tahač T-20 Komsomolec
Napsal: 7/10/2006, 23:25
Po delší odmlce se opět vracím k sovětské obrněné technice, jmenovitě k představiteli, který v nás vyvolává spíše úsměv než nějaký obdiv. Pro Rudou armádu to však byl nenahraditelný prostředek motorizace dělostřelectva. Rudá armáda požadovala po konstruktérech lehký pásový tahač schopný vléci protitankové a plukovní kanony ráží 37,2 a 76,2 mm.
První pokusem týmu konstruktérů (vedoucí A.S. Ščeglov), inspirovaným americkým traktorem Marmon Herrington, byl tahač Pioněr používající komponenty z plovoucího tanku T-37. Tahač mohl převážet řidiče a šestičlennou obsluhu děla rychlostí až 50 km/h . Vyrobilo se 50 kusů, ale problém byl v chybějící ochraně obsluhy.
Konkurencí prvnímu vývojovému týmu byla skupina vedená N. Astrovem. Ti představili konstrukci pancéřovaného tahače založeného na komponentech plovoucího tanky T-38 a motoru z civilního auta. Tento tahač byl do výzbroje zařazen po testech jako T-20, na sovětské poměry je zajímavé i bojové jméno Komsomolec.
Konstrukce přebrala maximum dílů z již produkovaných tanků T-38. Podvozek se skládal ze čtyř spárovaných pojezdových kol, předního hnacího a zadního napínacího kola a dvou kladek. Pohon obstarával benzínový motor GAZ-AA o výkonu 40HP, pozdější série již byly osazeny modernějším GAZ-M1 o výkonu 50 HP. Převodovka měla čtyři rychlosti vpřed a jednu vzad, kapalinový měnič momentu umožňoval redukci převodů. Vozidlo mohlo vléci třítunový náklad rychlostí 2,5 km/h.
Pancéřová korba měla sílu 8-10 mm a chránila dvoučlennou osádku – řidiče a velitele vozu. Ten byl zároveň střelcem z jediné zbraně vozidla, kulometu DT ráže 7,62 mm. Palebný průměr pro kulomet byl cca 500 nábojů ráže 7,62 mm. Řidič (sedící vlevo) a velitel nastupovali do vozidla dvěma poklopy na střeše. Za kabinou byl přepravní či nákladový prostor, mohlo zde přepravovat šest osob na sklopných sedačkách nebo převážet náklad. Nad sedačkami se dala napnout plachta, obrys vozidla pak vypadal jako jezdící stan.
Sériová výroba byla zahájena v listopadu 1937. Vozidlo bylo během výroby postupně modernizováno, zdroje uvádí tři výrobní verze. Výroba bylo ukončena v létě 1941 po vyrobení 7780 kusů T-20. Je jasné že ani toto velké množství nepostačovalo k motorizaci dělostřelectva, pěší divize měl mít 60 Komsomolců. Proto se tahače objevují u elitních útvarů a tankových zborů.
Na podvozku T-20 vznikly i zajímavé bojové vozidla. Sověti na něj v nouzi umístili 57 mm protitankový kanon ZIS-2. Vzniklo tak samohybné dělo ZIS-30. Bylo to nouzové řešení nedostatku mobilních protitankových děl, nicméně kanon 57 mm byl velmi účinnou zbraní. Nevýhodou tohoto kompletu bylo nedostatečné pancéřování, malá stabilita při střelbě a malý dojezd.
Němci vozidlo použili jako lehký stíhač tanků s kanonem ráže 37 mm. Vozidlo jako tahač používala finská armáda ještě po druhé světové válce.
technická data T-20 Komsomolec“
délka – 3,4 m
šířka – 1,86 m
výška – 1,58 m
hmotnost – 3,5 t
výkon motoru – 40 (50) HP
max. rychlost silnice – 47 km/h
zásoba PHM – 80 l
dojezd – cca 150 km
osádka – 2
Použité zdroje:
http://www.armor.kiev.ua
http://www.battlefield.ru
Pejčoch, Spurný – Obrněná technika 3
První pokusem týmu konstruktérů (vedoucí A.S. Ščeglov), inspirovaným americkým traktorem Marmon Herrington, byl tahač Pioněr používající komponenty z plovoucího tanku T-37. Tahač mohl převážet řidiče a šestičlennou obsluhu děla rychlostí až 50 km/h . Vyrobilo se 50 kusů, ale problém byl v chybějící ochraně obsluhy.
Konkurencí prvnímu vývojovému týmu byla skupina vedená N. Astrovem. Ti představili konstrukci pancéřovaného tahače založeného na komponentech plovoucího tanky T-38 a motoru z civilního auta. Tento tahač byl do výzbroje zařazen po testech jako T-20, na sovětské poměry je zajímavé i bojové jméno Komsomolec.
Konstrukce přebrala maximum dílů z již produkovaných tanků T-38. Podvozek se skládal ze čtyř spárovaných pojezdových kol, předního hnacího a zadního napínacího kola a dvou kladek. Pohon obstarával benzínový motor GAZ-AA o výkonu 40HP, pozdější série již byly osazeny modernějším GAZ-M1 o výkonu 50 HP. Převodovka měla čtyři rychlosti vpřed a jednu vzad, kapalinový měnič momentu umožňoval redukci převodů. Vozidlo mohlo vléci třítunový náklad rychlostí 2,5 km/h.
Pancéřová korba měla sílu 8-10 mm a chránila dvoučlennou osádku – řidiče a velitele vozu. Ten byl zároveň střelcem z jediné zbraně vozidla, kulometu DT ráže 7,62 mm. Palebný průměr pro kulomet byl cca 500 nábojů ráže 7,62 mm. Řidič (sedící vlevo) a velitel nastupovali do vozidla dvěma poklopy na střeše. Za kabinou byl přepravní či nákladový prostor, mohlo zde přepravovat šest osob na sklopných sedačkách nebo převážet náklad. Nad sedačkami se dala napnout plachta, obrys vozidla pak vypadal jako jezdící stan.
Sériová výroba byla zahájena v listopadu 1937. Vozidlo bylo během výroby postupně modernizováno, zdroje uvádí tři výrobní verze. Výroba bylo ukončena v létě 1941 po vyrobení 7780 kusů T-20. Je jasné že ani toto velké množství nepostačovalo k motorizaci dělostřelectva, pěší divize měl mít 60 Komsomolců. Proto se tahače objevují u elitních útvarů a tankových zborů.
Na podvozku T-20 vznikly i zajímavé bojové vozidla. Sověti na něj v nouzi umístili 57 mm protitankový kanon ZIS-2. Vzniklo tak samohybné dělo ZIS-30. Bylo to nouzové řešení nedostatku mobilních protitankových děl, nicméně kanon 57 mm byl velmi účinnou zbraní. Nevýhodou tohoto kompletu bylo nedostatečné pancéřování, malá stabilita při střelbě a malý dojezd.
Němci vozidlo použili jako lehký stíhač tanků s kanonem ráže 37 mm. Vozidlo jako tahač používala finská armáda ještě po druhé světové válce.
technická data T-20 Komsomolec“
délka – 3,4 m
šířka – 1,86 m
výška – 1,58 m
hmotnost – 3,5 t
výkon motoru – 40 (50) HP
max. rychlost silnice – 47 km/h
zásoba PHM – 80 l
dojezd – cca 150 km
osádka – 2
Použité zdroje:
http://www.armor.kiev.ua
http://www.battlefield.ru
Pejčoch, Spurný – Obrněná technika 3