PALBA.CZ

Pylos - Navarino
(Port de Jonc, Zonchio)

36.958220, 21.657241


Na severu od ostrova Sfakteria, který vytváří západní stranu zátoky Gialova byla akropole antického města Pylos. Na antických základech patrně nepokračovala byzantská tradice a stavební ruch se sem vrátil až v druhé polovině 13. století, kdy achájské knížectví pociťovalo absenci více kvalitních přístavů. Baili Mikuláš II. ze St. Omer zde nechal roku 1287 vybudovat hrad nazvaný Port de Jonc, který střežil chráněnou zátoku s přístavem současně kontroloval blízké námořní trasy.

V roce 1292 zde přistála loupeživá aragonská flotila Rogera z Llurie. Aragonci zde byli napadeni oddíly Jiřího Ghisi a Jana z Tournay. Dle kronikáře se Llurian a Tournay utkali tváří v tvář. Aragonec zvítězil, shodil ze sedla svého protivníka a navíc jej rytířsky zachránil před zabitím od svých vojáků. Srážka dopadla pro Franky neslavně a řada z nich byla zajata. Flotila pak pokračovala ke Glarentse, kde se Roger z Llurie setkal s kněžnou Isabelou a kde bylo předáno výkupné za oba významné zajaté muže, vybrané od měšťanů Glarentsy.

V roce 1315 se Navarino stalo východištěm kněžny Matildy a jejího manžela Ludvíka Burgunského při jejich úspěšném boji proti uzurpátorovi knížecího stolce Fardinandovi z Mallorky. Roku 1350 hrad obsadili Janované, aby mohli snadno napadat benátské lodě. Ovšem Benátčané je v roce 1354 ve zdejších vodách porazili a hrad přešel opět na achájská knížata.

Po smrti knížete Roberta z Tarenta roku 1364 zdědil titul jeho mladší bratr Filip, jako kníže toho jména druhý. Za něj spravoval knížectví baili z rodu Zaccaria. Marie Bourbonská, vdova po Robertovi, se spolu se synem Hugem z prvního manželství pokusila knížectví obsadit. Za své sídlo si vybrali Navarino, poněkud nuceně, protože ostatní pevnosti jim neotevřeli brány. Po několika vojenských střetech byla nakonec Marie se synem roku 1366 obležena v Navarinu oddíly Karla Zena, hejtmana Patrasu. Pustošivou válku zastavilo zprostředkování hraběte Amadea VI. Savojského, který při návratu z křížové výpravy proti Turkům přistál v Coronu a nabídl se jako parlamentář.

Marie držela hrad až do své smrti roku 1377. V té době se zde začali usazovat Albánci, prazáklad pozdějších stradiotů. V roce 1381 hrad obsadili příslušníci navarrské kompanie. Od té doby nese hrad a přístav jméno po této žoldnéřské skupině.

Centurione II. Zaccaria sice v roce 1404 po velkém úsilí získal titul knížete, ale po roce 1416 se snažil zmenšujícího se knížectví zbavit. Nabídl je Janovu, na což podrážděně reagovaly Benátky. Nicméně námluvy s Janovem dohnaly Benátky k akci, kdy roku 1417 obsadili Navarino.

Benátky se zde ale necítili silné a důležité pozice na Peloponésu nechtěly ztratit. Roku 1422 sem byl vyslán na diplomatickou misi zástupce republiky, který měl dojednat jednotnou obranu proti Turkům. To se nepodařilo, ale Benátky alespoň roku 1423 zakoupily Navarino a dalších 5 hradů v Messénii k zabezpečení Modonu a Coronu. A hned vzápětí zažilo Navarino první turecký nájezd. Další turečtí útočníci se zde objevili roku 1452. Během první turecko-benátské války zde byl ale poměrně klid.

V létě roku 1499 se v zátoce Navarino zastavila turecká flotila směřující k Lepantu. Hrad tomu nijak nemohl zabránit, stejně jako vydrancování přístavu. Téměř pod hradbami se pak na volném moři neúspěšně pokusila benátská flotila zastavit Turky.

V létě roku 1500 byly hlavní turecké oddíly rozložené před Modonem, ale i před Navarinem bylo turecké vojsko a v zátoce si udělala přístav flotila Kemala Reise. V pevnosti byla posádka 3 000 mužů a prý se zásobami na tři roky. Přesto pod dojmem zpráv o pádu Modonu vojáci podlehli defétismu a Navarino bez boje v srpnu 1500 kapitulovalo. Řada prostých vojáků si tím zřejmě zachránila život, ne tak velitel posádky Contarini, který za to pak přišel v Benátkách o hlavu. Benátčané se ale nevzdali a v noci z 3. na 4. prosince téhož roku hrad s pouhými 50 muži s obrovskou dávkou kuráže a zejména štěstí obsadili. Posílená posádka se zde udržela jen do 20. května 1501, kdy pevnost padla soustředěnému útoku Kemala Reise a Hadíma Alí Paši

V roce 1572 hrad krátce a neúspěšně obléhal Juan d´Austria. Snad i v návaznosti na tento pokus Turci seznali zastaralost opevnění a současně i ne zcela vyhovující polohu daleko od přístavu na druhé straně zátoky. V roce 1573 postavili jižně od přístavu novou pevnost, která mohla kontrolovat vjezd do zátoky. Port de Jonc od této doby chátrající, byl nazýván jako starý, řecky Palaiokastro, nová pevnost pak bez větší fantazie Niokastro. Nicméně starý hrad byl stále obýván a v roce 1668 zde bylo 80 domů, hostinec, mešita, pět obchodů, lázně a škola.

Veduta z roku 1688, Vicenzo Maria Coronelli

Během benátského útoku na Peloponés roku 1686 byl starý hrad bráněn posádkou 100 mužů s 43 děly. Tedy bráněn, tváří v tvář drtivé početní převaze generála Oty Viléma Königsmarka, Turci kapitulovali. Benátčané se rozhodovali co se starou pevností a nakonec se rozhodli jí pobořit. To se ovšem do roku 1715, kdy celý Peloponés opět obsadili Turci, nepodařilo realizovat. V roce 1821 se řečtí vzbouřenci zmocnili Palaiokastra. Vojska Ibrahima Paši po svém příjezdu roku 1825 oblehla pevnost a donutili obránce kapitulovat. Navarino je ovšem nejznámější kvůli bitvě, která se v zátoce odehrála 20. října 1827. Tehdy si naposledy obránci pevnosti vystřelili na nepřítele. Když sem na jaře 1828 dorazili vojáci francouzského generála Maisona, hovořili o starém hradě jako o zřícenině.

Satelitní snímek

Nepřesná skica půdorysu ze 17. století

Jádro hradu letecky

Původní hrad zaujal plochý vrchol hřbetu Koryfasia na stejnojmenném poloostrově, 200 metrů nad hladinou moře. Využil příhodného terénu, kdy jej strmé skály z východu činili zcela nepřístupným, zatímco na severu a západě byly svahy jen hodně strmé.

Franský hrad měl nepravidelný osmiboký půdorys o největších rozměrech 80x90 metrů. Opevnění bylo snad zpevněno nejméně třemi většími čtverhrannými věžemi na jižní straně. Jedna, dnes ve velmi špatném stavu, druhá byla ve středu rovné jižní hradby. Západně od ní se patrně nacházela kulisová brána. Před ní byl příhrádek, kudy vedla přístupová cesta rovnoběžně s hradbou. Nároží více na západ je nyní zřícené a není jasné, zda zde byla věž či ne. Druhé nároží na jižní straně obsahovalo další věž. Zbylá nároží na západě a severu patrně nebyla zpevněna. Na severní straně byla menší branka pro přístup k moři.

Dnešní pohled na nádvoří hradu

Původní vnitřní zástavbu hradu nyní není možné jednoznačně určit. Relikty zdiva se dnes nacházejí za branou a zdá se, že zde byla budova, která dosahovala až na východní skály. Další zeď vede severním směrem a patrně vymezuje budovu v nejlépe chráněné části. Ve středu nádvoří byly cisterny. Další zástavba mohla být po obvodu hradeb.

Brána

Zřícené zdivo v prostoru brány

Někdy před polovinou 15. století Benátčané přistavěli k hradu jižní zhruba čtverhranné svažité nádvoří o délce 115 metrů. Jeho východní strana byla bez opevnění díky strmým skalám. Hlavní vstup byl zhruba v západní třetině jižní hradby masivní čtverhrannou branskou budovou. Vstup byl kolmo k hradbě, která tak kontrolovala přístupovou cestu. Na jihozápadní straně od brány vybíhal rozměrný oblý výběžek hradby. Do této stavební fáze musíme zařadit i drobnější čtverhrannou věž na západě. Jak vypadala později přestavěná jižní nároží a vnitřní zástavba nevíme.

Centrální cesta dolního nádvoří

Západní hradba

Patrně na konci 15. století byly upraveny hradby, cimbuří získalo tvar vlaštovčích ocasů a uprostřed stínek byly proraženy střílny. Stínky ses střídaly vždy jedna plná a jedna se střílnou. Cimbuří je dochováno zhruba na polovině hradeb

Jižní hradby

Jižní nároží zabezpečily nové dělostřelecké bašty. Na východě to byla okrouhlá dělová věž, kompletně kryjící palbou jižní hradby. V její blízkosti byla k hradbám přistavěna obytná budova posádky. Obloukovitý výběžek hradby západně od brány byl zastavěn ubikacemi pro vojáky a zhruba vprostřed získal polookrouhlou baštu. Další taková bašta byla postavena ve středu západní hradby jižního nádvoří. Snad v této době byla přestavěna věž v západním nároží jádra a to tak, že její čtverhranná hmota zůstala do úrovně ochozu hradby. Na ní byla postavena polookrouhlá nástavba.

Zazděné cimbuří branské věže

Další polookrouhlá věž byla více na severu a poněkud překvapivě severozápadní nároží žádnou baštu nezískalo. Naopak východním směrem uprostřed kurtiny stála další bašta. Poslední vysloveně subtilní podkovovitá bašta byla na severovýchodě a bránila severní branku. Vstup a opevnění se dočkalo výraznějších tureckých úprav. Vstup byl zvýšen o patro, přičemž byly zazděno původní benátské „vlaštovčí“ cimbuří.



Video
https://www.youtube.com/watch?v=WDVZZrWOzcY&t=84s

Monemvasia - Malvasia

36.958220, 21.657241

To je víno / pivo / voda jako malvaz. Předpokládám, že tohle už jste někde slyšeli, A cože je to ta malvaz? Malvaz alias malvasia je sladké víno z Kréty a Kyklad, které se při své cestě „do Evropy“ překládalo v Monemvasii, italsky Malvasii. A podle tohoto místa dostalo svůj název a přeneseně nejméně v Čechách se tak označuje i něco výborného k pití.

Monemvasia byla založena v roce 583, kdy se zde usídlilo obyvatelstvo ze zemětřesením a nájezdy barbarů zničené antické Sparty. Obyvatelstvo se zde opevnilo a město se záhy stalo důležitým obchodním centrem, zejména pro obchod se Sicílií.
Pohled z přístupové šíje

V 9. století se začaly množit útoky arabských pirátů, které ještě vzrostly po arabském usídlení na Krétě. Na začátku 10. století byla přenesena církevní podřízenost z Říma na Konstantinopol, přičemž Monemvasia byla v přímé podřízenosti biskupa v Korintu. Město si byzantští císaři předcházeli a získalo mimo jiné i samosprávu. V 11. a 12. století město a přístav bohatli a populace rostla. Za Komnénovců vzrostla vojenská role města. Roku 1147 na město neúspěšně zaútočili Normané Rogera II. Místní archont Theodor Mavrosomis byl za úspěšnou obranu povolán k císařskému dvoru, kde pokračoval ve vojenské kariéře. Po pádu Konstantinopole roku 1204, nebylo město ihned cílem franských útoků. V jeho čele stáli tři řečtí archonti a uchovávali si značnou nezávislost, byť sympatizovali s Nikájským císařstvím. Až roku 1222 se sem vypravil ale tento pokus skončil neúspěšně. V roce 1225 lépe připravení Frankové pokus zopakovali a blokovali město po tři roky. Nakonec došlo k dohodě, kdy představitelé slíbili podřízenost knížeti a do města byl instalován katolický biskup. Městu byla zachována veškerá práva a obyvatelům bylo umožněno vystěhovat se do Bythýnie, pokud o to stáli. Navíc mělo město povinnost udržovat určitý počet lodí.

Po bitvě u Pelagonie a Vilémově zajetí roku 1259 byla Monemvasia jednou z pevností, které měly být poskytnuty Byzantincům za Vilémovo propuštění. V roce 1262 došlo k předání města a do jeho čela byl dosazen byzantský úředník a katolického biskupa vystřídal ortodoxní. Císaři si město vysloveně hýčkali a Andronikos II. vyjmul Monemvasii z povinnosti platit vybrané daně, což ještě umocnil Andronikos III., který seznam rozšířil na celkem 28 daní.

Monemvasia bohatla a stala se také cílem útoku Rogera z Llurie roku 1292, kdy vyplenil Dolní město. Nicméně prosperita rychle zahojila tuto ránu stejně jako další, ovšem už ne tak ničivé nájezdy pirátů. Na druhou stranu odtud vyráželi místní na podobné kořistnické akce vůči franským šlechticům.

Musel to být krásný výhled na plachetnice kolem

Od roku 1354 byl morejským despotou Manuel Kantakouzinos a v Monemvasii byl správcem jeho příbuzný Jan. Když Manuel roku 1380 zemřel a novým despotou se stal Teodor Palailogos, Jan jej odmítl uznat a zahájil poměrně úspěšnou otevřenou vzpouru. Teodor se pokusil zmocnit se pevnosti silou, což se mu nepodařilo a hledal pomoc u Benátek. V Coronu nabízel zástupcům republiky Monevasii výměnou za pomoc při potlačení Janova povstání. To se nakonec nestalo a město samotné vyhnalo povstalce roku 1394. Ovšem záhy byl despota Teodor zajat Turky a Monemvasii nyní nabízel Bajezidovi I. výměnou za své propuštění. Teodor záhy uprchl a s pomocí Benátek se opravdu konečně zmocnil přístavu a města. Zmíněné nepokojné roky měly okamžitý dopad na kdysi kvetoucí Monemvasii. Populace se výrazně zmenšila a ještě více se scvrkly výnosy z obchodu. Roku 1419 se města zmocnili Benátky, ale záhy jej předaly do moci despotů.

Po dobytí Konstantinopole Mehmedem II. na Peloponésu nepanovala shoda mezi přeživšími členy rodu Palaiologů ohledně vyhlídek na budoucnost. Demetrios zde zůstal a byl v květnu 1460 zajat Turky v Mystře. Organizovaný odpor skončil a obyvatelstvo Monemvasie 12. září 1460 požádalo o ochranu papeže Pia II. Na konci roku 1463 bylo ovšem město předáno do správy Benátkám. Zázemí okolo přístavu se zmenšilo na úkor Turků jak za první, tak za druhé turecko-benátské války, nicméně pevnost samotná se držela.

Monemvasia se stala cílem tureckých útoků také za třetí války, kdy bylo její získání jedním z cílů Sulejmána I. Nedobytá pevnost se stala předmětem mírové smlouvy z 2. října 1540, kdy měla přejít do tureckého držení. Většina obyvatel odešla na jiné benátské državy zejména na Krétu a Korfu. To naprosto vylidnilo horní město. V roce 1573 zde byla posádka 104 mužů. To se dozvěděl johanitský velmistr Jan Parisot de la Valleta, který sem vyslal několik lodí s vojáky k obsazení pevnosti skrytou severní stezkou. Ovšem stezka byla tak skrytá, že nebyla nalezena a lodě odpluly s nepořízenou. Turci jí pak hledali také, nakonec jí nalezli a přístup přehradili zdí. Roku 1583 zde žilo 320 nemuslimských rodin a 191 „single“ obyvatel.

Co se taky dá najít v horním městě - Benátská? puma

V průběhu 5. turecko-benátské války se v srpnu 1653 Benátčané neúspěšně pokusili o dobytí města, které sloužilo jako opěrný bod turecké flotily. V červenci 1655 zahájili novou blokádu Monemvasie, ale poté, co se objevily turecké posily, křesťané se stáhli. Turci pak jednak posílili obranyschopnost, jednak povolili místním postavit si nový kostel Panny Marie, patronky města, jako odměnu za jejich vzdor obléhatelům.

Úspěšné tažení Francesca Morosiniho na začátku 6. turecko-benátské války dostalo pod vládu Benátek celý Peloponés až na Monemvasii. Morosini jí oblehl roku 1687, ale přes těžké ostřelování se obránci nevzdali a obléhatelé odtáhli s nepořízenou. V roce 1688 zde začal stavět obléhací opevnění, ale byl opět neúspěšný a v září 1689 benátské vojsko odtáhlo. Aby se na jaře 1690 pod vedením Girolama Cornera opět vrátilo. Nový velitel nakonec slavil úspěch a 12. srpna 1690 triumfálně vstoupil do města. Následně se stalo centrem správního okrsku Lakónie a počet jeho obyvatel se zdvojnásobil.

7. turecko-benátská válka se nesla v duchu turecké „reconquisty“ Peloponésu. Osmanská flotila dorazila k Monemvasii 3. srpna 1715 a velitel požadoval kapitulaci města. Městská válečná rada požádala o dvacet dní, aby zjistila záměry Benátek. To bylo přislíbeno, snad s vědomím, že Benátčané podle všech informací žádnou akci nechystají. To se potvrdilo a město se 7. září vzdalo. Ovšem smlouva to nebyla příliš čestná, část obyvatel byla v souladu s ní prodána do otroctví, další uprchli na benátská území. Město pak poměrně klidně vzkvétalo a vrátili se sem turečtí i někteří benátští obyvatelé. Ovšem v roce 1770 město silně utrpělo při Orlovově povstání, stejně tak následně během bojů za války o nezávislost.



Masiv skály někdy zvané „Řecký Gibraltar“ se tyčí do výše 100 metrů. Kilometr dlouhé a 300 metrů široké náhorní plateau zaujala ve středověku pevnost na západní straně a horní město. Dolní město bylo u paty skály na jižním pobřeží. Přístup na skálu byl kromě hlavní cesty z dolního města také menší stezkou ze severu.

Plánek kastelu

Byzantská pevnost byla postavena patrně již v 6. století na nejvyšším místě skály. Její umístění zde se zdá jako zbytečné, protože vlastně nemohla být odnikud ohrožena a sama střelbou nemohla nikoho ohrozit. Ovšem původní cesta ze spodní úrovně se vinula po severním úbočí a na plošinu vstupovala právě nedaleko hradu. Tedy ten smysl zde byl. Vznikl zde krásný téměř čtvercový kastel s čtverhrannými nárožním věžemi, ovšem s poměrně svažitým nádvořím od severu k jihu. Vstup byl veden patrně z východu průjezdem v obytné budově přistavěné k východní hradbě. Zde se nacházel sál s monogramem Teodora Palaiologa.

Nádvoří

Nacházejí se zde ještě pozůstatky cisterny, další zástavba není zřejmá. Ze severovýchodního nároží pevnosti stejným směrem vybíhá přímá hradba klesající k hraně skály, zakončená věží. Zde byl původní vstup. Hlavní vstup byl přenesen na dnešní místo snad někdy v 11. či 12. století a význam citadely v obranném smyslu byl upozaděn. Severní stezka pak zůstala jako druhý či nouzový přístup.

Benátský magazín

Po turecké okupaci roku 1540 byla tato citadela zřejmě opuštěna. Po roce 1690 jihozápadní věž nahradil benátský magazín střelného prachu umístěný šikmo vůči původním základům nárožní věže. Byl zde postaven snad právě z důvodu malého ohrožení střelbou obléhatelů a také díky vzdálenosti od ostatních obydlí, takže kdyby přeci jen došlo na náhodný výbuch, nebyly by okolní škody nijak velké.

Vstup na horní hrad zezdola

..a zhora

Opevnění horního města bylo jen na severu a jihu, ostatní terén byl prakticky kolmý, přesto na hraně útesů byla postavena parapetní zeď s několika pozorovatelnami a drobnými baštami.

Nejsilnější opevnění je na jižní straně a samozřejmě v okolí vstupu. Hlavní přístup zde vznikl někdy v 11. či 12. století k zjednodušení spojení mezi oběma částmi města. Původní byzantské opevnění zahrnovalo branskou věž, kterou se vcházelo do horního města. Cesta sem vedla zespodu sedmi zatáčkami.

zatáčky přístupové cesty

Benátčané v 15. či 16. století zesílili hradby a snad oni postavili zcela na východě nové opevnění, věž a ubikace posádky. Na Benátky navázali Turci, kteří po roce 1540 tyto stavby upravili, snížili branskou věž a vybudovali zde vstupní koridor s několika branami a místnostmi na jih. Součástí tohoto komplexu byly i cisterny a menší mešita. Dlážděná cesta (na které se mi dost smekaly nohy) vedoucí z města získala parapetní zídky a musela projít dalšími dvěma branami.

Vstupní koridor
Plánek vstupu

Zesíleny byly hradby nad západní zdí k dolnímu městu. Díky příhodnému terénu zde vznikla jedna čtyřboká a jedna nevelká polookrouhlá bašta. Snad tehdy byla upravena věž u původního severního vstupu na větrný mlýn.

Hradby nad dolním městem

Severní branka byla roku 1574 zazděna a Benátčané místo na konci 17. století zesílili novým opevněním. Ostřelování během benátských obléhání odneslo východní opevnění, kde byl sklad střelného prachu. Po jeho zásahu celý komplex vyletěl do povětří.

Horní město – budova cisterny

Horní město na východní straně skály mělo mnoho převážně třípodlažních domů, hlavní kostel Panny Marie ustavičné pomoci ze 6. století, který byl po přestavbě ve 12. století přesvěcen na chrám Boží moudrosti. Na celém poloostrově není přirozený zdroj vody a její dostupnost musela být řešena cisternami. Na západě horního města byly tři rozměrné polozapuštěné veřejné cisterny, přičemž každý dům měl navíc svůj soukromý rezervoár. Turci zde v 17. století postavili lázně a kašnu. Horní město bylo nadobro opuštěno po dobytí Turky roku 1715 a změnilo se na zříceniny.

Horní město

Čelní hradba dolního města

Dolní město bylo na jižní straně u moře a zaujímalo pravidelný obdélný tvar o delší straně 350 metrů, kdy západní a východní stranu tvořili hradby stoupající kolmo od pobřeží k patě skalních útesů. Celé pobřeží bylo také opevněno hradbou přímo u moře. Původně byla západní hradba zesílena několika čtverhrannými věžemi. Vstup byl zhruba v jižní třetině této zdi a cesta vedla původně patrně branskou věží. Na břehu moře stála zřejmě nárožní věž, nalogická jako se dochovala na jihovýchodě. Hradby podél moře zpevnilo pět nepříliš vysunutých bašt, přičemž v prostřední z nich byla brána k moři. Východní hradba měla kulisovou bránu směřující na východní konec poloostrova.

Dolní město

Podle mě dostupných informací byla v průběhu 17. století s rozvojem vojenství přestavěna nejohroženější západní strana. Původní branskou věž nahradila nižší mohutný čtverhranný vstupní objekt s postavením pro děla. Cesta se uvnitř ní lomila ve tvaru písmene S. Na severním konci hradby pod útesem horního města byla postavena čtverhranná bašta s možností postřelovat celou kurtinu u přístupovou cestu. V přízemí byl průchod. Její stavba je připisována Turkům. Jihozápadní nároží u moře zaujala další čtverhranná bašta se zaoblenými rohy. Osobně bych řekl, že tyto přestavby spadají spíše do 16. než do 17. století. Nárožní věž byla patrně poničena během benátských obléhání a Benátčané jí museli opravit. Východní hradba u paty skály také získala dělostřelecké opevnění.

Náměstí

Nedostatek místa zapříčinil, že domy dolního města jsou menší než v horním městě a díky absenci prostoru, prakticky bez nádvoří či zahrad. Maximálně na jednu mandloň jak psal jeden francouzský cestovatel na počátku 19. století. I zde byly veřejné cisterny. Centrem bylo náměstíčko s kostelem Krista Spasitele ze 6. století, přestavěného o 600 let později. V jeho sousedství stál palác biskupa. V celé Monemvasii se v době největší slávy kromě uvedených chrámů nacházelo dalších 16 kostelíků, dnes v různém stavu zachovalosti. U náměstí Turci postavili po polovině 16. století mešitu, ze které se roku 1690 stal kapucínský klášter, aby byla stavba v rozmezí let 1715-1821 opět Alláhovým svatostánkem, následně vězením, kavárnou a dnes muzeem. Z centra vedla cesta k bráně v hradbách na pobřeží, stejně jako do horního města.


Video
https://www.youtube.com/watch?v=XqgUC-jjPDo&t=8s


POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Kompoti, A.; Kazolias, A. ; Panagiotidis, V., V.; Zacharias,N.: 3D Laser Scanning and UAVs in cultural heritage: The case of Old Navarino castle in Pylos, Greece. Journal of Archaeological Science: Reports, Volume 52, December 2023.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html