Vojenské události spojené s druhým stavovským povstáním
Napsal: 24/1/2010, 19:24
Po bouřlivém období husitských válek, které způsobily v zemích Koruny české obrovské materiální, lidské, sociální a náboženské škody, zaznamenávají České země nečekaně dlouhý čas náboženské snášenlivosti. V zemi se prosadil stavovský model státu, v němž se panovník dělil o politickou moc se stavy. Města se vzdala svých středověkých privilegií a šlechta souhlasila s jejich zastoupením na sněmu.
Roky běží a najednou se píše se rok 1526 a po katastrofě v bitvě u Moháče a smrti českého krále Ludvíka Jagelonského zahynulého v této bitvě při pokusu opustit bojiště, je českými stavy zvolen za nového panovníka rakouský arcikníže Ferdinand I., člen početné habsburské dynastie. Tento muž byl obratný politik, usilující o posílení centrální moci a oslabení vlivu stavů. Logicky se jeho kroky a kroky jeho nástupců střetly se snahami českých, moravských a slezských stavů uchovat si rozhodující politický vliv a tím pádem i politickou a ekonomickou moc. Tento latentní rozpor se projevoval ve dvou rovinách:
Primo: v rovině politické, z jiné mé práce víte, že v roce 1547 potlačil Ferdinand první protihabsburský odboj české šlechty a měšťanstva,
Secundo: v rovině náboženské, kdy se stavy snažily získat od Habsburků potvrzení konfesních svobod.
Maxmilián II. Habsburský, byl císař římský a mimo jiné král český - byl korunován roku 1562, který se vlády se ujal po smrti svého otce Ferdinanda I. 27. července 1564. Maxmilián II. roku 1575 vyslovil ústní souhlas s textem takzvané České konfese. Jejího písemného schválení dosáhly stavy až v roce 1609 majestátem císaře a krále Rudolfa II. Katolicky zbožný a podivínský panovník tak v rozporu se svým niterným přesvědčením legalizoval v Českém království rozsáhlou náboženskou svobodu, která neměla v tehdejší Evropě obdobu. Vydání Rudolfova majestátu situaci bohužel nezklidnilo, protože nespokojení a jako vždy bojovní katolíci tento čin chápali jako porážku, kterou jim způsobil jejich vlastní člověk.
Napětí mezi evangelickými stavy a katolíky vyvrcholilo v roce 1618. Oficiálně psané dějiny další vývoj popisují tak, že po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš opět snaží upevnit pozici katolické církve, která byla potlačena Rudolfovým majestátem. Dochází k zavření protestantských kostelů v městě Broumov a dokonce zbourání kostelu v Hrobu. Napětí českých stavů přeteklo 23. května 1618, kdy na Pražský hrad nespokojení stavové vedení Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova přitáhli na Starý královský palác do tehdejších místodržitelských kanceláří a požadovali vysvětlení po Adamu Michnovi z Vacínova, který však nebyl přítomen.
Proč to popisuji? To všechno se jistě v nějaké podobě stalo, ale dějiny díky našim národním buditelům mají tendenci ukazovat jen jednu stránku věci. Johanova práce ukazuje i jiný pohled. Není poplatný tomu co nás učili ve škole a je vstřícný k našim rádoby nepřátelům, ale je zcela jistě pravdivý. Ale já už se od politiky obrátím k bojovým akcím.
Vztek stavů se proto obrátil na přítomné dva místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Místodržící byli přitisknuti ke zdi, po chvíli shledáni vinnými a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 15 metrů nad zemí. První letěl Bořita a hned poté byl vyhozen Slavata, který si při pádu těžce zranil hlavu o římsu. Nakonec asi jen díky setrvačnosti byl vyhozen i naprosto nevinný písař Fabricius. Všichni tři přežili, neboť pod okny paláce bylo údajně „nastláno“ listinami a jiným neřádstvem. Postiženým se sice nic moc nestalo, ale to nebylo podstatné. Konflikt mezi českými nekatolickými stavy a Habsburky vzplál plnou silou a díky střetu mocenských zájmů evangelíků a katolíků přerostl v dlouhodobé evropské střetnutí, kterému dnes říkáme třicetiletá válka. Toto období trvalo od roku 1618 až do roku 1648.
Tato válka Evropu těžce poškodila a když byla vestfálským mírem ukončena, začalo sčítání škod. Válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužské populace to bylo někde až padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, v kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na necelých 2 500. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu.
Součástí třicetileté války byla i série ozbrojených střetnutí, které vybojovaly vojska najatá českými stavy a jejich spojenci a vojska, která bojoval za katolíky pro císaře. Z těchto ozbrojených střetnutí se do obecného povědomí dostala pouze bitva na Bílé hoře. Cílem této práce je, vytvořit ucelený přehled těchto bojů a pokusit se tyto bitvy popsat natolik, aby ze svého skoro zapomenutí vystoupily a zaujaly své místo v cyklu o našich dějinách, který na Palbě zpracovávám.
Bitvy které do tohoto lze zahrnout jsou v zásadě tyto:
A-/ Obléhání Plzně ve dnech 19. září 1618 až 21. listopadu 1618. Je to první bitva kterou lze zaznamenat. Generál dělostřelectva ve službách českých stavů, Petr Arnošt Mansfeld, dobyl dobře opevněnou Plzeň.
B-/ Bitva u Lomnice vybojovaná dne 9. listopadu 1618. Šlo o vítězství stavovského vojska vedeného Jindřichem Matyášem Thurnem nad císařským vojskem vedeným Karlem Bonaventurou Buquoyem.
C-/ Bitva u Záblatí, ke které došlo 10. června 1619. Krátká bitva malých sil. Ale skrýval se za ní nečekaný strategický význam. Navíc šlo o první úspěch císařské armády v Čechách. V bitvě Karel Bonaventura Buquoy porazil Petra Arnošta Mansfelda.
D-/ Bitva u Dolních Věstonic, ke které došlo 6. srpna 1619. Opět nedlouhá bitva, ve které byl císařský velitel Henri Duval Dampierre poražen při pokusu o průnik na Moravu.
E-/ Bitva na Bílé hoře vybojovaná dne 8. listopad 1620. Byla to rozhodující bitva v té části třicetileté války, která bývá nazývána českým tažením. Celé císařsko-ligistické vojsko se postavilo proti českému. Stavovské vojsko utrpělo vážnou porážku, která předznamenala konec celého povstání.
Mimo tyto bitvy kterým se budu pokud mi to prameny dovolí budu věnovat podrobněji se v průběhu textu pokusím o biografické medailony významných velitelů a obou stranách. Dále pak se letmo podíváme na dvě obléhání Vídně vojsky českých stavů a na aktivity spojenců našich českých stavů v zahraničí a jinde na území monarchie.
Nakonec se pokusím alespoň ve stručnosti popsat poslední vojenské operace vojsk povstalých českých stavů a jejich spojenců na našem území po bitvě na Bílé hoře. Z uvedeného výčtu je jasné, že mě čeká hodně práce a vás naopak dlouhé čtení. Tato práce je součásti složitého projektu, kterým se vám spolu s Johanem pokusíme problematiku stavovského povstání přiblížit po všech stránkách. Toto je jedna z jeho částí. Johan dodal druhou. Pokud bude toto téma pro Palbu zajímavé, možná budou pokračování.
Roky běží a najednou se píše se rok 1526 a po katastrofě v bitvě u Moháče a smrti českého krále Ludvíka Jagelonského zahynulého v této bitvě při pokusu opustit bojiště, je českými stavy zvolen za nového panovníka rakouský arcikníže Ferdinand I., člen početné habsburské dynastie. Tento muž byl obratný politik, usilující o posílení centrální moci a oslabení vlivu stavů. Logicky se jeho kroky a kroky jeho nástupců střetly se snahami českých, moravských a slezských stavů uchovat si rozhodující politický vliv a tím pádem i politickou a ekonomickou moc. Tento latentní rozpor se projevoval ve dvou rovinách:
Primo: v rovině politické, z jiné mé práce víte, že v roce 1547 potlačil Ferdinand první protihabsburský odboj české šlechty a měšťanstva,
Secundo: v rovině náboženské, kdy se stavy snažily získat od Habsburků potvrzení konfesních svobod.
Maxmilián II. Habsburský, byl císař římský a mimo jiné král český - byl korunován roku 1562, který se vlády se ujal po smrti svého otce Ferdinanda I. 27. července 1564. Maxmilián II. roku 1575 vyslovil ústní souhlas s textem takzvané České konfese. Jejího písemného schválení dosáhly stavy až v roce 1609 majestátem císaře a krále Rudolfa II. Katolicky zbožný a podivínský panovník tak v rozporu se svým niterným přesvědčením legalizoval v Českém království rozsáhlou náboženskou svobodu, která neměla v tehdejší Evropě obdobu. Vydání Rudolfova majestátu situaci bohužel nezklidnilo, protože nespokojení a jako vždy bojovní katolíci tento čin chápali jako porážku, kterou jim způsobil jejich vlastní člověk.
Napětí mezi evangelickými stavy a katolíky vyvrcholilo v roce 1618. Oficiálně psané dějiny další vývoj popisují tak, že po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš opět snaží upevnit pozici katolické církve, která byla potlačena Rudolfovým majestátem. Dochází k zavření protestantských kostelů v městě Broumov a dokonce zbourání kostelu v Hrobu. Napětí českých stavů přeteklo 23. května 1618, kdy na Pražský hrad nespokojení stavové vedení Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova přitáhli na Starý královský palác do tehdejších místodržitelských kanceláří a požadovali vysvětlení po Adamu Michnovi z Vacínova, který však nebyl přítomen.
Proč to popisuji? To všechno se jistě v nějaké podobě stalo, ale dějiny díky našim národním buditelům mají tendenci ukazovat jen jednu stránku věci. Johanova práce ukazuje i jiný pohled. Není poplatný tomu co nás učili ve škole a je vstřícný k našim rádoby nepřátelům, ale je zcela jistě pravdivý. Ale já už se od politiky obrátím k bojovým akcím.
Vztek stavů se proto obrátil na přítomné dva místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Místodržící byli přitisknuti ke zdi, po chvíli shledáni vinnými a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 15 metrů nad zemí. První letěl Bořita a hned poté byl vyhozen Slavata, který si při pádu těžce zranil hlavu o římsu. Nakonec asi jen díky setrvačnosti byl vyhozen i naprosto nevinný písař Fabricius. Všichni tři přežili, neboť pod okny paláce bylo údajně „nastláno“ listinami a jiným neřádstvem. Postiženým se sice nic moc nestalo, ale to nebylo podstatné. Konflikt mezi českými nekatolickými stavy a Habsburky vzplál plnou silou a díky střetu mocenských zájmů evangelíků a katolíků přerostl v dlouhodobé evropské střetnutí, kterému dnes říkáme třicetiletá válka. Toto období trvalo od roku 1618 až do roku 1648.
Tato válka Evropu těžce poškodila a když byla vestfálským mírem ukončena, začalo sčítání škod. Válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužské populace to bylo někde až padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, v kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na necelých 2 500. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu.
Součástí třicetileté války byla i série ozbrojených střetnutí, které vybojovaly vojska najatá českými stavy a jejich spojenci a vojska, která bojoval za katolíky pro císaře. Z těchto ozbrojených střetnutí se do obecného povědomí dostala pouze bitva na Bílé hoře. Cílem této práce je, vytvořit ucelený přehled těchto bojů a pokusit se tyto bitvy popsat natolik, aby ze svého skoro zapomenutí vystoupily a zaujaly své místo v cyklu o našich dějinách, který na Palbě zpracovávám.
Bitvy které do tohoto lze zahrnout jsou v zásadě tyto:
A-/ Obléhání Plzně ve dnech 19. září 1618 až 21. listopadu 1618. Je to první bitva kterou lze zaznamenat. Generál dělostřelectva ve službách českých stavů, Petr Arnošt Mansfeld, dobyl dobře opevněnou Plzeň.
B-/ Bitva u Lomnice vybojovaná dne 9. listopadu 1618. Šlo o vítězství stavovského vojska vedeného Jindřichem Matyášem Thurnem nad císařským vojskem vedeným Karlem Bonaventurou Buquoyem.
C-/ Bitva u Záblatí, ke které došlo 10. června 1619. Krátká bitva malých sil. Ale skrýval se za ní nečekaný strategický význam. Navíc šlo o první úspěch císařské armády v Čechách. V bitvě Karel Bonaventura Buquoy porazil Petra Arnošta Mansfelda.
D-/ Bitva u Dolních Věstonic, ke které došlo 6. srpna 1619. Opět nedlouhá bitva, ve které byl císařský velitel Henri Duval Dampierre poražen při pokusu o průnik na Moravu.
E-/ Bitva na Bílé hoře vybojovaná dne 8. listopad 1620. Byla to rozhodující bitva v té části třicetileté války, která bývá nazývána českým tažením. Celé císařsko-ligistické vojsko se postavilo proti českému. Stavovské vojsko utrpělo vážnou porážku, která předznamenala konec celého povstání.
Mimo tyto bitvy kterým se budu pokud mi to prameny dovolí budu věnovat podrobněji se v průběhu textu pokusím o biografické medailony významných velitelů a obou stranách. Dále pak se letmo podíváme na dvě obléhání Vídně vojsky českých stavů a na aktivity spojenců našich českých stavů v zahraničí a jinde na území monarchie.
Nakonec se pokusím alespoň ve stručnosti popsat poslední vojenské operace vojsk povstalých českých stavů a jejich spojenců na našem území po bitvě na Bílé hoře. Z uvedeného výčtu je jasné, že mě čeká hodně práce a vás naopak dlouhé čtení. Tato práce je součásti složitého projektu, kterým se vám spolu s Johanem pokusíme problematiku stavovského povstání přiblížit po všech stránkách. Toto je jedna z jeho částí. Johan dodal druhou. Pokud bude toto téma pro Palbu zajímavé, možná budou pokračování.