Mezi 10. a 13. dubnem 1940 ve fjordech a u Narviku.
Je pozdní odpoledne 13. dubna 1940 a před admirálem sirem Williamem Whitworthem, jeho bitevní lodí „Warspite“ leží, přesněji před jeho 8 děly ráže 381 mm (15“/42 cal) a společně s jeho torpédoborci i před přibližně 50 děly ráže 120 mm leží Narvik.
S takovýmto množstvím děl, s takovýmto množstvím železa, které by dopadlo na Narvik, by se dal možná vyhnat z Narviku generál Dietl i se svým 139. horským plukem, který byl posílen 2 100 námořníky, kteří se zachránili z torpédoborců (později byl z příslušníků Kriegsmarine vytvořen samostatný námořnický pluk a 3 samostatné prapory). Jenomže ty slabé výsadky na britských lodích, by se musely pohybovat jen v dostřelu britských lodí, na úzkém pruhu území. Spíše by ten britský výsadek z „Warspite“ a torpédoborců stačil jen na nějaké předmostí u Narviku. Určitě by totiž následovaly německé protiútoky úderných oddílů. Výsadky z britských lodí by neměly podporu většího množství kulometů a děl pro boj zblízka. Zavánělo to hazardem.
Co bylo nejhorší, že by těžká děla „Warspite“, ale i děla torpédoborců způsobila ztráty na obyvatelích Narviku, vnesla zmatek do města – trpěli by nevinní Norové.
Dnešní pohled směrem k Narviku – vpravo vjezd do přístavu.
Naopak – dnešní pohled z Narvického přístavu od mola - směrem k Ofotfjordu.
Tady se projevilo ono nešťastné váhání britské Admirality, když upustila od plánu R 4 a potom potřebovala celé 3 dny ohromných zmatků než znovu nechala nalodit vojáky pro Narvik.
Pokud by již Admiralita ponechala předtím „První eskadru křižníků“ s naloděnými Skoty v Rosythu do té doby, než se situace v Norsku vyjasní, mohly nyní být armádní jednotky před Narvikem již 13. dubna 1940, aby tady využily úspěchu admirála Whitwortha.
Že to není jen tak spekulace, tak o tom hovoří bývalý starosta Narviku Theodor Broch, který později po válce vydal knihu – Hory čekají.
V této knize velice dobře popisuje demoralizovaný stav vojáků generála Dietla a námořníků z německých torpédoborců dne 13. dubna 1940 odpoledne a večer
Takhle vypadali budoucí hrdinové od Narviku 13. dubna 1940.
, když říká, cituji:
„Skupiny poražených Němců neustále proudily městem a na horu Fagernus. Pracně si prošlapávaly cestu, vinoucí se nahoru do prudkého svahu.
Jejich temné řady se vyjímaly na sněhu jako plazící se hadi.
Jakási stařenka přišla dolů s matrací na saních. Měla chatu na hřebenu, která však byla nyní přeplněna Němci.
Řekla nám, že se jí ptali na cestu do Švédska a že jim ukázala k nebi.“
Asi tak s takovou situací by se setkala výsadková skupina, která by se ještě tento den vylodila.
I tak špatně vyzbrojená, pro výsadek špatně organizovaná brigáda, která připlouvala nyní na transportních lodích k Narviku, by teď, tedy 13. dubna 1940 odpoledne, nebo večer, byla schopna přemoci demoralizované Dietlovy horské myslivce a ještě více demoralizované námořníky Kriegsmarine a vyhnat je do Švédska.
Ale pozor, jenom teď, večer 13. dubna 1940 a ne za 2 dny (ale jak uvidíme ani později), za které teprve pěší brigády dorazí!!!
Za ty 2 dny totiž již pomine otřes u skvěle organizovaných Dietlových horských myslivců 139. horského pluku. Za tyto 2 dny se dají částečně do pořádku i námořníci Kriegsmarine, které pomůže i Dietl zorganizovat. Za 2 dny již pominul otřes z porážky torpédoborců, s jejichž palebnou podporou původně Dietl počítal.
Rozmýšlení admirála Whitwortha - zda riskovat výsadek, nebo odplout - urychlí hlášení z britského torpédoborce „Foxhound“. Námořníci z „Foxhoundu“ zajali německého důstojníka z torpédoborce „Erich Giese“ a ten vypověděl, že ve fjordech se ukrývají německé ponorky.
To urychlí Whitworthovo rozhodnutí k odjezdu z fjordu.
A skutečně.
V narvickém přístavu se od začátku britského útoku dne 13. dubna 1940 ukrývala německá ponorka U 51. Její velitel si zprvu myslel, že se jedná opět o nějaký britský letecký útok. Dá tedy povel jenom se ponořit do větší hloubky, raději až na dno, a až teprve později se tiše vytratí z fjordu - aniž by byl zpozorován.
Je jasné a historici říkají, že bylo správné, že admirál Whitworth dal rozkaz odjet z fjordů. Pokud by „Warspite“ a torpédoborce podporovaly případný výsadek, byly by snadným cílem pro odvážného ponorkového velitele.
Britská eskadra se tedy ještě odpoledne, k večeru a v noci připravuje k odjezdu z fjordů.
Z britských torpédoborců „Eskimo“ a „Cossack“ jsou přepravováni ranění na „Warspite“.
Britský torpédoborec „Cossack“ dosud trčí na mělčině naproti narvickému přístavu a jeho posádka se usilovně snaží provést jeho opravy. To znamená, že musí zaklínit přepážky a odlehčit loď, aby se mohla bezpečně dostat zpátky na vodu.
Technikům a opravářským četám na „Cossacku“ se podaří v jednom kotli získat dostatečný tlak páry, což jim umožní spustit znovu dynama. Jiní námořníci odstraňují smutné stopy bojů – na „Cossacku“ padlo 12 námořníků. Ranění, kteří se nemohou hýbat (těžce ranění) jsou odesláni člunem na torpédoborec „Punjabi“.
Po 20. hodině večer dne 13. dubna 1940 se snaží britský torpédoborec „Kimberley“ neúspěšně odtáhnout uvízlý „Cossack“. Také v noci pokračují pokusy „Cossack“ odlehčit a odtáhnout.
Teprve ve 3 hodiny 15 minut v noci, již tedy dne 14. dubna 1940 ráno, a to krátce před přílivem, se rozhodne velitel „Cossacku“ kapitán Sherbrooke ( odvážný a rozhodný kapitán Vian, velitel „Cossacku“ z operace s Altmarkem byl povýšen a přešel na jinou funkci a loď – viz tuším potopení „ Bismarka“) se rozhodne, že se ještě pokusí loď vyprostit.
Kapitán Sherbrooke nařídí spustit stroje „Cossacku“ na zpětný chod, voda pod zádí zašumí. „Cossack“ se chvíli chvěje, pak se začne třást, aby pak nakonec za velkého jásotu námořníků sklouzl na hlubokou vodu.
Kapitán Sherbrooke pak vyvede plavbou pozpátku „Cossack“ do fjordu k bitevní lodi „Warspite“, na kterou vylodí zbytek raněných.
Poškozený „Cossack“ se v doprovodu torpédoborce „Foerster“ vydává na dlouhou plavbu – pozpátku – na opravu do Skjelfjordu.
Britský torpédoborec „Eskimo“, tak strašně poškozený bez přídě již odplul předtím. Když se na „Eskimu“ trosky zhroutí na dno, odtáhnou jej torpédoborce „Foerster“ a „Punjabi“ na hloubku. Tady se však ukáže, že se torpédoborec „Eskimo“ přídí pomalu potápí.
Na torpédoborci „Eskimo“ přijde okamžitý rozkaz, aby se z něho shodilo všechno možné, hlavně těžká zařízení z horní paluby. To sice proces potápění přídě zastaví, ale naděje na to, že „Eskimo“ zůstane nad vodou se zdá jejímu veliteli kapitánu Micklethwaitovi velice malá. A to tak, že rozkáže zničit všechny tajné a důvěrné písemnosti. Proti kapitánově zdání se však opravářům na „Eskimu“ podaří loď dostatečně utěsnit tak, že může plout zádí napřed. Z „Eskima“ jsou evakuováni všichni ranění. Evakuováni jsou i ti námořníci, kteří nejsou bezprostředně k plavbě potřební. Potom „Eskimo“ vycouvá.
Je na něho strašný pohled, ale přesto se mu podaří dne 14. dubna 1940 zdárně doplout do Skjelfjordu.
Na bitevní loď „Warspite“ dojdou k večeru další smutné, ale i radostné zprávy o tom, že na vlajkovou loď admirála Whitwortha přijdou další nečekaní cestující.
To britský torpédoborec „Ivanhoe“ hlásí na „Warspite“, že trosečníci z torpédoborce „Hardy“ (potopen v „První bitvě o Narvik“ – na jeho palubě byl těžce zraněn kapitán Warburton-Lee, řekli jsme, že zahynul a nyní se dozvíme o jeho smrti, viz. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3193
) jsou v městečku Balangen.
Pro britskou veřejnost i Admiralitu je to skvělá zpráva, neboť do této chvíle se myslelo, že všichni námořníci z „Hardyho“ padli do německého zajetí.
Britský torpédoborec „Hardy“ a její velitel Warburton-Lee (byl vyznamenán prvním Victoria Cross v 2. světové válce – in memoriam) se stanou v britském námořnictvu legendou. Řekněme si jejich příběh – je plný důvtipu a vytrvalosti.
Když se „Hardy“, nyní hořící torpédoborec začíná potápět a zazní – Opusťte loď! – začíná tento příběh.
Námořníci skáčí do vody a ti co jsou schopni plavat, plavou touto ledovou vodou 400 metrů k zasněženému břehu. Ti, co jsou zdraví, táhnou na všem možném (krabice, bedny a plovoucí předměty, které unesou člověka) zraněné námořníky. Na „Hardy“ nebyl jediný provozuschopný záchranný člun.
Námořníci snesou z můstku svého velitele, těžce zraněného kapitána Warburton-Lee a navigačního důstojníka poručíka Gordon-Smithe, který je ošklivě raněn na hlavě.
Dělostřelec McCracken si přivázal svého velitele Warburtona-Lee k nosítkům a takto plavouc vedle něho jej táhne na břeh. Bohužel, kapitán Warburton-Lee zemře dřív než McCracken dotáhne nosítka k břehu.
Těžce zraněného do hlavy - Gordna-Smithe - navigačního důstojníka na „ Hardy“, se rozhodne poručík Heppel nechat raději na palubě. Nechce ho vystavovat šoku z ledové vody, který by určitě znamenal pro navigačního důstojníka smrt.
