Napsal: 12/10/2006, 22:50
Pre lenivcov, ktorým sa to nechce hľadať:
Boj ve stratosféře
21. února 1944
Hraběnka de Ségur by nazvala příběh toho dne „Ne¬předvídané následky jedné šachové partie“.
Jan Blair a Kelly mají readiness1 od 10.30 do 14 hodin. Je nádherné počasí, ale mrzne, až praští.
Jacques a já nemáme co dělat, a tak hrajeme šachy...
V poledne Jdou všichni k obědu, jenom my jsme se rozhodli, že dokončíme rozehranou partii.
Kelly se dívá závistivým pohledem za odcházejícími — v tomhle mrazu se dobře tráví a Kellymu jako obyčejně zpívá žaludek hladem árii.
Nakonec se nad nimi ustrneme a nabídneme jim, že
1 Pohotovost.
to vezmeme za ně. Přijmou nabídku s radostí, protože se musí uznat, že pohotovost na velké výšky je poměrně nudná záležitost.
Utíkají za ostatními. Oblékneme si své kombinézy, do¬neseme si padáky a kukly do obou spitfirů VIII — strata. Jacques, který s ním Ještě nikdy neletěl, chce si vzít ten nový se špičatými křídly. Nakonec mu ustou¬pím, když jsem ho napřed vyčastoval kdejakými pří¬slušnými jmény, a usedneme v bázni boží k naší ša¬chové partii.
12.22 „Garde!“ hlásí Jacques.
Má dáma je v tahu, ale v okamžiku, kdy Jacques nata¬huje ruku, aby mi ji vzal, rozeřve se siréna.
Ve velkém bojovém kraválu, který okamžitě vypukne, letí dáma, pěšci, střelci, všechno na zem. Mechanici do sebe vrážejí na chodbě a cvakají okovanými botami. Vy¬bíhám ven dveřmi a křičím: „Scramble, scramble!“2
Za nějakých padesát vteřin jsem usazen, připoután, mám seřízen kyslík, spustil jsem motor, zatímco mecha¬nici mně přišroubovávají kryt hermetické kabiny.
Tři bílé rakety z kontrolní věže nám oznamují, že drá¬ha je volná. Povrch letiště je tak promrzlý, že si to můžeme bez nebezpečí namířit přes trávu na vzletovou dráhu.
Přesně ve 12 hodin 23 minut 35 vteřin startujeme na plný plyn a už nám dává kontrolor rádiem první in¬strukce.
„Hallo Dalmat Red one, Pandor Calling, bandit appro¬aching B for Backer at angles Z for Zebra, climb flat out on vector zero, nine, five ... Out I“5
Šmátrám v botě, abych vylovil kódovací tabulku, která mi zapadla někam mezi mapy. Tečou mi nervy, a když ji najdu, musím požádat, aby Pandor opakoval hlášení.
Tak tedy, skopčák se blíží ke Scapa Flow, ve výšce Z — podívám se na kartu — sakra! Z znamená 40 000 stop, to je tedy přes 13 000 metrů.
2 Okamžitý start za poplachu.
3 „Dalmat Červená l, volá Pnndor, nepřátelský bombardér se blíží
k B jako baker ve výšce Z jako zebra. Naberto výšku, plný plyn,
kurs nula, devět, pět. Končím,“
Naberu švůj kurs, stoupám stále na plný plyn.
Vidím, jak se Jacquesův spitfire houpe několik metrů ode mne a tuším, že Jacques má očí upřeny na mě a že se směje pod ochrannými skly.
Je nádherný zimní den — nikde ani obláček — a arktické slunce pálí do očí.
Zapnu topení a seřídím tlak v hermetické kabině.
„Hallo Dalmat Red one, Pandor Calling, bandit now over B for Baker. Hurry up.“
„Hallo Pandor, Dalmat answering, am climbing flat — out on vector 095 am angles R for Robert.“*
Co si ten kontrolor vlastně myslí? Jsme snad rakety? Za pět minut ve výši 7000 metrů! To není tak špatné!
Mezitím začínám uvažovat: ten Němec je průzkumný letoun. V takovém počasí jako dnes má naprosto do¬konalé snímky. Protiletadlová obrana nemůže střílet kvůli nám a admiralita dští oheň a síru. Tenhle letoun musíme sundat stůj co stuj. Nedostaneme-li jeho kůži, sedřou nám admirálové, až se vrátíme, naši...
Přeletíme Scapa a pokračujeme v kursu 095.
Tak tamhle je určitě naše zvířátko. Podívám-li se rov¬nou před sebe, vidím bílou šmouhu, opisující velký kruh nad námořní základnou, asi 3000 metrů nad námi.
Přemýšlím, který typ letounu by to mohl být — snad je¬den z nových junkersů 286? Vůbec nevypadá, že má na¬spěch, pohodlně si fotografuje, jako by byl na výletě ...
„Hallo Pierre, Red two here, smoke trail at six o'clock abovel“5
Jsme teď ve výši 10 000 metrů mezi Němcem a Nor¬skem. Podaří-li se nám stoupat Ještě 2000 metrů, aniž nás zpozoruje, odřízneme mu zpáteční cestu.
Otevřu plyn naplno, Jacques je mi snadno v patách, protože jeho spitfire je lepší než můj. Němec pořád ještě nejeví žádný nepokoj — myslí si, že je nezranitelný v téhle výšce — a klidně začíná druhý oblet. Těžká proti¬letadlová děla námořnictva by do toho ráda řekla své slovo, ale černé obláčky se rozvíjejí zřetelně pod kon¬denzační stopou...
4 „Dalmat Červená l, volá Pandor, nepřátelský letoun Je nad B.
PospSSte sil“
„Pandor, tady Dalmat Červená 1. Stoupám plnou rychlosti, kurs 095 stupňů — Jsem už ve výši R Jako Roberti“
5 „Pierre, tady Červená 2. Kondenzační stopa nad námi na sestál“
13 000 metrů! Je opravdu pekelný mráz, otvírám kyslík naplno. Dík hermetičnosti kabiny necítím křeč příliš bolestně.
Sražené výfukové plyny našich motorů vytvářejí jistě tlustou bílou čáru, která se táhne a rozvíjí za našimi letouny jako vodní brázda za plující lodí.
Slunce máme v zádech.
Němec si to teď namířil k nám — bud' že nás zpozo¬roval a snaží se přeletět nad námi, než budeme s to na něho zaútočit, nebo třeba již splnil své poslání.
Naše speciální motory běží ohromně a prodloužená křídla našich letounů nás nesou v řídkém vzduchu bez velkého kolísání.
Jacques zaujal souběžnou polohu asi 800 metrů ode mne a oba jsme získali Ještě nějakých 600 metrů výšky, takže Jsme se dostali asi tři sta metrů nad naši kořist, která je v tomto okamžiku vzdálena asi tři kilometry a přibližuje se k nám závratnou rychlostí.
Ten skopčák musí být doopravdy slepý.
„Tállyoo Jacques, ready to attack?“6
„O. K.“
Uviděl nás, ale příliš pozdě, bereme ho do kleští. K na¬šemu překvapení to je messerschmitt 109 G s dvěma velkými přídavnými nádržemi pod křídly. Leskne se jako nový šesták a je kamuflován světle šedě navrch a světle modře vespod. Nemá žádné označení státní příslušnosti.
Zahne nejprve vlevo, ale tam je Jacques a žene se na něho. Obrátí se na druhou stranu, spatří mě a najednou velmi elegantním, vláčným pohybem se ještě víc naklo¬ní, c*rátí se půvabně na záda a spouští se kolmo střem¬hlav, doufaje, že nás setřese.
Bez váhání letíme za ním.
Němec se řítí přímo do moře, které vypadá jako še¬divá hladká hmota bez jediné vrásky na hladině.
Je 800 metrů před námi a nádrže má pořád ještě pod křídly.
Rychlost se zvyšuje závratným tempem. V těchto výš¬kách musí být pilot velmi opatrný, protože letoun snad¬no dosáhne rychlosti zvuku a v takovém případě, má poklona, visíš na padáku jako podvlékačky, dříve než bys řekl švec.
8 „Jacques, Jsi připraven k útoku?“
Němec vydatně využívá svých zařízení GM-1, aby vy¬vinul maximální rychlost, a udržuje si svůj náskok.
Ve výšce 8000 metrů ukazuje můj budík 850 kilometrů za hodinu, to jest pravou vzdušnou rychlost 1200 kilo¬metrů za hodinu!
Držím páku oběma rukama a tlačím ze všech sil na řízení, abych udržel letoun v přímočaré dráze. Sebemenší úchylka — a některá z nosných ploch by uletěla. Cítím, jak mi spitfire přece jen poněkud uhýbá a vidím, jak začíná praskat obal na křídlech a motor běží naprázdno.
Řízení je zablokováno ...
Řítíme se pořád dolů ...
15 ODO stop — Jacques mě předstihuje ...
10 ODO; Jacques je dvě stě metrů přede mnou a 600 met¬rů za Němcem. Spouští palbu — jediná krátká dávka ...
Messerschmitt se znenadání roztrhne jako kus hedváb¬ného papíru, vybuchne jako granát. Jedno křídlo letí na stranu, motor a půlka trupu padají k zemi jako torpédo, ocasní plochy a všelijaké úlomky víří ve vzduchu jako útržky papíru. Jedna nádrž padá spirálovitě k zemi a za¬nechává za sebou dlouhý pruh dýmu z hořícího benzí¬nu ...
8000 stop. }e nutno vybrat.
Táhnu za řídicí páku, jemně, ale pevně. V hustším vzduchu řízení zabere a já vidím, jak obzor začíná ujíždět pod nosem letounu — ale moře už je tu!
Už to není pevný blok, který jsem viděl z výše 40 000 stop — teď se ta rozbouřená nazelenalá hmota, lemova¬ná pěnou, řítí proti mému letounu.
Táhnu páku — nedá se nic dělat, cítím, že se ne¬dokážu zvednout včas.
Vsadím tedy všechno na jednu kartu: otočím páčku trimru...
Okamžitě mi přes oči spadne krvavý závoj, cítím, jak se mi kroutí páteř a kosti, rve mi to vnitřnosti, tváře se mi tlačí do očních důlků, jako by mi prsty drásaly zra¬kové nervy ...
Všechno je černé. Kostra letounu praská!...
Když otevřu oči, zjistím, že mě závratný vzlet vynesl až do 4000 metrů. Teplý pramének se mně řine z nosu a padá na hedvábné rukavice — krev. Hlava se mi točí.
Matně vnímám kontrolorův hlas ve sluchátkách — ale odstředivá síla poškodila elektronky rádia a já nemohu rozeznat, co říká ...
Na obloze jsem sám — po Jacquesovi nikde ani stopy. Tam dole velká duhově zbarvená skvrna benzínu a oleje, kotouč dýmu unášený větrem označují hrob messer¬schmittů.
Naberu od oka kurs k ostrovům na obzoru a za chvilku rozeznávám velkou garáž Scapa Flow — s růžencem ba¬lónů, které se třpytí jako perlový náhrdelník.
Ještě se mi pořád zvedá žaludek, letím načisto in¬stinktivně. Trochu mě povzbuzuje jen myšlenka na při¬jetí, jaké nám jistě uchystají při přistání. Právě když přistávám, zdá se mi, že slyším Jacquesův hlas v rádiu.
Dosedám na přistávací dráhu a pojíždím mechanicky až ke stojánce. Nemám ani tolik síly, abych mohl po¬moci mechanikům odšroubovat kryt kabiny ...
Je tu už Sutherland — kontrola ho informovala — se zpravodajským důstojníkem. Hned mí oznamuji, že Jac¬ques je živ a zdráv a že musel přistát na břicho na poli na ostrově Stromsay. Letoun mu poškodily odletující trosky německého letadla. »
Všechno je tedy v nejlepším pořádku a v jídelně osla¬vujeme vítězství příslušným bohatýrským způsobem.
Nazítří jsou téhle události plny všechny londýnské noviny. Málem by člověk věřil, že jsme zachránili celé britské loďstvo. Dostáváme blahopřejné telegramy — od A. M.7, velitele 12. skupiny, od admirála Ramsaye, vrchní¬ho velitele Royal Navy atd.
Jacquesa přivezli z jeho ostrova v motorovém člunu, promrzlého na kost, ale výskajícího radosti.
Boj ve stratosféře
21. února 1944
Hraběnka de Ségur by nazvala příběh toho dne „Ne¬předvídané následky jedné šachové partie“.
Jan Blair a Kelly mají readiness1 od 10.30 do 14 hodin. Je nádherné počasí, ale mrzne, až praští.
Jacques a já nemáme co dělat, a tak hrajeme šachy...
V poledne Jdou všichni k obědu, jenom my jsme se rozhodli, že dokončíme rozehranou partii.
Kelly se dívá závistivým pohledem za odcházejícími — v tomhle mrazu se dobře tráví a Kellymu jako obyčejně zpívá žaludek hladem árii.
Nakonec se nad nimi ustrneme a nabídneme jim, že
1 Pohotovost.
to vezmeme za ně. Přijmou nabídku s radostí, protože se musí uznat, že pohotovost na velké výšky je poměrně nudná záležitost.
Utíkají za ostatními. Oblékneme si své kombinézy, do¬neseme si padáky a kukly do obou spitfirů VIII — strata. Jacques, který s ním Ještě nikdy neletěl, chce si vzít ten nový se špičatými křídly. Nakonec mu ustou¬pím, když jsem ho napřed vyčastoval kdejakými pří¬slušnými jmény, a usedneme v bázni boží k naší ša¬chové partii.
12.22 „Garde!“ hlásí Jacques.
Má dáma je v tahu, ale v okamžiku, kdy Jacques nata¬huje ruku, aby mi ji vzal, rozeřve se siréna.
Ve velkém bojovém kraválu, který okamžitě vypukne, letí dáma, pěšci, střelci, všechno na zem. Mechanici do sebe vrážejí na chodbě a cvakají okovanými botami. Vy¬bíhám ven dveřmi a křičím: „Scramble, scramble!“2
Za nějakých padesát vteřin jsem usazen, připoután, mám seřízen kyslík, spustil jsem motor, zatímco mecha¬nici mně přišroubovávají kryt hermetické kabiny.
Tři bílé rakety z kontrolní věže nám oznamují, že drá¬ha je volná. Povrch letiště je tak promrzlý, že si to můžeme bez nebezpečí namířit přes trávu na vzletovou dráhu.
Přesně ve 12 hodin 23 minut 35 vteřin startujeme na plný plyn a už nám dává kontrolor rádiem první in¬strukce.
„Hallo Dalmat Red one, Pandor Calling, bandit appro¬aching B for Backer at angles Z for Zebra, climb flat out on vector zero, nine, five ... Out I“5
Šmátrám v botě, abych vylovil kódovací tabulku, která mi zapadla někam mezi mapy. Tečou mi nervy, a když ji najdu, musím požádat, aby Pandor opakoval hlášení.
Tak tedy, skopčák se blíží ke Scapa Flow, ve výšce Z — podívám se na kartu — sakra! Z znamená 40 000 stop, to je tedy přes 13 000 metrů.
2 Okamžitý start za poplachu.
3 „Dalmat Červená l, volá Pnndor, nepřátelský bombardér se blíží
k B jako baker ve výšce Z jako zebra. Naberto výšku, plný plyn,
kurs nula, devět, pět. Končím,“
Naberu švůj kurs, stoupám stále na plný plyn.
Vidím, jak se Jacquesův spitfire houpe několik metrů ode mne a tuším, že Jacques má očí upřeny na mě a že se směje pod ochrannými skly.
Je nádherný zimní den — nikde ani obláček — a arktické slunce pálí do očí.
Zapnu topení a seřídím tlak v hermetické kabině.
„Hallo Dalmat Red one, Pandor Calling, bandit now over B for Baker. Hurry up.“
„Hallo Pandor, Dalmat answering, am climbing flat — out on vector 095 am angles R for Robert.“*
Co si ten kontrolor vlastně myslí? Jsme snad rakety? Za pět minut ve výši 7000 metrů! To není tak špatné!
Mezitím začínám uvažovat: ten Němec je průzkumný letoun. V takovém počasí jako dnes má naprosto do¬konalé snímky. Protiletadlová obrana nemůže střílet kvůli nám a admiralita dští oheň a síru. Tenhle letoun musíme sundat stůj co stuj. Nedostaneme-li jeho kůži, sedřou nám admirálové, až se vrátíme, naši...
Přeletíme Scapa a pokračujeme v kursu 095.
Tak tamhle je určitě naše zvířátko. Podívám-li se rov¬nou před sebe, vidím bílou šmouhu, opisující velký kruh nad námořní základnou, asi 3000 metrů nad námi.
Přemýšlím, který typ letounu by to mohl být — snad je¬den z nových junkersů 286? Vůbec nevypadá, že má na¬spěch, pohodlně si fotografuje, jako by byl na výletě ...
„Hallo Pierre, Red two here, smoke trail at six o'clock abovel“5
Jsme teď ve výši 10 000 metrů mezi Němcem a Nor¬skem. Podaří-li se nám stoupat Ještě 2000 metrů, aniž nás zpozoruje, odřízneme mu zpáteční cestu.
Otevřu plyn naplno, Jacques je mi snadno v patách, protože jeho spitfire je lepší než můj. Němec pořád ještě nejeví žádný nepokoj — myslí si, že je nezranitelný v téhle výšce — a klidně začíná druhý oblet. Těžká proti¬letadlová děla námořnictva by do toho ráda řekla své slovo, ale černé obláčky se rozvíjejí zřetelně pod kon¬denzační stopou...
4 „Dalmat Červená l, volá Pandor, nepřátelský letoun Je nad B.
PospSSte sil“
„Pandor, tady Dalmat Červená 1. Stoupám plnou rychlosti, kurs 095 stupňů — Jsem už ve výši R Jako Roberti“
5 „Pierre, tady Červená 2. Kondenzační stopa nad námi na sestál“
13 000 metrů! Je opravdu pekelný mráz, otvírám kyslík naplno. Dík hermetičnosti kabiny necítím křeč příliš bolestně.
Sražené výfukové plyny našich motorů vytvářejí jistě tlustou bílou čáru, která se táhne a rozvíjí za našimi letouny jako vodní brázda za plující lodí.
Slunce máme v zádech.
Němec si to teď namířil k nám — bud' že nás zpozo¬roval a snaží se přeletět nad námi, než budeme s to na něho zaútočit, nebo třeba již splnil své poslání.
Naše speciální motory běží ohromně a prodloužená křídla našich letounů nás nesou v řídkém vzduchu bez velkého kolísání.
Jacques zaujal souběžnou polohu asi 800 metrů ode mne a oba jsme získali Ještě nějakých 600 metrů výšky, takže Jsme se dostali asi tři sta metrů nad naši kořist, která je v tomto okamžiku vzdálena asi tři kilometry a přibližuje se k nám závratnou rychlostí.
Ten skopčák musí být doopravdy slepý.
„Tállyoo Jacques, ready to attack?“6
„O. K.“
Uviděl nás, ale příliš pozdě, bereme ho do kleští. K na¬šemu překvapení to je messerschmitt 109 G s dvěma velkými přídavnými nádržemi pod křídly. Leskne se jako nový šesták a je kamuflován světle šedě navrch a světle modře vespod. Nemá žádné označení státní příslušnosti.
Zahne nejprve vlevo, ale tam je Jacques a žene se na něho. Obrátí se na druhou stranu, spatří mě a najednou velmi elegantním, vláčným pohybem se ještě víc naklo¬ní, c*rátí se půvabně na záda a spouští se kolmo střem¬hlav, doufaje, že nás setřese.
Bez váhání letíme za ním.
Němec se řítí přímo do moře, které vypadá jako še¬divá hladká hmota bez jediné vrásky na hladině.
Je 800 metrů před námi a nádrže má pořád ještě pod křídly.
Rychlost se zvyšuje závratným tempem. V těchto výš¬kách musí být pilot velmi opatrný, protože letoun snad¬no dosáhne rychlosti zvuku a v takovém případě, má poklona, visíš na padáku jako podvlékačky, dříve než bys řekl švec.
8 „Jacques, Jsi připraven k útoku?“
Němec vydatně využívá svých zařízení GM-1, aby vy¬vinul maximální rychlost, a udržuje si svůj náskok.
Ve výšce 8000 metrů ukazuje můj budík 850 kilometrů za hodinu, to jest pravou vzdušnou rychlost 1200 kilo¬metrů za hodinu!
Držím páku oběma rukama a tlačím ze všech sil na řízení, abych udržel letoun v přímočaré dráze. Sebemenší úchylka — a některá z nosných ploch by uletěla. Cítím, jak mi spitfire přece jen poněkud uhýbá a vidím, jak začíná praskat obal na křídlech a motor běží naprázdno.
Řízení je zablokováno ...
Řítíme se pořád dolů ...
15 ODO stop — Jacques mě předstihuje ...
10 ODO; Jacques je dvě stě metrů přede mnou a 600 met¬rů za Němcem. Spouští palbu — jediná krátká dávka ...
Messerschmitt se znenadání roztrhne jako kus hedváb¬ného papíru, vybuchne jako granát. Jedno křídlo letí na stranu, motor a půlka trupu padají k zemi jako torpédo, ocasní plochy a všelijaké úlomky víří ve vzduchu jako útržky papíru. Jedna nádrž padá spirálovitě k zemi a za¬nechává za sebou dlouhý pruh dýmu z hořícího benzí¬nu ...
8000 stop. }e nutno vybrat.
Táhnu za řídicí páku, jemně, ale pevně. V hustším vzduchu řízení zabere a já vidím, jak obzor začíná ujíždět pod nosem letounu — ale moře už je tu!
Už to není pevný blok, který jsem viděl z výše 40 000 stop — teď se ta rozbouřená nazelenalá hmota, lemova¬ná pěnou, řítí proti mému letounu.
Táhnu páku — nedá se nic dělat, cítím, že se ne¬dokážu zvednout včas.
Vsadím tedy všechno na jednu kartu: otočím páčku trimru...
Okamžitě mi přes oči spadne krvavý závoj, cítím, jak se mi kroutí páteř a kosti, rve mi to vnitřnosti, tváře se mi tlačí do očních důlků, jako by mi prsty drásaly zra¬kové nervy ...
Všechno je černé. Kostra letounu praská!...
Když otevřu oči, zjistím, že mě závratný vzlet vynesl až do 4000 metrů. Teplý pramének se mně řine z nosu a padá na hedvábné rukavice — krev. Hlava se mi točí.
Matně vnímám kontrolorův hlas ve sluchátkách — ale odstředivá síla poškodila elektronky rádia a já nemohu rozeznat, co říká ...
Na obloze jsem sám — po Jacquesovi nikde ani stopy. Tam dole velká duhově zbarvená skvrna benzínu a oleje, kotouč dýmu unášený větrem označují hrob messer¬schmittů.
Naberu od oka kurs k ostrovům na obzoru a za chvilku rozeznávám velkou garáž Scapa Flow — s růžencem ba¬lónů, které se třpytí jako perlový náhrdelník.
Ještě se mi pořád zvedá žaludek, letím načisto in¬stinktivně. Trochu mě povzbuzuje jen myšlenka na při¬jetí, jaké nám jistě uchystají při přistání. Právě když přistávám, zdá se mi, že slyším Jacquesův hlas v rádiu.
Dosedám na přistávací dráhu a pojíždím mechanicky až ke stojánce. Nemám ani tolik síly, abych mohl po¬moci mechanikům odšroubovat kryt kabiny ...
Je tu už Sutherland — kontrola ho informovala — se zpravodajským důstojníkem. Hned mí oznamuji, že Jac¬ques je živ a zdráv a že musel přistát na břicho na poli na ostrově Stromsay. Letoun mu poškodily odletující trosky německého letadla. »
Všechno je tedy v nejlepším pořádku a v jídelně osla¬vujeme vítězství příslušným bohatýrským způsobem.
Nazítří jsou téhle události plny všechny londýnské noviny. Málem by člověk věřil, že jsme zachránili celé britské loďstvo. Dostáváme blahopřejné telegramy — od A. M.7, velitele 12. skupiny, od admirála Ramsaye, vrchní¬ho velitele Royal Navy atd.
Jacquesa přivezli z jeho ostrova v motorovém člunu, promrzlého na kost, ale výskajícího radosti.
Buď jsem nepochopil fórek, nebo nesouhlasím. 8) 
.
