svým římským poddaným se proto drasticky změnil a tato změna byla tak náhlá, ostrá a nepochopitelná, že jeden z anonymních autorů Kroniky doby Theoderichovy, citované jako Excerpta Valesiana, si ji neumí vysvětlit jinak než zásahem ďáblovým.
Eutharichova smrt způsobila postupný rozklad ostrogótské říše: Burgundi a severoafričtí Vandalové se snažili setřást ostrogótský protektorát a navázali spojení s císařem, který je přijal s otevřenou náručí. Také Theoderichův vojenský velitel v Hispánii Theudes se osamostatnil, a třebaže proti ústřední vládě nikdy otevřeně nepovstal, nikdo jej nepřinutil dostavit se do Ravenny a složit zde účty. I jeho odbojné chování je spojováno s Eutharichovou smrtí a hádkami o nástupnictví.
Římská říše
• Král Lazů v Konstantinopoli, Peršané napadli Sabiry
Na východním pobřeží Černého moře mezi řekami Rioni a Chorokhi ležela Lazika, věčný předmět sporů mezi říší římskou a perskou. Roku 522 přijel nezletilý lazský král Tzath do Konstantinopole a požádal císaře Justina, aby jej korunoval a pokřtil. (Tzath již křesťan byl, ale tehdy ještě nebylo obvyklé křtít děti.) Potěšený císař mu přání splnil a dokonce mu dal jistou římskou dámu za manželku, což byl jasný signál do Persie, která na Laziku pohlížela jako na svůj vazalský stát. Perský král Kabades sice bezprostředně neodpověděl vojenskou akcí, ale začal vyjednávat alianci proti Konstantinopoli se Zilbigim, králem hunských Sabirů, sídlících na severním Kavkazu. Král však hrál dvojí hru a byl ve styku s oběma stranami. Justinus však chtěl být ke Kabadovi vstřícný a přátelský, a proto ho o všem informoval, načež perský král vyčetl Sabirům zradu, pak na ně zaútočil, pobil většinu z jejich dvacetitisícového vojska a samotného Zilbigiho zabil.
Perská říše
• Diplomatická ofenzíva perského krále Kobada (520 – 522) zdroj
Když roku 518 císař Anastasius zemřel, pokračoval král Kobad v jednání i s jeho nástupcem Justinem, původně „sedlákem z Dácie“ a posléze velitelem jeho stráží, neboť finanční kompenzace, kterých se mu kolem roku 517 dostalo, jej zřejmě ne zcela uspokojily. Konstantinopol se totiž stále nepodílela na financování chodu kavkazské pevnosti Biraparach chránící obě říše před nájezdy barbarů ze severních stepí severu a kromě toho v nedávných letech navzdory smlouvě z roku 441, v níž se zavázala dále neopevňovat své pohraničí, nejenom že zesílila opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale postavila dokonce pevnost novou, tj. Daras (Dara, Turecko).
Vládce Persie však nejvíce iritovalo zasahování Římanů do záležitostí kavkazského regionu, který i tak byl neuralgickým bodem jeho impéria. Jedním z prvních státnických činů Justinových poté, co usedl na trůn, bylo vyslání poselstva k jistému hunskému náčelníkovi žijícímu v této oblasti, jenž se jmenoval Ziligdes či Zilgibis, s úkolem předat mu bohaté dary a přimět jej k podepsání smlouvy, jež by jej zavazoval k vojenské spolupráci proti Persii.
Dalším zdrojem nesvárů byl vazalský stát Persie země zvaná Lazika. Když tam totiž roku 522 zemřel tamní král, všeobecně se očekávalo, že jeho syn a nástupce Tzath bude uveden do královské hodnosti perským králem Kobadem. Ale princ místo toho přijel do Konstantinopole a na císařově dvoře vyjádřil své přání stát se nejenom křesťanem, ale dokonce římským vazalem a z rukou císařových přijmout korunu. A Justinus jej opravdu velmi srdečně přijal a jeho žádosti vyhověl, když jej nechal pokřtít, dal mu jednu urozenou dámu za manželku a poslal jej domů s královským diadémem a rouchem, které vyjadřovaly jeho podřízené postavení. Pokojná koexistence obou východních velmocí na základě mírové smlouvy z roku 505 tak byla vážně narušena a hrozilo, že bezprostředně vypukne válka. K té však prozatím ještě nedošlo, protože oba dva vládci – Justinus i Kobad – již nebyli žádní mladíci a kromě toho museli řešit především problémy na domácí půdě…
• Král Kobad si vybírá svého nástupce (zdroj)
V případě Kobadově pak byla velmi palčivá otázka nástupnictví. Římští autoři tvrdí, že měl čtyři syny, kteří se jmenovali Kaoses, Zames, Phthasuarsas a Chosroes. Princ Kaoses pak z nich byl nejstarší a měl se tedy ujmout trůnu. Bohužel pro něj otec si zamiloval svého nejmladšího syna Chosroea natolik, že byl pro něj ochoten udělat cokoliv. A proto místo toho, aby se postavil Římu, tak císaři Justinovi někdy v letech 520 – 522 navrhl, aby Chosroea adoptoval a pomohl mu proti jeho vlastním lidem, kteří by zpochybňovali jeho dynastické nároky. Je opravdu těžké uvěřit, že by Procopius píšící pouhých čtyřicet let poté, si úplně vše vymyslel a že by pro tato svá tvrzení neměl nějaký reálný podklad. Je tedy vysoce pravděpodobné, že během vyjednávání mezi Kobadem a Justinem byli Římané alespoň minimálně požádáni o to, aby uznali Chosroea otcovým nástupcem. Avšak když tato jednání nevedla k žádným výsledkům, propuknutí válka bylo již jenom otázkou času. Král Kobad však byl kolem roku 523 zcela zaujat řešením jednoho náboženského problému.
Burgundsko
• Vražda prince Sergericha, roztržka s Ravennou
Podle líčení kronikáře Řehoře z Toursu se burgundský král Sigismund nechal svojí druhou manželkou přesvědčit, že mu jeho syn a nástupce princ Sergerich (Sigerich, Sigirich), jehož mu porodila nedávno zesnulá manželka ostrogótská princezna Ostrogotha, usiluje o život a chce se zmocnit trůnu, a proto jej poručil uškrtit. Podle jiného zdroje však stál v pozadí vraždy franský král Chlothar. Vnukova smrt otřásla Sergerichovým dědečkem ostrogótským králem Theoderichem natolik, že vyhlásil Burgundům válku. Burgundové v něm tak ztratili důležitého spojence a následné franské expanzi museli čelit již sami. Král Sigismund jako správný katolík nakonec litoval vraždy svého syna natolik účinně, že byl po své blízké mučednické smrti svatořečen a jako sv. Zikmund vybrán za patrona české země.
• Vražda prince Sigericha, roztržka s Ravennou (zdroj)
Když roku 516 zemřel burgundský král Gundobad, vystřídal jej na trůně jeho syn Sigismund, který se jako katolík již brzo ocitl ve vleku katolického duchovenstva a především pak viennského biskupa Avita. Sigismund dále pokračoval ve sbližování s Konstantinopolí a zašel tak daleko, že císaře Anastasia v korespondenci podlézavě nazýval svým pánem. Ostrogótského krále Theodericha tak vyděsilo toto politické sbližování Lyonu a Konstantinopole, že Sigismundovým poslům nedovolil projet jeho územím a pokračovat dále na Východ. K napjatým vztahům mezi oběma královskými dvory pak zajisté přispělo i ta okolnost, že konzulství Theoderichova zetě Eutharicha [pro rok 519] Burgundové neuznali. Theoderich pak zřejmě začal vkládat své naděje do Sigismundova syna Sigericha, který ač sám katolík, nebyl v dobrých vztazích se svým otcem. Když však Sigerichova matka zemřela a Sigismund se podruhé oženil, došlo mezi otcem a synem k osudové roztržce, která roku 522 stála Sigericha život.
Král Theoderich se rozhodl smrt svého vnuka pomstít, ale byli to Frankové a ne Ostrogóti, kteří jako první pozvedli své zbraně. Franští králové totiž rozhodně nechtěli jen přihlížet tomu, jak Theoderich obsadí celé Burgundsko, a proto zaútočili jako první, část Burgundska obsadili a zajali a zabili krále Sigismunda i s celou jeho rodinou. Teprve nyní se pohnuly gótské armády a připojily k Theoderichově panství zemi ležící mezi řekami Isèra a Durance (roku 523).
Severní Afrika
• Těžká porážka vandalské armády, krize vandalského státu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Nevzdal se však a plánoval odvetu. Oslabení ariánského vandalského státu využila ortodoxní Konstantinopol a začala se vším důrazem vystupovat ve prospěch svých potlačovaných afrických souvěrců.
A.D. 523
Itálie
• Válka Ostrogótů s Burgundy
Roku 522 nechal zavraždit burgundský král Sigismund (sv. Zikmund) svého syna Sergericha (Sigericha, Sigiricha), který pocházel z manželství s již zemřelou královnou Ostrogothou. Ostrogothin otec ostrogótský král Theoderich mu za to vyhlásil válku a do akce vyslal svého osvědčeného vojevůdce Tuluina, který Burgundy porazil a zmocnil se jejich území až k řece Durance. Jako výraz ocenění mu pak bylo jako vůbec prvnímu Gótovi v dějinách udělen titul patricius praesentalis, tzn. byl povýšen do senátorského stavu. Územní expanze Ostrogótů scelila arleskou církevní provincii, čehož využil biskup z Arles Caesarius a svolal celou řadu reformních koncilů (1. 6. 524 aj.)
• Válka Ostrogótů s Burgundy (zdroj)
Když roku 516 zemřel burgundský král Gundobad, vystřídal jej na trůně jeho syn Sigismund, který se jako katolík již brzo ocitl ve vleku katolického duchovenstva a především pak viennského biskupa Avita. Sigismund dále pokračoval ve sbližování s Konstantinopolí a zašel tak daleko, že císaře Anastasia v korespondenci podlézavě nazýval svým pánem. Ostrogótského krále Theodericha tak vyděsilo toto politické sbližování Lyonu a Konstantinopole, že Sigismundovým poslům nedovolil projet jeho územím a pokračovat dále na Východ. K napjatým vztahům mezi oběma královskými dvory pak zajisté přispělo i ta okolnost, že konzulství Theoderichova zetě Eutharicha [pro rok 519] Burgundové neuznali. Theoderich pak zřejmě začal vkládat své naděje do Sigismundova syna Sigericha, který ač sám katolík, nebyl v dobrých vztazích se svým otcem. Když však Sigerichova matka zemřela a Sigismund se podruhé oženil, došlo mezi otcem a synem k osudové roztržce, která roku 522 stála Sigericha život.
Král Theoderich se rozhodl smrt svého vnuka pomstít, ale byli to Frankové a ne Ostrogóti, kteří jako první pozvedli své zbraně. Franští králové totiž rozhodně nechtěli jen přihlížet tomu, jak Theoderich obsadí celé Burgundsko, a proto zaútočili jako první, část Burgundska obsadili a zajali a zabili krále Sigismunda i s celou jeho rodinou. Teprve nyní se pohnuly gótské armády a připojily k Theoderichovu panství zemi ležící mezi řekami Isèra a Durance (roku 523).
• Triumf v Římě
Král Theoderich přijel tohoto roku opět do Říma, aby triumfem oslavit třicáté výročí své vlády. V rámci oslav měli Římané jednu z posledních příležitostí shlédnout hry v cirku.
• Změna na papežském stolci
Po smrti papeže Hormisdy dne 6. 8. nastoupil na svatopetrský stolec 13. 8. již postarší a neduživý Jan I.
Franská říše
• Frankové vítězí nad Burgundy
Franští králové Chlodomer I., Childebert I. a Chlothar I. viděli v porážce Burgundů vhodnou příležitost k expanzi a pod vedením prvního z nich zaútočili na oslabený burgundský stát – pouze jejich bratr Theuderich I. se tažení odmítl účastnit. Sigismund, podporovaný tchánem a svým bratrem Godomarem, nebyl schopen jejich soustředěnému útoku čelit – tchán přišel v boji o život, Godomar utekl a Sigismund se uchýlil do kláštera Saint-Maurice, kde byl zajat a s celou svou rodinou převezen do vězení nedaleko města Orleánsu.
Severní Afrika
• Porážky a krize vandalského státu, změna na královském trůnu
Na počátku 20. let 6. století byla krize vandalského státu již zcela zjevná: domorodí Berbeři stále častěji sestupovali ze svých hor do úrodných nížin, přičemž náčelník Antalas pronikl až na východní pobřeží dnešního Tuniska. Na západě hořela města Thamugadi (Timgad, Tunisko), Bagai Tevesta (Tebessa) a Lambesis (Lambez), kočovníci pronikli až k Cirtě (Konstantina, Alžírsko) a řádili v celé Numidii. Vandalský král Thrasamund, ač nerad, vytáhl proti Antalasovi osobně. Ten se však stáhl do opevněného tábora, kolem něhož poručil rozestavit velbloudy. Vandalské jízda zaútočila, ale její koně nesnášeli pach těchto sudokopytníků a plašili se. Vandalové, kteří bojovali pouze meči a dlouhými píkami, se proto nemohli dostat nepříteli na kobylku a na dálku byli likvidováni šípy a vrženými kopími. Thrasamund utrpěl porážku a do svého hlavního města Kartága se vrátil pouze s troskami své zdecimované armády. Sice plánoval odvetné tažení, ale dne 7. 6. 523 zemřel a na trůnu byl vystřídán synem krále Hunericha a dcery císaře Valentiniana III. Licinie Eudocie Hilderichem (Childerichem), tedy napůl Vandalem a napůl Římanem.
Již od počátku vystupoval Hilderich jako přítel římské říše a na jeho mincích se objevil portrét císaře Justina I. V intencích současné císařovy politiky se choval nepřátelsky k Ostrogótům a po Burgundech a Vizigótech se i on pokoušel setřást jejich protektorát. To se samozřejmě nelíbilo vdově po králi Thrasamundovi Amalafridě, Theoderichově sestře, která se roku 523/524 pokusila ve spojení s domorodými Berbery a nespokojenou šlechtou zorganizovat spiknutí. Vše bylo ale odhaleno a královna putovala do vězení, kde byla pravděpodobně uškrcena, načež důsledný Hilderich poručil povraždit i šest tisíc vojáků její gótské družiny. Na tyto události Theoderich zareagoval samozřejmě jediným možným způsobem: vyhlásil Hilderichovi války a připravoval své pozemní a námořní sily k útoku. Amalafridin majetek královny zdědil její syn z prvního manželství budoucí ostrogótský král Theodahad.
Podobně jako Burgundi hledal i Hilderich podporu v Konstantinopoli a císař Justin I. jej samozřejmě přijal s otevřenou náručí, k čemuž přispěl i ten fakt, že Hildericha pojilo důvěrné přátelství s imperátorovým spoluvládcem a ortodoxním katolíkem Justiniánem. Oba muži se znali osobně z doby, když byl Justinián poslán na královský dvůr do Ravenny jako rukojmí, a již se setkali v Římě. Od té doby si korespondovali a vyměňovali si dary. Na znamení usmíření s říší změnil arián Hilderich i dosud nepřátelskou státní politiku vůči katolické církvi. Třebaže podle kronikáře Victora Tonnenensa svému předchůdci Thrasamundovi přísahal, že nikdy nebude podporovat severoafrické katolíky, svůj slib obešel tím, že roku 507/508 vypovězené biskupy, včetně jejich vůdce Fulgentia z Ruspe, povolal zpět ještě před svým formálním nástupem na trůn, vrátil jim kostely a povolil jim znovu obsadit uprázdněné biskupské stolce. Roku 523 nastoupil nový kartaginský biskup Bonifatius a konala se první povolená synoda ortodoxního duchovenstva provincie Byzaceny.
Římská říše
• Perzekuce ariánů, roztržka s Theoderichem
Povzbuzen vývojem v severní Africe a Burgundsku změnil imperátor Justin svoji politiku vůči ostrogótské Itálii o sto osmdesát stupňů. Třebaže ještě před třemi lety nemohly být jeho vztahy k ariánskému Theoderichovi lepší, nyní provokoval a postavil se do pozice horlivého ortodoxního křesťana: obnovil všechny staré zákony proti heretikům, ediktem zakázal ariánství v celé své říši a začal tyto nenikajské křesťany všemožně perzekuovat. Velkou vlnu pobouření vyvolaly jak konfiskace kostelů a jejich předávání katolíkům, tak i zákaz ariánům zastávat veřejné úřady. Všechna tato opatření směřovala k destabilizaci situace v Itálii, kde po Theoderichově smrti bylo možno očekávat vážné konflikty a boj o trůn. Je možné, že Konstantinopol již nyní uvažovala o invazi do Itálie, o vyhnání Gótů a o obnovení císařské vlády na Apeninském poloostrově.
Theoderich, znervóznělý svým vysokým věkem a i stále otevřenou otázku nástupnictví, považoval císařův edikt za osobní urážku a energicky protestoval. Na sklonku své vlády si s hořkostí uvědomil, že pro Římany zůstal cizincem a že jim ani on, ani jeho gótští soukmenovci, nikdy nepřirostli k srdci. Senát a římský klérus obvinil, že stojí na straně císaře. Tuto skutečnost považoval nejenom za čirý nevděk, ale přímo za zradu od lidí, které zahrnoval svou přízní a trpěl jim jejich katolickou víru. Jako výstrahu nechal ve Veroně zničit oratoř katolického chrámu a zakázal domácímu obyvatelstvu, až na malý nůž, nosit zbraně. Na druhé straně Hilderich na protiariánský edikt nijak nereagoval, což na druhou stranu podkopalo jeho mocenskou pozici u Vandalů.
• Etiopie útočí na Jemen
Roku 523 povraždil vládce Himjaru (jižní Arábie) Dhú Nuvas, sám Žid nebo židovský konvertita, křesťany v jejich centru Najranu. Zdá se, že někteří z nich unikli do sousední Etiopie, kde místnímu křesťanskému králi Elovi Atzhebovi (Elsboas u Jana Malala nebo Hellesthaeus u Prokopia, křtěný byl asi jako Kaleb) předali napůl spálené evangelium a informovali ho o masakru. Král se rozhodl v Jemenu intervenovat, ale protože neměl žádné loďstvo, požádal o pomoc císaře Justina, kterého kontaktoval prostřednictvím alexandrijského patriarchy Timothea. (Ela Atzheb a Timotheos byli monofyzité, císař zase ortodoxní, což však jejich spolupráci při šíření křesťanské víry vně impéria nevadilo.) Roku 525 Justinus opravdu poslal flotilu, která Habešany přeplavila do Arábie. Ela pak ve dvou taženích Dhú Nuvase porazil a dobyl jeho hlavní město. (Podle vyprávění vjel král po prohrané bitvě na koni do moře, načež se voda ze ním zavřela a již jej nikdo neviděl.) Na trůn dosadil křesťana, který vládl jako jeho klient. Nikdy se mu však nepodařilo potlačit odpor domorodého obyvatelstva a situace v zemi zůstala velmi nestabilní až do roku 570 – 572, kdy království Himjar zabrala Persie.
• Etiopie útočí na Jemen (zdroj)
Proti pronásledování křesťanů, které organizoval himjarský vládce židovské víry Júsuf Dhú Nuwás, zasáhla roku 523 za podpory římského loďstva Etiopie. Dhú Nuwás musel uprchnout ze svého sídelního města, ale krutě se pomstil křesťanům v Nadžránu, městě christianizovaném v raném 5. století, z nichž velmi mnohé dal upálit ve vykopaném příkopě (na událost vzpomíná i Korán). Roku 525 byl však definitivně poražen. Etiopský vládce ponechal Jihoarabům zpočátku autonomii, ale po jejich povstání byl do úřadu místodržícího v jižní Arábii roku 535 dosazen etiopský vojevůdce Abraha, muž, který si tu počínal velmi nezávisle. V roce 575 se pak zdejší kraje ocitly pod vládou Peršanů.
Perská říše
• Spiknutí na královském dvoře a povraždění mazdakistů (zdroj)
520) Když diplomatická jednání mezi Konstantinopolí a Ctesiphonem vedená v letech 520 – 522 definitivně zkrachovala, zdálo se, že válka propukne okamžitě. Kolem roku 523 [podle Wikipedie roku 527/528] však v Persii došlo k vážnému náboženskému konfliktu, který zasáhl do běhu událostí. Stoupenci Mazdakovi dosud žili pod ochranou krále Kobada ve všech perských provinciích a již po dvacet let nepůsobili žádné potíže, takže dobové prameny se o nich vůbec nezmiňují. Nyní ke konci králova života se však začali obávat budoucnosti, neboť vůbec nebylo jisté, jaký postoj k ni zaujme jeho nástupce. Mezi Kobadovými syny sice byl jeden, který jejich víru vyznával, a to Phthasuarsas; bohužel právě jeho vyhlídky byly mizivé, neboť se nikdy nemohl prosadit oproti bratru Kaosesovi, jenž byl z nich nejstarší, nebo Chosroeovi, jehož preferoval otec, anebo Zamesovi, jenž byl zase nejvíce oblíben mezi lidem. Navíc Phthasuarsas byl celkem logicky nepřijatelný pro mocné a vlivné zoroastrické kněžstvo a kdyby vše záleželo jenom na něm, rozhodně by při volbě nebyl úspěšný.
Mazdakisté se proto rozhodli jenom trpně nečekat, jak se záležitosti vyvinou, ale aktivně do dění zasáhnout. Princi pak slíbili, že „svými modlitbami“ přimějí krále Kobada, aby abdikoval v jeho prospěch, a žádali jej, aby pak prohlásil mazdakismus státním náboženstvím. A když jim to princ opravdu slíbil, začali činit příslušné kroky. Bohužel Kobad nějakým způsobem zjistil – anebo přinejmenším měl tušení –, že jej chtějí připravit o korunu. I když to, zda mazdakisté opravdu připravili spiknutí, či nikoliv, je sporné, typický východní despota Kobad tím rozhodně nadšený nebyl a v jejich aktivitách, kterým se dostal na stopu, viděl nebezpečnou konspiraci. Vždyť nebezpečným zločinem trestaným smrtí bylo na Východě i to, kdyby někdo jen uvažoval, co nastane po králově smrti… Rozhodl se tedy spiklence rozdrtit. Proto je pozval na shromáždění předních osob říše, na němž prý předá svoji královskou hodnost Phthasuarsovi. A když se opravdu shromáždilo obrovské množství lidí, poručil armádě, aby je obklíčila a zasakrovala.
• Povraždění mazdakistů (zdroj)
(501) Nezarytějším nepřítelem Mazdakovců by třetí syn Kavádův Husrav, muž velmi energický, rozhodný, opatrný, nedůvěřivý a licoměrný, kterého si otec zamiloval a vyhlédl za svého nástupce. Aby mu zajistil nastoupení, žádal římského císaře Justina I., aby Husrava adoptoval. To znamenalo: Kdyby po Kavádově smrti nějaký princ dělal obtíže Husravovi, musel by se ho císař ujmout jako svého syna a dosadit ho na trůn. Ale v císařské radě vznikly rozpaky a pak odpor k přání Kavádovu a císař dal hrdou odpověď, že Římané adoptují jen zbraněmi. Husrav proto na Římany zanevřel a mstil se ji v pozdějších dobách dlouhými loupežnými válkami.
Byl Mazdakovým nepřítelem a horlivým straníkem duchovenstva. Mazdaka prý nenáviděl proto, že se cítil od něho velmi pokořen. Jednou byl, jak vypravují někteří, Mazdak u krále a žádal jej, aby mu postoupil svoji manželku, matku Husravovu. Je prý dobře člověku léčit takto žárlivost, která je zdrojem všeho zla. Husrav slyšel královo svolení, pospíšil za Mazdakem, úpěnlivě ho prosil a objímal jeho nohy a líbal je chtěje ho pohnout, aby od svého záměru upustil.
Je to patrně vypravování, které mělo Mazdaka v očích pozdějších generací zostudit a odůvodnit Husravovu nenávist k lidovému hnutí. Podobných pomluv je v orientálních historiích mnoho. Možná, že Mazdak byl vskutku zachvácen okamžitou zpupností a chtěl si dopřát blaživého pocitu svého vlivu na krále. O adoptování Husravově v Konstantinopoli jednala spolu s jedním perským dvořanem perský ministr války, jak bychom dneska řekli, onen Kavádův pomocník při útěku z vězení Sijávuš. Husrav ho nenáviděl pro jeho neúspěch a druhý vyjednavatel dovedl obratně svrhnout vinu za diplomatickou porážku na Sijávuše. Obžalovali ho u krále, který ho dal postavit před sromáždění a odsoudit k smrti. Tvářil se přitom, jakoby svého nebohého přítele a dobrodince litoval. Mimo jiné vinili nešťastného diplomata z toho, že dal svojí manželku pohřbít do země. Peršané to tak nedělali podle předpisů své víry, nýbrž vystavovali nebožtíky do dachmů čili věží mlčení, aby byli vydáni supům a země nebyla rozkládajícím se tělem znečištěna. Proto lze soudit, že Sijávuš patřil snad k nějakému hnutí, které dovolovalo pohřeb jen do země. Někteří soudí, že to snad byli mazdakovci, ale není proto důkazu. Spíše byl Sijávuš jejich exponentem; jeho odstraněním ztratili nejspíše hlavní oporu u dvora.
Za nějaký čas se Husravovi podařilo získat otce pro zasazení smrtelné rány lidovému hnutí. V té věci si rozličná vyprávění tak odporují, že není vůbec možno přesnou historii bezpečně zrekonstruovat. Mazdak shromáždil své věřící a pronesl ke králi kázání, na něž navázal stížnost na Husrava, že nestojí za mazdakovským názorem. Husrav si vyžádal lhůty pěti měsíců k disputaci s Mazdakem o pravdivosti kacířské nauky, sehnal si několik mágů, kteří ve veřejném hádání odvrátili přítomné posluchače od Mazdaka a vzbudili proti němu nenávist; král vydal Mazdaka a jeho přívržence Husravovi, který je dal zahrabat do země hlavami dolů a proroka pověsit na šibenici hlavou dolů a zasypat deštěm šípů. Jiná verze vypravovala, že Mazdak si dal vyhloubit pod zemí chodbu, která vedla pod oltář ohně. V té chodbě se skrýval jakýsi Mazdakův stoupenec a prostřednictvím oltáře mluvil ke králi a jiným návštěvníkům tak, jako by mluvil zpod polštáře(?) sám bůžek ohně. Ale Mazdakův trik byl prozrazen jedním nevěrným přívržencem a král se přesvědčil o tom, že Mazdak je podvodník. Prorok pak byl obelstěn a s mnoha stoupenci vydán na smrt. Mazdakisté prý chtěli, aby králem byl po Kavádovi ustanoven ten z jeho synů, který byl věren jejich učení. Svolali proto shromáždění, které však bylo na rozkaz Kavádův obstoupeno vojskem a jeho účastníci byli pobiti. Tak to vypravoval římský kronikář Malalas, který mylně označuje shromážděné kacíře za manichejce a nazývá jejich „biskupa“ Indarazar.
Podle některých byl Mazdak zabit sekerou, nebo oběšen, podle jiných byl vhoze do kotle vařící smůly. Fantazii se nikdy v orientální historii meze nekladly. Všem zprávám je společné jen to, že Kavád z Husravova návodu dal Mazdaka a jeho přívržence pobít a tím učinil konec prvnímu sociálnímu hnutí na íránské půdě. Počet zabitých sektářů kolísá mezi třemi tisíci a sto tisíci lidmi. Mazdakismus se udržel přes pronásledování v některých těžko dostupných horských oblastech Íránu a sehrál jistou úlohu v dobách arabské vlády kolem roku 750, když dynastie Omajjovců byla svržena rodem Abbásovců.
• Krize v Iberii (zdroj)
Když takto Kobad zažehnal hrozící nebezpečí hrozícímu ze strany mazdakistů a již chtěl pozdvihnout zbraně a vtrhnout na římské teritorium, zhatila mu plány vážná krize v Iberii (Gruzii), jejíž pevné držení bylo nezbytné pro obranu jeho impéria. I on totiž pokračoval v nesnášenlivé náboženské politice svých předchůdců a nutil iberského krále Gurgenese zříci se své křesťanské víry a přihlásit se k víře zoroastrické. Zvláště pak vyžadoval, aby Iberové přestali pohřbívat své mrtvé křesťanským způsobem, ale podle perského zvyku nechali jejich těla volně ležet a jenom ekologicky čekat, až je rozsypou psi a divoká zvířata. Není proto divu, že hluboce věřící Gurgenes okamžitě setřásl „perské jho“ [523], prohlásil se vazalem Říma a od císaře Justina získal slib, že zájmy Iberie nikdy neopustí. Císař ale nebyl schopen postavit armádu a poslat ji do tak vzdálené a málo pohostinné země a jedinou šancí bylo získat pro ni pomoc od barbarů. Ti však vypravili na pomoc Gurgenesovi pouze malé síly. A když tak Peršané vyslali do Iberie velkou armádu pod velením generála jménem Boes [zřejmě roku 524] a Gurgenes viděl, že jakýkoliv odpor je zbytečný, uprchl do Laziky, kde byl pro její nedostupnost a ochranu místních lidí i Římanů v bezpečí. Avšak Iberie byla pro něj ztracena a opět se dostala do moci Peršanů, kteří dokonce pronikli do Laziky a obsadili některé pevnosti v průsmycích ovládající lazicko-iberské pohraničí.