PALBA.CZ

Ruský expediční sbor ve Francii

Příběh Ruského expedičního sboru ve Francii představuje jednu z nejméně známých, a přesto pozoruhodných kapitol první světové války. Když se v roce 1915 ocitla západní fronta v krvavé patové situaci, francouzská vláda zoufale hledala nové lidské zdroje. Paříž proto přišla s ambiciózním požadavkem, aby carské Rusko vyslalo na západ až 300 000 mužů výměnou za dodávky moderních zbraní a munice, kterých měla Moskva fatální nedostatek. Ruské vojenské velení v čele s náčelníkem generálního štábu Michailem Vasiljevičem Alexejevem sice proti oslabení vlastních linií ostře protestovalo, ale muselo se podřídit přání cara Mikuláše II. Ten v tomto netradičním vojenském paktu viděl možnost, jak demonstrativně upevnit spojenectví států Dohody. Alexejev nicméně pro odesílané muže vybojoval přísné autonomní podmínky: jednotky si musely zachovat výhradně ruské důstojníky i polní soudy, zatímco francouzská strana se smluvně zavázala zajistit kompletní námořní přepravu, ošacení, stravu a kompletní výzbroj.

Z původních grandiózních plánů nakonec sešlo a carské impérium vyčlenilo pro západní bojiště jen 44 319 nejlepších a fyzicky nejzdatnějších vojáků. Ti utvořili Ruský expediční sbor rozdělený do čtyř speciálních pěších brigád. Logistická operace spojená s jejich přesunem hraničila s tehdejšími možnostmi. První brigáda, která opustila Moskvu v únoru 1916, musela absolvovat cestu přes celou Sibiř po Transsibiřské magistrále až do přístavu Vladivostok. Odtud se muži nalodili na francouzské transportní lodě a pluli přes Tichý oceán, Indický oceán, Suezský průplav a Středozemní moře, dokud po dvou měsících strastiplné cesty konečně nevystoupili v Marseille, kde je vítaly jásající davy civilistů. Zatímco první a třetí brigáda byly nasazeny přímo ve Francii k obraně strategických sektorů u Remeše, druhá a čtvrtá brigáda zamířily na neméně komplikovanou soluňskou frontu do hornaté Makedonie, kde se po boku Spojenců podílely na dobytí strategického města Bitola a na bojích v hornatém řeckém vnitrozemí.

Zlomový bod celého tažení přišel na jaře roku 1917 během masivní, ale naprosto zpackané francouzské Nivellovy ofenzívy v oblasti Champagne. Ruské brigády zde sice projevily neuvěřitelnou udatnost a za cenu obrovských ztrát dobyly opevněné pozice u pevnosti Brimont, avšak právě v zákopech je zastihly otřesné zprávy z domova o vypuknutí únorové revoluce a pádu carského režimu. Unavení a zdecimovaní vojáci, kteří se najednou ocitli v právním vakuu bez vládce, kterému původně přísahali věrnost, odmítli dál umírat za zájmy cizí mocnosti. Ve vojenském táboře La Courtine v centrální Francii tak vypukla v září 1917 masivní, otevřená vzpoura. Ruští vojáci po vzoru Petrohradu ustavili vlastní revoluční sověty, sesadili důstojníky a zabarikádovali se v kasárnách s jediným ultimátním požadavkem: okamžitým návratem do vlasti. Francouzské velení, které se v té době potýkalo s vlnou defetismu ve vlastních řadách, reagovalo značně nekompromisně. Tábor obklíčilo loajálními jednotkami, zahájilo dělostřeleckou palbu, rebely tvrdě zpacifikovalo a vůdce povstání nechalo bez milosti popravit nebo deportovat do trestaneckých táborů v severní Africe.

Podobný scénář se odehrál také na soluňské frontě v Makedonii, kde se zbývající dvě brigády po zprávách o revolučním kvasu rovněž radikalizovaly, odmítly poslušnost a byly okamžitě staženy z přední linie do internačních táborů v Řecku. Francouzská vláda následně postavila zbylé ruské vojáky před dilema: buď nucené práce v Alžírsku, nebo dobrovolný vstup do nově formovaných francouzských koloniálních jednotek. Z několika stovek nejvěrnějších a politicky vhodných dobrovolníků, kteří odmítli bolševické myšlenky, tak byla na začátku roku 1918 vytvořena elitní "Légion Russe" (Ruská legie). Ta byla pro své výjimečné bojové kvality začleněna přímo do slavné a obávané francouzské Marocké divize, která platila za údernou pěst tehdejší spojenecké armády. V řadách marockých střelců a cizineckých legionářů se tito zbylí Rusové zúčastnili těch nejkrvavějších závěrečných bitev na západní frontě, včetně druhé bitvy na Marně a prolomení Hindenburgovy linie. Bojovali s fanatickým hrdinstvím a pohrdáním smrtí, což jim vyneslo nejvyšší francouzská vojenská vyznamenání, ale také téměř naprosté vyhlazení. V posledních měsících války jich v urputných zákopových bojích padlo neuvěřitelných 85 %. Oficiálního vyhlášení příměří v listopadu 1918 se na západní frontě dožilo pouhých 500 zraněných a vyčerpaných ruských legionářů. Vzhledem k probíhající krvavé občanské válce v Rusku a nástupu bolševismu se tito muži již do své vlasti z politických i bezpečnostních důvodů vrátit nemohli. Většina z nich proto natrvalo zůstala ve Francii, kde položila základy meziválečné emigrantské komunity.

Zdroj:
https://www.facebook.com/groups/6662907 ... 194874958/
https://rarehistoricalphotos.com/russia ... lles-1916/
https://www.nationalreview.com/photos/wwi-battle-sea/
https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_E ... _in_France

Pozice 266. poručenského pěšího pluku 67. pěší divize 35. armádního sboru 2. armády Západního frontu.

Generál N. Lochvickij při inspekci pozic v doprovodu ruských a francouzských důstojníků v létě 1916 v oblasti Champagne.

Autorem obrázku Mark Stacey. Na ilustraci jsou vojáci zachyceni s puškami Winchester M1895 (ráže 7,62 × 54 mm R)
s pákovým mechanismem a charakteristickým můstkem pro nabíjení pomocí nábojových pásků.

Věrné zbytky ruských jednotek pod velením plukovníka Georgije Semjonoviče Gotua (1871-1936) požadovaly, aby jim bylo umožněno pokračovat v boji. Byly začleněny buď do francouzské Cizinecké legie, do jednotek polské armády ve Francii (která již působila na západní frontě), nebo do Ruské dobrovolnické legie (Légion Russe des volontaires), označované též jako Ruská legie cti (Légion d’Honneur Russe). Dne 13. prosince 1917 byla Ruská legie přidělena k francouzské 1. marocké divizi pod velením generála Daugana. Jednotka se aktivně účastnila bojů (zejména druhé bitvy na Marně) až do konce války, načež byla koncem roku 1918 rozpuštěna. Ruské a francouzské jednotky bojovaly v březnu 1918 v okolí Amiens a v květnu 1918 podél silnice ze Soissons do Paříže. Ztráty během těchto bojů dosáhly téměř 85 % početního stavu Ruské legie. V červenci a srpnu umožnil příchod dalších ruských dobrovolníků – především veteránů z bývalého expedičního sboru – rozšíření Ruské legie nejprve na brigádu a následně na pluk, který čítal celkem dvě a půl pěší roty a minometnou jednotku. Jednotka byla nasazena v oblasti Laffaux. Dne 12. září pluk navzdory těžkým ztrátám prolomil tři linie opevnění; za tento čin obdržel od velitele francouzské armády maršála Ferdinanda Foche zvláštní zástavu a přilákal další dobrovolníky. K 1. listopadu 1918 čítal pluk 564 mužů organizovaných do jedné kulometné a tří pěších rot. Po německém ústupu k hranicím postupovala marocká divize, jejíž součástí byl i ruský pluk, směrem k Moyeuvre. Tato operace byla zastavena podpisem příměří 11. listopadu. Koncem roku 1918 byl celý ruský pluk demobilizován. Někteří Rusové se rozhodli zůstat ve Francii, zatímco jiní se vrátili do revolučního Ruska. Mezi ty druhé patřil Rodion Malinovskij (1898-1967), budoucí sovětský ministr obrany.

Georgij Semjonovič Gotua (1871-1936)

Rodion Malinovskij (1898-1967)

Příslušníci legie ve Francii s ruskou a americkou vlajkou, kterou přijali za svou plukovní zástavu, 1918.

Koukám že sovětská tradice označovat své jednotky vždy o level dva výše než by ve skutečnosti měly nárok má své historické pozadí