Britské stíhací letadlo WW1
nasazeno 1917 – 1918
Bristol F.2B někde v Palestíně v roce 1918
VÝVOJ
V době, kdy po vzdušné obloze Velké války se proháněli jednomístné stíhačky, byla i „znovu vynalezena“ dvoumístná stíhačka. Mnohým konstruktérům totiž bylo líto nevyužitého zadního střelce, který mohl letoun chránit před útokem ze zadu. Navíc kontrola zadní polosféry znamenala větší šanci na sestřel nepřátelského stroje. Ovšem pokusy o více místné stíhací stroje nedopadli vždy nejlépe, avšak výjimky jako Bristol F.2B Fighter přeci jenom jsou. Ten se v průběhu válečných bojů ukázal jako vůbec nejlepší dvoumístný stíhací letoun.
Požadavek RFC ze začátku roku 1916 byl jasný. Sestrojit ozbrojený průzkumný stroj, který bude schopen se ubránit nepřátelské stíhačce a nahradí tak ve službě neúspěšný model Royal Aicraft Factory B.E.2. Hlavní konstruktér Frank Barnwell navrhl stroj podle předepsaných požadavků, jako dvouplošník s průběžným dolním křídlem, zavěšeným pod trupem a vybavený řadovým motorem Rolls Royce Falcon I s výkonem 190 k (motor však ve skutečnosti dával výkon 230 k a později byl znám pod označením Rools-Royce Falcon Mk.I). Typ Bristol F.2 vzniká postupným vývojem z konstrukcí R.2A a R.2B (druhý měl být výkonnější, drak byl zmenšen a stroj měl pohánět motor Hispano-Suiza 8A). První z projektů byl vypracován v březnu roku 1916. Avšak ani jeden z těchto projektů se nerealizoval, ale právě projekt stroje R.2B posloužil jako základ k dalšímu vývoji na jehož konci stál právě Bristol F.2. Výzbroj pak byla složena z jednoho synchronizovaného kulometu a další byl obsluhován pozorovatelem, mířil za letadlo a byl umístěn na oběžném kruhu. Scarff.
Oběžný kruh Scarff byl typ upevnění pohyblivého kulometu na britských dvoumístných letounech v době první světové války. Jeho autorem byl Warrant Officer (střelec) F. W. Scarff z Leteckého oddělení britské Admiralty. Oběžný kruh umožňoval střelci v otevřeném kokpitu lehce otáčet zbraň (typicky jeden nebo dva kulomety Lewis) do všech směrů. Upevnění bylo jednoduché, bytelné a poskytovalo střelci skvělé palebné pole. Bylo rovněž široce používáno a kopírováno ostatními letectvy.Oběžný kruh Scarff se stal standardním uchycením pohyblivé výzbroje na dvoumístných letounech britských sil během první světové války a ještě mnoho let po válce u Royal Air Force. Zřejmě posledním britským letadlem s tímto kruhem byl obojživelný Supermarine Walrus.
V pozdější době byly pod křídla a trup umístěné držáky na pumy. Stroj tak mohl nést pumy o váze 20 liber v počtu 12 ks, nebo dvě pumy každá po 51 kg. Pilotova zbraň mířila přímo vpřed a byla umístěna v krytu v trupu a střílela otvorem v kulaté masce chladiče. Pro lepší koordinaci pilota a pozorovatele byly jejich prostory spolu spojené a jejich práce tak mohla probíhat v těsnější spolupráci. Nový stroj byl vyhotoven ve dvou prototypech podle použití pohonné jednotky. První z nich poprvé vzlétl dne 9.září 1916. Jednalo se o stroj výrobního čísla 1379, sériové číslo A3303, který byl vybaven výše uvedeným motorem Falcon I. Zkušebním pilotem byl Capt. Hooper. Druhý prototyp vybaven motorem Hispano-Suiza (výr. číslo 1380, sériové číslo A3304) byl poprvé zalétán 25.října 1916. Výsledky zkoušek byly hodnoceny velice kladně, dokonce některé výkony byly vyšší než se očekávalo.
Ovšem mezitím, bez ohledu na to jak dopadnou zkoušky, již firma obdržela 28.srpna 1916 objednávku na 50 strojů, které měly být vybaveny motorem Falcon I. Tato objednávka byla splněna sériovou dodávkou, která se uskutečnila mezi 20.prosincem 1916 až 23.březnem 1917 (stroje sér.označení A3305 až A3354, výrobní čísla 1431 až 1480). Ještě v listopadu roku 1916 byla podepsána další zakázka na 200 ks, kterým, byla přidělena sériová čísla A7101 až A7300.
BOJOVÉ NASAZENÍ
První stroje typu F.2A se ke svým útvarům dostaly na jaře 1917 (48.letka RFC). Po přezbrojení byla celá letka 8.března 1917 převelena do Francie a od 5.dubna byla zapojena do bojů na západní frontě. Ovšem v porovnání se zkouškami jejich výkony na frontě nebyli zpočátku nijak oslnivé. Spíše naopak. Když se například nad Arrasem utkalo šest Bristolů pod vedením Williama Leefe Robinsona (měl za sebou sestřel německé vzducholodi v září 1916, za což obdržel Victoria Cross) F.2A s pěti stíhačkami Albatros D.III z Richthofenova „cirkusu“ (Jasta 11), skončilo toto setkáni pro Bristoli tragicky. Čtyři stroje byli sestřeleny a další byl těžce poškozen. Velitel letu William Leefe Robinson padl do zajetí). Stejným způsobem vypadal průběh i dalších misí. Dne 11.dubna byly sestřeleny další čtyři stroje a dne 16.dubna celá hlídka v počtu šesti letounů přistála po vyčerpání všech pohonných hmot za nepřátelskými liniemi. Tím se stroje dostali do rukou němců a Britové přišli o 12 vycvičených členů posádky. Naštěstí se prováděl rozbor chyb a bylo konstatována, že se nejedná o nevhodnosti typu, ale nevhodnost ve způsobu nasazení a taktiky. Taktika byla příliš pasivní. Stroje i po napadení nepřítelem letěli dál v sevřené formaci a tak obrana zůstávala zcela na pozorovateli. Bristoly se museli nadále používat v jiné roli, kde se více s rozměrnými a těžkými letouny létalo jako s jednomístnou stíhačkou (výkony motoru to umožňovaly). Přijali manévrový boj a začali i sami aktivně střetnutí vyhledávat, přičemž využívali momentu překvapení, své vysoké rychlosti a pevnosti konstrukce, a obrany v podobě zadního střelce/pozorovatele.
Jedinou vadou na kráse těchto strojů podle připomínek pilotů, byl poněkud horší výhled směrem dolů. Na základě připomínek byla překonstruována střední část trupu a spodní křídlo, změny navíc zasáhly i vodorovné ocasní plochy. Do této podoby byl koncem roku 1916 přestaven druhý prototyp (A3304) a pod označením F.2B se dostal do sériové výroby. V této podobě byly vyrobeny všechny další stroje, počínaje výše zmíněnými stroji s/n A7101-A7300 (měly výrobní čísla 2069 až 2268).
Změna na stroji se projevila i ve výsledcích. Z původně rozpačitě přijímaného Bristolu se stal populární „Biff“. Od května 1917 byla na nový „Biff“ F.2B přezbrojována i 11. squadrona RFC (zde létala jedna z nejslavnějších osádek „Biffů“, kanadský pilot Andrew Edward McKeever, DSO, MC & Bar, DFC & Bar a pozorovatel Leslie Archibald Powell, MC & Bar — McKeever sestřelil 31 nepřátelských strojů, Powellovo „skóre“ se vyšplhalo na 19 strojů protivníka). Jako nejúspěšnější peruť pak byla 20.peruť RFC, která měla na svém kontě celkem 613 sestřelů a většinu právě na Bristolech.
Nejlepším důkazem kvality Bristolů pak je celkové vyrobené množství, 3.101 ks (do ukončení WW1) a jejich dlouhá poválečná kariéra v deseti zemích světa. Například jen v Británii sloužili tyto stroje do roku 1932 a na Novém Zélandu dokonce až do roku 1936.
TTD _ Bristol F.2B (motor Falcon III)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 2
* Rozpětí: 11,96 m
* Délka: 7,87 m
* Výška: 2,97
* Nosná plocha: 37,62 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 877 kg
* Vzletová hmotnost: 1261 kg
* Maximální rychlost: 198 km / h (výška 1.520 m)
182 km / h (výška 3.050 m)
* Výzbroj: 1x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm
1-2x pohyblivý kulomet Lewis ráže 7,7 mm (lafetované na oběžném kruhu Scarff No.2)
max. 109 kg pumového nákladu (většinou 12x 20 liberních pum)
* Dostup: 6.100 m
* Stoupavost: 4.572 m / 21 min 20 sec
* Vytrvalost: 3 h
* Motor / Výkon: Rolls-Royce Falcon III / 285 k
* Vyrobeno kusů: 3.101 ks (všech typů) do konce WW1
5.329 ks (všech typů) včetně poválečné výroby
* Ve výrobě: 1916 – 1927 ?
* Uživatele: Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland, Afganistán, Belgie, Kanada, Irsko, Řecko Mexiko, Norsko, Peru, Polsko (107 ks F.2B v letech 1920 – 1932), Španělsko, Švédsko
DALŠÍ TYPY
Konstrukce byla natolik zdařilá, že typ se bez větších změn udržel ve výrobě až do konce války, největší změnou byla montáž různých motorů, hlavně výkonnějších verzí motoru Falcon (Falcon II o 250 hp a Falcon III o 285 hp). Není proto asi překvapením, že s nejvýkonnějším motorem a při střemhlavém letu dokázal tento letoun dosáhnout nejvyšší naměřenou rychlost Velké války, a to 390 km/h.
Na základě zkušeností s novými stroji bylo v červenci 1917 rozhodnuto postupně těmito letouny přezbrojit řadu jednotek, doposud vyzbrojených jinými typy, které již byly, díky svým již nepostačujícím výkonům, snadno zranitelné (kupř. rámové dvouplošníky s tlačným motorem typu F.E.2b a F.E.2d). V září 1917 Bristol (resp. tehdy stále ještě British & Colonial Aeroplane Co., Ltd.) dostal velkou zakázku na výrobu dalších strojů F.2B. Navíc byly během října a listopadu 1917, kvůli nedostatečné výrobní kapacitě mateřské firmy, zadány další zakázky na celkem 800 strojů firmám Gloucestershire Aircraft Co. Ltd. (pozdější Gloster), Marshall & Sons a National Aircraft Factory No. 3 sídlící v Aintree. Zpočátku ovšem značně zaostávala výroba motorů Rolls-Royce Falcon, která pokrývala jen výrobu u Bristolu, takže se za ně musela hledat alternativa. Vedle motorů Falcon se tak na F.2B montovaly i jiné motory, volba padla na typy Hispano-Suiza 8Ab (později na zdokonalené a výkonnější verze 8B a 8Ba, vybavené reduktorem) a Sunbeam Arab I (koncepčně byly obdobou francouzského typu, ale jednalo se o vlastní konstrukci firmy Sunbeam). Tyto motory ale byly slabší, proto se předpokládalo že budou přednostně dodávány k jednotkám specializujícím se na přífrontový průzkum a jako pozorovací pro řízení dělostřelecké palby (u těchto postupně nahrazovaly mj. typy Royal Aircraft Factory R.E.8 a Armstrong Whitworth F.K.8). Ovšem ani jejich dodávky nebyly bez problémů — kupříkladu NAF No. 3 měla na v licenci stavěné stroje montovat osmiválce Hispano-Suiza, ale motory dodávané francouzskou firmou Brasier byly nekvalitně vyrobené, doslova v katastrofálním technickém stavu a musely před montáží procházet opravami (navíc ty zase byly velice žádané také pro výrobu stíhaček S.E.5a, kam navíc přednostně šly i motory vyráběné v licenci i firmy Wolseley). Nakonec National Aircraft Factory No. 3 svoje F.2B dodávala s Falcony III. Ve výsledku RAF dávalo vcelku pochopitelně přednost strojům s motory Falcon III, jiné stroje byly buď na méně exponovaných bojištích nebo u jednotek v Británii (kupříkladu k 31. říjnu 1918 mělo RAF ve stavu 721 strojů Type 15 F.2B s motory Arab, ale jen 79 z nich bylo u jednotek ve Francii).
Válečné objednávky se vyšplhaly až na asi 5500 kusů, ale krátce po příměří byly okamžitě stornovány dva poslední kontrakty (součet strojů převzatých RFC a následně RAF i tak do konce roku 1918 vyšplhal na 3101 letounů).
Vedle jiného se také uvažovalo o licenční stavbě stroje ve Spojených Státech (obdobně jako tam byl stavěn i typ Airco D.H.4), ale vše bylo více než velmi zkomplikováno požadavkem na zástavbu vlastního motoru Liberty 12, sice výkonnějšího, ale také těžšího než Falcon III. Nakonec sice bylo vyrobeno menší množství strojů O-1, ale rozhodně nešlo o stejně dobrý stroj jako byla původní konstrukce. Nakonec ještě na základě Fighteru v USA vznikly značně změněné stroje B-3 a B-4 (později přeznačené na XB-1 a XB-2), ale ani s nimi se Američané nedopracovali úspěchu. Protože se ale jedná prakticky o zcela nové stroje, zasloužily by si samostatný popis.
Oslava Vánoc včetně "Santy" na stroji Bristol F.2B
VERZE
· Bristol 12 F.2A Fighter
o motor Rolls-Royce Falcon I
· Bristol 14 F.2B Fighter
o motory Rolls-Royce Falcon I a Falcon II, R.A.F.4d
· Bristol 14 F.2B Fighter II
o motor Falcon III
· Bristol 15 F.2B Fighter
o motor Sunbeam Arab I (200 k při 2.000 ot / min)
· Bristol 16 F.2B Fighter
o motory Hispano-Suiza 8Ab, Hispano-Suiza 8B, Hispano-Suiza 8Ba
· Bristol 17, 17A, 17B F.2B Fighter
o motor Hispano-Suiza 8Fb, Hispano-Suiza 8F
· Bristol 40 F.2B Fighter
o motor Siddeley-Deasy Puma HC (tato verze motoru existovala pouze v prototypech, výkon 290 hp/216 kW)
Přehled squadron RFC a RAF typem vyzbrojených
· 2. squadrona (únor 1920-leden 1930)
o 1. února 1920 byla 105 sqdn. přečíslována na 2. sqdn.
· 4. squadrona (duben 1920-říjen 1929)
· 5. squadrona (březen-říjen 1919)
o 48. sqdn. přečíslována na 5. sqdn. (duben 1920-květen 1931)
· 6. squadrona (únor-duben 1919, červenec 1920-červen 1932)
· 8. squadrona (prosinec 1918-červenec 1919)
· 9. squadrona (červenec-říjen 1918, únor-červenec 1919)
· 10. squadrona (červen-říjen 1918)
· 11. squadrona (květen 1917-říjen 1919)
· 12. squadrona (březen 1918-červenec 1922)
· 13. squadrona (duben 1924-leden 1928)
· 14. squadrona (únor 1920-únor 1926)
· 16. squadrona (duben 1924-březen 1931)
· 20. squadrona (srpen 1917-květen 1919, červenec 1919-březen 1932)
· 22. squadrona (červenec 1917-srpen 1919)
· 24. squadrona (únor 1920-červenec 1930)
· 28. squadrona (duben 1920-září 1931)
· 31. squadrona (červen 1919-duben 1931)
· 33. squadrona (červen-srpen 1918)
· 34. squadrona (duben-červenec 1918)
· 35. squadrona (únor-červenec 1918, září 1918-leden 1919)
· 36. squadrona (duben 1918-červen 1919)
· 39. squadrona (prosinec 1917-listopad 1918)
· 48. squadrona (březen 1917-květen 1919, srpen 1919-duben 1920)
o IV/1920 — 48. sqdn. přečíslována na 5. sqdn.
· 59. squadrona (duben 1918-srpen 1919)
· 62. squadrona (květen 1917-červenec 1919)
· 67. squadrona (leden-únor 1918)
o 6. února 1918 přečíslována na 1. sqdn. AFC
· 76. squadrona (červenec-srpen 1918)
· 88. squadrona (březen 1918-srpen 1919)
· 100. squadrona (únor 1920-březen 1922)
· 105. squadrona (prosinec 1918-únor 1920)
o 1. února 1920 byla 105. sqdn. přečíslována na 2. sqdn.
· 106. squadrona (leden-říjen 1919)
· 111. squadrona (září 1917-únor 1918, leden 1919-únor 1920)
· 114. squadrona (říjen 1919-duben 1920)
· 138. squadrona (říjen 1918-únor 1919)
· 139. squadrona (červenec 1918-únor 1919)
· 141. squadrona (březen 1918-únor 1920)
· 208. squadrona (říjen 1920-květen 1930)
Australian Flying Corps (od 31. března 1921 Royal Australian Air Force)
· 1. sqdn. AFC (únor 1918-květen 1919)
o vznikla 6. února 1918 přečíslováním 67. sqdn. RFC na 1. sqdn. AFC
· 7. (training) sqdn. AFC
o do 19. ledna 1918 šlo o 32. (Australian) training squadron RFC
Zdroje:
Stíhací letadla 1914 – 18, 1.díl – Zbyněk Válka – 2000
Vojenská letadla – Václav Němeček - 1989
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
