Huáscar versus Královské námořnictvo
Napsal: 18/6/2026, 18:00
Huáscar versus Královské námořnictvo
aneb
Bitva v zálivu Pacocha
aneb
Bitva v zálivu Pacocha
Většina jihoamerických kolonií sice v první třetině 19. století setřásla španělskou nadvládu, ale očekávané období míru a prosperity se nedostavilo, jelikož vágně vytyčené hranice stály u kolébky teritoriálních sporů, při jejichž řešení nezřídka promlouvaly zbraně. Kromě toho se mnohé země potýkaly s vnitřní nestabilitou, takže státní převraty a občanské války patřily k místnímu koloritu a málokoho překvapovaly. Výjimku nepředstavovalo ani Peru, které sice za pomoci Chile, Ekvádoru a Bolívie odrazilo v šedesátých letech 19. století španělský pokus obsadit souostroví Chincha bohaté na guáno, jenomže v následující dekádě se duch jednoty vytratil a Peru stálo na prahu občanské války.
Zemi - zmítané hospodářskou krizí - vládl od r. 1876 tvrdou vojáckou rukou generál Mariano Ignacio Prado, proti němuž stanul bývalý ministr financí Nicolás de Piérola, jenž se ani v chilském exilu nevzdal plánů na uchopení moci. Ještě před událostmi, které budou tématem této práce, se dvakrát (v r. 1874 a 1876) pokusil vyvolat protivládní povstání, přičemž nás bude zajímat hlavně první pokus, kdy se zmocnil parníku TALISMAN, který posléze u Pacoche dostihly a zajely síly věrné úřadujícímu prezidentovi.
Vzpoura na Huáscaru
Navzdory dvěma neúspěchům populistickému Piérolovi zůstalo množství příznivců ochotných jej vojensky podpořit, takže napětí v zemi odkazující se na bohatou koloniální i předkolumbovskou historií narůstalo. Jádro zdejší floty bylo soustředěno na hlavní námořní základně Callao poblíž hlavního města Limy, přičemž pro velitele všech lodí i jejich zástupce platil od soumraku do úsvitu zákaz vycházení na břeh. Kromě dalších plavidel zde kotvily stará dřevěná fregata APURIMAC sloužící jako školní loď a věžový obrněnec (monitor) HUÁSCAR pojmenovaný po posledním legitimním vládci říše Inků. Ten si Peruánci v r. 1864 nákladem 81 247 liber šterlinků (v přepočtu 406 325 peruánských pesos) objednali u britské loděnice John Laird, Sons & Co., a zrovna on se stal hlavním aktérem dramatických událostí, které zaměstnaly diplomaty několika zemí a dostaly se na titulní stránky světových novin.A protože právě HUÁSCAR onehdá dostihl parník TALISMAN s Piérolou na palubě, exilový politik se rozhodl nejlepší peruánské válečné lodi zmocnit a učinit z ní plavoucí základnu pro další pokus o uchopení moci. Pravda, největší osobnosti tehdejší peruánské maríny Piérolu nepodporovaly, ale přesto se mezi jeho přivrženci našlo několik mladších důstojníků ochotných se tohoto dobrodružného podniku zúčastnit. Mezi podporovatele charismatického politika patřili kupř. bratři Carrascové a fregatní kapitán (toho času mimo aktivní službu) Luis Germán Astete, který společně s několika armádními důstojníky a civilisty počátkem května 1877 tajně přicestoval do Callaa. Korvetní kapitán Manuel Mária Carrasco tehdy sloužil na APURIMACU a jeho bratr nadporučík Bernabé Carrasco na HUÁSCARU, přičemž právě jejich účast byla pro úspěch akce klíčová, protože bez jejich spolupráce nebylo možné se obrněnce zmocnit bez použití síly.
Spiklenci se rozhoupali k činu navečer v neděli 6. května 1877, kdy velitelé HUÁSCARU i APURIMACU, námořní kapitán Federico Alzamora a fregatní kapitán Hipolito Cáceres (i jejich zástupci) odešli navzdory zákazu na břeh, což patrně byla běžná praxe, neboť stejně se zachovali i velitelé obrněné fregaty INDEPENDENCIA a korvety UNIÓN. M. Carrasco využil situace, že měl momentálně na APURIMACU nejvyšší hodnost, načež kolem sebe shromáždil zhruba 70 „pierolistů“ z řad posádky, a společně odpluli k HUÁSCARU kde měl právě službu jeho bratr.
Zpočátku šlo vše hladce, takže vzbouřenci zajistili sklady ručních zbraní, ale neobvyklé hemžení upoutalo pozornost nadporučíka Carlose de los Herose, který vyšel na palubu, kde spatřil Bernabé Carrasca ve společnosti jeho bratra a dalších důstojníků a námořníků nepatřících k posádce HUÁSCARU. B. Carrasco se sice pohotově vytasil s písemným rozkazem připravit loď k vyplutí, ale de los Heros se ošálit nenechal, načež svému kolegovi vmetl do tváře obvinění ze zrady a společně s několika námořníky utekl na břeh. A protože nyní bylo pouze otázkou času než velitelství přístavu podnikne protiakci, B. Carrasco nařídil posádce urychleně vyplout.
Jenomže vyhaslé kotle prozatím nemohly dodat potřebné množství páry, ale naštěstí pro vzbouřence obrněnec disponoval pomocným oplachtěním, takže vyšplhali do lanoví a HUÁSCAR se dal zvolna do pohybu. Byl vskutku nejvyšší čas, neboť kolem 20. hod. se k němu přiblížil člun s nadporučíkem José Melitónem Rodriguezem a několika dalšími členy posádky transportu TALISMAN, a třebaže vzbouřenci jednoho zranili střelbou z pušek, Rodriguez se vyšplhal na palubu, kde se jej B. Carrasco a další důstojníci pokusili přesvědčit, aby se přidal k Piérolově revoluci, což odmítl a vrátil se na břeh. O něco později připluly jiné čluny, z nichž na obrněnec přestoupili další spiklenečtí námořní důstojníci jako např. fregatní kapitán Astete či korvetní kapitán Juan Duffó z monitoru ATAHUALPA.
Námořní kapitán Alzamora a velitel peruánského válečného námořnictva kontradmirál Antonia de la Haza, se o vzpouře dozvěděli ve 20:30 v námořním arzenálu od de la Herose a Rodrigueze a okamžitě začali konat. De la Haza údajně nařídil pobřežním bateriím HUÁSCAR potopit a pokoušel se zorganizovat jeho stíhání. Jenomže žádná válečná loď v Callau nebyla pod parou, pročež námořní kapitán Alzamora a plukovník Mariano Perea společně s 60 vojáky nasedli do člunu a vydali se prchající obrněnec pronásledovat. Avšak HUÁSCAR hnaný příznivým větrem mezitím zmizel v noční tmě jako přízrak či spíše noční můra pronásledující v následujících týdnech nejenom prezidenta Pradu, ale i svého bývalého velitele. Jak totiž podotýká peruánský námořní historik M. Vegas, pokud by Alzamora HUÁSCAR svévolně neopustil, nemohlo k něčemu takovému jako hladké převzetí kontroly vzbouřenců nad lodí s početnou posádkou vůbec dojít.
Velení obrněnce se ujal fregatní kapitán Manuel Carrasco, načež obrněnec zamířil na jih, jelikož se ke vzbouřencům měl v některém chilském přístavu připojit i Piérola. Jenomže ouha! Sotva se topiči pustili do práce, nahlásili samozvanému veliteli první Jobovu zvěst. V lodních bunkrech bylo uhlí pouze na šest dní plavby a pokud se rebelové nechtěli nadále spoléhat na plachty, museli zásobu paliva, ale i maziv a dalších potřeb, co nejdříve doplnit. A jako by toho nebylo málo, strojní personál tvořili většinou cizinci, a inženýr Thomas Armstrong ani jeho krajané se ke vzpouře pochopitelně nepřipojili. Tou dobou už z prvotního nadšení vystřízlivěli i někteří námořníci a vzbouřenci museli řešit další potíže.
Navzdory tomu jim ovládnutí nejlepší peruánské válečné lodě dodalo náležité sebevědomí, takže se problém s chybějícími zásobami rozhodli vyřešit silou. Nejprve u ostrovů Chincha a v odlehlém přístavu Quilca získali menší množství zásob z lodě nakládající guáno a od tamějších obyvatel, ale hlavně ve dnech 10. a 11. května poblíž přístavů Mollendo a Arica obrali parníky SANTA ROSA a JOHN ELDER plavící se pod vlajkou známého rejdařství Pacific Steam Navigation Company (PSNC), na nichž se pokusili zmocnit i vládní pošty. Ano, rebelové tvrdili, že ať už během zadržení SANTA ROSY s JOHNEM ELDEREM či pozdějších incidentech, nedošlo k násilí a vše řádně zaplatili, ať už v hotovosti či formou vystavení stvrzenky. Ale marná sláva, obstarávání zásob a paliva tímto způsobem nápadně připomínalo pirátství, a jelikož PSNC ovládali Britové, dala se předpokládat odvetná opatření ze strany Albionu, jenž nemohl porušení mezinárodního práva ponechat bez trestu.
Jako první se však k protiakci rozhoupaly síly věrné peruánské vládě, k čemuž patrně přispělo prohlášení vzbouřených důstojníků zveřejněné už 9. května novinami v Limě. Prado vydal dekret, ve kterém odmítl jakoukoliv peruánskou odpovědnost za počínání HUÁSCARU, jehož posádku označil za zločince, a slíbil odměnu za jejich dopadení. Nejprve si však k sobě povolal respektované námořní důstojníky jako byli kupř. námořní kapitáni Grau, García y García či More, aby s nimi probral opatření, které vládě doporučil ministr zahraničí José Antonio García y García, načež 11. května opustilo Callao uskupení vedené námořním kapitánem Juanem Guillermem Morem (často uváděným ve formě Moore).
Ten dostal rozkaz nejprve do Mollenda dopravit vládní vojáky a poté vzbouřence přimět ke kapitulaci, ať již použitím síly či odříznutím od možnosti zásobování uhlím. Ke splnění tohoto nelehkého zadání disponoval vlajkovou pancéřovou fregatou INDEPENDENCIA, monitorem ATAHUALPA (velitel fregatní kapitán Gregorio Miró Quesada) a korvetou UNIÓN (námořní kapitán Nikólas del Portal), ke kterým se později připojil dělový člun PILCOMAYO (korvetní kapitán Ramón Freire). Jistě není bez zajímavosti, že do posádky INDEPENDENCIE byl na vlastní žádost zařazen i nadporučík de los Heros, který se patrně nemohl smířit se zradou, kterou v jeho očích spáchali B. Carrasco a další vzbouření členové posádky HUÁSCARU.
Na papíře se jednalo o dostatečnou sílu, neboť More mohl využít obě menší lodě k průzkumu, a po zjištění polohy obrněnce jej sevřít do kleští pancéřovými jednotkami. Jenomže v praxi to tak jednoduché nebylo. Zatímco HUÁSCAR dokázal po nedávné výměně kotlů vyvinout rychlost 11-12 uzlů, vládní lodě se vlekly jako poraněné kachny. INDEPENDENCIA dosahovala stěží šesti uzlů a ATAHUALPU musel vzít do vleku parník LIMEŇA, narychlo k tomuto účelu zakoupený za 100 000 solů peruánskou vládou, přepravující ministra války a námořnictva Pedra Bustamenteho s více než 1300 vojáky. Za těchto okolností nebylo na stíhání vzbouřenců na širém moři ani pomyšlení a nezbývalo než doufat, že se je podaří zaskočit v některém přístavu.
Zatímco se Morovy lodě sužované nepříznivým počasím opakovaně trhajícím vlečné lano ploužily podél peruánského pobřeží, HUÁSCAR 12. května zakotvil v Pisague kde jeho velitel „koupil“ 100 tun uhlí z britské plachetnice INUSINA. Po vyplutí na moře se rebelové jenom těsně minuli s PILCOMAYO, a o dva dny později zastavili parník COLOMBIA patřící PSNC, kde nejenže získali další zásoby, ale zmocnili se i vládní pošty a zajali plukovníka Marcelina Varelu a podplukovníka Hipolita Espinosu. Něco takového nemohli Britové ponechat bez trestu. První hlášení o řádění povstalců dostal jejich diplomatický zástupce v Limě James Graham 14. května a po konzultaci s Londýnem se rozhodl v případě potřeby zakročit v intencích tehdy rozšířené politiky dělových člunů. Mezi úkoly Královského námořnictva totiž patřilo hájení zájmů impéria po celé planetě a mocné loďstvo bylo neustále připravené zasáhnout nejenom ve vlastních koloniích, ale i proti suverénním státům.
Nástrojem britské odvety se stalo Tichooceánské loďstvo s hlavní základnou ve Vancouveru, čítající tehdy sedm jednotek. Od r. 1876 mu velel 49letý kontradmirál Algernon Frederick Rous de Horsey, sloužící v řadách Královského námořnictva od svých 13 let. Už jako mladík získal první bojové zkušenosti v Levantě, za což mj. obdržel medaili od tureckého sultána, a i později sloužil zejména ve vzdálených stanicích. Poprvé na sebe výrazněji upozornil jako velitel paroplachetní šalupy BRISK tím, že v r. 1860 v Mosambickém průlivu zajal proslulou otrokářskou plachetnici MANUELA, ale podílel se i na potlačení nepokojů na Jamajce či obražení nájezdů irských republikánů na území dnešní Kanady, takže není divu, že získal řadu ocenění a byl jmenován pobočníkem královny Viktorie.
De Horsey ještě v únoru 1877 disponoval kasematní pancéřovou lodí REPULSE, jenomže ta byla v souvislosti s očekávaným vypuknutím rusko-turecké války odvolána do Evropy. Velká Británie byla totiž v případě potřeby připravena Osmanskou říši vojensky podpořit, takže Whitehall po velké debatě usoudil, že REPULSE využije spíše v evropských vodách, kdežto při lapání ruských korzárských lodí na nezměrném Tichém oceánu se lépe uplatní rychlejší loď s velkou doplavbou. Proto de Horsey vztyčil svoji vlajku na zánovní fregatě SHAH, a společně s o něco starší korvetou AMETHYST se po zahájení rusko-turecké války vydal z chilského Caldera k západnímu pobřeží Severní Ameriky, aby dohlížel na ruské válečné lodě v San Francisku. Přitom se 7. května zastavil v Callau, kde se dozvěděl o vzpouře na HUÁSCARU a 14. května od Grahama převzal žádost britských obchodníků o ochranu jejich majetků v Iquique a přilehlých oblastech před Piérolovými vzbouřenci.
Následně dostal námořní kapitán Arthur Chatfield rozkaz odplout s AMETHYSTEM k Iquique, zatímco de Horsey vyčkával v Callau. Kontradmirál se prozatím místo zbraní chopil pera a veliteli povstalecké lodě zaslal důrazné varování, jehož kopii odeslal do nejrůznějších přístavů stejně jako na lodě patřící PSNC: „Pane, pokud se bude opakovat čin podobný tomu, jaký byl spáchán proti parníkům JOHN ELDER a SANTA ROSA, budu nucen převzít loď násilím a vrátit jí zákonným majitelům. Činy této povahy budou považovány za spravedlivý důvod pro Vaše zatčení ze strany námořních sil Jejího královského Veličenstva.“
HUÁSCAR mezitím shodil 16. května kotvu v přístavu Caldera, kde jej následujícího dne objevil AMETHYST, ale k žádnému incidentu nedošlo. Chilské úřady sice odmítli Pradovu žádost o zadržení obrněnce, ale přesto ke vzbouřencům zaujaly tvrdý postoj, takže museli dočasné útočiště opustit, a v následujících dnech se potulovali po bolívijských přístavech, přičemž nikde nesměli kotvit delší dobu a bylo jim znemožněno provést zauhlování. V Cobije si rebelové konečně potřásli pravicemi se svým vůdcem a jeho doprovodem, jenž sem 23. května přicestoval parníkem LOA, načež si začali rozdělovat velitelské a další posty, jako by už jim Peru leželo u nohou, zatímco ve skutečnosti se již nad hlavami samozvané hlavy státu a jeho nohsledů stahovala temná mračna.
Piérola se prohlásil prezidentem, načež nechal na obrněnci vztyčit prezidentskou standartu, a potvrdil jako velitele válečného námořnictva Asteteho, zatímco M. Carrasco i nadále velel HUÁSCARU. Zároveň začal povyšovat námořní i armádní důstojníky (např. Asteteho jmenoval námořním kapitánem), vydávat prezidentské dekrety a útočit na Pradovu vládu, kterou vzletnými slovy obvinil z vlastizrady tím, že k potlačení jeho revoluce hodlá využít britské Tichooceánské loďstvo: „(...) Navíc, ať už by se stalo cokoliv, a za předpokladu, že bychom v boji podlehli, první naše loď potopená na oceánu anglickou flotou, by se stala nesmrtelným pomníkem naší velikosti a oddanosti vlasti, a věčnou hanbou zlotřilých Peruánců, proti nimž bojujeme, a snad i znovuzrození Peru v budoucnosti, o níž pro něj usilujeme.“
V bolívijském přístavu Cobija vzbouřenci ještě před Piérolovým příjezdem konečně obdrželi de Horseyho varovaní, načež se fregatní kapitán Astete posadil k psacímu stolu a napsal arogantní odpověď: „(...) Síly pod mým velením jsou si vědomy práv a povinností, které stanovuje v našich pobřežních vodách mezinárodní kodex. Nebyl porušen žádný zákon, a naopak, s podporou práva a svrchovanosti republiky odmítám jménem Peru hrozbu, která byla obsažena ve Vašem dopise. Proto prohlašuji, pane admirále, že pokud se Vaše lodě, nedej bože, dopustí nějakého útoku, splním svoji povinnost.“
Na takový tón nebyli v Londýně zvyklí, tudíž bylo pouze otázkou času, kdy námořníci královny Viktorie zvednou hozenou rukavici, neboť de Horsey 17. května na palubě vlajkové lodě poobědval s úřadujícím prezidentem a jeho ministry, a o den později SHAH Callao opustil. Obsah jejich rozhovoru neznáme, ale lze předpokládat, že mu Prado dal volnou ruku k vojenskému zásahu. Zdálo se, že si rebelové neuvědomují vážnost situace. Vlády Bolívie a Chile se k jejich vůdci chovaly nepřátelsky, a spojení s Peru bránili de Horsey a More. Za těchto okolností byla na místě zdrženlivost, ale Astete i Piérola se vyjadřovali takovým způsobem, jako by chtěli vyvolat ozbrojenou konfrontaci s královským námořnictvem.
Dodejme, že v podobné situaci se v r. 1830 ocitla peruánská fregata LIBERTAD, jejíž velitel kapitán García del Postigo se po nátlaku peruánského viceprezidenta rozhodl sklonit před hrozbou představovanou britskými válečnými loděmi TRIBUNE a SAPPHIRE, jenomže Piérola a jeho muži se ukázali býti uhněteni z onačejšího těsta a neváhali spor hnát na ostří nože. Tím možná nevědomky plnili tajné přání řady britských důstojníků, neboť velitel de Horseyho vlajkové lodě se ve svém deníku zmiňuje, že 19. května se na SHAHU konala porada ohledně optimálního postupu při zadržení HUÁSCARU, na které všichni účastníci projevili bojového ducha a dělostřelecký důstojník se už údajně chystal brousit abordážní šavle.
Vzbouřenci v Cobije vysadili na břeh dva britské strojníky, které nahradili francouzští odborníci, ale dva jejich krajané za příslib zvýšení platů zůstali na lodi, a podle námořního kapitána J. Gamie se na palubě nalézal i zhruba desetiletý Robert Jeffery, jenž byl patrně příbuzným některého z oněch dvou Britů. Tím vyřešili problém se strojním personálem a rozhodli se přenést revoluci na území Peru. Obrněnec zvedl 26. května kotvy a v noci z 27. na 28. května doplul k Pisague, kde se pod ochranou lodních děl vylodilo 45 mužů pod velením plukovníka José María Alvizuri, kterým se však postavila na odpor hrstka vládních vojáků, a výsledkem bylo 6 mrtvých (z toho 3 na straně útočníků) a tucet zraněných. Kromě toho HUÁSCAR před přístavem spatřila posádka JOHNA ELDERA, a o několik hodin později už znal námořní kapitán More polohu povstalecké lodě. Třebaže ATAHUALPA nesl dva respekt budící 381mm kanóny, zanechal jej v souladu s instrukcemi v Iquique, a sám se s INDEPENDENCIÍ, UNIÓNEM a PILCOMAYO vypravil splnit zadaný úkol.
Důstojníci na HUÁSCARU spatřili blížící se nebezpečí 28. května kolem 16. hod., načež odvolali desantní oddíl a vypluli na moře. Nejslavnější peruánská válečná loď sice vstoupila do služby již během tzv. první pacifické války, jenomže do tohoto konfliktu už její mocná děla nezasáhla, takže se bojového křtu dočkala teprve ve střetnutí nazvaném nadneseně bitva u Punta Pichalo, a pro místní poměry je příznačné, že se jejím soupeřem nestaly jednotky žádného z peruánských rivalů, ale lodě plavící se pod stejnou vlajkou. HUÁSCAR nesl dvojici Armstrongových drážkovaných 254mm kanónů v otočné věží, které doplňovala dvě děla kalibru 120 mm, jedno ráže 76 mm a Gatling usazený na marsu. Nevýhodu představovala skutečnost, že těžká děla byla nabíjena ústím hlavně, tudíž se musela po každém výstřelu zasunout do věže, což mělo za následek nízkou kadenci. Naproti tomu boční salva INDEPENDENCIE sestávala ze dvou otočných 178mm kanónů osazených v podélné lodní ose, půltuctu 152mm zbraní v bočních bateriích a několika 32liberních předovek s hladkou hlavní. Za jiných okolností by se tedy jednalo o souboj vyrovnaných soupeřů, jenomže kvůli rychlostní převaze měli výhodu vzbouřenci.
Boj začal v 17:25 a první ránu (údajně slepým granátem) vypálil na vzdálenost 1500 m HUÁSCAR z pravého 254mm děla, načež More vyčkal až se přiblíží na 1000 m kdy INDEPENDENCIA odpověděla z příďového děla, přičemž 178mm granát dopadl asi 20 m od cíle, odrazil se od hladiny a proletěl nad HUÁSCAREM v prostoru mezi velitelskou a dělovou věží. Bitva následně trvala asi 1,5 hodiny, než nad válečným jevištěm zatáhla oponu nastupující temnota, načež se vzbouřenecký obrněnec přiblížil k Morově vlajkové lodi, zasypal jí přívalem střel z Gatlingu, a až pohrdavě snadno se odpoutal z boje směrem na sever. Hbitá korveta UNIÓN se ještě nějaký čas držela na dostřel, ale posléze se, vyprovázená desetipalcovým granátem, jenž prosvištěl nad vrcholky stěžňů, vrátila k jádru eskadry.
Hlavní roli sehrály HUÁSCAR a INDEPENDENCIA, ale svoji troškou do pranice přispěly i obě menší jednotky. Protože mechanismy ovládání 254mm děl ve věži HUÁSCARU postihla kvůli zpětnému rázu dočasná porucha, dělostřelci vypálili pouze pět těžkých projektilů, ale přestože Gamio spekuluje, že jejich dělostřelba měla hlavně demonstrativní charakter, docílili jednoho zásahu. Těžký granát probil lodní komín a došlo i k poškození člunů a takeláže. Dva námořníci z posádky INDEPENDENCIE utrpěli zranění a palba z Gatlingu lehce poškodila UNIÓN. Naproti tomu INDEPENDENCIA vypálila deset granátů ráže 178 mm a třicet ráže 152 mm, ale navzdory Morovu přesvědčení, že došlo k poškození dělové věže a ovládání kormidla, nedosáhla žádného úspěchu, neb HUÁSCAR zasáhlo pouze několik malorážních projektilů.
More přečkal noc poblíž Pisagui, načež se odploužil do Iquique, aniž by se pokusil boj obnovit. Přesto byli vzbouřenci v nezáviděníhodné situaci, neboť v zahraničí se z nich stali nežádoucí osoby, které přístavní úřady odháněly od vlastních prahů jako prašivé psi, a pokus vylodit se ve vlasti - navzdory Piérolovu přesvědčení že země je připravená povstat - ztroskotal. Navíc je zvolený kurs vedl přímo před ústí děl Tichooceánského loďstva. Britské lodě se setkaly 25. května poblíž Aricy a de Horsey vyplul ještě téhož dne na sever, přičemž se držely v dosahu vizuálních signálů, aby pročesaly co nejširší pás pobřežních vod. Blíže břehu plující AMETHYST se později vydal na výzvědy, a když 29. května dohnal vlajkovou loď, nahlásil námořní kapitán Chatfield, že rebelové ostřelují Pisaguu. De Horsey vyplul udaným směrem a sebevědomý kontradmirál věřil, že pokud Peruánce neodradí pouhý pohled na jednotky Královského námořnictva ježící se hlavněmi desítek děl, přivede je k rozumu za pomoci síly, k čemuž disponuje dostatečnými prostředky.
Jeho vlajkovou fregatu (a její sestry) určenou ke službě daleko od domovských břehů a pojmenovanou na počest perského šáha Násiruddína, vyprojektoval slavný konstruktér Edward Read jako protiváhu amerických fregat třídy WAMPANOAG. Velel jí námořní kapitán Frederick Bedford a do služby vstoupila teprve v r. 1876. Pořizovací náklady činily 235 000 liber šterlinků a loď dosahovala výtlaku 6250 tun, takže šlo o jednu z největších britských nepancéřovaných fregat všech dob. Protože ze železa zhotovený trup postrádal pancéřovou ochranu, musel se de Horsey spoléhat pouze na dvě vrstvy teakového dřeva, i když za normálních okolností strojovnu a kotelny uspokojivě kryly uhelné jámy, jenomže ty nyní ze dvou třetin zely prázdnotou.
Read fregatu osadil silnou výzbrojí, protože kvůli absenci pancéřování měla vést boj s obrněnci na větší distanci a využívat své rychlosti, přičemž je zajímavé že se SHAH stal vůbec první britskou nepancéřovanou válečnou lodí, která se střetla s nepřátelským obrněncem. V bočních bateriích hrozilo nepříteli šestnáct drážkovaných děl ráže 178 mm, zatímco na vrchní palubě stály dva otočné 229mm kanóny rovněž s drážkovanou hlavní. Výzbroj doplňovalo osm 64liberek, čtyři malorážní děla, dvanáct Gatlingů, a což je důležité, dva nadhladinové vrhače torpéd. Při zkušební plavbě dosáhl lodní stroj výkonu 7350 koňských sil a SHAH vyvinul rychlost 16,5 uzlů. Vezená zásoba uhlí (960 tun) umožňovala při ekonomické rychlosti zdolat 6840 námořních mil, ale loď se mohla plavit i pod plachtami, jejichž celková plocha dosahovala 2479,58 metrů čtverečních.
AMETHYST vyprojektoval Nathaniel Barnaby a do služby vstoupil v r. 1873. Dřevěná korveta měla výtlak 1970 tun a stroj o výkonu 2144 koní postačoval k vyvinutí rychlosti 13,24 uzlů, přičemž nezávislost plavby při ekonomické 10uzlové rychlosti přesahovala 2000 mil a korveta nesla i plné oplachtění. Výzbroj tvořilo čtrnáct 64liberních děl, která však nebyla určena k prorážení pancířů, takže hlavní tíhu boje musel nést SHAH, zatímco pomalejší a snadno zranitelný AMETHYST mohl díky menšímu ponoru manévrovat i v mělkých pobřežních vodách.
29. května 1877 panovala v oblasti jižního Peru dobrá viditelnost a klidné moře bylo jako stvořené ke svedení bitvy. Britové ve 12:50 zahlédli sloupec dýmu stoupající z komínu neznámé lodě a vydali se jí zkontrolovat. Vzbouřenci změnili kurs směrem k městečkům Ilo a Pacocha, ale de Horsey si nenechal kořist proklouznout mezi prsty. Sotva pozorovatelé ve 13:15 identifikovali hledaný obrněnec, dostal AMETHYST rozkaz odříznout HUÁSCAR od břehu, zatímco SHAH zablokoval ústupovou trasu na širé moře. Britové využili své rychlostní převahy a ve 14:10 varovným výstřelem přinutili protivníka zastavit poblíž Pacoche stroje, takže jeviště pro očekávané závěrečné dějství vzpoury na HUÁSCARU bylo připraveno. Vzduchem se sice ještě nelinul štiplavý zápach spáleného střelného prachu, ale velitelé všech tří jednotek vyvěsili válečné vlajky a vyhlásili bojovou pohotovosti, pročež u nabitých děl stály obsluhy a v podpalubí se lopotili uhelným mourem pokrytí topiči, aby zvýšili přísun páry.
De Horsey nechal spustit člun s parlamentářem, jenž pod bílou vlajkou přirazil k pravému boku HUÁSCARU. Nadporučík George Rainier nejprve podle H. Martinéze přezíravě odmítl pozvání na palubu a vzbouřeným důstojníkům pouze předložil níže uvedené podmínky za kterých mají složit zbraně, za což si od M. Carrasca vysloužil odpověď plnou jadrných výrazů. Teprve když Rainierovi doručili pozvání od samotného vrchního „caudilla“, uráčil se vyšplhat po spuštěném provazovém žebříku na palubu, načež byl odveden do důstojnického salónku kde Piérolovi, obklopenému jeho stoupenci, předal de Horseyho ultimátum. Britský kontradmirál Piérolovi sdělil, že je vzhledem k nezákonnému jednání posádky nucen převzít kontrolu nad obrněncem, ale pokud rebelové uznají bezvýchodnost vlastní situace a spustí vlajku, je ochoten je i s osobním majetkem vysadit v libovolném neutrálním přístavu. V opačném případě s nimi hodlal naložit jako s piráty a hrozil zahájením palby se všemi důsledky včetně ztrát na životech čí potopení lodě.
Ostřílený britský námořní důstojník pokládal předložené podmínky vzhledem k situaci za přiměřené, ba velkorysé, jenomže na vůdce vzbouřenců měly stejný účinek jako muleta na býka. Piérola se pokládal za ztělesnění svého národa a britské ultimátum, předložené navíc na palubě peruánské válečné lodě a v peruánských výsostných vodách, hluboce uráželo vlastenecké cítění hrdého potomka španělských kolonizátorů bojujících po staletí s britskými konkurenty, a povzbuzovalo jeho vůli k odporu. Koneckonců, když se Peruánci před nedávnem postavili na odpor Španělům, proč by se nyní měli sklonit před Albionem? A protože každý úspěšný politik musí být i dobrým hercem, Piérola s šavlí u pasu dobrou angličtinou pateticky mj. prohlásil., že „peruánská vlajka bude spuštěna teprve tehdy, až na palubě nezůstane žádný muž k její obraně“, načež se ohromený Rainier prkenně uklonil, zasalutoval a HUÁSCAR opustil, takže už neslyšel jak Piérola na palubě burcuje své podřízené: „Pánové, zaujměte svá místa! Naše revoluce skončila. Nyní jsme všichni Peruánci, kteří musí hájit čest své vlajky a celé Ameriky!“
Mužstvo jako jeden muž provolalo svému vůdci slávu a všeobecný entuziasmus zachvátil i zajaté armádní důstojníky, kteří se za nadšeného potlesku srdečně objímali se svými dosavadními žalářníky rozhodnuti bojovat proti arogantním cizákům bok po boku. Viva la Patria! Viva el presidente! Toho dne se zrodila legenda o neohroženém zastánci peruánské suverenity a zkušený politický matador cítil ve všech kostech, že vykročil na cestu, která jej jednoho dne přivede do prezidentského paláce v Limě. Jenomže ještě před vytouženou inaugurací musel společně se svými muži projít zkouškou ohněm, neboť o tom, že britský kontradmirál myslí svoji hrozbu smrtelně vážně, nebylo pochyb, a v boji proti silnějšímu nepříteli mohli spoléhat pouze na přízeň Fortuny a pancéřování HUÁSCARU.
Jeho boční pás z kujného železa měl šířku 2,4 m a tloušťka činila ve středolodí 114 mm, a postupně se zeslabovala na 89 a 64 mm. Pancéřová paluby byla silná 51 mm, zatímco dělovou věž kryla vrstva silná 140mm a velitelské stanoviště opatřil konstruktér 76mm pancíři, přičemž i střeliště Gatlingu kryly železné desky. Jak víme, britský kontradmirál měl za sebou služební kariéru bohatou na bojové zkušenosti, ale zajmout obrněnou válečnou loď plnou odhodlaných protivníků, se ukázalo jako nesrovnatelně těžší úkol, než zadržet chabě ozbrojenou otrokářskou plachetnici, či si u syrských břehů vysloužit vyznamenání od tureckého sultána.
Navíc hrdý příslušník slavného Královského námořnictva podcenil odbornou zdatnost svých protivníků, přičemž vysocí peruánští důstojníci včetně Asteteho své kvality záhy prokázali ve válce s Chile. Zkrátka jestliže platí úsloví, že „lodě jsou podobné živým bytostem, protože mají duši svých velitelů, a charakter a osobnost těch, kdo je obsluhují“, potom byl HUÁSCAR osudem předurčen stát se legendou, protože když nastal čas chopit se zbraní, jeho velitelé, důstojníci ani prostí námořníci nikdy nezaváhali, a první kdo otestoval jejich bojové odhodlání byli zástupci samotné vládkyně moří.
Dokončení příští týden.
Poznámka: První verze článku Huáscar versus Královské námořnictvo vyšla v r. 2015 v jednom z Námořních žurnálů, a nedávno jsem se jej na základě dalších zdrojů rozhodl přepracovat a po rozdělení do dvou částí umístit na Palbu.
Použité zdroje:
Branfill-Cook R.: Torpedo; The Complete History of the World´sMost Revolutionary Naval Weapon. Seaforth Publishing An Pen & Sword Books Ltd 2014.
Brown. D.: WARRIOR to DREADNOUGHT; WARSHIP DESIGN AND DEVELOPMENT 1860-1905. Seaforth Publishing, Pen & Sword Books Ltd 2010.
Burke A.: TORPEDOS AND THEIR IMPACT ON NAVAL WARFARE. Dostupné online https://apps.dtic.mil/sti/tr/pdf/AD1033484.pdf
Gamio J.: HISTORIA NAVAL DEL PERU Tomo IV. Lima 1987.
García i García J.: EL MONITOR REBELDE HUASCAR. Lima 1877. Dostupné online https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id= ... 2236&seq=5
Гончаров В.: Монитор Уаскар; легендарный броненосец-рейдер. Moskva 2021.
Каторин Ю.: Парадоксы военной истории. Petrohrad 2001.
Паркс О.: Линкоры Британской империи (2) Petrohrad 2002.
Rodríguez J.: EL COMBATE NAVAL DE PACOCHA. Dostupné online https://es.scribd.com/document/32066513 ... de-Pacocha
Stern R.: Destroyer Battles ; Epics of Naval Close Combat. Seaforth Publishing 2008.
Вильсон X.: Броненосцы в бою. Moskva 2003.
Martínez V.: HISTORIA MARITIMA DEL PERU; La Repúblika-1876 a 1879 Tomo X. Lima 1988.
Vegas M.: HISTORIA DE LA MARINA DE GUERRA DEL PERU 1821-1924. Callao 1978.
ФлотоМастер 2001/2.
Revista de Marina 2019/2; 2008/2.
Арсенал Коллекция 2013/7.
Okrety Wojenne 2002/1.
http://members.tripod.com/~Guerra_del_P ... ocha1.html
http://www.wikipedia.org/
https://hideo.eu/royal-navy/fregaty/fre ... /shah-1873
https://grokipedia.com/page/battle_of_pacocha
https://archivohistoricodemarina.mil.pe/
