ÚVOD.
Výsledek se dostavil postupně a tak jste měli možnost zde na Palbě prostudovat tyto práce:
Dlouhá cesta k Velké válce, která se nachází zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3637
Dále jsem se pokusil popsat první boje rakousko - uherské armády proti Rusku. Tato práce je tady: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3679
V další části tohoto cyklu jsem se věnoval bitvě u Tanenbergu. Ta práce se mi osobně líbí a zde je pokud ji chcete prostudovat: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3573
Nakonec jsem vypracoval práci, kde jsem se věnoval první bitvě u Yper. Kdo chce, najde ji zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3650
Dlouho jsem se ale nemohl dostat k poslední práci tohoto cyklu a to k popisu bojů, ke kterým došlo při zahájení války Rakousko- uherské monarchie proti Srbsku. Ne, že bych neměl potřebné podklady. Ne, že bych neměl čas. Nechtělo se mi do toho z důvodů, které jsou spíše osobní. Kampaň, kterou Rakousko – uhersko rozjelo proti Srbsku, mu nikdy v hodnocení dějin nebude přičtena k dobru a už vůbec nebude řazena mezi úspěšná vojenská tažení. Jako člověk, který stařičkou monarchii má v jisté úctě a považuje ji za stát hodný pozornosti, se prostě těžko smiřuji s tím, že se pustila do tak šíleného dobrodružství, které nakonec způsobilo její zánik. Ale nakonec jsem se do té práce pustil. Nyní máte možnost posoudit, jak dobře nebo špatně jsem se zhostil tohoto podjetí.
Samotná první balkánská válka začala 9. října 1912 poté, co Turci odmítli ultimátum spojeneckého svazu, který požadoval autonomii pro křesťanské oblasti v Turecku. Proti méně početné, demoralizované a hůře vyzbrojené turecké armádě, dosáhli spojenci rychle několika úspěchů. Bulhaři zvítězili na přelomu října a listopadu 1912 v bitvách u Kirk-Kilisse a Lüleburgasu, Srbové a Černohorci oblehli Skopji, Bitolj a Skadar, Řekové v listopadu dobyli Soluň. V důsledku tlaku londýnské konference velvyslanců velmocí, uzavřely válčící strany 3.prosince1912 příměří. V lednu 1913 se v Turecku dostal k moci mladoturecký režim, který příměří odmítl, další vojenské neúspěchy však přinutily Turky k jednáním. 30.5.1913 byla v Londýně podepsána mírová smlouva, v níž se Turecko vzdalo všech území západně od linie Enos – Midia a nároků na Krétu. Velmocím připadlo rozhodnutí o statusu Albánie. Nakonec byla vyhlášena její nezávislost a nezávislost ostrovů v Egejském moři. Snaha o přerozdělení dobytých území vedla záhy ke druhé balkánské válce.
Rakousko začalo jednat – cítilo možnost nárůstu sil Srbska a tím i přímého ohrožení. Zásadní je, že 8. prosince 1912 císař Vilém II. před svými vojenskými špičkami prohlásil, že Rakousko musí proti Srbsku zasáhnout. Pokud to neudělá, ztratí moc nad jižními Slovany žijícími na území monarchie. A přímo řekl, že pokud by Rusko poskytlo pomoc Srbsku, válka by pro Německo byla nevyhnutelná. Zde vkládám tento zajímavý výpravný obrázek: Vidíme na něm srbský pěší útvar před bitvou u Adriapole, v první balkánské válce.
Druhá balkánská válka byla ozbrojený konflikt mezi Bulharskem a ostatními balkánskými státy v roce 1913. Koalice Srbska, Řecka, Bulharska a Černé Hory sice v první balkánské válce porazila Turecko a získala řadu území, postupně však narůstaly spory mezi Srbskem a Řeckem na jedné a Bulharskem na druhé straně a týkaly se především Makedonie. V červnu 1913 Srbsko a Řecko uzavřely tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. 29.6. vydal bulharský car Ferdinand rozkaz k útoku na srbsko - řecké pozice v Makedonii. Bulhaři doufali, že jejich příchod zde vyvolá povstání, které jim umožní získat celou Makedonii. To se nestalo a proti Bulharsku se rychle vytvořila nová koalice – Srbsko, Černá Hora, Řecko, Rumunsko a Turecko. Bulharská armáda zpočátku dosáhla vítězství nad Srby u Udova a nad Řeky u Gevgelije, následné protiofenzívě spojenců, ale nedokázala ani zabránit ani čelit. 29.července 1913 Bulharsko kapitulovalo a 10.srpna byla podepsána mírová smlouva v Bukurešti. Na jejím základě Bulhaři přišli nejen o zisky z první balkánské války - bulharská část Makedonie připadla Řecku a Srbsku, ale i o část svého původního území. Šlo o Dobrudžu a ztratilo ji ve prospěch Rumunska. Porážka Bulharska způsobila, že se tento stát začal stále více orientovat na mocnosti Trojspolku stejně jako Turecko. A také to značilo, že Srbsko v Bulharsku moc populární nebylo.
Nejhorší bylo, že vládci obou hlavních zemí, které si válku přály nejvíce, tedy Rakousko –Uherska a Německého císařství, ztratili kontrolu nad svými vojáky. Ti byli odhodláni válku zahájit i za cenu změn na trůnech. Důkazem by mohlo být jednání Hötzendorfa a Moltkeho dne 12. května v Karlových Varech. Zde Moltke jasně řekl, že není možné válu dál odkládat. Každý měsíc odkladů znamená posilování protivníků. A už 20. května řekl Moltke státnímu sekretáři, že do tří let bude Rusko přezbrojeno a získá natolik velkou sílu, že je nutná co nejrychleji zahájená preventivní válka. Nebudeme se dále věnovat všem peripetiím, které dovedly Evropu a svět k Velké válce. O tom jsem zde, jak je nahoře uvedeno, napsal dost. Pro nás a tuto práci je důležité, že ta poslední osudová jiskra zaplála dne 28. června roku 1914 v Sarajevu.
Zde rukou atentátníka zahynul následník trůnu František Ferdinad d´ Este s manželkou, Žofií Chotkovou. Tato vražda, která poskytla Rakousku potřebnou záminku, byla jednou z největších dějinných ironií a dokonalou ukázkou hlouposti srbských nacionalistů.
Slovanští nacionalisté, kteří tohoto muže a jeho manželku zabili, si za oběť vybrali pravděpodobně jediného svého příznivce v rakousko-uherské dynastii. Jeho snem byla nová říše, založená nikoliv na poddanství, ale na dobrovolné federaci. Ale i to mohlo hrát svoji roli - pro tyto kruhy totiž byla možnost samostatné národní existence více, než federace. Ale nic na tom. Řekl bych, že smrt následníka trůnu, tohoto enfant terrible - zlobivého dítěte, se rakouské vládnoucí dynastii hodila. Alespoň způsob zajištění jeho bezpečnosti v rizikové oblasti a snaha o vyšetření události o tom ledacos napovídají. Na druhou stranu tato vražda otřásla celou Evropou. Přece jen královské, carské a císařské rody nebyly na takové vraždění svých příslušníků zvyklé, snad jen v Rusku to bylo poměrně časté. Jen Rakousko zůstalo v klidu, alespoň navenek, a srbský tisk jásal. Ale srbská vláda, vyčerpaná vedením dvou válek, ze všeho nejméně potřebovala otevřený konflikt s Rakouskem, které se hledáním záminky k napadení svého obtížného souseda, netajilo.
Rakouský vyšetřovatel Wiesner oznámil své vládě, že neexistuje jediný důkaz, že by srbská vláda na atentátu měla nějaký podíl. Dokonce prohlásil, že nenašel jediný důvod, proč si to myslet. Bohužel rakouská vláda nečekala na nic a rozhodla se okamžitě. Nový ministr zahraničí, hrabě Berchtold, už druhý den po atentátu prohlásil před nejbojovnějším náčelníkem generálního štábu v celé Evropě, tedy před Konradem von Hötzendorfem, že je zde čas vhodný pro konečné a trvalé vyřešení otázky Srbska. Nikdo na světě neslyšel tato slova raději než Hötzendorf. Brzdily ho ale dvě věci:
- odpor hraběte Tizsi, který prohlásil, že to není právě nyní rozumné – důvod k válce si lze najít v případě Srbska kdykoliv bude potřeba
- bylo potřeba si zajistit podporu Německa. To mělo v případě potřeby zajistit pomoc v bojích proti Rusku.
Proto ti dva, tedy Berchtold a Hötzendorf, donutili císaře podepsat memorandum pro německou vládu a připojit osobní dopis.
Německý císař nepotřeboval moc k tomu, aby se dostal do válečnické nálady. Byl přesvědčen, že je potřeba Srby odklidit z cesty, aby bylo možno zajistit v Evropě klid. Proč najednou měl císař bojovnou náladu? Asi to nebyla až tak nálada válečníka, jako obava o jeho trůn, který se pod tlakem bojovných generálů otřásal. Měl strach, aby nebyl obviněn ze slabosti. Dále si myslím, že byla pobouřena královská krev. A jako poslední důvod bych viděl, že se nedokázal přenést přes smrt Františka Ferdinanda, který byl jeho osobní přítel. Jeho rozhodování bylo krátké. Od 30. června do 5. července. Potom byl Rakousku předán dopis, ve kterém bylo oznámeno, že Rakousko se může spolehnout plně na bezvýhradnou podporu Německa. Dále pak bylo uvedeno, že nebudou připuštěny žádné průtahy, pokud by mělo dojít k válce Rakousko-Uherska s Ruskem. Dopis obsahoval i důležitou informaci, že Rusko na válku v této době připraveno není, zatímco Německo už je.
Německá vláda se intenzivně snažila, aby pro případ války měla zajištěnu podporu více zemí. Šlo o Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Itálie neměla být do vypuknutí nepřátelství vůbec informována. Ale Rakousku bylo dáno jasně na vědomí, že cesta zpět už nevede.
A ministr Berchtold pokračoval. Podpora Německa byla zajištěna. Bylo tedy načase napsat takové ultimátum, aby ho Srbsko nemohlo přijmout. Jeho text je zde na Palbě.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3549
Militantní kruhy u vídeňského dvora chtěly této, podle nich velmi příznivé situace, využít k vojenskému zásahu proti Srbsku. Leopold hrabě Berchtold sepsal nechvalně proslulé ultimátum Srbsku, které bylo druhé straně předáno 23. července 1914. Zde by bylo dobře uvést, že tento muž nebyl jen tak někdo a byl osobností v českých zemích velmi známou. Pocházel z původně tyrolského rodu, který se v 17. století usadil na Moravě a postupně se rozšířil i do Čech. Z rodu pocházel Bedřich Berchtold z Uherčic, který patřil v době národního obrození mezi významné české vlastence a podílel se na založení Národního muzea v Praze. Leopoldův stejnojmenný praděd se významně angažoval ve zdravotnických a sociálních aktivitách.
Ultimátum, mimo jiné, požaduje komplexní zákaz propagandy proti Rakousku – Uhersku, což bych třeba i pochopil. Ale třeba požadavek, aby Rakousko mohlo určit, které důstojníky musí Srbsko propustit - to už je do nebe volající drzost. Ultimátum bylo srbské vládě předloženo v 18.00 hod dne 23. července 1914. Jeho obsah je opravdu neuvěřitelně drzý. Hlavně požadavek na možnost rozmístění vlastních důstojníků v Srbsku, je už tlak na samostatnou podstatu svéprávnosti suverénního státu. Stanovených 48 hodin - pouze - na jeho přijetí je i na tehdejší tvrdé mravy nesmysl a podraz.
Dva nevojenští aktéři rozpoutání světové války: Ten, na prvním obrázku, je osobnost, která v době popisovaných událostí vládla Rakousko-Uhersku. Jeho veličenstvo císař František Josef I. Na druhém obrázku je osobnost dnes už málo známá. Je to ministr zahraničních věcí Leopold hrabě Berchtold.
Hned druhý den Německá diplomacie poslala do Petrohradu, Londýna i Paříže ostré nóty, které praví, že tyto požadavky jsou rozumné a oprávněné. Nóty Němci napsali, aniž by to ultimátum četli. Rekce byla taková jaká se dala čekat. V Londýně a Paříži ztratili řeč- takovou nehoráznost dlouho neviděli a v Rusku se generalita i car rozčílili.
Krátce před vypršením ultimáta ho ale Srbové přijali. To ukazuje na vysoký stupeň realismu. Přesto, aniž by ho velvyslanec četl, přerušil diplomatickou práci a odjel ze země. O tři hodiny později byl vydán rozkaz k mobilizaci rakousko - uherské armády proti srbské frontě.
Málokdy se některý stát ve prospěch zachování míru ponížil tak, jako to udělalo Srbsko. Odmítlo pouze ty dva body, které se přímo dotkly podstaty jeho svéprávnosti a sám německý císař napsal, že tato reakce Srbska značí, že jakékoliv důvody k válce mizí. Dokonce naznal, že na základě toho, co se děje, by on sám nevydal pokyny k mobilizaci. Přesto ale navrhne, aby Rakousko část Srbska obsadilo až do faktického splnění svých požadavků. To by byl čin, který by ale Rusko nedokázalo přijmout.
Zde se podíváme na dva hlavní nevojenské aktéry na straně Srbska.
Ten první obrázek ukazuje srbského krále Petera I. Karadjordjeviće a ten druhý ukazuje jeho pravou ruku, premiéra srbské vlády Nikolu Pasiće. Jejich uvážlivost a odvaha přijmout ultimátum mohla válku zastavit.
Ale škoda už se stala a nešla napravit. Výše uvedené nóty do Ruska, Francie a Británie způsobily, že Rusko okamžitě dostalo ujištění o francouzské podpoře. A Londýn se dostal pod tlak aby vyjádřil solidaritu. Ten se tomu vyhnul. Nechtěl katalizovat válečné přípravy jak v Rusku tak i v Německu a Rakousku. A to přesto, že Londýn, který se marně snažil aby Rakousko tu nesmyslnou 48 hodinovou lhůtu prodloužilo a doufal, že mu k tomu Německo pomůže, byl hluboce zklamán. Německo troubilo na válečné trubky a bylo k tomu povzbuzeno přesvědčením, že Británie zachová za případné války neutralitu.
Ale zpět. Srbsko mezitím pochopilo, že asi není vyhnutí a ve tři hodiny odpoledne dne 25. července 1914 zahájilo mobilizaci. A tři hodiny nato odpovědělo na to nesmyslné ultimátum. Ale my už víme, že Rakousko – uhersko tato odpověď nezajímala. Ten samý den došlo ještě k jedné události, kterou lze považovat za komickou vložku. Nějaký aktivní budapěšťský policajt zatkl pro nic a zanic srbského náčelníka generálního štábu generála Putnika i s manželkou. Ten se přes Budapešť vracel z pobytu v českých lázních. Rakouského císaře tento vysloveně hloupý krok rozčílil a nařídil okamžité propuštění a vypravení zvláštního vlaku, který rozzlobeného generála dovezl do Bělehradu.
28. července 1914 se zastavil čas pro mír. V 11 hodin se stalo to, že do Srbska bylo telegraficky doručeno vyhlášení války. A ministr Sazonov který chtěl jednat přímo s Berchtoldem byl odmítnut s tím, že není čas na jednání, je přece vyhlášena válka. Rakouský spěch na vyražení do války je až směšný. Bylo totiž jasné, že dříve než 12. srpna nebude možno uvést armádu do pohybu.
Do boje ale velmi rychle zasáhlo rakousko-uherské námořnictvo. Monitory dunajské flotily začaly podnikat nájezdy na Bělehrad. Srbsko tak dostalo 19 dní čas na vlastní přípravy. Spěch měl ale jedinou příčinu. Mohlo by se stát, že pod přímými mírovými aktivitami států Dohody by mohla nastat situace, že by za pár dní nebylo možno válku vyhlásit vůbec. Berchtold dokonce šel tak daleko, že falšoval informace pro vlastního císaře tím, že do nich vepsal větu o napadení rakouských pohraničních sil Srby. Jakmile měl jeho podpis na deklaraci o vyhlášení války, tak tu větu zase vymazal.
V tento den pak bylo vydáno prohlášení „Mým Národům“. My na Palbě ho známe z této práce:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2956
Od tohoto momentu se už události řítí do válečné katastrofy. Celý proces byl podporován psychózou vojenské nezbytnosti. Posledních 20 let generální štáby budovaly svoje armády do podoby obrovitých celků. Byly těžkopádné a jakmile se jednou dala mobilizace armád do pohybu, bylo obtížné ji zastavit. Jejich mobilizace a jejich nasazení do akce podle připravených plánů se od sebe nedaly oddělit bez možnosti neuvěřitelného chaosu. Generální štáby měly jedinou starost – jak ty svoje kolosy uvést do chodu. A k tomu je ovládal strach, že v narůstání síly budou předstiženi protivníkem.
Tak jako v Rakousku tak i v Rusku a nově i v Německu byly veškeré mírové snahy státníků vystaveny protitlaku generálů. A politici nedokázali odolat hrozbám o strašných následcích pokud nebudou jejich doporučení vzata v potaz. Berchtolt a generalita Rakousko-uherské monarchie už svoji slávu iniciátorů války měli. Jako v druhé zemi jestřábci uspěli v Rusku. Rakouské vyhlášení války tam zlomilo morální vaz Sazonovovi – ten podléhá a po chvilkovém trvání na pouze částečné mobilizaci podléhá tlaku a Rusko rozjede plán plné mobilizace. Stane se tak 30. července 1914. Do zbraně mělo být povoláno až 6 000 000 vojáků. Ruská armáda mobilizovala a zahájila přesuny do pohraničních postavení a opevněných prostorů.
Německý císař napoprvé nátlak vojáků odmítá. Má obavu, že vojenská akce Rakouska ho postaví do role spoluviníka vypuknutí války a zároveň by jej a jeho zemi mohla dostat do války s Anglií. Takže mobilizace se nekoná, naopak se jedná s Británií o neutralitě. Německo dokonce nabízí, že na základě války nebude anektováno francouzské území, ale že není možno zaručit nezabrání francouzských kolonií. Británie odmítá ale je ochotna být zprostředkovatelem jednání Vídně se Srbskem a případně i Ruskem. Císař tedy telegrafuje carovi, že se snaží Vídeň přesvědčit k vyjednávání. Car je potěšen a navrhuje celý srbsko - rakouský spor předat tribunálu do Haagu. To císař prohlásí za blbost ale posílá další telegram a navrhuje Rusku zastavit mobilizaci. A car vyděsí svůj generální štáb – ruší předchozí pokyny a nařizuje zastavit úplnou mobilizaci a přejít k mobilizaci částečné. Zdá se, že se chtěl pokusit se svým „bratrancem Willim“ pokusit domluvit.
Okamžitě se dostává pod těžký tlak svých generálů. Zbaběle se před nimi schovává, ale nakonec vyděšen jejich pohrůžkami a uchlácholen ujištěním, že před dějinami zůstane čistý podléhá, a mobilizace má opět zelenou. 31. července je carský mobilizační výnos zveřejněn. Od tohoto momentu už je vliv státníků na dění v Evropě jen iluzorní. Situaci mají v rukou generální štáby. A to platí už i pro Německo. Zde 30. července 1914 Moltke, náčelník generálního štábu posílá rakouskému protějšku zprávu, kde mu oznamuje, že jedině evropská válka může Rakousko a jeho monarchii zachránit. A také to, že Německo a jeho armáda budou Rakousku a jeho armádě stát po boku tak dlouho, jak jen to bude nutné. Zároveň posílá zásadní výzvu Konradovi von Hötzendorfovi – je třeba zahájit mobilizaci proti Rusku. Dále ujišťuje že Německo bude mobilizovat a že je potřeba Itálii přesvědčit., aby splnila svoji povinnost spojence.
Když do Berlína dorazila zpráva o ruské mobilizaci, Německo vyhlašuje stav válečného nebezpečí, které je první krok mobilizaci. A okamžitě vyráží ultimata do Ruska i Francie aby se okamžitě zastavily jejich válečné přípravy a by neprodleně informovaly Berlín, že se tak stalo. Ale tyto činnosti nešlo zastavit jen tak. Výsledek byl ten, že dne 1. srpna 1914 bylo do Petrohradu doručeno německé vyhlášení války. A v ten samý den začala německá mobilizace.
Francie čestně dodržela závazky, které jí plynuly ze spojenecké smlouvy, která trvala od roku 1894. 30. července dostává na tři miliony francouzských mužů povolávací rozkazy. Všemi zúčastněnými zmítaly strach a pochybnosti. Chtěli válku ale na druhou stranu se báli protivníků. Například se dá říci, že:
- Rakušané se báli Srbů - byli to zkušení a odhodlaní válečníci a jejich síla po obou balkánských válkách narostla.
- Němci se báli Rusů - ti se poměrně rychle vzpamatovali z porážky u Port Arturu. Přitom ale neváhají a posílají ultimátum do Paříže, Za 18 hodin chtějí odpověď, že se Francie zdrží jakýchkoliv akcí v případě rusko – německé války. A ultimátum obsahuje i větu, že vyhlášení mobilizace bude považováno za nepřátelský akt a bude znamenat válku.
1. srpna 1914 pak Francie vyhlásila mobilizaci a tím se okruh možností jak válku zastavit uzavřel. A dne 3. srpna Německo vyhlásilo válku Francii.
Jedině Británie zatím neřekla na rovinu, zda se války účastní nebo ne. Francie se tím dostala do těžké situace – ale pomohli sami Němci. Dlouho připravené ultimátum určené belgické vládě bylo doručeno. Belgie jeho obsah odmítla - své území nenechá použít bez boje jako základnu pro útok na Francii. Británie se tak dostala do situace kdy musela reagovat a tak se také stalo. Když ráno 4. srpna 1914 zahájila německá armáda invazi do Belgie, do Berlína přišlo britské ultimátum, které ten samý den večer vstoupilo v platnost. Británie a Německo byly také ve válce. Jediná Itálie již 31. července vyhlásila neutralitu a tak se z počátečních válečných kroků vyvlékla. Zde je výchozí mapa Evropy v roce 1914.
Srbský premiér Nikola Pašić po přečtení zprávy o vyhlášení války prorocky zvolal: