PALBA.CZ

Dvě benátské pevnosti, o kterých dnes budu psát byly pro republiku obrovsky významné díky své poloze na půli cesty mezi městem a Levantou. Eufemisticky se o obou přístavech, vzdálených od sebe vzdušnou čarou 23 kilometrů, hovořilo jako o „Očích serenissimy“ a kdokoli se mezi lety 1209 a 1500 vydal do Řecka a dál, se zde prakticky musel zastavit
Methoni - Modon

36.814636, 21.704539

Příhodný polostrov byl pro svou vynikající polohu osídlen od nepaměti. V antice zde stálo město Pedasos a místo vzkvétalo i za Byzance. Byl zde důležitý přístav a sídlo biskupa zvaný již Methoni. Od počátku 12. století se na Modon začínají poočku dívat Benátky. Nějaká zásobovací stanice na cestě do Levanty by se jim celkem hodila, stejně jako by se jim velmi hodilo, aby zde nebyli žádní piráti. A když námořní lupiči vyplouvající z Modonu zajali benátské kupce, republika odpověděla silou. Roku 1125 byl přístav dobyt a pobořen. Zničení bylo velmi důkladné, protože význam města se až do pádu Konstantinopole roku 1204 nepodařilo obnovit.
Na podzim 1204, kdy byl Lev Sgouros obležen v Korintu a většina vojska pod Bonifácem z Montferratu pokračovala k jeho dalším pevnostem Argos a Nauplio donutila bouře přistát v Modonu lodě Geoffroie z Villehardouinu. Rozhodl se zde přezimovat a začal se angažovat v místní politice. Záhy se spojil s oddíly Huga de Champlitte a po krátkém a veleúspěšném tažení ovládli velkou část západního Peloponésu.

Frankové zatím opravili pevnost v Modonu, ale dlouho se zde neohřáli. Benátky měly Modon smluvně zajištěn při porcování Byzance. V roce 1206 vyplula z benátské laguny invazní flotila pod Premariniho velením. Tváří v tvář přesile se Villehardouinova posádka stáhla a opevnění v Modonu bylo opět pobořeno. Na jaře 1209 došlo k všeobecně výhodné smlouvě, kdy Geoffroi akceptoval Modon a Coron jako přímý majetek Benátek a ty mu na oplátku slíbily pomoc s dalším dobýváním Peloponésu a vůbec všeobecnou podporou.

Benátky město a přístav obnovily a Modon začal vzkvétat jako obchodní stanice a zcela zásadní zásobovací zastávka na cestě do Svaté země. Tento stav byl jen nakrátko narušen roku 1256 útoky knížete Viléma II., který chtěl oslabit pozice Benátek na Peloponésu v rámci války o Eubojské dědictví. Nehledě nato byl Modon bohatým městem, centrem obchodu s židovským hedvábím, sídlem biskupa podléhajícího arcidiecézi v Patrasu.

Dnešní stav města, v pozadí ostrov Sapienza

V blízkosti Modonu se také odehrál poslední velký střet janovsko- benátské rivality, nyní reagující na předcházející janovské obsazení Famagusty a jeho působení na Kypru vůbec. Janovské loďstvo, stejně jako celá republika toho času už pod francouzským vlivem, často útočilo na benátské obchodní trasy a to vedlo roku 1402 k aktivizaci benátské flotily k potření Janovanů. V dubnu 1403 vyplul janovský konvoj sedmnácti lodí na Famagustu. Flotile velel francouzský velitel Jan le Maingre řečený Boucicaut. Po vyložení zásob na Kypru se jako horlivý křižák (pirát?) rozhodl napadnout pobřeží Levanty. Vyplenil mimojiné Bejrút, ale většina kořisti zde pobrané pocházela z benátských skladů. V září se s levně získaným nákladem na jedenácti galérách a dvou transportních lodích vydal na zpáteční cestu.

Janovská flotila dorazila k Modonu 4. října, kde na ni už čekalo jedenáct benátských galér a dvě plachetní lodě, snad karaky? Jejich velitel Karlo Zeno v očekávání bitvy přesunul své lodě do zálivu, zatímco Janované zakotvili u ostrova Sapienza. Brzy ráno 7. října se Janované vydali na sever, ale Benátčané je začali pronásledovat. Následná bitva byla tvrdá, zejména mezi vlajkovými loděmi obou znepřátelených flotil. Bitvu rozhodla benátská karaka Pisana, která zajala tři janovské galéry, což vedlo Boucicauta k vyvázání se z boje a ústupu. Díky benátské i janovské administrativě máme i poměrně přesná čísla o výsledku boje. Janov přišel o tři lodě, 600 mrtvých a 300 zajatých, zatímco Benátčané měli 154 zraněných. Moc se mi nechce věřit, že mrtví nikde..

Boucicaut si na cestě zpět do Janova připsal lehce spravil chuť, když zajal velkou benátskou obchodní galéru a plachetnici. Po dlouhých jednáních bylo 22. března 1404 dosaženo dohody mezi Benátkami a Janovem, která stanovila na jedné straně náhradu benátských ztrát na Kypru a v Bejrútu a na druhé straně vrácení lodí a vězňů zajatých v Modonu. Kvůli Boucicautově neústupnosti nebyla tato dohoda nikdy ratifikována, ale ani nebyly obnoveny nepřátelské akce, protože Janov byl proti konfliktu s Benátkami. Nakonec byla otázka vyřešena Janovskou smlouvou 28. června 1406, jen několik měsíců před Boucicautovým vypuzením z Janova. Obě strany se dohodly na vzájemné kompenzaci a nejprve jmenovaly pět arbitrů, kteří měli stanovit dlužné částky. Vnitřní nestabilita Janova znamenala, že bitva u Modonu byla posledním vojenským střetem dvou téměř odvěkých rivalů, kde už ovšem hegemonie Benátek nebyla byť jen náznakem otřesena. O slovo se už ale hlásil další mocný nepřítel. V roce 1423 Benátky zakoupily pod dojmem vzrůstající turecké, ale i byzantské hrozby od achájského knížete šest hradů, které měly chránit Modon a Coron z pevniny.

Modon na dřevorytu Erharda Reuwiche z roku 1486

Přerušení dlouhého míru roku 1462, kdy Turci vyplenili předpolí Modonu, zatím neznamenalo větší ohrožení a během první války s Osmany zde byl relativní klid. Až v průběhu druhé turecko-benátské války před Modon v létě roku 1500 přitáhlo turecké vojsko o třiceti tisících mužích vedené sultánem Bajezidem II. s 500 děly. Výborně zásobená, silně opevněná pevnost s posádkou 7 000 mužů byla odhodlána se bránit co to půjde. Nepodařilo se ale porazit silnou tureckou flotilu a přes dvě stě tureckých lodí víceméně úspěšně blokovalo přísun zásob.

Vlastní obrana šla výborně až do večera 9. srpna. Kdy nedostatek obezřetnosti při vítání přijíždějících posil umožnil Turkům zmocnit se části málo střežených hradeb a následně celého města. V nastalém zmatku byla polovina města vypálena. Byli zabiti všichni muži starší 12 let, ženy a děti byly rozprodány do otroctví do všech koutů osmanské říše. Jen guvernér byl ušetřen a měl posloužit jako trumf při vyjednávání. Při prohlídce mohutného opevnění pak děkoval sultán Alláhovi, že díky náhodě město získal tak snadno a rychle. Každá ves na Peloponésu sem musela poslat část obyvatel na obnovení populace.

Modon na turecké kresbě z roku 1509

V roce 1531 johanité napadli přístav johanité. I přes zisk Malty od císaře Karla V., pokračovali rytíři ve snaze uchytit se v Řecku. Dva Řekové sloužící řádu ještě na Rhodu nyní byli v Modonu v tureckých službách a dohodli se s rytíři na plánu obsazení přístavu. Johanitská flotila vedená římským převorem Bernardem Salviatim připlula do blízkosti Modonu. Dvě lodě byly naloženy dřevem, které zamaskovalo ozbrojence, takové modonské trojské koně… Navíc další část vojáků byla převlečena za lodníky. Obě lodě vpluly do Modonu a zbytek flotily zůstával ukryt za ostrovem Sapienzou.

Dvě lodě i díky oběma Řekům zdárně přistály v cíli a posádky se daly do řeči se strážemi přístavních věží. Společně se opily (on ten zákaz alkoholu asi nebyla tak 100% dodržován) a pozdě v noci byli Turci zneškodněni. Vojáci se rychle vylodili a záhy obsadili město. Jen bývalý hrad benátského místodržícího se držel s částí posádky. Zbytek flotily nyní vyrazil k městu, ale byl velmi pomalý. Dříve než byla připravena děla ke střelbě na palác, objevily se zvěsti o silných tureckých oddílech, které se blíží. Johanité a vojáci jen vyplundrovali město a odvezli 1600 zajatců.

V Modonu po tureckou vládou následoval pozvolný úpadek. Až při útoku Benátek na Peloponés, byl v červnu 1686 přístav dobyt po několika dnech obléhání admirálem Francescem Morosinim. Turci si jej pak vzali zpět roku 1715, když posádka prchla bez boje. Následoval už jen další, ještě hlubší pád. Řečtí povstalci jej roku 1821 nedokázali dobýt a právě zde přistála roku 1825 vojska tureckého Ibrahima Paši, připravená povstání potlačit. Roku 1829 Modon obsadila fransouzské expediční oddíly generála Maisona. Za druhé světové války v blíže nespecifikované době a z neznámých důvodů.. došlo v Modonu k výbuchu, který poničil část hradeb na západě, ale současně velice rychle odhalil byzantské a dokonce antické základy některých zdí.

Plánek Modonu před barokní přestavbou

Plánek Modonu – návrh opevnění

Plánek Modonu po roce 1708

Plánek čela Modonu po zaměření roku 1856

Modon vznikl na příhodném, plochém poloostrově o rozměrech 600 x 200 metrů. Pod jeho jižním koncem byl ještě malý ostrov. Příroda vytvořila na východní straně poloostrova velmi dobré podmínky pro přístav, vylepšené ještě lidskou činností.

V severní části na nepříliš výrazném, přesto nejvyšším bodě celého poloostrova byl postaven hrad či citadela chránící vstup z pevniny a kryjící město. Hrad měl zhruba lichoběžný půdorys. Strany vybíhající k pevnině obklopoval příkop od moře k moři.

Dnešní vstup

Jak hrad původně vypadal díky pozdějším přestavbám nevíme. Snad jen půdorys zůstal zachován, stejně jako jižní a snad i části východní hradby. Severní průběh byl kompletně přestavěn, stejně jako západní strana. Nádvoří jádra tvoří značně nečitelná změť pozůstatků budov z nejrůznějších období. Nějaký palác velitele či rektora můžeme předpokládat snad zde. Jižní šest metrů vysoká hradba byla zpevněna čtyřmi čtverhrannými a jednou osmibokou tureckou věží. Jedna z věží obsahovala průjezd, výrazně upravený Turky po roce 1500.

Hradba jádra

Ochoz

V jihovýchodním nároží byla čtverhranná věž, další nárožní věže můžeme předpokládat, ale díky přestavbám to nelze potvrdit. Hradba na východě obsahovala dvě mohutnější čtverhranné věže. Průběh západní a severní hradby je snad vidět na plánech Modonu z konce 17. století. Hradba byla zhruba obloukovitá, nepravidelně lomená, přičemž na západě byla snad pětiboká věž (na jiném plánu je obdélná), v severozápadním nároží byla další obdélná věž a východně od ní další opět pětiboká nebo obdélná. Napojení severní a východní hradby je vedeno poněkud nesmyslně, resp. důvod takového průběhu hradby mi uniká.

Jádro obíhala parkánová hradba. Vstup do města z pevniny vedl ze severu po dřevěném mostě, který prošel kulisovou branou do parkánu před předpokládanou severovýchodní nárožní věží jádra. Cesta dál vedla jižním směrem kontrolovaná z hradby a věží jádra, aby vstoupila do města branou u jihovýchodní nárožní věže.

Pohled z dnešní druhé do třetí brány

Celý poloostrov byl zastavěn domy a sklady s pravidelnou dlážděnou uliční sítí. Západní část obtéká poměrně bouřlivé moře (na Řecko) s většími vlnami a útok z této strany se zdá být krajně obtížný. Hradby stály podél útesů zpevněné sedmi čtverhrannými věžemi, z nichž se dvě nedochovaly. V základech hradeb i věží byly nalezeny antické kameny.

Mořská brána

Na jihu byla postavena masivní Mořská brána, která spojovala město s jižním přístavem a věží na ostrůvku. Bránu tvořily dvě obdélné čtverhranné 16 m vysoké věže s průjezdem mezi nimi. Odtud vedla cesta k ostrůvku na kterém stálo opevnění s třemi fázemi výstavby. A právě zde bylo místo posledního odporu a největšího vraždění při pádu města roku 1500. Již Byzantinci zde postavili osmibokou, nejméně dvoupodlažní, věž s cisternou v přízemí. Odtud byly kontrolovány lodě vplouvající do přístavu. V roce 1387 bylo opevnění vylepšeno, věž obklopil osmiboký hradební okruh s nevýrazně vystupující branou. Před rokem 1500 byla hradba a ochozy upraveny pro využití střelných zbraní. Po roce 1500 Turci na starou věž nastavili výrazně subtilnější, dvojpodlažní také osmibokou nástavbu zakončenou kupolí. Tato věž později často sloužila jako vězení.

Věž

Okolo věže proplouvaly lodě do přístavu. Vlnolam se od ostrova s věží obloukovitě stáčel na sever. Tento vnitřní přístav byl později upraven tak, aby do něj mohla vplout ze severu vždy jen jedna loď. To ovšem nestačilo pro uspokojení potřeb desítek lodí, které se zde zastavovaly a severně od něj kotvily lodě v klidné zátoce.

Brána do přístavu

Východně od mořské brány stojí masivní dvouprostorová věž. Východní hradba byla zpevněna dalšími čtyřmi čtverhrannými věžemi, přičemž prostřední z nich byla branská a zajišťovala spojení s přístavem. V průběhu let byla hradba zvýšena, což dokazuje zazděné cimbuří, a prošla mnoha opravami v 17. století.

Rozvoj obléhací techniky, zejména palných zbraní a současně rostoucí turecké ohrožení donutil Modon v devadesátých letech 15. století masivně investovat do vylepšení opevnění. V té době bylo přestavěno jádro, které před původní severní a západní hradbu předsunulo nové opevnění. Severovýchodní roh zaujala masivní okrouhlá dělostřelecká bašta. Jak vypadalo severozápadní nároží nevíme. To je pro mě největší záhada. Byla zde analogická okrouhlá bašta, což by odpovídalo soudobým fortifikacím? Ovšem to by se z ní vůbec nic nezachovalo, tedy spíše ne. Zřejmě zde byla již v této době postavena víceboká bašta převyšují terén o 11 metrů a to včetně do příkopu vybíhajícího lichoběžného opevnění „Bembo“ s čtvrtokrouhlou baštou v severovýchodním nároží.

Pohled na sever

Odtud vedla nová hradba k patrně přestavěnému jihozápadnímu nároží do podoby lichoběžné bašty. Staré hradby jádra získaly nový široký ochoz pro snadné postavení děl. Nový ochoz získaly i hradby města. Ve městě se z této doby zachoval žulový sloup, který patrně nesl lva sv. Marka. Po získání města Turky byly do města vestavěno několik lázní – hamámů - a mešit.

Kolem roku 1700 začíná další přestavba hradu, opět podle nejmodernějších pevnostních měřítek. Příkop byl rozšířen, brána v parkánu získala nové zdobné prvky. Byla zvýšena hradba parkánu, vznikla druhá brána pod jižní obdélnou věží jádra. Severní hradba byla zesílena a získala dělové střílny, stejně jako nepravidelná bašta, opevnění „Bembo“ a jihozápadní lichoběžná bašta. K „Bembu“ byla z východní strany přistavěna výrazně nižší jakoby druhá polovina bastionu. Mezi tímto severním bastionem a výrazně větším bastionem „Loredano“ vybudovaným stejnojmenným generálem na východění straně vznikla dlouhá luneta. Menší bastion byl postaven i na západě a chránil přístup po pláži. V severním předpolí byla vybudována další opevnění bastionové školy včetně hornverku.

Západní bastion a předpolí

Poblíž brány do města byla postavena patrně v průběhu 18. století dlouhá budova přiléhající k hradbám. Snad měla uspokojit nároky místního bega poté, co jádro z nejrůznějších důvodů nevyhovovalo. Každopádně byl zde ubytován jak Ibrahím Paša roku 1825, tak o čtyři roky později generál Maison. V roce 1829 Francouzi postavili kamenný most o 14 obloucích, který nahradil starší dřevěný a postavili uvnitř města i kostel sv. Sotiry.

Video
https://www.youtube.com/watch?v=kppmNv3HY-4&t=3s

Koroni - Coron

36.794580, 21.962482

Na základech antické akropole města Aisini obklopeného mořem postavili Byzantinci na přelomu 6. a 7. století pevnost. Coron nebyl tak exponován jako Modon a vyhnul se napadení Benátkami ve 12. století. V roce 1204 bylo město Geoffroiem z Villehardouinu po jednodenním obléhání, či spíše útoku obsazeno. Vilém z Champlitte jej za nesporně velmi významný podíl na dobytí Peloponésu udělil Geoffroiovi. Benátky se jej ovšem nemínily vzdát a roku 1206 sem vyslaly flotilu. Před benátským útokem franské posádky prchly. Villehardouin pak získal v náhradu za ztracený Coron Kalamatu.

Benátky se zde pevně uchytili, což si s knížetem potvrdili roku 1209. Coron pak sloužil jako další obchodní stanice, ale byl poněkud ve stínu o něco lépe položeného Modonu. Během druhé války s Turky se v létě roku 1500 město pečlivě připravovalo na obranu. Po pádu Modonu sem směřovala pomocná benátská flotila, ale byla rozprášena silnou bouří. Po tomto zásahu shůry, po zprávách o pádu Modonu a po oznámení mírných podmínek v případě kapitulace obyvatelstvo přesvědčilo velitele posádky a Coron byl donucen se vzdát.

Veduta obléhání Coronu roku 1685

V roce 1532 císař Karel V. pověřil janovského admirála Andreu Doriu diverzním útokem na Koron k odvrácení jejich pozornosti od Uher. Akce byla úspěšná a do města byla umístěna silná španělská posádka. Ovšem bylo poměrně jasné, že proti přesile se zde křesťané neudrží. Karel se je snažil přístav předat Benátkám nebo johanitům. Benátky ovšem odmítly Coron převzít a císař věděl, že bez nich se město neudrží a stejně tak, že Benátky zde nesnesou jinou moc. Na jaře 1533 sultán Sulejmán nařídil Koron dobýt, ovšem 60 jeho lodí vyslaných k blokování přístavu bylo poraženo Doriovým loďstvem. Armáda ale začala město obléhat z pevniny a nemocemi oslabená posádka se nakonec 1. dubna 1534 vzdala za s podmínkou zachování života. Následně proběhla evakuace místních obyvatel, většinou Albánců. Řada z nich zemřela cestou na Sicílii, další byli po přistání v Messině napadeni davem v domnění, že se jedná o Turky. Císař jim pak v Neapoli vymezil roční rentu a daňové výjimky, za což pro něj bojovali jako stradioti. Další se usídlili v Kalábrii a na Sicílii.

V roce 1685 byl Koron v rámci šesté války obléhán a dobyt Benátčany pod admirálem Morosinim, ovšem turecký protiútok roku 1715 křesťanskou posádku vyhnal. Město upadalo a bylo poškozeno bějem během povstání roku 1770. Povstalci jej roku 1821 nedokázali dobýt a z rukou Turků bylo vyrváno až po bitvě u Navarina díky francouzskému generálovi Nicolasi, Josefovi Maisonovi roku 1828.

Plán z roku 1700

Opevněné město zaujalo nejvyšší místo poloostrova vybíhajícího do moře směrem na východ. Opevnění bylo zhruba trojúhelné a kopírovalo skalnaté podloží spadající do moře. Směrem více na východ byl výrazně níže položený poloostrov zvaný Livadia bez známek středověké zástavby a prakticky neobydlený i dnes. Na západě, v nejvyšším bodě poloostrova stál původní byzantský hrad opět zhruba trojúhelného půdorysu. Dochoval se výrazně lépe než v Modonu. Jihovýchodní hradbu nad příkrým srázem bránily tři obdélné věže vysunuté z linie hradeb. Podobu nejzápadnějšího nároží neznáme díky pozdějším přestavbám. Bylo to ovšem díky skalnatému útvaru nejvyšší místo hradu. Očekával bych zde nějakou čtverhrannou věž, která by kryla jádro. Před skalkou stála volně v nádvoří osmiboká věž. Osobně bych jí spíše řadil do byzantského období, ale v literatuře se uvádí její turecký původ. Případně mohla být byzantská a Turky upravená, jako se to stalo v Modonu. Severní hradba, pod kterou vedla přístupová cesta byla zpevněna dvěma čtverhrannými věžemi. Směrem od města bylo jádro odděleno zalomenou hradbou před níž byl příkop. Hradba byla ve svém středu zesílena hranolovou věží. Další hranolová branská věž byla v nároží zalomení hradby.

Pohled z nádvoří – vpředu zbytky osmiboké věže, za ní obdélná bašta

Městská hradba na jihu kopírovala útesy a k posílení její obrany zde stála jen jedna drobnější věž. Odtud se tedy útok příliš nečekal. Na západě byly tři opět drobnější věže z nichž prostřední chránila branku ve svém sousedství, odkud bylo možné sestoupit na východní poloostrov. Severní hradba obsahuje v blízkosti jádra rozměrnou obdélnou baštu, ze které bylo možno postřelovat přístupovou cestu. Uprostřed této strany stála masivní obdélná hlavní brána s vysokým průjezdem.

Brána

Z vnitřní zástavby se prakticky nic nedochovalo. Změť zdí, pozůstatky cisteren a za větší zmínku stojí zbytky byzantského biskupského kostela Boží Moudrosti ze sedmého století, přestavovaného ve století dvanáctém a hřbitovní kostel Agios Charalambos, dříve mešita a úplně původně katolický svatostánek sv. Rocha (st.Rocco). Další osídlení a přístav s molem byl na severozápadě od města.



Modernizace opevnění na konci 15. století přinesla Coronu nové obranné stavby. V jádře bylo přestavěno nejohroženější západní nároží. Podle ne zcela přesné veduty z konce 17. století, zde stála okrouhlá bašta. Dnes po ní není ani památky a musela by tedy být zničena nebo alespoň silně poničena během obléhání roku 1685. Severovýchodní nároží získalo mohutnou podkovovitou dělostřeleckou baštu vystupující z hradeb na severu. Tato bašta byla založena u paty útesu a svou výškou dosáhla až ke koruně hradeb. Na její východní konec navazovala nepravidelně okrouhlá bašta kontrolující Livadiu. Směrem na jih byla hradba zpevněna a zdivo obestavělo útesy tak, že zeď s kordonovou římsou působí, jako by vyrůstala přímo z moře. Uprostřed východní strany byla k ochraně přístupu na východní poloostrov postavena okrouhlá bašta, spojená se starou hradbou novým opevněním. Tato bašta sloužila jako sklad střelného prachu. Další podkovovitá bašta stála na jižním konci východní hradby.

Západní nároží

Turci po obsazení města Coron vylepšili po svém. Samozřejmostí byla přestavba kostelů na mešity a novostavby hamámů. Na jihu východní strany byla před starou hradbou postavena parkánová zeď. V severní třetině východní strany se k hradbám přibližuje mořská zátoka, kterou Morosini využil k ostřelování hradeb. To mělo za následek zřícení části hradby a nepřímo posloužilo jako důvod kapitulace. Mohutná destrukce nebyla Benátčany opravena. Ovšem patrně bylo zesíleno západní nároží kde na místě již zmíněné hypotetické okrouhlé věže na skále před osmibokou věží vznikla vyšší obdélná bašta chránící nádvoří před ostřelováním ze západu. V nižší poloze byl před tuto budovu přiložen lehce obdélný bastion. Současně byla upravena i obdélná bašta na západě jádra.

Severní část východní hradby

Kromě rozebírání kamene ze zchátralých budov místními, poslední důležitý negativní zásah pro stav opevnění proběhl roku 1944, kdy opět bůhvíproč Němci vyhodili do povětří okrouhlou baštu uprostřed východní strany.

Dodnes zde je několik obývaných domů, ale především sady a hřbitov s kostelem. Jádro dnes zaujímá klášter Sv. Jana Křitele (Timios Prodromos). Tento ženský klášter byl založen v roce 1918 mnichem Theodoulosem, který zde pak dožil jako asketa…


Video
https://www.youtube.com/watch?v=LtwJvURJcwM&t=4s





POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html

Opět pěkně zpracované téma. Zaujala mě informace, že poslední větší bitva mezi Benátkami a Janovem proběhla už v r. 1403. Myslel jsem si, že to bylo až mnohem později, protože jejich rivalita byla opravdu dlouhodobá, takže bych čekal, že jim Janované budou škodit i po dobytí Konstantinopole Turky.

nevěděl jsem to a vlastně mě to taky překvapilo

ono škodit a válčit je rozdíl rozhodně se neměli v lásce, ale ten nástup Turků na východě a na Balkáně směřoval hlavně benátské vojenské zdroje jinam

a možná hlavně ! Janov byl prakticky od konce 14. století coby námořní republika v úpadku. Nebyl úplně samostatný, podléhal tu Francii, Milánu, nakonec Španělsku a místní se zaměřovali zejména na bankovnictví.

Ale i tak mě to překvapilo, protože Janované měli ještě v 15. století kolonie v oblasti Černého moře, takže jsem čekal, že v rámci soupeření s Benátčany docházelo i k námořním bitvám.