Iljušin IL-20
Napsal: 11/11/2026, 10:10
Sovětský bitevní letoun Iljušin Il-20
Na sklonku 40. let minulého století stála konstrukční kancelář Sergeje Iljušina před nelehkým úkolem: vytvořit adekvátního nástupce úspěšného, avšak morálně stárnoucího bitevníku Il-10. Hlavním limitem tehdejších jednomotorových pístových bitevních strojů byl velmi špatný výhled pilota směrem dopředu a dolů, což zásadně komplikovalo vyhledávání a zaměřování taktických cílů na bojišti. Iljušin se rozhodl tento problém vyřešit radikálním a v historii letectví naprosto unikátním aerodynamickým uspořádáním. Výsledkem se stal prototyp těžce pancéřovaného bitevníku Il-20, který kvůli svému specifickému vzhledu okamžitě získal od testovacích pilotů přezdívku "Gorbač" (Hrbáč).
Základní koncepční změnou bylo posunutí dvoumístné pilotní kabiny přímo nad motorový prostor, bezprostředně za čtyřlistou vrtuli. Pilot tak seděl nezvykle vysoko, přičemž výhled vpřed pod úhlem až 37 stupňů zajišťovalo masivní čelní pancéřové sklo o tloušťce 100 mm. Trup letounu byl de facto postaven kolem rozměrné pancéřové vany o hmotnosti 1 840 kg a tloušťce materiálu od 6 do 15 mm, která integrovala ochranu posádky, palivového systému i pohonné jednotky. Tou byl nově vyvíjený kapalinou chlazený dvanáctiválec AM-47 o vzletovém výkonu 3 000 koní (2 200 kW).
Z hlediska zbraňových systémů šlo o mimořádně inovativní platformu. Hlavní ofenzivní výzbroj tvořila čtveřice křídelních kanónů Šenev Š-3 ráže 23 mm (v té době rovněž jen v prototypové fázi). Ty disponovaly unikátním mechanismem, který umožňoval na zemi sklopit hlavně o 23° směrem dolů. To mělo stroji dovolit efektivní ostřelování pozemních cílů a zákopů v čistě horizontálním letu bez nutnosti přechodu do nebezpečného střemhlavého útoku. Obranu zadní polosféry zajišťoval střelec, který seděl v samostatném prostoru na zádi letounu a ovládal dálkově řízenou hřbetní věž Il-VÚ-2 s dalším 23 mm kanónem. Zadní polosféra byla navíc jištěna deseti kazetami pro vypouštění obranných granátů AG-2. Vnitřní pumovnice pojmuly až 400 kg bomb, alternativně mohl stroj nést pod křídly neřízené rakety.
První prototyp se poprvé vznesl do vzduchu 5. prosince 1948 s legendárním zkušebním pilotem Vladimirem Kokkinakim za kniplem. Tovární zkoušky však okamžitě odhalily fatální slabiny celého konceptu. Extrémní výška trupu vyvolávala obrovský aerodynamický odpor, kvůli čemuž stroj dosahoval maximální rychlosti pouhých 515 km/h, což bylo méně než u sériového Il-10. Nový motor M-47 navíc vykazoval nebezpečné vibrace, které se nedařilo eliminovat, a jeho umístění pod pilotní kabinou extrémně komplikovalo běžnou údržbu na zemi. Klíčovým faktorem pro definitivní ukončení projektu dne 14. května 1949 však byl nástup proudové techniky. Na prahu 50. let se pístový, relativně pomalý a těžký bitevník stal v prostředí moderní protivzdušné obrany anachronismem. Projekt Il-20 tak skončil v jediném vyrobeném prototypu a samotné typové označení bylo v konstrukční kanceláři Iljušinu zrecyklováno až o dvacet let později pro čtyřmotorový turbovrtulový průzkumný letoun odvozený z civilního typu Il-18. Obrázky jsou 3D vizualizace podle výkresů.
Zdroj:
https://ruslet.webnode.cz/technika/rusk ... sin/il-20/
https://www.facebook.com/share/p/1ZLuvM ... tid=wwXIfr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ilju%C5%A1in_Il-20_(1948)