PALBA.CZ

Akrokorint

37.891689, 22.871121

Příroda asi nemohla vytvořit strategičtejší polohu než 564 m vysokou skálu Akrokorintu 11 km od Korinské šíje, kontrolující široké okolí zejména přístup na Peloponés s dalekým výhledem do Korintského a Sarinského zálivu a taká do vnitrozemí Peloponésu či do Megary.

Pohled na Akrokorint

Akrokorint byl poprvé opevněn korintským tyranem Perianderem nebo jeho otcem Kypselem v 7.–6. století př. n. l. V roce 146 před naším letopočtem akropoli dobyl římský generál Leucius Mommius Achaius. V roce 44 př. n. l. strategické místo nechal obnovit Julius Caesar. Císař Justinián zde stavěl v 6. století a další byzantské úpravy probíhaly až do 12. století. Původně antický Korint pod hradem se postupně přesunul blíže k moři a byl hlavním městem byzantského tématu Řecko a od roku 786 tématu Peloponés. S rostoucími hrozbami ze strany pirátů a dalších nepřátel dobře chráněný Akrokorint získal na významu a postupně se sem na hrad (Kastron) přesunulo administrativní centrum z města (Chory).

Přístup vypadá celkem nedobytně

Po rozpadu byzantské centrální správy na konci 12. století se Akrokorintu zmocnil archont z Argu Lev Sgouros. Jeho ambice, coby nejméně pána Peloponésu, ale zchladila srážka s postupujícím vojskem Bonifáce z Montferratu v roce 1204. Sgouros vyhledal bezpečný úkryt na Akrokorintu, ale zřejmě nepočítal s rozhodností a vytrvalostí Franků. Ti jej nejen oblehli, ale byli rozhodnuti Akrokorint získat stůj co stůj. Při jedné z bojových akcí byl kamenem zasažen Jakub z Avesnes, který později na následky tohoto zranění zemřel. Obléhatelé se rozhodli neriskovat a pevnost vyhladovět. 1 km jihovýchodně od pevnosti vojsko vybudovalo obléhací a „blokovací“ hrad Penteskoufi (Pandeskoupi).

Pandeskoupi

Po třech letech obléhání to už ale Lev nevydržel a prý v plné zbroji a na koni skočil z útesů Akrokorintu dolů. Hrad přešel na epirského despotu Michaela I. Komnena Dukase, přičemž velitelem zde byl jeho bratr Teodor. Akrokorint byl nakonec vyhladověn a někdy na počátku roku 1210 kapituloval. Za svou pomoc při bojích proti Řekům jej od knížete Geoffroie z Villehardouinu získal athénský pán Othon de La Roche jako léno spolu s Argem a Naupliem.

Plánek

V roce 1311, kdy Katalánci obsadili celé athénské vévodství, byl Akrokorint urychleně zabrán morejským knížetem. Od roku 1358 patřil florentskému Niccolovi Acciaiuolimu, senešalovi Neapole a dřívějšímu správci Moree. Po svém strýci hrad držel Nerio, který se ale zaměřil na získání Athén, což se mu podařilo. Po jeho smrti roku 1394 oblehl Akrokorint Neriův zeť a byzantský despota Teodor z Mystry. Silou chtěl podpořit své dědičné nároky, ale druhý Neriův dědic, epirský despota Karel Tocco měl také na Korint zálusk. Najal turecké oddíly, které Teodora zahnaly a sám se stal držitelem pevnosti. Teodor protestoval a Karel byl donucen Akrokorint opustit. Předal jej johanitům, kteří kromě opětného bodu čekali i výnosy z příslušných majetků. Po čtyřech letech neakceptovaní místními a s dluhem místo zisku jej předali do rukou Byzantinců.

Nádvoří Akrokorintu

V roce 1458 došlo k pořádnému obléhání – předchozí turecká tažení pevnost míjela. Mehmed II. ve svém tažení na poloostrov přitáhl k Akrokorintu a po čtyřech měsících obléhání posádka vedená Mathaiosem Palailogem Asanisem kapitulovala. Turci zde umístili posádku, která byla vyhnána Benátčany roku 1657 a poté i na začátku Morejské války v roce 1684. V roce 1715 jej po krátkém obléhání opět získali Turci. Během druhého období osmanské nadvlády byl hradní areál i nadále hustě osídlen. Oblast mezi středním a vnitřním ohradním územím sloužila k bydlení křesťanského obyvatelstva, zatímco oblast uvnitř vnitřního ohradního území byla určena pro Osmany. Hrad zůstal v tureckých rukou až do roku 1827, kdy byl předán Řekům.

Hradby..

Byla zde akropole antického Korintu, který stál severně od skály směrem k moři. Stavěli zde i Makedonci a na antické stavby navázaly Byzantinci, kteří opevnění modernizovali a navázali na antické zdi zejména na okrajích návrší. Cesta vedla od jihovýchodu pod skalními výchozy k západní nejpřístupnější straně. Zde Byzantinci postavili hradbu o zhruba obdélném půdorysu, směřující dovnitř pevnosti, která spojovala skály na jihovýchodě a severovýchodě. Útočník se zde ocitl v místě kde mohl být ostřelován jak z opevnění obou útesů na jihu a severu, které připomínaly protáhlé hradební věže, tak ze západních hradeb, kde stály čtyři čtverhranné věže. Nejsevernější byla méně masivní než tři jižnější. Asi nejzajímavější je, že žádná z věží nestojí kolmo k hradbě, ale svírají s ní i se sebou navzájem nejrůznější úhly. Brána vedla mezi dvěma prostředními věžemi, které jsou alespoň k sobě víceméně rovnoběžné, i když každá vystupuje před zeď jinou délkou. Koruna hradby po celé délce včetně hradebních věží byla vodorovná.

Pohled na 3. bránu

3. brána
Půdorys a rekonstrukce 3. brány

Za touto hlavní branou se otevírala plocha stoupající východním směrem, kde byly nejrůznější provozní, obytné, administrativní i církevní budovy. Hradby o délce tří kilometrů obíhaly celé návrší s rozlohou 25 hektarů. Na nejvyšším místě východní části jsou pozůstatky Afroditina chrámu. Na jihovýchodě je další svatyně s pravým pokladem, pramenem vody. Ten napájel rozměrné cisterny a bez něj by se Byzantinci rozhodně neubránili čtyřletému franskému obléhání. Nejvyšší, a nejméně přístupná jihozápadní skála byla opevněna vně i směrem k ploše Akrokorintu. Na nejvyšším místě Frankové vybudovali menší třípodlažní čtverhranný donjon, či spíše strážní věž. Vnitřní prostory této stavby jsou opravdu nevelké, stejně jako absentuje výbava určená k obytnému provozu.

Donjon

Benátská kasárna u donjonu


V první polovině 15. století Byzantinci zdokonalili obranu vstupu. Před starý okruh s čtyřmi věžemi byla postavena nová hradba. Vstup vedl čtverhrannou branou v jižní části hradby, kde se cesta lomila. Současně nebo záhy poté byl postaven další rovnoběžný hradební pás s několika čtverhrannými věžemi. Brána byla na jihovýchodě, byla kontrolována opevněním na jihozápadní skále. Na východě byly pod hlavní hradbou vybudovány další linie opevnění a bylo zde několik výpadních branek. Turecké stavební úpravy se omezily zejména na budovy uvnitř, kdy vznikla poměrně velká mešita. Větší stavební zásahy provedli Benátčané po roce 1684, kdy nedaleko franské věže postavili několik budov pro posádku, upravili hradby, doplnili střílny pro ruční zbraně a zejména posty pro děla v severních částech západních hradeb a na plošinách byzantských věží.

https://youtu.be/qfy6Z7w1p3Y

Hexamilion

37.911687, 23.005727

Zeď Hexamilion alias „šestimílová“ bylo liniové opevnění přetínající Korinstkou šíji. Mělo jako ostatní takové obranné linie za cíl držet útočníky za zdí, tedy zde nedovolit jim vyplenit Peloponés. Opevnění nechal postavit císař Theodosius II., který reagoval na pustošivé vpády Vizigótu a Hunů. Byl to ten samý Theodosius který nechal vybudovat ony impozantní hradby Konstantinopole.

Myšlenka na toto opevnění navázala na starší pokusy snad až z mykénského období. Zeď byla dlouhá 7 760 m, 7 m vysoká a kolem 3 m silná. Byla postavena v letech 408-459, tedy dokončena byla za císaře Marciana po 51 letech stavby. Mě to tempo výstavby tedy nepřijde úplně vysoké. Z vnější strany byly použity velké kamenné bloky, z vnitřní, peloponéské strany byly kameny mnohem menší. Vnitřek byl vyplněn směsí malty, štěrku, oblázků a kamení. Na jižní straně byl do hradby zakomponován chrám boha Poseidona, jehož architektonické články ozdobily blízkou bránu, hlavní vstup na poloostrov. Další antické budovy takové štěstí neměly a buď posloužily jako zdroj kamene nebo byl jejich vápenec použit na vápno do malty. Tomu bohužel padlo za oběť i mnoho soch z Korintu. Posádku mělo tvořit 8 později jen 4 tagmata, vojenské jednotky o 1000 – 1500 mužích. Byly to zejména místní zemědělci, kteří měli vojenskou službu jako vedlejší povolání a jejich úroveň výcviku nebyla příliš veliká. Záhy také začali ke zdi přistavovat nejrůznější stavby a objevila se zde dokonce pohřebiště.

Hexamilion poničilo velké zemětřesení roku 551, načež jej nechal opravit císař Justinián a doplnil i další hradební věže, jejichž počet dosáhl čísla 153. V hradbě byly dvě brány – hlavní jižní a severní. V blízkosti bran vybudoval Justinián pevnosti sloužící jako kasárna posádky. Tu nově tvořili profesionálové. Ovšem vysoká spotřeba zásob nutila velitele, aby posádku přiměl pracovat na poli, což byl opačný přístup než při jejím vzniku. Hradba umožnila lepší výběr daní od pozemních obchodníků, ale jak upozorňovali už současníci, bez ovládnutí obou přilehlých zálivů silným loďstvem neměla význam.

Význam opevnění postupně upadal a další zemětřesení se podepsala na jejím stavu, kdy byla stále více využívána místními k hospodářským účelům. Po tureckých útocích se na ní rozpomněl císař Manuel II. a v roce 1415 po čtyřicet dní osobně dohlížel na její obnovu. Vypsal na to dokonce zvláštní daň, která se nesetkala úplně s pochopením a řada Řeků raději utekla na benátská území. Také Benátky byly požádány, zda by na stavbu nepřispěly, ale ty odmítli s tím, že mají dost jiných válečných výdajů. Později dokonce despota Teodor II. nabídl střežení zdi Benátčanům, ale ti za to požadovali nejen roční poplatky, ale i Korint a Megaru, na čemž jednání ztroskotalo.

Dnešní stav po rekonstrukci

Když Turci opravdu roku 1423 zaútočili, obránci zdi prchli. Výsledkem tažení bylo kromě vysokého poplatku Osmanům i poboření Hexamilionu. V roce 1431 Turci hradbu opět bez větších potíží překonali. Přesto byla roku 1444 opět obnovena Konstantinem Palailogem.

V roce 1446 se vydal na Peloponés v čele velké armády sultán Murad, chvíli počkal, zda obránci Hexamilionu neutečou, jako několik let předtím a 27. listopadu nechal zeď ostřelovat svým dělostřelectvem. 10. prosince proběhl generální útok a v následné srážce byli Byzantinci poraženi.

Při dalším tažení roku 1452 byly zbytky zdi opět snadno překonány. Po definitivním obsazení poloostrova Turky byla hradba ještě více pobořena, opuštěna a sloužila jako zdroj dobrého stavebního kamene. Dodnes se dochovaly rekonstruované nadzemní konstrukce u jižního konce Korinstkého průplavu.

Náklady vynaložené na její stavbu se ukázaly jako vysoce neefektivní (jako u většiny podobných staveb), nedokázala odradit nebo zastavit žádný větší nepřátelský vpád.


POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html