PALBA.CZ

Sopwith 7F.1 Snipe
Britský stíhací letoun
nasazeno 1918
WW1

VÝVOJ
Jednalo se o jednomístný britský dvouplošný stíhací letoun známého výrobce Sopwith Aviation Company (viz. asi nejznámější stíhací letadlo WW1 na straně Dohody, Sopwith Camel). Letoun byl používán v posledním roce WW1 a udržel se ve výzbroji Velké Británie až do roku 1926. Pravděpodobně se jedná o poslední velkosériově vyráběný letoun Dohodových zemí a vůbec nejlepší stíhací letoun na straně spojenců za První světové války. Na to aby prokázal své kvality však přišel již dosti pozdě.

Hlavním konstruktérem tohoto stroje byl Herbert Smith (*1890 - +1978), který mimo jiné zkonstruoval známé modely továrny Sopwith jako Pup, Triplane, Camel, Dolphin a řadu dalších. Model Snipe (Sluka) měl nahradit Sopwith Camel, který byl sice vynikající stíhací letadlo, ale v rukou nováčka byl těžko ovladatelný až záludný. Tyto jeho negativní vlastnosti tak stáli nejeden mladý život začínajícího pilota. Camel byl na frontu přidělován od května 1917, ale tou dobou se již u Sopwithu začalo pracovat na jeho následovníkovi.

Práce šla rychle od ruky a již v říjnu 1917 byl zalétán první prototyp. Nový model oproti Camelu poskytoval pilotovi lepší výhled z kabiny, což v době kdy se pilot musel spolehnout především na svůj zrak bylo důležité vylepšení. Také jeho manévrovací schopnosti byli na vyšší úrovni a hlavně se u něj při startu a přistání nemuselo tolik dbát na schopnostech pilota. Díky vysoké stoupavosti se mohl postavit i nově zaváděným německým stíhačkám jako byl například Fokker D.VII. Na vylepšeních se průběžně při výrobě během války i po ní neustále pracovalo. Asi pod dojmem prvních zkoušek si britská admiralita objednala neuvěřitelných 4.500 letounů, které se ale samozřejmě do konce války nepodařilo vyrobit a velká část z této objednávky tak byla nakonec po uzavření příměří zrušena. Samotné přidělování k vojenským útvarům se nakonec protáhlo a první stroje se na frontu dostali až v září 1918. V březnu 1918 pak pilot L.N.Hollinghurst (pozdější letecké eso na strojích Sopwith Dolphin) pokusně vystoupal až do výšky 24.000 stop (cca 8.000 metrů) za 45 minut.

Nový Sopwith Snipe byl poháněn rotačním motorem Bentley B.R.2 což byl pouze vylepšený motor B.R.1, který byl použit u Camelu. Z tohoto důvodu nebyl rozdíl ve výkonech oproti svému předchůdci až tak citelný. Například rozdíl v maximální rychlosti byl 195 km/h proti 183 km/h u Camelu. Vytrvalost v letu byla prakticky srovnatelná, tedy 3 hod. Výzbroj byla již standardně soustředěna do přídě v podobě dvou synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm. Kromě toho byl Snipe, stejně jako Camel, schopen nést pumový náklad v podobě 4 pum, každé o váze 11 kg.

Sériová výroba byla ukončena v roce 1919, když bylo vyrobeno něco kolem 1.560 strojů. Do konce roku 1918 pak bylo vyrobeno cca 500 letounů. Na výrobě kromě mateřského Sopwithu spolupracovala řada firem, jako Boulton & Paul Ltd, Coventry Ordnance Works, D. Napier & Son, Nieuport and Rushton Proctor & Co Ltd. Od roku 1920 pak byly Snipe v RAF nahrazovány modernějšími konstrukcemi a ze služeb Velké Británie byly vyškrtnuty v roce 1926 definitivně. Kromě Velké Británie používala „Sluky“ také Austrálie (AFC), Kanada (CAF), Rusko.

Ještě za války se začalo pracovat na vylepšené variantě Snipu, která pak dostala označení Sopwith TF.2 Salamander. První vzlet se uskutečnil 27.dubna 1918, ale do války nový stroj již nezasáhl. I když v říjnu 1918 dva stroje létaly ve Francii. Obdobně na tom byl další následovník odvozený ze Snipu a to Sopwith Dragon, který byl zalétán taktéž v dubnu 1918.



BOJOVÉ NASAZENÍ
Jako první obdrželi nový letoun u 43.perutě RAF v září 1918, poté v říjnu 4.australská peruť a listopadu 208.peruť RAF. Do konce války ještě nové „Sluky“ dokázaly odvést kus práce, i když na to měli jen pár týdnů. Jeden příklad za všechny. Dne 27.října 1918 (tedy pár dní před příměřím), se kanadské eso major William Barker, který létal s RAF u 201.stíhací perutě, setkal se skupinou německých Fokkerů D.VII (což bylo asi nejlepší německé stíhací letadlo v průběhu WW1). Při následném souboji nad Mormalskými lesy pak sestřelil letoun Rumpler C a tři německé Fokkery D.VII (podle jiných pramenů jich mohlo skončit v plamenech celkem šest) a další zahnal na útěk. Sám Barker (*1894 - +1930) však utrpěl v souboji těžká zranění, která jej přinutila nouzově přistát. Letoun se ale podařilo i přes značná poškození zachránit a poté byl slavnostně vystavován. Barker za tento hrdinský kousek obdržel kříž královny Viktorie. Celkem toto letecké eso získalo 50 potvrzených vzdušných vítězství, což bylo 12 místo v počtu vzdušných vítězství mezi všemi piloty WW1. Kromě Barkera dosáhli na těchto letounech velkého počtu sestřelů během té krátké doby co byl letoun ve službě ještě Australané Elwyn Roy King (7 sestřelů), Thomas Charles Richmond Baker (6 sestřelů) a Arthur John Palliser (5 sestřelů).

Snipe tedy prokázal alespoň z části naděje do sebe vkládané a stal se během krátké doby jednim z nelepších spojeneckých stíhacích letounů První světové války. Po válce si ještě zabojoval v ruské občanské válce, když byl v roce 1919 použit na straně bělogvardějců proti bolševikům. Stroje se do Ruska dostali v rámci mezinárodní intervence proti bolševické revoluci ve službách RAF. Několika letounů se „Rudým“ podařilo zmocnit se a tak si zabojovali i na druhé straně fronty.

Ve službách Velké Británie sloužili tyto stíhačky za WW1 u perutí číslo: 43, 87, 201 a 208, v Kanadě pak i 1.perutě a v Austrálii u 4. a 8.perutě.
Sopwith Snipe Williama Barkera po souboji z 27.10.1918


TTD - Sopwith 7F.1 Snipe
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 9,47 m
* Délka: 5,84 m
* Výška: 2,9 m
* Nosná plocha: 25,46 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 590 kg
* Vzletová hmotnost: 955 kg
* Maximální rychlost: 195 km/h (ve výšce 3.050 m)
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm, 4x 11 kg puma
* Dostup: 6.100 m
* Stoupavost: 296 m / min
* Vytrvalost: 3 hod
* Motor / Výkon: 1x Bentley B.R.2 / 230 k (172 kW)
* Vyrobeno kusů: cca 500 ks (do konce roku 1918)
* Uživatelé: Velká Británie, Kanada, Austrálie, Rusko



Zdroje:
Vojenská letadla – Václav Němeček – 1989
www.aviation-history.com
www.internetmodeler.com
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.historyofwar.org
www.wikipedia.org

Jaký smysl měl vlastně rotační hvězdicový motor? Kdysi jsem se někde dočetl, že konstruktéři se při relativně malých rychlostech tehdejších letounů obávali přehřívání motorů (malý nápor vzduchu) - tak se snažili problém vyřešit tím, že klikovou hřídel pevně spojili s drakem letounu a motor s vrtulí rotoval okolo ní... Ale přijde mi to poněkud "uhozené". Co je na tom pravdy? Případně, jaký byl skutečný důvod takového uspořádání?

Martine, zkus se tu podívat, mám za to, že sme to tu už nekde probírali, teda já ne, ale nekdo to tady už vysvětloval.
Zkus to tady:
http://palba.cz/viewtopic.php?t=2793

Vývoj letounu Sopwith 7F.1 Snipe je nutné chápat především v kontextu poslední fáze první světové války, kdy britské letectvo čelilo zásadnímu technologickému zlomu ve vzdušném boji. Do roku 1917 dominoval frontě Sopwith Camel, který sice představoval mimořádně obratný a smrtící stíhací letoun, avšak zároveň byl pověstný svou nevyzpytatelností a vysokou nehodovostí, zejména mezi méně zkušenými piloty. S postupným zaváděním modernějších německých stíhaček, především Fokkeru D.VII, se začalo ukazovat, že Camel je na hranici svých konstrukčních možností. Britské letectvo proto zadalo firmě Sopwith úkol vyvinout nový stíhací letoun, který by zachoval manévrovací schopnosti Camelu, ale zároveň nabídl vyšší stabilitu, lepší výkony ve výškách a větší bezpečnost pilotáže.

Výsledkem byl Sopwith 7F.1 Snipe, který poprvé vzlétl v roce 1917 a do sériové výroby se dostal v roce 1918. Klíčovým prvkem konstrukce se stal nový rotační motor Bentley B.R.2 o výkonu 230 koní, který představoval vrchol vývoje rotačních motorů své doby. Letoun byl robustnější, měl pevnější konstrukci a odlišné aerodynamické řešení křídel, které zajišťovalo stabilnější letový projev. Snipe nebyl koncipován jako revoluční skok, ale jako promyšlená evoluce – stroj určený k tomu, aby se stal standardním stíhacím letounem RAF pro období po válce.

Z hlediska pilotních zkušeností byl Snipe přijímán výrazně příznivěji než Camel. Piloti opakovaně uváděli, že letoun je klidnější v přímém letu, méně záludný při přistání a lépe čitelný v zatáčkách. Zlepšený výhled z kabiny umožňoval lepší orientaci v boji, což bylo zásadní zejména v nízkých výškách a při manévrových soubojích. Snipe si zachoval velmi dobrou obratnost, zejména v horizontálních zatáčkách, a v rukou zkušeného pilota dokázal plně konkurovat i nejlepším německým stíhačkám závěru války. Přestože maximální rychlost nebyla nejvyšší ve své třídě, výborná stoupavost a ovladatelnost činily z letounu velmi nebezpečného protivníka.

Nejznámějším bojovým nasazením Snipu se stal legendární souboj kanadského esa Williama George Barkera 27. října 1918. Barker se tehdy na svém Snipu střetl s početně silnější skupinou německých stíhaček Fokker D.VII. Přestože byl během boje několikrát zraněn, dokázal sestřelit několik protivníků a přežít, což vedlo k udělení Viktoriina kříže. Tento souboj se stal nejen symbolem osobní odvahy, ale i důkazem, že Snipe byl schopen obstát v nejtěžších bojových podmínkách. Podobně pozitivní hodnocení pocházela i od dalších pilotů, kteří oceňovali kombinaci stability, výkonného motoru a dobré manévrovatelnosti.

Do bojů se však Snipe zapojil relativně pozdě, a jeho přímý vliv na výsledek války byl proto omezený. Po příměří v listopadu 1918 se však jeho skutečný význam teprve projevil. Sopwith Snipe se stal standardním stíhacím letounem britského Královského letectva a zůstal jím po celé první poválečné období. V letech 1919–1926 tvořil páteř stíhacích jednotek RAF, a to nejen ve Velké Británii, ale i v zámořských oblastech impéria. Sloužil v koloniálních posádkách, při udržování pořádku v problematických regionech i při výcviku nové generace pilotů.

Poválečný provoz prokázal, že Snipe byl konstrukčně odolný, relativně snadno udržovatelný a vhodný pro dlouhodobou službu. Některé stroje byly exportovány nebo se dostaly do zahraničních konfliktů, včetně ruské občanské války, kde létaly na obou stranách. Postupně byl Snipe vytlačen novými typy s řadovými a hvězdicovými motory, ale jeho služba se uzavřela až v polovině 20. let, což je na letoun vyvinutý za války mimořádně dlouhá doba.

Dnes je Sopwith 7F.1 Snipe vnímán jako přechodový, avšak klíčový typ britského stíhacího letectva. Nebyl ikonou masového nasazení jako Camel ani technologickým zlomem jako pozdější dvouplošníky, ale představoval vyzrálý vrchol rotační éry a důkaz, že britská konstrukční škola dokázala reagovat na zkušenosti z fronty systematicky a pragmaticky. Jeho dlouhá poválečná služba i dochované muzejní exempláře potvrzují, že šlo o letoun, který naplnil svůj účel nejen v boji, ale i v míru.

„U všech čertů, byl jsem tehdy pěkný blázen, ale každopádně jsem je naučil respektu.“
— major William George „Billy“ Barker, po svém leteckém boji 27. října 1918

Tato věta pochází z Barkerova osobního vyjádření po jednom z nejtvrdších jednotlivých vzdušných soubojů celé první světové války. Barker v něm na stroji Sopwith Snipe čelil početné formaci německých Fokkerů D.VII. Přestože byl během boje opakovaně zasažen a utrpěl těžká zranění obou nohou i jedné paže, dokázal sestřelit několik protivníků a s těžce poškozeným letounem přistát na vlastním území.

„Letoun reagoval rychle a ochotně i při malé rychlosti; v ostrých zatáčkách si zachovával stabilitu, což pilotovi umožňovalo pokračovat v boji i ve chvíli, kdy by starší typy již byly neovladatelné.“
— hodnocení britského stíhacího pilota RAF, podzim 1918

Tato dobová pilotní zkušenost shrnuje jeden z hlavních přínosů typu Snipe v bojovém nasazení. Ve srovnání s předchozím Sopwith Camel byl Snipe méně zrádný na řízení, stabilnější při nízkých rychlostech a vhodnější pro boj ve výškách, což se pozitivně odrazilo v závěrečných měsících války.