PALBA.CZ

Evia - Euboia
(Negroponte)


Ostrov Euboia má rozlohu 3 655 km s délkou 180 km a šířkou mezi 6 a 50 km. Je velice hornatý – nejvyšší bod 1 743 metrů nad mořem. Od pevniny jej odděluje pouze 40 m široká úžina Euripos ve městě Chalkis či Chalkida. V dobách Byzantské říše se město nazývalo shodně jako úžina - Euripos. Uprostřed úžiny stálo opevnění (jehož pozůstatky jsou v současné stavbě stále patrné) a kterým procházela cesta navazující na mosty na obou stranách hradu. Hrady byl nazýván Evripos, což snad Italové zkomolili a „Negro“ a vzhledem k mostu, který zde vedl vzniklo Negroponte, což Benátčané, a nejen oni, často vztahovali na celý ostrov.


Euboia s hlavním městem Chalkis připadla při porcování Byzance roku 1204 Bonifácovi z Montferratu vyjma pevností Oreos a Karystos, které měly získat Benátky. Euboia byla důležitým tranzitním centrem pro obchod s pšenicí, solí, rozinkami a dřevem. Ostrov byl také meziskladem vzácných tkanin, hedvábí, vlny a bavlny, které sem proudily jak z východu tak ze západu. Při tažení Franků do Řecka v roce 1204 se od hlavního proudu oddělil Jakub z Avesnes, zmocnil se města Chalkis a ovládl celou Euboiu. Poté se vrátil k vojsku a podílel se na obléhání Akrokorintu. Při jedné z akcí byl zraněn a v polovině roku 1205 zemřel. Bonifác jako lenní pán následně ostrov rozdělil na tři části a udělil je v léno Veroňanům Ravanovi a Gilbertovi dalle Carceri a Pecorarovi da Mercanuovo. Pánové ostrova byli nyní zváni triarchy či terzieri. Severní část s centrem v městě Oreos se nazývala terzero de Rio, střed byl terzero della Clissura a jižní část s Karystem byla terzero di Caristo. Město Chalkida neboli Negroponte nebylo přímou součástí střední triarchie. Bylo to hlavní město ostrova a společné sídlo všech triarchů a jejich rodin.

Erb rodu dalle Carceri

I když ihned po obsazení ostrova ortodoxní biskup uznal coby hlavu církve Řím a podřídil se arcibiskupovi v Konstantinopoli, byl záhy nahrazen pravověrným katolíkem. Byla zřízena čtyři katolická biskupství Chalkis, Karystos, Oreos a Avlona. V roce 1222 byla biskupství sloučena a dále existovalo jen biskupství v hlavním městě. V roce 1239 bylo po silných protestech či na základě úpěnlivých proseb obyvatel, obnoveno biskupství Avlona na jihu ostrova, které podléhalo arcibiskupovi v Aténách. Co se týče náboženských poměrů, ortodoxní církev byla na nejnižší úrovni bez vlastního biskupství. Na ostrově existovaly tři židovské kolonie v Oreu, Karystu a Chalkis. Žili zde tři skupiny obyvatel – italští a francouzští šlechtici, svobodní vlastníci půdy jak Řekové tak Latinové a malí řečtí hospodáři a nevolníci. Silný vliv republiky zajistil osvobození Benátčanů od daní a poplatků a zavedl užívání benátských měr a vah.

Po smrti lenního pána Bonifáce z Montferratu v září 1207 se role suveréna ujal císař Jindřich Flanderský. Ravano na sebe záhy strhl reálnou vládu nad celým ostrovem a tituloval se jako dominus insulae Nigropontis. Sice nakonec vystupoval jako jeho poslušný leník a spojenec, přesto se cítil ohrožen a prostřednictvím svého bratra, mantovského biskupa, požádal o ochranu Benátky. Smlouvou z března 1209 je uznal za svého lenního pána. Navíc se zavázal, že bude ročně platit 2 100 hyperpyronů, dóžeti pošle hedvábnou, zlatem vyšívanou látku a další drahocennou látku věnuje na oltář v chrámu sv. Marka. Republika získala mimořádní obchodní privilegia a na Euboiu byl Benátkami dosazen baili, jemuž podléhali zde usedlí Benátčané. Snad jistý si podporou republiky, zapletl se záhy do lombardského odboje proti císaři Jindřichovi Flanderskému. Ovšem záhy byl donucen ke smíru a v květnu 1209 uznal lenní svrchovanost císaře, což patrně Benátky akceptovaly, nicméně baili i privilegia jim zůstala a faktickými vládci byly stejně ony. O práva původního lenního pána, pětiletého soluňského krále Demetria, se nikdo nezajímal.

Pobřeží ostrova

A vnitrozemí

Po smrti Ravana v roce 1216 se benátský baili Pietro Barbo stal skutečným vládcem ostrova. Nároky členů rodu dalle Carceri vyřešil rozdělením panství na 6 dílů, dvě šestiny udělil vdově a dceři po Ravanovi, další dvě získali dva synovci a další dvě synové Gilberta s tím, že pokud by jeden z nich zemřel druhý získá zbytek. Z triarchů se stali hexarchové alias sestieri, ale to trvalo jen krátce a jednotlivé díly panství se opět záhy sloučily. V opačném případě by z hexarchů také mohli být po několika generacích ekatoarchové.

Na začátku 40.let 13. století získal achájský kníže Geoffroi II. od latinského císaře za svou neocenitelnou pomoc při obraně Konstantonopole jak zbraněmi tak ročním finančním příspěvkem (22 000 hyperpyronů !!) lenní práva na vévodství Naxos, ale také na Euboiu. To byl trošku problém, protože za lenního pána ostrova se považovaly Benátky. Kníže to tehdy nijak nehrotil, ale na potíže bylo zaděláno.

Roku 1255 zemřela druhá manželka achájského knížete Viléma II., triarška“ Carintana dalle Carceri, držitelka Oreosu, severní třetiny Euboie. Na její díl si tedy logicky činil nárok kníže Vilém jednak jako její manžel a jednak jako lenní pán ostrova. Jenže ostatní dva triarchové Vilém z Verony (Guglielmo I. da Verona), bohatý manžel neteře achájského knížete a Narzotto dalle Carceri měli za to, že o obsazení triarchů rozhodují oni a nechtěli přenechat část ostrova někomu mimo své rody. V tom je podporoval benátský baili Paolo Gradenigo, který měl o lenním nároku logicky jasno. Oreos předali Grapellovi dalle Carceri a dne 14. června 1256 pak podepsal baili s triarchy smlouvu, kde za podporu Benátek přenechávají republice město Chalkis (Negroponte), rozsáhlé pozemky na ostrově a výběr cla. Triarchové měli být osvobozeni od daní a poplatků. Benátky také mohly zavést své míry váhy a privilegia pro své občany.

Vilém si to nenechal líbit a strhla se pře, zatím právní. Povolal triarchy Viléma a Narzotta k sobě, kam se oba vázáni povinností dostavili. Kníže je ovšem ne zcela v souladu se zákony nechal zajmout. Jejich manželky, příbuzní a leníci poté jeli za novým negropontským bailim Marcem Gradenigem žádat jej o pomoc. Vilém už nevydržel být v klidu a přistoupil k rychlé akci, když obsadil Negroponte. Gradenigo s Benátčany jej vytlačili, ale Vilém sem vyslal své velkolepé vojsko pod vedením synovce Geoffroie z Bruyéres, barona z Karytainy. Ten opět Negroponte obsadil a podnikal ničivé nájezdy do okolí. Benátčanům záhy dorazily posily a oblehli město. Obležení trvalo 13 měsíců, přičemž pokus o prolomení obklíčení skončil porážkou vychvalované achájské rytířské jízdy. Nakonec Geoffroi kapituloval.

Hrad Evripos. Etienne Rey 1867.

Pokud triarchům pomáhají Benátky, kam jinam se mohl Vilém obrátit než na Janov? Navíc s Janovem měl dobré styky a jeho pomoc na Rhodu před několika lety nebyla v Janově zapomenuta. Jejich lodě vyrážely z Monemvasie a napadaly benátský obchod. Koalice se zatím rozšiřovaly na obou stranách. K Vilémovi se přiklonil pán Karystu na jihu Euboie Oto z Ciconu. Více se ale plnily řady antiachájské strany z obav před přílišným vzrůstem moci Viléma II. V létě 1256 se v Thébách k triarchům a Benátkám připojil Guy I. de la Roche se svým bratrem Vilémem, byť byly oba vazaly Viléma II. Guy jako pán Argu a Nauplia, Vilém dokonce jako pán Veligosti a Damaly. Připojili se též Tomáš II. ze Stromoncourtu a Ubertino Pallavicini z Bodonitsi. Největším překvapením pak byla změna dresu bývalého velitele Vilémovi posádky v Chalkis Geoffroie z Bruyères, který přešel do tábora svého švagra Guye I. de la Roche.

Vilém neúnavně útočil na pozice oponentů. Neúspěšně obléhal benátské pozice Modon a Coron na Peloponésu a vedl nájezd do Attiky, kde byl málem zajat. Nakonec sebral co nejvíce vojska a v plné síle vtrhl na sever. V Boiócii blízko hory Karydi se strhla bitva mezi Achájskými a protivilémovskou koalicí. Vilémovo vítězství bylo drtivé a franští pánové uprchli do Théb. Vilém se připravoval na obléhání, od kterého jej zrazovali vlastní šlechtici a athénský arcibiskup, žádající ukončení konfliktu. Po slibu Guye de la Roche, že se dostaví k dvoru do Nikli, kde bude souzen, se achájská vojska stáhla. Dalšího vítězství dosáhly Vilémovy oddíly nad Benátčany u Oreoi a válka dospěla ke konci. Dne 6. srpna 1258, Vilém z Verony a Narzotto dalle Carceri vydali v zajetí souhlas k zahájení jednání o míru prostřednictvím benátského dóžete. Nově designovaný negropontský baili Andrea Barozzi měl s Vilémem podepsat mír, který potvrzoval předchozí stav.

Ovšem to Vilém už bojoval na severu s Palailogy a po průšvihu u Pelagonie roku 1259 se ocitl v zajetí. Dočasný správce knížectví athénský vévoda Guy de la Roche jako jednu z prvních věcí zařídil propuštění stále zajatých triarchů Viléma a Narzotta. Po návratu ze zajetí se kníže Vilém zastavil na Euboie, kde se setkal s Guyem a konečně s triarchy a Benátkami zpečetili mírovou smlouvu ukončující válku o Eubojské dědictví. Vilém II. potvrdil Viléma, Narzotta a Grapella jako triarchy a ti museli přísahat věrnost knížeti. Pevnost Negroponte byla zbořena, Benátky si udržely svůj vliv a pozice, které získaly od triarchů ovšem ony, kníže a jejich lidé byli zproštěni cla. Co se týče zisku v porovnáním s vynaloženými náklady, převládalo zejména na straně Benátek zklamání. V roce 1261 se Chalkis stalo sídlem titulárního katolického konstantinopolského patriarchy.

Erb dalle Carceri z Euboie – jiný než veronských Carcerů

A na obzoru už byl další nepřítel. Po obsazení Konstantinopole Michailem Palailogem roku 1261, se posílení Byzantinci rozhodli vypořádat s pirátskými nájezdy z Euboi. Útoky pod velením Alexia Philanthropena v letech 1269 a 1270, ale nevedly k většímu úspěchu, pokud mezi ně nepočítáme zajetí několika šlechticů a Orea. Vše se změnilo, když do byzantských služeb vstoupil rytíř Licario, rodák z Karystu a leník triarchy Giberta II. Tajně se oženil s Gibertovou sestrou a současně vdovou po triarchovi Narzottu dalle Carceri. To bylo pro místní společnost nepřijatelné a Licario musel rychle pryč. Útočistě našel u Palailoga, stal se jeho leníkem a naplánoval útok na Euboiu. Zajistil si podporu místních Řeků a v letech 1272 - 73 zahájily byzantské síly pod Licariovým velením tažení, které dobylo pevnosti Larmena, La Cuppa, Clisura a Manducho. Lombardští triarchové se poté odvolali ke svému lenímu pánovi knížeti Vilémovi II. (najednou..) a k maršálkovi neapolského krále Dreux de Beaumont. Podle všeho vynechaly Benátky.. Vilémovi se podařilo La Cuppu získat zpět, ale de Beaumont byl v bitvě poražen a následně byl odvolán Karlem z Anjou do Neapolska.

V roce 1276 Byzantinci obnovili ofenzivu a po velkém vítězství nad langobardskými triarchy v námořní bitvě u Demetrias. Licario zaútočil na svůj rodný Karystos, sídlo jižní triarchie, a po dlouhém obléhání jej v témže roce dobyl. Za tento úspěch byl od Michala VIII. odměněn celým ostrovem jako lénem a urozenou řeckou manželkou s bohatým věnem.. Licario postupně omezoval latinské pozice na ostrově, až do roku 1278 dobyl téměř celý ostrov kromě hlavního města Negroponte (Chalkis) a několika hradů. To již byl titulován jako megas doux, nejvyšší velitel byzantského loďstva.

Konečně se začátkem roku 1280 Licario vrátil na Euboiu, vylodil se v městě Oreos a vydal se na jih směrem k Negroponte. Jeho síly v té době zahrnovaly mnoho západních žoldnéřů, mezi jinými Katalánce a bývalé Manfredovy stoupence uprchlé z Neapolska. Z Negroponte mu vyjeli vstříc triarcha Giberto II. da Verona a athénský vévoda Jan I. de la Roche. Bitva u Vatondas měla jasného vítěze a vévoda Jan putoval do konstantinopolského zajetí, zatímco Giberto padl. To hlavní ale Licario nezískal. Negroponte. Město rychle posílil Jakub de la Roche z Argosu a benátský baili Niccolo Morosini Rosso. Tváří v tvář rozhodnému odporu a možná i ze strachu ze zásahu vládce Thesálie Jana I. Dukase, byl Licario nucen ukončit obléhání. Alespoň se zmocnil zbývajících latinských pevností na ostrově a usídlil se na hradě Fillia. Svého nesporného úspěchu si mnoho neužil. Patrně v témže roce zemřel a nejsou o něm žádné další zprávy. Problémy Byzance na východě a absence schopných vojevůdců umožnily Benátkám vrátit se na ostrov a s ostatními latinskými pány vyhnat Byzantince. Do roku 1296 se podařilo dokončit znovudobytí celého ostrova.

Fotografie opevnění města před jeho demolicí

Pozoruhodnou kariéru udělal Bonifác z Verony, nejmladší syn Františka z Verony. Jako dědictví obdržel hrad, který v roce 1287 prodal a v čele deseti rytířů odjel hledat štěstí na pevninu. Dostal se k athénskému dvoru a roku 1294 pasoval tehdy čtrnáctiletého Guye II. na rytíře. Jako vévodův mentor a do jisté míry i přítel získal značný finanční obnos, 13 hradů a pevností. Po své matce obdržel také ostrov Salamínu. Oženil se s Agnes de Cicon a získal tak věnem ostrov Aeginu a hlavně triarchii Karystos. Respektive nárok na ní, protože byl v moci Byzantinců. Vévoda Guy jej současně pověřil, aby se v případě jeho smrti stal regentem Athén. Bonifác obrátil svou pozornost na zisk svého dědictví a roku 1296 získal Karystos a řadu hradů na Euboi.

Na ostrově se stále více prosazovala Benátská republika prostřednictvím své kolonie v hlavním městě a rostoucího vlivu místního benátského zástupce se čím dál více obával i Bonifác. Se svým přítelem Guyem II., Antoniem le Flamencem a velitelem katalánců Bernatem de Rocafort se měli v roce 1308 smluvit a zmocnit se Chalkis na úkor Benátek. Plán zmařila vévodova smrt a následné události vedoucí k bitvě u Halmyrosu. Od té doby byly Benátky vůči Bonifácovi značně nedůvěřivé a raději opevnili hlavní město, na což přispěli všichni negropontští šlechtici.. vyjma Bonifáce. Baili jej obviňoval z napomáhání pirátství a za trest mu zabavil část zboží. V bitvě u Halmyrosu padla řada franských velmožů i oba další triarchové Jiří I. Ghisi a Jan z Maisey. Bonifác byl jedním z mála, kterým se podařilo tuto bitvu přežít a vrátit se na své statky. V nových pořádcích na pevnině, které Katalánci zavedli hledal Bonifác u nového živlu podporu. Příliš se mu jí nedostalo. Když vedl spor s Benátčanem Andreou Cornarem, vládcem poloviny triarchie, Katalánci se postavili proti Bonifácovi. Do Chalkis pak dosadili 2 000 vojáků, což sice zamezilo Bonifácovi zmocnit se města, na druhou stranu z toho museli mít Benátčané pramalou radost.

Pečeť Bonifáce z Verony

Když to nešlo silou, zkusil to stárnoucí Bonifác diplomaticky. V roce 1317 do Řecka dorazil levoboček sicilského krále Fridricha III. (II.) Alfonso Fadrique a stal se novým generálním vikářem. Bonifác záhy dohodl jeho sňatek se svou dcerou Marií (Marullou), která věnem přinesla Karystos. Svou druhou dceru Helenu a syna Tomáše prakticky zbavil dědictví. Katalánci vpadli na Euboiu, velké části se zmocnili a Bonifác se snad měl stát jejím pánem. To ovšem zmařila jeho smrt na přelomu let 1317/1318. K tomu se přidal diplomatický tlak sicilského Fridricha III. (II.) a v neposlední řadě také benátská vítězství na moři a Katalánci se z ostrova stáhli. V roce 1319 byla mezi Benátkami a Alfonsem uzavřena smlouva, která uznává jeho nároky na hrady Karystos a Larmena. Nicméně vleklý spor mezi republikou neochotně podporujícími Bonifácova syna Tomáše a Alfonsem se táhl další roky. Larmenu nakonec koupili Benátky roku 1342 a jejich vliv na ostrově stále rostl.

V srpnu 1350 došlo k zahájení válečných akcí dlouho doutnajícího konfliktu mezi Benátkami a Janovem, označovanému jako třetí válka. V důsledku morové epidemie, která prakticky zredukovala počet obyvatel Benátek na polovinu, byly jejich lodě osazeny ne zcela zkušenými, kvalitními a disciplinovanými posádkami. Přesto benátský vrchní námořní velitel Marek Ruzzini vyplul s 35 galérami do Egejského moře. 17. září 1350 u Kastri, jižně od Karystu Benátčané napadli 14 janovských obchodních lodí pod Mikulášem di Magnerri. Benátčané se snadno zmocnili deseti lodí a posádky je začaly ihned rabovat. I přes značnou převahu tak umožnili únik zbylých čtyř lodí na Chios. Ty se později spojili s dalšími pěti janovskými plavidly a Filip Doria s nimi v odvetě zaútočil v říjnu na Chalkis. Janované zapálili přístav, ale město nedobyli. Místní baili Tomáš Viadro místo rozhodného odporu zvolil únik do bezpečí. To mu později vysloužilo zatčení a jen přímá intervence jeho rodu u dóžete zamezila i popravě.

V červenci 1351 z Janova vyrazila mohutná flotila se šedesáti loděmi a posádkou 180 mužů na každé z nich pod velením Paganina Dorii. Měla za úkol neutralizovat či porazit benátské lodě, ale po neúspěšném pročesávání Středozemního moře se vydali ke Konstantinopoli, kde nepřátelé obléhali janovskou Peru (Galatu). do Marmarského moře. Po zprávách o blížící se velké flotile Dorii se 22 benátských lodí Mikuláše Pisana stáhlo z Marmarského moře k Chalkidě. Pisanovi obavy z janovské flotily byly zřejmě značné, protože raději rozkázal potopit své lodě v přístavu, než aby náhodou nepadly do rukou nepřítele. Jeho posádky posílily obranu hradeb. Na pomoc přišlo i Athénské vévodství a vyslalo sem 300 katalánských jezdců a množství pěších. Na konci srpna sem dorazil Doria a začal obléhat město. To vyvolalo v Benátkách horečnou aktivitu a k Negroponte záhy směřovalo 30 benátských lodí pod Pankrácem Giustinianim a 22 aragonských lodí Ponse di Santapau. Po zprávách o příjezdu toto loďsva Doria ukončil obléhání a odplul. Pisani poté potopené lodě nechal vyzvednout.

Jižní triarchii Karystos definitivně zakoupili Benátky od Bonifáce Fadriqua v roce 1365. Bezdětný Niccolo III. dalle Carceri, triarcha střední části byl v roce 1383 zavražděn. Předchozí smlouva s Benátkami stanovila, že zemře-li bez legitimních potomků, jeho triarchie přejde na republiku. Podobně získali Benátky poslední triarchii po smrti Jiřího III. Ghisi z Orea v roce 1390.

Ostrov byl začleněn do benátského zámořského panství jako panství Negroponte, méně často království (reame). Systém triarchů tím ale na Negroponte nezanikl. Republika je udělila příslušníkům benátských rodů, kteří nyní podléhali bailimu v Negroponte. Karystos získali Giustiniani a od roku 1406 jej držel rod Zorzi. Střed byl Sommaripů a na severu v Oreosu byli d´Aulnay.

Rozbitý a sestavený benátský lev v muzeu

Benátské loďstvo se základnou na Euboie v průběhu 14. století začalo mít čím dál tím víc práce s odrážením tureckých nájezdů. Kromě „klasických“ loupeží a útoků na vesnice, se velkým problémem stalo odvlékání obyvatel. Spolu s morovou ránou v letech 1375-1376 se populace na ostrově začala v jednu chvíli povážlivě snižovat. Zlom ovšem nastal záhy, aniž by k tomu nějak přispěla politika porodnosti. Na Euboiu proudil příliv uprchlíků před tureckými útoky, ale také Frankové i Řekové z Boiócie, napadané Navařany.

V čele Euboie stál baili, který původně dostával roční plat 450 hyperpyronů. Po roce 1261 to bylo dokonce 1 000 zlatých. Více to vynikne ve srovnání se správci velevýznamných přístavů Modonu a Coronu, kde bral každý jen 250 zlatých ročně. Právní řád byl převzat z Latinského císařství prostřednictvím Acháje. Nakonec byl zákoník vypracován benátskou kanceláří a jednalo se o 219 článků v benátském duchu. Nejvyšší soudní pravomoc měli dva sudí - podestové, jeden pro benátské občany, druhý pro šlechtu. O výběr daní se starali kancléři.

Brána do města (hrad Evripos) na kresbě z 19. století

S postupem Turků se význam Euboie zvyšoval a usazovalo se zde stále více lidí z Boiócie, Attiky i Peloponésu. Ale současně se zvyšovalo i ohrožení ostrova. Vše vyvrcholilo v červnu 1470, kdy byl ostrov napaden velkou tureckou flotilou a 12. července padlo hlavní město, záhy následováno zbylými pevnostmi. Obšírněji se tomuto tématu budu věnovat v článku o první turecko-benátské válce.
Benátská vláda na Negroponte každopádně skončila. Roku 1688 Benátčané neúspěšně zaútočili na ostrov, ale nepodařilo se jim zmocnit se hlavního města. Turci se zde proti řeckým povstalcům udrželi až do roku 1833.


POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
www.square.gr
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html