PALBA.CZ

Aztécká říše - pád

Mexická konkvista - začátek:
Cortézova výprava nebyla první španělská výprava, která doplula k americké pevnině. Předešlé dvě (Córdoba 1517 a Grijalba 1518) se setkaly s mayskými bojovníky v oblasti Yukatánu, kteří jim uštědřili četná zranění. Ale přivezli cenné informace o existenci měst v kterých je hojnost zlata, takže Cortéz se vypravil na "jistotu".
Po vylodění Cortézovi výpravy na východním mex.pobřeží došlo k boji s indiány v oblasti Tabaska, kteří se nezalekli děl ani koní. Hlasitě bubnovali, troubili, hvízdali, křičeli bojový pokřik "alala alala!!!" Při střelbě z děla vyhazovali do výše trávu a hlínu, aby zmátli dělostřelce (Díaz). Bitva dopadla pro obě strany se značnými ztrátami. Po sjednání míru dostal Cortéz darem otrokyni později Španěly zvanou doňa Marina. Šlo o klíčovou osobnost jenž měla vliv na úspěch konkvisty. Doňa Marina pocházela z aristokratických kruhů. Byla znalá místních jazyků a poměrů politických, náboženských, ekonomických a dalších.
Dobyvatelům se podařilo vyjednat spojenectví s indiány z totonacké provincie, která byla ovládána Aztéky. Cortéz vedl obojetná jednání s aztéckými posly, kterým řekl, že jde navštívit aztéckého vládce Moctezumu v míru a Totonakům ze Cempoaly nasliboval, že je zbaví aztéckého útlaku. Cortéz se snažil kolem sebe šířit aureolu magické síly a božského původu Španělů. V počáteční fázi dobývání se pokoušel držet v tajnosti skutečnost smrtelnosti koní a zranitelnosti vlastních vojáků. Jak jen to šlo demonstroval sílu dělostřelectva, psychologický efekt promyšlených ukázek střelby na poselstvo Aztéků byl děsivý, stejně tak zjištění, že se aztéčtí nepřátelé přidávají na stranu dobyvatelů. Dělo indiáni popsali jako metač ohně na dřevěných mlýnských kamenech.
O všem byl včas uvědomen Aztécký nejvyšší mluvčí Moctezuma, již od prvního vystoupení Španělů na souš, díky dokonalé sítě zvědů, běžců a poslů, jenž mohli předat zprávy zapsané a zakreslené pomocí obrázků na papír a do map. Podle písemných pramenů se jevil jako nerozhodný vládce, dávající chaotické a protichůdné rozkazy. Je to dáno nejpravděpodobněji efektem zahlcení velkým množstvím informací o Španělech, kteří vedly zákulisní i otevřená jednání s aztéckými nepřáteli a Moctezumovými posli. Ať byl výsledek jednání jakýkoliv, vždy to nějakým způsobem ohrozilo stabilitu říše a neumožnilo to Aztékům otevřeně vojensky vystoupit proti dobyvatelům. Dobyvatelé byli novým faktorem, který změnili poměr sil a každý chtěl tuto změnu využít ve svůj prospěch.
Španělé začali postupovat do Tenochtitlanu 16.8.1519
s 400 pěšáky a 15 jezdci a 1300 indiánskými bojovníky z Cempoaly (Sempoaltecové), mezi nimi byli i otomijští lučištníci s 1000 nosičů nákladu. Při vstupu na území Tlaxcaly došlo k boji. Tlaxcaltéci postup konkvistadorů přes své území vyhodnotili jako nebezpečnou lest, v které měli prsty Aztékové, jejich úhlavní nepřátelé. Tlaxcalené se postavili Španělům velice ostře, protože měli vojsko velice kvalitní, organizované a v permanentní pohotovosti. Důvodem této reakce byl neustálý tlaku od Aztéků, kterému čelili po mnoho desítek let. Aztékové byli schopni s 150000 bojovníky napadnout Tlaxcaltéky kdykoliv. Tlaxcaltékům velel Xicoténcatl, měl podřízeno 5 "kapitánů" s 10000 bojovníky. Tedy celkem 50000 bojovníků (Díaz). Španělé Tlaxcaltéky porazili v několika bitvách, včetně nočního přepadu, který Tlaxcaltékům poradili věštci. Španělům se podařilo uzavřít spojenectví s Tlaxcaltéky, ve velmi krátkém čase poté co nad nimi zvítězili. Přes počáteční nepřátelství brzy tlaxcaltécké elity pochopily jedinečnou příležitost, kterou jim spojenectví s dobyvateli skýtá. Proto se Tlaxcaltéci stali největšími a nejspolehlivějšími spojenci. Možnost odplaty a porážky Aztéků, byla silnější, než odpor proti spojenectví reprezentovaný radikálním "generálním kapitánem" Xicoténcatlem (Díaz), který chtěl v boji proti dobyvatelům pokračovat, protože uštědřil konkvistadorům citelné ztráty.
Španělé obnovili postup na Tenochtitlán s posilou 1000 tlaxcaltéckých bojovníků.
Při postupu došli do města Cholula (20000 budov, šlo o významné poutní město s největší pyramidovým chrámem v mezoamerice), jenž bylo tradičním nepřítelem španělských indiánských spojenců Tlaxcaltéků. Došlo k shromáždění významných obyvatel na chrámovém nádvoří. Španělé uzavřeli vchody a indiány zmasakrovali. Důležité chrámy zapálili a povalili "modly" na zem. Když se o tom všem dostala zpráva do Tenochtitlanu, způsobila náležité zděšení. Masakru předcházel incident, kdy Tlaxcaltéci vyslali do Choluly poselstvo, aby vyjednalo průchod do Tenochtitlanu, Cholulští, jako odpověď zmrzačili posla (stažením kůže z obličeje a paží a naříznutím kloubů paží). Dle Tlaxcaltéků byli Cholulští "velmi proradní" a zřejmě ve vleku politiky Tenochtitlanu (přesná forma suverenity vůči Tenochtitlanu není zcela zřejmá) a prý chtěli Španěly ve městě pobít (údajně na příkaz Moctezumi bylo připraveno 20 000 bojovníků).
Když Španělé postupovali k Tenochtitlanu blíž a blíž, Moctezuma se je pokoušel zastavit diplomacií, pomocí zlatých darů, ale vše jen motivovalo dobyvatele k pokračování v cestě. Moctezuma se dokonce pokoušel zamaskovat jednu cestu keři a zneprůchodnit ji nástrahami, protože vedla do nestabilní provincie a Španělé by získali další spojence. Na druhé cestě údajně připravil nástrahy a chtěl dobyvatele přepadnout a zamezit jim vstoupit do Tenochtitlanu. Španělé to odhalili, podařilo se jim projít a získat další spojence.

Příchod do Tenochtitlánu:
7.10.1519 došli do Tenochtitlanu, Moctezuma je přivítal ubytoval jako své hosty. Několik dní po té byl zajat a uvězněn Cortézem v paláci. Záminkou bylo zabití španělské posádky v pobřežní oblasti na údajný příkaz aztéckého vládce (možná chtěl Španěly, pokud k tomu vydal příkaz, přinutit k návratu na pobřeží)
V tu dobu se vyloďuje na pobřeží španělská trestná výprava, kterou posílá proti Cortézovi guvernér Kuby (Diego Velázques) Je vedena P. de Narváezem (900 vojáků s toho 80 jezdců, 80 arkebuzířů, 150 střelců s kuší a děla). Cortéz nechává v Tenochtitlánu svého zástupce (P. de Alvarada) a sám vyráží s částí vojska proti trestné výpravě. Při noční bitvě se mu podaří P. de Narváeze zajmout a následně se mu podaří získat vojáky trestné výpravy na svou stranu. S posilami se Cortéz vrací zpět.
Mezi tím (20.5.1520) P. de Alvarado nechává zmasakrovat několik set údajně neozbrojených aztéckých šlechticů při slavnosti "toškatl" válečného boha Huitzilopochtliho. Nejspíše se zalekl divoce vypadajících rituálních tanců, v křesťanské Evropě nevídaných, jenž vypadaly jako uctívání ďábla. Možná se obával, že jde o předehru k povstání a chtěl preventivně zakročit. Masakr trval tři hodiny a ve své podstatě povstání rozpoutal.

LA NOCHE TRISTE - ústup:
Po masakru se Aztékové snažili zuřivými útoky Španěly pobít, po sedmi dnech přešli k obléhání a odrážení protiútoků, které trvalo 23 dní.
Cortéz se vrátil (24.6.1520) Alvaradovi na pomoc posílený o Narváezovi vojáky, lehce se probil k obklíčeným. Střelbou obléhatele rozehnal a ti se stáhli do postraních uliček. Aztékové obě síly možná nechali spojit úmyslně, nejspíše aby mohli všechny na jednou držet v obklíčení (celkem šlo o 1300 Španělů a 8000 Tlaxcaltéků. Cortéz dal přivést Moctezumu, aby uklidnil rozlícené Aztéky slovy. Moctezuma již ztratil autoritu a nejspíše byl zraněn kameny a jedním šípem, které přilétly z davu. Po několika dnech umírá na následky zranění (odmítl se nechat ošetřit, protože byl psychicky zdrcen všemi událostmi). Podle aztéckých zdrojů (Informátoři Sahagúnovi) byl Španěly zavražděn mečem do slabin. Masakr měl hrozivý dopad na aztéckou vnitřní soudržnost, vznikl chaos a teror proti Moktezumovým pohlavárům a všem kdo jen vzdáleně připomínal služebnictvo vládnoucí aristokracie. (Ovládaný lid si vyřizoval účty s vládnoucí kastou, nebo šlo o boj klanů?)
Dobyvatelé nechali zkonstruovat 4 obléhací stroje "kryté štafle". Každý byl pro 25 mužů s okénky a s otvory pro děla a střelce s kuší. (Díaz).
Španělé se snažili probít se k hlavnímu chrámu a ten zapálit 27.6.1520, což byla jediná možnost jak zvítězit v obklíčení. Použili k tomu obléhací stroj zvaný "kryté štafle". Než se dostali k chrámu, obléhací stroj byl zničen urputnými boji (Díaz). Aztéčtí bojovníci se pokusili na dobyvatele svrhnout z chrámu trámy, ale bez výraznějšího efektu. Španělům se podařilo probít a část síně s "modlami" zapálit. Tento odvážný výpad nedonutil Aztéky, aby ukončily válku, protože svým způsobem chrám ubránili.
Dobyvatelé se pokusily z města probít. Připravili si improvizované dřevěné lávky. V noci z 30. června na 1.července 1520 (tzv. Smutná noc) při těchto bojích zahynuly tři čtvrtiny Cortézovi armády. Nejvíce jich zahynulo utonutím v Toltéckém kanále a lagunách, když byli obtěžkáni zlatým lupem a výzbrojí. Ve vzniklém chaosu a tlačenici o většinu zlata přišli. Přeživší přešli po utonulých. Aztékové napadali ustupující střelbou z člunů.
Po tomto úspěchu Aztékové přestali bojovat, nepronásledovali ustupující, oslavovali vítězství a konali se oběti zajatců. Jiné zdroje tvrdí (Díaz), že napadali ustupující neustále. Španělé se sešikovali, přešli řeku a noc přečkali v otomíjském "klášteře", který byl obehnán palisádami a valem. Po ústupu Španělů, vypukla epidemie neštovic, která byla pro velké množství indiánů smrtelná.
V horách 14.7. (tzv. bitva u Otumby) bylo na ustupující připraveno mnohatisícové vojsko (Díaz). Bitva skončila vítězstvím Španělů, protože Aztéci chtěli bojovat tradičním způsobem tj. ve škadronách natěsnaných na sebe v rovinatém terénu. Dobyvatelé se řídili pravidlem největší účinnosti. Španělská jízda rozrazila útvary, pobila velitele, kteří byli již z dálky rozpoznatelní množstvím peřových ozdob (z červených per kolpíků a zelených ptáka quetzala). Vznikl chaos a následoval masakr.
Když se Tlaxcaltéci dozvěděli o ústupu z hlavního města, snažili se shromáždit posily 30000 bojovníků, ale nepodařilo se to dostatečně rychle, takže k útoku posil nedošlo.
Cortézovo vojsko po své největší porážce (ztratili 850 mužů během týdne: Díaz) obnovilo síly v Tlaxcale, posílilo o 150 mužů a 20 koní. Cortéz nechal postavit 13 brigantin, pro dobytí Tenochtitlánu. Celkem shromáždil 600 vojáků (s toho 40-75 jezdců? a 80 střelců z kuší a arkebuz) a 9 děl. Dále měl k dispozici 50000-75000 spojeneckých indiánů.
Aztékové byli schopni dát do pole 150000 vojáků.

Boj o Tenochtitlan:
Po Moctekuzomově smrti byl zvolen nový vůdce, ale ten záhy zemřel na neštovice zavlečené Španěly. Obranu Tenochtitlanu poté vedl Cuauthémoc (Kvatemotzin).
Španělé se snažili nejdříve obklíčit jezero, blokovat zásobovací cesty a také získat nové spojence z okolních měst. Při těchto bojích Aztékové zkusili zlikvidovat dobyvatele otevřením hrází, utopit je a pobít, ale neúspěšně. Došlo také k bitvě o pevnost ve skalách (u obce Yautepec), kam se uchýlila část obyvatelstva. Pevnost byla španělskými silami nedobytná, ale velmi brzy se vzdala, protože neměla zásobu vody (Díaz)
Při tažení si Aztékové dávali znamení signálními ohni o postupu dobyvatelů (Díaz).
V té době se přidává na stranu Španělů i jedno z měst trojspolku Texcoco, jehož vládce Ixtlilxócitl přijal křest. Kromě osobních důvodů ho k tomu zřejmě vedla pomsta za aztécké intriky (např. při porážce v bitvě proti Atlišku 1508, nebo Moctezumovy čistky na vlivných postech) i snaha o znovuobnovení vlivu svého města. Celkově měli do jisté míry indiáni sympatie pro španělské dobyvatele, protože předpokládali, že jim pomohou zbavit se aztéckého útlaku. Když Aztékové viděli jak se jedno město po druhém staví proti nim nabízeli daňové úlevy a všemožné vstřícné kroky, ale bylo již pozdě. Zhruba v této fázi boje začal tlaxcaltécký "radikální" vojevůdce Xicoténcatl vyjadřovat výrazný nesouhlas s dobyvateli. Nelíbilo se mu, že je nucen dělat to, co chce Cortéz, a že není brán jako rovnocenný spojenec. Cortéz to bral jako vážné ohrožení soudržnosti spojenectví a nechal jej oběsit. Údajně to tlaxcaltécká nobilita uvítala, protože se cítila být ohrožena jeho bažením po moci (Díaz).
Vlastní boj o město probíhal systematickým bořením domů, z jejichž sutí indiánští spojenci zasypávali kanály, vznikla plocha pro manévrování jízdy a pěších útvarů. Aztékové metali kameny, stříleli z plochých střech, budovali barikády, prováděli protiútoky a při útoku jízdy se stahovali dírami ve zdech do úkrytů a postraních ulic. Brzy zjistili jak dobyvatelé používají děl a kuší, začali útočit ze stran a při výstřelu se vrhali na zem a po výstřelu znovu odvážně útočili. Představa, že Španělé dobyli Mexiko, protože se indiáni báli koní, děl a střelných zbraní, není v podstatě pravdivá. Spíše to platilo pro počáteční fáze konkvisty.
Dobývání Tenochtitlánu byli "nekonečné" boje, při kterých obránci překopávali hráze, útočníci je zasypali, aby mohli postupovat. Když se obráncům podařil protiútok, opět rozkopali hráze a připravili nástrahy z kůlů proti jízdě atd. Tyto boje pokračovaly i v noci, kdy přes den úspěšně dobytá a zasypaná cesta po hrázi, byla ráno překopaná a připravená na obranu (Díaz). Aztékové drželi noční hlídky, které se domlouvaly hvizdem, měnily se po jedné čtvrtině noci a držely se od ohně v patřičné vzdálenosti, aby je nebylo možno zahlédnout, nebo zasáhnout.
Když dobyvatelé postupovali po úzkých hrázích, kde je mohli snadno napadnout Aztékové na člunech, museli boky postupujícím škadronám krýt brigantiny, které se spíše užívaly k blokování vodních zásobovacích cest. Dobyvatelům se podařilo město odříznout od přísunu potravin a pitné vody, protože přerušili městský vodovod (okolní jezero bylo slané) a obléhaní pili slanou vodu z nově vykopaných studní, protože jiná nebyla.
Některé brigantiny měly na přídi malorážné dělo (tzv. falkoneta), sváděly tuhé boje s lučištníky ve válečných člunech. Byly to různé léčky, kdy se čluny schovaly do rákosí, jiné čluny předstíraly ústup a v nejméně vhodnou chvíli (pro dobyvatele) následoval přepad skrytými silami. Aztékové také velice dobře improvizovali v novém způsobu vodního boje. Vynalezli systém překážek z kůlů ukrytých pod hladinou jezera, kam vmanévrovali brigantiny a znehybněné lodě přepadli.
Jednu z úspěšných bitev vedl pohlavár Kojovevecin (Starý vlk) s odznaky napůl orla a jaguára (patrně velel dvěma řádům současně, jaký si vrchní velitel) zahnal brigantiny dobyvatelů úspěšným protiútokem (a jednu snad ukořistil?). Celkem se podařilo ukořistit brigantinu asi třikrát (Díaz). Další vojenskou osobností, která se proslavila protiútokem válečných člunů, byl podle azt.informátorů mladý otomitl Icpapalocin (Motýl z obsidiánu).
Později španělské osádky brigantin zjistily pod jakým úhlem a jakou rychlostí najet mezi překážky, aby loď neuvízla.
Asi nejúspěšnější aztécký válečný úspěch byl, když se bojovníkům podařilo ukořistit dělo, zajmout a obětovat 53 (62-68 Díaz) Španělů a 4 koně. Hlavy napíchli na tyče, aby obránci viděli smrtelnost dobyvatelů. Psychologický efekt byl děsivý. Veterán mexických bojů (kronikář) Díaz přiznal, že od té doby se začal při bitvě bát, protože jen o vlásek unikl před sápajícíma se rukama Aztéků. Některé z obětovaných spolubojovníků znal osobně. Vždy, když se ozvaly děsivé zvuky bubnů oznamující lidskou oběť na hlavním chrámu válečného boha, se mu trauma vybavilo.

Po tomto úspěchu Cuauthémoc (azt. vládce) pomýšlel na proražení blokády. Sjednal posily s provincií, které se ještě nevzbouřily, protože jejich vládci byli klanově spřízněni. Dohodl společný útok na španělský tábor z obléhaného města z jedné strany a z druhé strany s novými posilami. Španělé se o tom včas dozvěděli a včasným protiútokem na posily s provincií se všemi svými zdravými zálohami útok překazili. Což byl velký risk, protože v táboře zbylo minimum lidí (Díaz).
Cortéz jako klíčová osoba úspěchu konkvisty byl několikrát vážně ohrožen na životě. Aztékové jej vážně zranili na hlavě. Při jiné příležitosti ho zranili na noze. Pokaždé unikl jisté smrti, protože Aztékové chtěli Cortéze zajmout živého jak bylo jejich zvykem.
Mezi Španěly byli 3-4 veteráni z Itálie, bojovali s dělostřelectvem Francouzského krále či Tureckého sultána a ti říkali, že tak zuřivou bitvu jako bylo "dotírání" Aztéků v sevřených škadronách nikde nezažili! Španělští pěšáci neměli rádi osádky brigantin, byla mezi nimi nevraživost, protože pěšáci tvrdili že odvedli náročnější práci a byli více vystaveni nebezpečí, zatím co námořníci se "vozili na brigantinách" a slízli "smetanu" měli větší podíl na kořisti, protože mohli zajímat ujíždějící aztécké pohlaváry, kteří se pokoušeli zachránit svůj život a majetek. Rivalita také byla mezi Cortézovými veterány a Narvézovými nováčky, ale nic s toho neohrozilo úspěch bojů. Cortéz dokázal veškeré náznaky rebélie (a kázeňské přestupky) ve svém táboře (hlavně mezi důstojníky) včas a radikálně řešit.
V závěrečných fázích boje, jeden veterán znalý evropských obléhacích metod, přesvědčil Cortéze, že umí vyrobit obléhací stroj, který urychlí demolici města. Cortéz mu uvěřil a nechal jej sestrojit. Po dokončení a prvním výstřelu, Španělé zjistili, že stroj je nefunkční, protože vystřelený kámen spadl kousek od stroje. Cortéz byl výsledkem "velmi rozhněván", o hádce a stroji se zmiňuje Díaz ve své kronice ale i nezávisle aztéčtí informátoři.
V těchto krizových dnech se projevila nesoudržnost a nevraživost uvnitř Tenochtitlanu. Nejen, že přišli Aztékové o velkou část spojenců a provincie jim odmítli poslušnost, ale i tlatelolčtí obviňovali Tenočky ze zbabělosti, protože např. bojovaly i ženy z Tlatelolca (měly vyhrnuté suknice, aby jim nepřekážely v běhu, měly válečné ozdoby a vrhaly kopí),a kdo viděl v boji tenočského pohlavára? Cuauthémoc osobně popravoval indiánské zajatce (a zrádce?) proříznutím břicha obsidiánovým nožem z jedné i druhé strany (Díaz). Cortéz se pokoušel tajně přesvědčit obyvatele Tlatelolca, aby zradili Tenočky (věděl o rivalitě), ale neúspěšně. Část pohlavárů se chtěla vzdát a zaplatit tribut, ale byli za zbabělost vlastními lidmi zabiti.

Konkvistadoři po těžkých bojích dobyli a zapálili hlavní aztécký chrám, který hořel několik dní. Za normálních okolností by to znamenalo konec války, ale Cuauthémoc v odporu pokračoval dál. Přes pragmatické vedení obrany Tenochtitlanu, měli Aztékové hluboce zakořeněné magické chápání války. Například: Velký bojovník "Opočcin" si oblékl šat sovy-kvecala (odznak císaře Avicocina) a s čtyřmi bojovníky udělal odvážný útok (aztéčtí informátoři), který měl budit náboženskou úctu a děs. V ruce třímal boží zbraň (náboženskou relikvii, patrně vrhací oštěp s obsidiánovým hrotem). Tento útok byl úspěšný, zajali 3 zajatce a u španělských indiánských spojenců vznikl patrně "jakýsi efekt magické hrůzy" a na jeden den přestaly boje, což na konečném výsledku nezměnilo nic. V době, kdy už bylo jasné, že město neubrání, čekali na uplynutí osmdesáti denního kalendářního cyklu, od kterého si slibovali obrat válečného štěstí na jejich stranu, proto si vyžádali před kapitulací krátké příměří.
Po porážce Tenochtitlánu se Cuauthémoc (Cuauhtemotzin- Klesajicí orel) snažil utéci v doprovodu 50 člunů naložených majetkem (Díaz) Dle indiánských informátorů naložil výkupné na čluny a jel dohodnout mír, na kterém se s pohlaváry domluvil.
Každopádně byl dne 13.8.1521 zajat posádkami španělských brigantin, tří měsíční boj končí, Tenochtitlán je dobyt a aztécké impérium zaniká. 80 dní bojů v obležení si vyžádalo 240000 mrtvých Aztéků včetně civilních obětí. Obklíčení obyvatelé města byli přinuceni z nedostatku jídla k nutričnímu kanibalismu. Díaz se zmiňuje, že po pádu města odnášeli spojenečtí indiáni kromě lupu i vyuzené kusy Mexičanů (rituální kanibalismus) patrně k slavnostním účelům pro své příbuzné, kteří se nemohli tažení účastnit. Mrtvé nebylo kam pohřbívat. Čtvrť, kde se bojovalo do posledního dne (Tlateloko) byla mrtvými těly tak poseta, že se v historii jen těžko najde srovnání. Ve městě se nedalo pro samotný zápach s rozkládajících se těl ani dýchat. Konkvistadorům se s toho dělalo mdlo a chodili s bavlněnou látkou přes tvář.

Zbraně:
zbrojnice, sklady a výroba:
Díaz popisuje že viděl v Tenochtitlánu dvě budovy, které fungovaly jako zbrojnice, a kde byli i řemeslníci.
Meč: jednoruční i dvojruční s obsidiánu, křemene nebo s pazourkovými břity, byl schopný setnout hlavu klisně, že ji zůstala viset na kůži, byl odolný proti zlomení a otupení (Díaz)
Štíty: byly malé i velké z rohože, potaženy kůží, mnohdy bohatě zdobené. Na pobřeží se používali štíty z želvoviny, jenž mohli Aztékové v omezené míře užívat (import, tribut)
mlat: nejsou mi známé žádné podrobnosti
kopí: (podle Díaze byla nebezpečnější než španělská železná). Chinantekové používali kopí delší než španělská s hrotem dlouhým jeden sáh s mnoha noži, s kterým byli schopni protnout štít (Díaz). Také se okrajově zmiňuje o oštěpech s dvěma hroty, ale přesný popis a způsob použití nepopisuje.
vrhač oštěpů: (atlatl) fungoval na principu prodloužené paže, jako střelivo se používali dřevěné ožehlé oštěpy. Nebo s kamenným hrotem.
prak: s ručně opracovanými kulatými kameny (standartizace střeliva!)
luk: nepodařilo se mi nic bližšího zjistit, jen že existovali jaké si "žoldnéřské" jednotky otomijských lučištníků, které bojovaly na obou válčících stranách. Používaly nejedovaté šípy se zubatou dřevěnou špicí, obsidiánovým hrotem, ale i s tupým hrotem (pro válečné účely, není jasné použití, zřejmě měl pouze zranit a usnadnit zajetí bojovníka)
přilba: nosili ji důstojníci (dřevěná, nebo kostěná)
brnění vatované: bylo schopné zachytit šípy. Šlo o vatované kombinézy, které se zavazovaly na zádech řemínky. Byly vycpané vlákny a chránily celé tělo, kromě nohou. Bojovník chodil naboso nebo v sandálech, které neměly ochranou funkci.
Vnější materiál brnění byla tkanina, kůže, kožešina, která mohla být pokryta peřím, ozdobami, možná i destičkami želvoviny (nemám doloženo).
Na zádech někdy nosil bojovník proutěný koš s ozdobami, nebo praporky (důstojníci)
prošívané kazajky: z bavlny, nebo kůže, namáčeli se do různých roztoků, aby ztvrdly.
rolovací kožená pavéza: jenž byla schopna zakrýt celé tělo a když se nebojovalo, tak se nosila svinutá na rameni (Díaz) Přesný popis mi není jasný, protože znám dva odlišné překlady stejného textu.
chrániče rukou: z jelení kůže
válečné čluny: (pirogy) pro větší množství bojovníků a hlavně lučištníků (přesný počet není znám), někdy byli chráněny "brlením" jenž odolalo střelbě kuší a arkebuz (Díaz) Útočily ve skupinách 30-40 člunů.
kořistní zbraně:
Aztékové také používali kořistní španělské meče, nasazené jako kopí proti koním.
Také se jim podařilo při bojích o Tenochtitlán zajmout 5 střelců s kušemi, kteří naučili Aztéky způsobu střelby. Aztékové kuše použili, ale bez výrazných úspěchů (Díaz).
Rozdíl mezi bojovníky jednotlivých měst a etnik nebyl výrazný, protože některá výstroj bojovníků byla součástí tributu, nebo se se zbraněmi obchodovalo. Tak se např. výstroj pobřežních etnik dostala Aztékům včetně zdobení pro Aztéky netypické např. Totonacké, nebo Mixtécké.
Také se výzbroj a výstroj promíchala jako kořistní. Tlaxcaltékové při dobývání Tenochtitlanu si jako Španělští spojenci přišli k slušnému majetku včetně vojenského materiálu a podle některých literárních zdrojů aztécké brnění používali i někteří Španělé.
Aby se spojenečtí indiáni nepletli s nepřáteli, nosili Tlaxcalané na hlavě věnec s peří.

Ošetřování zraněných:
Dobyvatelé měli mezi sebou lékaře chirurga (Mistr Juan), který léčil těžká zranění za "přehnané" ceny, a lékárníka-mastičkáře Murcia (Díaz). Lehká zranění si patrně každý ošetřoval sám. Protože měli nedostatek oleje k ošetření ran, Díaz píše, že dobyvatelé vyškvařili sádlo z tlustého náčelníka, a to pak používali k léčení.
Aztékové na tom byli o trochu lépe. Kromě magického zaříkávání uměli sešívat rány přírodními vlákny nebo vlasy. Uměli napravovat zlomeniny a vykloubeniny. Stavět krvácení s největší pravděpodobností i tepenné. Znali velmi dobře podrobnosti o krevním oběhu, patrně díky lidským obětem. Existovali lékaři (pocházeli patrně z kněžské kasty), kteří znali kromě magických prostředků i velké množství drog a léčivých rostlin, základy chirurgie jim také nebyli cizí. Částečně uměli i trepanaci při úrazu hlavy. Znalost účinného léku proti bolesti (anestetikum) mi není známa.

O všem byl včas uvědomen Aztécký nejvyšší mluvčí Moctezuma, již od prvního vystoupení Španělů na souš, díky dokonalé sítě zvědů, běžců a poslů, jenž mohli předat zprávy zapsané a zakreslené pomocí obrázků na papír a do map. Podle písemných pramenů se jevil jako nerozhodný vládce, dávající chaotické a protichůdné rozkazy.

Aztékové očekávali návrat boha nazývaného Huitzilopochtli (česky Vicilopočtli). Tento bůh je naučil mnoha dovednostem a poté zmizel na východě. Vicilopočtli měl Aztékům po svém návratu opět vládnout a ironií osudu se Cortéz vylodil v Mexiku právě v době očekávaného návratu tohoto boha. Nelze se proto divit tomu, že Moctezuma II. dlouho věřil, že Španělé jsou - když ne přímo bohové - tak alespoň jeho vyslanci.

Zaujal mě ten atlatl, tak jsem splašil k oživení nějakou dokumentaci.

Příchod Španělů byl pro Aztéky nevysvětlitelná událost. Vše se u nich totiž řídilo věštbami a podle kalendáře. Tak bádali ve starých knihách a mudrci přemýšleli, až zjistili, že by Španělé mohli souviset s návratem boha Quetzalcoatla. Cortéz o této možné záměně věděl díky doně Marině a naznačoval možnou souvislost, prý ale nikdy neřekl: „já jsem Quetzalcoatl“. Aztékové se také mohli domnívat, že španělský král je Quetzalcoatl a dobyvatelé jsou jeho vyslanci. Díaz píše, že aztécký vyslanec se všiml staré pozlacené přílby jednoho konkvistadora, dali mu ji a ten ji poslal Moctezumovi. Moktezuma ji porovnal s přilbou, kterou měl od svých „Huitzilopochtliů“ a pokládal za jisté, že Španělé jsou ti lidé o kterých mu předci řekli, že přijdou a zemi opanují.

Pekný článok. Pripomienka: Príde mi zvláštne neuviesť zdroje, z ktorých ste čerpali pri písaní tak rozsiahleho článku.

Zdroje jsou knižní:

B.Díaz - Pravdivá historie dobývání Mexika,
H. Cortéz - Dopisy,
F. Katz – Staré americké civilizace,
Tzvetan Todorov - Dobytí Ameriky,
O.Kašpar - Dějiny Mexika,
I.Slavík- Sláva a pád Tenochtitlanu

A další písemnosti na jejichž názvy si už nevzpomenu.

EDIT: maličko jsem to zpřehlednil. Pátrač

Pro zájemce doporučuji ještě . William H. PRESCOTT, Dějiny dobytí Mexika.

radecky píše:Pro zájemce doporučuji ještě . William H. PRESCOTT, Dějiny dobytí Mexika.

William H. PRESCOTT, Dějiny dobytí Mexika? Tento písemný zdroj bych doporučil číst s velkým nadhledem. Od PRESCOTTA jsem četl „Dobytí Peru“ a je to spíše čtivý historický román, než aby šlo o kvalitní historické dílo. Předpokládám, že Mexiko bude to samé v „bledě modré“.

William Hickling Prescott se narodil 4.května 1796 V Salemu a zemřel 28.ledna 1859 v Bostnu. Dějiny dabytí Mexika ( " History of the Conqvest of Mexiko" ) vyšly v roce 1843. Je samozřejmé, že dílo je poplatné době kdy vzniklo. Např. se tam používají takové pojmy jako " král " a podobně, které by mohly naznačovat feudální zřízení, což v případě Aztéků a jiných kmenů, žijících v rodovém zřízení je matoucí. Obdobně " Tlascalská republika" je také zavádějící.

Nedostatky, které dílo má plynou však z tehdejší úrovně historické vědy a především pak z mylných názorů španělských kronikářů conqvisty.
Na druhé straně autor měl přístup k historickým dokumentům a byl vždy schopen velmi barvitě a monumentálně popsat historické události.

barvité a monumentální popisy IMHO nemají v seriosní práci co dělat.

Každopádně děkuji Pavlovi R. za otevření velice zajímavého tématu o kterém jsem mnoho nevěděl.

Nejdůležitější jsou zejména fakta. Spisovatelský um na druhé straně dělá pak dílo popřípadě článek velmi čtivé a zábavné. Vůbec např. nevadí , když u postav je trocha psychologického vykreslení.

Je jasné, že William H. PRESCOTT odvedl kus kvalitní práce, ale určitě mu chyběly výsledky práce aztékologů dvacátého století, kteří posunuli historické poznatky o velký kus dopředu. Pohled na věc očima poražených je záležitost až druhé poloviny dvacátého stol. Kritický pohled na španělské kroniky v 19. stol. nikdo důsledně neprovedl. Etnologie a etnografie se pořádně rozběhla až ve 20. stol. O to všechno byl Prescott ochuzen a musel vycházet jenom z omezených zdrojů. A na výsledku se to muselo někde projevit.

W.H.Prescott studoval hlavně dějiny pozdně středověkého a raně novověkého Španělska, řekněme konec XV. a XVI.stol. Tedy také španělské conquisty v Novém světě, Jeho stěžejní díla jsou :
" History of the Reign of Ferdinand and Isabella, the Catholic, of Spain" 1837 Boston ( Dějiny vlády Ferdinanda Aragonského a Isabelly Kastilské)
"History of the Conquest of Mexico" z roku 1843 ( Dějiny Dobytí Mexika )
" History of the Conquest of Peru" z roku 1847 ( Dějiny Dobytí Peru)
" History of the Reign of Philip II of Spain" 1855-1858 ( Dějiny vlády Filipa II Španělského).
Hlavní pozornost věnoval postavám a událostem z pohledu španělských dobyvatelů. Zdrojem informací mu byly španělské archívy. Části o domorodém obyvatelstvu jsou převážně převzaty ze záznamů španělských kronikářů ( se všemi nedostatky ). O etnografickém bádání můžeme mluvit snad až dvacet let po smrti W.H. Prescotta ve spisech Lewise Henry Morgana .

Dobra je ta verze Prescotta co mam doma...jsou k ni dodany neco jako glossy od pozdejsich aztekologu tedka bych se musel podivat kdo to je,pak editnu.

Dočetl jsem teď část Pravdivé historie dobývání Mexika od Bernala Diaze a je to velmi zajímavé čtení, hlavně proto, že samotný Bernal vyvrací některá velmi oblíbená vysvětlení španělského vítězství. Zejména jde o to, že...

• Koně (a s nimi i děla) velmi rychle ztratili svůj efekt na indiány, kteří se naučili, že to jsou jen další zvířata a začali inovovat svůj způsob boje tak, aby jim mohli snáze čelit. Bernal například zmiňuje, že před obléháním Tenochtitlanu začali vyrábět delší kopí, která byla určena na boj proti jezdcům. V prvních týdnech expedice na pevninu Cortés sice s oblibou využíval koně k zastrašení indiánských náčelníků, ale po nějaké době ukázky jezdeckého umění ztratily veškerý efekt.
• Něco podobného platí i pro palné zbraně, indiáni časem ztratili strach, když se seznámili s tím, jak fungují (a i pokud jej cítili na začátku bojů, četnost střetnutí mezi Španěly a různými kmeny nebo státy svědčí spíše o tom, že si z nich moc nedělali ani tehdy).
• Co se týče samotných pušek a jejich využití, je velmi zajímavé, že Bernal prakticky vždy hovoří o střelcích z pušek a kuší, takže to vypadá jako by ve vojsku měli stejně důležitou úlohu. Český překlad ničím nenaznačuje, že by španělská vítězství stála vyloženě na vojácích ozbrojených puškami, Bernal v něm vždy připisuje bojovou činnost (a úspěchy) oběma skupinám rovným dílem. Na místě je tady pochopitelně otázka, jaké slovo je v originálu a nakolik je tento jev invencí českého překladatele, ale čistě na základě českého textu se nezdá, že by účastník tažení považoval palné zbraně za rozhodující faktor.
• Mnohem důležitější podle něj byly zbroje, které snižovaly ztráty a šetřily životy Španělských vojáků. Bernal však píše, že velká část jejich úspěchu spočívala v tom, že zbroje na sobě měli neustále, i když šli spát, protože se báli toho, že by je Aztékové v noci přistihli nepřipravené. To opět ukazuje, že technologická převaha na straně Evropanů (byla-li vůbec nějaká, viz rychlá adaptace indiánů na přítomnost koní na bojišti) by byla zbytečná, pokud by jí Španělé nepřizpůsobili svou taktiku a strategii.
• S taktikou a strategií pak souvisí i další faktor, který Bernal považuje za velmi důležitý – Cortés se podle něj o všech důležitých věcech radil se svými kapitány. Mohlo to mít skutečně vliv na španělský úspěch, ale je dobré mít na paměti, že mezi tyto kapitány patřil i Bernal samotný a že tak může v kronice zvětšovat svou důležitost.
• Zajímavé je také to, že Aztékové v boji o Tenochtitlan velmi rychle pochopili, jak fungují evropské lodě a opět velmi rychle přišli na to, jak jejich účinnost omezit díky zatlučení kůlů do dna jezera na místech, kde předpokládali, že je Cortés a jeho velitelé nasadí.

Z tohoto pramene tedy vyplývá, že k vítězství Evropanů nepřispěla ani tak (domnělá?) technologická převaha, ale spíše vynalézavost španělských velitelů, soudržnost vojska a zejména velmi úspěšná diplomacie, díky které měl Cortés na své straně nejen domorodé bojovníky (a to v počtu dalece převyšujícím své vlastní muže), ale také jejich ekonomickou základnu, díky které v Mexiku jeho muži nezemřeli hlady.

Heiss píše: ↑11/10/2025, 17:20 Dočetl jsem teď část Pravdivé historie dobývání Mexika od Bernala Diaze a je to velmi zajímavé čtení, hlavně proto, že samotný Bernal vyvrací některá velmi oblíbená vysvětlení španělského vítězství. Zejména jde o to, že...

To jsme kdysi četl v jedné knize od Keegana, že technologie hrála ve prospěch Španělů minimální roli a hlavní bylo kulturně-sociologické nastavení společnosti, tedy přístup Španělů a Aztéků v boji a vedení války obecně. Na to se chci zeptat, Keegan popisoval jako zásadní faktor to, že Aztékové ještě vedli válku velmi ritualizovaně a to mělo zásadní význam pro jejich porážku. Naráží na to nebo to Diaz nějak blíže rozebírá?

Jinak ohledně kuší, pokud si dobře pamatuji, tvořili větší část (ručních) střelných zbraní, které měli Španělé k dispozici, palné zbraně byly v menšině.

Naráží na to nebo to Diaz nějak blíže rozebírá?

Prakticky jenom skrze to, že neustále opakuje, jak se je Aztékové snažili zajmout a obětovat svým bohům. Jinak se v jeho vzpomínkách objevují jako velmi efektivní a racionální protivníci, kteří na své straně mají většinou početní výhodu. Jinak se ale chovají podle "standardní vojenské logiky": v boji dělají přestávky, když jsou unavení a potřebují doplnit zásoby oštěpů, čekají na strategicky důležitých místech a inovují, když je to potřeba. Bernal pouze píše, že díky zbrojím bylo obtížné Španěly zabít, takže braní do zajetí možná představovalo tu snazší možnost eliminace protivníka. Pro Keaganovu tezi tedy podle mě Bernal moc podpory nenabízí.

Podoba aztéckých válek (tj. výprav s velmi omezenými strategickými cíli) byla podle mě dána spíše mexickou krajinou a technickými možnostmi středoamerických společností. Dlouhodobá tažení za dominancí celé oblasti se připravují velmi obtížně bez tažných zvířat a vozů, na kterých by se mohly vést potraviny a tyto vymoženosti Aztékové a další společnosti jednoduše neměli. Dalo se to sice řešit skrze lidské nosiče a také ukládání povinností živit procházející vojska podrobeným komunitám, ale takový logistický systém je velmi těžkopádný. Výsledkem bylo několik říší nebo spíše městských států, které se dostaly na přirozené hranice své expanze, a vedly války na jejich hranicích, přičemž minimálně v případě Aztéků byly často vedeny s cílem získat zajatce pro jejich rituály.

Trochu to připomíná situaci v Evropě mezi třicetiletou válkou a napoleonikou, kdy růst armád dalece předběhl jejich logistické možnosti a smělé pochody do hloubi protivníkova státu po vítězství v rozhodující bitvě byly prakticky nemožné (viz třeba Pérjes (1970); také velmi zajímavé téma, můžu k němu něco napsat, jestli bude zájem). Cortés se sice spoléhal na ten samý logistický systém, ale skrze jeho vítězství se mu dařilo přesvědčovat jednotlivá města, aby se přidávala na jeho stranu, takže když operoval v blízkosti Tenochtitlanu, měl tam velmi solidní základnu, protože k němu přešlo několik místních obcí. Svou roli v jeho logistice hráli i domorodí nosiči, ale velmi mu pomáhala místní spojenectví. Jejich vytváření je ale spíše otázkou soft power a diplomacie a ne kulturních vzorců. Keagan v tom ale klasicky hledá doklad existence západního stylu války, ale myslím, že kulturní determinismus v tomhle případě není dobrý nástroj k pochopení aztéckého vojenství.

Každopádně, samotný Keaganův (a později hlavně Hansonův) kulturní determinismus je naštěstí mezi vojenskými historiky už na ústupu. Jejich koncepce kulturního vzorce válčení nedává smysl (rozbor této myšlenky a Hansonovy inspirace sebou samým nabízí např. tyto články), takže western way of war jako takové už nějakou dobu z akademických publikací mizí a nahrazují ho spíše univerzální směry výzkumu.

Je ale pravda, že aztécké vojenství (a možná i celkově středoamerické, ale nemám dostatečné znalosti, abych to mohl tvrdit s jistotou) bylo na poměry globálního středověku poměrně specifické, protože aztékové se pouštěli velmi ochotně do polních bitev a tzv. vegetiovské strategie stavící na obraně se u nich nikdy neujala (Morillo 2002, 32–33). Můžeme spekulovat, nakolik to bylo dáno kulturními vlivy, ale v boji se Španěly to rozhodně nebylo na škodu: rychlé zničení protivníka v polní bitvě vůbec nebyl hloupý nápad a pokud by se to podařilo na začátku kampaně, měli by na nějakou dobu od Španělů pokoj.

---
MORILLO, Stephen, 2002. Battle Seeking: The Contexts and Limits of Vegetian Strategy. In: Bernard S. BACHRACH; Clifford J. ROGERS a Kelly DEVRIES, ed. Journal of Medieval Military History: Volume I. Woodbridge, Rochester: Boydell & Brewer, s. 21–42. ISBN 978-0-85115-909-6.

PERJÉS, Géza, 1970. Army Provisioning, Logistics and Strategy in the Second Half of the 17th Century. Acta Historica Academiae Scientiarum Hungaricae. 16(1/2), 1–52. ISSN 0001-5849.

Začnu trochu ze široka. Souhlasím, tvrzení o nějaké specifickém "evropském válečnictví" ve smyslu jakém píše určitě neexistovalo. Ovšem neznamená to, že postřehy, které byly pro podporu této teorie získány neplatí. Je to spíše o tom, že na základě pravdivých pozorování provedli chybný závěr. Spíše než o nějaké evropské výjimečnosti jde o to, že pro určitou sociálně-kulturní úroveň je i určitý způsob vedení války. Chyba v tomto přístupu byla, že brali válečnictví jaké bylo specifické pro tuto úroveň, jaká byla v Evropě a porovnávali ji s úrovní jinou. Přitom ale zanedbali to, že pokud by se vzala podobná úroveň, potom válečnictví v Evropě bylo podobné jako kdekoliv jinde na světě.

Co se týká Aztéků, jejich způsob válčení byl poplatný jejich úrovni. Tedy stále velmi ritualizován a související s dokazováním kulturního (náboženského) a sociálního (společenského) statusu. Jednak zde bylo oslava bohů a přinášení obětí. Současně válka byla chápána jako něco, co pomáhá dokazovat to, jaký muž - válečník je. Mladíkům sloužila jako přijímací rituál mužství, mužům pro posílení jejich pozice v rámci společnosti. Válčili tedy ne proto, aby potřeli protivníka, ale aby dokázali jak svoji zbožnost tak svoji cenu v rámci společnosti.

To bylo samozřejmě běžné i v Evropě, jen se lišilo zamření na tuto stránku. Rozvojem společnosti to postupně slábl a převládalo pragmatické vedení války. Aztékové byli v situaci raného starověku ve Evropě (Středomoří) kdy také byl kladen důraz především na osobní vlastnosti bojovníků a dokázání zbožnosti. Pro příklad třeba Homérova Iliadě právě toto leitmotivem všech bojů, které popisuje a je to právě odkaz na tuto dobu.

Ovšem v situaci, kdy se střetli Španělé a Aztékové už byl míč daleko víc na straně Španělů a jejich pragmatismu. Právě ritualizovaný přístup k válce dobře vysvětluje spoustu "nepochopitelných" událostí, kdy Aztékové nedokázaly Španěle porazit i když proto měli značné možnosti. Mělo to potom několik projevů, třeba to, že se snažili Španěle zajmout spíše než zabít. Podobně i jejich spolupráce byla omezenější, protože to znamenalo oslabení právě snahy o ukázání svého postavení. Jinak byli Aztékové nepochybně zdatní, motivovaní, odvážní a vycvičení válečníci, ale nebyli vojáci. Ostatně jejich nadšení pro boj je vidět i z toho co uvádíš, tedy ochoty se do něj pouštět a jít do střetů, než se jim vyhýbat a volit jiné, zdržovací či obranné, taktiky. To proto, že tím se moc slávy posbírat nedá.

Tohle je ostatně dobře vidět právě při dobývání Ameriky ze strany Španělů. Když vezmeme 3 hlavní "etnika", Aztékové Inkové a Mayové, tak každý předvedl jin způsob vedení války, který právě vycházel z jejich sociálně-kulturního stavu v jakém je Španělé zatichli.

Když vezmu Inky, je to naprosto odlišné od Aztéků. Tvoří silně centralizovanou říši, která vede výboje za účelem podrobení a ovládnutí dalších zemí a území. Jejich válečná mašinerie je profesionalizovaná a používaná jako nástroj pro prosazování politických cílů vládce. Inkové válku vedou pragmaticky a uvědomují si potřeby, které to před ně staví. Budují rozsáhlou silniční síť, která umožňuje jejich armádám rychlý přesun a stejně tak skladiště zásob, které mají tyto armády živit. Sílu využívají jako diplomatickou kartu a použijí ji, když je třeba. Potom se pomocí jí snaží zasadit ideálně rozhodný zničující úder. Nedá se ale říci, že by byli agresivní a násilničtí, prostě jen používají armádu když musí prosadit svůj cíl, pokud to nejde jinak. Dají e velmi dobře přirovnat k Římské říši v době císařství, dokonce jsme zaznamenal termín "Řím pod Andami".

A podobně jako Římská říše skončí. Je ironií, že Inkové představují opravdu nezanedbatelnou vojenskou sílu, ale Pizarro je zastihuje ve chvíli, kdy se nacházejí asi v nejslabší možné situaci, jaké mohou. Právě proběhla zničující občanská válka, která říši vyčerpala lidsky, materiálně i morálně a současně ji v jejím průběhu zasáhla (jak to tak bývá) i závažná epidemie. Navíc vládce Inků Španěle vysloveně podcení, protože špatně ohodnotí jak jejich odhodlání a sílu tak hlavně sílu Incké říše. Tím, že ho Pizarro zajme je to jako by utnul hlavu a celá centralizovaná struktura, která je závažně oslabena předchozími událostmi, se zhroutí. Dá se říci, že kdyby Španělé přišli o 20 let dříve nebo později, ais by byla situace jiná.

Třetí jsou Mayové, kteří představuje zase zcela jiné společenství. Svoje nejlepší doby už mají za sebou a vlastně už ani žádná Mayská říše neexistuje ale vše je rozdrobeno na městské státy, které si vládnou sami a jednají proti všem. Jestli jsou Inkové Římem potom Mayové představují obdobu řeckých městských států. Mají sice stejnou kulturu, ale jinak jsou politicky roztříštěni a nedokáží se sjednotit. Jejich styl vedení války je založen prakticky výhradně na možnostech každého města zvlášť. Nejvíce se tak používá partyzánský styl boje, kdy Mayské jednotky operují v menších skupinách a přepadají Španěle tam, kde jim přijde, že jsou nejslabší. Právě ale tato roztříštěnost ale paradoxně přispěje k tomu, že Španělé mají největší problémy z jejich podmaněním. Musí postupně dobývat každé město či kmenové území zvlášť a následně ho pacifikovat. Není zde možnost svést rozhodující bitvu nebo tažení. Trvá to přes 150 let, než je oblast podmaněna.

Na pádu Aztéků tak hrál jejich přístup k boji poměrně zásadní roli, alespoň z toho mála co o tom vím, a proto by mě zajímalo, jestli existuje někde blíže tohle rozebráno.

P.S. Články na Slovanologii jsou parádní, díky.

Ovšem neznamená to, že postřehy, které byly pro podporu této teorie získány neplatí. Je to spíše o tom, že na základě pravdivých pozorování provedli chybný závěr. Spíše než o nějaké evropské výjimečnosti jde o to, že pro určitou sociálně-kulturní úroveň je i určitý způsob vedení války. Chyba v tomto přístupu byla, že brali válečnictví jaké bylo specifické pro tuto úroveň, jaká byla v Evropě a porovnávali ji s úrovní jinou. Přitom ale zanedbali to, že pokud by se vzala podobná úroveň, potom válečnictví v Evropě bylo podobné jako kdekoliv jinde na světě.

K tomu bych měl pár historiografických poznámek: to, že válečnictví je produktem své společnosti, je velmi starý postřeh, který se objevuje už v pracích marxistických historiků. Keegan a Hanson v tomto ohledu úplně nepřinesli nic nového – tento poznatek se v akademických kruzích pohyboval snad už od Marxe a Engelse (i když v tomto nechci říkat nesmysly, jejich spisy jsem ještě neotevřel. V československé historiografii se ale objevuje minimálně od padesátých let, tedy dvacet až třicet let před Keeganovým a Hansonovým kulturním determinismem).

Největší chyba zastánců western way of war je ale podle mě úplně jiná. Vzali dva a půl tisíce let vývoje evropských společností a přístupu k vedení války a velmi nešetrně je shrnuli do jedné velmi jednoduché teze. Je-li válečnictví produktem kultury, pak těžko můžeme spojit dvě tak odlišné kultury jako klasické Řecko a řekněme viktoriánskou Británii do jedné kategorie. Zároveň zapomněli na ostatní vlivy, jak píšeš, což potom umožnilo získat Graffovi tolik slávy se svou knihou o eurasijském vojenství.

Mladíkům sloužila jako přijímací rituál mužství, mužům pro posílení jejich pozice v rámci společnosti. Válčili tedy ne proto, aby potřeli protivníka, ale aby dokázali jak svoji zbožnost tak svoji cenu v rámci společnosti.

Tady bych jenom dával pozor na to, nakolik se to týkalo všech mladíků a nakolik jen příslušníků společenské elity. Ne, že by to nějak celkově vyvracelo, co říkáš, ale tohle je také důležitý faktor. Můžeme ho ostatně pozorovat i v Evropě, kde se třeba u Kresčaku francouzští rytíři velmi neprozíravě vřitili do vřavy. Chci tím říct, že tam může být ještě jedna vrstva analýzy, což ale neznamená, že rituální obětování a hledání zajatců nepředstavovalo důležitý faktor.

Rozvojem společnosti to postupně slábl a převládalo pragmatické vedení války.

Otázkou je, co je to pragmatické vedení války. Pro nás Evropany vychované v prostředí Clausewitze a slavskovského syndromu je to pochopitelně anihilace protivníka, ale válečnictví je produktem společnosti a pokud má společnost jiná měřítka pragmatiky, pak může být i chytání zajatců správná volba. Další věc je pak ta, že se různé části té stejné společnosti mohou dívat na úspěch a pragmatiku úplně jinak: například frančtí analisté si hledí jenom počtu pokřtěných pohanů, ale Karel Veliký byl podle mě člověk, který vojenský úspěch chápal poněkud odlišně.

Aztécké vojenství v květinových válkách dávalo smysl Aztékům, z velké části podle mě proto, že na nějaké rozhodující ničení nepřítele tady neexistovaly logistické možnosti. V kombinaci se společensko-náboženskou poptávkou se pak válka změnila do podoby, v jaké ji našli Španělé.

Další věcí je to, že minimálně v oblasti technologií dokázali Aztékové velmi rychle a úspěšně inovovat, takže mě napadá, jestli se to nedá vztáhnout i na jejich taktiku a strategii.

Se zbytkem tvého příspěvku souhlasím – incká říše a mayské obce představovaly pro Španěly úplně jinou výzvu než říše Aztéků, což ale podle mě ukazuje to, že se i oni dokázali přizpůsobit svým protivníkům a vyjít z paradigmatu western way of war, který jim Keegan přisuzuje. Každopádně to je jen detail, důležité je, že aztécké vojenství silně formovalo i jejich náboženství a genderové role, jen mám trochu obavu, že tam bude ještě několik "ale" v pozadí a že tyto faktory nebyly tak silné, aby ve válce proti Španělům představovaly tak velkou nevýhodu.

Na pádu Aztéků tak hrál jejich přístup k boji poměrně zásadní roli, alespoň z toho mála co o tom vím, a proto by mě zajímalo, jestli existuje někde blíže tohle rozebráno.

Myslím, že o tom bude docela dost literatury. Dám si toto téma mezi své výzkumové projekty a budu sem na fórum házet updaty, protože i mě to velmi zajímá.

P.S. Články na Slovanologii jsou parádní, díky.

Díky moc.

Heiss píše: ↑23/10/2025, 07:34 K tomu bych měl pár historiografických poznámek: to, že válečnictví je produktem své společnosti, je velmi starý postřeh, který se objevuje už v pracích marxistických historiků. Keegan a Hanson v tomto ohledu úplně nepřinesli nic nového – tento poznatek se v akademických kruzích pohyboval snad už od Marxe a Engelse (i když v tomto nechci říkat nesmysly, jejich spisy jsem ještě neotevřel. V československé historiografii se ale objevuje minimálně od padesátých let, tedy dvacet až třicet let před Keeganovým a Hansonovým kulturním determinismem).

Největší chyba zastánců western way of war je ale podle mě úplně jiná. Vzali dva a půl tisíce let vývoje evropských společností a přístupu k vedení války a velmi nešetrně je shrnuli do jedné velmi jednoduché teze. Je-li válečnictví produktem kultury, pak těžko můžeme spojit dvě tak odlišné kultury jako klasické Řecko a řekněme viktoriánskou Británii do jedné kategorie. Zároveň zapomněli na ostatní vlivy, jak píšeš, což potom umožnilo získat Graffovi tolik slávy se svou knihou o eurasijském vojenství.

Máš pravdu. Sice tedy nemám Marxe a Engelse taky načtené, ale co mám od vojenských historiků z ČSSR, ty bych moc nebral, protože oni dělají to možná nejhorší, tedy vezmou předpokládaný závěr a hledají k tomu důkazy respektive často "důkazy". S hodnocením představy západního válečnictví si opět trefil hřebík na hlavičku.

Graffa a jeho práci jsme vůbec neznal, ale s vývody ve tvém článku souhlasím. Mimochodem, až tak nějak nyní jsme si uvědomil, že si jejich autorem, což nejspíše vypovídá o mém břitkém intelektu. Budu si ale muset jeho knihu nějak sehnat a přečíst, protože podle toho co píšeš bych k němu byl asi ještě víc kritičtější. Ale protože jsem ho nečetl a je to jen zprostředkované, tak to ber jen jako neerudovaný výkřik do tmy.

Ještě obecně k determinismu. Za mě je v tomto problém, že ono do určité míry platí, že některé stavy společnosti, které jsou podobné, vedou k podobným výsledkům. Takže když potom chci dokázat determinismus, mohu se opřít o tyto některé případy a všechno potom pěkně vychází, když zanedbám vše, co ho vyvrací. Platí to potom i ve válečnictví, kdy napříč společnostmi a kulturami lze najít velké množství styčných prvků a podobných přístup. Opět odbočím, jsme lidé a stejné mozky produkují stejné nebo podobné myšlenky. V mých oblíbených komiksech Marvel také vydal X-Meny ve stejné době, kdy se objevila u DC Doom Patrol, což jsou velmi podobné komiksy, o podobnosti třeba Swamp Thing a Man Thing nemluvě. A případ Supermana a Kapitána Marvela snad ani nebudu připomínat.

Přitom ale nesmíme zapomínat, že i podobnost má svoje limity a škály a tak třeba dávat příliš velká rovnítka, tedy třeba to co upozorňuješ, že dělá právě Graff, když propojuje "všechno se vším".

Tady bych jenom dával pozor na to, nakolik se to týkalo všech mladíků a nakolik jen příslušníků společenské elity. Ne, že by to nějak celkově vyvracelo, co říkáš, ale tohle je také důležitý faktor. Můžeme ho ostatně pozorovat i v Evropě, kde se třeba u Kresčaku francouzští rytíři velmi neprozíravě vřitili do vřavy. Chci tím říct, že tam může být ještě jedna vrstva analýzy, což ale neznamená, že rituální obětování a hledání zajatců nepředstavovalo důležitý faktor.

Ano, beru to z pohledu tehdejší společnosti a normativ na jejichž základě se formovalo sociální rozvrstvení.

Otázkou je, co je to pragmatické vedení války. Pro nás Evropany vychované v prostředí Clausewitze a slavskovského syndromu je to pochopitelně anihilace protivníka, ale válečnictví je produktem společnosti a pokud má společnost jiná měřítka pragmatiky, pak může být i chytání zajatců správná volba. Další věc je pak ta, že se různé části té stejné společnosti mohou dívat na úspěch a pragmatiku úplně jinak: například frančtí analisté si hledí jenom počtu pokřtěných pohanů, ale Karel Veliký byl podle mě člověk, který vojenský úspěch chápal poněkud odlišně.

Aztécké vojenství v květinových válkách dávalo smysl Aztékům, z velké části podle mě proto, že na nějaké rozhodující ničení nepřítele tady neexistovaly logistické možnosti. V kombinaci se společensko-náboženskou poptávkou se pak válka změnila do podoby, v jaké ji našli Španělé.

Jenom si ujasním, anihilací protivníka myslíš jeho porážku v boji nebo úplnou likvidaci jeho identity, ať už fyzicky nebo politicky?
Ano, máš pravdu, Aztékové by asi svoje válčení nazvali pragmatickým, já to snažil rozdělit na vedení války jako kulturní rituál proti vedení války na základě prosazení politických cílů. Je to samozřejmě daleko složitější fenomén, Aztékové také prosazovali svoji politiku či "politiku" skrze vedení války, ale právě ta silná přítomnost rituálu promítající se přímo do důvodu vedení války ji beru jako "nepragmatickou". Pragmatickou ji beru ve chvíli, kdy rituální aspekt není tak silný, aby přímo ovlivňoval vedení války.

Další věcí je to, že minimálně v oblasti technologií dokázali Aztékové velmi rychle a úspěšně inovovat, takže mě napadá, jestli se to nedá vztáhnout i na jejich taktiku a strategii.

Na to jsem nenarazil nebo si to nevybavuji, že by změnili samotný způsob vedení války. Možná se jim stalo to, co se děje dnes při zpětném hodnocení podobných střetů, že se příliš soustředili na technologickou stránku věci. Dnes je to jako důvod jejich porážky taky populární a obecně přijímané vysvětlení širokou veřejností.

Se zbytkem tvého příspěvku souhlasím – incká říše a mayské obce představovaly pro Španěly úplně jinou výzvu než říše Aztéků, což ale podle mě ukazuje to, že se i oni dokázali přizpůsobit svým protivníkům a vyjít z paradigmatu western way of war, který jim Keegan přisuzuje. Každopádně to je jen detail, důležité je, že aztécké vojenství silně formovalo i jejich náboženství a genderové role, jen mám trochu obavu, že tam bude ještě několik "ale" v pozadí a že tyto faktory nebyly tak silné, aby ve válce proti Španělům představovaly tak velkou nevýhodu.

Jen upřesním, obecně nepatřím k příznivcům tvrzení o nějaké specifické cestě ve válečnictví Evropy, byť v minulosti to bylo obráceně. Jen beru ty věci od těch co ji prosazují, které mi přijdou relevantní. Od Keegana tedy informace o způsobu válčení Aztéků.

K Inkům (a Mayům), tam jsem chtěl říci, že se ani nemuseli nějak přizpůsobovat Španělům, jejich způsob válčení byl takový, že proti Španělům fungoval stejně, jako proti komukoliv jinému. Keegana jsem četl ale dávno, tak už si nevybavuji, jestli to pojímá jako obecné pravidlo pro jihoamerické indiány a nebo píše jen konkrétně o Aztécích.

Nepochybně budou v relativně hladké porážce Aztéků i další vlivy. Jen je asi nejsme schopni tak precizně identifikovat, jako to co píšeš, vliv náboženství a genderového stereotypu. Třeba naproti tomu u Inků si myslím, že máme jednoznačně, že u nich hlavní podíl měla občanská válka. Sice se velký důraz klade i na epidemii, která říši krátce předtím postihla, ale podle mě ta má zásadní vliv jen v kombinaci právě občanskou válkou a oslabením nebo možní i částečným rozvrácením říše. Kdyby byla v plné síle, pravděpodobně by se s touto epidemií dokázala vypořádat lépe, hlavně díky svojí centralizaci.

Myslím, že o tom bude docela dost literatury. Dám si toto téma mezi své výzkumové projekty a budu sem na fórum házet updaty, protože i mě to velmi zajímá.

Tak to se těším, jestli o tom potom něco zveřejníš! Osobně jsem odkázán jen na místní produkci resp. překlady.

Díky moc.

Nemáš zač, spíše se nyní trochu stydím, že mi hned nedošlo, že jsou to tvoje články.