Dějiny středověku v letech 510 – 519
Napsal: 18/11/2011, 11:01
Dějiny středověku v letech 510 – 519
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 510
Galie
• Franský král Chlodvík likviduje potenciální soupeře
Po vítězství u Vouillie se franský král Chlodvík I. cítil již dost silný na to, aby skoncoval s ostatními dosud nezávisle vládnoucími panovníky, a postupně připojoval ke své říši franská i nefranská království v dnešní Belgii a Nizozemí, přičemž pouze Varnové si zachovali jistou autonomii. Postupoval naprosto bez jakýchkoliv skrupulí, např. roku 509/510 se nechal princ Chloderich přesvědčit, aby zavraždil svého otce Sigiberta Kulhavého, krále ripuárských Franků: „Když pak Chlodovech pobýval v Paříži, poslal tajného posla se vzkazem k synovi Sigiberta. „Pohleď,“ vzkazoval mu, „tvůj otec zestárl a kulhá na zmrzačenou nohu. Kdyby zemřel, připadlo by ti spolu s naším přátelstvím po právu i jeho království!. Tu syn, sveden chtivostí vlády, pokusil se otce zavraždit. Ten vytáhl jednou z města Kolína, přeplavil se přes Rýn a chtěl pobýt v Buchonském lese. Když však za poledne usnul ve svém stanu, dal jej tam syn najatými vrahy přepadnout a zabít, aby se zmocnil jeho říše. Ale bůh je spravedlivý a syn sám padl do léčky, kterou nepřátelsky nastražil svému otci. Vyslal tedy posly, aby králi Chlodovechovi podali zprávu o otcově smrti. Poslové vyřizovali: „Můj otec je mrtev a jeho poklady a jeho říše patří mně. pošli za mnou své lidi a já ti rád dám z těch pokladů všechno, co se ti bude líbit.“ Chlodovech odpověděl: „Vzdávám ti díky za dobrou vůli a prosím o jedno: až přijdou moji lidé, ukaž jim jenom, co máš, potom si ale všechno ponech sám!“ Když poslové přišli, odkryl Chloderich před nimi otcovské poklady. A jak tak prohlíželi to i ono, řekl jim: „Do této skříňky měl otec ve zvyku schovávat zlaté mince.“ Na to oni: „Prohrábni ji rukou až na dno, abys viděl, co všechno v ní je.“ A když to udělal a hluboko se sehnul, zdvihl jeden z poslů ruku a roztříštil mu sekerou lebku. A tak jej postihlo to, co hanebně spáchal na svém otci. Když se to Chlodovech dověděl, totiž to, že Sigebert a jeho syn byli zavražděni, odebral se na místo, dal svolat všechen lid a pravil: „Poslyšte, co se stalo. Zatímco já jsem se plavil po řece Šeldě, usiloval Chloderich, syn mého příbuzného, o vládu po svém otci a přesvědčil ho, že já jej chci zavraždit. A když potom otec utíkal přes Buchonský les, poslal za ním zlotřilce a dal ho zabít. Nato však byl usmrcen rukou mně neznámého vraha, když mu ukazoval otcovy poklady. Já na všem tom nemám nejmenší vinu. Vždyť přece nesmím prolévat krev svých příbuzných, vždyť by to byl zločin! Ale protože už se to stalo, dám vám radu, bude-li vám vhod: přidejte se ke mně a buďte pod mou ochranou!“. Když to slyšeli, projevili souhlas bušením do štítů i voláním, a vyzdvihnuvše jej na štít, provolali jej svým králem.“
Kronikář Řehoř z Toursu pak pokračuje: „Potom se Chlodovech obrátil proti Chararichovi. Když totiž bojoval se Syagriem, povolal si tohoto Chararicha na pomoc, on však zůstal daleko vzadu a nepomohl ani té, ani oné straně. Čekal, jak boj dopadne, aby mohl přátelství uzavřít s tím, komu bude přáno vítězství. Za to je Chlodovech nenáviděl a vytáhl proti němu. Lstí a úkladem zajal potom Chararicha a jeho syna, spoutal je a ostříhal jim hlavy: Chararicha dal vysvětit jako kněze, jeho syna jako jáhna. A když Chararich naříkal a plakal nad svým ponížením, jeho syn prý mu řekl: „Ze zeleného stromu byly odříznuty tyto větve a nejsou vůbec suché. Brzy znovu vypučí a začnou růst! Kéž by tak rychle zhynul ten, kdo toto spáchal!“ Ta slova pronikla k sluchu Chlodovecha, ty hrozby totiž, že si nechají narůst vlasy a že jej zabijí. A vydal rozkaz, aby oba najednou byli popraveni. Když byli mrtvi, zmocnil se jejich království, jejich pokladů i jejich lidu.“
„V Cambrai žil tenkrát král Ragnachar, tak propadlý chlípnosti, že sotva své nejbližší příbuzné nechával na pokoji... Frankům proto kypěla žluč převelikou zlostí. A tak se stalo, že Chlodovech poslal Ragnacharovým lidem zlaté náramky a přívěsky, aby jej pozvali do své země bojovat proti králi. Všechny ty dary byly však jen napodobeninou zlata, byla to totiž uměle pozlacená měď… Jakmile Ragnachar viděl, že jeho vojsko prohrává, připravoval se na útěk, ale byl od vojáků chycen a s rukama na zádech svázanýma byl spolu se svým bratrem Richardem předveden před Chlodovecha. „Jak jsi mohl tak ponížit náš rod,“ řekl mu Chlodovech, „že jsi se nechal spoutat?. Lépe pro tebe bylo zemřít!“ A rozmáchnuv se sekerou, rozťal mu hlavu. Nato se obrátil k jeho bratrovi a pravil: „Kdybys byl svému bratrovi pomáhal, nebyl by nikdy svázán!“ A také jeho usmrtil ranou sekery. Po jejich smrti poznali však zrádcové, že zlato, které od krále dostali, je falešné. Když to však řekli králi, dal jim prý tuto odpověď: „Poprávu dostal takové zlato, kdo z vlastní vůle, přivedl vlastního pána na smrt!“ A že mají mít dost na tom, že zůstali naživu a nemusí zradu na svých pánech vykoupit hanebnou smrtí na mučidlech. Jak to slyšeli, usilovali jen o jeho přízeň a prohlašovali, že jim opravdu stačí, ponechá-li je naživu.“
Dále Řehoř tvrdí: „Zavraždil potom ještě mnohé krále další, dokonce i své nejbližší příbuzné, protože se bál, aby jej nepřipravili o jeho říši. A tak upevnil královskou vládu nad celou Galií. Když však jednoho dne shromáždil všechen svůj lid, řekl prý o příbuzných, které sám zahubil, toto: „Běda mně, že jsem zůstal jako cizinec mezi cizinci a nemám jediného příbuzného, který by mně mohl nějak pomoci, kdybych se octl v nesnázích!“ Ale to neříkal z žalu nad jejich smrtí, nýbrž se lstivým úmyslem, zda by snad nenašel ještě někoho, koho by mohl zabít.“ A nakonec Řehořův závěr: „Každého dne Bůh Chlodvíkovi dopřával, aby pod jeho rukama padali nepřátelé a jeho království rostlo, neboť on před Pánem kráčel se srdcem upřímným a činil, co bylo příjemné jeho očím.“
• Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.
Střední Evropa
• Boj o langobardský královský trůn, Wachonova uzurpace
Vítěz nad moravskými Heruly langobardský král Taton byl roku 509/510 zavražděn svým synovcem Wachonem, který i uzurpoval moc. Podle langobardské tradice pocházel nový panovník z Čech a patřil tedy k těm, kteří v prvních dvaceti letech tohoto století opustili naši kotlinu a vystěhovali se do Podunají. Nebezpečnou konkurenci měl však v oprávněném následníkovi trůnu Risulfovi, o němž tradice udává pouze to, že to by původem Herul, podobně jako Silinga, Wachonova manželka (podle jiného zdroje však byl Tatonův syn nebo příbuzný). To by mohlo svědčit o tom, že část Herulů pod vedením kohosi zkrálovského rodu, asi Risulfa, se spojila s Langobardy, přičemž Risulf získal nějakým způsobem právo nástupnictví. Na životě ohrožený Risulf uprchl a našel útočiště u Warnů (Durynků), kteří jej však na Wachonův příkaz zavraždili. K jeho útěku muselo dojít někdy okolo roku 512, kdy k Warnům zamířila výše zmíněná skupina Herulů z Podunají.
Risulfův syn Hildigis byl ještě dítě, a proto zůstal u langobardského královského dvora. Kolem roku 535 prchl ke Slovanům, aby s pomocí slovanských a gepidských bojovníků zahájil boj o dědictví po otci (proto „Sámo před Sámem“). Wacho upevňoval sňatky svoji dynastickou pozici – jeho první ženou se stala dcera durynského krále Bisina Radegunda, jeho druhou ženou byla opět durynská princezna Bisina. Král však marně čekal na mužského potomka a rodily se mu samé dcery. I ty bylo možno využít v promyšlené sňatkové politice: Wisigardu provdal za franského krále Theudeberta I., langobardskou princeznu měl i Theudebertův syn Theudebald. Wacho úspěšně rozšiřoval své državy, ale s mocnými sousedy udržoval mír. Dovedně využíval napětí mezi Konstantinopolí, italskými Ostrogóty a Franky a postupně budoval své velmocenské postavení na středním Dunaji.
• Boj o langobardský královský trůn, Wachonova uzurpace
A potom všem, co se stalo, se Tato dlouho neradoval ze svého válečného triumfu, protože Waccho, syn jeho bratra Zuchila, jej napadl a zbavil života. Tatův syn Hildechis rovněž bojoval proti Wacchovi, ale Waccho zvítězil a on poté, co byl přemožen, uprchl ke Gepidům a žil u nich v exilu až do konce svého života. A z tohoto důvodu si Gepidové přivodili nepřátelství Langobardů. A v té době napadl Waccho Suavy a podrobil si je své autoritě. A kdyby si snad někdo myslel, že je to lež a ne pravda, tak ať si přečte úvod k ediktu krále Rothariho, jenž obsahuje zálony Langobardů, a zjistí, že téměř ve všech rukopisech je napsáno to, co jsme uvedli v naší historii.
A Waccho měl tři manželky, a to nejprve Ranicundu, dceru krále Turingů (Durynků), pak se oženil s Austrigusou, dcerou krále Gepidů, s níž měl dvě dcery. Jméno první bylo Wisegarda, kterou věnoval jako manželku Theudepertovi, králi Franků, a druhá se nazývala Walderada, jež se spojila s Cusupaldem, dalším králem Franků, který ji však měl v nenávisti, a proto ji dal jako manželku jednomu ze svých stoupenců jménem Garipald. A Waccho měl jako třetí manželku dceru krále Herulů jménem Salinga. Z ní se mu pak narodil syn, jenž se jmenoval Waltari a který vládl po smrti Waccha Langobardům jako osmý král.
• Boj o moc v království Durynků
Před rokem 510 zemřel durynský král Bisinus (Bessinus) a mezi jeho syny Hermenefredem (Herminifridem, Herminafridem), Baderichem a Berthacharem propukly spory o trůn. S pomocí Franků nakonec zvítězil Hermenefred, který se kolem roku 510/po roce 511 oženil s neteří italského krále Thoedericha Amalabergou.
Čechy
• Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Itálie
• Nepokoje v ŘíměKřesťanští otroci pobili v Římě své židovské pány a majitele. Lid se však postavil na jejich stranu a vyvolal nepokoje.
A.D. 511
Franská říše
• Galský koncil
Po chaosu války se sešlo v Aurelianu (Orleáns, Francie) třicet dva biskupů na prvním galském koncilu. Rozhodující vliv měl franský král Chlodvík I. – sám koncil svolal, určil obsah jednání, schválil jeho závěry a vyznačil oblasti, kde je nutno zřídit diecéze. Podle vzoru vizigótského koncilu v Agdě zreorganizoval franskou církev na nezávislou zemskou církví s rozhodujícím vlivem krále. Na pořadu jednání se dostal i problém chudých, o než se mají starat bohatí. Trestem exkomunikace se hrozilo těm kněžím, kteří by předpovídali budoucnost a provozovali věštectví i v té podobě, k níž se roku 507 na svém tažení proti Vizigótům uchýlil sám Chlodvík (tzn. z evangelia). Nařízení však platilo pouze pro galorománský klérus a netýkalo se jejich kolegů germánského původu. Jednání ukončil dne 11. 7.
• Smrt franského krále Chlodvíka, dělení říše
Dne 27. 10./po 29. 10./ 27. 11. zemřel král Chlodvík v Paříži ve věku 45 let a byl pohřben v bazilice Apoštolů, kterou sám nechal postavit nad hrobem sv. Jenovéfy. Spojenectví Franků s Římem se projevilo zasláním jeho votivní koruny papežovi Hormisdovi. Královna vdova Chlothilda se obávala, že jeho nejstarší a vojensky nejzkušenější nemanželský syn Theuderich I. nyní ovládne celou říši, a proto si vynutila její dělení, které by uspokojilo i její vlastní syny Childeberta, Chlodomera a Chlothara.
Na Theudericha se přesto pohlíželo jako na garanta zachování hranic území merovejského rodu, a proto jeho úděl, který tvořil třetinu otcovy říše, obklopoval z obranných důvodů území mladších nevlastních bratrů. Ze svého sídelního města Remeše měl spravovat severovýchod se všemi oblastmi na pravém břehu Rýna anektovanými roku 506, tj. Champagne, Toul, Mety, Chalons, Troyes(?), Sens, Auxerre, údolí Mosely, Verdun, Rodez, území ripuárských Franků, Durynsko, Alamansko, dále územní zisky z roku 508, tzn. akvitánskou Auvergne a Limousinsko a před Góty ještě ne zcela zabezpečené Rodez a Albi. Vlastní Chlothildiny synové se rozdělili o zbytek: Childebert I. dostal kraj mezi řekami Sommou a Loirou, Bretagne, Normandii a část Akvitánie jižně od Poitiu a Limousinska, přičemž hranice jeho říše procházela nedaleko měst Amiens, Beauvais(?), Senlis(?), Meau(?), Chartres (po 524?), Le Mans a Angers; za hlavní město si zvolil Paříž. Patnáctiletý Chlodomer I. získal území mezi Loirou a Garonnou, patřily mu církevní provincie Sens a Tours, dále sever Akvitánie s městy Bourges a Poitiers, přičemž příslušnost měst Troyes a Limoges k jeho říši je pravděpodobná. Své sídlo si zřídil v Orleánsu. Na nejmladšího, ale nejagresivnějšího Chlothara I. zbylo nejméně: ze svého sídelního města Soissons ovládal kraj severně a východně od Sommy s městy Cambrai, Tournai, Therouanne, Arras, Noyon a Laon, tzn. převážně oblasti ovládané Franky již před otcovými výboji. Své akvitánské enklávy v Akvitánii vyměnil s Childebertem za přímořské kraje. Každý z nových franských vládců tedy dostal jádro původního území v oblasti mezi Rýnem a Loirou a k tomu ještě nové územní zisky v Akvitánii; své metropole měli nedaleko od sebe, čímž chtěli dát najevo vůli zachovat jednotu říše.
• Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.
Římská říše
• Sesazení patriarchy Macedonia (zdroj)
(501) Konstantinopolský patriarcha Macedonius již neskrývá svoji ortodoxní víru, a proto jej potkal stejný osud jako jeho předchůdce Euphemia – v srpnu roku 511 jej synoda sesadila, přičemž ještě dříve než odešel do Euchaity musel monofyziticky orientovanému císaři Anastasiovi vydat jeho vyznání ortodoxní víry, které podepsal v den své korunovace roku 491. Jeho nástupcem zvolili již otevřeného monofyzitu Timothea.
Monofyzité tvrdili, že Macedonius byl vykázán proto, že strojil císaři úklady, kdežto pro pravověrné byl pravý důvod ten, že odmítl vydat císaři jeho vyznání víry. Faktem je, že Anastasius začal postupně opouštět platformu poměrně neutrálního a kompromisního Henotikonu a více se klonit k otevřenému mnofyzitismu. Také patriarcha Macedonius eskaloval konflikt, když císaře otevřeně označil za manichejce zřejmě ve snaze zalíbit se pravověrným mnichům z metropole, které pobouřil svým podpisem pod Henotikonem. (→512)
Itálie
• Ravenna a Konstantinopol zapomíná na svoje spory
Napětí mezi císařem Anastasiem I. a italským králem Theoderichem postupně opadlo do té míry, že se obě strany tohoto roku shodly na volbě Felika konzulem.
• Ostrogótsko–durynské spojenectví
Po pádu království Herulů si Theoderich hledal na severu jiné spojence a našel je v Duryncích, se kterými uzavřel příslušné smlouvy. Na jejich potvrzení provdal kolem roku 510/po roce 511 svoji neteř Amalabergu za durynského krále Hermenefreda (Herminifrida, Herminafrida).
• „Vita sancti Severini“
Třetí opat kláštera Lucullanum nedaleko Neapole Euggipius dokončil svoji legendu „Vita sancti Severini“, popisující život jeho učitele sv. Severina, apoštola Norika a patrona Rakouska.
Hispánie
• Svržení vizigótského krále Gesalich, Theoderichův protektorát nad vizigótským královstvím
Již po čtyřech letech vlády si vizigótský král Gesalich znepřátelil gótskou politickou nobilitu. Když popravil šlechtice Goiaricha a Veila vycítil ostrogótský král Theoderich svoji příležitost ke sjednocení obou zemí a do Hispánie vyslal Theudise (Theudes), příslušníka své osobní stráže, který zřejmě byl příslušníkem mocného gótského nekrálovského klanu, z něhož později vzešli italští králové Ildibad a Totila. Slabý Gesalich byl svržena a prchl do Afriky; země se poddala Theoderichovi, který Theudise jako spolehlivého stoupence svého rodu Amalů jmenoval velitelem ve Španělsku. Theoderich nyní vládl nad svými vizigótskými příbuznými jako protektor: královský poklad poručil převézt do Ravenny, do Hispánie vysílal své úředníky a vojáky, kontroloval daně, prováděl roční výplatu vojenských oddílů a nechával se informovat o všech problémech. Na fransko–vizigótské válce tak nakonec vyzískal nejvíce právě on, neboť jeho uzemní zábory byly větší než Chlodvíkovy. Nyní ovládl italské území, podstatnou část Balkánu, jižní Galii a většinu Iberského poloostrova, což představovalo třetinu zaniklé západořímské říše.
Theudis se však oženil s bohatou Hispanorománkou a za vyženěné peníze postavil ozbrojenou družinu o síle dvou tisíc mužů, která mu zajistila postavení fakticky nezávislého vládce země. Theoderich se jej ale neodvažoval odstranit, protože se obával domácího povstání a reakce Franků. K otevřenému konfliktu mezi oběma muži tedy nikdy nedošlo, třebaže Theudis vytrvale odmítal přijít složit účty do Ravenny.
• Svržení vizigótského krále Gesalricha a jeho smrt (zdroj)
Král Gesalrich zpočátku udržoval velmi přátelské vztahy s italským králem Theoderichem, pak se ale roku 511 „spojil s nepřáteli Ostrogótů“, a to zřejmě proto, aby přibrzdil jejich mocenskou a územní expanzi. Ale kdo byli tito nepřátelé Ostrogótů? Že by Frankové, Burgundi anebo část vizigótské šlechty? V každém případě jako odvetu za ono spojenectví jej ostrogótský generál Ibbas vyhnal z Barcelony a přinutil odejít do exilu. Gesalrich se bez peněz a bez vojska nejdříve uchýlil do Afriky, kde doufal v pomoc Vandalů. Avšak ti v obavách z Theodericha Velikého, Ibbasova pána, mu nejenom že neposkytli žádné vojenské oddíly, ale vyštvali ho ze země. Gesalrich odešel do Akvitánie. Ale rovněž Frankové neprojevili příliš velký zájem mu pomoci, byť mu nebránili za jeho vlastní prostředky shromažďovat vojsko. Když se však Gesalrich po ročním skrývání kdesi v Akvitánii vrátil zpět do Hispánie, byl poražen dvanáct mil od Barcelony generálem Ibbasem. Znovu se dal na útěk a mířil do Burgundska, kde snad ještě měl nějaké přátele. Když se však snažil překročit řeku Durance, padl do zajetí a byl zabit.
• Vláda krále Amalaricha a Theoderichovo regenství (zdroj)
Generál Ibbas pak v Barceloně prohlásil králem mladého Amalaricha, syna Alaricha II. a z matčiny strany vnuka Theodericha Velikého. Protože nový král měl pouze devět roků, vládl za něj Theoderich jako regent až do své smrti roku 526. Během této doby nevedli Vizigóti příliš velký počet válek, a to ani vnitřních, ani zahraničních. Podařilo se jim získat některá města dobytá franským králem Chlodvíkem, i když např. Rodez již roku 511 znovu ztratili. A nebylo by podivné, kdyby Baskové jejich oslabení nevyužili. Katoličtí biskupové tarragonské provincie, kteří se sešli roku 524 na léridském koncilu, totiž považovali za nutné vyhlásit, že kněží, kteří vykonávají svaté mše v obležených městech, nesmí prolévat krev, a to ani svých nepřátel. A kdyby tak učinili, měli být přísně potrestaní. A je možné, že v tomto období drancovali některé hispánské kraje baskičtí horalé tak, jak se to často stávalo v pozdějším období.
Náboženská tolerance byla pro Ostrogóty charakteristická, ale oživení po katastrofě roku 507 bylo pomalé. Dva dokumenty z let 523 - 526 pak vrhají trochu světla na obtíže této doby. Do čela nově vytvořené hispánské prefektury dosadil Theoderich jakéhosi Ampélia, soudě podle jména hodnostáře nebarbarského původu, zatímco za nejvyššího správce bývalých císařských statků v Hispánii si vybral Liuverita, pravděpodobně Ostrogóta. Do čela vojenské správy postavil rovněž ostrogótského velmože Teudise, jenž byl rovněž hispánským poručníkem mladého krále Amalaricha. Příchod části Theoderichova vojska do Hispánie pak měl celkem logicky za následek částečnou emigraci Ostrogótů z Itálie. A nejlepším příkladem je právě Teudis, o němž historik Procopius tvrdí, že se oženil s bohatou Hispanořímankou, z jejíchž příjmů pak byl schopen naverbovat vojsko o síle 2000 mužů, kterého ho učinilo prakticky nezávislým vládcem. A Theoderich se jej neodvážil napadnout, neboť nemohl riskovat franský vpád anebo vzpouru samotných Vizigótů proti ostrogótské vládě, která zřejmě mezi nimi nebyla příliš oblíbená. A asi nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že oněmi „nepřáteli Ostrogótů“, s nimiž se spojil Gesalrich, byli vizigótští „nacionalisté“ nespokojení s tím, že nejvyšší úřady zeme zastávají cizinci. Důkazem toho by mohla být i skutečnost, že několik roků poté, co Ostrogóti osvobodili Arles, pobodali zde a málem zabili Theoderichova pretoriánského prefekta pro Galii jistého Liberia, jenž ještě o 40 let později sehraje v hispánských událostech důležitou úlohu.
Hispánský obilím pak Theoderich zásoboval obyvatele Říma a v Hispánii vybíral i daně, zatímco Vizigótům posílal roční dar. Protože však ne všechny vybrané peníze se dostaly až do jeho pokladnice, tak si vymínil, aby jeho příjmy byly zvýšeny až na úroveň z doby krále Euricha a Alaricha II. I v této době však výběrčí daní (exactores) a vyběrčí opožděně placených daní (compulsores) šidili a pokračovali v zažitých praktikách, když např. používali falešné váhy při vybírání odvodů v podobě obilí. A zaměstanci peněžních domů - ty za vlády Římanů neexistovaly - nepracovali ani tak pro vládu jako pro soukromé osoby, odvody nájemců královských statků byly neúměrně vysoké, cla byla podvodně zvyšována a spory se celkem běžně řešily vraždami. A král Theoderich se toto vše pokoušel řešit, i když nevíme, s jakým výsledkem.
Z území ovládaného dosud tolosánským královstvím zůstala v době Theoderichova regenství pouze dolní Provence až k řece Durance, Septimánie, tj. provincie narbonnská, provincie tarragonská, vysočiny ve střední Hispánii až po hranice se svébským královstvím na severozápadě a řekou Tajo na jihu a okolí Meridy až po lusitánský Lisabon přilehlými oblastmi. Velkou část Lusitánie a provincie kartaginské a téměř celou Bætiku však pod kontrolou neměli.
Severní Afrika
• Napětí mezi Vandaly a Ostrogóty
Vandalský král Thrasamund se ujal sesazeného Gesalicha, což vedlo k diplomatické roztržce mezi oběma státy. Theoderich se na svého švagra obořil ostrou demarší a vyhrožoval válkou. Thrasamund se zalekl, omluvil se, poslal do Itálie dary – ty ale nebyly přijaty – a Gesalicha vypověděl ze země.
A.D. 512
Římská říše
• Vybudování „Dlouhých hradeb“
Na obranu Konstantinopole proti útočníkům byly roku 512/517 vybudovány tzv. „Dlouhé hradby“, tzn. vnější pás opevnění o délce osmdesáti kilometrů, táhnoucí se ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů od města od Selymbrie (Silivri, Turecko) až k Derkonu na černomořském pobřeží.
• Vybudování „Dlouhých hradeb“ (zdroj)
Po náhlém vzdmutí vlny agresivity bulharských nomádů (útoky přes Dunaj v letech 493, 499 a 502) přijal císař Anastasios řadu opatření, která měla, když už ne přímo odstranit, tak alespoň paralyzovat tuto novou hrozbu ze severu. Série bulharských útoku především jasně prokázala slabiny dlouhou dobu zanedbávaného obranného systému na Dunaji. Zdá se, že od časů hunských tažení ve 40. letech 5. století, během kterých byl tento systém opevnění katastrofálně poškozen, nebyly pohraniční fortifikace i soustavy pevností dále ve vnitrozemí Thrákie a Illyrie ve větší míře obnoveny.
V rámci Anastasiových stavebních aktivit je rozhodně třeba zmínit rozsáhlou opravu a zesílení Dlouhé zdi, mohutné linie opevnění chránící předpolí hlavního města,vzdálené asi 65 km od hradeb Konstantinopole a táhnoucí se od pobřeží Černého moře až k Propontidě v délce 420 stadií (ačkoli se vybudování této východořímské „čínské zdi“ často připisuje právě Anastasiovi, zdá se, že opevnění bylo postaveno již za vlády Theodosia II.)
• Náboženské nepokoje v Konstantinopoli
Císař Anastasios I. ve snaze zavděčit se svým monofyzitickým poddaným včlenil do jednoho liturgického hymnu neortodoxní pasáž. Reakce prochalkedonského konstantinopolského obyvatelstva byla však jednoznačně odmítavá. V chrámu Boží moudrosti došlo k výtržnostem, ty se pak přenesly do ulic a přerostly ve velké lidové povstání – monofyzité a státní úředníci byli pobíjeni a velká část města shořela, přičemž sám císař nabízel abdikaci. Vzbouřenci se objevili u domu vnučky západořímského císaře Valentiniana III. Anicie Iuliany a jejímu manželovi Flaviovi Aerobindovi Dagalaiphovi nabídli císařský purpur. Ten si ale byl vědom možného rizika, a proto prchl a skryl se na „bezpečném místě“.
• Císař Anastasius se přiklání k monofyzitismu (zdroj)
(511) Pro náboženský smír na Východě nebylo dobré, že císař Anastasius nebyl nábožensky nestranný. Rozum mu sice napovídal, že je nutné postavit se za kompromisní Henotikon a nepreferovat ani jednu z forem křesťanské víry, tzn. ani chalcedonskou ortodoxii, ani východní monofyzitismu. Upřímně se i o to snažil, ale jak stárl, tak docházel k poznání, že dohoda obou stran je nemožná. Proto se někdy v letech 511 – 512 otevřeně přihlásil k víře svých monofyzitických přátel.
Je však nutno podotknout, že ne všichni monofyzité a ne všichni ortodoxní byli proti náboženskému smíru – Henotikon totiž nebyl jednoznačný, a tak zatímco jedni mohli klidně argumentovat, že odsuzuje věroučné doktríny Chalcedonu, mohli druzí tvrdit pravý opak (tj. monofyzitický a ortodoxní výklad). K umírněným a dohodě nakloněným patřili např. monofyzité, v jejichž čele stál Flavianus, biskup z Antiochie, který sice Chalcedon odsuzoval, ale jinak se pohyboval v intencích Henotikonu. Z druhé strany se o usmíření snažil dokonce papež Anastasius II. (496 – 498), když ve svém pontifikálním listu udělal takové ústupky, že se to de facto rovnalo částečnému přijetí tohoto Zenonova ediktu. (Papež tehdy poslal do Konstantinopole dva biskupy, kteří zde tlumočili jeho ochotu ustoupit od požadavků jeho předchůdce Felixe vymazat jméno pro římskou církev heretického konstantinopolského patriarchy Acacia ze seznamu pravověrných biskupů. Z těchto důvodů je jediným papežem (Honorius? Vigilius?), od něhož se katolická církev distancovala, přičemž Dante jej poslal rovnou do pekla. Anastasiovi nástupci pak již zastávali nekompromisní stanovisko.)
Roku 511 sesadil císař pravověrného konstantinopolského patriarchu Macedonia, jenž ovšem nikdy neschvaloval jeho církevní politiku. Ještě významnější však bylo sesazení umírněného antiochijského patriarchy Flaviana (roku 512) a následná volba nekompromisního Severa z Pisidie, předního teologa monofyzitické víry, který okamžitě po svém usednutí na arcibiskupský stolec anathemizoval věroučné doktríny přijaté v Chalcedonu a vyhlásil svůj patriarchát monofyzitickým stejně jako byl patriarchát egyptský.
Církevní synoda, která se sešla v Tyru roku 513, také odsoudila Chalcedon a znovu potvrdila Henotikon interpretovaný ovšem v monofyzitické duchu. Vítězní monofyzité vedení Severem nyní požadovali radikální kroky proti ortodoxním, císař však varoval vévodu provincie Phoenicie Libanensis před krvavými represemi proti neposlušným biskupům. Přesto monofyzité své náboženské protivníky po několik následujících let pronásledovali. Odpovědí pak bylo povstání v Thrákii z roku 513.
• Náboženské nepokoje v Konstantinopoli (zdroj)
Několik let předtím (tj. před rokem 512) přijel do Konstantinopole známý monofyzitický mnich Severus ze Sozopole a byl i se dvěma svými „heretickými“ přívrženci s úctou přijat císařem Anastasiem. Za svého pobytu seznámil císaře s drobnou úpravou liturgického hymnu Trisagion, jenž začíná slovy: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů…“, o monofyzitický přídavek „…jenž byl pro nás ukřižován“ tak, jak se to začalo zpívat v Antiochii před nějakými padesáti roky. Anastasius s podporou pretoriánského prefekta Východu se nyní postavil ortodoxní většině Konstantinopole a patriarcha Timotheus zařadil tento „kacířský verš“ do liturgie. Když si ho však v neděli 4. 11. roku 512 věřící poprvé vyslechli, propukla taková vřava, že Marinus a městský prefekt Plato museli nasadit do akce vojsko. Třebaže vojáci mnoho lidí zabili a mnoho zatkli, situaci se vůbec nezklidnila a již následujícího dne tekla v areálu chrámu opět krev. V úterý 6. listopadu se pak ortodoxní sešli na Konstantinově fóru a zahájili otevřené povstání – zapálili Marinův dům, strhli Anastasiovu sochu a novým císařem prohlásili Areobinda, manžela Anicie Juliany, vnučky západního císaře Valentiana III. a tedy příslušnice slovutné Theodosiovy dynastie. Magistr officiorum Celer a magister militum in praesenti Patricius, kteří se vydali vyjednávat, museli prchat před deštěm kamenů.
Příštího dne poslal Anastasius za vzbouřenci svého vyslance s oznámením, že je ochoten abdikovat a že přijde do kathismy (císařská lóže v hipodromu) bez koruny na hlavě. Na druhý den se lid shromáždil v hipodromu a po císaři požadoval, aby Marina a Platona předhodil dravé zvěři. Císaři se však nějakým způsobem podařilo situaci zklidnit natolik, že jej lid požádal, aby si korunu opět nasadil na hlavu, a slíbil řádné chování.
• Herulové se stěhují na území impéria
Po porážce od Langobardů roku 508/509 se moravští Herulové uchýlili ke Gepidům. Jejich vztahy se však nevyvíjely příliš ideálně, a proto opustili oblast dolního Potisí a vydali se na jih. Se souhlasem císaře překročili Dunaj a usadili se jako jeho poddaní v Ilýrii/Pannonii II. Protože ani soužití s Římany se nevyvíjelo ideálně, byl nutný zásah císařské armády. Někteří byli pobiti, jiní vstoupili do služeb vítězů, na jejichž území potom žili i v době císařů Justina I. a Justiniana I. usazeni nejprve v provincii Dacia ripensis, později v okolí Singiduna (Bělehrad, Srbsko) v provincii Moesia I. Jiná část Herulů se usídlila v říši Gepidů, další odešli do Itálie, kde s někdejšími Gepidy Odoakerovými žili ve státě krále Theodericha, a někteří se vydali na cestu zpátky do svých původních domovů ve Skandinávii, do míst, kde podle Prokopiova svědectví po část roku panovala polární noc. Cestou procházeli sídlišti Slovanů (také na našem území), dále pak Varnů a Dánů.
• Opevňovací práce na perské hranici (zdroj)
505) Římsko–perská válka z let 502 – 505 upozornila císaře na slabé místo obrany impéria v Mezopotámii, a tak zatímco Peršané se zde mohli opřít o velkou pevnost Nisibis (Nusaybin, Turecko), které mělo nepříteli bránit v přístupu k řece Tigris, Římané nemohli účinně kontrolovat hlavní komunikaci na Constantinu (v provincii Mesopotamia). Proto jakmile příměří roku 512 vypršelo, rozhodl se císař Anastasius tento zjevný nedostatek napravit a poblíž Darasu několik mil od Nisibis postavit velkolepé opevněné město vybavené skladišti obilí, cisternami a dvěma veřejnými lázněmi. Jmenovalo se Anastasiopolis a bylo pro impérium tím, co bylo Nisibis pro Persii. Zdeníci a dělníci z celé Sýrie pak pilně pracovali a svoji práci dokončili ještě dříve, než se perský král Kavad vrátil z války proti Ephthalitům (503 – 513). Samozřejmě v Konstantinopoli protestoval, protože to bylo zjevné porušení dohody nestavět žádné pevnosti v menší než jisté vzdálenosti od hranic. V dané chvíli však nebyl schopen nějaké důraznější akce . Obratná císařova diplomacie a určitá vyplacená částka peněz pak přispěly k tomu, že se se stavbou smířil. Zdá se, že ve stejnou dobu bylo zesíleno i opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), strategicky důležité pevnosti střežící vstup do východních provincií impéria.
Střední Evropa
• Risulf zavražděn!
Oprávněný dědic langobardského trůnu Risulf uprchl k Warnům (Durynkům), kteří jej však na příkaz uzurpátora Wachona zavraždili. Jeho syn Hildigis byl ještě dítě, a proto zůstal u královského dvora. Kolem roku 535 však i on utekl ke Slovanům, aby se slovanskými a gepidskými bojovníky zahájil boj o dědictví po otci (proto „Sámo před Sámem“).
• Langobardský král Wacho se oženil s Gepidkou Austrigusou.
Galie
• Založení kláštera St. Césaire
Biskup Caesarius založil pro svoji sestru Caesarii v jihogalském Arelate (Arles, Francie) první ženský klášter na západě (St. Césaire).
A.D. 513
Římská říše a Orient
• Vitalianova vzpoura
Comes foederatorum Vitalianus využil nespokojenosti svého hunského a bulharského mužstva s nepravidelným vyplácením žoldu a i z osobních důvodů inicioval vzpouru proti svému nadřízenému magistru militum per Thraciam Hypatiovi – jako první padli rozzuřeným vojákům za oběť Hypatiovi domestici Constantinus a Celerianus. S pomocí dux Moeasiae Maxentia pak ovládl město Odessos (Varna, Bulharsko) a zmocnil se nejlepšího Hypatiova přítele Carina. Jeho prostřednictvím získal velké množství peněz (výkupné?), za které naverboval mezi místními obyvateli velkou armádu. Svému povstání dal ideologický rozměr tím, že se vyhlásil za ochránce ortodoxie proti monofyzitům nakloněnému císaři Anastasiovi I. Požadoval ukončení akakiánského schizmatu a rehabilitaci svého kmotra biskupa Flaviana z Antiochie a svého strýce konstantinopolského patriarchy Makedonia.
Vzbouřenci přitáhli k hradbám Konstantinopole a marně doufali, že už jejich pouhá přítomnost vyvolá povstání. Na druhou stranu císař Anastasios neměl žádné vojenské jednotky, které by mohly bránit město, a proto byl připraven vyjednávat. Pozval svého soupeře do císařského paláce, což Vitalianus celkem rozumně odmítl a místo sebe vyslal delegaci vyšších důstojníků. Ty ale císař Anastasios podplatil a zavázal si je slibem věrnosti. Důstojníci se tedy vrátili do tábora a svého velitele přesvědčili, aby odtáhl, neboť „všechny spory byly urovnány“. Na zpáteční cestě napadl vzbouřence magister militum Kyrillos, byl však poražen, zajat a v zajetí zabit. Vitalianus byl dále úspěšný i proti velké císařské armádě, kterou porazil v bitvě u města Akra na pobřeží Černého moře. Anastasiovy generály Hypatia a Alathara tehdy vzal do zajetí a propustil až po vyplacení velké sumy peněz.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
Comes foederatorum (velitel barbarských jednotek v rámci římské armády) Vitalianus v Thrakii, dal podnět k velkému povstání nejen svých foederátů, ale i jednotek pravidelné armády a lidových mas, chudiny a nespokojených živlů, především z důvodu odporu převážně ortodoxního obyvatelstva evropských provincií k nedávným protichalkedonsky zaměřeným krokům monofysitického císaře Anastasia. Svoji roli sehrály samozřejmě i jiné příčiny nespokojenosti (například mimořádná neobliba magistra militum per Thraciam Hypatia u armády, anebo zpožděné vyplácení žoldům vojenským jednotkám), náboženský motiv ale přesto převládal.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
V důsledku své náboženské i finanční politiky ztratil císař Anastasius podporu svých poddaných a jeho nepopularita mezi všemi společenskými vrstvami postupně narostla do takových rozměrů, že bylo jenom otázkou času, kdy se objeví ambiciózní generál, který se jej pokusí svrhnout. Tím mužem byl Vitalianus, komita především bulharských foederátů dislokovaných v Thrákii. Jeho otec se jmenoval Patriciolus a v téže hodnosti jako jeho syn se účastnil perských válek. Vitalianus pocházel ze Zaldaby v Dolní Moesii a jeho rodina snad byla gótského původu.
Bezprostředním důvodem vzpoury se pak stal fakt, že vojáci nedostávali potraviny, na něž měli nárok, za což měl být podle nich zodpovědný magister militum per Thraciam Hypatius. Vitalianus jako jejich vůdce však tvrdil, že jej do revolty vehnala císařova náboženská politika – především nová monofyzitická podoba církevního hymnu Trisagion stejně jako sesazení patriarchů Flaviana a Macedonia, z nichž první byl jeho osobním přítelem. Třebaže Vitalianus byl mužem výjimečně malého vzrůstu a při řeči zadrhával, jeho nepřátelé již velmi brzo měli poznat, jak je odvážný a vychytralý.
Roku 513 se Vitalianus lstí zmocnil dvou nejvyšších důstojníků generálního štábu, získal na svoji stranu vévodu provincie Dolní Moesie a pak se uvěznil Carina, blízkého přítele Hypatiova, jemuž zachoval život pod podmínkou, že mu pomůže obsadit město Odessus. Hypatius, který jak se zdá byl velmi nepopulární, situaci nezvládl a odešel do Konstantinopole. Vitalianus nyní posílil svoje bulharské foederáty velkým množstvím venkovanů a čele prý padesáti tisíc mužů také vyrazil do Konstantinopole s představou, že se její ortodoxní obyvatelstvo postaví na jeho stranu.
Císař proto poručil, aby na městské brány umístili bronzové kříže a na ně vyvěsili listiny s vlastním pohled na příčiny celé vzpoury. Aby si zajistil věrnost Bithýnie a Asie, na čtvrtinu snížil clo na dovoz živého dobytka z těchto provincií. Vojenští činitelé pak dělali všechna potřebná opatření, aby bylo možno čelit této vážné krizi. Magister militum in praesenti (vrchní velitel římské armády) Patricius, jenž si vydobyl v perské válce vysoké pocty a Vitalianovi dopomohl ke vzestupu, byl vyslán, aby vyjednával. Vitalianus mu vysvětlil důvody, proč sáhl ke zbrani, a prohlásil, že je odhodlaný napravit bezpráví spáchané Hypatiem a prosadit přijetí ortodoxní víry. Patricius pak jej i s předáky pozval do Konstantinopole. Vitalianus sice celkem logicky odmítl opustit svůj tábor, jeho důstojníci se však následujícího dne k audienci u císaře přesto dostavili. Anastasiovi se je pak podařilo pomocí slibů a četných darů získat na svoji stranu, takže souhlasili se vším, co jim předložil. Důstojníci se pak vrátili s císařovým příslibem, že ve sporných otázkách víry rozhodne římská církev. Vitalianus neoponoval jejich jednomyslnému názoru, spokojil se s tím, stáhl svoji armádu do Dolní Moesie a čekal, jak se situace vyvine.
Císař nyní sesadil nepopulárního Hypatia a nahradil jej Cyrilem, zkušeným důstojníkem, který se okamžitě vydal do Moesie, možná proto, aby se lstí zmocnil Vitaliana. Ale vůdce rebelů byl ostražitý a Cyrila zabil. Cyrilova vražda se pro císaře stala jasným signálem, že rebel zůstal rebelem, načež senát jej prohlásil jako za časů starých Římanů nepřítelem republiky. Místo Cyrila byl magistrem militum per Thraciam jmenován Alathar, důstojník hunského původu, přičemž vrchní velení dostal císařův synovec shodou okolností také jménem Hypatius. Římská armáda pod jeho velením o síle osmdesát tisíc mužů byla sice na podzim roku 513 částečně úspěšná, pak ale po tomto bezvýznamném vítězství následovala drtivá porážka v bitvě u Acrisu na pobřeží Černého moře poblíž města Odessus. Hypatia, který zde zaujal obranné postavení za nákladními vozy, napadli Vitalianovi barbaři a v nastalé temnotě, kterou pověrčivý kronikář přičítá tajemným kouzlům, prorazili jeho obranou linii a dobyli skvělého vítězství. Římané nyní prchali přes srázy a průrvy, zatímco jejich velitel vběhl do vln Černého moře. Pokud se však zde chtěl skrýt, nebyl to dobrý nápad, neboť jeho vyčnívající hlava jej prozradila. Vitalianus mu však zachoval život a držel jej u sebe jako cenné rukojmí. (Prameny uvádějí, že toho dne padlo na šedesát tisíc Římanů, což je nepochybně číslo přehnané stejně jako údaj o početnosti obou armád.) K dalším jeho úlovkům patřil Julianus, hodnostář z úřadu magistera memoriae, jehož vozil v kleci tak dlouho, dokud i za něj nedostal výkupné. Od Bulharů také vykoupil Alathara spolu s dalšími jeho důstojníky.
Po vítězství u Acrisu měl Vitalianus již dost finančních prostředků, aby si pomocí bohatých darů udržel věrnost svých svých barbarů. S jejich pomocí se pak zmocnil všech měst v Moesii a Scythii, přičemž v Sozopoli (Sizeboli) padli vzbouřencům do rukou císařovi vyslanci i deseti librami zlata, které vezli za Hypatia.
Mezitím zachvátily Konstantinopoli nepokoje provázené i ztrátami na životech, vyvolané tím, že císař zakázal noční veselí s poukazem na výtržnosti v hipodromu. Mezi jinými přišel o život prefekt vigilum, tj. velitel konstantinopolských policistů a hasičů. (→514)
• Synoda v Tyru (zdroj)
Církevní synoda, která se sešla v Tyru roku 513, odsoudila věroučné závěry koncilu v Chalcedon a znovu potvrdila Henotikon interpretovaný ovšem v monofyzitické duchu. Vítězní monofyzité vedení Severem nyní požadovali radikální kroky proti ortodoxním, císař však varoval vévodu provincie Phoenicie Libanensis před krvavými represemi proti neposlušným biskupům. Přesto monofyzité své náboženské protivníky po několik následujících let pronásledovali. Odpovědí pak bylo povstání v Thrákii.
Franská říše
• Mírová smlouva s Ostrogóty
Mírovou smlouvou z roku 509/513 uzavřeli Frankové formálně nepřátelství s ostrogótským králem Theoderichem, které se datovalo od jejich války s Vizigóty roku 507.
Hispánie
• Smrt sesazeného vizigótského krále Gesalricha (zdroj)
Král Gesalrich od roku 508 udržoval velmi přátelské vztahy s italským králem Theoderichem, pak se ale roku 511 „spojil s nepřáteli Ostrogótů“, a to zřejmě proto, aby přibrzdil jejich mocenskou a územní expanzi. Ale kdo byli tito nepřátelé Ostrogótů? Že by Frankové, Burgundi anebo část vizigótské šlechty? V každém případě jako odvetu za ono spojenectví jej ostrogótský generál Ibbas vyhnal z Barcelony a přinutil utéci. Gesalrich se bez peněz a bez vojska uchýlil do Afriky, kde jak doufal mu Vandalové pomohou získat trůn zpět. Avšak ti v obavách z Theodericha Velikého, Ibbasová pána, mu nejenom že neposkytli žádné vojenské oddíly pro splnění jeho plánů, ale poslali ho do vyhnanství. Gesalrich potom odešel do Akvitánie, kde ani Frankové rovněž neprojevovali příliš velké úsilí pomoci mu, byť mu nebránili shromažďovat vojsko za své vlastní prostředky. Když se však Gesalrich po ročním skrývání kdesi v Akvitánii vrátil s vojskem zpět do Hispánie, byl poražen dvanáct mil od Barcelony generálem Ibbasem. Znovu se dal na útěk a mířil do Burgundska, kde snad ještě měl nějaké přátele. Když se však snažil překročit řeku Durance, padl do zajetí a byl zabit.
Itálie
• Biskup Caesarius z Arelate v Římě
Jeden z předních galských biskupů Caesarius z Arelate přišel do Říma, aby od papeže Symmacha dostal potvrzení biskupského statutu svého města a své jmenování vikářem pro Hispánii a Galii. Na zpáteční cestě se Caesarius zastavil i v Ravenně, kde mu ariánský král Theoderich připravil vřelé přijetí.
A.D. 514
Římská říše
• Vitalianova vzpoura
„Bojovník za ortodoxii“ vzbouřený comes foederatorum Vitalianus vytáhl již podruhé se svým pozemním vojskem na Konstantinopol a do Bosporském průlivu vyslal svoji flotilu čítající na dvě stě lodí. Císaři Anastasiovi bylo jasné, že situace je vážná, a proto byl ochoten k ještě větším ústupkům než před rokem. K rebelům vyslal Jana, syna Valerianova, s pěti tisíci librami zlata a ujištěním, že na červenec příštího roku svolá do Herakleie (Ereğli, Turecko) na severním pobřeží Propontidy koncil, na němž bude usilovat o usmíření východní a západní církve. Vitalianus opět uvěřil planým slibům, přerušil obléhání a odtáhl. Když poznal svůj omyl, přišel k metropoli ještě jednou.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
(513) Roku 514 sebral Vitalianus v přístavech Thrákie na dvě stě lodí a vyslal je k Bosporu, zatímco sám s celou svojí armádou pochodoval ke Konstantinopoli podél pobřeží. Jakýsi Jan, syn Valeriany (nebylo obvyklé, aby se muž označoval jménem své matky), byl císařem Anastasiem pověřen, aby s ním vedl jednání. Oba muži se setkali v Sosthenionu (Stenii) a nakonec opravdu dospěli k dohodě. Podle ní byl Vitalianus jmenován thráckým magistrem militum a císařův synovec Hypatius dostal od něho svobodu za devět tisíc liber zlata(!) Nejdůležitější bod celé smlouvy však obsahoval císařův závazek svolat na příští rok do Herakleie všeobecný koncil, který by nastolil církevní smír, přičemž Vitalianus si prosadil to, že na jednání bude zastoupen i Řím. Oba pak – Vitalianus i císař – byli v písemném styku s papežem Hormisdou. Třebaže koncil měl začít pracovat již 1. 7. roku 515, církevní hodnostáři se ve skutečnosti nikdy nesešli. (→515)
Itálie
• Pitzia popraven
Ostrogótský král Theoderich poručil zabít Pitziu, vojenského spoluvelitele, který vedl v letech 504 – 505 úspěšnou válku proti Gepidům.
• Smrt papeže Symmacha
Dne 19. 7. zemřel papež Symmachus a 20. 7. byl jeho nástupcem zvolen Hormisdas, bohatý a ženatý aristokrat původem z kampánského Frosina. Na rozdíl od Symmachova byl jeho pontifikát klidný, neboť ustaly nepokoje datující se od dvojí papežově volby roku 498.
Británie
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje (zdroj)
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 510
Galie
• Franský král Chlodvík likviduje potenciální soupeře
Po vítězství u Vouillie se franský král Chlodvík I. cítil již dost silný na to, aby skoncoval s ostatními dosud nezávisle vládnoucími panovníky, a postupně připojoval ke své říši franská i nefranská království v dnešní Belgii a Nizozemí, přičemž pouze Varnové si zachovali jistou autonomii. Postupoval naprosto bez jakýchkoliv skrupulí, např. roku 509/510 se nechal princ Chloderich přesvědčit, aby zavraždil svého otce Sigiberta Kulhavého, krále ripuárských Franků: „Když pak Chlodovech pobýval v Paříži, poslal tajného posla se vzkazem k synovi Sigiberta. „Pohleď,“ vzkazoval mu, „tvůj otec zestárl a kulhá na zmrzačenou nohu. Kdyby zemřel, připadlo by ti spolu s naším přátelstvím po právu i jeho království!. Tu syn, sveden chtivostí vlády, pokusil se otce zavraždit. Ten vytáhl jednou z města Kolína, přeplavil se přes Rýn a chtěl pobýt v Buchonském lese. Když však za poledne usnul ve svém stanu, dal jej tam syn najatými vrahy přepadnout a zabít, aby se zmocnil jeho říše. Ale bůh je spravedlivý a syn sám padl do léčky, kterou nepřátelsky nastražil svému otci. Vyslal tedy posly, aby králi Chlodovechovi podali zprávu o otcově smrti. Poslové vyřizovali: „Můj otec je mrtev a jeho poklady a jeho říše patří mně. pošli za mnou své lidi a já ti rád dám z těch pokladů všechno, co se ti bude líbit.“ Chlodovech odpověděl: „Vzdávám ti díky za dobrou vůli a prosím o jedno: až přijdou moji lidé, ukaž jim jenom, co máš, potom si ale všechno ponech sám!“ Když poslové přišli, odkryl Chloderich před nimi otcovské poklady. A jak tak prohlíželi to i ono, řekl jim: „Do této skříňky měl otec ve zvyku schovávat zlaté mince.“ Na to oni: „Prohrábni ji rukou až na dno, abys viděl, co všechno v ní je.“ A když to udělal a hluboko se sehnul, zdvihl jeden z poslů ruku a roztříštil mu sekerou lebku. A tak jej postihlo to, co hanebně spáchal na svém otci. Když se to Chlodovech dověděl, totiž to, že Sigebert a jeho syn byli zavražděni, odebral se na místo, dal svolat všechen lid a pravil: „Poslyšte, co se stalo. Zatímco já jsem se plavil po řece Šeldě, usiloval Chloderich, syn mého příbuzného, o vládu po svém otci a přesvědčil ho, že já jej chci zavraždit. A když potom otec utíkal přes Buchonský les, poslal za ním zlotřilce a dal ho zabít. Nato však byl usmrcen rukou mně neznámého vraha, když mu ukazoval otcovy poklady. Já na všem tom nemám nejmenší vinu. Vždyť přece nesmím prolévat krev svých příbuzných, vždyť by to byl zločin! Ale protože už se to stalo, dám vám radu, bude-li vám vhod: přidejte se ke mně a buďte pod mou ochranou!“. Když to slyšeli, projevili souhlas bušením do štítů i voláním, a vyzdvihnuvše jej na štít, provolali jej svým králem.“
Kronikář Řehoř z Toursu pak pokračuje: „Potom se Chlodovech obrátil proti Chararichovi. Když totiž bojoval se Syagriem, povolal si tohoto Chararicha na pomoc, on však zůstal daleko vzadu a nepomohl ani té, ani oné straně. Čekal, jak boj dopadne, aby mohl přátelství uzavřít s tím, komu bude přáno vítězství. Za to je Chlodovech nenáviděl a vytáhl proti němu. Lstí a úkladem zajal potom Chararicha a jeho syna, spoutal je a ostříhal jim hlavy: Chararicha dal vysvětit jako kněze, jeho syna jako jáhna. A když Chararich naříkal a plakal nad svým ponížením, jeho syn prý mu řekl: „Ze zeleného stromu byly odříznuty tyto větve a nejsou vůbec suché. Brzy znovu vypučí a začnou růst! Kéž by tak rychle zhynul ten, kdo toto spáchal!“ Ta slova pronikla k sluchu Chlodovecha, ty hrozby totiž, že si nechají narůst vlasy a že jej zabijí. A vydal rozkaz, aby oba najednou byli popraveni. Když byli mrtvi, zmocnil se jejich království, jejich pokladů i jejich lidu.“
„V Cambrai žil tenkrát král Ragnachar, tak propadlý chlípnosti, že sotva své nejbližší příbuzné nechával na pokoji... Frankům proto kypěla žluč převelikou zlostí. A tak se stalo, že Chlodovech poslal Ragnacharovým lidem zlaté náramky a přívěsky, aby jej pozvali do své země bojovat proti králi. Všechny ty dary byly však jen napodobeninou zlata, byla to totiž uměle pozlacená měď… Jakmile Ragnachar viděl, že jeho vojsko prohrává, připravoval se na útěk, ale byl od vojáků chycen a s rukama na zádech svázanýma byl spolu se svým bratrem Richardem předveden před Chlodovecha. „Jak jsi mohl tak ponížit náš rod,“ řekl mu Chlodovech, „že jsi se nechal spoutat?. Lépe pro tebe bylo zemřít!“ A rozmáchnuv se sekerou, rozťal mu hlavu. Nato se obrátil k jeho bratrovi a pravil: „Kdybys byl svému bratrovi pomáhal, nebyl by nikdy svázán!“ A také jeho usmrtil ranou sekery. Po jejich smrti poznali však zrádcové, že zlato, které od krále dostali, je falešné. Když to však řekli králi, dal jim prý tuto odpověď: „Poprávu dostal takové zlato, kdo z vlastní vůle, přivedl vlastního pána na smrt!“ A že mají mít dost na tom, že zůstali naživu a nemusí zradu na svých pánech vykoupit hanebnou smrtí na mučidlech. Jak to slyšeli, usilovali jen o jeho přízeň a prohlašovali, že jim opravdu stačí, ponechá-li je naživu.“
Dále Řehoř tvrdí: „Zavraždil potom ještě mnohé krále další, dokonce i své nejbližší příbuzné, protože se bál, aby jej nepřipravili o jeho říši. A tak upevnil královskou vládu nad celou Galií. Když však jednoho dne shromáždil všechen svůj lid, řekl prý o příbuzných, které sám zahubil, toto: „Běda mně, že jsem zůstal jako cizinec mezi cizinci a nemám jediného příbuzného, který by mně mohl nějak pomoci, kdybych se octl v nesnázích!“ Ale to neříkal z žalu nad jejich smrtí, nýbrž se lstivým úmyslem, zda by snad nenašel ještě někoho, koho by mohl zabít.“ A nakonec Řehořův závěr: „Každého dne Bůh Chlodvíkovi dopřával, aby pod jeho rukama padali nepřátelé a jeho království rostlo, neboť on před Pánem kráčel se srdcem upřímným a činil, co bylo příjemné jeho očím.“
• Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.
Střední Evropa
• Boj o langobardský královský trůn, Wachonova uzurpace
Vítěz nad moravskými Heruly langobardský král Taton byl roku 509/510 zavražděn svým synovcem Wachonem, který i uzurpoval moc. Podle langobardské tradice pocházel nový panovník z Čech a patřil tedy k těm, kteří v prvních dvaceti letech tohoto století opustili naši kotlinu a vystěhovali se do Podunají. Nebezpečnou konkurenci měl však v oprávněném následníkovi trůnu Risulfovi, o němž tradice udává pouze to, že to by původem Herul, podobně jako Silinga, Wachonova manželka (podle jiného zdroje však byl Tatonův syn nebo příbuzný). To by mohlo svědčit o tom, že část Herulů pod vedením kohosi zkrálovského rodu, asi Risulfa, se spojila s Langobardy, přičemž Risulf získal nějakým způsobem právo nástupnictví. Na životě ohrožený Risulf uprchl a našel útočiště u Warnů (Durynků), kteří jej však na Wachonův příkaz zavraždili. K jeho útěku muselo dojít někdy okolo roku 512, kdy k Warnům zamířila výše zmíněná skupina Herulů z Podunají.
Risulfův syn Hildigis byl ještě dítě, a proto zůstal u langobardského královského dvora. Kolem roku 535 prchl ke Slovanům, aby s pomocí slovanských a gepidských bojovníků zahájil boj o dědictví po otci (proto „Sámo před Sámem“). Wacho upevňoval sňatky svoji dynastickou pozici – jeho první ženou se stala dcera durynského krále Bisina Radegunda, jeho druhou ženou byla opět durynská princezna Bisina. Král však marně čekal na mužského potomka a rodily se mu samé dcery. I ty bylo možno využít v promyšlené sňatkové politice: Wisigardu provdal za franského krále Theudeberta I., langobardskou princeznu měl i Theudebertův syn Theudebald. Wacho úspěšně rozšiřoval své državy, ale s mocnými sousedy udržoval mír. Dovedně využíval napětí mezi Konstantinopolí, italskými Ostrogóty a Franky a postupně budoval své velmocenské postavení na středním Dunaji.
• Boj o langobardský královský trůn, Wachonova uzurpace
A potom všem, co se stalo, se Tato dlouho neradoval ze svého válečného triumfu, protože Waccho, syn jeho bratra Zuchila, jej napadl a zbavil života. Tatův syn Hildechis rovněž bojoval proti Wacchovi, ale Waccho zvítězil a on poté, co byl přemožen, uprchl ke Gepidům a žil u nich v exilu až do konce svého života. A z tohoto důvodu si Gepidové přivodili nepřátelství Langobardů. A v té době napadl Waccho Suavy a podrobil si je své autoritě. A kdyby si snad někdo myslel, že je to lež a ne pravda, tak ať si přečte úvod k ediktu krále Rothariho, jenž obsahuje zálony Langobardů, a zjistí, že téměř ve všech rukopisech je napsáno to, co jsme uvedli v naší historii.
A Waccho měl tři manželky, a to nejprve Ranicundu, dceru krále Turingů (Durynků), pak se oženil s Austrigusou, dcerou krále Gepidů, s níž měl dvě dcery. Jméno první bylo Wisegarda, kterou věnoval jako manželku Theudepertovi, králi Franků, a druhá se nazývala Walderada, jež se spojila s Cusupaldem, dalším králem Franků, který ji však měl v nenávisti, a proto ji dal jako manželku jednomu ze svých stoupenců jménem Garipald. A Waccho měl jako třetí manželku dceru krále Herulů jménem Salinga. Z ní se mu pak narodil syn, jenž se jmenoval Waltari a který vládl po smrti Waccha Langobardům jako osmý král.
• Boj o moc v království Durynků
Před rokem 510 zemřel durynský král Bisinus (Bessinus) a mezi jeho syny Hermenefredem (Herminifridem, Herminafridem), Baderichem a Berthacharem propukly spory o trůn. S pomocí Franků nakonec zvítězil Hermenefred, který se kolem roku 510/po roce 511 oženil s neteří italského krále Thoedericha Amalabergou.
Čechy
• Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.
Itálie
• Nepokoje v ŘíměKřesťanští otroci pobili v Římě své židovské pány a majitele. Lid se však postavil na jejich stranu a vyvolal nepokoje.
A.D. 511
Franská říše
• Galský koncil
Po chaosu války se sešlo v Aurelianu (Orleáns, Francie) třicet dva biskupů na prvním galském koncilu. Rozhodující vliv měl franský král Chlodvík I. – sám koncil svolal, určil obsah jednání, schválil jeho závěry a vyznačil oblasti, kde je nutno zřídit diecéze. Podle vzoru vizigótského koncilu v Agdě zreorganizoval franskou církev na nezávislou zemskou církví s rozhodujícím vlivem krále. Na pořadu jednání se dostal i problém chudých, o než se mají starat bohatí. Trestem exkomunikace se hrozilo těm kněžím, kteří by předpovídali budoucnost a provozovali věštectví i v té podobě, k níž se roku 507 na svém tažení proti Vizigótům uchýlil sám Chlodvík (tzn. z evangelia). Nařízení však platilo pouze pro galorománský klérus a netýkalo se jejich kolegů germánského původu. Jednání ukončil dne 11. 7.
• Smrt franského krále Chlodvíka, dělení říše
Dne 27. 10./po 29. 10./ 27. 11. zemřel král Chlodvík v Paříži ve věku 45 let a byl pohřben v bazilice Apoštolů, kterou sám nechal postavit nad hrobem sv. Jenovéfy. Spojenectví Franků s Římem se projevilo zasláním jeho votivní koruny papežovi Hormisdovi. Královna vdova Chlothilda se obávala, že jeho nejstarší a vojensky nejzkušenější nemanželský syn Theuderich I. nyní ovládne celou říši, a proto si vynutila její dělení, které by uspokojilo i její vlastní syny Childeberta, Chlodomera a Chlothara.
Na Theudericha se přesto pohlíželo jako na garanta zachování hranic území merovejského rodu, a proto jeho úděl, který tvořil třetinu otcovy říše, obklopoval z obranných důvodů území mladších nevlastních bratrů. Ze svého sídelního města Remeše měl spravovat severovýchod se všemi oblastmi na pravém břehu Rýna anektovanými roku 506, tj. Champagne, Toul, Mety, Chalons, Troyes(?), Sens, Auxerre, údolí Mosely, Verdun, Rodez, území ripuárských Franků, Durynsko, Alamansko, dále územní zisky z roku 508, tzn. akvitánskou Auvergne a Limousinsko a před Góty ještě ne zcela zabezpečené Rodez a Albi. Vlastní Chlothildiny synové se rozdělili o zbytek: Childebert I. dostal kraj mezi řekami Sommou a Loirou, Bretagne, Normandii a část Akvitánie jižně od Poitiu a Limousinska, přičemž hranice jeho říše procházela nedaleko měst Amiens, Beauvais(?), Senlis(?), Meau(?), Chartres (po 524?), Le Mans a Angers; za hlavní město si zvolil Paříž. Patnáctiletý Chlodomer I. získal území mezi Loirou a Garonnou, patřily mu církevní provincie Sens a Tours, dále sever Akvitánie s městy Bourges a Poitiers, přičemž příslušnost měst Troyes a Limoges k jeho říši je pravděpodobná. Své sídlo si zřídil v Orleánsu. Na nejmladšího, ale nejagresivnějšího Chlothara I. zbylo nejméně: ze svého sídelního města Soissons ovládal kraj severně a východně od Sommy s městy Cambrai, Tournai, Therouanne, Arras, Noyon a Laon, tzn. převážně oblasti ovládané Franky již před otcovými výboji. Své akvitánské enklávy v Akvitánii vyměnil s Childebertem za přímořské kraje. Každý z nových franských vládců tedy dostal jádro původního území v oblasti mezi Rýnem a Loirou a k tomu ještě nové územní zisky v Akvitánii; své metropole měli nedaleko od sebe, čímž chtěli dát najevo vůli zachovat jednotu říše.
• Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.
Římská říše
• Sesazení patriarchy Macedonia (zdroj)
(501) Konstantinopolský patriarcha Macedonius již neskrývá svoji ortodoxní víru, a proto jej potkal stejný osud jako jeho předchůdce Euphemia – v srpnu roku 511 jej synoda sesadila, přičemž ještě dříve než odešel do Euchaity musel monofyziticky orientovanému císaři Anastasiovi vydat jeho vyznání ortodoxní víry, které podepsal v den své korunovace roku 491. Jeho nástupcem zvolili již otevřeného monofyzitu Timothea.
Monofyzité tvrdili, že Macedonius byl vykázán proto, že strojil císaři úklady, kdežto pro pravověrné byl pravý důvod ten, že odmítl vydat císaři jeho vyznání víry. Faktem je, že Anastasius začal postupně opouštět platformu poměrně neutrálního a kompromisního Henotikonu a více se klonit k otevřenému mnofyzitismu. Také patriarcha Macedonius eskaloval konflikt, když císaře otevřeně označil za manichejce zřejmě ve snaze zalíbit se pravověrným mnichům z metropole, které pobouřil svým podpisem pod Henotikonem. (→512)
Itálie
• Ravenna a Konstantinopol zapomíná na svoje spory
Napětí mezi císařem Anastasiem I. a italským králem Theoderichem postupně opadlo do té míry, že se obě strany tohoto roku shodly na volbě Felika konzulem.
• Ostrogótsko–durynské spojenectví
Po pádu království Herulů si Theoderich hledal na severu jiné spojence a našel je v Duryncích, se kterými uzavřel příslušné smlouvy. Na jejich potvrzení provdal kolem roku 510/po roce 511 svoji neteř Amalabergu za durynského krále Hermenefreda (Herminifrida, Herminafrida).
• „Vita sancti Severini“
Třetí opat kláštera Lucullanum nedaleko Neapole Euggipius dokončil svoji legendu „Vita sancti Severini“, popisující život jeho učitele sv. Severina, apoštola Norika a patrona Rakouska.
Hispánie
• Svržení vizigótského krále Gesalich, Theoderichův protektorát nad vizigótským královstvím
Již po čtyřech letech vlády si vizigótský král Gesalich znepřátelil gótskou politickou nobilitu. Když popravil šlechtice Goiaricha a Veila vycítil ostrogótský král Theoderich svoji příležitost ke sjednocení obou zemí a do Hispánie vyslal Theudise (Theudes), příslušníka své osobní stráže, který zřejmě byl příslušníkem mocného gótského nekrálovského klanu, z něhož později vzešli italští králové Ildibad a Totila. Slabý Gesalich byl svržena a prchl do Afriky; země se poddala Theoderichovi, který Theudise jako spolehlivého stoupence svého rodu Amalů jmenoval velitelem ve Španělsku. Theoderich nyní vládl nad svými vizigótskými příbuznými jako protektor: královský poklad poručil převézt do Ravenny, do Hispánie vysílal své úředníky a vojáky, kontroloval daně, prováděl roční výplatu vojenských oddílů a nechával se informovat o všech problémech. Na fransko–vizigótské válce tak nakonec vyzískal nejvíce právě on, neboť jeho uzemní zábory byly větší než Chlodvíkovy. Nyní ovládl italské území, podstatnou část Balkánu, jižní Galii a většinu Iberského poloostrova, což představovalo třetinu zaniklé západořímské říše.
Theudis se však oženil s bohatou Hispanorománkou a za vyženěné peníze postavil ozbrojenou družinu o síle dvou tisíc mužů, která mu zajistila postavení fakticky nezávislého vládce země. Theoderich se jej ale neodvažoval odstranit, protože se obával domácího povstání a reakce Franků. K otevřenému konfliktu mezi oběma muži tedy nikdy nedošlo, třebaže Theudis vytrvale odmítal přijít složit účty do Ravenny.
• Svržení vizigótského krále Gesalricha a jeho smrt (zdroj)
Král Gesalrich zpočátku udržoval velmi přátelské vztahy s italským králem Theoderichem, pak se ale roku 511 „spojil s nepřáteli Ostrogótů“, a to zřejmě proto, aby přibrzdil jejich mocenskou a územní expanzi. Ale kdo byli tito nepřátelé Ostrogótů? Že by Frankové, Burgundi anebo část vizigótské šlechty? V každém případě jako odvetu za ono spojenectví jej ostrogótský generál Ibbas vyhnal z Barcelony a přinutil odejít do exilu. Gesalrich se bez peněz a bez vojska nejdříve uchýlil do Afriky, kde doufal v pomoc Vandalů. Avšak ti v obavách z Theodericha Velikého, Ibbasova pána, mu nejenom že neposkytli žádné vojenské oddíly, ale vyštvali ho ze země. Gesalrich odešel do Akvitánie. Ale rovněž Frankové neprojevili příliš velký zájem mu pomoci, byť mu nebránili za jeho vlastní prostředky shromažďovat vojsko. Když se však Gesalrich po ročním skrývání kdesi v Akvitánii vrátil zpět do Hispánie, byl poražen dvanáct mil od Barcelony generálem Ibbasem. Znovu se dal na útěk a mířil do Burgundska, kde snad ještě měl nějaké přátele. Když se však snažil překročit řeku Durance, padl do zajetí a byl zabit.
• Vláda krále Amalaricha a Theoderichovo regenství (zdroj)
Generál Ibbas pak v Barceloně prohlásil králem mladého Amalaricha, syna Alaricha II. a z matčiny strany vnuka Theodericha Velikého. Protože nový král měl pouze devět roků, vládl za něj Theoderich jako regent až do své smrti roku 526. Během této doby nevedli Vizigóti příliš velký počet válek, a to ani vnitřních, ani zahraničních. Podařilo se jim získat některá města dobytá franským králem Chlodvíkem, i když např. Rodez již roku 511 znovu ztratili. A nebylo by podivné, kdyby Baskové jejich oslabení nevyužili. Katoličtí biskupové tarragonské provincie, kteří se sešli roku 524 na léridském koncilu, totiž považovali za nutné vyhlásit, že kněží, kteří vykonávají svaté mše v obležených městech, nesmí prolévat krev, a to ani svých nepřátel. A kdyby tak učinili, měli být přísně potrestaní. A je možné, že v tomto období drancovali některé hispánské kraje baskičtí horalé tak, jak se to často stávalo v pozdějším období.
Náboženská tolerance byla pro Ostrogóty charakteristická, ale oživení po katastrofě roku 507 bylo pomalé. Dva dokumenty z let 523 - 526 pak vrhají trochu světla na obtíže této doby. Do čela nově vytvořené hispánské prefektury dosadil Theoderich jakéhosi Ampélia, soudě podle jména hodnostáře nebarbarského původu, zatímco za nejvyššího správce bývalých císařských statků v Hispánii si vybral Liuverita, pravděpodobně Ostrogóta. Do čela vojenské správy postavil rovněž ostrogótského velmože Teudise, jenž byl rovněž hispánským poručníkem mladého krále Amalaricha. Příchod části Theoderichova vojska do Hispánie pak měl celkem logicky za následek částečnou emigraci Ostrogótů z Itálie. A nejlepším příkladem je právě Teudis, o němž historik Procopius tvrdí, že se oženil s bohatou Hispanořímankou, z jejíchž příjmů pak byl schopen naverbovat vojsko o síle 2000 mužů, kterého ho učinilo prakticky nezávislým vládcem. A Theoderich se jej neodvážil napadnout, neboť nemohl riskovat franský vpád anebo vzpouru samotných Vizigótů proti ostrogótské vládě, která zřejmě mezi nimi nebyla příliš oblíbená. A asi nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že oněmi „nepřáteli Ostrogótů“, s nimiž se spojil Gesalrich, byli vizigótští „nacionalisté“ nespokojení s tím, že nejvyšší úřady zeme zastávají cizinci. Důkazem toho by mohla být i skutečnost, že několik roků poté, co Ostrogóti osvobodili Arles, pobodali zde a málem zabili Theoderichova pretoriánského prefekta pro Galii jistého Liberia, jenž ještě o 40 let později sehraje v hispánských událostech důležitou úlohu.
Hispánský obilím pak Theoderich zásoboval obyvatele Říma a v Hispánii vybíral i daně, zatímco Vizigótům posílal roční dar. Protože však ne všechny vybrané peníze se dostaly až do jeho pokladnice, tak si vymínil, aby jeho příjmy byly zvýšeny až na úroveň z doby krále Euricha a Alaricha II. I v této době však výběrčí daní (exactores) a vyběrčí opožděně placených daní (compulsores) šidili a pokračovali v zažitých praktikách, když např. používali falešné váhy při vybírání odvodů v podobě obilí. A zaměstanci peněžních domů - ty za vlády Římanů neexistovaly - nepracovali ani tak pro vládu jako pro soukromé osoby, odvody nájemců královských statků byly neúměrně vysoké, cla byla podvodně zvyšována a spory se celkem běžně řešily vraždami. A král Theoderich se toto vše pokoušel řešit, i když nevíme, s jakým výsledkem.
Z území ovládaného dosud tolosánským královstvím zůstala v době Theoderichova regenství pouze dolní Provence až k řece Durance, Septimánie, tj. provincie narbonnská, provincie tarragonská, vysočiny ve střední Hispánii až po hranice se svébským královstvím na severozápadě a řekou Tajo na jihu a okolí Meridy až po lusitánský Lisabon přilehlými oblastmi. Velkou část Lusitánie a provincie kartaginské a téměř celou Bætiku však pod kontrolou neměli.
Severní Afrika
• Napětí mezi Vandaly a Ostrogóty
Vandalský král Thrasamund se ujal sesazeného Gesalicha, což vedlo k diplomatické roztržce mezi oběma státy. Theoderich se na svého švagra obořil ostrou demarší a vyhrožoval válkou. Thrasamund se zalekl, omluvil se, poslal do Itálie dary – ty ale nebyly přijaty – a Gesalicha vypověděl ze země.
A.D. 512
Římská říše
• Vybudování „Dlouhých hradeb“
Na obranu Konstantinopole proti útočníkům byly roku 512/517 vybudovány tzv. „Dlouhé hradby“, tzn. vnější pás opevnění o délce osmdesáti kilometrů, táhnoucí se ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů od města od Selymbrie (Silivri, Turecko) až k Derkonu na černomořském pobřeží.
• Vybudování „Dlouhých hradeb“ (zdroj)
Po náhlém vzdmutí vlny agresivity bulharských nomádů (útoky přes Dunaj v letech 493, 499 a 502) přijal císař Anastasios řadu opatření, která měla, když už ne přímo odstranit, tak alespoň paralyzovat tuto novou hrozbu ze severu. Série bulharských útoku především jasně prokázala slabiny dlouhou dobu zanedbávaného obranného systému na Dunaji. Zdá se, že od časů hunských tažení ve 40. letech 5. století, během kterých byl tento systém opevnění katastrofálně poškozen, nebyly pohraniční fortifikace i soustavy pevností dále ve vnitrozemí Thrákie a Illyrie ve větší míře obnoveny.
V rámci Anastasiových stavebních aktivit je rozhodně třeba zmínit rozsáhlou opravu a zesílení Dlouhé zdi, mohutné linie opevnění chránící předpolí hlavního města,vzdálené asi 65 km od hradeb Konstantinopole a táhnoucí se od pobřeží Černého moře až k Propontidě v délce 420 stadií (ačkoli se vybudování této východořímské „čínské zdi“ často připisuje právě Anastasiovi, zdá se, že opevnění bylo postaveno již za vlády Theodosia II.)
• Náboženské nepokoje v Konstantinopoli
Císař Anastasios I. ve snaze zavděčit se svým monofyzitickým poddaným včlenil do jednoho liturgického hymnu neortodoxní pasáž. Reakce prochalkedonského konstantinopolského obyvatelstva byla však jednoznačně odmítavá. V chrámu Boží moudrosti došlo k výtržnostem, ty se pak přenesly do ulic a přerostly ve velké lidové povstání – monofyzité a státní úředníci byli pobíjeni a velká část města shořela, přičemž sám císař nabízel abdikaci. Vzbouřenci se objevili u domu vnučky západořímského císaře Valentiniana III. Anicie Iuliany a jejímu manželovi Flaviovi Aerobindovi Dagalaiphovi nabídli císařský purpur. Ten si ale byl vědom možného rizika, a proto prchl a skryl se na „bezpečném místě“.
• Císař Anastasius se přiklání k monofyzitismu (zdroj)
(511) Pro náboženský smír na Východě nebylo dobré, že císař Anastasius nebyl nábožensky nestranný. Rozum mu sice napovídal, že je nutné postavit se za kompromisní Henotikon a nepreferovat ani jednu z forem křesťanské víry, tzn. ani chalcedonskou ortodoxii, ani východní monofyzitismu. Upřímně se i o to snažil, ale jak stárl, tak docházel k poznání, že dohoda obou stran je nemožná. Proto se někdy v letech 511 – 512 otevřeně přihlásil k víře svých monofyzitických přátel.
Je však nutno podotknout, že ne všichni monofyzité a ne všichni ortodoxní byli proti náboženskému smíru – Henotikon totiž nebyl jednoznačný, a tak zatímco jedni mohli klidně argumentovat, že odsuzuje věroučné doktríny Chalcedonu, mohli druzí tvrdit pravý opak (tj. monofyzitický a ortodoxní výklad). K umírněným a dohodě nakloněným patřili např. monofyzité, v jejichž čele stál Flavianus, biskup z Antiochie, který sice Chalcedon odsuzoval, ale jinak se pohyboval v intencích Henotikonu. Z druhé strany se o usmíření snažil dokonce papež Anastasius II. (496 – 498), když ve svém pontifikálním listu udělal takové ústupky, že se to de facto rovnalo částečnému přijetí tohoto Zenonova ediktu. (Papež tehdy poslal do Konstantinopole dva biskupy, kteří zde tlumočili jeho ochotu ustoupit od požadavků jeho předchůdce Felixe vymazat jméno pro římskou církev heretického konstantinopolského patriarchy Acacia ze seznamu pravověrných biskupů. Z těchto důvodů je jediným papežem (Honorius? Vigilius?), od něhož se katolická církev distancovala, přičemž Dante jej poslal rovnou do pekla. Anastasiovi nástupci pak již zastávali nekompromisní stanovisko.)
Roku 511 sesadil císař pravověrného konstantinopolského patriarchu Macedonia, jenž ovšem nikdy neschvaloval jeho církevní politiku. Ještě významnější však bylo sesazení umírněného antiochijského patriarchy Flaviana (roku 512) a následná volba nekompromisního Severa z Pisidie, předního teologa monofyzitické víry, který okamžitě po svém usednutí na arcibiskupský stolec anathemizoval věroučné doktríny přijaté v Chalcedonu a vyhlásil svůj patriarchát monofyzitickým stejně jako byl patriarchát egyptský.
Církevní synoda, která se sešla v Tyru roku 513, také odsoudila Chalcedon a znovu potvrdila Henotikon interpretovaný ovšem v monofyzitické duchu. Vítězní monofyzité vedení Severem nyní požadovali radikální kroky proti ortodoxním, císař však varoval vévodu provincie Phoenicie Libanensis před krvavými represemi proti neposlušným biskupům. Přesto monofyzité své náboženské protivníky po několik následujících let pronásledovali. Odpovědí pak bylo povstání v Thrákii z roku 513.
• Náboženské nepokoje v Konstantinopoli (zdroj)
Několik let předtím (tj. před rokem 512) přijel do Konstantinopole známý monofyzitický mnich Severus ze Sozopole a byl i se dvěma svými „heretickými“ přívrženci s úctou přijat císařem Anastasiem. Za svého pobytu seznámil císaře s drobnou úpravou liturgického hymnu Trisagion, jenž začíná slovy: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů…“, o monofyzitický přídavek „…jenž byl pro nás ukřižován“ tak, jak se to začalo zpívat v Antiochii před nějakými padesáti roky. Anastasius s podporou pretoriánského prefekta Východu se nyní postavil ortodoxní většině Konstantinopole a patriarcha Timotheus zařadil tento „kacířský verš“ do liturgie. Když si ho však v neděli 4. 11. roku 512 věřící poprvé vyslechli, propukla taková vřava, že Marinus a městský prefekt Plato museli nasadit do akce vojsko. Třebaže vojáci mnoho lidí zabili a mnoho zatkli, situaci se vůbec nezklidnila a již následujícího dne tekla v areálu chrámu opět krev. V úterý 6. listopadu se pak ortodoxní sešli na Konstantinově fóru a zahájili otevřené povstání – zapálili Marinův dům, strhli Anastasiovu sochu a novým císařem prohlásili Areobinda, manžela Anicie Juliany, vnučky západního císaře Valentiana III. a tedy příslušnice slovutné Theodosiovy dynastie. Magistr officiorum Celer a magister militum in praesenti Patricius, kteří se vydali vyjednávat, museli prchat před deštěm kamenů.
Příštího dne poslal Anastasius za vzbouřenci svého vyslance s oznámením, že je ochoten abdikovat a že přijde do kathismy (císařská lóže v hipodromu) bez koruny na hlavě. Na druhý den se lid shromáždil v hipodromu a po císaři požadoval, aby Marina a Platona předhodil dravé zvěři. Císaři se však nějakým způsobem podařilo situaci zklidnit natolik, že jej lid požádal, aby si korunu opět nasadil na hlavu, a slíbil řádné chování.
• Herulové se stěhují na území impéria
Po porážce od Langobardů roku 508/509 se moravští Herulové uchýlili ke Gepidům. Jejich vztahy se však nevyvíjely příliš ideálně, a proto opustili oblast dolního Potisí a vydali se na jih. Se souhlasem císaře překročili Dunaj a usadili se jako jeho poddaní v Ilýrii/Pannonii II. Protože ani soužití s Římany se nevyvíjelo ideálně, byl nutný zásah císařské armády. Někteří byli pobiti, jiní vstoupili do služeb vítězů, na jejichž území potom žili i v době císařů Justina I. a Justiniana I. usazeni nejprve v provincii Dacia ripensis, později v okolí Singiduna (Bělehrad, Srbsko) v provincii Moesia I. Jiná část Herulů se usídlila v říši Gepidů, další odešli do Itálie, kde s někdejšími Gepidy Odoakerovými žili ve státě krále Theodericha, a někteří se vydali na cestu zpátky do svých původních domovů ve Skandinávii, do míst, kde podle Prokopiova svědectví po část roku panovala polární noc. Cestou procházeli sídlišti Slovanů (také na našem území), dále pak Varnů a Dánů.
• Opevňovací práce na perské hranici (zdroj)
505) Římsko–perská válka z let 502 – 505 upozornila císaře na slabé místo obrany impéria v Mezopotámii, a tak zatímco Peršané se zde mohli opřít o velkou pevnost Nisibis (Nusaybin, Turecko), které mělo nepříteli bránit v přístupu k řece Tigris, Římané nemohli účinně kontrolovat hlavní komunikaci na Constantinu (v provincii Mesopotamia). Proto jakmile příměří roku 512 vypršelo, rozhodl se císař Anastasius tento zjevný nedostatek napravit a poblíž Darasu několik mil od Nisibis postavit velkolepé opevněné město vybavené skladišti obilí, cisternami a dvěma veřejnými lázněmi. Jmenovalo se Anastasiopolis a bylo pro impérium tím, co bylo Nisibis pro Persii. Zdeníci a dělníci z celé Sýrie pak pilně pracovali a svoji práci dokončili ještě dříve, než se perský král Kavad vrátil z války proti Ephthalitům (503 – 513). Samozřejmě v Konstantinopoli protestoval, protože to bylo zjevné porušení dohody nestavět žádné pevnosti v menší než jisté vzdálenosti od hranic. V dané chvíli však nebyl schopen nějaké důraznější akce . Obratná císařova diplomacie a určitá vyplacená částka peněz pak přispěly k tomu, že se se stavbou smířil. Zdá se, že ve stejnou dobu bylo zesíleno i opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), strategicky důležité pevnosti střežící vstup do východních provincií impéria.
Střední Evropa
• Risulf zavražděn!
Oprávněný dědic langobardského trůnu Risulf uprchl k Warnům (Durynkům), kteří jej však na příkaz uzurpátora Wachona zavraždili. Jeho syn Hildigis byl ještě dítě, a proto zůstal u královského dvora. Kolem roku 535 však i on utekl ke Slovanům, aby se slovanskými a gepidskými bojovníky zahájil boj o dědictví po otci (proto „Sámo před Sámem“).
• Langobardský král Wacho se oženil s Gepidkou Austrigusou.
Galie
• Založení kláštera St. Césaire
Biskup Caesarius založil pro svoji sestru Caesarii v jihogalském Arelate (Arles, Francie) první ženský klášter na západě (St. Césaire).
A.D. 513
Římská říše a Orient
• Vitalianova vzpoura
Comes foederatorum Vitalianus využil nespokojenosti svého hunského a bulharského mužstva s nepravidelným vyplácením žoldu a i z osobních důvodů inicioval vzpouru proti svému nadřízenému magistru militum per Thraciam Hypatiovi – jako první padli rozzuřeným vojákům za oběť Hypatiovi domestici Constantinus a Celerianus. S pomocí dux Moeasiae Maxentia pak ovládl město Odessos (Varna, Bulharsko) a zmocnil se nejlepšího Hypatiova přítele Carina. Jeho prostřednictvím získal velké množství peněz (výkupné?), za které naverboval mezi místními obyvateli velkou armádu. Svému povstání dal ideologický rozměr tím, že se vyhlásil za ochránce ortodoxie proti monofyzitům nakloněnému císaři Anastasiovi I. Požadoval ukončení akakiánského schizmatu a rehabilitaci svého kmotra biskupa Flaviana z Antiochie a svého strýce konstantinopolského patriarchy Makedonia.
Vzbouřenci přitáhli k hradbám Konstantinopole a marně doufali, že už jejich pouhá přítomnost vyvolá povstání. Na druhou stranu císař Anastasios neměl žádné vojenské jednotky, které by mohly bránit město, a proto byl připraven vyjednávat. Pozval svého soupeře do císařského paláce, což Vitalianus celkem rozumně odmítl a místo sebe vyslal delegaci vyšších důstojníků. Ty ale císař Anastasios podplatil a zavázal si je slibem věrnosti. Důstojníci se tedy vrátili do tábora a svého velitele přesvědčili, aby odtáhl, neboť „všechny spory byly urovnány“. Na zpáteční cestě napadl vzbouřence magister militum Kyrillos, byl však poražen, zajat a v zajetí zabit. Vitalianus byl dále úspěšný i proti velké císařské armádě, kterou porazil v bitvě u města Akra na pobřeží Černého moře. Anastasiovy generály Hypatia a Alathara tehdy vzal do zajetí a propustil až po vyplacení velké sumy peněz.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
Comes foederatorum (velitel barbarských jednotek v rámci římské armády) Vitalianus v Thrakii, dal podnět k velkému povstání nejen svých foederátů, ale i jednotek pravidelné armády a lidových mas, chudiny a nespokojených živlů, především z důvodu odporu převážně ortodoxního obyvatelstva evropských provincií k nedávným protichalkedonsky zaměřeným krokům monofysitického císaře Anastasia. Svoji roli sehrály samozřejmě i jiné příčiny nespokojenosti (například mimořádná neobliba magistra militum per Thraciam Hypatia u armády, anebo zpožděné vyplácení žoldům vojenským jednotkám), náboženský motiv ale přesto převládal.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
V důsledku své náboženské i finanční politiky ztratil císař Anastasius podporu svých poddaných a jeho nepopularita mezi všemi společenskými vrstvami postupně narostla do takových rozměrů, že bylo jenom otázkou času, kdy se objeví ambiciózní generál, který se jej pokusí svrhnout. Tím mužem byl Vitalianus, komita především bulharských foederátů dislokovaných v Thrákii. Jeho otec se jmenoval Patriciolus a v téže hodnosti jako jeho syn se účastnil perských válek. Vitalianus pocházel ze Zaldaby v Dolní Moesii a jeho rodina snad byla gótského původu.
Bezprostředním důvodem vzpoury se pak stal fakt, že vojáci nedostávali potraviny, na něž měli nárok, za což měl být podle nich zodpovědný magister militum per Thraciam Hypatius. Vitalianus jako jejich vůdce však tvrdil, že jej do revolty vehnala císařova náboženská politika – především nová monofyzitická podoba církevního hymnu Trisagion stejně jako sesazení patriarchů Flaviana a Macedonia, z nichž první byl jeho osobním přítelem. Třebaže Vitalianus byl mužem výjimečně malého vzrůstu a při řeči zadrhával, jeho nepřátelé již velmi brzo měli poznat, jak je odvážný a vychytralý.
Roku 513 se Vitalianus lstí zmocnil dvou nejvyšších důstojníků generálního štábu, získal na svoji stranu vévodu provincie Dolní Moesie a pak se uvěznil Carina, blízkého přítele Hypatiova, jemuž zachoval život pod podmínkou, že mu pomůže obsadit město Odessus. Hypatius, který jak se zdá byl velmi nepopulární, situaci nezvládl a odešel do Konstantinopole. Vitalianus nyní posílil svoje bulharské foederáty velkým množstvím venkovanů a čele prý padesáti tisíc mužů také vyrazil do Konstantinopole s představou, že se její ortodoxní obyvatelstvo postaví na jeho stranu.
Císař proto poručil, aby na městské brány umístili bronzové kříže a na ně vyvěsili listiny s vlastním pohled na příčiny celé vzpoury. Aby si zajistil věrnost Bithýnie a Asie, na čtvrtinu snížil clo na dovoz živého dobytka z těchto provincií. Vojenští činitelé pak dělali všechna potřebná opatření, aby bylo možno čelit této vážné krizi. Magister militum in praesenti (vrchní velitel římské armády) Patricius, jenž si vydobyl v perské válce vysoké pocty a Vitalianovi dopomohl ke vzestupu, byl vyslán, aby vyjednával. Vitalianus mu vysvětlil důvody, proč sáhl ke zbrani, a prohlásil, že je odhodlaný napravit bezpráví spáchané Hypatiem a prosadit přijetí ortodoxní víry. Patricius pak jej i s předáky pozval do Konstantinopole. Vitalianus sice celkem logicky odmítl opustit svůj tábor, jeho důstojníci se však následujícího dne k audienci u císaře přesto dostavili. Anastasiovi se je pak podařilo pomocí slibů a četných darů získat na svoji stranu, takže souhlasili se vším, co jim předložil. Důstojníci se pak vrátili s císařovým příslibem, že ve sporných otázkách víry rozhodne římská církev. Vitalianus neoponoval jejich jednomyslnému názoru, spokojil se s tím, stáhl svoji armádu do Dolní Moesie a čekal, jak se situace vyvine.
Císař nyní sesadil nepopulárního Hypatia a nahradil jej Cyrilem, zkušeným důstojníkem, který se okamžitě vydal do Moesie, možná proto, aby se lstí zmocnil Vitaliana. Ale vůdce rebelů byl ostražitý a Cyrila zabil. Cyrilova vražda se pro císaře stala jasným signálem, že rebel zůstal rebelem, načež senát jej prohlásil jako za časů starých Římanů nepřítelem republiky. Místo Cyrila byl magistrem militum per Thraciam jmenován Alathar, důstojník hunského původu, přičemž vrchní velení dostal císařův synovec shodou okolností také jménem Hypatius. Římská armáda pod jeho velením o síle osmdesát tisíc mužů byla sice na podzim roku 513 částečně úspěšná, pak ale po tomto bezvýznamném vítězství následovala drtivá porážka v bitvě u Acrisu na pobřeží Černého moře poblíž města Odessus. Hypatia, který zde zaujal obranné postavení za nákladními vozy, napadli Vitalianovi barbaři a v nastalé temnotě, kterou pověrčivý kronikář přičítá tajemným kouzlům, prorazili jeho obranou linii a dobyli skvělého vítězství. Římané nyní prchali přes srázy a průrvy, zatímco jejich velitel vběhl do vln Černého moře. Pokud se však zde chtěl skrýt, nebyl to dobrý nápad, neboť jeho vyčnívající hlava jej prozradila. Vitalianus mu však zachoval život a držel jej u sebe jako cenné rukojmí. (Prameny uvádějí, že toho dne padlo na šedesát tisíc Římanů, což je nepochybně číslo přehnané stejně jako údaj o početnosti obou armád.) K dalším jeho úlovkům patřil Julianus, hodnostář z úřadu magistera memoriae, jehož vozil v kleci tak dlouho, dokud i za něj nedostal výkupné. Od Bulharů také vykoupil Alathara spolu s dalšími jeho důstojníky.
Po vítězství u Acrisu měl Vitalianus již dost finančních prostředků, aby si pomocí bohatých darů udržel věrnost svých svých barbarů. S jejich pomocí se pak zmocnil všech měst v Moesii a Scythii, přičemž v Sozopoli (Sizeboli) padli vzbouřencům do rukou císařovi vyslanci i deseti librami zlata, které vezli za Hypatia.
Mezitím zachvátily Konstantinopoli nepokoje provázené i ztrátami na životech, vyvolané tím, že císař zakázal noční veselí s poukazem na výtržnosti v hipodromu. Mezi jinými přišel o život prefekt vigilum, tj. velitel konstantinopolských policistů a hasičů. (→514)
• Synoda v Tyru (zdroj)
Církevní synoda, která se sešla v Tyru roku 513, odsoudila věroučné závěry koncilu v Chalcedon a znovu potvrdila Henotikon interpretovaný ovšem v monofyzitické duchu. Vítězní monofyzité vedení Severem nyní požadovali radikální kroky proti ortodoxním, císař však varoval vévodu provincie Phoenicie Libanensis před krvavými represemi proti neposlušným biskupům. Přesto monofyzité své náboženské protivníky po několik následujících let pronásledovali. Odpovědí pak bylo povstání v Thrákii.
Franská říše
• Mírová smlouva s Ostrogóty
Mírovou smlouvou z roku 509/513 uzavřeli Frankové formálně nepřátelství s ostrogótským králem Theoderichem, které se datovalo od jejich války s Vizigóty roku 507.
Hispánie
• Smrt sesazeného vizigótského krále Gesalricha (zdroj)
Král Gesalrich od roku 508 udržoval velmi přátelské vztahy s italským králem Theoderichem, pak se ale roku 511 „spojil s nepřáteli Ostrogótů“, a to zřejmě proto, aby přibrzdil jejich mocenskou a územní expanzi. Ale kdo byli tito nepřátelé Ostrogótů? Že by Frankové, Burgundi anebo část vizigótské šlechty? V každém případě jako odvetu za ono spojenectví jej ostrogótský generál Ibbas vyhnal z Barcelony a přinutil utéci. Gesalrich se bez peněz a bez vojska uchýlil do Afriky, kde jak doufal mu Vandalové pomohou získat trůn zpět. Avšak ti v obavách z Theodericha Velikého, Ibbasová pána, mu nejenom že neposkytli žádné vojenské oddíly pro splnění jeho plánů, ale poslali ho do vyhnanství. Gesalrich potom odešel do Akvitánie, kde ani Frankové rovněž neprojevovali příliš velké úsilí pomoci mu, byť mu nebránili shromažďovat vojsko za své vlastní prostředky. Když se však Gesalrich po ročním skrývání kdesi v Akvitánii vrátil s vojskem zpět do Hispánie, byl poražen dvanáct mil od Barcelony generálem Ibbasem. Znovu se dal na útěk a mířil do Burgundska, kde snad ještě měl nějaké přátele. Když se však snažil překročit řeku Durance, padl do zajetí a byl zabit.
Itálie
• Biskup Caesarius z Arelate v Římě
Jeden z předních galských biskupů Caesarius z Arelate přišel do Říma, aby od papeže Symmacha dostal potvrzení biskupského statutu svého města a své jmenování vikářem pro Hispánii a Galii. Na zpáteční cestě se Caesarius zastavil i v Ravenně, kde mu ariánský král Theoderich připravil vřelé přijetí.
A.D. 514
Římská říše
• Vitalianova vzpoura
„Bojovník za ortodoxii“ vzbouřený comes foederatorum Vitalianus vytáhl již podruhé se svým pozemním vojskem na Konstantinopol a do Bosporském průlivu vyslal svoji flotilu čítající na dvě stě lodí. Císaři Anastasiovi bylo jasné, že situace je vážná, a proto byl ochoten k ještě větším ústupkům než před rokem. K rebelům vyslal Jana, syna Valerianova, s pěti tisíci librami zlata a ujištěním, že na červenec příštího roku svolá do Herakleie (Ereğli, Turecko) na severním pobřeží Propontidy koncil, na němž bude usilovat o usmíření východní a západní církve. Vitalianus opět uvěřil planým slibům, přerušil obléhání a odtáhl. Když poznal svůj omyl, přišel k metropoli ještě jednou.
• Vitalianova vzpoura (zdroj)
(513) Roku 514 sebral Vitalianus v přístavech Thrákie na dvě stě lodí a vyslal je k Bosporu, zatímco sám s celou svojí armádou pochodoval ke Konstantinopoli podél pobřeží. Jakýsi Jan, syn Valeriany (nebylo obvyklé, aby se muž označoval jménem své matky), byl císařem Anastasiem pověřen, aby s ním vedl jednání. Oba muži se setkali v Sosthenionu (Stenii) a nakonec opravdu dospěli k dohodě. Podle ní byl Vitalianus jmenován thráckým magistrem militum a císařův synovec Hypatius dostal od něho svobodu za devět tisíc liber zlata(!) Nejdůležitější bod celé smlouvy však obsahoval císařův závazek svolat na příští rok do Herakleie všeobecný koncil, který by nastolil církevní smír, přičemž Vitalianus si prosadil to, že na jednání bude zastoupen i Řím. Oba pak – Vitalianus i císař – byli v písemném styku s papežem Hormisdou. Třebaže koncil měl začít pracovat již 1. 7. roku 515, církevní hodnostáři se ve skutečnosti nikdy nesešli. (→515)
Itálie
• Pitzia popraven
Ostrogótský král Theoderich poručil zabít Pitziu, vojenského spoluvelitele, který vedl v letech 504 – 505 úspěšnou válku proti Gepidům.
• Smrt papeže Symmacha
Dne 19. 7. zemřel papež Symmachus a 20. 7. byl jeho nástupcem zvolen Hormisdas, bohatý a ženatý aristokrat původem z kampánského Frosina. Na rozdíl od Symmachova byl jeho pontifikát klidný, neboť ustaly nepokoje datující se od dvojí papežově volby roku 498.
Británie
• Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje (zdroj)
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.