VIII. díl. Francie 1940. Č 49.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6832
Registrován: 28/10/2005, 13:43

VIII. díl. Francie 1940. Č 49.

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 49.

Magnetická mina TMB je nakládána na ponorku.

Obrázek


Ještě jedna závažná a neobvyklá událost otřásla Velkou Británií v prvních dnech 2. světové války.
Magnetické miny.
Událost je sem zařazena z toho důvodu, že jsme si již několikrát řekli:
„Royal Navy byla ve skutečné válce od 1. září 1939“.
Ano, byly to magnetické miny, které Royal Navy způsobily největší šok v počátku války.
Němci je právě do vod Temže a mělčích vod moře shazovali od prvních dní války (silně, jak uslyšíme, to narušilo zásobování Londýna a také dovoz z Francie a do Francie - k britskému expedičnímu sboru „B.E.F.“).
Magnetická mina byla jednoduchá zbraň jejíž způsob aktivování představoval jednu z kuriozit přírody.

Němci magnetické miny shazovali od počátku války, ty ležely na dně moře (nebo řeky) a vyplouvaly k hladině, kde explodovaly u trupu lodí, které proplouvaly nad nimi.
Uvnitř každé magnetické miny byla „kompasová střelka“, kterou „severní pól“ lodi proplouvající nad magnetickou minou stlačil a tím přivedl k výbuchu.
Ta kuriozita přírody je pak v tom, že takové miny byly aktivovány jen loděmi, které byly postaveny na severní polokouli.
Naopak - lodě zhotovené jižně od rovníku měly takzvaný „jižní pól“ a ten kontakty od sebe vzdálil, takže takové lodě mohly nad magnetickými minami proplouvat zcela bezpečně ( princip - dva stejné magnetické póly se odpuzují).


Ale to je zjednodušeně řečeno. Ve skutečnosti bylo vše mnohem složitější a my si to alespoň trochu rozebereme:
Složitost problému byla v tom, že magnetismus lodního trupu nebyl prostě jen severní nebo jižní.
Skoro každá loď byla jiná.
Magnetismus trupu lodě se tak lišil podle směru k magnetickému pólu, ve kterém byl položen kýl lodi při její stavbě.
Mnohem překvapivější pak bylo to zjištění, že lodi, které pluly někam na jižní polokouli a pak se vracely zpět svůj „magnetický rukopis“ změnily.
Mnoho prefabrikovaných lodí bylo někdy sestaveno ze dvou polovin, které byly vyrobeny na odlišných místech (část na jižní polokouli a část na severní polokouli) a ty měly úplně jiné magnetické vlastnosti.
Jakmile tedy byl „magnetický rukopis lodi zjištěn“, bylo možné je demagnetizovat pomocí průtokoměru. Tady si řekněme takovou kuriozitu, že když byl princip hrozby magnetických min odhalen, jediný britský výrobce průtokoměrů dostal náhle žádost o dodávku 500 kusů průtokoměrů – když předtím od roku 1898 do roku 1939 jich vyrobil jen 12 kusů.

Magnetické miny svým charakterem byly „citlivé miny“ použitelné jen v mělkých vodách.
Typ TMB ve 25 metrech hloubky a typ TMC do 40 metrů hloubky.
Menší miny Němci kladli z torpédových rour ponorky, když 3 miny zabraly délku torpédometu ponorky, jako jedno torpédo.
Německé miny tedy byly buď kladené z ponorek, nebo byly shazovány na padácích z nízko letících letadel do přístavů, ústí řek a pobřežních plavebních drah.
Několik měsíců od 1. září 1941 vládlo ve Velké Británii zděšení.
A jak by také ne!
Vždyť magnetické miny vážně poškodily britskou bitevní loď „HMS Nelson“

Obrázek


, lehký křižník „HMS Belfast“

Obrázek



a také potopily 3 torpédoborce a 129 obchodních lodí.
Jednu dobu bylo ústí Temže německými magnetickými minami natolik zamořeno, že se skutečně mluvilo o tom, že londýnský přístav bude muset být uzavřen (Winston Churchill, jako 1. lord Admirality o magnetických minách informoval britský válečný kabinet až 14. listopadu 1939 v té souvislosti, že německé magnetické miny působí značné škody na britské a francouzské lodní tonáži).
Jedna německá ponorka nakladla řadu magnetických min na strategicky životně důležitém místě britské lodní dopravy, totiž u výjezdu z ústí řeky Temže do kanálu La Manche. Tady také najela britská minonoska „HMS Adventure“

Obrázek



na jednu magnetickou minu a byla výbuchem těžce poškozena. O život přišlo 24 britských námořníků.
V 2. světové válce se prvně hovořilo (a ne naposledy) o „Tajné zbrani“, nebo také o „Hitlerově tajné zbrani“.

Na úplném počátku se Britům zdálo, že problém německých magnetických min Royal Navy vyřeší rychle a snadno, vždyť samo používalo magnetické miny již od roku 1917. Britové také i v meziválečném období (od 1918 do roku 1933) experimentovali s magnetickými vlastnostmi lodního trupu, ale britští vědci Admirality kladli důraz při svém bádání na protiopatření, kterým mělo být magnetické torpédo.
Brity zkoumaný experiment vyžadoval silný magnetismus, který by přivedl nepřítelovo torpédo k výbuchu předčasně a to ještě dřív, než dorazí k cíli.
Admiralita na to vyčlenila nejen málo peněz, ale i málo techniků a pak dokonce vydala pokyn, aby byly práce zastaveny. Admiralita tvrdila, že námořní miny, magnetické miny, stejně jako ponorky jsou zbraní podřadných námořních mocností (síla je jen ve velkých bitevních lodí…).

Teď, myšleno v roce 1939, se musí Royal Navy pokusit problém řešit oprášením starých výzkumů.
Technici i vědci Royal Navy však při tom zjistili, že jejich výzkum, jejich magnetické paravány, které rušily britské magnetické miny, naopak německé magnetické miny přivádějí k výbuchu a jejich vlečná zařízení jsou tak často zničena a britské minolovky, které takové paravány táhnou, jsou těžce poškozeny.

A Britům v tu dobu pomůže tak trochu náhoda.
Co se stalo?
V noci z 22. na 23. listopadu 1939, v temné a bezměsíčné noci, mezi 21 a 22 hodinou, prolétl německý He 111, který sledoval ústí Temže, nízko nad koncem southendského mola – pramenem je zde – Crowther, J. G. – Whiddington, R., Science at War, HMSO 1947.
Pro německou Luftwaffe bylo southendské molo dobrým orientačním bodem, které používali jako navigační pomůcku. Britové to zjistili a tak na konci tohoto mola bylo kulometné družstvo, které zahájilo palbu a po chvíli vidělo jak se od letounu oddělily 2 padáky. Piloti to nebyli, to jen zaskočeni palbou, shodili Němci 2 magnetické miny do mělkých vod odlivu a pak odlehčeni o náklad rychle odletěli.
Brzy Britové zjistili, že nejde o lidi na padácích.
Ještě před půlnocí z 22. na 23. listopadu 1939 je informován ministerský předseda Velké Británie Chamberlain o tom, že se naskytla nevídaná příležitost a „Hitlerova tajná zbraň“ – magnetická mina je v britských rukou a bude možné ji prozkoumat.
Byla válka a všechny ohledy šly stranou!!!
Ještě v 1 hodinu 30 minut v noci vyrazili 2 experti, kteří dostali instrukce a pravomoci od ministerského předsedy Chamberlaina a 1. lorda Admirality Churchilla, autem do Shoeburynessu, kde na dně obnaženém odlivem ležely 2 německé magnetické miny.
Ve 4 hodiny ráno dne 23. listopadu 1939, za silného deště, je již výzkumný tým na odkrytém bahnitém dně řeky. Při světle silné přenosné lampy si experti z Londýna prohlíželi černý hliníkový válec, 2 metry dlouhý a v průměru víc než půl metru tlustý.
Bohužel to ráno než mohli vůbec něco, mimo upevnění magnetických min, podniknout, pohltil německé magnetické miny přicházející příliv a až do odpoledne 23. listopadu 1939 k minám nebylo možno proniknout – zdrojem je zde – Langmaid, Kenneth, The Approaches are Mined!, Jarrolds 1965.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6832
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 50.

Až teprve 24. listopadu 1939 technici z „HMS Vernon“ – minové školy Royal Navy
http://www.mcdoa.org.uk/History_of_HMS_Vernon.htm
magnetickou minu chladnokrevně zajistili.
Chladnokrevně zajistili – no řekněme raději, že měli velké štěstí, že se mechanismus k zajištění miny na dobu, než usedne na mořské dno, zasekl.
Technici mechanismus uvolnili, když minu obraceli, ale to již byla mina zneškodněna.
Magnetickou minu – s odjištěnými roznětkami a rozbuškami – pak odvezli k prozkoumání do „nemagnetické laboratoře“.
Během několika hodin pak byl princip nové zbraně odhalen. Pracoval na bázi vertikálního magnetického pole a mina potřebovala k aktivování asi 50 miligaussů. Hrozba ovšem zůstala.
Museli nastoupit vědci a tady si řekněme, že šly i některé předpisy (budeme hovořit o předpisu ministerstva financí) stranou, a to i v konzervativní Velké Británii.
Jakmile totiž kontraadmirál W. F. Wake-Walker řekl v sobotu ráno Fredericku Brundettovi, což byl vědec, který pracoval pro vládu, že byla ukořistěna magnetická mina, a že on bude v pondělí ráno potřebovat 12 techniků, odjel Brundett na jihoanglické pobřeží, aby tam osobně vyhledal muže s technickými znalostmi a tyto muže na místě okamžitě najal na práci pro vládu Jejího Veličenstva.
Jeden z těchto najatých mužů, jehož účast považoval Brundett za nezbytnou, měl však plat 2 000 liber ročně (pracoval u soukromé firmy). V podkladech – Clark, Ronald W., The Rise of the Bofins, Phoenix 1962 se pak říká, cituji:
„Ředitel vědeckého výzkumu dostával tehdy jen 1.700 liber ročně a ministerstvo financí mi tehdy řeklo, že to takhle nejde. Upozornil jsem je, že už jsem to udělal a že ten člověk již pro nás pracuje.“
Prostě předpisy za války musely jít stranou…


A tak začal probíhat průzkum magnetické miny.
Některé z protiminových zkoušek prováděli námořníci tak, že dětské lodičky tahali sem tam, přes kabely na „kajakovém jezírku“, dětském veslařském bazénu v Southsea, nedaleko minové školy „HMS Vernon“.
Zkoušek bylo mnoho, bylo při nich vymýšleno mnoho protiopatření a ta byla okamžitě uváděna do provozu systémem pokus – chyba….
Mezi protiopatřením bylo i „degaussování“, které neutralizovalo vertikální magnetismus lodě. Miny bylo možné odpálit plovoucími elektrickými kabely (kterými procházel proud) vlečenými za odmagnetizovanou lodí. Do nízkoletících letounů byly též instalovány cívky jako rychlý prostředek k neutralizování magnetických polí.
Všechna tato opatření však problém nevyřešila zcela. Kanály vyčištěné nízkoletícími letadly byly úzké a neoznačené.
Ale němečtí piloti se také zdokonalovali a byli čím dál tím odvážnější, když například jeden německý hydroplán kladoucí miny přistál v Harwichském přístavu, obezřetně nakladl miny a obezřetně si odletěl.

Tady právě anglofóní historická literatura říká, že to byly minové operace německých nízkoletících letadel, které vedly ke konstrukci nových radiolokátorů s aparáty určenými pro zachycení nízkoletících cílů.
A právě tyto radiolokátory ( a také videohlásky) k zachycení nízkoletících formací letadel, které by se jinak dostaly pod clonu radiolokačních vln, byly jedním z prvků, které sehrály životně důležitou roli v době, kdy v létě a na podzim 1940 začala „Bitva o Británii“.


Ale pokračujme dál.
Odmagnetizováním, kterým prošly v této době mnohé válečné lodě Royal Navy, je patrně to co je uchránilo před magnetickými torpédy v průběhu norského tažení. Tehdy, jak víme, byla selhávání německých torpéd připisována především vadě torpéd, ale úplně přesně tento problém pojmenován a vyřešen nebyl.

Dne 19. prosince 1939 předložila britská Admiralita válečnému kabinetu zprávu, že již byla objevena metoda, jíž mohou být jednotlivé lodě demagnetizovány pomocí „ Velké cívky, kterou budou omotány“.
Po demagnetizaci se značně zvýšila odolnost lodí proti magnetickým minám.

Aby tento úspěch zůstal Němcům utajen, přikázal tehdejší 1. lord Admirality Winston Churchill, že při každém potopení spojenecké lodi obyčejnou minou – jakmile bude příhodná doba – se bude hlásit, že loď byla potopena minou magnetickou.
Churchill pak s úlevou telegrafoval prezidentu USA Rooseveltovi, cituji:

„ Domníváme se, že jsme ji popadli za ocas“.

Další fází pak bylo, že Němci přišli na nápad klást „smíšená minová pole“ – magnetické i ukotvené miny. Problém vyžadoval náročné metody odminování. Němci totiž obrátili polaritu, aby se zachytily ty lodě, které byly „předdegaussovány“.
Zpožděné roznětky na čas aktivitu min utlumily, takže tralování bylo bezvýsledné.
Do „hry“ – přesněji války - pak vstoupily akustické miny, které musely být odstraňovány pomocí hlučných „rachotících beden“. Objevily se také dvojité roznětky, které se spustily jen když je aktivovaly dvě odlišné spouště, například hlukem a polaritou.
Koncem léta roku 1940 však přestala být magnetická mina skutečným strašákem…
Ale taková „nová“ hrozba vyvstala 7. května 1940.
Modifikovaná verze BM 1000, shozená jako námořní mina do Clydu přelétla a spadla na Clydesické kopce poblíž Dumbartonu. Tyto nebezpečné dvouúčelové „bombo-miny“ byly v případě použití proti pozemním cílům opatřeny interními zapalovači (vnitřními zapalovači) Rheinmetall.
Bombo-miny při dopadu do vody hluboké nejméně 7 metrů fungovaly jako magnetické miny, při dopadu do bahna, nebo mělké vody samy vybuchly. Vybuchly také v tom případě, že tlak vody klesl (pomocí hydrostatického ventilu), což se stalo, když byly vytaženy na hladinu.
Takovým příkladem německé důkladnosti zde bylo, že bez ohledu na uvedená opatření obsahovala bombo-mina BM 1000 také jednu z nejrafinovanějších pastí, jaké kdy byly vymyšleny.
Byla to sada fotoelektrických buněk spojená s rozbuškou, která přivedla minu k výbuchu, jestliže dovnitř proniklo světlo.
To mělo způsobit, že byl vlastně zabit každý pyrotechnický tým, který by nahlédl do mechanismu miny.
Pro Brity zahrála opět šťastná náhoda, že bombo-mina BM 1000 nalezená u Dumbartonu měla poškozený elektrický obvod. Pramenem je zde – Langmaid, Approaches.

Němci pak za několik měsíců tento typ bombo-miny BM 1000 použili při nočních náletech na Londýn ve velkém měřítku.
Bombo-miny se snášely na padácích a působily rozsáhlé škody, aniž by zanechaly kráter. Londýňané už v té době byli hromadně poučeni, znali jejich účinek a bombo-miny BM 1000 nazvali – „pozemní miny“.

Hrozba magnetické miny byla odvrácena, což bylo pro Velkou Británii důležitá skutečnost v její válce.
Tady anglofóní historici vzpomínají, že před válkou projevila Royal Navy i Royal Army jen malý zájem o vědu a techniku a tento postoj změnila až právě magnetická mina.
Britský fyzik, vědec a zároveň důstojník RNVR (víme, že záložní důstojník) doktor C. F. Goodevea o této skutečnosti řekl, že, cituji:
„Šlo o první technickou bitvu v níž jsme vybojovali rozhodné vítězství nad nepřítelem, avšak ještě mnohem důležitější bylo, že to byla bitva, která od prvopočátku zapojila do války naplno vědu.“
Zdrojem je zde – sir Charles Goodeve v rozhovoru s Guy Hartcupem. Viz Hartcup, Guy, The Challenge of War, David & Charles 1970.

Anglofoní historici pak říkají, že v Německu nacisté porušili tradici politické podpory a společenské vážnosti vědy a vědců z 19. a počátku 20. století a spolupráce mezi vědci a vojáky byla až do konce roku 1943 jen minimální, či takřka nulová.
K zapojení došlo až když nacisté povolali německé vědce v „Bitvě o Atlantik“, a to jen kvůli tomu, aby pro nacisty identifikovali spojenecké radiové a radarové signály.
(nezaměňujme prosím teoretické vědce s praktickými vědci a techniky).
Nacistická nedůvěra vůči vědcům a vědě a brzdění výzkumu z nejvyšších míst nezměnila ovšem skutečnost, že německý průmysl využíval lidi, kteří technicky věděli jak aplikovat vědu a techniku v konstrukci a výrobě.
Německá magnetická mina je pak takovým velice dobrým příkladem vynikající kvality německého konstruktérství (praktické vědy a techniky).

Jediným důvodem, proč tato magnetická mina nedokázala ochromit britskou lodní dopravu a celou Royal Navy, je to, že Německo zahajovalo 2. světovou válku se zásobou pouhých 1 500 kusů magnetických min.
Když tedy Němci vypotřebovali oněch 1 500 min, tedy první sérii, museli čekat do března 1940 než se vyrobily miny další – podkladem zde je – Crowther-Whiddington, Science at War.

Byl to právě tento oddych do března-dubna 1940, který zachránil britskou obranu před porážkou a Britům byla poskytnuta přestávka, během které se podařilo hrozbu otupit, lidi poučit a připravit je na další hrozby.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6832
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

VIII.díl. Francie 1940. Č 51.

Tajné služby.

O tajných službách jsme tak trochu hovořili průběžně, a u Francie takřka u každé z kapitol. Zprávy pro nacistické Německo i pro SSSR, tehdy protivníka Spojenců (Francie a Velké Británie), chodily z levého politického spektra, i z pravého politického spektra neustále - z levého spektra pak zvláště po podepsání smlouvy mezi Německem a SSSR 23. srpna 1939.
Francie vše řešila tím, že její vláda vydala tzv. „Vládní dekret“, kterým byla zakázána činnost KSF ( KSF - Komunistická strana Francie) dne 26. září 1939 (efekt byl jen částečný, neboť komunisté vše řídili z ilegality). Ovšem pravicové kruhy, provádějící špionážní činnost pro nacistické Německo zasaženy nebyly, naopak, a tady jsem dokonce uváděl příklad, kdy generál Gamelin přiznal, že na schůzích vlády neuváděl úmyslně údaje i neuspokojivém množství zbraní, jakož i o dalších nedostatcích v armádě, protože se obával, aby se to prostřednictvím tehdy ministra spravedlnosti Bonneta okamžitě nedozvěděl Berlín. Pronacistickými kruhy bylo pravicové spektrum Francie doslova prošpikováno a šahalo to až do vládních špiček – „částečnou přítrž“ tomu učinilo až pozavírání některých konkrétních špionů po začátku války 10. května 1940 (to už bylo samozřejmě pozdě). Mnohé o pravicovém politickém spektru Francie viz Č 36:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2727

Ve Velké Británii vůdcové britských fašistů Mosley a Ramsay změnili formu svých spolků, ale britská zpravodajská služba si je sledovala (Mosley byl po velice těžkém a složitém právním dokazování zatčen a internován po celou 2. světovou válku).
V celé britské společnosti panoval po 1. září 1939 strach a podezření, že němečtí agenti určitě rafinovaně pronikli do mnoha sfér v zemi, a že budou předávat do Německa zprávy o vojenských přípravách a provádět sabotáž, která bude zaměřena proti britské válečné výrobě.
Britské tajné služby však na začátku války udělaly krátký proces a tu hrstku německých agentů (většinou to byli pěšáci, rezidentur moc nebylo) zatkly, aniž se o tom britská veřejnost pořádně dozvěděla. Tady anglofóní historici konstatují, že šlo o utajený a nikým neopěvovaný úspěch britské zpravodajské služby.
Zpráva o zatčení německých špiónů ve Velké Británii zůstala neznámá i samotným Němcům.
Ale to nebylo vše…
Nejednalo se o jedinou německou porážku v podzemním světě špionů, neboť německá zpravodajská služba padla dne 28. září 1939, tedy pouhý den po kapitulaci Varšavy, do dost naivní léčky, kterou jí nastražili Britové.
O co šlo?
Ten den totiž Walesan Artur Owens, jehož německá zpravodajská služba považovala za jednoho ze svých agentů ( rezidentů), odjel z Velké Británie do Holandska, aby tam navázal kontakt se svými německými řídícími orgány. Ve skutečnosti pracoval již pro britskou zpravodajskou službu. Jeho nadřízení z britské zpravodajské služby mu přidělili krycí jméno „Snow“. Owensovi se podařilo přesvědčit Němce, že pro ně ve Walesu zorganizoval velice početnou zpravodajskou síť agentů a od Němců nyní požaduje instrukce a finanční prostředky.
Štědří Němci mu dali vše co požadoval a ještě téhož večera 28. září 1939 se vrátil do Velké Británie.
A tak na britském území působil od 29. září 1939 systém, který britské řídící orgány nazývaly v kódovém stylu krycích názvů válečné špionáže „Double Cross“ nebo také „XX“.
Později se ukázalo, že Němce dokonale zmátl.
Za 14 dní odjel Owens opět do Holandska, tentokrát byl provázen dalším „údajným adeptem členství v německé špionážní síti“.
Tím společníkem byl policejní inspektor ze Swansea ve výslužbě Gwilym Williams, který se do té doby aktivně podílel na činnosti hnutí waleských nacionalistů. A opět se podařilo Němce úspěšně oklamat. Němci nejenže pověřili Williamse, který dostal krycí označení „Agent A-3551“, řadou sabotážních úkolů, o jejichž údajném splnění se potom Němce podařilo lstí přesvědčit, ale ještě mu navrch Němci předali i adresu jednoho z mála skutečných německých agentů působících ve Velké Británii, jehož se britské zpravodajské službě do té doby nepodařilo vypátrat. Šlo o německého agenta „A-3725“, který po odhalení začal sám působit v rámci systému“Double Cross“ pod krycím jménem „Charlie“.
Do konce roku 1939 už tato falešná špionážní síť odesílala skoro každý den radiové zprávy německému zpravodajskému ústředí v Hamburku, získávala další agenty a připravovala provedení fingované akce, označené názvem „Plán Guy Fawkes“, jehož cílem mělo být otrávení vodních rezervoárů ve Walesu, které zajišťovaly dodávky vody pro podniky britského leteckého a zbrojního průmyslu v industriální oblasti středoanglického Mindlandsu.

Již u útoku Spojenců na Dánsko a Norsko jsme si říkali, že spojenecké štáby dostávaly informace přímo od zdroje v Německu a nyní si to rozšiřme.
Ty zdroje byly 2.

1) Prvním zdrojem byl zástupce náčelníka Canarisova zpravodajského štábu – Abwehru – generál Oster ( foto plukovník Oster)

Obrázek


, který Spojence přes holandského vojenského přidělence v Berlíně, plukovníka Jacobuse Sasa (Jacobus Sas), vždy několik dní před termínem (někdy to bylo velice těsně před) informoval o odkladu nejen Waserübungu, ale i plánu „Fall Gelb“.

2) Druhým takovým zdrojem byl Paul Thümmel

Obrázek



, který také působil v Canarisově zpravodajské službě Abwehru a zároveň jakožto agent vedený pod krycím názvem „A-54“, předával informace o datech a dalších podrobnostech týkajících se chystaných útoků. Informace Paul Thümmel předával prostřednictvím československé exilové vlády v Londýně už pak přímo spojeneckým zpravodajským službám.
Paul Thümmel předával od roku 1936 podrobné zprávy o plánech německých vojenských operací zaměřených proti Československu vojenské zpravodajské službě ČSR.

Žádná jiná vojenská mašinérie neměla nasazeny špiony na tak vysokých místech své struktury – přímo ve svém nervovém centru – jako je měl německý Abwehr.

Ale také Němcům se lecos povedlo.
Dne 9. listopadu 1939 došlo k únosu dvou agentů britské zpravodajské služby, které příslušníci SS vlákali do léčky u Venlo na holandském území, a potom je násilně dopravili přes nizozemsko-německou hranici do Německa.
Celý plán byl vypracován skupinou, v jejímž čele stál tehdy 28letý Alfréd Naujocks, který v předvečer přepadení Polska Němci vedl fingovaný - tzv. „polský útok“ - na rozhlasový vysílač v Hlivicích ( Gleiwitz) – viz zde Č 15:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2824
Cílem Němci vyvolaného incidentu ve Venlo bylo, kromě získání co možná největšího množství informací o metodách a plánech britské zpravodajské služby, poskytnutí záminky, jíž by mohli Němci využít k přepadení Holandska, které tím, že povolilo dvěma britským agentům, aby působili na jeho území, porušily vlastně svůj neutrální status.
A Hitler celou bombastickou akci – únos dvou britských špionů – náležitě ocenil.
Vyznamenal jednoho z organizátorů, Helmuta Knochena, a to „Železným křížem I. a II. stupně“.
Helmut Knochem se specializoval na sledování periodik, které vydávaly ve Francii, Belgii a Holandsku němečtí utečenci, a získal doktorát na universitě v Göttingenu.
A jak dopadli britští agenti?
Kapitán Best a major Stewens, byli nejprve vězněni v Sachsenhauzenu a pak v Dachau. Holandský zpravodajský důstojník, poručík Dirk Klop, který přijel na hranici spolu s nimi byl při akci postřelen a ještě 9. listopadu 1939 svým zraněním podlehl v Düsseldorfu.

Zástupce náčelníka německé zpravodajské služby Hans Oster (Abwehr) předal také informaci v lednu 1940, kterou Hitler vlastně odložil „Fall Gelb“ až na postupně 10. května 1940.

Jedna málo známá špionážní akce se Němcům podařila v lednu 1940. To totiž dostala německá námořní zpravodajská služba dne 3. ledna 1940, od jednoho ze svých špiónů, kteří působili v USA – byla jí agentka Marie Koedelová – zprávu, která byla zaměřena na americké vojenské dodávky zakoupené Brity. Britové nakládali vojenský materiál zakoupený v USA v Hamiltonově doku v Brooklynu.
Zpráva uváděla mimořádně přesné údaje o tom, které lodě jsou nakládány a na kdy je plánováno jejich vyplutí.
Špiónka Marie Koedelová byla dokonce schopna získat do svých služeb jednoho britského námořníka, který zběhl ze své lodi.
Tím britským námořníkem byl Duncan Scott-Ford, kterého britská tajná služba po čase odhalila, zatkla a převezla zpět do Británie.
Ve Velké Británii byl Duncan Scott-Ford postaven před soud, odsouzen k smrti a nakonec oběšen.
Bohužel zprávy, které britský námořník Duncan Scott-Ford předal Marii Koedelové pomohli Němcům proniknout do britské lodní dopravy.
Němci také získávali značné množství informací z otevřeného demokratického tisku USA.

A tak se přiblížil 9. květen 1940.
Ráno 9. května 1940 obdržel Hitler příznivou meteorologickou předpověď a 10. květen ráno stanovil jako den útoku na Západ.

V Londýně byl válečný kabinet informován, že v odhadovaném rozsahu aktivních leteckých operací nad Francií se britské zásoby paliva a leteckého benzínu smrskly tak, že cituji:
„Vydrží pouhých 10 až 11 týdnů.“

V Německu pak 9. května 1940 studují Hitlerovi nejvyšší vojenští představitelé ohromné množství ukořistěných zpravodajských materiálů od Britů. Ukořistěny byly v Norsku a obsahovaly podrobnosti o nasazení B. E. F. ve Francii. Mnoho dalších informací pak pocházelo ze šifrovaných radiových zpráv, které si vzájemně vyměňovalo francouzské ministerstvo války v Paříži a velitelé francouzských pozemních jednotek, které byly rozmístěny podél, hranic.
OKW a OKH bylo z těchto zpráv, které byly zachyceny rádiem a rychle dešifrovány, vyrozuměno o tom, jak je rozmístěna francouzská armáda a B. E. F.. Zároveň se dozvěděly o kvalitě spojeneckých jednotek, kterým budou příští den čelit při svém útoku. OKW a OKH se dozvědělo početní stavy spojeneckých jednotek a to postupně o všech jednotkách – denní hlášení týlařů…. Dozvědělo se operační plány Spojenců, které počítaly s tím, že po zahájení německého útoku budou Němci postupovat k řece Dyle, a že Francouzi nemají vůbec žádné plány na zahájení účinného protiútoku, který by byl veden do boku Němců při jejich hlavním útoku.

Toho dne, 9. května 1940, odjíždí odpoledne Adolf Hitler z Berlína.
Aby bylo zachováno maximální utajení, bylo dokonce i členům jeho štábu oznámeno, že cílem Hitlerovy cesty je město Oslo v Norsku.
Ve večerních hodinách dojel vlak do Hannoveru.
Všem německým velitelům v poli je šifrovaně odeslán smluvený signál „Danzig“ (víme, že Enigmu od 15. dubna 1940 Bletchley Park neluštil).
Heslo „Danzig“ znamenalo, že útok na Holandsko, Belgii a Francii má být zahájen.

Potom se Hitlerův zvláštní vlak rozjel dál na Západ, krátce před úsvitem 10. května 1940 přejel řeku Rýn a zastavil se na malém nádraží v Euskirchenu, německém městečku vzdáleném necelých 48 km od belgických hranic.
Krátce na to, když zvláštní vlak z Hitlerem zastavil, přesněji 1 hodinu poté co zastavil, začal ambiciózní, nebezpečný a troufalý útok na Západ – „Fall Gelb“.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Případné doplnění a debatu směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“