Tak a zpět k původnímu článku ať to tu autorovi nemrvíme:-)
Chtěl jsem se zeptat, jestli někdo neví kde skončila u Swiftsure děla hlavní ráže po prodeji do šrotu (1918) ? Předpokládám, že stejně jako děla 190mm buď na monitorech, nebo u pobřežního dělostřelectva. Neuvažovalo se po válce využití této jednotky třeba jako mateřské hydroplánové lodi, nebo letadlové lodi, či pro nějaký jiný účel? Také mě překvapilo, že Triumf šel ke dnu po zásahu jediným torpédem, přestože byl na torpédový útok připraven (sítě, uzavřené přepážky atd.). Nepřišlo mi, že by obě plavidla byla konstrukčně až tak zastarálá, jako plavidla z 90tých let 19.století. Nedošlo třeba k nějakému vnitřnímu výbuchu následkem zásahu torpéda, že šla loď tak rychle ke dnu?
Napsal: 9/6/2011, 17:01
od jarl
Děla ráže 254 mm ze Swiftsure už nijak použita nebyla. Píše se o tom zde: http://www.navweaps.com/Weapons/WNBR_10-45_mk6-7.htm a přibližně totéž uvádí i ruská Naval kollekcija. Co se té možnosti přestavby na letadlovou nebo hydroplánovou loď týče, tak Britové nic takového neplánovali a poslali jí rovnou do šrotu.
Na Triumphu po zásahu torpédem už k žádnému dalšímu výbuchu nedošlo (naštěstí pro posádku) a loď se přesto rychle potopila. To nebylo po zásahu pod hlavní pancéřový pás nic neobvyklého a během první světové války bylo takhle zničeno více obrněnců, které zasáhlo jenom jedno torpédo, nebo najeli na jednu minu. Přidávám ještě náčrtek, kde je označené místo, kam jej zasáhlo to torpédo z U 21.
Díky, Vladimíre. Už jsem to opravil
Re:
Napsal: 5/1/2013, 12:58
od Martin Hessler
kacermiroslav píše:Mě docela zajímal ten údaj o střelbě z hlavních děl na ponorku na vzdálenost 700 m. Jaká byla vlastně u těcho děl min. vzdálenost, na kterou mohla vést palbu. Přijde mi, že těch 700 m od té minimálky už moc není.
Děla na britských predreadnoughtech měla maximální depresi -4 stupně (ovšem údaj se týká zbraní ráže 305mm, ale lze předpokládat, že lafety věží u třídy Swiftsure byly konstrukčně totožné). Pokud je známa výška uložení děl nad hladinou, šlo by aspoň teoreticky spočítat záměrnou pro minimální vzdálenost - myslím že pro tenhle účel lze u těžkých námořních děl zakřivení balistické dráhy opominout.
Re: Bitevní lodě třídy Swiftsure
Napsal: 28/12/2015, 12:54
od jarl
Přidám dva obrázky. Na prvním je bitevní loď Triumph a na druhém její kotle.
Re: Bitevní lodě třídy Swiftsure
Napsal: 9/8/2016, 11:14
od jarl
Je zajímavé, že bitevní lodě třídy Swiftsure se staly vzorem i pro plánované brazilské bitevní lodě, které měly dosahovat výtlaku 13 000 tun, rychlosti 19 uzlů a nést 12 děl ráže 254 mm umístěných v 6 věžích. Brazilci se, ale nakonec rozhodli jít jinou cestou a pořídili si dvojici dreadnoughtů s 12 děly ráže 305 mm.
Re: Bitevní lodě třídy Swiftsure
Napsal: 22/4/2018, 11:01
od jarl
jarl píše:
Jednotlivé prameny se poněkud liší v detailech jejich prodeje, ale za nejvěrohodnější považuji verzi publicisty Arsenije Malova, otištěnou na stránkách ruského sborníku Naval Kollekcija. Podle ní se chilské lodě staly předmětem zájmu hned tří námořních mocností a nechybělo mnoho, aby se účastnily rusko-japonské války. Chilané je nejprve nabídli Velké Británii, ale ta jejich převzetí odmítla s poukazem na konstrukční odlišnosti od vlastních bitevních lodí, takže do hry vstoupilo Rusko, jež se mělo brzy utkat s Japonskem o nadvládu nad Korejským poloostrovem a Mandžuskem. Ministr námořnictva Tirtov však jejich koupi nedoporučil (ze stejných důvodů jako Britové), ale několikaměsíční jednání neušla pozornosti Japonců, kteří nehodlali připustit, aby se rozestavěné jednotky dostaly do vlastnictví jejich protivníka a v srpnu 1903 předložili vlastní nabídku. Japonci byli ochotni obrněnce odkoupit za 1,6 milionů liber šterlinků, což bylo mnohem méně, nežli částka, kterou původně Chilané požadovali po Velké Británii (2,2 miliónu), ale jejich zájem opět přiměl k dalšímu jednání Rusko, které za ně nyní bylo připraveno zaplatit 1 875 000 liber. Japonsko už v uplynulých letech investovalo do budování moderního loďstva obrovské finanční prostředky (z velké části na dluh) a právě se chystalo zakoupit argentinské pancéřové křižníky MORENO a RIVADAVIA, takže nemohlo přeplatit finančně silnější Rusko, jemuž se tedy těsně před vypuknutím války naskytla příležitost na posílení vlastního námořnictva.
Trn z paty svému spojenci vytrhli Britové, kteří pružně zrevidovali svůj postoj a CONSTITUCIÓN a LIBERTAD v prosinci 1903 odkoupili a zařadili do vlastního loďstva. Po převzetí došlo k jejich přejmenování na SWIFTSURE a TRIUMPH a také k menším úpravám, aby se přiblížily obvyklému britskému standardu. Přesto se ke službě v Royal Navy nehodily, neboť se od ostatních britských jednotek odlišovaly výzbrojí, rychlostí i pancéřováním a jejich nákup tedy nebyl ničím jiným nežli promyšleným kalkulem, kterak oslabit šance Ruska v blížící se válce proti Japonsku.
Ještě předtím než se uskutečnila tato rusko-japonská přetahovaná, projevily o rozestavěné bitevní lodě zájem USA, a Chilané jednali i s Rakousko-Uherskem a Španělskem, ale jednání ztroskotala na ceně 2 200 000 liber, která se všem jmenovaným státům zdála příliš vysoká.
Jednotlivé prameny se poněkud liší v detailech jejich prodeje, ale za nejvěrohodnější považuji verzi publicisty Arsenije Malova, otištěnou na stránkách ruského sborníku Naval Kollekcija. Podle ní se chilské lodě staly předmětem zájmu hned tří námořních mocností a nechybělo mnoho, aby se účastnily rusko-japonské války. Chilané je nejprve nabídli Velké Británii, ale ta jejich převzetí odmítla s poukazem na konstrukční odlišnosti od vlastních bitevních lodí, takže do hry vstoupilo Rusko, jež se mělo brzy utkat s Japonskem o nadvládu nad Korejským poloostrovem a Mandžuskem. Ministr námořnictva Tirtov však jejich koupi nedoporučil (ze stejných důvodů jako Britové), ale několikaměsíční jednání neušla pozornosti Japonců, kteří nehodlali připustit, aby se rozestavěné jednotky dostaly do vlastnictví jejich protivníka a v srpnu 1903 předložili vlastní nabídku. Japonci byli ochotni obrněnce odkoupit za 1,6 milionů liber šterlinků, což bylo mnohem méně, nežli částka, kterou původně Chilané požadovali po Velké Británii (2,2 miliónu), ale jejich zájem opět přiměl k dalšímu jednání Rusko, které za ně nyní bylo připraveno zaplatit 1 875 000 liber. Japonsko už v uplynulých letech investovalo do budování moderního loďstva obrovské finanční prostředky (z velké části na dluh) a právě se chystalo zakoupit argentinské pancéřové křižníky MORENO a RIVADAVIA, takže nemohlo přeplatit finančně silnější Rusko, jemuž se tedy těsně před vypuknutím války naskytla příležitost na posílení vlastního námořnictva.
Trn z paty svému spojenci vytrhli Britové, kteří pružně zrevidovali svůj postoj a CONSTITUCIÓN a LIBERTAD v prosinci 1903 odkoupili a zařadili do vlastního loďstva. Po převzetí došlo k jejich přejmenování na SWIFTSURE a TRIUMPH a také k menším úpravám, aby se přiblížily obvyklému britskému standardu. Přesto se ke službě v Royal Navy nehodily, neboť se od ostatních britských jednotek odlišovaly výzbrojí, rychlostí i pancéřováním a jejich nákup tedy nebyl ničím jiným nežli promyšleným kalkulem, kterak oslabit šance Ruska v blížící se válce proti Japonsku.
V této tabulce jsou námořní výdaje Velké Británie, Francie, Ruska a Německa v letech 1871-1913 v milionech liber, franků, rublů a marek. Začátkem 20. století se podle zlatého standartu 1 libra šterlinků dala směnit asi za 8 rublů. Z tohoto srovnání je zřejmé, že těch 1 875 000 liber, které bylo Rusko ochotné Chile zaplatit za lodě třídy Swiftsure pro ně byla vysoká částka, neboť jejich roční námořní rozpočty se tehdy pohybovaly kolem 100 milionů rublů (zhruba 12,5 milionů liber). Britské námořní výdaje tou dobou činila asi 30 milionů liber, takže tam se nejednalo o tak horentní sumu.
