Mnichovská dohoda

[kacermiroslav]

V našich moderních dějinách je téma Mnichovské dohody tématem dosti traumatickým a často řešeným. První knihy a brožury, které se zaobírají rozborem Mnichova a následného rozpadu Československa vyšly již v roce 1944/1945 (k roku 1944 mám doma brožurku vydanou v době SNP) a další na sebe nenechali dlouho čekat. K těm se postupem času přidávali i různá svědectví, která dokreslují ponurou náladu té doby. Mezi jedno z klíčových svědectví, je svědectví přímého účastníka jednání Huberta Masařka (1896-1982), právníka a diplomata.

„Paměti“ dr. Huberta Masaříka (1896–1982), jednoho z nejpozoruhodnějších představitelů meziválečné československé diplomacie a posléze blízkého spolupracovníka generála Eliáše v protinacistickém odboji, patří k významným dílům české politické memoáristiky. Přinášejí historicky cenné kritické svědectví o československé zahraniční politice v meziválečném období a o počátcích domácího odboje za druhé světové války, poodhalují zákulisí různých diplomatických a politických tahů a představují jejich aktéry často z neznámé či málo známé stránky. Zvláště zajímavě zachycují autorovy programově pěstované styky s diplomaty států, jež nebyly ČSR přátelsky nakloněny (Německa, Itálie, Maďarska, Polska, Rakouska), a od nich získané informace, názory a pohledy. Obsahují i mnohé závažné postřehy, analýzy a závěry, z nichž některé jsou dosud navýsost aktuální. Hubert Masařík (1896-1982), český právník a diplomat. Od roku 1920 působil jako diplomatický pracovník doma i v cizině, spolu s vyslancem V. Mastným převzal roku 1938 v Mnichově text mnichovské dohody. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků generála A. Eliáše v domácím odboji za druhé světové války. Po válce pracoval především jako právník.

---

Československá delegace v Mnichově
Svědectví Huberta Masaříka
29. – 30. září 1938

Letadlo Československých aerolinií typu douglas odletělo z Ruzyně ve tři hodiny odpoledne a za jednu hodinu dvacet minut přistálo v Mnichově. Naše nálada byla stísněná, čekali jsme však přece jen jednání, při němž bychom mohli uplatnit argumenty na obranu našich životních zájmů. Avšak již okolnosti našeho příletu na mnichovské letiště působily na nás trapným dojmem. Proti všem mezinárodním zvyklostem jsme byli na letišti za křiku nepřátelsky naladěného davu „Češi přiletěli“ („Die Tschechen kommen“) uvítání pouze a výhradně německou policií a gestapem. Nebyl tam nikdo z německého ministerstva zahraničí, nebyl tam nikdo z anglické delegace, které jsme byli přiděleni a jež měla nespornou povinnost informovat nás o situaci a chránit před libovůli policie. Rovněž z Francouzů nikdo nepřišel. Policejní důstojník nám oznámil, že má rozkaz zavést nás nikoliv do místa jednání konference – Hnědého domu, nýbrž pouze do hotelu Regina, vyhrazeného anglické delegaci. Dorazili jsme tam v doprovodu policistů dvěma otevřenými přepadovými vozy, na nichž byly velké nápisy „Polizeiwagn“. V hotelu nás policisté zavedli až do našich pokojů. Před ně se pak posadili členové policie nebo gestapa. Prakticky jsme byli internováni. Stejně tak se vedlo našim pilotům. Na žádost, aby nám bylo umožněno zajet do sídla konference, policisté říkali, že k tomu nemají zmocnění. V hotelu nebyl přítomen nikdo z anglické delegace. I telefonické spojení s delegacemi v Hnědém domě jsme dostávali s obtížemi, ale přece jenom jsem krátce mluvil napřed s Rochatem, šéfem kabinetu francouzského ministra zahraničí Benneta, jenž se nezdál být nadšen naší přítomností, a pak jsem dostal spojení s členem anglické delegace Ashtonem-Gwatkinem, jenž mi oznámil, že se mnou musí ihned mluvit, a sice v hotelu Regina a nikoli v sídle konference, jejíž jednání už bylo v plném proudu. Poprvé jsem se s ním sešel v sedm hodin. Byl velmi rozechvěn a skoupý na slova. Z jeho rezervovaných poznámek jsem vyrozuměl, že nějaký plán, jehož obsah mi zatím nemohl prozradit, je již z větší části hotov a že je daleko horší než anglo-francouzské návrhy. Vysvětlil jsem mu na naší červené mapě všechny naše skutečně životní zájmy; jevil porozumění pro otázku koridoru na Moravu, kdežto o druhé věci se už nestaral. Podle něho musí konference skončit nejpozději zítra, tedy ráno. Upozornil jsem jej na vnitropolitické důsledky podobného plánu u nás za dnešní situace a na důsledky hospodářské a finanční. Gwatkin opakoval, že nevím, jak je situace těžká pro západní moci, a že nechápu, jak je těžké jednat s Hitlerem. Pak zase odjel na konferenci, slíbiv, že se ozve v prvé přestávce.

Asi ve 22 hodin zavolal Ashton-Gwatkin Mastného a mne do pokoje sira Horace Wilsona, jenž nám zde v přítomnosti Gwatkinově z rozkazu Chamberlainova vyložil nový plán odstupu území a předal nám mapu (Henleinovu!) s naznačenými obvody, které budou hned obsazeny. Na mé poznámky dvakrát místo konkrétní odpovědi jen suše podotkl, že nic nemůže přidat k vysvětlení plánu. Nedbal vůbec na obhajobu určitých, pro Československo životně důležitých míst a území. Když potom odešel do konference, zůstali jsme – dr.Mastný a já – s Ashtonem-Gwatkinem sami a znovu jsme mu podrobně vysvětlovali nutnost korektur. Britský diplomat však odpověděl Mastnému, že anglická delegace je příznivě nakloněna novému německému plánu. Když opět mluvil o obtížích při jednání s Hitlerem, namítl jsem, že vše přece závisí na pevnosti západních velmocí. Na to Ashton-Gwatkin řekl zcela slavnostním způsobem: „Kdybyste to nepřijali, znamenalo by to, že si to budete vyřizovat s Německem sami. Francouzi vám to snad řeknou hezčími frázemi, ale věřte mně, jsou stejného názoru s námi a budou se desinteresovat na vašem osudu“.

V jednu hodinu třicet minut v noci jsme byli zavoláni do konferenčního pokoje, kde nás očekával britský premiér Neville Chamberlain, francouzský ministerský předseda Edouard Daladier, sir Horace Wilson, generální ředitel francouzského ministerstva zahraničí Alexis Léger a Ashton-Gwatkin. Nálada byla tíživá. V této chvíli rozsudku si Daladier zřejmě uvědomoval, co to znamená pro francouzskou prestiž. Zdálo se mi, že ze všech přítomných jedině Daladier, vedle něhož jsem seděl, je si vědom toho, oč právě běží; dokonce jsem se přistihl při tom, že já, reprezentant oběti Mnichova, měl jsem okamžik soucit s potícím se a zarputile mlčícím Daladierem. Chamberlain nás krátkým úvodem seznámil s právě podepsanou dohodou čtyř velmocí a dal Mastnému k přečtení přesný text dohody. Při čtení jsme žádali na několika místech vysvětlivky. Tak jsem žádal na Légerovi a Wilsonovi vysvětlení klauzule „převážně německých“ – „preponderantly german charakter“ v článku 4. Tento článek stanovil časový plán pro obsazení čtyř pásem, přesně v připojené mapě vyznačených, ale měl také ustanovení, že do 10. října 1938 mohou Němci se souhlasem mezinárodní komise obsadit ještě jiná území, na mapě vůbec nevyznačená, za podmínky „převážně německého obyvatelstva“. Léger neřekl nic o procentech, řekl jen, že se bude jednat o německé většiny podle propozic námi přijatého plánu. Při článku č.6 jsem se ptal Légera, zda v možnosti plebiscitu máme vidět klauzuli na ochranu našich životních zájmů, jak nám bylo slíbeno v jejich návrzích. Článek 6 stanovil neurčité zásady plebiscitu v územích, určených mezinárodní komisí, a to dle vzoru plebiscitu v Sársku, přičemž by dotyčná území byla obsazena mezinárodním vojskem až do ukončení plebiscitu. Léger odpověděl, že ano, že však to může být jen v malých rozměrech a že to bude v kompetenci mezinárodní komise. Mastný se ptal Chamberlaina, zda československý člen komise má stejné hlasovací právo s druhými, čemuž Chamberlain přisvědčil. Na dotaz, zda bude v plebiscitní zóně mezinárodní nebo anglické vojsko, dostalo se nám odpovědi, že tato věc, ještě není úplně dohodnuta a pomýšlí se také na účast belgického a italského vojska.

Zatímco co Mastný mluvil s Chamberlainem o menších detailech – Chamberlain neustále zíval bez nejmenších rozpaků-, ptal jsem se Dalaidiera a Légera, zda čekají nějaké vyjádření nebo odpovědi naší vlády na dohodu, kterou nám právě předložili. Dalaidier ve zřejmých rozpacích neodpověděl vůbec, zato Léger s poznámkou, že čtyři státníci neměli mnoho času, mi výslovně řekl, že žádnou naší odpověď již nečekají, že to považují samozřejmě za přijaté a že jen naše vláda musí dnes do pěti hodin odpoledne vyslat svého zmocněnce na schůzi mezinárodní komise do Berlína. V sobotu musí přijet náš důstojník k okamžitému projednávání evakuace prvého pásma. Tím nám bylo dostatečně brutálně vysvětleno, a to Francouzem, že je to rozsudek bez odvolání a bez možnosti oprav. Text byl přečten, byla nám předána druhá, lehce opravená mapa, my se rozloučili a šli… Československá republika v hranicích z roku 1918 přestane existovat.

(Zdroj: H.Masařík – V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata – Praha-Litomyšl 2002, str. 241-244)

[jersey.se]

Velký dík Kačermírovi za trefný příspěvek. Mě odhalil přinejmenším několik nepříliš dobře známých bodů.

[kacermiroslav]

To co předcházelo přijetí Mnichovského diktátu, je také poměrně zajímavé a to nejen co se médií a obecného názoru lidí na jedné či druhé straně hranic týče, ale také co se oficiálních diplomatických kruhů týče. Z toho důvodu je pro nás velice zajímavý text Nóty našeho vyslance Jana Masaryka adresovaný britské vládě pár dní před osudným Mnichovem.

Jan Masaryk (1886-1948) patřil k nejvýznamnějším československým politikům. Syn prvního československého prezidenta byl významným diplomatem, respektovaným ministrem zahraničí a populárním politikem. Zemřel brzy poté, co se stal členem Gottwaldova komunistického kabinetu po Vítězném únoru 1948. Na funkci velvyslance ovšem v říjnu 1938 rezignoval. Protestoval tak proti mnichovskému diktátu a postoji, jakým Velká Británie a Francie nechaly Československo napospas Hitlerovi jako ústupek za zachování míru. Jen dočasné, jak se následující rok ukázalo.
(Zdroj: val, Novinky)

---

Odpověď československé vlády na Hitlerovy požadavky
Nóta vyslance Jana Masaryka britské vládě
25. září 1938

Má vláda mi právě uložila se zřetelem k tomu, že francouzští státníci nepřijedou teď do Londýna, abych odevzdal k vědomosti vlády Jeho Veličenstva bezodkladně tento vzkaz: Československý národ prokázal v posledních několika týdnech jedinečnou kázeň a sebezapření při neuvěřitelně hrubé a surové kampani usměrněného německého tisku a rozhlasu proti Československu a jeho vůdcům, zejména panu Benešovi. Vláda Jeho Veličenstva a vláda francouzská jsou si velmi dobře vědomy toho, že jsme se uvolnili pod nejtvrdším nátlakem tak zvaného anglo-francouzského plánu postoupiti územní části Československa. Přijali jsme tento plán v nejzazší tísni. Nezbylo nám ani kdy, abychom učinili námitky proti jeho neuskutečnitelným podmínkám. Přesto však jsme jej přijali, poněvadž mohly býti položeny a poněvadž z anglo-francouzského nátlaku vyplývalo, že tyto velmoci by převzaly odpovědnost za naše zúžené hranice a zaručily by nám pomoc pro případ, že bychom byli zákeřně napadeni.

Surová kampaň pokračovala. V době, kdy pan Chamberlain byl v Godesbergu, obdržela má vláda od zástupců vlády Jeho Veličenstva a vlády francouzské v Praze tuto zprávu: „Dohodli jsme se s francouzskou vládou, aby československé vládě bylo vyřízeno, že vlády francouzská a britská nemohou převzíti nadále odpovědnost roditi Československu, aby nemobilizovalo.“ Moje nová vláda, již stojí v čele generál Syrový, prohlásila, že přijímá plnou odpovědnost za rozhodnutí svých předchůdců a že přijme kruté podmínky tak zvaného anglo-francouzského plánu. Včera, když se vrátil Chamberlain z Godesbergu, byl mé vládě v Praze od vlády Jeho Veličenstva odevzdán nový návrh s tím dodatkem, že vláda Jeho Veličenstva jedná jedině jako prostředník a že dává svou radu, aniž by mou vládu jakkoli nutila.

Pan Krofta přijímaje tento plán z rukou vyslance Jeho Veličenstva v Praze, ujistil ho, že československá vláda bude se jím zabývati v témž duchu spolupráce s Velkou Británii a Francií, jako dosud. Má vláda prostudovala nyní tento dokument i mapu. Je to ve skutečnosti ultimátum, jaké se dává poraženému národu, a nikoli návrh suverénnímu státu, který dokázal největší možnou pohotovost pro oběti v zájmu evropského míru. Ani nejmenší stopy takové pohotovosti k obětem neprokázala dosud vláda pana Hitlera.

Má vláda užasla nad obsahem memoranda. Návrhy přesahují daleko to, k čemu jsme dali souhlas při tak zvaném anglo-francouzském plánu. Zbavují nás jakékoli záruky naší národní existence. Máme se vzdáti valné části našich pečlivě připravených opevnění a vpustit německá vojska hluboko do své země, dříve ještě než by nám bylo možno organizovat ji na novém podkladě a učiniti opatření k její obraně. Naše národní a hospodářská nezávislost by automaticky zmizela přijetím návrhů pana Hitlera. Celý proces přemístění obyvatelstva se má změniti v panický útěk, těch, kteří se nehodlají smířit s německým nacistickým režimem. Musí opustiti své domovy, nemajíce ani práva vzít s sebou i jen svůj osobní majetek, nebo v případě rolníků svůj dobytek.

Má vláda chce prohlásiti co nejslavnostnější, že požadavky pana Hitlera v jejich nynější formě jsou pro mou vládu naprosto a bezpodmínečně nepřijatelné. Proti těmto novým a ukrutným požadavkům cítí má vláda jako svou povinnost postaviti se k nejzazšímu odporu a my tak s boží pomocí učiníme. Národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků. Záleží nyní jedině na dvou západních demokraciích, jejíchž přáním jsme vyhovovali často proti našemu vlastnímu přesvědčení, aby při nás stály v hodině naší zkoušky.

(Zdroj: Jan Masaryk – Depeše z Londýna – Praha 1996, str. 103-104)

[kacermiroslav]

A ještě pár poznámek německého ministra propagandy k tomu, co těsně předcházelo Mnichovu. Taky docela zajímavý obrázek o tom, jaká to byla ve skutečnosti všechno hra.

---

J.Goebbels o září 1938
16.září 1938

V Londýně a Paříži zadostiučinění. V Praze zděšení. Teror pokračuje: bezpočet mrtvých, a i o tom infámní lež. Heileinovi lidé prohlašují právem, že neuposlechnou povolávací rozkazy. Heinlein uveřejňuje proklamaci. Soužití Němců s Čechy už není možné. Domů, do říše! V Čechách pokračuje revoluce podle programu. Útoky na banky a obchody s potravinami. Všechno to ve velké úpravě vysíláme rozhlasem. Panika roste hodinu od hodiny. Tahle státní zdechlina s zvolna rozpadá na své součástí. Jedině správně, co můžeme dělat…

17.září 1938
Včera: Praha chce mobilizovat? To se kategoricky ptá německý tisk. A co kdyby tomu tak bylo? To by byl konec tohoto legračního státu. Mezitím pokračují v této zemi revoluční jevy. Zakazují v Německu poslední české noviny. Nechci tu už mít to svinstvo. Mluvil jsem s Obersalzbergem. Rozhovor Vůdce s Chamberlainem proběhl velmi pozitivně. Mluvili o všech krizových tématech. Vůdce mu předložil jasné návrhy. Chamberlain se bude radit v Londýně. Pak nové rozhovory, pravděpodobně v Godesbergu, eventuálně za účasti Daladiera. V žádném případě jsme se ničeho nezřekli. Mezitím zesílíme v tisku tlak na Prahu. Protože se to trochu uklidnilo, dochází dnes k novým českým exesům, za něž budou platit. Projednávám s Berndtem podrobně přesný operační plán. Především musí být víc alarmujících zpráv z Čech. Diktuji velmi ostrý článek proti Praze. Varovná hrozba. Dlouhá porada s Berndtem: až do čtvrtka musí vydržet naše ostrá tisková kampaň. To není sice lehké, ale podaří se nám to. Češi už nereagují. Všude se zbaběle stahují. Ale my je přesto dostaneme před naše kordy. Vydán zatykač na Heinleina. Sudetoněmecká strana je rozpuštěna. Pražská politika vabangue. Je dlouho ještě?

18.září 1938
V Sudetoněmecké straně se našlo několik zrádců, kteří přeběhli k Čechům. S tím teď dělá Praha zběsilou propagandu. Přijímám příslušná protiopatření. Praha zřídila ministerstvo propagandy. To taj ještě chybělo. Naše mobilizace pokračuje dál podle plánu. Abychom zesílili tlak a byli připraveni na všechny eventuality. Už 25. a 26.září uvidí svět další akci. Pak budou Angličani už trochu rychleji hledat řešení. Teď záleží na nervech a klidu. Kdo má nejdelší výdrž, ten vyhraje. Mussolini mluvil v Terstu. Plebbiscit, Ne-li, pak lokalizace konfliktu. Zjevně drží pozice. Aspoň jeden správný přítel.

19.září 1938
U Vůdce. Myšlenka plebiscitu se teď v Paříži a Londýně prosazuje ve veřejném mínění. Ale Praha se proti tomu brání rukama nohama. Raději válku! No, ti se budou divit. Mussoliniho řeč, přesně ohraničila terén: referendum! Když válka, tedy lokalizovaná. Dojde-li ke světovému konfliktu, je místo Itálie již dáno. Velmi jasný a pevný postoj. Otázka: připustí Praha pod nátlakem Londýna a Paříže dobrovolně plebiscit? Vůdce myslí, že ne, já myslím, že ano. Ale brzy se to rozhodne. Londýn je velmi oslaben, odtud už není třeba očekávat vážný odpor. Paříž udělá totéž co Londýn. Henlein vydává výzvu k vytvoření sudetoněmeckých dobrovolnických vojenských jednotek. Je to velmi nešikovně koncipováno. S Vůdcem jsme tuto výzvu úplně přepracovali. Vzbuzuje ve veřejnosti velkou pozornost. Heinlein se neukazuje příliš odvážný ani moudrý. Chybí mu naše dlouholetá škola. Náš tisk velmi silně přidává. Pracuje mistrně. O tom lze říct jen slova chvály.


(Zdroj: J.Goebbels, Deníky 1938, Praha-Liberec 1992, str. 222-228)

---

Titulky v oficiálním deníku NSDAP
18. až 20. září 1938

Během mnichovské krize německá propaganda vystupňovala své útoky proti Československu na maximum a to nejen podle původních plánů, ale z části i z důvodů, aby „omluvili“ neúspěšný henleinovský puč z 12. až 14. září 1938. Není rovněž náhoda, že se tato propaganda vystupňovala zrovna v době, kdy vrcholila jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem na Berchtesgadenu (15.září) a v Bad Godesbergu (22.září).

Strašlivá zvěrstva českých vrahů a banditů – Tento zločinný stát musí být rozbit – Vrahové bez masek – Sudetoněmecké usedlosti a podniky oběťmi žhářství – Další čtyři oběti české nenávisti – Češi tajně zakopávají mrtvoly – Vojenským opaskem umlácen k smrti – Příšerné zločiny českých bestií v Krumlově – Organizovaný lov na lidi na Chebsku – Děti se učí jak házet láhve s benzínem – Zvířecké zločiny českých četníků – Když přijde Hitler, každá česká učitelka odpraví dvě německé ženy a děti – 23 000 uprchlíků, svědci českého krvavého teroru – Marxistické židovství – Komuna a husité, ruka v ruce – Krveprolití v Československu vyžaduje nový vývoj – Strašná obžaloba českého vražedného systému – Takhle vraždí husitští ničemové – Žena v pokročilém těhotenství zbita a pak odvlečena – Německá krev žaluje – Kojící matky zbity – Takto byl Hermann Schlosser zákeřně odpraven – Žena a dítě rozdrceny tankem – Odpraveni jako prašivý psi – Lesní požár má zničit celou vesnici, prchající ženy a děti pod palbou strojních pušek – Česko komunistické přípravy k hromadnému vyvražďování Němců v Ústí – Uštván českými krvežíznivými psy – Vražda jakýmkoliv způsobem – Krev umučených žaluje …

Německý velvyslanec v Římě v.Hassell si do svého deníku dne 19.září 1938 zapsal výrok státního sekretáře na Ministerstvu zahraničních věcí v.Weizáckera, že zprávy jsou v tisku „uměle zveličovány a většinou podvod“.
(Zdroj: U.V.Hassell, Vom andern Deutschland, str. 20)

„Teď se musí rychle něco stát, neboť moje fantazie už nestačí vymýšlet nové strašidelné historky.“, chlubil se tehdy Berndt. (Zdroj: E.Kordt, Nicht aus den Akten, str. 266)

„Alfred Ingemar Berndt, vedoucí oddělení (německého tisku na Ministerstvu propagandy), probděl tehdy celé noci a vyráběl zprávy o zvěrstvech v Sudetách pomocí generálních map, adresářů a seznamů jmen“ (Zdroj: z výpovědi dr. M.Schirmeistera v roce 1945, IMT, XVII, str. 266)

[kacermiroslav]

A ještě něco málo co předcházelo podpisu mnichovského ultimáta ze strany České inteligence. Jeden...řekl bych dost zoufalej pokus...který ale bylo v tého době potřeba zkusit.

---

Epištola k sudetským Němcům
Karel Čapek
18. září 1938

Dnes události nastupují tak rychle, že to, co píši teď, může být zítra nebo pozítří povídáním už zbytečným; ale cítím, že lépe je mluvit nadarmo než mlčet před osudem ještě pořád odvratitelným. Nemám práva ani moci, abych v této chvíli čímkoliv přispěl k řešení sudetoněmecké otázky; ale jako každý Čech, jako každý Evropan mám právo položit jinou, daleko obecnější a daleko prostší a jednoznačnější otázku: chcete válku, nebo mít? Ani ta válka, ani ten mír se netýkají jenom vás; jsou věci celé Evropy a celého lidstva. Tuto otázku klade dnes celý svět také někomu jinému, aby na ni jasně a definitivně odpověděl; ale máme, pokud na nás jest, nejvážnější důvody ptát se také přímo a osobně vás, lidí z Kadaně a Liberce, lidí z Krnova nebo Trutnova nebo kdekoliv jinde stojí krov vaší rodiny: chcete vy, vy sami za sebe, vy podle svého vlastního rozumu a srdce – chcete válku, nebo mír? Můžete tu otázku opáčit a položit ji nám druhým. Bez váhání vám odpovím za všechny Čechy a Slováky, za všechny Evropany: že chceme mír. Tak samozřejmá je obecná jednomyslnost v této věci, že se cítím v právu říci to za nás všechny: chceme mír pro sebe, pro celou Evropu, pro celý lidský svět; chceme mír pro své děti i pro generace budoucí. Snad budeme my, snad bude celá Evropa donucena bránit se proti porušení míru; ale jedna věc je a bude pro všechny věky jasná, děj se co děj: že v hrozícím konfliktu ta strana, do níž náležíme, válku nechtěla. Věřím pevně, že by také mezi vámi bylo moc málo těch, kteří by rovnou řekli: Ano, já chci válku. Snad víc by se našlo těch, kdo by odpověděli: Raději válku nežli dosavadní stav. Taková odpověď by byla vytáčkou; ten dosavadní stav nebyl a není něco definitivně uzavřeno; vyvíjel se po tisíc let a jeho podstatná, pro vás jenom příznivá změna byla už a je opravdu na dosah ruky. Naproti tomu válka je něco, co by se nedalo zastavit ani vzít zpátky; těm milionům mrtvých byste už život nevrátili. Tady není jenom volba mezi něčím lepším a horším, nýbrž mezi skutečnostmi napravitelnými a nenapravitelnými. Netřeba se divit, že snad leckdo z vás ani ve snu nenapadlo, že by se případná válka mohla skončit jinak, než vítězstvím režimu, se kterým jde jeho srdce; to je konec konců věc přirozená lidské duší – my také nechováme ani nejmenší pochybnosti o tom, kdo by byl vítězem v takové konflagraci; ale asi si to představujeme my a vy právě obráceně. Bylo by asi bezúčelné chtít se předem přehádat o tom co se a k tomu ještě jednostranně informovaní, a připusťme si ve skrytu druhou možnost: že to ten stát, který nechci jmenovat, prohraje; a ta prohra, na to můžete vzít jed, bude národní katastrofou. Myslete na tu pohromu a její další důsledky jako my na pouhou možnost; a pak znovu se před svým svědomím a láskou k svému národu rozhodněte, jste-li pro válku, nebo pro mír. A nemyslete, že vaší odpovědi, vy němečtí jednotlivci z Českého Krumlova nebo Karlových Varů nebo Šumperka, nezáleží a že to, co se stane, stane se z vůle dějin. Ne. Bude to vaše vůle – nebo vaše vina, jak se to vezme; ale byla by to vůle nebo vina strašlivá, a vy, vaše města a vesnice, by si ji odnesly nejvíc. Tentokrát by se bojovalo na německé půdě; déle než sto let neudělal váš národ tuhle zkušenost – a dnes, to víte, vypadá válka jinak; tomu se říká pokrok vzdělanosti. Dnes nevypovídají válku jenom hlavy státu, nýbrž národy; a jeden každý z vás představuje ten národ. Není to jen vaše právo, je to vaše povinnost tu otázku si položit a hledat na ni konečnou odpověď. Řeknu upřímně, nedovedu si ani představit tvář člověka, který by řekl: Já chci válku. Ale chcete-li mír a s tím se neobracím k stranám nebo vůdcům, nýbrž k lidem soukromým, jako jsem sám, chcete-li mír, mír pro sebe a své děti, mír pro svůj národ, který milujete – stačí. Potom se domluvíme. Pak už, ať nás cokoliv dělí, budeme mít něco společného, co budeme každý ze své strany podpírat: budeme mít společnou vůli k míru. Pak už se z nás i vás stanou spolupracovníci – nejenom na vašem přírodou i dějinami společném sudetském koutě, ale na míru světa. A na záchraně milionů krásných lidských životů. Ti, kdo by padli – ať to byl Australan nebo Němec – mají také nějaká práva, nemyslíte?

(Zdroj: Karel Čapek – Na břehu dnů – Praha 1966, str. 405-406)

[kacermiroslav]

Mnichov byl probírán z celé řady stránek, ale trošku se někdy zapomíná i na tu právní stránku. Podepsáním mnichovské dohody bylo totiž porušeno hned několik mezinárodních smluv.

Byl porušen pařížský pakt z roku 1928, kde bylo vysloveně zakotveno řešit mezinárodní spory výhradně pokojnými prostředky se zákazem útočné války jako prostředku národní politiky. Členy paktu byly i signatářské státy mnichovské dohody. Dále pak Pakt Společnosti národů a rozhodčí smlouva mezi Německem a Československem z roku 1925, kde se oba signatáři zavázali k řešení politických sporů za pomocí smírčí komise, případně měl být problém předložen Radě Společnosti národů. Z hlediska vnitrostátního pak bylo přijetí mnichovské dohody proti Československé ústavě z roku 1920, kde bylo zakotveno, že měnit hranice státu může pouze Národní shromáždění, formou ústavního zákona. Takže ani prezident Beneš, ani vláda gen. Syrového neměli oprávnění přijetím mnichovské dohody "měnit" hranice státu.

[Cassius Chaerea]

Mnichov byl probírán z celé řady stránek, ale trošku se někdy zapomíná i na tu právní stránku. Podepsáním mnichovské dohody bylo totiž porušeno hned několik mezinárodních smluv.

1)Byl porušen pařížský pakt z roku 1928, kde bylo vysloveně zakotveno řešit mezinárodní spory výhradně pokojnými prostředky se zákazem útočné války jako prostředku národní politiky. Členy paktu byly i signatářské státy mnichovské dohody. Dále pak Pakt Společnosti národů a rozhodčí smlouva mezi Německem a Československem z roku 1925, kde se oba signatáři zavázali k řešení politických sporů za pomocí smírčí komise, případně měl být problém předložen Radě Společnosti národů. 2)Z hlediska vnitrostátního pak bylo přijetí mnichovské dohody proti Československé ústavě z roku 1920, kde bylo zakotveno, že měnit hranice státu může pouze Národní shromáždění, formou ústavního zákona. Takže ani prezident Beneš, ani vláda gen. Syrového neměli oprávnění přijetím mnichovské dohody "měnit" hranice státu.

1)Může se to zdát divné, ale Mnichov bylo řešení problému pokojnými prostředky. I když definice útočné války existovala, ve světě se prosazovala mnohem silnější německá propaganda, která případný konflikt stylizovala jako případnou obranu německého lidu utlačovaného Čechy. Dá se velice úspěšně spekulovat, že by ve světě bez zhroucení nacistického režimu nikdy takový konflikt nebyl označován jako útočná válka.
2)Vzhledem k časovým požadavkům mnichovského diktátu to nebylo ani možné.

[El Diablo]

Jan Urban: Mýtus o mnichovské zradě spojenců je lží
http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazo ... ?id=791069

[skelet]

Výplod chorého mozku .. úlet československého letectva do z přáteleného Polska.. bože můj

[jersey.se]

No, ne všechno je tam asi vyloženě lež nebo nesmysl, přinejmenším se shodnu v názoru na Beneše, ale celkové vyznění mi moc nesedí.

[Lord]

No asi chtěl zaujmout nadpisem a čtenáře. Na jednu stranu píše ...

Narativ „Mnichovské zrady" není pravdivý. Snímá veškerou zodpovědnost za první rozbití Československa - neboť druhou republiku už nelze, při troše sebeúcty, vnímat jako demokratickou zemi - z beder vedení československého státu.

Na druhou

Je prakticky nemožné představit si scénář, ve kterém by se Československo mohlo nějakou jinou politikou vyhnout konfrontaci s hitlerovským Německem. Bezpečnost a existence Československa byla, ostatně zcela správně, vystavěna na zásadě kolektivní bezpečnosti, která navazovala na poválečný mírový systém.

Autor chce ve finále sdělit, že ...

Československé vedení tedy mělo více než dva roky na přípravu a promýšlení všech možností a scénářů, včetně toho, co by bylo nutné udělat v případě, že se Velká Británie i Francie zachovají stejně jako ve všech případech porušení mezinárodních smluv ze strany Německa od nástupu Adolfa Hitlera k moci.

No a je pravda, že naše politické vedení nebylo připraveno na eventualitu zrady. A dále rozebírá možnosti, jak se k tomu Beneš měl zodpovedně podstavit, místo úniku do Anglie. Tedy on tam nakonec měl odletět, až když už by byla válečná situace ztracená.
Zajímavé, i když ledacos je mimo. Inspiruje se odporem norského krále.

Do zahraničí byly odvezeny všechny zlaté rezervy a dokumentace zbrojního průmyslu. Letectvo přelétlo všechny zbývající letouny do Polska a Rumunska, aby nepadly do rukou nepřítele. Zničeny byly i těžké zbraně. Nemožné? Tak proč to bylo možné v Norsku?

[badaxe]

to skelet, myslím že tam o nějakém spřáteleném Polsku není ani slovo, je tam "odlet vojenského letectva do neutrálního zahraničí", což má celkem logiku, i když mně osobně by přišlo asi lepší odletět do Rumunska. Co si ale autor zřejmě neuvědomuje, je že jsme neměli žádné smlouvy "se spojenci" smlouva byla pouze s Francií, nikoli s Británií. Takže oblíbená fráze o zradě "spojenců" je nesmysl. Beneš tuhle smlouvu sice podepsal v roce 1924, ale pokud vím, nikdy k ní nebyla doplněna úmluva (tedy něco jako prováděcí vyhláška) smlouva obsahuje celkem vágní vyjádření že pokud jeden ze signatářů bude napaden druhý mu přijde na pomoc. Není ale specifikováno jak ta pomoc bude vypadat - navíc nikdy se neřešilo mezi GŠ jak by probíhala součinnost, do kdy by druhá strana měla mobilizovat a do jakého termínu vstoupit do válečných akcí. Takže sice jsme měli smlouvu, ale nikdy se neřešilo jak a čím bude plněna. Britové teoreticky mohli do hry vstoupit pokud by byla napadena Francie (měli s ní smlouvu) nikoli ovšem pokud bychom byli napadeni my a Francie by vstoupila do války (nám na pomoc) v takovém případě by Británie nebyla nijak vázána, protože k napadení Francie nedošlo. Takže letité nesmysly o zradě Albionu jsou prostě jen hezká komunistická propaganda, ale nemá to žádnou oporu v ničem reálném. A ona i ta zrada Francie je mírně diskutabilní, Beneš přece francouzům jednoznačně dal vědět že RČS JE OCHOTNA vzdát se části pohraničí, a to už 16.9. 1938, takže se nelze zase až tolik divit, že nás náš JEDINÝ spojenec nechal na holičkách. Podobný mýtus je smlouva se SSSR, opět byla vázána na to že Francie nám přijde na pomoc, nikoli tedy že nám SSSR pomůže bez nějakých dalších podmínek. A opět to byla smlouva bez řešení reálií, tedy JAK a ČÍM nám SSSR pomůže, neměli jsme žádnou společnou hranici a ani Rumunsko ani Polsko se k průchodu vojsk nestavěly nijak vstřícně. Rádoby "odborné řeči že by nám pomohli letecky, jsou o ničem, nepomohli, i kdyby se podařilo k nám přelétnout nějaké sovětské jednotky, jejich působení by prakticky nebylo možné, nebylo by pro ně ani palivo, ani munice a pro většinu ani pozemní personál a náhradní díly. Takže co by tu asi tak mohli pomoci? A opět nebylo nic řešeno ani na která letiště by měli letět, věřit že by se to zvládlo v poslední chvíli je poněkud odtržené od reality. Ano v Mnichově nás náš spojenec Francie hodil přes palubu, ale vina byla z části i na naší straně. Francie by se na nás nejspíš vykašlala i kdyby nebylo onoho Benešova oznámení o ochotě odstoupit pohraničí (jednalo se o asi 6 000 km čtverečních), ale to je jen spekulace, Beneš tu nabídku udělal a Francie která byla hospodářsky na tom dost mizerně (vláda lidové fronty a změny v průmyslu ji dost oslabily) to celkem logicky využila.
Článek mi přijde dost povrchní (navíc autor asi netuší co je samohana :-) ) nicméně kus pravdy autor má, bohužel.

[skelet]

Tak Polsko v roce 38 moc neutrální nebylo.. tedy asi tak jako Maďarsko.

[badaxe]

Ale proč do toho pořád motáš Polsko? O něm se autor nezmiňuje, jen píše že by se vyhodili fabriky a letectvo by odlétlo někam do neutrální země, do jaké nepíše. Polsko si tam dosazuješ ty. Motáš zcela nesmyslně to co se tam píše coby kdyby (autor tam fabuluje své vlhké sny) a to co je tam o realitě - tedy to co navrhoval Moravec. V reálných věcech tam o nějakém Polsku není ani slovo, je tam to co jsem ocitoval výše, je to Moravcův návrh vládě (nepřijatý), nikoli autorova dementní vize. Musíš si to přečíst celé a rozlišit kde píše o reálu a ne o tom proč mohl norský král zahnout kramle a proč to Beneš vzdal. Jeho konstrukce jak by to mohlo být, kdyby se WH choval dle jeho předpokladů jsou zřejmě mimo, ale to co píše o reálu docela sedí, byť se na to dívá občas dost svérázně. Takže zapomeň na nějaké vymyšlené kraviny a popis Moravcova návrhu najdeš skoro na konci. To je to o čem se lze v souvislost s Mnichovem bavit. Autorovo nesmyslné představy se dají řešit leda někde na vlákně typu what if, do reality a tedy oné dohody rozhodně nepatří, pokud to chceš brát vážně.

[skelet]

Letectvo přelétlo všechny zbývající letouny do Polska a Rumunska, aby nepadly do rukou nepřítele

Ať to chci jak chci, tak autor na základě "plánů" podsouvá čtenáři pocit, že se to tak mohlo udělat, a proto Beneš rozhodl blbě. Jenže Beneš to tak nemohl udělat, protože Polsko si s radostí na našem území ukradlo svůj díl. A ano, po této vizi jsem to číst přestal. Byla to ztráta času.

[badaxe]

Skelete, článek má část popisující reálnou situaci (na začátku a na konci), tou se lze zabývat ve vztahu k dohodě. Prostředek článku je blábol autorův jak si to on představuje, že by to mohlo být, což je jednoznačně nesmysl a nemá cenu se jím zabývat, to že je autor mimoň, ukazuje nejen to s Polskem. Ono třeba i žvanění jako král Dánska jezdil na koni je o době později, ne při "boji" o Dánsko, ten byl asi stejně intenzivní jako o ČSR a další tlach o Norském králi, tam zase byli vyloděni britové a francouzi a hlavně, německé oddíly byly notně omezené. Takže jeho nesmyslné sny jak by to zvládl kdokoli jsou o ničem. To že možná někomu neznalému to přijde jako úžasný objev je prostě dáno tím, že v blogu si může napsat cokoli. Ale pokud se chceme bavit o "dohodě" lze z článku použít pouze reálie a tam na rozdíl od jeho nesmyslů je Moravcův údajný plán předložený vládě (a neschválený), kde se o nějakém Polsku nemluví. Pouze o úletu k neutrálům. Tam je otázkou koho těmi neutrály myslel.

[Alfik]

Shrňme to. Autor sice má v něčem i kus pravdy, ale nemá dokončenou základku - nikdy neviděl ani současný školní atlas, a tím méně ten s mapami historickými, z onoho období. Pročež si myslí, že ČSR ležela na břehu moře a sousedila s Francií a Velkou Británií.
Po jednom atlasu zeměpisném a dějepisném mu mohu podarovat - neznáte jeho adresu?

[badaxe]

No možná vychází ze Shakespeara, ten dal Čechy na břeh mořský :-)

[El Diablo]

"Tu mobilizaci byste museli vidět. To dneska už český národ nedovede"

Před 75 lety bylo Československo připraveno vzdorovat Hitlerovu Německu. Pak ale přišla zrada.
Třiadvacátého září 1938, v tísnivé atmosféře nejistoty o osudu Československé republiky, odvysílal rozhlas zprávu, na níž většina národa čekala. Dvě hodiny před půlnocí předseda vlády a válečný hrdina Jan Syrový vyhlásil všeobecnou mobilizaci.

Doslova v průběhu několika dalších hodin se do vojenských posádek dostavila převážná část bojeschopných mužů. Československá armáda se mohla opírat o sílu 1 128 000 můžu, téměř 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. K 23. září zároveň bylo dostavěno a z velké části i vyzbrojeno 263 těžkých a 9632 lehkých bunkrů v pohraničí.

Mobilizace měla demonstrovat, že republika je odhodlána bránit svou svrchovanost. I za cenu rozpoutání konfliktu, který se podařilo, jak se nakonec ukázalo, oddálit o pouhý rok. Přestože bojový potenciál německé armády převyšoval možnosti československé armády, podle některých svědectví se nacističtí generálové možné války s Československem obávali. Prohru si, samozřejmě, nepřipouštěli, vítězství by ale bylo pravděpodobně dosaženo cenou vysokých ztrát.

Nebyli to však Němci, kdo zpečetil osud československého národa. Třicátého září se zástupci čtyř zemí, britský premiér Neville Chamberlain, francouzský ministerský předseda Edouard Daladier, Adolf Hitler a italský duce Benito Mussolini, podepsali Mnichovskou dohodu.

Téhož dne rovněž byla zastaveny přípravy na odpor proti zahraničnímu diktátu. „Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme-li do války sami... Nedělám si o tom žádných iluzí. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy nyní už nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám nyní poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce,“ sdělil prezident Edvard Beneš československým generálům.

http://czech.ruvr.ru/2013_09_27/Tu-mobi ... -nedovede/

[arten]

tak minimálne to zničenie zbrojného priemyslu, odvezenie zlatých zásob a odlet letectva napr. do Rumunska sme veru mohli urobit...