PALBA.CZ

První zahraniční mise ADAMASTOR zavedla do Maroka, ale protože jedním z jeho úkolů byla reprezentace portugalského válečného námořnictva v zahraničí, vydal se už 26. října 1898 na řekněme propagační plavbu do Jižní Ameriky. Zde se v Rio de Janeiru nejprve zúčastnil slavnostní inaugurace brazilského prezidenta Manoela Ferraze de Campos Salese, načež navštívil i Montevideo a Buenos Aires, aby následně opět překonal Atlantik a v plné kráse se předvedl i obyvatelům Portugalské západní Afriky, Portugalské Guinee a Kapverdských ostrovů. Po návratu do metropole vyplul na podzim následujícího roku na první koloniální misi, jež jej přivedla na Indický oceán, a poté až na Dálný východ a skončila návratem do evropských vod v červnu 1901.

Tak jako ostatní malé křižníky i ADAMASTOR střídavě pobýval v zámoří, kde se věnoval běžné koloniální službě, a v Portugalsku, kde probíhala údržba. Tuto rutinu narušili pouze příležitostné zásahy proti pirátům, ale jinak si posádka užívala klidnou službu skoupou na dramatické události. Jako ilustrační příklad může posloužit jeho činnost mezi lety 1903 až 1905, kdy nejprve pobýval v Portugalské východní Africe, a poté se přesunul do Macaa a Šanghaje, či následující mise kdy kromě Portugalské východní a západní Afriky navštívil i Timor.

Křižník Adamastor při návštěvě Rio de Janeira

Na konci první dekády 20. století však nastala ve vnímání primární úlohy válečného námořnictva podstatná změna. Jak se koloniální jednotky při upevňování portugalského panství nad africkým vnitrozemím vzdalovaly od pobřeží, klesala potřeba udržovat ve zdejších přístavech stálou přítomnost válečných lodí, přičemž na významu naopak nabývaly důvody soustředit jádro floty v metropoli, neboť panovaly obavy, že se Madrid pokusí ztráty kolonií po americko-španělské válce kompenzovat na portugalský úkor.

Za této situace bylo logické požadovat nejenom posílení, ale i reformu zdejší floty, pročež tehdejší námořní ministr Aires de Ornelas v r. 1907 předložil parlamentu návrh na reorganizaci válečného loďstva vycházející z učení pohrobků francouzské Mladé školy. Portugalské loďstvo by se dle jeho koncepce dělilo na metropolitní a koloniální složku. V domácích vodách mělo operovat jeho jádro složené z pobřežního obrněnce VASCO DA GAMA, křižníků DOM CARLOS I, a RAINHA DONA AMÉLIA podporovaných dvěma novými torpédoborci, šesti torpédovkami a dvojicí ponorek, kdežto v koloniích by působily křižníky ADAMASTOR, SÃO GABRIEL a SÃO RAFAEL plus dělové čluny.

Kromě oněch výše zmíněných ponorek, torpédoborců a torpédovek de Ornelas plánoval i stavbu šesti lehkých křižníků o výtlaku 2800 tun, což celkem představovalo 16 nových jednotek o souhrnném výtlaku 18 700 tun, a zároveň požadoval prostředky na lepší zabezpečení Lisabonu a zvelebení tamějšího technického zázemí. Podle jeho představ mělo portugalské námořnictvo hájit strategicky důležitý trojúhelník Lisabon, Azory a Kapverdské ostrovy, přičemž díky obnovení Windsorské smlouvy spoléhal na pomoc Velké Británie, takže nenaléhal na stavbu těžkých jednotek, na které ve státní pokladně beztak chyběly peníze.

Lisabonský námořní arsenál po rekonstrukci provedené na konci 19. století

Proto bylo v r. 1907 zřízeno uskupení složené z obrněnce VASCO DA GAMA a křižníků DOM CARLOS I, SÃO RAFAEL a torpédoborce TEJO, ale vzhledem ke skutečnosti, že Španělsko téhož roku uvolnilo prostředky na ambiciózní námořní program (poznámka č. 11), jevilo se mnoha Portugalcům nezbytné připravit jeho místní obdobu. I zde po britském vzoru v r. 1901 vznikl tzv. Námořní spolek (o pět let později již měl 6000 členů) vyznávající motto „Budoucnost Portugalska leží na moři“ a propagující rozvoj nejenom válečného loďstva, ale i rybolovu a obchodní flotily. Ve spolku se angažovali mladí námořní důstojníci vycházející především z tehdy populárních tezí Alfreda Mahana, jejichž většinové stanovisko zveřejnil 2. června 1908 Alvaro Nunes Ribeiro.

Ten označil za nejpravděpodobnějšího nepřítele Španělsko, přičemž doporučil stavbu tří bitevních lodí o výtlaku 15 000 tun, pěti křižníků o výtlaku 2800 tun, devíti torpédoborců a množství torpédovek a dělových člunů o celkovém počtu 53 válečných lodí a úhrnném výtlaku 70 850 (!) tun. I on viděl jako prioritu zabezpečení prostoru mezi metropolí, Azorami a Kapverdami, ale na rozdíl od de Ornelase jej v souladu s Mahanovým učením hodlal zajistit vybojováním námořní nadvlády, přičemž ovšem nebral ani nejmenší zřetel na ekonomickou realitu.

Část posádky Adamastoru

Tou dobou už se totiž portugalská monarchie zmítala ve smrtelných křečích, a třebaže velení námořnictva bylo vnímáno jako loajální k dynastii Braganza, mezi mužstvem zapustily republikánské myšlenky hluboké kořeny. To v r. 1906 vedlo k velké vzpouře v Lisabonu, která však měla své příčiny i v nespokojenosti námořníků s tvrdými podmínkami služby a údajně byla inspirována slavnou rebélií na ruském obrněnci POTĚMKIN. Vzpoura vypukla 8. dubna 1906 na křižníku DOM CARLOS I, a trvala dva dny, načež se 13. dubna na podporu zadržených kamarádů vzbouřila i posádka obrněnce VASCO DA GAMA, a nespokojenost hlasitě projevili také námořnici na dalších lodích včetně ADAMASTORU.

Za těchto podmínek není divu, že Ribeirovy návrhy zůstaly pouze na papíře, protože vláda měla úplně jiné starosti. Jak republikánské hnutí nabývalo na síle, stupňovaly se i represe vládního aparátu, načež v reakci na králův podpis dekretu umožňujícímu deportaci osob zapletených do protivládních aktivit, dvojice anarchistů 1. února 1908 zavraždila nejenom Karla I., ale i jeho dědice a bratra. Na krále byl sice korunován Karlův mladší syn Manuel, ale dalo se tušit, že jeho vláda nebude mít dlouhého trvání, neboť ještě téhož roku republikáni suverénně vyhráli parlamentní volby.

Ke svržení monarchie došlo na podzim 1910 a ADAMASTOR v něm sehrál roli portugalské AVRORY, neboť jeho posádka 4. října zatkla část důstojníků věrných králi Manuelovi II., načež vztyčila republikánskou vlajku a pod velením nadporučíka José Mendése Cabecadase se v doprovodu SÃO GABRIELA vydala proti proudu řeky Tejo a v Lisabonu vypálila tři výstřely na královský palác Necessiadades. To byl signál k zahájení povstání, které za cenu přibližně 70 mrtvých (12) a několika stovek zraněných svrhlo královský režim a nastolilo vytouženou republiku. Kýženou stabilitu však státní převrat Portugalsku nepřinesl, jelikož nyní se namísto republikánů bouřili monarchisté nacházející podporu v sousedním Španělsku.

Adamastor během republikánské revoluce ostřeluje královský palác

Revoluční nadšení s sebou přineslo i odstranění všech královských symbolů včetně jmén válečných lodí, takže se z křižníku DOM CARLOS I. stal ALMIRANTE REIS, zatímco jeho bývalá „choť“ RAINHA DONA AMÉLIA nyní slula REPUBLICA, i když politicky nezávadná jména jako ADAMASTOR přečkala i změnu režimu. Po těchto pohnutých událostech se ADAMASTOR ještě v říjnu 1910 vydal na další dálkovou misi po brazilských, uruguayských a argentinských přístavech, aby pomohl novému režimu získat mezinárodní uznání, načež se vrátil k běžné služební rutině, kdy pobýval střídavě v domácích vodách a v koloniích.

Po republikánském převratu byly během jednoho roku poslány do výslužby desítky monarchisticky smýšlejících důstojníků nejrůznějších hodností, a vzhledem k tomu že zdejší námořnictvo v následujících letech postihla série nehod, je otázkou zda v důsledku těchto čistek nedošlo k citelnému snížení kvality důstojnického sboru. Přísně vzato k první nehodě došlo ještě za monarchie, když torpédoborec TEJO 25. srpna 1910 u Berlengaských ostrovů uvízl na mělčině, přičemž ztratil celé předolodí, ale přesto se vážně poškozenou loď podařilo zachránit a po rozsáhlé přestavbě v Lisabonském arzenálu se vrátila zpět do služby.

Ztroskotaný křižník Republica

Následně 21. října 1911 při pátrání po protivládních vzbouřencích narazil poblíž ústí řeky Ave na skalisko SÃO RAFAEL, a protože došlo k rozsáhlému poškození trupu, loď nebylo možné zachránit a jeden člen posádky při nehodě zemřel. Vyšetřovaní odpovědnosti za katastrofu se vleklo nekonečných sedm let, ale nakonec byli velitel i jeho důstojníci vojenským soudem osvobození. Ani ne o rok později - 8. července 1912 -, uvízl na mělčině u Esposende portugalský nejcennější křižník ALMIRANTE REIS, jenž se však s pomoci dělového člunu LIMPOPO při nejbližším přílivu uvolnil, takže tento příběh měl šťastný konec. To se však nedá konstatovat o události, jež se odehrála ráno 6. srpna 1915 u městečka Peniche. Tehdy ztroskotal křižník REPUBLICA, a byť mu ještě téhož dne na pomoc přispěchaly remorkér BÉRRIO a záchranná loď VALKYRIAN, náhlá bouře poškodila trup křižníku natolik, že musel být o dva týdny později oficiálně vyřazen ze stavu válečného námořnictva.

Zatímco ke všem výše zmíněným nehodám došlo v domácích vodách, posádka ADAMASTORU svedla boj o záchranu lodě daleko od domova. V r. 1912 se totiž pod velením fregatního kapitána Aníbala de Sousa Diase vydal na další koloniální misi na Dálný východ, kde jej nejprve přivítali obyvatelé Macaa a následně zavítal do několika čínských přístavů včetně Šanghaje, Nankingu a Kantonu, načež dostal rozkaz k návratu do vlasti. Sotva křižník opustil Macao narazil 11. května 1913 v Jihočínském moři na podmořské skalisko, načež došlo k zaplavení značné části podpalubí včetně strojovny. Naštěstí ADAMASTOR v r. 1910 dostal radiotelegrafický aparát, takže mohl odeslat žádost o pomoc, tudíž k jeho záchraně z Macaa vyplul dělový člun PÁTRIA a z Hongkongu britský torpédoborec OTTER s remorkérem ATLAS.

Zpráva o ztroskotání Adamastoru v tehdejších tisku i s podobiznou jeho velitele

PÁTRIA poté převzal posádku a většinu munice, načež se záchranné práce rozeběhly naplno, a protože se trhlinu podařilo provizorně utěsnit, jakmile byla zprovozněna lodní čerpadla, křižník se za hlasitého jásotu podařilo uvolnit a dopravit do Hongkongu. Zpráva o ztroskotání křižníku postaveného z výtěžku národní sbírky, jenž se navíc proslavil během republikánského převratu, vzbudila značnou pozornost portugalské veřejnosti, která se zajímala o jeho další osud. Snad i proto byla promptně uvolněna částka 18 000 liber na pokrytí nákladů na záchranu a následnou opravu, která byla provedena v hongkongských docích.

Současně byl fregatní kapitán João do Canto e Castro jmenován novým velitelem křižníků, načež v Lisabonu nasedl na vlak a po Transsibiřské magistrále se dostal do Číny, kde převzal velení opraveného ADAMASTORU, a v říjnu 1913 jej v pořádku dopravil do vlasti. K vyšetření nehody byl jmenován válečný tribunál, jemuž předsedal námořní kapitán Alves Loureiro, jenž po poskytnutí náležitého vysvětlení, zprostil jeho tehdejšího velitele viny.

Díky usilovné práci posádek několika lodí a notné dávky štěstí tedy portugalské válečné námořnictvo neutrpělo další bolestivou ztrátu, což bylo o to důležitější, že jeho modernizace uvízla na mrtvém bodě. Pravda, Námořní spolek pokračoval v činnosti i po vyhlášení republiky, přičemž v lednu 1911 došlo k ustanovení tzv. Velké komise pro organizaci námořnictva, mezi jejímiž 46 členy nechyběl ani nadporučík Fernando Augusto Pereira da Silva, který na podzim 1911 představil další námořní program. I on za hlavního protivníka označoval Španělsko, a za primární úkol portugalské floty považoval zajištění svobody plavby v Atlantiku, přičemž její jádro mělo operovat v prostoru mezi Lisabonem a přístavem Horta na Azorách.


Fernando Augusto Pereira da Silva

Da Silvův námořní plán požadoval stavbu 3 bitevních lodí o výtlaku 22 500 tun, stejného počtu lehkých křižníků o výtlaku 4500 tun, 12 (?) torpédoborců a 6 ponorek, což znamená, že byl dobře vyvážený, a v případě jeho realizace by Portugalsku zajistil nejenom námořní převahu nad větším sousedem, ale učinil by z jeho doposud přehlíženého válečného loďstva významného hráče v oblasti celého středního Atlantiku. Jenomže i mnohem lidnatější Španělsko mělo s financováním svých námořních ambicí problémy, takže představa, že malé Portugalsko, jehož celkové zadlužení v době pádu monarchie činilo téměř 700 000 contos (700 milionů reálů), během několika málo let uvolní na realizaci tohoto záměru na místní poměry astronomické prostředky (v přepočtu 8 800 000 liber), byla i v době vrcholících námořních závodů ve zbrojení absurdní sama o sobě.

Z dnešního pohledu úsměvné jsou i představy, jaké by ony vysněné bitevní lodě měly mít technické parametry, jelikož původně se jednalo o variaci na brazilské bitevní lodě třídy MINAIS GERAIS, načež se Portugalci vzhlédli v britské třídě ORION a nakonec se nemínili spokojit s ničím menším než s vlastní verzí superdrednoughtů třídy QUEEN ELIZABETH! Da Silvův program sice správně pojmenoval bezpečnostní priority, ale nenabízel finančně schůdné řešení, takže jej můžeme považovat spíše za ukázku dobové fascinace mohutnými dreadnougthy, než reálný plán kterak modernizovat zdejší flotu.

A přitom na Trojdohodu nyní volně napojené Španělsko vskutku pro Lisabon představovalo reálnou hrozbu právě v době kdy Velká Británie po vzájemné dohodě s Francií stáhla většinu válečných lodí z oblasti Středozemního moře do domácích vod, aby se připravila na očekávanou konfrontaci s rychle sílícím německým loďstvem. Navíc si Portugalsko prostřednictvím britských a německých bank vzalo další půjčku, za kterou opět ručilo výnosy ze svých zámořských území, přičemž se otázka případného rozdělení jeho kolonií mezi tyto mocnosti stala nepříjemně reálnou. Tajná dohoda uzavřené v r. 1913 mezi Londýnem a Berlínem totiž obsahovala klauzuli, že pokud Německo uzná britské zájmy v oblasti Perského zálivu, Albion mu jako kompenzaci odsouhlasí zábor celé Portugalské západní Afriky a navrch i části Portugalské východní Afriky. Definitivní verze se měla dojednat v létě 1914, kdy už měly obě mocnosti úplně jiné starosti, takže k realizaci tohoto z pohledu Lisabonu katastrofálního scénáře nakonec díky shodě okolností nedošlo.

Adamastor na řece Jang-c’-ťiang v r. 1913

Portugalské válečné námořnictvo tedy těsně před vypuknutím první světové války muselo počítat nejenom s ohrožením mateřské země ze strany Španělska, ale zároveň se chystat i na obranu afrických kolonií, přičemž ani na jednu z těchto výzev nebylo absolutně připravené. Za této situace byl přijat pro změnu možná až příliš skromný námořní program, v jehož intencích měly být nákladem 5830 contos postaveny dva lehké křižníky (13), šest torpédoborců a tři ponorky, ale i ten se kvůli vypuknutí první světové války podařilo naplnit pouze částečně.

Zdejší flotu totiž v období let 1905-1915 posílily pouze dva torpédoborce třídy DOURO, čtyři dělové čluny tříd LURIO a BEIRA, plus ponorka ESPADARTE a minonoska VULCANO. Za této nepříznivé mezinárodní konstelace se místo rozvíjení dalších variant námořního plánu z r. 1911 jevilo mnohem výhodnější skromné finanční prostředky investovat do urychlené stavby několika lehkých křižníků a moderních torpédoborců a ponorek vhodných k obraně metropole, zatímco kolonie by kryly dělové čluny a starší křižníky jako kupř. ADAMASTOR. K ničemu podobnému však nedošlo, takže za jediné pozitivum lze považovat skutečnost, že v r. 1912 bylo konečně ustanoveno koloniální námořnictvo, jehož provoz byl hrazen z rozpočtu nově zřízeného ministerstva pro kolonie.

Mezitím se ADAMASTOR v říjnu 1913 vydal na svoji poslední předválečnou zahraniční plavbu, jenž jej opět zavála do Brazílie kde se v Santosu a Rio de Janeiru zúčastnil zdejších slavností, načež se ještě před koncem téhož roku vrátil do vlasti, kde pobýval až do vypuknutí první světové války. Třebaže Windsorská smlouva zavazovala její signatáře k vzájemné pomoci pouze v případě napadení třetí stranou, Portugalci po vyhlášení války Německu ze strany Velké Británie, zvažovali možnosti kterak svého dlouholetého spojence podpořit.


Adamastor v Angole

Po konzultaci s Londýnem se proto Lisabon rozhodl nevyhlašovat neutralitu, což britskému válečnému námořnictvu umožnilo v následujících letech využívat Azorské ostrovy, Madeiru a Kapverdy jako operační základny, přičemž Portugalsko Albionu prodalo na 20 000 zbraní. Na druhou stranu se početné portugalské přístavy staly útočištěm pro mnoho německých a rakousko-uherských obchodních lodí, jejichž posádky se zde raději nechaly internovat, než by riskovaly pokus o průnik do domovských přístavů.

Zdejší vláda vedená premiérem Bernardinem Machadou tedy od počátku sympatizovala s mocnostmi Dohody, a jejími špatně skrývaným postranním úmysly bylo využít zaneprázdnění Německa bojem na evropských frontách k rozšíření vlastních kolonií. Proto už 9. září 1914 odplul křižník SÃO GABRIEL na Kapverdské ostrovy chránit tamější telegrafní stanici, zatímco o pouhé dva dny později prezident republiky Manuel de Arriaga z paluby ADAMASTORU potěšeně sledoval, kterak portugalské břehy opouští parníky MOCAMBIQUE a DURHAM CASTLE přepravujících 3064 vojáků určených pro nasazení v koloniích sousedících s německými državami. Konvoj doprovázely křižník ALMIRANTE REIS a dělové čluny IBO a BEIRA, přičemž první část expedičního sboru se 1. října vylodila v dnešní Angole, zatímco zbytek se o měsíc později debarkoval v Mosambiku.

První ozbrojená konfrontace na území Portugalské západní Afriky na sebe nenechala dlouho čekat. Podle německé verze (14) Portugalci vylákali malý německý oddíl na přátelskou návštěvu do pevnosti Naulilam kde se jej pokusili zadržet, načež byli o útěk se pokoušející Němci 17. října zmasakrováni portugalskými vojáky. Tento incident rozlítil koloniální správu Německé jihozápadní Afriky natolik, že vyčlenila 600 vojáků vedených majorem Frankem k trestné expedici. Ta ještě před koncem roku 1914 několikrát rozprášila portugalské jednotky a dobyla Naulilu, načež došlo k domorodému povstání, takže Portugalci dočasně ztratili kontrolu nad jižní částí kolonie.

Křižník Adamastor v lisabonském doku

Pád Naulily zvedl u portugalské veřejnosti vlnu protiněmeckých nálad, ale Lisabon se prozatím spokojil s vysláním dalších jednotek (včetně námořního praporu) do této exponované oblasti, ale válka Berlínu vyhlášena nebyla. V reakci na situaci v Evropě však byly u domácího dodavatele objednány další dělové čluny třídy BEIRA, a v Itálii pro Portugalce založili tři ponorky třídy FOCA. Zajímavý je příběh torpédoborce LIZ, který si původně v Itálii objednala Čína, ale loděnice jej později pro neplnění smluvních podmínek nabídla k prodeji, načež jej 20. prosince 1914 získali Portugalci.

I když jejich námořnictvo mělo jednotek této kategorie kritický nedostatek, byl LIZ 23. května 1915 odprodán Velké Británii, kde sloužil pod jménem ARNO. Jediná okamžitá hodnotnější posila byla tedy předána tradičnímu spojenci, což znamenalo, že Portugalci si museli vystačit se stávající jednotkami, jejichž celkový výtlak činil na počátku Velké války asi 25 000 tun a personál válečného námořnictva čítal přibližně 300 důstojníků a 3700 poddůstojníků a mužů.

V portugalské společnosti se vytvořily dvě politické frakce, přičemž zastánci intervence na straně Dohody argumentovali dlouholetým spojenectvím s Velkou Británii, jehož naplnění by upevnilo postavení mladé republiky na mezinárodní scéně, načež by předpokládaná účast na mírové konferenci na vítězné straně zemi zajistila africké kolonie ohrožené expandujícím Německem. Početně slabší přivrženci neintervence připomínali pokořující britské ultimátum z r. 1890, a namítali, že Portugalsko není na účast ve větším konfliktu ekonomicky ani vojensky připraveno.

K moci se koncem r. 1914 dostal kabinet vedený generálem Pimentu de Castrem, který obratem rozpustil parlament a vládl jako diktátor. Jeho vláda se k účasti ve válce na straně Dohody stavěla mnohem zdrženlivěji než předchozí kabinet, ale i nyní pokračovalo posilování obranyschopností afrických kolonií, tudíž 3. února 1915 opustily Lisabon parníky PORTUGAL, AMBACA a BRITTANIA, které pod dohledem ADAMASTORU dopravily do Portugalské západní Afriky další vojáky.

Ústí řeky Rovuma se zakreslenou pozicí Adamastoru během bojů v květnu 1916

Jenomže vůči de Castrovu stylu vládnutí i zvolenému politickému kursu se rychle zformovala silná opozice a dne 14. května došlo k vojenskému převratu, když příslušníci armádních jednotek za vydatné pomoci námořnictva svrhli jeho režim, přičemž zahynulo 102 osob a dalších 250 utrpělo zranění. Během převratu sehrál důležitou roli obrněnec VASCO DA GAMA, jenž se proti proudu řeky Tejo přesunul do Lisabonu, načež z lodních děl bombardoval portugalské hlavní město, jehož obrana byla paradoxně jeho hlavním úkolem.

Následně na svoji funkci rezignoval i první portugalský prezident de Arrianga a nová vláda se nijak netajila záměrem vstoupit ve vhodný okamžik do války na straně Dohody. K tomu však vedla ještě poměrně dlouhá cesta, ale už následující krok měl námořnictvo připravit na očekávaný vstup do války. Proto bylo zřízeno uskupení válečných lodí nazvané Námořní divize pro obranu a výcvik, kterému velel fregatní kapitán Jaime Leote de Rego. Ten si jako vlajkovou loď vybral obrněnec VASCO DA GAMA a kromě této jednotky disponoval i křižníky ALMIRANTE REIS a ADAMASTOR doplněných torpédoborci GUADIANA a DOURU, torpédovkami č. 1 a č. 2, plus ponorkou ESPADARTE a parníkem LIDADOR. Úkolem Námořní divize bylo v případě vyhlášení války zajistit doprovod vojenských transportů na evropské a africké válčiště, stejně jako obrana portugalských přístavů a ochrana civilních plavidel.

Očekávaný vstup do války kladl zvýšené nároky i na obchodní loďstvo. To na sklonku r. 1915 čítalo pouze 471 lodí o souhrnné tonáži 91 859 BRT, z nichž většina nebyla větší než 1000 BRT, přičemž roční stavební kapacita zdejších loděnic činila pouhých 4600 BRT. Za této situace se předmětem portugalského zájmu staly civilní lodě internované ve zdejších přístavech (15). Celkem se jednalo o 70 německých a 2 rakousko-uherské lodě (v úhrnu asi 240 000 BRT), což by problém s nedostatkem přepravních kapacit rázem vyřešilo. Proto byl po konzultaci s Brity 7. února 1916 schválen zákon č. 480 nařizující jejich rekvizici pro válečné účely, což byl poslední krůček na cestě k válce, jelikož Lisabon jako odvetu nemohl očekávat nic jiného než vyhlášení nepřátelství ze strany Berlína.

K zabavení internovaných lodí došlo 23. února, a vzhledem k tomu, že posádky nesměly dostat čas k potopení vlastních lodí, jednalo se o složitou operaci, ve které byla důležitá přesná časová koordinace. Třebaže v Lisabonu němečtí námořníci poškodili 14 lodí, plán se podařilo zrealizovat, čímž země získala tolik parníků, že je sama nemohla využít, takže značnou část pronajala spojencům, načež Německo vyhlásilo 9. března 1916 Portugalsku válku.

Dobová zpráva o bitvě v ústí Rovumy i s podobiznou velitele Adamastoru

Jelikož ve válečných časech potřebovala zdejší flota nutně posílit, byl bývalý německý parník LANECK přeměněn na pomocný křižník GIL EANES a z NEWY se stala záchranná loď PATRÃO LOPES, načež byla ve prospěch válečného námořnictva zrekvírována i řada domácích plavidel. Na druhou stranu se křižník ALMIRANTE REIS pro špatný stav kotlů stal neschopný operačního nasazení, což znamená, že si Portugalci po necelých sedmnácti letech služby svoji nejhodnotnější jednotku zhuntovali natolik, že mohla sloužit pouze jako plavoucí baterie.

Ještě předtím než na všech internovaných německých a rakousko-uherských lodích zavlála portugalská zástava, opustil ADAMASTOR 13. prosince 1915 metropoli a odplul do Portugalské východní Afriky, kde se jeho 218členná posádka vedená kapitán-poručíkem José de Freitasem Ribeirem v přístavech Lourenço Marques, Ilha de Mosambique a Beira podílela na zabavení německých parníků ADMIRAL, HESSEN, HOF, KRONSPRINZ, KALIF, ZIETEN a LINDA WOERMANN, k čemuž musíme připočítat i rakousko-uherský SALVADOR na řece Zambezi zabavený tamějšími úřady. ADAMASTOR při plnění těchto úkolů doprovázel parník PORTUGAL, který posléze dopravil zadržené námořníky do Lourenço Marques. To však byla pouhá předehra před nejznámější kapitolou jeho dlouhé kariéry, neboť ADAMASTOR se společně s dělovým člunem CHAIMITE stal součástí uskupení (16) určeného k podpoře armádních sil během invaze do Německé východní Afriky.

Jablko sváru mezi Lisabonem a Berlínem v této oblasti představovalo území kolem osady Kionga zvané „kiongský trojúhelník“ v ústí řeky Rovuma tvořící hranici mezi jejich koloniemi, kterého se v r. 1894 zmocnili Němci, a kde už počátkem první světové války propukla potyčka, přičemž přišel o život poddůstojník Eduard Rodrigues da Costa a šest askariů. Po vyhlášení války Portugalsku však Němci tuto oblast bez boje vyklidili, ale nyní guvernér Álvaro de Castro usoudil, že přibližně 1,5 roků trvající boje se spojeneckou přesilou oslabily německé koloniální jednotky vedené legendárním plukovníkem Lettow-Vorbeckem natolik, že přišel čas odčinit dávné ponížení a zajistit Portugalsku co největší kořist.


Pohled na palubu Adamastoru

Jenomže se opět ukázalo, že v boji zakalené a disciplinované německé koloniální jednotky kvalitativně značně převyšují své portugalské protějšky, takže se Lisabon místo očekávaného triumfu dočkal dalšího pokoření. První pokus o průzkum bojem proběhl na rozkaz podplukovníka Moura Mendese v květnu 1916 a zúčastnily se jej dva parní čluny vlekoucí veslové lodice, přičemž všechna plavidla byla opatřena improvizovanými pancíři a nesla lehká děla z ADAMASTORU, či alespoň kulomety. Už 20. května vplul ADAMASTOR do ústí Rovumy, aby kryl čluny provádějící průzkum říčního koryta, které se staly terčem pro nepřátelské dělostřelce, načež opětoval palbu a dohlížel na jejich ústup.

Následující den ADAMASTOR nejprve ostřeloval nepřátelské pozice, načež na řeku vyplula invazní plavidla obsazená částečně i námořníky z posádky křižníku, které později následoval i dělový člun CHAIMITE. Desantní čluny i ADAMASTOR ostřelovaly německá postavení na protějším břehu Rovumy, načež se útočníci několik mil od ústí bez odporu vylodili, ale když nenašli nepřítele, opět se stáhli. Již 23. května však Portugalci utrpěli první ztráty, když poblíž nepřátelského břehu uvízl veslový člun z ADAMASTORU, a než se jej za krycí palby z parních člunů a CHAIMITE podařilo uvolnit, přesná německá střelba si vyžádala 3 mrtvé a 6 zraněných, takže kapitán-poručík Ribeiro následujícího dne poprvé pronesl pohřební řeč za padlé spolubojovníky. Po tomto nezdaru se Portugalci, i přes naléhání velitele ADAMASTORU na urychlení invaze, prozatím spokojili s obsazením ostrova Namáca a příležitostným ostřelování protějšího břehu, čehož Němci využili k přísunu posil a zpevnění obrany.

Den „D“ nastal až 27. května kdy ADAMASTOR ve spolupráci s polními bateriemi hodinu ostřeloval nepřátelské pozice, načež v 9:30 odrazily od břehu čluny s desantními oddíly. Pomalá plavidla přeplněná vojáky a vojenským vybavením se stala terčem husté a hlavně přesné palby, která pobila obsluhy portugalských kulometů. Za této situace vojáci zpanikařili a poblíž ostrůvku Namáca naskákali do vody, pročež říční proud zanesl plavidla i některé trosečníky k nepřátelskému břehu. Ribeiro, sledující zpackanou operaci z paluby svého křižníku, jenom nevěřícně kroutil ustaranou hlavou, a ponurou náladu mu nevylepšil ani příval zraněných, které ošetřoval lodní lékař Manso Preto za asistence zdravotního personálu z ADAMASTORU a CHAIMITE.


Velitel Adamastoru kapitán-poručík de Freitas Ribeiro

Není divu, že se na rozprášené vojáky snesl z Ribeirových úst příval výčitek, ale sám mohl pouze přeložit několik těžce raněných na ozbrojený parník LUABO, jenž je evakuoval do správního centra kolonie, a přijmout pomoc od posádky britské civilní lodě THISTLE. Utrpěnou potupu se rozhodl smýt velitel CHAIMITE nadporučík Vasco Pereira Matos Preto, jenž se odvážně pokusil zachránit ztracené čluny, a byl zajat Němci. Pokus o překročení hraniční řeky tedy Portugalcům místo vítězných vavřínů přivodil katastrofu, neboť napočítali 33 mrtvých, 28 zraněných a 8 zajatých, přičemž mezi padlými byli i 4 muži z posádky ADAMASTORU a další 4 byli prohlášeni za nezvěstné, nehledě na 11 zraněných námořníků.

Po tomto fiasku požádal kapitán-poručík Ribeira 29. května guvernéra o souhlas opustit ústí Rovumy, neboť křižníku docházely zásoby uhlí a sladké vody, a prořídlá posádka si po fyzickém i psychickém vypětí potřebovala odpočinout. Guvernér neměl námitek, takže sotva Ribeira před nastoupenou posádkou pronesl projev k poctě padlých spolubojovníkům a ocenil úsilí, které jeho muži při plnění bojových úkolů projevili, zvedl křižník kotvu a odplul na Zanzibar.

K dalšímu, tentokráte úspěšnému pokusu o přenesení bojových operací na nepřátelské území, došlo teprve 19. září, když jednotky vedené generálem José Césarem Ferreirou Gilem za dělostřelecké podpory ADAMASTORU a CHAIMITE překročily Rovumu a pochodovali do vnitrozemí, kde nejprve obsadily makondskou vysočinu a 26. října i německou základnu Newala. Tím se ovšem Gilovo válečnické štěstí vyčerpalo, jelikož hned na několika frontách zle tísněný Lettow-Vorbeck odkudsi vyškrábl poslední rezervy, načež Němci přešli do protiútoku a Portugalce zahnali zpět na jejich území, přičemž ADAMASTOR kryl svými děly přechod Rovumy.

Ani tento pokus zmocnit se části německé kolonie tedy Lisabonu úspěch nepřinesl, ale brzy mělo být mnohem hůř, neboť Lettow-Worbeck se rozhodl prorazit spojenecký železný kruh stahující se kolem jeho jednotek, a přenést válečné operace na území Portugalské východní Afriky. K tomu došlo v r. 1917, a protože Portugalci současně čelili velkému povstání domorodců, stala se jejich situace, nehledě na pomoc spojenců, záhy kritická, a zkušené německé jednotky pronikly hluboko do nitra kolonie a posléze stanuly až na březích Zambezi.

Bok Adamastoru s dobře viditelným desantním dělem

Kritická situace přiměla Lisabon k souhlasu se zřízením jednotného velení na moři, tudíž byly portugalské válečné lodě podřízené britskému kontradmirálovi E. Fitzherbertovi, který vztyčil svoji vlajku na chráněném křižníku MINERVA. Není tedy divu, že se Portugalci na jaře 1918 rozhodli na Indický oceán vyslat i SÃO GABRIEL, jenž se však zdržel v Kapském městě, takže plnění většiny úkolů nadále leželo na bedrech posádky ADAMASTORU. Protože postup německých vojsk ohrožoval i Quelimane, do důležitého přístavu v létě 1918 zamířilo uskupení složené z křižníků ADAMASTOR, TALBOT a MINERVA podporovanými dělovými čluny REYNALDO a THIESTLE a několika pomocnými plavidly, které do Quelimane přepravily posily, a byly připravené v případě potřeby podpořit obranu přístavu lodními děly.

V nastalé panice byly na palubu ADAMASTORU pro všechny případy naloženy koloniální zlaté rezervy, ale k útoku na město naštěstí nedošlo, třebaže posádka ADAMASTORU vytvořila 33členný desantní oddíl vyzbrojený dvojicí lodních kulometů. Křižník rovněž převážel zraněné, přičemž při plnění nejrůznějších úkolů v průběhu války urazil vzdálenost 10 000 mil, což se samozřejmě promítlo do jeho technického stavu, stejně jako se dlouhodobý pobyt v tropech podepsal na zdraví posádky.


Listina udělující křižníku Adamastor Řád věže a meče

Až v létě 1918 se podařilo postup německých vojsk zastavit a spojenecká přesila je pomalu tlačila zpět na sever, pročež se 28. září stáhly na vlastní území. Z Portugalské východní Afriky se během Velké války stala bezedná bažina pohlcující stále další a další jednotky, přičemž výše ztrát dokonce přesáhla počet padlých v řadách sboru vyslaného Lisabonem na západní frontu. Udává se, že Portugalci postupně na zdejší pekelné válčiště vyslali čtyři expediční sbory čítající v úhrnu 19 438 mužů (včetně jednotek námořní pěchoty), které se připojily k 11 763 bojovníkům (bělochům a domorodých askariům) nalézajících se zde už před zahájením nepřátelství. Celkem tedy šlo o 31 201 mužů, z nichž přes 2000 našlo ve zdejších džunglích a savanách smrt, přičemž celkové portugalské ztráty během války činily 7767 padlých a zemřelých, z nichž však pouze 142 připadlo na námořnictvo.

Účast v první světové válce na straně Dohody sice Lisabonu definitivně přisoudila jeho africké državy, a opravdu upevnila republikánský režim na mezinárodní scéně, ale tak jako v řadě dalších zemí, mezi zdejší veřejností převládlo přesvědčení, že Portugalsko nebylo za prolitou krev náležitě oceněno, neboť získalo pouze nepatrnou část bývalé Německé východní Afriky. Samozřejmě, že Portugalcům zůstaly i zabavené německé a rakousko-uherské obchodní lodě (17), ale válečné námořnictvo doufalo, že se dočká posil na úkor poražených Centrálních mocností. Ano, zdejší flota sice utrpěla pouze zanedbatelné ztráty, ale válka jasně odhalila její zastaralost, takže Portugalcům by se hodily např. nové ponorky či torpédoborce, a pokud by jim při dělení kořisti připadl i nějaký lehký křižník, zdejší admirálové by se tetelili radostí.

Křižník Adamastor při návštěvě Šanghaje v r. 1927

K jejich velkému rozčarování se však tento požadavek na mírové konferenci ve Versailles nepodařilo prosadit, pročež získali (ze svého pohledu) pouhou almužnu v podobě německé minolovky FM-19 (v Portugalsku sloužila jako RAOUL CASCAES) a šesti rakousko-uherských torpédovek třídy TB 82 F. Pravda, Berlín měl Lisabonu v rámci reparací uhradit např. výstavbu nové loděnice v Alfeite či námořní školy, ale Německo jak známo po nástupu Hitlera k moci vyplácení reparací ukončilo, tudíž tyto projekty byly dokončeny za peníze ze státního rozpočtu. Kromě těchto sedmi jednotek už portugalskou marínu v tomto období posílily pouze dva torpédoborce třídy DOURO objednané v průběhu války v Británii a po jejím skončení smontované v Lisabonu.

Protože ALMIRANTE REIS byl v r. 1923 pro celkovou zchátralost vyřazen, přičemž SÃO GABRIEL jej následoval o pouhý rok později, zůstal Portugalcům z původních pěti křižníků pouze nám dobře známý ADAMASTOR. Jeho velitel dostal počátkem r. 1919 rozkaz dopravit z Afriky do vlasti 100 vojáků, přičemž jej měl doprovázet i SÃO GABRIEL. Ten se však kvůli opravám zastavil v Kapském městě, takže se ADAMASTOR ze svoji nejnáročnější zahraniční mise, za kterou obdržel Řád věže a meče, vrátil bez doprovodu.

Po první světové válce byl načas stažen z aktivní služby, neboť prošel menší přestavbou, během které byla sejmuta původní Kruppova 150mm děla, která nahradily moderní 120mm zbraně systému Canet (?) o délce hlavně 45 ráží mající podstatně větší kadenci a dostřel, čímž palebná síla křižníku náležitě vzrostla. Bohužel jeho pohonná jednotka včetně kotlů vyměněna nebyla, takže dýchavičný křižníček svojí bojovou hodnotou nyní už opravdu nepřevyšoval lepší dělový člun.

Velitelský můstek Adamastoru

Přesto se po obrněnci VASCO DA GAMA jednalo o druhou největší portugalskou válečnou loď, takže kromě koloniální služby býval stále pověřován i reprezentací země v zahraničí. Proto v r. 1925 nejprve navštívil Kapverdské ostrovy, Portugalskou Guineu a Portugalskou západní Afriku, načež už po několikáté překonal Atlantik a zastupoval Lisabon při mezinárodní výstavě ve Filadelfii. Na další dálkovou plavbu se křižník vydal už následující rok, když se nejprve zastavil v Rio de Janeiru na slavnostní inauguraci brazilského prezidenta Washingtona Luíse, a následně odplul na Dálný východ kde po krátkém mezipřistání v Macau odplul do Šanghaje, aby tu vylodil oddíl 30 námořníků k ochraně mezinárodních koncesí, načež přístav opustil až v březnu 1928 a odplul do vlasti.

Už na podzim 1929 jej čekala další zámořská mise když cestou na Dálný východ navštívil namátkou Azorské a Kapverdské ostrovy, Freetown, Luandu, Kapské město, Lourenço Marques a Komorské ostrovy, načež přes Macao a Šanghaj odplul do Japonska, kde jeho velitel fregatní kapitán João Carlos da Silva Nogueira obdržel Řád posvátného pokladu zato, že v r. 1904 jako velitel dělového člunu LIMPOPO u angolských břehů obhájil čest portugalského námořnictva, když „zastavil“ ruskou 2. Tichooceánskou eskadru chystající se bez povolení naložit uhlí v portugalských výsostných vodách.

Adamastor v Číně někdy v období mezi světovými válkami

Tou dobou již popisované lodi doslova zvonila hrana, neboť v Portugalsku se dostal k moci diktátor António de Oliveira Salazar, jenž zemi politicky a ekonomicky stabilizoval natolik, že bylo možné přikročit k obnově floty. V rámci námořního programu předloženému v r. 1928 a schválenému o dva roky později měly být během osmi let nákladem 11 milionů liber šterlinků postaveny 2 lehké křižníky o výtlaku 5000 tun, 12 torpédoborců, 1 hydroplánová loď, 12 aviz a 8 ponorek. Pro velkou finanční náročnost byl rozdělen na dvě etapy; první zahrnovala objednávky na 4 aviza, 4 torpédoborce, 2 ponorky a hydroplánovou loď, přičemž náklady neměly přesáhnout 3 miliony liber. Ani tento program se nepodařilo naplnit v plném rozsahu, ale přesto Portugalsko konečně získalo moderní lodě schopné plnit zadané úkoly jak při obraně metropole, tak v koloniích, což nad ADAMASTOREM vyřklo ortel smrti.

Jako předzvěst neodvratného osudu, byl 18. června 1932 z křižníku překlasifikován na avizo 2. třídy. Tou dobou se už technický stav obstaróžní lodě (zejména kotlů) zhoršil natolik, že téměř nevyplouvala na moře a sloužila v Macau jako stacionární jednotka. Přesto se onoho roku ještě div nedočkala bojového nasazení, neboť Japonsko přikročilo k vojenské intervenci v Číně, takže se ADAMASTOR přemístil do Šanghaje kvůli ochraně zdejší portugalské komunity.


Adamastor během svého posledního pobytu v Macau

Původně se předpokládalo, že bude vyřazen ze služby a následně sešrotován v Macau, jakmile budou do služby uvedeny první z nových jednotek objednaných v rámci onoho výše zmíněného námořního programu, ale nakonec jej z rozhodnutí námořního ministra Anibala de Mesquity Guimarãese čekala ještě krušná plavba do Evropy. Je pravda že z ekonomického hledisky bylo výhodnější zkorodovaný trup rozebrat v Macau a posádku přepravit do vlasti civilními parníky, ale na druhou stranu ADAMASTOR se pro Portugalce stal bez přehánění legendární lodí, takže z tohoto důvodu si zasloužil slavnostnější ceremoniál, nehledě na nemalé náklady spojené s jeho návratem.

ADAMASTOR opustil Macao 9. března 1933, a jeho velitele fregatního kapitána Joaquima Anselma de Matta e Oliveira i celou posádku čekala skutečná anabáze přecházející místy v boj o přežití svěřené lodě. Hned následující den ADAMASTOR zakotvil v Hongkongu, kde proběhly náročné opravy nezbytné k tomu, aby byla vůbec naděje, že zvládne svoji plánovanou plavbu. Maximální rychlost sice nepřekročila deset uzlů, ale navzdory tomu se už tři dny po opuštění britské kolonie roztrhl jeden z lodních kotlů, načež bývalý křižník zamířil k Saigonu, aby provedl opravy. Zdejší francouzský strojní inženýr odmítl převzít zodpovědnost za technický stav pohonné soustavy, takže nezbytnou opravu provedla soukromá společnost.


Model Adamastoru v portugalském námořním muzeu

Proto když 30. března znovu vyplul na Jihočínské moře, nervózní posádka zmenšená na pouhých 145 mužů věděla, že jí čeká perná práce. A skutečně kotle a jejich trubky neustále propouštěly vodu, pročež při každé zastávce probíhaly improvizované opravy. ADAMASTOR postupně navštívil ještě Singapur, Kolombo, Adan, Port Said, a když se doploužil na Maltu, činila již jeho rychlost pouhé čtyři uzle. Díky příkladné obětavosti posádky se navzdory katastrofálnímu stavu pohonné jednotky a špatnému počasí následně probil do Gibraltaru, odkud zamířil k Lisabonu, kam se dokodrcal 1. července 1933, přičemž během téměř 4 měsíce trvající plavby zdolal 8000 mil. Třikrát hurá!

V portugalském hlavním městě byl ADAMASTOR nejprve odzbrojen a následně 16. listopadu 1933 po 36 letech služby vyřazen ze seznamu válečných lodí a v dubnu 1934 nabídnut do dražby, jejíž vítěz - společnost F. A. Ramos & Cª - odstrojený trup rozebral na šrot. Naštěstí se až do současnosti zachovaly alespoň některé artefakty včetně příďové podobizny boha Adamastora vystavené v lisabonském námořním muzeu, jehož návštěvníci si mohou prohlédnout hned několik exponátů připomínajících tuto zahraniční veřejnosti takřka neznámou loď.

Poznámky:
(11)3 bitevní lodě, 3 torpédoborce a 24 torpédovek.
(12)Byli mezi nimi i velitel křižníku DOM CARLOS I a tři jeho důstojníci zavraždění vzbouřenými námořníky.
(13)Podle technických parametrů se stejně jako u ADAMASTORU jednalo o hydrid lehkého křižníku a dělového člunu, jelikož měly dosahovat výtlaku pouze 2500 tun a nést 2 děla ráže 152 mm a 6 ráže 105 mm, přičemž rychlost neměla překročit 20 uzlů.
(14)Podle portugalské verze k pokusu o zadržení došlo kvůli nedorozumění způsobenému jazykovou bariérou.
(15)Celkem bylo ve všech zemích internováno 743 německých a rakousko-uherských obchodní lodí, což znamená, že na Portugalsko připadlo téměř 10 %.
(16)Portugalci zde kromě ADAMASTORU a CHAIMITE disponovali i ozbrojenými parníky PEBANE, PUNGUÉ a LUABO, přičemž na Zambezi působily říční dělové čluny SALVADOR, SENA a TETE.
(17)Během války byly 23 potopeno.

Použité zdroje:
Alves Lopes J. C.: Portugal e o Bloqueio Naval na Grande Guerra: Uma lição aprendida e esquecida.
Bonito Courela G. F.: Portugal na Grande Guerra. A Marinha em Moçambique. Alfeite 2015.
Ferreira dos Santos J.: Navios da Armada Portuguesa na Grande Guerra. Vydalo nakladatelství Academia de Marinha 2008. Dostupné online https://academia.marinha.pt/pt/edicoes/ ... ressed.pdf
Gogin I.: Fighting ships of Word war one; Volume II; Peru-Yugoslavia. Vydala Navypedia 2022.
Klíma J.: Pod němekou vlajkou; Příběh jedné koloniální říše. Vydalo nakladatelství Libri 2005.
Klíma J.: Dějiny Portugalska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1999.
Kolektiv autorů: HISTÓRIA DA MARINHA PORTUGUESA; VIAGENS E OPERAÇÕES NAVAIS (1824 – 1974). Vydalo nakladatelství Academia de Marinha 2020.
Kolektiv autorů: Roteiros 2018 č. 12.
Kolektiv autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Londýn 1979.
Kolektiv autorů: Memórias 2016 volume XLVI. Vydalo nakladatelství Academia de Marinha 2016.
Каторин Ю.: Крейсеры часть 1. Petrohrad 2008.
Лисицын Ф.: Крейсера Первой Мировой; уникальная энциклопедия. Vydala nakladatelství Яуза a Эксмо 2015.
Leiria Pinto J. L.: Cruzador Adamastor dostupné online http://www.portugalgrandeguerra.defesa. ... mastor.pdf
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Minsk 2006.
Pacheto Bessa.: A Marinha na I Guerra Mundial dostupné online https://www.academia.edu/11617717/A_Mar ... ra_Mundial
Ribeiro de Meneses F.: Warfare 1914-1918 (Portugal).
Rodrigues Perreira J. A.: PORTUGAL NA I GUERRA MUNDIAL TEATRO DE OPERAÇÕES EUROPEU (1914-1918). Vydalo nakladatelství Revista Militar 2016.
Ventura Cruz.: Portugal e a Marinha na Primeira Grande Guerra dostupné online https://www.idn.gov.pt/pt/publicacoes/n ... raCruz.pdf
Морская Коллекция 1999/3, 2024/11.
Okrety Wojenne 2011/5.
https://laststandonzombieisland.com/201 ... e-cruiser/
https://grokipedia.com/page/nrp_adamastor
https://modelist-konstruktor.org/marine ... r-portugal
https://naval-encyclopedia.com/
https://play.google.com/books/reader?id ... PA20&hl=cs
https://www.momentosdehistoria.com/001- ... astor.html
https://www.macaumemory.mo/entries_cc6d ... &lgType=pt
https://arquivo-abm.madeira.gov.pt/descriptions/548493
https://www.momentosdehistoria.com/MH_0 ... ercito.htm
https://www.revistamilitar.pt/artigo/1126
https://www.revistamilitar.pt/artigo/1392##_ftn6
https://warshipsresearch.blogspot.com/2 ... uiser.html
https://www.momentosdehistoria.com/001- ... naval.html
https://naviosenavegadores.blogspot.com ... lxxii.html
https://www.momentosdehistoria.com/MH_02_06_Marinha.htm
https://www.revistamilitar.pt/artigo/945
https://www.navycollection.narod.ru/shi ... /main.html
https://www.revistamilitar.pt/artigo/924
https://laststandonzombieisland.com/tag ... ao-rafael/
https://restosdecoleccao.blogspot.com/2 ... melia.html
https://journals.openedition.org/lerhis ... 02?lang=es
https://nenotavaiconta.wordpress.com/20 ... adamastor/
https://nenotavaiconta.wordpress.com/20 ... adamastor/
https://nenotavaiconta.wordpress.com/20 ... adamastor/
https://almada-virtual-museum.blogspot. ... 3o%20naval.
https://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page

Tady je ještě několik obrázků k danému tématu:

Adamastor v Hongkongu r. 1905

Zabavování jednoho z německých parníků Portugalci


Další model křižníku Adamastor