XI. díl. " Operace Husky", Sicílie 1943. Č 16.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6829
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XI. díl. " Operace Husky", Sicílie 1943. Č 16.

Příspěvek od michan »

XI.díl. Operace Husky, Sicílie 1943. Č 16.

Mapa „ Operace Husky“, jsou tam i místa plánovaných úderů vzdušně-výsadkových jednotek Spojenců.

Obrázek

Vzdušně-výsadková vojska.

Útok na Sicílii, v té prvé fázi, měla provést vzdušně-výsadková vojska. Vzdušně-výsadková vojska měla v „Operaci Husky“ nejprve obsadit nejdůležitější strategické body a v nich samozřejmě zlikvidovat veškerá ohniska odporu. Obsadit mosty, zabezpečit křižovatky, získat předmostí, když všude musela zajistit obranu, kterou měla udržet do příchodu vyloděných jednotek po moři. Již v průběhu přípravy „Operace Husky“ jsme říkali, že Spojenci pro tento úkol měli 2 jednotky. Britové 1. vzdušně-výsadkovou divizi generálmajora G. F. Hopkinsona a Američané 82. vzdušně-výsadkovou divizi generálmajora Matthew B. Ridgwaye (pro plnění zvláštních úkolů, ale po zemi, byly také určeny 2 prapory rangers podplukovníka Williama Darby).
K úplně prvotnímu nasazení, v noci před dnem „D“ (z 9. na 10. července 1943), to byla 1. britská vzdušně-výsadková brigáda generála Hikse (z 1. vzdušně-výsadkové divize) a americký 505. pluk parašutistů plukovníka Gavina (z 82. vzdušně-výsadkové divize). Útok britských speciálních jednotek zněl - převzít kontrolu nad pobřežní silnicí na východním pobřeží Sicílie. Byla to silnice vedoucí na sever do Syrakus, což znamenalo dobýt a obsadit most Ponte Grande, který ležel 2 km. jižně od tohoto města. Na sever u tamějšího kanálu, jehož břehy spojoval most, měla přistát jedna skupina výsadkářů a druhá skupina měla přistát západně od poloostrova Maddaléna. Po splnění tohoto úkolu měla následovat druhá fáze, při které měli britští výsadkáři dobýt a obsadit město a přístav Syrakusy a zničit pobřežní dělostřelecké baterie. Až by obsadily most, měl jeden prapor britských výsadkářů postupovat do vnitrozemí a cestou zajistit další mosty a křižovatky. K splnění těchto úkolů měla britská 1. vzdušně-výsadková brigáda přistát na Sicílii v noci z 9. na 10. července 1943 mezi 22.00 hodinou a 01.00 hodinou ranní. Britská 2. vzdušně-výsadková brigáda pak měla být zatím ponechána v záloze. Ta měla dostat potom úkol dobýt Augustu, kde měla zabránit tomu, aby nepřítel zničil důležitý přístav. V této fázi boje však k nasazení 2. vzdušně-výsadkové brigády nedošlo, neboť postup vyloděných jednotek byl tak rychlý, že město a přístav Augusta byl obsazen bez boje a samotný přístav tam zůstal naprosto neporušen. Tady je také vidět chuť bránících se Italů bojovat – generál Montgomery o italských vojácích v Augustě, ve svých pamětech napsal, cituji:

„Divize pobřežní obrany, složené částečně ze Siciliánů, hned po prvních úderech Spojenců roztály jako sníh. Silně opevněnou Augustu opustila posádka ihned, jakmile se na obzoru objevilo spojenecké loďstvo. Vojáci se houfně vzdávali do zajetí, nebo dezertovali a důstojníci nedělali nic, aby je donutili k boji.“

No a samotný průběh nasazení vzdušně-výsadkových jednotek vypadal takto.
Celkem 1 600 britských vojáků 1. vzdušně-výsadkové brigády i s terénními automobily a těžkou výzbrojí, bylo na ostrov Sicílie dopraveno kluzáky. Protože, jak víme, mělo britské vzdušně-výsadkové vojsko nedostatek kluzáků, vypomohli Američané. A tak Britové, vedle svých 9 kluzáků typu „Horsa“

Obrázek


použili i 133 amerických kluzáků typu „Waco“

Obrázek


, které na Sicílii táhlo 109 letadel typu „C – 47 Dakota“

Obrázek


, 7 bombardérů „Halifax“ a 28 bombardérů „Armstrong Whitworth Albemarle“. Všechny kluzáky samozřejmě pilotovali Britové, zatímco vlečné letouny pilotovali Američané. Letadla dovlékla kluzáky na vzdálenost 2 km od ostrova Sicílie a tam je uvolnila. Aby ztížily německému radaru odhalení, letěly americké kluzáky „Waco“ ve výšce 600 metrů a britské „Horsy“ ve výšce 1 200 metrů. Piloti britských kluzáků nebyli příliš zkušení, většina z nich ještě nebyla v boji a to byl problém. Totiž v silném větru se 60% kluzáků odpojilo předčasně a určených míst přistání dosáhlo jen 12 kluzáků, když 47 kluzáků se zřítilo a potopilo v moři u Syrakus. Zbývající kluzáky přistály v jihovýchodní části ostrova, daleko od plánovaných míst přistání. V moři se utopilo celkem 252 britských výsadkářů, další, včetně generála Hopkinsona (velitel britské 1. vzdušně-výsadkové divize), vylovily spojenecké, nebo italské lodě. Někteří výsadkáři se zachránili tak, že vylezli na dřevěné trosky kluzáků, jiní pak doplavali vlastními silami ke břehu.
Akce se většinou podařily jen z těch důvodů, že ti z vzdušně-výsadkových vojsk, kterým se podařilo přistát na správných místech byli perfektně vycvičeni, ale především odhodláni zadané úkoly splnit. Vždyť k tomu hlavnímu cíli, mostu Ponte Grande, se podařilo dostat 8 důstojníkům a 65 vojákům. Přesto most dobyli, obsadili, vybudovali perfektní obranu a most bránili před útoky celého pěšího praporu podporovaného dělostřelectvem. A to až do 15.00 odpoledne dne „D“ (10. července 1943), kdy jim přišli na pomoc vojáci britské 5. pěší divize.
To už z obrany britského vzdušně-výsadkového oddílu zůstalo z původních na živu 4 důstojníci a 15 vojáků.

A Američané?
Americký 505. pluk parašutistů z 82. vzdušně-výsadkové divize

Obrázek


, dostal za úkol ovládnout důležitou oblast na jih od Niscemi. Tady měli vytvořit předsunuté obranné postavení mezi Caltagirone a vyloďovacími plážemi americké 1. pěší divize generálmajora Terry Allena. Nejdůležitější pro splnění úkolu bylo ovládnutí dvou kopců zvaných Piano Lupo, z nichž bylo vidět celé předmostí a zároveň se odtud daly kontrolovat přístupy k důležitému letišti Ponte Olivo. Američtí parašutisté měli zabránit přísunu posil i případnému nepřátelskému útoku ze severu směrem na Gelu. Měli obsadit, nebo zničit mosty a důležité křižovatky. A buď přímo obsadit, nebo eliminovat používání letiště Ponte Olivo nepřítelem. Zároveň měli dobýt zjištěné zaminované pásmo se 16ti bunkry, ze kterých obránci kontrolovali provoz na silnicích Gela-Caltagirone a silnici Gela-Vittoria. Bude-li třeba, měl být 505. pluk parašutistů posílen ještě 504. plukem.
Americké parašutisty přepravovalo na Sicílii 226 „C 47 Dakota“, z nichž 6 letadel se na své základny nevrátilo. Samotný noční let probíhal v malé výšce za silného větru v palbě protiletadlového dělostřelectva. Také u amerických pilotů a především navigátorů se ukázala malá zkušenost. Navigátoři udělali mnoho chyb, což způsobilo, že američtí piloti nedokázali udržet jednotlivé letky pohromadě, a když pak nenalezli orientační body, vysadili parašutisty jak se jim to hodilo. Celý americký 505. pluk parašutistů byl místo na předpokládaných deseti kilometrech, rozptýlen zhruba na 100 km!!!
Někteří američtí parašutisté bloudili víc jak týden po sicilských vesnicích a polích, než se jim podařilo dorazit k vlastním oddílům.
Prakticky jen jedna padáková rota přistála na plánovaném místě. Sám velitel 505. pluku parašutistů, plukovník Gavin, přistál se dvěma důstojníky a třemi muži přibližně 16 km od Vittorie, což bylo 48 km od předpokládaného místa dopadu. „Dakoty“ s 3. praporem letěly směrem na Sicílii, ale najednou z ničeho nic opsala letadla oblouk a vrátila se nad moře a začala bloudit. Až teprve v 00.25 hodin se dostala letadla nad oblast výsadku, poblíž řeky Acate. Přistálo celkem 85 mužů z roty “G“, kteří převzali kontrolu nad silnicí, která přetínala řeku. Prakticky největší skupina, která přistála, celkem 320 mužů, nedaleko Avoly se shromáždila a bez úspěchu zaútočila na město. Město Avola později pomáhali američtí parašutisté dobýt až když sem dorazila britská 50. divize.
Americký 2. prapor z 505. parašutistického pluku, se ocitl 48 km od určených pozic. Bylo 9 hodin ráno dne 10. července 1943, když prapor zahájil útok na silně opevněný opěrný bod mezi skalnatými horami Santa Croce-Camernia, při útoku zahynulo 8 Američanů a parašutisté zajali 45 Italů. Vůbec s největším odporem se američtí výsadkáři setkali v oblasti Gely, kde část výsadkářů obsadila pohoří v okolí města a bránila se tam před útoky tanků německé divize „Hermann Göring“ až do příchodu 1. a 4. praporu rangers.
V noci na 10. července 1943, mezi 02.00 a 03.00 hodinou, byly všechny spojenecké výsadkové jednotky nakonec rozptýleny na frontě dlouhé 210 km. Bylo to od poloostrova della Maddalena a mysu Ognina na severovýchod od Cassible po Torre di Gaffe západně od Licaty.
Takovéhle nepředvídané rozptýlení výsadkových oddílů se však ve svém důsledku ukázalo jako výhodné. Právě tohle rozptýlení způsobilo, že obránci neměli dost sil, aby mohli výsadky všude rozbít a zničit. Američtí a britští parašutisté se italsko-německým obráncům objevovali na nejméně očekávaných místech a ničili jim vše co potřebovali pro obranu. Parašutisté i po malých skupinách ničili komunikační linie, důležité opěrné body a mezi obránci všude vyvolávali zmatek.
Sám generál Patton později prohlásil, že chybením cíle shozu, výsadek urychlil postup Američanů do hloubky ostrova až o 48 hodin.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6829
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XI.díl. Operace Husky, Sicílie 1943. Č 17.

Americký vzdušný výsadek prováděný severně od Gely v noci z 11. na 12. července 1943 skončil tragicky, s velkými lidskými ztrátami a materiálními škodami. Důvodů bylo několik.
Z letišť v Tunisku té noci odstartovalo ve 144 letadlech „C 47 Dakota“ více než 2 000 parašutistů z 504. výsadkového pluku z 82. výsadkové divize. Američtí parašutisté měli být vysazeni v oblasti sicilského letiště Farello. Již když se plánovalo a cvičilo toto vysazení parašutistů, vznikl problém, že „Dakoty“ s parašutisty měly přelétávat přes vyloďující se vlastní loďstvo a proto bylo nutné zabránit, aby PVO zakotvených lodí, tedy protiletadlové dělostřelectvo, nestřílelo na vlastní letadla. Generálmajor Ridgway, velitel 82. výsadkové divize, si byl tohoto nebezpečí, přeletu nad zakotveným loďstvem v noci vědom a žádal od britského poradce generála Eisenhowera, který měl na starosti letecké výsadky, aby rádiem vyslal varování pro protiletadlové dělostřelectvo na lodích zakotvených na moři a i protiletadlové dělostřelectvo, které bude již jako PVO vyloděno na ostrově, aby při přeletu nestřílelo na vlastní letadla. Bylo z toho velké dohadování, neboť britský poradce pro letecké výsadky prohlásil, že tohle nemůže na 100% slíbit. Že to bude problém, že možná zabrání protiletadlové palbě na válečných lodích, ale horší, tedy nejisté, že to bude u malých a obchodních lodí. Řekl, že proto udělá vše, ale stoprocentně to zajistit nemůže. Generálmajoru Ridgwayovi, silně znepokojenému touto odpovědí to nestačilo a již 22. června 1943, v přítomnosti generála Eisenhowera, opětovně žádal zajištění bezpečnosti přeletu zakotvené flotily. Námořnictvo však opět opakovalo, i před „Aikem“, že nemůže nic na sto procent slíbit. Ridgway nechtěl riskovat životy svých parašutistů a proto poslal do štábu generála Pattona určitý druh ultimata, ve kterém psal, že nedostane-li se mu ujištění, že jeho letadla s výsadkem nebudou vystavena palbě vlastního protiletadlového dělostřelectva, nebude s vzdušným výsadkem souhlasit.
Protože štáb generála Pattona, velitele 7. americké armády, nechtěl přijít o důležitou podporu parašutistů, zatlačil na štáb námořnictva, kde si vydobyl příslib, že nebude zahajovat palbu na vyznačené trase kudy poletí výsadkové oddíly. Teprve po tomto ujištění generálmajor Ridgway s přeletem svého vzdušného výsadku přes zakotvené loďstvo souhlasil (byla to nejkratší možná letecká cesta).
Brzy se mělo ukázat, že souhlas byl neuvážený a že plán nebyl vůbec dobrý!!!
„Dakoty C 47“ přilétávaly v noci z 11. na 12. července 1943 k místům, kde kotvily americké lodě u invazních pláží v Gelském zálivu nedlouho před půlnocí a to ve výšce pouhých 600 metrů. V těchto místech bylo bezvětří a tmavé nebe bylo bez mraků.
Jenomže bohužel!
Právě před několika okamžiky na lodě zakotvené v Gelském zálivu zaútočily německé bombardéry, které právě s příletem „Dakot“ opouštěly bojiště. Protiletadlová palba zakotvených lodí při náletu sestřelila 2 německé bombardéry a zastavila palbu, když poslední německý letoun zmizel z dostřelu. V tu chvíli se na obzoru objevila první trojice letadel, „Dakot“, s americkými parašutisty.
Zdálo se, že protiletadlové dělostřelectvo na lodích mělo všeho dost a přelet amerických letadel proběhne bez následků.
Jenomže.
Jeden protiletadlový kanón, na jedné ze zakotvených lodí náhle zahájil palbu. Výstřel tohoto osamoceného protiletadlového kanónu působil jako startovací výstřel pro atlety. Celou situaci, která tímto jediným výstřelem vznikla, pak popisoval generál Omar N. Bradley, velitel II. amerického sboru (7. americká armáda), který celou situaci pozoroval ze svého velitelského stanoviště ve Scoglitti, cituji:

„Zatímco já se bezmocně díval ze Scoglitti k pláži, zdálo se, že celé nebe exploduje řvoucí protiletadlovou palbou. Střepiny granátů bubnovaly až na taškách na naší střeše. Stroje se rozlétly na všechny strany jako hejno křepelek, piloti kličkovali, aby se vyhnuli vražedné palbě. První letouny byly zasaženy. Z oken jejich kabin vyrazily plápolavé plameny a parašutisté vyskakovali z kroužících dakot. Někteří přistáli v úseku 1. pěší divize, kde je považovali za tajemné německé útočníky. Mnozí zemřeli ještě na padácích. Ze 144 letadel se 23 zřítilo. Polovina ostatních se z posledních sil vrátila do Tuniska rozstřílená k nepotřebě. Ráno 12. července 1943 pak v celé hrůze odhalilo obraz zřícených strojů bezmocně se kolébajících v příboji. Ztráty našich parašutistů přesáhly oné noci 20%. Bez jediného zásahu protivníka. Celou vinu za tuto tragédii připisuji námořnictvu a jeho laxní palebné morálce.“

Při této tragédii, kterou sebou bohužel také nese válka, zahynulo 60 pilotů a 81 parašutistů včetně brigádního generála Charlese L. Keranse, zástupce velitele 82. výsadkové divize generála Ridgwaye, 132 parašutistů bylo zraněno a 16 jich bylo nezvěstných. Velké množství parašutistů bylo roztroušeno na tak velkém prostoru, že do odpoledních hodin 13. července 1943, tedy příštího dne, se podařilo soustředit jen 558 mužů.
Tady je nutno říci, že i když hlavní vina byla připsána námořnictvu, do strašné protiletadlové kanonády se připojila i protiletadlová děla, jako PVO, obrany pobřeží již vyloděných jednotek.
Pro všechny štáby, pro štáby všech druhů vojsk, se to později snažil vysvětlovat jeden z námořních důstojníků ze štábu admirála Cunninghama, když parašutistům vzkazoval, cituji:

„Mějte pánové na paměti, že dosud každé letadlo, které se objevilo nad válečnými loděmi na Středozemním moři, bylo nepřátelské letadlo. I když námořnictvo nyní prožívá přechodné období, je nesmírně těžké přesvědčit každého zelenáče, který v každé chvíli je připraven beztrestně stisknout spoušť, že existuje taková možnost, jako je objevení nad našimi loděmi vlastních letadel.“

Po této události a podobné události nad anglickými zakotvenými loděmi, se letadla výsadkových oddílů, již při plánování a pak již i prakticky, držela v bezpečné vzdálenosti od míst, kde kotvily lodě.


Ona totiž i britská 1. padáková brigáda brigádního generála Lathburyho dostala také rozkaz, aby provedla další výsadkovou operaci. Rozkaz přišel poté, co byl severně od Augusty zpomalen postup Britů bránícími se německými jednotkami. Britská 1. padáková brigáda měla dobýt a zajistit do příchodu hlavních sil most přes řeku Simeto

Obrázek


, což je asi 10 km jižně od Catanie. Protože v těchto místech byly špatné atmosférické podmínky, byla výsadková operace odložena z 12. července o 24 hodin, tedy na 13. července 1943.

Obrázek


Protože průzkum hlásil silné nepřátelské pozice v okolí Catanie, rozhodlo velení vysadit celou 1. britskou padákovou brigádu (1 900 mužů) najednou.
Dne 13. července 1943 tak odstartovalo 105 „Dakot C 47“ a 11 bombardérů táhnoucích 8 kluzáků „Waco“ a 11 kluzáků typu „Horsa“ s „jeepy“ a protitankovými zbraněmi. Britský 1. padákový prapor byl ještě posílen rotou ženistů a dostal za úkol obsadit most a vytvořit předmostí. Dvě čety 3. padákového praporu měly vyřadit protiletadlovou baterii u mostu a zbytek tohoto praporu měl bránit linii obrany severně od Primasole. 2. padákový prapor pak měl obsadit výšiny jižně od mostu a obranou krýt ostatní vysazené skupiny.
Jenomže.
Také právě při přeletu nad zakotvenými spojenými loděmi se Britům stalo to samé, co se stalo Američanům u Gely. Také zde byly zakotvené lodě krátce předtím napadeny německými bombardéry Ju 88
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2218
a veškeré protiletadlové lodní dělostřelectvo proto zahájilo palbu i na letadla s britskými výsadkáři 1. padákové brigády, domnívajíce se, že se jedná o německé bombardéry. Svaz letadel s britskou 1. padákovou brigádou, který do té doby letěl ještě pohromadě, se musel rozptýlit. Přesto bylo sestřeleno 14 letadel a 26 letadel se obrátilo k zpátečnímu letu, aniž by vysadilo jediného parašutistu.
Pokračující letadla se přiblížila k pobřeží a tam je přivítala palba pro změnu německého protiletadlového dělostřelectva, německého flaku. Výsledkem bylo, že jen 22% britských parašutistů a 25% kluzáků přistálo u mostu. Ti parašutisté, kterým se podařilo přistát, nebo být vysazeno, byli rozptýleni v krajině a hodně dlouho se hledali. Také generál Lathbury, velitel 1. padákové brigády, byl vysazen na nesprávném místě. Ztratil kontakt se svými oddíly a teprve ráno 14. července 1943 se generál, i když měl pohmožděnou nohu, se svým štábem a několika shromážděnými vojáky dostal k mostu, kterého se britští parašutisté zmocnili. V blízkém okolí tohoto důležitého mostu přistálo ještě 295 parašutistů, kteří měli most obsadit a bránit. Měli však proti sobě nejen italské obránce, ale i 1. prapor 3. pluku německé 1. výsadkové divize, který seskočil u mostu nedlouho před Brity a okamžitě na Brity zaútočil.
Německý velitel 11. leteckého (výsadkového) sboru generál Kurt Student o tom později známému britskému historiku L. Hartovi řekl, cituji:

„1. parašutistická divize byla poslána dále na Sicílii (poté co byla z jižní Francie po 10. červenci 1943 přesunuta do jižní Itálie – celou situaci u německých parašutistů si podrobněji probereme v dalším článku), aby zde byla nasazena jako pozemní síla na podporu nepočetných německých vojsk, která tam byla, když se italská vojska začala masově hroutit. Divize byla přepravena letecky během po sobě jdoucích přesunů a vysazena za naší frontou ve východním sektoru jižně od Catanie. Já je chtěl nechat vysadit za spojeneckou frontou. První kontingent byl vysazen asi 3 km za naši frontou a podivnou shodou náhod přistál takřka současně s britskými parašutisty, kteří byli vysazeni za naší frontou, aby otevřeli most přes řeku Simeto. Skupina tyto parašutisty přemohla a získala most z jejich rukou nazpátek. To bylo 14. července 1943.“

Most však opět získali britští parašutisté zpět a to ještě před příchodem svých pozemních jednotek.

A právě článek Č 18. a příště další články, nám vysvětlí celou situaci německých parašutistů na Sicílii, včetně bojů okolo mostu na řece Simeto, a to trochu podrobněji.
Naposledy upravil(a) michan dne 14/3/2011, 07:08, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6829
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XI.díl. Operace Husky, Sicílie 1943. Č 18.

Abychom si mohli popsat působení německých parašutistů z 11. leteckého sboru generála Studenta, kteří byli na Sicílii použiti jako pozemní vojsko ( na Sicílii seskočili jako parašutisté) a abychom mohli popsat nejen slíbené boje u mostu Simeto, musíme si říci vývoj a reorganizaci německého parašutistického vojska z podzimu a zimy 1942.
V článku Č 11 jsme si již část řekli:
„Na jih Francie pak byly přesunuty 1. a 2. výsadková divize z 11. výsadkového sboru generála Studenta (což bylo celkem 30 000 perfektně vyzbrojených a vycvičených parašutistů, kteří byli ve velké většině vyzkoušeni v boji a hovořilo se o nich jako o nekvalitnější a nepohyblivější záloze celého německého OKW. Německá 1. parašutistická divize vznikla v listopadu 1942 ze 7. letecké divize a 2. parašutistická divize pak vznikla koncem ledna 1943 ze zbytků parašutistů, kteří zůstali v Německu a neodjeli do Afriky a z částí 5. parašutistického pluku, které také již neodjely do Afriky. Štáb 11. výsadkového sboru generála Studenta byl v Nimes na jihu Francie).
Německý 11. letecký sbor generála Studenta měl provést, v případě vylodění Spojenců na Sardinii, nebo Sicíliii, s oběma divizemi protiútok ze vzduchu.
Tady je ještě nutno říci, že za 2 roky, které uplynuly od parašutistického výsadku na Krétě, viz zde Č 1 až 33:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=134
bylo v německém parašutistickém vojsku již vyřešeno mnoho problémů, jako např. seskok „muže se zbraní“ (všichni parašutisté již měli samopaly, které měli sebou v době seskoku). Němečtí parašutisté již také mohli sebou vézt dokonce i těžké minomety.

Když nastala noc na 10. červenec 1943 a ve francouzském velitelství německého 11. leteckého sboru bylo oznámeno, že na Sicílii shodili Spojenci své výsadkáře a přistávala vzdušně-výsadková vojska, byl okamžitě vyhlášen u 11. leteckého sboru poplach.
Generál Student, jako velitel 11. leteckého sboru, navrhl okamžitý protiútok vzdušně-výsadkových jednotek, což tehdy znamenalo nasadit 1. a 2. parašutistickou divizi, tedy 30 000 perfektně vycvičených, bojem vyzkoušených, vybraných parašutistů. Generál Student chtěl s těmito muži seskočit do spojeneckých přistávacích zón a rozbít anglo-americká vojska zevnitř, a to v době kdy budou nejslabší – kdy mají prakticky starosti jen o sebe.
Německé velení návrh generála Studenta opakovaně odmítlo, jako příliš odvážný.
Němečtí parašutisté museli ještě celý 10. červenec 1943 zůstat v pohotovosti. Pro německé parašutisty 11. leteckého sboru to bylo strašné čekání na bojovou akci, neboť každý z parašutistů dobře věděl, že čím dříve by zasáhli do boje, tím větší úspěch by v něm měli. Trpělivost každého německého parašutisty byla vystavena velice tvrdé zkoušce.
A tak až kolem poledne 11. července 1943 dostal generál Student rozkaz přepravit ještě odpoledne a to jen 1. parašutistickou divizi po skupinách do Itálie.

Tady by bylo dobré si říci, jaké složení měla německá 1. parašutistická divize, použitá po seskoku na Sicílii v obraně, jako pozemní vojsko.

Organizace německé 1. parašutistické divize k 15. březnu 1943.
Velitel divize: generálporučík Heidrich.

Štáb:
Ia (operační důstojník): major Heckel.
Ib (organizační důstojník): kapitán Stangenberg.
Ic (zpravodajský důstojník): nadporučík Treiber.
Lékař divize: vrchní štábní lékař (major) dr. Eiben.
Divizní intendant (nebo také ubytovatel): vrchní štábní intendant podplukovník dr. Ehlers.

1. parašutistický pluk.
Velitel: plukovník Karl Lothar Schulz.


I. prapor: major Werner von der Schulenburg.
II. prapor: major Gröschke.
III. prapor: major Becker.

3. parašutistický pluk.
Velitel: plukovník Heilmann.

I. prapor: major Böhmler.
II. prapor: kapitán Foltin.
III. prapor: major Kratzert.

4. parašutistický pluk.
Velitel: major Grassmel.

I. prapor: kapitán Beyer.
II. prapor: kapitán Hübner.
III. prapor: kapitán Meyer.

1. parašutistický dělostřelecký pluk.
Major Schram.

I. dělostřelecký oddíl: kapitán Scheler.
III.dělostřelecký oddíl: kapitán Tappe.

1. parašutistický ženijní prapor.
Velitel: kapitán Frömming.


1. parašutistický protitankový oddíl.
Velitel: major Brückner.


1. parašutistický kulometný prapor.
Velitel: major Schmidt.


A nyní zpět do Francie.
Ještě 11. července 1943 odletěl generálporučík Heidrich, velitel 1. parašutistické divize, se svým malým velitelským štábem přímo do Frascati u Říma, do hlavního stanu německého vrchního velitelství „Jih“ maršála Kesselringa.

Německá 1. parašutistická divize byla rozdělena na 4 skupiny, které se měly postupně přemístit do Itálie.
Které to byly?

1. skupina: 3. parašutistický pluk plukovníka Heilmanna, který vystartoval o něco později z Avignonu a Tarasconu k letu do Itálie. Pak hned následoval 1. parašutistický kulometný prapor, 1. parašutistický ženijní prapor a část 4. parašutistického pluku podplukovníka Walthera a část jednotek dělostřeleckého a protitankového oddílu.
Při mezipřistání v Římě bylo rozhodnuto, že Heilmannova 1. skupina seskočí odpoledne 12. července, jako první vlna na rovině u Catanie a pak tam budou postupně zaslány další tři skupiny.
2. skupina: 1. parašutistický kulometný prapor a spojovací rota divizního zpravodajského oddílu.
3. skupina: ženisté, 1. protitankový oddíl, 4. parašutistický pluk.
4. skupina: 1. parašutistický pluk, 1. parašutistický dělostřelecký oddíl.

Generálporučík Heidrich, velitel 1. parašutistické divize, dal vlastně svým názorem plukovníku Heilmannovi, veliteli 3. parašutistického pluku úkol, že by měl nepřítele zahnat zpět do moře.
Oficiální úkol však pro spojovací rotu zněl – Vybudovat spojení v co nejkratším čase!!

Pak se kapitán Stangenberg, důstojník ze štábu 1. parašutistické divize a operační důstojník polního maršála Kesselringa a kapitán Specht jako hlavní ubytovatel 1. parašutistické divize odebrali na letiště, kde nastoupili do He 111, které je přepravilo na Sicílii.
Úkol kapitána Stangenberga zněl – najít místo seskoku na Sicílii pro 3. parašutistický pluk, který se při svém příletu na letiště Flumicino na Sicílii dostal přímo do náletu Spojenců.
Také kapitán Stangenberg, když přijel do prostoru jižně od Catanie, se dostal do náletu Spojenců. Musel se ukrýt v úzké rozsedlině na okraji olivového háje. Později se vrátil do Catanie, kde se nechal radiem spojit s velitelem 1. parašutistické divize generálporučíkem Heidrichem, kterému řekl, že již místo přistání pro 3. parašutistický pluk našel. Poloha byla sdělena i veliteli 3. parašutistického pluku plukovníku Heilmannovi, který byl v té době připraven odstartovat na Sicílii. Než měli parašutisté přistát, zajišťoval kapitán Specht všechna možná motorová vozidla, která nechal dopravovat do Catanie, aby je tam po seskoku mohli němečtí parašutisté využít. Vše probíhalo skvěle a velitel 1. parašutistické divize generálporučík Heidrich tak mohl generálu Studentovi, veliteli 11. leteckého sboru oznámit, cituji:

„Přistávací plocha na linii Stazione di Passo-Martino. Posílení ‚Skupiny Schmalz‘ z divize ‚Hermann Göring‘.“


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu
www.Palba.cz
je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S. a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S. a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění a diskusi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=112
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“