Olga Alexandrovna
Napsal: 19/4/2009, 20:24
Olga Alexandrovna
(1882 – 1960)
"Nejsem princezna, jsem velkokněžna.."
Olga Alexandrovna
Velkokněžna Olga Alexandrovna, nejmladší potomek cara Alexandra III. Alexandroviče a jeho manželky Marji Fjodorovny (vlastním jménem Marie Sofie Frederikke Dagmar Dánské), se narodila 13. června roku 1882 v Petrodvorci. Na oslavu jejího narození bylo vystřeleno 101 ran z děl v Petropavlovské pevnosti a po celé zemi se rozezněly zvony. Měla pět starších sourozenců (jedinou sestru Xenii a čtyři bratry: následníka trůnu Mikuláše, Georgije, Alexandra a Michaila).
Podle rad carevniny sestry Alexandry pořídili Olze anglickou chůvu, Elizabeth Franklinovou, která zůstala se svou svěřenkou do konce života. Velkokněžnu vychovávali v paláci v Gatčině, na dobu strávenou v tomto paláci vzpomínala jako na nejšťastnější období svého života. Gatčina jí poskytovala klid a bezpečí.
Výchova malé Olgy byla velmi přísná, vedli ji ke skromnosti, disciplíně a dodržování pravidel. Učili ji vybraní znalci svolaní ze všech koutů Ruska, Olga brzy ovládala kromě rodné ruštiny základy světové literatury, matematiku, historii a další jazyky. Na svém sídle Olgino (jihozápadní Rusko, Voroněžská gubernie) se naučila jezdit na koni, ve volném čase se věnovala turistice, plavání a ráda též rybařila. Ve vesnickém prostředí se formoval i její vztah k víře, žehnala lidu a malovala ikony.
Pokud by se dívka nenarodila jako příslušnice ruské carské rodiny, zcela jistě by se uplatnila jako umělkyně. Za svůj život nakreslila asi dva tisíce pěkných obrazů, z nichž většinu rozdala rodině. Malování jí uklidňovalo. Když se nemohla soustředit v hodině zeměpisu nebo aritmetiky, něco si načrtla na papír a u toho se jí snáze chápalo.
Velmi se podobala otci, oba příliš nevyhledávali večírky (narozdíl od carevny Marji Fjodorovny, která je milovala) a raději zůstávali doma. Olga se učila malovat, hrát na housle, fotografovat a zkoušela cvičit gymnastiku.
Malá Olga Alexandrovna v Gatčině
Dobové záznamy Olgu popisují jako hezkou a milou dívku, která zůstala ke šperkům a cennostem Romanovců zcela lhostejná. Než plesy v paláci ji bavily vyjížďky s otcem a bratrem Michailem do lesů kolem Gatčiny. Vztah Olgy k matce nebyl nikdy zcela upřímný a vřelý, o to více se upnula na otce. Sama Olga popsala svůj vztah k otci takto: "Můj otec byl pro mě vším. Když mi poprvé dovolili navštívit jeho kancelář, byla jsem zděšená, kolik práce musí každý den vyřídit. Ruský car je snad nejzaměstnanější muž na světě! Kromě státnických záležitostí musel každý den pročítat stovky spisů a podepisovat dokumenty. Jednou mi ukázal staré album plné perokreseb z imaginárního města Mopsopolis, které si sám vymyslel. Potěšilo mě, že ho ukázal zrovna mně a podělil se se mnou o své tajemství.".
Zlomovým byl pro Olgu 29. říjen roku 1888, kdy carská rodina cestovala do Charkova a jejich vlak vykolejil. Celou situaci popíše opět nejlépe samotná velkokněžna: "Okolo jedné hodiny náš vlak přijel do vesnice Borki. Otec s matkou a čtyřmi sourozenci obědvali v jídelním voze. Během podávání pudinku vlakem otřásl tak silný náraz, že všichni spadli na podlahu. Výbuch rozmetal stěnu vagónu a střecha se propadla dovnitř. První zpod sutin vylezl car a podepřel svýma rukama promáčklou střechu a držel ji tak dlouho, než se všichni členové rodiny dostali ven do bezpečí.".
Údajně kvůli nedoléčeným zraněním způsobeným touto nehodou, začal car Alexander pít. Brzy se k problémům přidalo závažné onemocnění ledvin, které se lékařům nepodařilo včas diagnostikovat a následně léčit. Na podzim roku 1894 odjel panovník na svůj milovaný Krym, aby mu tamější vzduch pomohl, ale na uzdravení bylo příliš pozdě. 1. listopadu téhož roku car zemřel ve věku čtyřiceti devíti let a zanechal dvanáctiletou Olgu samotnou.
Po smrti otce se Olga stále častěji věnovala charitě. Od nejútlejšího věku se stávala mecenáškou umělců a předsedkyní organizací na podporu chudých. Když byla starší, zakládala v Olginu hnutí pro zlepšení života místních obyvatel, sponzorovala dětské domovy, dívčí školy a nemocnice. Při prohlídkách škol vybírala nadané malíře a pomáhala jim se prosadit.
Během svých častých návštěv nemocnic ji lékaři naučili starat se o nemocné, což jí v budoucnosti usnadní práci zdravotní sestry.
9. srpna roku 1901, když jí bylo devatenáct let, ji provdali za knížete Petra Alexandroviče Oldenburga. Petr pocházel ze slavného a majetného rodu Oldenburgů, byl dokonce vzdáleným příbuzným cara Mikuláše I.. Manželství bylo od prvních dnů nešťastné, Olga se trápila a trpěla depresemi, když zjistila, že její manžel prohrál v kasinu její věno. Žádné děti neměli, spekulovalo se o možné Oldenburgově homosexualitě.
Svatební noc Petr strávil se svými přáteli a hráli karty, o nějaké půlstoletí později Olga prohlásila, že spolu nikdy bližší vztah neudržovali. Hrabě pouze profitoval na sňatku s carovou sestrou.
Krátce po svatbě se přestěhovali do Carského sela, kde Olgu rozptýlila blízkost cara Mikuláše II., jeho ženy Alexandry a jejich dětí. S nejmladší dcerou carského páru, Anastázií, si velmi rozuměla.
V roce 1901 Olgu také jmenovali velitelkou husarského pluku.
Olga s Petrem Oldenburgem
Roku 1903 ji její milovaný bratr Michail na vojenské přehlídce v Pavlovsku seznámil s plukovníkem Nikolajem Alexandrovičem Kulikovským, do něhož se nyní dvaadvacetiletá Olga okamžitě zamilovala a začala si s ním tajný románek. Když se ujistila, že Kulikovský je pro ni ten pravý, požádala cara Mikuláše II., aby jí povolil rozvod. Panovník považoval jejich vztah za chvilkovou romanci, ale přál sestře šťastný život. Navrhl, aby počkala sedm let a pokud ho bude stále milovat, může se rozvést. Zároveň Kulikovského ubytovali v Carském sele, aby si byli blíž.
Když 30. července roku 1914 vyhlásil ruský car mobilizaci vojsk pro nadcházející první světovou válku, pověřili Nikolaje Kulikovského vedením Olžina husarského regimentu a o několik měsíců později ho poslali na frontu. Aby se mu Olga přiblížila, rozjela se k vojákům jako zdravotní sestra. Působila nedaleko města Proskurov. Málokdy zdravotnice pracovaly tak blízko fronty jako velkokněžna Olga, která se tak vystavovala většímu nebezpečí. Za své hrdinství byla oceněna řádem sv. Jiří.
Roku 1916 car vyslyšel Olžiny prosby a oficiálně zrušil její manželství s Petrem Oldenburgem. 14. listopadu si Olga vzala Kulikovského v kostele sv. Mikuláše v Kyjevě. Svatby se účastnila carevna-vdova Marja Fjodorovna, Olžina starší sestra Xenie Alexandrovna s manželem Alexandrem Michailovičem, husaři z jejího pluku a zdravotní sestřičky z kyjevské nemocnice, již Olga založila.
S druhým manželem, Nikolajem Kulikovským
Po pádu carského režimu v únoru 1917 se Olze, Xenii, jejich rodinám a Marji Fjodorovně podařilo uprchnout na Krym, kde je místní sovět uvěznil v domácím vězení. Zde se Olze 12. srpna 1917 narodil první syn Tichon Nikolajevič Kulikovský, pojmenovaný na počest světce Tichona Zadonského. Ve zmatcích končící války se jim znovu zdařilo uprchnout a skrýt se v kozácké osadě Novominskaja, kde se jim roku 1919 narodil druhý syn Guri. Další dítě, které bylo legitimním nástupcem zavražděného cara, bylo trnem v oku Rudé armádě. Když si uvědomili, jaké nebezpečí jim hrozí, ukryli se na dánském konzulátu v Rostově na Donu. Odmítli pomoc anglického krále Jiřího V., neodpluli na vyslané lodi Marlborough stejně tak jako Olga zamítla radu bělogvardějců, kteří ji chtěli jmenovat ruskou carevnou. Z Rostova utekli do Istanbulu, pokračovali přes Bělehrad a Vídeň do Dánska. V rodišti Olžiny matky strávili léta občanské války, po matčině smrti 13. října 1928 velkokněžna zdědila 40 000 liber.
V Dánsku se Olga stala centrem odporu proti bolševismu, navštěvovali ji ruští emigranti, dopisovala si se svými husary a známými z Petrohradu. Začala prodávat své malby, vystavovala je v galeriích v Kodani, Londýně i Paříži. Získané peníze vložila na konto charitativních organizací.
Pěkná ukázka z Olžiny tvorby
Syny poslala na ruské gymnasium v Paříži a poté do dánské školy pro kadety, oba se oženili v Dánsku.
Za druhé světové války založila hnutí na podporu kozáků ve Stalinovském Rusku a psala si s nimi.
Když se vojska Rudé armády na konci války dostala do Třetí říše, dostala Olga strach. Stalin ji a její děti obvinil z plánovaného spiknutí proti vládě a nyní, když byli jeho vojáci tak blízko, obávala se, že by je mohli unést nebo na ně spáchat atentát. Rozhodla se, že nejlepší bude se odstěhovat někam daleko, nakonec si vybrala Kanadu.
Nejprve žili na farmě, ale s přibývajícím věkem už nezvládali všechnu práci. Farmu prodali a přestěhovali se do menšího bungalovu v Coksville (dnešní předměstí Toronta). Jejich nové sousedy zaujala přítomnost romanovské kněžny a často ji navštěvovali. V jejím domku s velkou zahradou se scházeli zahraniční vyslanci i přeživší Romanovci, například velkokněžna Jelena Vladimirovna (dcera Vladimira Alexandroviče a vnučka Alexandra II.) nebo Taťána Konstantinovna (dcera Konstantina Konstantinoviče a pravnučka Mikuláše I.). V roce 1959 Olga poobědvala s britskou královnou Alžbětou II. na palubě její jachty (v této době už žila v chudobě, koupě nových šatů jí velmi rozzlobila a utracených 30 dolarů litovala).
Roku 1951 oslavila se svými husary 300. výročí založení pluku.
Po manželově smrti roku 1958 byla už příliš nemocná a nedokázala se o sebe sama postarat. Přátelé z Toronta ji ubytovali u sebe, byli to také ruští emigranti, takže mohla do konce života poslouchat rodný jazyk a společně vzpomínali na Rusko.
Velkokněžna Olga Alexandrovna zemřela 24. listopadu roku 1960 ve věku osmasedmdesáti let, pohřbili ji po boku muže na Yorském hřbitově v Torontu. Pohřbu se účastnily stovky ruských emigrantů a Olžini noví kanadští přátelé, její hrob dva dny hlídaly stráže.
O její smrti se zmiňovaly i The New York Times, ale omylem pod článkem otiskly fotografii Olžiny neteře, dcery posledního cara Mikuláše II., Olgy Nikolajevny.
Jedna z posledních Olžiných fotografií
(Kanada, 1960)
DODATKY:
Organizace, jež založila během svého života velkokněžna Olga, fungují dodnes.
Petr Alexandrovič Oldenburg, Olžin první manžel, přežil občanskou válku a podruhé se oženil, 3. května roku 1922 si vzal Olga Vladimirovnu Ratkovou-Rognovou, ale ani s druhou ženou neměl děti. Zemřel roku 1924.
Olze se rovněž říká "Poslední ruská velkokněžna", i když tímto titulem se označují i dcery Mikuláše II.. V roce 1960, kdy Olga zemřela, byla poslední žijící potomek cara Alexandra II. a jeho manželky Marji Alexandrovny, o sedm měsíců přežila sestru Xenii.
Rozhovor Olgy Alexandrovny s Annou Anderson
Poté, co byl car s carevnou a jejich pěti dětmi postříleni 17. července roku 1918 ve sklepě Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu, si řada lidí nedokázala připustit, že by bolševici byli schopní zabít neozbrojené děti. Kolovaly pověsti, že se velkokněžnám podařilo uprchnout nebo nejčastější verse zněla, že utekla jenom nejmladší – sedmnáctiletá - Anastázie. Během první poloviny dvacátého století se objevily ženy s modrýma očima, blonďatými vlasy a vyprávěním, že právě ony jsou hledané velkokněžny.
Nejdále ze všech to dotáhla Anna Anderson, svým rodným jménem Anastázie Manahan případně Anastázie Čajkovska. Narodila se pravděpodobně 22. prosince roku 1896 na území dnešního Polska, byla o pět let starší než skutečná Anastázie. Anna si získala přízeň mnoha Rusů, dokonale se vyznala v Zimním paláci, v rodokmenu Romanovců a dokonce prý měla stejné fyzické rysy jako Anastázie. Nejčastěji se zmiňuje choroba Hallus valgus způsobující specifické zakřivení palců u nohy.
Anna svůj příběh vyprávěla takto: zázrakem se jí zdařilo utéct z Jekatěrinburgu, poté jí pomohl neznámý voják jménem Čajkovskij a zajistil jí cestu do Berlína. Dokázala také odpovědět na všechny otázky, které měla vědět jen skutečná Anastázie. Část Romanovské rodiny jí vyjádřila přízeň, ale většin se stále zdráhala uvěřit.
Roku 1925 ji Olga navštívila osobně a po čtyřech dnech prohlásila, že je podvodnice. Její názor schvaloval i Anastáziin učitel Pierre Gilliard. Prohlásila, že "mojí milé Anastázii bylo patnáct let, když jsem ji naposledy spatřila. Bylo to v létě roku 1916. Dnes by jí bylo čtyřiadvacet, ale slečna Anderson vypadá ještě starší. Samozřejmě se na ní mohly projevit známky dlouhodobé nemoci a vyčerpání, ale její obličej vypadá úplně jinak.".
Navíc Anna Anderson nehovořila ani rusky, ani francouzsky a anglicky, což byly jazyky, které Anastázie bezpečně ovládala. Uměla mluvit pouze německy, ale hledaná velkokněžna se tento jazyk nikdy neučila. Olga s Annou soucítila, litovala ji, ale byla pro ni pouze nenormální dívka, nikoli velkokněžna..
___________
* poznámky:
Barevné obrázky vypůjčeny od Grand Duchess Ally a Isaleje, kterým tímto velmi děkuji, protože v tomto barevném provedení vypadají ty snímky mnohem lépe.
Citace použity z knihy "Poslední velkokněžna" od Iana Voresse.
Nějaké knížky o Olze Alexandrovně:
B. Atchison: Velkokněžna Olga Alexandrovna a již zmiňovaná Poslední velkokněžna.
Jinak přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod.
(1882 – 1960)
"Nejsem princezna, jsem velkokněžna.."
Olga Alexandrovna
Velkokněžna Olga Alexandrovna, nejmladší potomek cara Alexandra III. Alexandroviče a jeho manželky Marji Fjodorovny (vlastním jménem Marie Sofie Frederikke Dagmar Dánské), se narodila 13. června roku 1882 v Petrodvorci. Na oslavu jejího narození bylo vystřeleno 101 ran z děl v Petropavlovské pevnosti a po celé zemi se rozezněly zvony. Měla pět starších sourozenců (jedinou sestru Xenii a čtyři bratry: následníka trůnu Mikuláše, Georgije, Alexandra a Michaila).
Podle rad carevniny sestry Alexandry pořídili Olze anglickou chůvu, Elizabeth Franklinovou, která zůstala se svou svěřenkou do konce života. Velkokněžnu vychovávali v paláci v Gatčině, na dobu strávenou v tomto paláci vzpomínala jako na nejšťastnější období svého života. Gatčina jí poskytovala klid a bezpečí.
Výchova malé Olgy byla velmi přísná, vedli ji ke skromnosti, disciplíně a dodržování pravidel. Učili ji vybraní znalci svolaní ze všech koutů Ruska, Olga brzy ovládala kromě rodné ruštiny základy světové literatury, matematiku, historii a další jazyky. Na svém sídle Olgino (jihozápadní Rusko, Voroněžská gubernie) se naučila jezdit na koni, ve volném čase se věnovala turistice, plavání a ráda též rybařila. Ve vesnickém prostředí se formoval i její vztah k víře, žehnala lidu a malovala ikony.
Pokud by se dívka nenarodila jako příslušnice ruské carské rodiny, zcela jistě by se uplatnila jako umělkyně. Za svůj život nakreslila asi dva tisíce pěkných obrazů, z nichž většinu rozdala rodině. Malování jí uklidňovalo. Když se nemohla soustředit v hodině zeměpisu nebo aritmetiky, něco si načrtla na papír a u toho se jí snáze chápalo.
Velmi se podobala otci, oba příliš nevyhledávali večírky (narozdíl od carevny Marji Fjodorovny, která je milovala) a raději zůstávali doma. Olga se učila malovat, hrát na housle, fotografovat a zkoušela cvičit gymnastiku.
Malá Olga Alexandrovna v Gatčině
Dobové záznamy Olgu popisují jako hezkou a milou dívku, která zůstala ke šperkům a cennostem Romanovců zcela lhostejná. Než plesy v paláci ji bavily vyjížďky s otcem a bratrem Michailem do lesů kolem Gatčiny. Vztah Olgy k matce nebyl nikdy zcela upřímný a vřelý, o to více se upnula na otce. Sama Olga popsala svůj vztah k otci takto: "Můj otec byl pro mě vším. Když mi poprvé dovolili navštívit jeho kancelář, byla jsem zděšená, kolik práce musí každý den vyřídit. Ruský car je snad nejzaměstnanější muž na světě! Kromě státnických záležitostí musel každý den pročítat stovky spisů a podepisovat dokumenty. Jednou mi ukázal staré album plné perokreseb z imaginárního města Mopsopolis, které si sám vymyslel. Potěšilo mě, že ho ukázal zrovna mně a podělil se se mnou o své tajemství.".
Zlomovým byl pro Olgu 29. říjen roku 1888, kdy carská rodina cestovala do Charkova a jejich vlak vykolejil. Celou situaci popíše opět nejlépe samotná velkokněžna: "Okolo jedné hodiny náš vlak přijel do vesnice Borki. Otec s matkou a čtyřmi sourozenci obědvali v jídelním voze. Během podávání pudinku vlakem otřásl tak silný náraz, že všichni spadli na podlahu. Výbuch rozmetal stěnu vagónu a střecha se propadla dovnitř. První zpod sutin vylezl car a podepřel svýma rukama promáčklou střechu a držel ji tak dlouho, než se všichni členové rodiny dostali ven do bezpečí.".
Údajně kvůli nedoléčeným zraněním způsobeným touto nehodou, začal car Alexander pít. Brzy se k problémům přidalo závažné onemocnění ledvin, které se lékařům nepodařilo včas diagnostikovat a následně léčit. Na podzim roku 1894 odjel panovník na svůj milovaný Krym, aby mu tamější vzduch pomohl, ale na uzdravení bylo příliš pozdě. 1. listopadu téhož roku car zemřel ve věku čtyřiceti devíti let a zanechal dvanáctiletou Olgu samotnou.
Po smrti otce se Olga stále častěji věnovala charitě. Od nejútlejšího věku se stávala mecenáškou umělců a předsedkyní organizací na podporu chudých. Když byla starší, zakládala v Olginu hnutí pro zlepšení života místních obyvatel, sponzorovala dětské domovy, dívčí školy a nemocnice. Při prohlídkách škol vybírala nadané malíře a pomáhala jim se prosadit.
Během svých častých návštěv nemocnic ji lékaři naučili starat se o nemocné, což jí v budoucnosti usnadní práci zdravotní sestry.
9. srpna roku 1901, když jí bylo devatenáct let, ji provdali za knížete Petra Alexandroviče Oldenburga. Petr pocházel ze slavného a majetného rodu Oldenburgů, byl dokonce vzdáleným příbuzným cara Mikuláše I.. Manželství bylo od prvních dnů nešťastné, Olga se trápila a trpěla depresemi, když zjistila, že její manžel prohrál v kasinu její věno. Žádné děti neměli, spekulovalo se o možné Oldenburgově homosexualitě.
Svatební noc Petr strávil se svými přáteli a hráli karty, o nějaké půlstoletí později Olga prohlásila, že spolu nikdy bližší vztah neudržovali. Hrabě pouze profitoval na sňatku s carovou sestrou.
Krátce po svatbě se přestěhovali do Carského sela, kde Olgu rozptýlila blízkost cara Mikuláše II., jeho ženy Alexandry a jejich dětí. S nejmladší dcerou carského páru, Anastázií, si velmi rozuměla.
V roce 1901 Olgu také jmenovali velitelkou husarského pluku.
Olga s Petrem Oldenburgem
Roku 1903 ji její milovaný bratr Michail na vojenské přehlídce v Pavlovsku seznámil s plukovníkem Nikolajem Alexandrovičem Kulikovským, do něhož se nyní dvaadvacetiletá Olga okamžitě zamilovala a začala si s ním tajný románek. Když se ujistila, že Kulikovský je pro ni ten pravý, požádala cara Mikuláše II., aby jí povolil rozvod. Panovník považoval jejich vztah za chvilkovou romanci, ale přál sestře šťastný život. Navrhl, aby počkala sedm let a pokud ho bude stále milovat, může se rozvést. Zároveň Kulikovského ubytovali v Carském sele, aby si byli blíž.
Když 30. července roku 1914 vyhlásil ruský car mobilizaci vojsk pro nadcházející první světovou válku, pověřili Nikolaje Kulikovského vedením Olžina husarského regimentu a o několik měsíců později ho poslali na frontu. Aby se mu Olga přiblížila, rozjela se k vojákům jako zdravotní sestra. Působila nedaleko města Proskurov. Málokdy zdravotnice pracovaly tak blízko fronty jako velkokněžna Olga, která se tak vystavovala většímu nebezpečí. Za své hrdinství byla oceněna řádem sv. Jiří.
Roku 1916 car vyslyšel Olžiny prosby a oficiálně zrušil její manželství s Petrem Oldenburgem. 14. listopadu si Olga vzala Kulikovského v kostele sv. Mikuláše v Kyjevě. Svatby se účastnila carevna-vdova Marja Fjodorovna, Olžina starší sestra Xenie Alexandrovna s manželem Alexandrem Michailovičem, husaři z jejího pluku a zdravotní sestřičky z kyjevské nemocnice, již Olga založila.
S druhým manželem, Nikolajem Kulikovským
Po pádu carského režimu v únoru 1917 se Olze, Xenii, jejich rodinám a Marji Fjodorovně podařilo uprchnout na Krym, kde je místní sovět uvěznil v domácím vězení. Zde se Olze 12. srpna 1917 narodil první syn Tichon Nikolajevič Kulikovský, pojmenovaný na počest světce Tichona Zadonského. Ve zmatcích končící války se jim znovu zdařilo uprchnout a skrýt se v kozácké osadě Novominskaja, kde se jim roku 1919 narodil druhý syn Guri. Další dítě, které bylo legitimním nástupcem zavražděného cara, bylo trnem v oku Rudé armádě. Když si uvědomili, jaké nebezpečí jim hrozí, ukryli se na dánském konzulátu v Rostově na Donu. Odmítli pomoc anglického krále Jiřího V., neodpluli na vyslané lodi Marlborough stejně tak jako Olga zamítla radu bělogvardějců, kteří ji chtěli jmenovat ruskou carevnou. Z Rostova utekli do Istanbulu, pokračovali přes Bělehrad a Vídeň do Dánska. V rodišti Olžiny matky strávili léta občanské války, po matčině smrti 13. října 1928 velkokněžna zdědila 40 000 liber.
V Dánsku se Olga stala centrem odporu proti bolševismu, navštěvovali ji ruští emigranti, dopisovala si se svými husary a známými z Petrohradu. Začala prodávat své malby, vystavovala je v galeriích v Kodani, Londýně i Paříži. Získané peníze vložila na konto charitativních organizací.
Pěkná ukázka z Olžiny tvorby
Syny poslala na ruské gymnasium v Paříži a poté do dánské školy pro kadety, oba se oženili v Dánsku.
Za druhé světové války založila hnutí na podporu kozáků ve Stalinovském Rusku a psala si s nimi.
Když se vojska Rudé armády na konci války dostala do Třetí říše, dostala Olga strach. Stalin ji a její děti obvinil z plánovaného spiknutí proti vládě a nyní, když byli jeho vojáci tak blízko, obávala se, že by je mohli unést nebo na ně spáchat atentát. Rozhodla se, že nejlepší bude se odstěhovat někam daleko, nakonec si vybrala Kanadu.
Nejprve žili na farmě, ale s přibývajícím věkem už nezvládali všechnu práci. Farmu prodali a přestěhovali se do menšího bungalovu v Coksville (dnešní předměstí Toronta). Jejich nové sousedy zaujala přítomnost romanovské kněžny a často ji navštěvovali. V jejím domku s velkou zahradou se scházeli zahraniční vyslanci i přeživší Romanovci, například velkokněžna Jelena Vladimirovna (dcera Vladimira Alexandroviče a vnučka Alexandra II.) nebo Taťána Konstantinovna (dcera Konstantina Konstantinoviče a pravnučka Mikuláše I.). V roce 1959 Olga poobědvala s britskou královnou Alžbětou II. na palubě její jachty (v této době už žila v chudobě, koupě nových šatů jí velmi rozzlobila a utracených 30 dolarů litovala).
Roku 1951 oslavila se svými husary 300. výročí založení pluku.
Po manželově smrti roku 1958 byla už příliš nemocná a nedokázala se o sebe sama postarat. Přátelé z Toronta ji ubytovali u sebe, byli to také ruští emigranti, takže mohla do konce života poslouchat rodný jazyk a společně vzpomínali na Rusko.
Velkokněžna Olga Alexandrovna zemřela 24. listopadu roku 1960 ve věku osmasedmdesáti let, pohřbili ji po boku muže na Yorském hřbitově v Torontu. Pohřbu se účastnily stovky ruských emigrantů a Olžini noví kanadští přátelé, její hrob dva dny hlídaly stráže.
O její smrti se zmiňovaly i The New York Times, ale omylem pod článkem otiskly fotografii Olžiny neteře, dcery posledního cara Mikuláše II., Olgy Nikolajevny.
Jedna z posledních Olžiných fotografií
(Kanada, 1960)
DODATKY:
Organizace, jež založila během svého života velkokněžna Olga, fungují dodnes.
Petr Alexandrovič Oldenburg, Olžin první manžel, přežil občanskou válku a podruhé se oženil, 3. května roku 1922 si vzal Olga Vladimirovnu Ratkovou-Rognovou, ale ani s druhou ženou neměl děti. Zemřel roku 1924.
Olze se rovněž říká "Poslední ruská velkokněžna", i když tímto titulem se označují i dcery Mikuláše II.. V roce 1960, kdy Olga zemřela, byla poslední žijící potomek cara Alexandra II. a jeho manželky Marji Alexandrovny, o sedm měsíců přežila sestru Xenii.
Rozhovor Olgy Alexandrovny s Annou Anderson
Poté, co byl car s carevnou a jejich pěti dětmi postříleni 17. července roku 1918 ve sklepě Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu, si řada lidí nedokázala připustit, že by bolševici byli schopní zabít neozbrojené děti. Kolovaly pověsti, že se velkokněžnám podařilo uprchnout nebo nejčastější verse zněla, že utekla jenom nejmladší – sedmnáctiletá - Anastázie. Během první poloviny dvacátého století se objevily ženy s modrýma očima, blonďatými vlasy a vyprávěním, že právě ony jsou hledané velkokněžny.
Nejdále ze všech to dotáhla Anna Anderson, svým rodným jménem Anastázie Manahan případně Anastázie Čajkovska. Narodila se pravděpodobně 22. prosince roku 1896 na území dnešního Polska, byla o pět let starší než skutečná Anastázie. Anna si získala přízeň mnoha Rusů, dokonale se vyznala v Zimním paláci, v rodokmenu Romanovců a dokonce prý měla stejné fyzické rysy jako Anastázie. Nejčastěji se zmiňuje choroba Hallus valgus způsobující specifické zakřivení palců u nohy.
Anna svůj příběh vyprávěla takto: zázrakem se jí zdařilo utéct z Jekatěrinburgu, poté jí pomohl neznámý voják jménem Čajkovskij a zajistil jí cestu do Berlína. Dokázala také odpovědět na všechny otázky, které měla vědět jen skutečná Anastázie. Část Romanovské rodiny jí vyjádřila přízeň, ale většin se stále zdráhala uvěřit.
Roku 1925 ji Olga navštívila osobně a po čtyřech dnech prohlásila, že je podvodnice. Její názor schvaloval i Anastáziin učitel Pierre Gilliard. Prohlásila, že "mojí milé Anastázii bylo patnáct let, když jsem ji naposledy spatřila. Bylo to v létě roku 1916. Dnes by jí bylo čtyřiadvacet, ale slečna Anderson vypadá ještě starší. Samozřejmě se na ní mohly projevit známky dlouhodobé nemoci a vyčerpání, ale její obličej vypadá úplně jinak.".
Navíc Anna Anderson nehovořila ani rusky, ani francouzsky a anglicky, což byly jazyky, které Anastázie bezpečně ovládala. Uměla mluvit pouze německy, ale hledaná velkokněžna se tento jazyk nikdy neučila. Olga s Annou soucítila, litovala ji, ale byla pro ni pouze nenormální dívka, nikoli velkokněžna..
___________
* poznámky:
Barevné obrázky vypůjčeny od Grand Duchess Ally a Isaleje, kterým tímto velmi děkuji, protože v tomto barevném provedení vypadají ty snímky mnohem lépe.
Citace použity z knihy "Poslední velkokněžna" od Iana Voresse.
Nějaké knížky o Olze Alexandrovně:
B. Atchison: Velkokněžna Olga Alexandrovna a již zmiňovaná Poslední velkokněžna.
Jinak přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod.