Vrtulníkový křižník Vittorio Veneto (C550)
Napsal: 27/3/2026, 13:30
Italský vrtulníkový křižník Vittorio Veneto
(C550)
VICTORIA NOBIS VITA
V roce 1956 objednalo italské námořnictvo tři nové vrtulníkové křižníky třídy Andrea Doria. Postupně byly dodány první dva z nich, a to Andrea Doria (C553) a Caio Duilio (C554). Již první zkušenosti s novými vrtulníkovými křižníky ukázaly jejich největší slabinu. Byla to jejich velikost. Pro provoz vrtulníků se ukázaly jako příliš malé. Stavba třetí jednotky třídy Andrea Doria lodi Enrico Dandolo (C555) byla proto ještě před zahájením stavby zrušena a konstruktéři se začali zabývat přípravou projektu většího vrtulníkového křižníku. Celkem rychle přišli s návrhem nové lodi. Tou byl vrtulníkový křižník Vittorio Veneto (C550). Stavba křižníku byla objednána v roce 1965, tedy přibližně rok po uvedení první lodě třídy Andrea Doria do provozu.
Technický popis
Při vytváření návrhu nové lodi konstruktéři vycházeli ze dvou hlavních požadavků – zvětšení velikosti lodě a zlepšení podmínek pro provoz palubních vrtulníků.
Křižník Vittorio Veneto byl přibližně o čtvrtinu větší než třída Andrea Doria – o 30 m delší, o 2 m širší a měl o dva tisíce tun větší výtlak. Zásadní změnou bylo přepracování zadní části trupu lodi tak, aby se pod letovou palubu a část zadních nástaveb vešel palubní hangár. Ten byl více než dvakrát tak věší než u předchozí třídy. Umístění hangáru pod letovou palubu si vyžádalo vyzvednutí palubní nástavby ve dvou třetinách délky lodi, která zvyšovala zadní část lodi o jednu palubu. I samotná letová paluba byla dvakrát větší než na lodích třídy Andrea Doria.
Na lodi Vittorio Veneto byla použita téměř totožná výzbroj jako na lodích třídy Andrea Doria. Vittorio Veneto však používá jiný model odpalovacího zařízení Mk.10, které mu umožňuje oproti třídě Andrea Doria navíc používat a odpalovat střely ASROC a nese o třetinu větší zásobu střel.
Jednalo se loď klasické koncepce s jedním trupem. Profil lodi se vyznačoval vysokou, štíhlou přídí, která se mírně svažovala k zadní palubě a asi ve třetině délky lodi se s ní spojovala mírním sedlovitým zalomením. Toto zalomení spolu se zvýšenou palubou v zadní části lodi tvořilo typickou siluetu lodi.
Vepředu byla umístěna hlavní výzbroj v podobě protiletadlových střel Terrier. Pak palubní nástavby složené z jediného bloku uprostřed lodi, které obsahovaly můstek a všechny místnosti nezbytné pro provoz lodi. Na zádi lodi byla letová paluba a pod ní palubní hangár. Pohonné ustrojí bylo schováno v centrální části trupu. Při projektování lodě byly použity tzv. macky. Jedná se o konstrukci, která kombinuje lodní stožáry a lodní komíny („Mack“ je složeninou slov „MAst“ - stěžeň a „staCK“ - komín). Na lodi jsou umístěny dva. Kromě výfukového potrubí a sání vzduchu pro lodní kotle nesly macky především přehledové radary.
Loď byla také vybavena ochranou proti zbraním ZHN – systémy pro ochranu proti ZHN (izolace, FVZ apod.) a případnou vlastní dekontaminaci.
Loď byla vybavena dvěma páry výsuvných stabilizátorů, jejichž úkolem bylo zmírnit naklánění lodi během provozu palubních vrtulníků.
Vittorio Veneto byl po křižníku Giuseppe Garibaldi druhá největší válečná loď tehdejšího italského námořnictva.
Parametry
Celková délka: 179,6 m
Šířka: 19,4 m
Ponor: 6 m
Standardní výtlak 7500 tun
Plný výtlak 8850 tun (po modernizaci 9500 t).
Posádku lodi tvoří 557 osob (z toho 53 důstojníků a 504 námořníků).
Pohon lodi
Pohon lodi obstarávají dvě vysokotlaké parní turbíny výrobce Franco Tosi. Páru pro turbíny dodávají čtyři parní kotle značky Ansaldo-Foster Wheeler. Pohonné ústrojí je z důvodu zvýšení ochrany rozděleno do dvou oddělených strojoven (přední a zadní). V každé strojovně jsou dva kotle a jedna turbína. Z přední strojovny jde kouř do předního macku a ze zadní do zadního macku. Loď má dva lodní šrouby. Celkový výkon strojů lodi je 73000 SHP (54000 kW) a křižník může dosáhnout maximální rychlosti až 32 uzlů. Zásoba paliva je 1200 t, což lodi umožňuje dosah 5000 NM při ekonomické rychlosti 15-17 uzlů.
Popis elektronického vybavení a výzbroje lodi v době, kdy byla zařazena do služby.
Radary:
AN/SPS-40 (Lockheed Electronics, později Westinghouse)
Surveillance / Air/surface searching radar. 2D přehledový/vyhledávací radar. Vzdušné cíle dokáže zachytit na vzdálenost 250 NM. Na lodi plní funkci přehledového radaru pro daleké okolí lodi.
AN/SPS-52 (Hughes)
3D přehledový / vyhledávací radar pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Pracuje v pásmech E a F a má dosah v „dlouhém“ režimu kolem 240 NM a v „krátkém“ režimu kolem 60 NM.
MM/SPQ-2B (SMA)
Přehledový radar pro hladinové cíle a navigační radar. Lze použít i pro sledování nízko letících vzdušných cílů. Pracuje v pásmu X a má dosah kolem 40 NM.
MM/SPG-70 neboli RTN-10X (Selenia) Selenia Argo NA-10
Radar systému řízení palby lodních kanonů 76 mm. Radar vyhledává a poté sleduje cíle. Pracuje v pásmu I a má dosah kolem 40 KM. Na lodi jsou čtyři kusy těchto radarů.
AN/SPG-55A (Sperry)
Naváděcí radar pro protiletadlové střely Terrier. Na lodi jsou dva kusy radarů – každý radar pro jednu řízenou střelu. Oba radary jsou umístěny na střeše můstku. Radar provádí sledování cíle a zároveň vysílá naváděcí paprsek pro střelu. Jeden radar může sledovat/ozařovat pouze jeden cíl. Dosah je přibližně 150 NM. Při sledování cíle vysílá v pásmu C při ozařování v pásmu X. Plný výkon radaru je kolem 1MW.
Sonar:
AN/SQS-23
Aktivní/pasivní sonar pracující na frekvenci 5 kHz. Dosah byl kolem 4,5 NM. Sonar vyhledává, detekuje, analyzuje a sleduje podvodní i hladinové cíle. Sonar je umístěn v menší příďové hrušce.
Ostatní elektronické systémy:
TACAN
Radionavigační systém. Zahrnuje systém pro navigaci samotné lodě i navigaci palubních vrtulníku.
Standardní komunikační prostředky.
Řízení letového provozu palubních vrtulníků.
Zbraňové systémy:
SADOC
SADOC je zkratka pro „Sistema Automatico di Direzione delle Operazioni di Combattimento“ – automatický systém řízení bojových operací. Systém byl vyvinut po vzoru amerického systému NTDS. Na křižníku Vittorio Veneto byl od roku 1970 zaveden systém SADOC-1.
Mk.76 GMFCS (Guided Missile Fire Control System)
Jedná se o systém pro navádění a řízení palby střel Terrier.
Vstupní data pro systém Mk.76 poskytuje systém SADOC na základě dat z radarů AN/SPS-40 a AN/SPS-52. Přehledový radar AN/SPS-40 sleduje okolí a pokud zachytí cíl předá je sledovacímu radaru AN/SPS-52 aby jej sledoval. Pokud je za pomoci systému SADOC vyhodnoceno, že se jedná o potencionální nepřátelský cíl, předá systém SADOC údaje o cíli systému Mk.76, aby jel eliminoval.
Pro samostatné sledování cíle i pro navádění vlastních raket Terrier používá systém Mk.76 „svoje“ radary AN/SPG-55.
Radar AN/SPG-55 má dvě antény – hlavní anténu a záchytnou anténu. Hlavní anténa zajišťuje
sledování cíle a vysílání naváděcího paprsku. Záchytná anténa se používá k zachycení
vystřelených raket Terrier a jejich navedení do naváděcího paprsku.
Počítač Mk.119 po obdržení dat o cíli získaných radarem AN/SPG-55 vypočítá dráhu letu střely k
zachycení cíle (do záchytného bodu). Před vypuštěním střely zároveň počítač Mk.119 vypočítá přibližnou oblast dopadu startovacího motoru (boosteru) a tím i natočení odpalovacího zařízení tak, aby odpalovací zařízení vypálilo střelu na cíl takovým směrem, aby použitý booster nezasáhl přátelské lodě v blízkosti křižníku.
Střela Terrier letí několik vteřin po dobu zrychlování pomocí startovacího motoru neřízená. Po odpadnutí startovacího motoru a přechodu na letový režim začne střelu sledovat záchytná anténa radaru SPG-55. Záchytná anténa svým naváděcím paprskem navede střelu Terrier do primárního naváděcího paprsku hlavní antény radaru. Tím je střela navedena až do záchytného bodu. Střela je vybavena kontaktním nárazovým i bezkontaktním radiovým přibližovací zapalovačem a k aktivaci hlavice dojde buď přímým nárazem střely do cíle nebo aktivací bezkontaktního zapalovače v blízkosti cíle.
Argo NA-9 Orion Gun fire control system
Systém pro řízení palby kanonů Allargato.
Výzbroj:
1x odpalovací zařízení Mk.10 GMLS Mod. 7
Odpalovací zařízení se nachází na přídi a je nabíjeno ze zásobníku umístěného v nástavbě za odpalovacím zařízením. Odpalovací zařízení je typ Mk.10 Mod. 7 se třemi zásobníky RSR (Ready Service Ring) pro šedesát střel. Odpalovací zařízení může odpalovat protiletadlové střely Convair RIM-2 Terrier a střely protiponorkových torpéd Honeywell RUR-5 ASROC. Loď obvykle nesla zásobu 40 střel RIM-2 Terrier a 20 střel RUR-5 ASROC. Zásobníky RSR jsou v tomto modelu opalovacího zařízení umístěny ve dvou patrech. Na horním patře jsou vedle sebe umístěny dva zásobníky RSR, ve spodním patře je jeden zásobník. Střely ASROC mohou být nabity pouze ve dvou horních zásobnících. Střely Terrier ve všech.
Convair RIM-2 Terrier
Střela Terrier je námořní protiletadlová raketová řízená dvoustupňová střela středního dosahu. Střela váží 1370 kg (540 kg samotná střela a 830 kg startovací motor). Střela má i se startovacím motorem 8,2 m na délku a průměrem těla střely 34 cm. Rozpětí křídel 159 cm. Pohon střely zajišťuje letový raketový motor na tuhé palivo. Start poté startovací raketový motor rovněž na tuhé pohonné hmoty. Navádění střel probíhá tzv. po paprsku, u pozdějších verzí střely bylo modernizováno na poloaktivní.
V době zařazení křižníku Vittorio Veneto do služby, byly už běžně používané novější verzi střel tedy RIM-2C. Z toho tedy usuzuji, že křižník starší verze střely ani nikdy nenesl (a někde jsem stejně navíc viděl zmínku o tom, že odpalovací zařízení Mk.10 již nepoužívalo starší verze střely „A“ a „B“, ale jen ty novější). RIM-2C byla modernizovaná verze střely Terrier. Proti starším verzím byly kompletně přepracovány řídící a letové plochy (nové jsou shodné se střelou Tartar). Úpravou řídících ploch došlo ke zlepšení manévrování střely. Střela také dostala nový výkonnější motor, díky kterému dosahovala rychlost střely 3M a dosah střely činil kolem 35 NM. Na základě stejných vylepšení vznikla verze střely RIM-2D vybavená nukleární hlavicí. Domnívám se, že vyzbrojení italských lodí verzí střely RIM-2D s nukleární hlavicí můžeme směle vyloučit.
Všechny dostupné zdroje se dále zmiňují o tom, že k úpravě radarů AN/SPG-55 na lodi došlo až v souvislosti se zavedením protiletadlových střel RIM-67A Standard (SM-1ER Block I) na místo střel Terrier. Z toto by mohlo vyplývat, že verze střely RIM-2 „E“ a „F“, které jsou naváděny poloaktivně, nebyly na lodi Vittorio Veneto používány.
Posledním zahraniční uživatelem střel Terrier se stalo právě italské námořnictvo. Právě křižník Vittorio Veneto byla poslední loď, která byla střelami Terrier vyzbrojena.
Honeywell RUR-5 ASROC
Jedná se o raketové protiponorkové torpédo. Střela (torpédo s raketovým motorem) je vzduchem odpálena do oblasti kde se vyskytuje ponorka. Po vyhoření raketový motor zhasne, odpadne a torpédo setrvačností doletí do předpokládané oblasti, kde dopadne na padáku do vody. Ve vodě se poté navádí jako klasické torpédo. Dostřel je přibližně 20 km. Střela váží přibližně 490 kg a na délku má 4,5 m. V průměru poté 42 cm a průměr stabilizačních křídel 68 cm. Ve střelách byly používána nejprve torpéda Mk.44 a později Mk.46. Střela ASROC také může nést atomovou hlubinou bombu s nukleární hlavici W44 o síle 10 kt (ve střele je místo torpéda atomová hlubinná puma), ale předpokládám, že Itálie ASROC s atomovou hlubinou bombou nikdy neměla. V italském námořnictvu byly střelami ASROC vyzbrojena právě pouze loď Vittorio Veneto.
8x OTO Melara 76 mm/L62 Allargato
Jedná se o námořní víceúčelový automatický kanón.
Systém Allargato se skládá z dělostřelecké věže, ve které je lafetována samotná zbraň a nabíjecí zařízení a zásobníku pod věží. Celý komplet (věž + zásobník) váží 12 tun. Ve věži je kromě lafety, nabíjecího zařízení i stanoviště pro jednoho muže, který v případě zálohy může manuálně nastavovat odměr a náměr zbraně na základě dat poskytovaných systémem řízení palby lodi. Nabíjení je automatické. Kryt věže je vodotěsný a lehce pancéřovaný proti malým střepinám. Ovládání kanónu je elektricko-hydraulické. Vystřelené nábojnice se po výstřelu automaticky vyhazují ven z věže. Hlaveň je chlazená vodou.
Zbraň používá nábojnice 76 x 636 mm. Jeden náboje váží 12,3 kg, z toho je 6,296 kg projektil (HE). Úsťová rychlost se pohybuje kolem 900 m/s. Maximální dostřel je kolem 16 km, účinný tak polovina. Kadence střelby je 60 výstřelů za minutu.
Na křižníku Vittorio Veneto je použito osm kusů těchto systémů (čtyři na každém boku).
Protiponorkové torpédomety ILAS-3
Na lodi jsou instalovány dva trojhlavňové torpédomety ILAS-3 pro odpalování protiponorkových torpéd ráže 324 mm. Torpédomet ILAS-3 je v podstatě v Itálii licenčně vyráběný torpédomet Mk.32. Torpédomety jsou umístěny na hlavní palubě na úrovni konce palubních nástaveb po bocích zadního páru 76 mm děl.
Používána byla buď americká torpéda Mk. 46 (Honeywell) nebo torpéda domácí italské konstrukce A244/S (EuroTorp, dnes Leonardo).
Torpédo Mk. 46 je dlouhé 2,6 m a váží kolem 230 kg. Nese bojovou hlavici o váze 44 kg. Má dosah kolem 7 až 10 km při rychlosti 40–45 uzlů.
Torpédo A244/S je dlouhé 2,75 m a váží 254 kg. Nese bojovou hlavici o váze 45 kg. Má dosah kolem 10 až 13,5 km (podle rychlosti). Může dosáhnout rychlosti 36 uzlů.
V palubní nástavbě v prostoru mezi oběma macky bylo připraveno prázdné místo jako rezerva pro instalaci vertikálního odpalovacího zařízení pro balistické střely Polaris. Počítalo se s obdobným odpalovacím zařízení, které bylo umístěno na palubě raketového křižníku Giuseppe Garibaldi. Samotné odpalovací zařízení (natož vůbec ani střely) na palubě křižníku Vittorio Veneto nebylo nikdy instalováno, ale pro případ, kdy by bylo potřeba, počítaly bojové plány s tím, že bude obratem na loď instalováno. S ohledem na potencionální umístění odpalovacího zařízení střel Polaris bylo také mj. navrženo umístění a provedení palubního jeřábu, který stojí hned vedle. Kromě manipulace s nesenými palubními čluny měl jeřáb také právě zajišťovat nabíjení střel Polaris do odpalovacího zařízení.
Vrtulníky
Na zádi křižníku se nachází letová paluba s rozměry 48 x 18,5 m. Na palubě jsou čtyři stanoviště pro vrtulníky. Pod letovou palubou se nachází palubní hangár o rozměrech 27,5 x 15,3 m. Dopravu vrtulníků z palubního hangáru na letovou palubu zajišťuje palubní výtah o rozměrech 18x5,3 m. Ten se nachází na začátku letové paluby hned za palubní nástavbou. Umístění hangáru pod letovou palubu si vyžádalo vyzvednutí palubní nástavby o jednu palubu ve dvou třetinách délky lodi. Hangár je vybaven servisním zařízením pro vrtulníky a spolu s letovou palubou i kompletním osvětlením pro noční provoz vrtulníků. Loď nese zásobu leteckého paliva (kolem 100 tun) a protiponorkových torpéd a ostatní výzbroje pro vrtulníky.
Na palubě může být provozováno devět vrtulníků AB-204/AB-212 nebo šest vrtulníku ASH-3. Do palubního hangáru se vešlo všech devět vrtulníků AB-204/AB-212. Vrtulníky Sea King se do hangáru nevešly, protože byly příliš vysoké. Pokud přistály tyto vrtulníky na lodi na delší dobu, musely stát venku nekryté na letové palubě (samozřejmě připoutané k palubě).
Z paluby křižníku Vittorio Veneto tak z důvodu nízké výšky hangáru nejčastěji operovaly vrtulníky AB-204 a AB-212. Vrtulníky ASH-3 Sea King zde byly také provozovány, známé jsou fotografie lodi s vrtulníkem ASH-3 na letové palubě lodi.
Převážná část vrtulníků působících na palubě lodi byla přiřazena ke 4. vrtulníkové skupině (4º Gruppo elicotteri) působící z vojenské letecké základy MARISTAELI – Grottaglie na letišti Grottaglie poblíž Taranta. Právě vrtulníky ze 4. skupiny byly naloděny na lodě druhé námořní divize z námořní základny Taranto. Od zařazení křižníku Vittorio Veneto do služby až do roku 1976 byly na lodi provozovány stoje AB-204 a ASH-3. Vrtulníky AB-212 zavedlo do výzbroje italské námořnictvo v roce 1976. Od té doby byly provozovány souběžně všechny tři typy vrtulníků. Vzhledem k tomu, že od toho roku 1976 byly asi nejvíce provozovány právě AB-212 zaměřím se na ně trochu podrobněji než na zbylé dva typy.
Agusta-Sikorski AS-61 Sea King
V Itálii licenčně vyráběný Sikorsky SH-3D.
Délka: 16,70 m Výška: 5,13 m Průměr hlavního rotoru: 19 m Maximální vzletová hmotnost: 10000 kg Dolet: kolem 170 NM Maximální rychlost: kolem 260 km/h Motor: 2 × General Electric T58-GE-10Max. výkon: 2x1400 SHP.
Do italského námořnictva byly zavedeny v roce 1969 v počtu 36 kusů. Námořnictvo používalo tyto vrtulníky v transportní verzi ASH-3A nebo v protiponorkových verzích ASH-3D a ASH-3H.
Agusta-Bell AB-204
V Itálii licenčně vyráběný Bell 204.
Délka: 12,70 m Výška: 4,45 m Průměr hlavního rotoru: 15 m Maximální vzletová hmotnost: 4309 kg Dolet: kolem 300 NM Maximální rychlost: kolem 220 km/h Motor: De.Havilland Gnome H.1200 Max. výkon: 1250 SHP.
Do italského námořnictva byly zavedeny v roce 1964 v počtu 35 kusů. Námořnictvo používalo tyto vrtulníky v protiponorkové /protilodní verzi Agusta-Bell AB-204S (někdy označována také jako AB-204AS). Vrtulníky byly vybaveny radarem, ponorným sonarem a zvětšenými palivovými nádržemi. Může být vyzbrojen dvěma protiponorkovými torpédy Mk.44 nebo dvěma protilodními střelami AS-12. Základní posádka tvoří 3 až 4 osoby (dva piloti a jeden nebo dva palubní operátoři).
Agusta-Bell AB-212
V Itálii licenčně vyráběný Bell 212 (odpovídá americké armádní verzi UH-1N). Dvoumotorová zvětšená (prodloužená) verze. Vychází z prodlouženého jednomotorového typu Bell 205. Hlavní úprava oproti typu 205 spočívala v přidání druhého motoru (resp. nahrazení původního motoru novým powerpackem dvou spřažených motorů) a zvýšené nosnosti než typ AB-204.
Délka: 12,92 m Délka s otáčejícím se rotorem: 17.4 m Výška: 3,83 m Průměr hlavního rotoru: 14,60 m Maximální vzletová hmotnost: 5080 kg Dolet: kolem 235 NM Maximální rychlost: kolem 190 km/h Motor: Pratt & Whitney Canada PT6T-3 Turbo Twin Max. výkon: 2000 SHP.
Do italského námořnictva byly zavedeny v roce 1976 postupně v celkovém počtu 68 kusů (kolem 10 kusů slouží dodnes).
Italské námořnictvo používalo tyto vrtulníky v protiponorkové /protilodní verzi AB 212 ASW (protilodní verze je někdy také označována jako AB-212 AsuW), verzi pro radioelektronický boj AB-212 GE (někdy také označován AB-212 ECM/ELINT) a nakonec i v transportní/útočné verzi AB-212 NLA.
Protiponorková /protilodní verze AB-212 ASW/ASuW je vybavena radarem SMA MM/APS-705 nad kabinou, ponorným sonarem Bendix ASQ-13B, taženým detektorem magnetických anomálií AN/ASQ-81 MAD, 16 sonarovými bójemi, navigačním radarem, optickým senzorem FLIR Star Safire II, druhým palubním navijákem pro potřeby SAR, systémem ECM, zvětšenými palivovými nádržemi, úchyty pro upevnění k palubě a nouzovými nafukovacími plováky. Vrtulník může být vyzbrojen dvěma protiponorkovými torpédy (Mk.44, Mk.46 nebo A244) nebo dvěma protilodními střelami AS.12/Marte. Posádku tvoří 4 osoby (dva piloti, operátor radaru a operátor sonaru). Po zavedení střel Otomat Mk.2/TESEO do výzbroje byly vrtulníky vybaveny systémem LINK/TG-2 pro navádění těchto střel pomocí vrtulníku přes radiolokační horizont mateřské lodi.
Pět strojů AB-212 ASW (některé zdroje uvádějí 3 stroje) byly přestavěny na verzi AB-212 GE pro radioelektronický boj. Původní protiponorkové vybavení (radar, sonar apod.) bylo odstraněno a na palubu vrtulníku bylo instalováno elektronické vybavení pro vedení radioelektronického boje (ECM a ELINT).
V první polovině 90. let začalo italské námořnictvo zařazovat do výzbroje transportní/útočnou verzi AB-212 NLA pro potřeby přepravy a podpory útočných jednotek pluku námořní pěchoty „San Marco“. Vrtulníky této verze byly vybaveny přídavným pancéřováním (pilotní sedadla a podlaha kabiny), vnitřním a vnějším osvětlením kompatibilním pro použití brýlí pro noční vidění, externích řezačů drátů, pasivním systémem obrany s protiraketovými senzory a automatickým odpalovacím systémem klamných cílů a rozšířenou možností nesení výzbroje (palubní kulomety nebo nesená pouzdra s kulomety nebo neřízenými střelami).
Potencionální protivník
Křižník Vittorio Veneto měl plnit především protiletadlovou a protiponorkovou funkci. Jeho hlavním nepřítelem měly být v centrálním a východním Středomoří letadla a ponorky sovětského námořnictva a sovětského letectva a případných spojenců Sovětského svazu.
Obdobné lodě
Jsou zde zmíněny jen lodě klasické konstrukce obdobné velikosti zajišťující provoz tří a více protiponorkových vrtulníků a lodě klasifikované jako vrtulníkové křižníky klasické konstrukce. Nejsou zde uvažovány lodě s průběžnou palubou.
Sovětská třída Moskva (lodě Moskva a Leningrad) / Projekt 1123 Kondor
Zařazeny do služby v roce 1967 (Moskva) a 1969 (Leningrad). 15280 t plného výtlaku a 189 m na délku. Nese 14 až 18 vrtulníků Ka-25 nebo Mi-8/Mi-14.
2x2 SA-N-3, 2x2 57 mm kanóny, 1x2 SUW-N1, 2x RBU 6000, 2x5 533 mm torpédomety
Francouzský křižník Jeanne d'Arc
Zařazen do služby v roce 1964, vyřazen 2010. Má plný výtlak 12365 t a délku 182 m. Nese 8 až 10 vrtulníků (Gazelle, Alouette III, Lynx, Puma nebo Super Frelon).
4x 100 mm kanóny (později byly dva odstraněny), 6x Exocet
Japonské vrtulníkové torpédoborce třídy Haruna (lodě JS Haruna a JS Hiei)
Zařazeny do služby v roce 1973 (Haruna) a 1974 (Hiei). Plný výtlak byl 7011 t a lodě mají délku 153 m.
Nesou tři vrtulníky SH-3 nebo SH-60.
2x 127 mm kanóny, 1x Mk.16 ASROC, 2x Mk.32 torpédomety, později Mk.29 Sea Sparrow a 2x Phalanx
Japonské vrtulníkové torpédoborce třídy Shirane (lodě JS Shirane a JS Kurama)
Mírně zvětšená a upravená třída Haruna. Zařazeny do služby v roce 1980 (Shirane) a 1981 (Kurama). Lodě mají délku 159 m a plný výtlak 7620 t. Nesou tři vrtulníky SH-60.
2x 127 mm kanóny, 1x Mk.16 ASROC, 2x Mk.32 torpédomety, Mk.29 Sea Sparrow a 2x Phalanx
Italské vrtulníkové křižníky třídy Andrea Doria (lodě Andrea Doria a Caio Duilio)
Předchůdce třídy Vittorio Veneto. 149,3 m na délku a 6500 t plného výtlaku. Obě lodě zařazeny do služby v roce 1964. Kromě střel ASROC je výzbroj shodná jako u Vittorio Veneto. Nesou dva vrtulníky ASH-3 nebo čtyři AB-204/AB-212.
Britská třída Tiger (lodě HMS Tiger a HMS Blake)
Přestavba poválečných křižníků třídy Tiger. Křižníky jsou 169 m dlouhé s plným výtlakem 12080 t. Lodě byly postaveny v druhé polovině 40.tých let jako klasické lehké křižníky. Na konci 60.tých let byly přestavěny pro nesení čtyř vrtulníků Wessex/Sea King.
Po přestavbě 2x 152 mm (1xII), 2x 76 mm (1xII), 2x SeaCat
Peruánský křižník BAP Aguirre
Přestavba nizozemského lehkého křižníku De Zeven Provinciën z padesátých let. Loď měří 187,3 m na délku a má plný výtlak 12040 t. Po přestavbě zařazen do služby v roce 1978. Mohl nést tři vrtulníky SH-3 Sea King / AB-212
Po přestavbě 4x 152 mm (2xII), 6x 57 mm (3xII), 4x 40 mm (4xI)
Křižníku Vittorio Veneto je nejvíce podobný francouzský křižník Jeanne d'Arc. Obě lodě jsou přibližně stejně velké a nesou obdobný počet vrtulníků. Francouz nese silnější hlavňovou a raketovou protilodní výzbroj, ale oproti lodi Vittorio Veneto postrádá protiletadlovou a protiponorkovou výzbroj. Japonské vrtulníkové torpédoborce i starší italské vrtulníkové křižníky třídy Andrea Doria jsou všechny řádově o třetinu menší, mají o čtvrtinu menší výtlak a nesou poloviční počet vrtulníků. Výzbroj je více méně obdobná, ale japonské lodě nesou navíc 127 mm děla.
Křižníky HMS Tiger, HMS Blake a BAP Aquirre nesou poloviční počet vrtulníků. Jsou přibližně stejně velké, ale díky své původní konstrukci klasických lehkých křižníků mají o třetinu větší výtlak, původní pancéřování a silnou hlavňovou výzbroj. Naopak pokulhávají v protiletadlové výzbroji a tu protiponorkovou nenesou vůbec.
Vrchol ledovce tvoří vrtulníkové křižníky Moskva a Leningrad, které jsou ještě větší než Vittorio Veneto, mají skoro dvojnásobný výtlak a nesou i větší počet vrtulníků i mnohem silnější raketovou protiletadlovou a protiponorkovou výzbroj.
V současné době jsou všechny uvedené lodě vč. Vittorio Veneto již dávno vyřazeny z aktivní služby a všechny z nich byly také již sešrotovány (torpédoborec JS Kurama byl potopen jako cvičný cíl).
Operační služba
Stavba křižníku Vittorio Veneto byla objednána v roce 1965. Loď měla postavit loděnice Italcantieri (před tím Navalmeccanica, dnes Fincantieri) v Castellammare di Stabia na předměstí Neapole.
Loď je pojmenována po bitvě, která se na samotném konci první světové války odehrála v oblasti u stejnojmenného města Vittorio Veneto ve dnech 24. října až 04. listopadu 1918. V této bitvě Italové spolu se svými spojenci porazili rakousko-uherské jednotky. Už podle datumů vidíme, že tato bitva byla jednou z posledních bojových akcí První světové války.
Před vrtulníkovým křižníkem nesla stejné jméno i bitevní loď třídy Littorio. Ta byla zařazena do služby v dubnu 1940. Loď byla 237,7 m dlouhá, 32,8 m široká a měla plný výtlak 45963 t. Primární výzbroj tvořilo devět děl ráže 381 mm (3xIII). Sekundární poté 12x 152 mm (4xIII), 4x 120 mm (4xI), protiletadlovou výzbroj 12x 90 mm (12xI), 20x 37 mm a 20x 20 mm. Byla nesena 3 letadla. Loď se zúčastnila velké části italských námořních operací během druhé světové války, z nichž asi nejznámější je její účast v bitvě u Matapanu. Druhou světovou válku bitevní loď přečkala bez vážnějších poškození, ale po skončení války musela být z důvodu poválečných restrikcí vyřazena v roce 1948 z provozu, vyškrtnuta z námořního rejstříku a v letech 1951-1954 byla sešrotována v loděnici v La Spezia.
Křižník Vittorio Veneto se měl stál první lodí nové stejnojmenné třídy. V této třídě měl být postaven ještě jeden vrtulníkový křižník. Ten měl nést jméno Italia. Stavba druhé lodi Italia byla nakonec z finančních důvodů ještě před zahájením jakýchkoliv přípravných prací zrušena. Úsilí a práce na přípravě vrtulníkového křižníku Italia nepřišly vniveč, ale po zrušení projektu byly soustředěny do příprav projektu vlastní letadlové lodi s průběžnou palubou – budoucí lehké letadlové lodi Giuseppe Garibaldi.
Kýl křižníku Vittorio Veneto (C550) byl založen 10. černa 1965 a loď byla spuštěna na vodu dne 05. února 1967. Loď byla dokončena v červenci 1969 a dne 31. října 1969 byla během slavnostního ceremoniálu na námořní základně Taranto slavnostně zařazena do služby. Stejná námořní základna se také stala domovským přístavem lodi. Křižník byl přiřazen k 2° Gruppo Navale d’Altura (síly pro volné moře), která byla součástí druhé námořní divize (II Divisione Navale).
Lodi byl přidělen volací znak „India-Alpha-Juliett-Victor“
Během služby lodi se v jejím velení vystřídalo několik kapitánů (italské námořnictvo mělo v té době ve zvyku velitelé velkých lodí celkem rychle střídat). Krátce zmíním jen toho prvního z nich. Jmenoval se Vittorio Marulli. Kromě toho, že měl s lodí stejné křestní jméno, sloužil na obou lodích tohoto jména. Po absolvování námořní akademie v Livornu sloužil během Druhé světové války jako nižší důstojník na bitevní lodi Vittorio Veneto a v letech 1969-1970 (první rok služby lodi, ale už do roku 1966 dohlížel na její stavbu) působil jako první velitel vrtulníkového křižníku Vittorio Veneto. Později působil na vyšších velitelských funkcích operační skupiny, divize a flotily. Nakonec to dotáhl až na hodnost admirála a funkci náčelníka štábu námořnictva (velitel celého italského námořnictva). V této funkci se mj. významně zasloužil o podporu a prosazování zřízení části námořního letectva s pevnými křídly.
Na začátku své kariéry se křižník Vittorio Veneto vydal v roce 1970 na velkou výcvikovou plavbu do severního Atlantiku, kde navštívil několik evropských i amerických přístavů.
Po vyřazení raketového křižníku Giuseppe Garibaldi (C551) ze služby se v únoru 1971 stává loď Vittorio Veneto vlajkovou lodí italského námořnictva.
V roce 1972 podnikl křižník další velkou výcvikovou plavbu, tentokráte do jižního Atlantiku k jihoamerickému pobřeží.
V zimě a na jaře roku 1973 se Vittorio Veneto spolu s křižníkem Andrea Doria (C553) podílel na záchranných pracích pro obyvatelstvo postižené povodněmi v Tunisku. Později se loď zúčastnila dalších humanitárních operacích při pomoci obyvatelům postižným zemětřeseními ve Furlánsku v roce 1976 a v Irpinii v roce 1980.
Občas křižník zaskakoval jako výcvikové plavidlo pro námořní akademii v Livornu. Například v létě roku 1978, kdy byla hlavní výcviková loď San Giorgio (D562) po poškození v roce 1977 na opravě. Jelikož však křižník Vittorio Veneto nebyl v té době pro výcvik uzpůsoben, byly například kadeti ubytování ve velmi provizorních podmínkách v palubním hangáru.
V létě roku 1979 odplul Vittorio Veneto s křižníkem Andrea Doria (C553) a zásobovací lodí Stromboli (A5327) do vod Thajského zálivu a Jihočínského moře, kde společně působily v humanitární operaci zaměřené na pomoc vietnamským uprchlíkům. Během této operace námořní skupina zachránila na moři kolem tisíce osob.
Po návratu z Dálného východu zamířila loď do loděnic v Tarantu, aby podstoupila v letech 1981 až 1984 modernizaci. Tato modernizace spočívala především v úpravě zbraňových systémů a elektroniky.
Hlavním bodem modernizace bylo nahrazení protiletadlových střel Terrier moderními střelami Standard. Dosud používané střely Terrier i střely Standard mají obdobný tvar – obě vycházejí tvarově ze střel Tartar, a tak bylo možné střely Standard nabít a odpálit ze stávajícího odpalovacího zařízení Mk.10 i využít stávajících zásobníků střel RSR. V rámci modernizace byl křižník nově vyzbrojen střelami RIM-67A Standard (SM-1ER Block I), což byla verze střely s prodlouženým dosahem. Nesen byl stejný počet střel jako Terrier, tedy 40 ks. S instalací střel Standard došlo také k úpravě systému řízení palby Mk. 76 a nezbytná byla také úprava naváděcích radarů AN/SPG-55 na verzi „C“. Počet nesených střel ASROC se nezměnil, a tak křižník po modernizaci nesl 40 střel Standard a 20 střel ASROC.
RIM-67A Standard / SM-1ER Block I (Raytheon)
Střela je i se startovacím motorem dlouhá 8 m a váží 1350 kg. Rozpětí křídel 1,57 m. Nese 62 kg výbušnou tříštivou hlavici a má operační dosah až 100 NM. Může dosáhnout maximální rychlosti letu 3,5 M a navádí se poloaktivně.
Dalším významným bodem modernizace byla instalace systému CIWS DARDO, který měl loď chránit proti protilodním střelám.
Dardo (OTO Melara)
Systém CIWS sloužící jako obrana lodi proti protilodním střelám. Někdy také označován jako Breda 40 mm Twin Compact nebo Breda/OTO Twin 40L70 Compact. Lze použít ale i proti jiným letícím cílům (např. vrtulníky, letadla) i hladinovým cílům – i když tuto funkci plní na křižníku Vittorio Veneto kanóny Allargato. Systém spočívá ve dvou kanónech 40 mm / L70 (společností Breda licenčně vyráběné kanóny Bofors), které jsou uloženy vedle sebe v bezosádkové věži. Platforma pro instalaci věže má dvě varianty – Tipo A má zásobu 732 nábojů (někde je uvedeno 736) z čehož je 440 (někde je uvedeno 444) nábojů v samotné věží a 292 nábojů v zásobníku v platformě pod podlahou věže (vyžaduje prostor v palubě pod věží). Platforma verze Tipo B není vybavena zásobníkem pod věží, a tak tvoří zásobu nábojů pouze ty umístěné ve věží – 440 (444). Tento typ věže nevyžaduje prostor v palubě pod věží. Celý komplet ve verzi Tipo A váží 5,6 t bez munice a s municí 7,4 t. Komplet Tipo B váží 5,4 t bez munice a 6,5 t s municí.
Systém používá náboje 40×364R. Náboj váží 4,05 kg, z toho je 2,45 kg tříštivý granát. Ten je vybaven bezkontaktním přibližovacím zapalovačem.
Kadence systému je 600 ran za minutu (2x300). Maximální dostřel je 12,5 km horizontálně a 8,5 km výškově. Účinný dostřel tak 4 km. Náměr se pohybuje v hodnotách od -13° do +85°. Odměr je plný kruhový.
Na lodi jsou umístěny tři komplety DARDO. První je umístěn na platformě na lodní nástavbě před můstkem lodi. Další dva komplety jsou umístěny v zadní části lodi po obou stranách na okraji letové paluby hned za protiponorkovými torpédomety. Systémy DARDO tak společně pokrývají celý prostor 360 stupňů kolem lodi.
Nikde jsem přesně nenašel, jaká z verzí je na křižníku použita, ale podle použitých platforem na fotografiích lodi to vypadá, že jsou všechny komplety ve verzi Tipo A.
Jako zdroj informací o potencionálních cílech získává systém DARDO data z radarů RTN-10X. Pro samotné řízení palby kompletů byly na křižník nainstalovány radary Selenia-Elsag SPG-74/RTN-20X. Tyto radary jsou na lodi použity dva. Pro řízení palby je použit systém (software) DARDO, což je upravená verze systému Orion.
V rámci posílení protilodní raketové výzbroje byly na křižník nainstalovány čtyři kusy odpalovacích zařízení pro protilodní střely Otomat. Odpalovací zařízení byla umístěna po dvojících na hlavní palubě na každém boku lodi přibližně ve středu délky trupu.
Otomat (OTO Melara/Matra, dnes MBDA)
Jedná se o námořní podzvukovou protilodní střelu. Celková délka střely je 4,46 m. Průměr těla střely 0,4 m v přední části trupu a 0,46 m v zadní části (motor). Rozpětí křídel je 1,35 m. Startovní hmotnost je 750 kg (vč. startovacích boosterů) a letová 600 kg. Střela nese tříštivo-trhavou bojovou hlavici o hmotnosti 210 kg. Maximální rychlost se pohybuje kolem 0,9 M. Pohon střely obstarává proudový motor. Start poté dva přídavné boostery na tuhé palivo. Operační dosah střely byl u prvních verzí cca 60-80 km. U modernizovaných verzí až 180 km.
Na křižníku byla používána verze střely Otomat Mk.2, která byla také někdy označována názvem TESEO (Teseo byl název systému řízení palby střel Otomat této verze, název systému se v Itálii zažil také pro samotné střely Mk.2). Jedná se o modernizovanou variantu původní střely Otomat Mk.1. V rámci modernizace byl zvýšen dosah střely, přidán datalink pro komunikaci se střelou pro navádění střely přes radiolokační horizont pomocí vrtulníku a snížena výška letu nad vodní hladinou.
Na lodi byly používány verze střely s nesklopnými řídicími a nosnými plochami (Otomat Mk.2 Block I, používá původní velký hranatý transportní/odpalovací kontejner) i střely se sklopnými řídícími a nosnými plochami (Otomat Mk.2 Block II, někdy označovaná také jako Otomat Compact, používá nové nižší oválnější kompaktnější kontejnery).
Dále došlo k úpravě protiponorkových torpédometů. Původní verze ILAS-3 byla nahrazena novější verzí B515.
Přehledový radar AN/SPS-40 americké provenience byl během modernizace nahrazen domácím radarem Selenia MM/SPS-768. Dále došlo k modernizaci sledovacího radu AN/SPS-52 na modernější verzi C.
MM/SPS-768 (Selenia)
Někdy označován také jako RAN-3L. 2D přehledový/vyhledávací radar. Pracuje v pásmu L. Dosah je kolem 200 km. Na lodi plní funkci přehledového radaru pro daleké okolí lodi. Je spojen se systémem IFF.
Navigační radar MM/SPQ-2 byl nahrazen dvojicí MM/SPS-748 a MM/SPS-702.
MM/SPS-748 (GEM)
Navigační radar. Pracuje v pásmu X a má dosah kolem 40 NM.
MM/SPS-702 (SMA/Galileo)
Vyvinut z původního MM/SPQ-2. Přehledový radar pro hladinové cíle a navigační radar. Lze použít i pro sledování nízko letících vzdušných cílů. Pracuje v pásmu X a má dosah kolem 40 NM.
Došlo také k modernizacím a úpravám na navigační (např. modernější zařízení systému TACAN) a komunikační elektronice. Na loď byl také nainstalován moderní systém ECM SLQ-D a ELINT systém ESM SLR-4. Přibily vrhače klamných cílů Breda SCLAR (20 ks klamných cílů, ráže vrhače 105 mm). Loď byla také pravděpodobně vybavena systémem vlečných klamných cílů AN/SLQ-25 Nixie.
Také byl upraven pohon lodi. Parní kotle byly upraveny ze spalování mazutu na spalování nafty.
Po modernizaci a provedení všech úprav se plný výtlak lodi zvýšil na 9500 t a počet členů posádky stoupl na 577.
V zimě 1984 se křižník účastnil mise u libanonského pobřeží na podporu italského pozemního kontingentu mnohonárodnostních mírových sil UNIFIL v Libanonu. Jednalo se mj. o první nasazení italských pozemních vojsk mimo Itálii od konce Druhé světové války. Během této kampaně vrtulníky z lodi poskytovali podporu a transportní úkoly pozemním jednotkám a loď samotná pak doprovázela konvoje do Itálie a z Itálie po skončení kampaně.
V únoru 1985 se na křižníku Vittorio Veneto, jako na vlajkové lodi italského námořnictva vypravil na oficiální návštěvu Egypta tehdejší italský prezident Sandro Pertini.
Dne 30. září 1985 byla do služby zařazena lehká letadlová loď Giuseppe Garibaldi (C551), která po křižníku Vittorio Veneto převzala úlohu vlajkové lodi italského námořnictva. Přestože už nebyl křižník Vittorio Veneto vlajkovou lodí celého italského námořnictva, plnil důležité úlohy v rámci vlastního námořnictva i mezinárodních sil (stále byl druhou největší lodí italského námořnictva). Křižník zůstal alespoň vlajkovou lodí italského operačního svazu pro volné moře (vlajková loď hladinových sil).
Dne 7. října 1985 byla čtyřmi ozbrojenými teroristy, kteří tvrdili, že jsou členy Organizace pro osvobození Palestiny, unesena italská výletní osobní loď MS Achille Lauro na své na trase z Alexandrie do Port Said. Únosci z lodí mířili do Sýrie. V noci ze 7. na 8. října byla zahájena vojenská operace Margherita. V rámci této operace mělo italské námořnictvo unesenou loď MS Achille Lauro najít a šedesát italských výsadkářů jí poté mělo obsadit, zlikvidovat únosce a zachránit rukojmí. Unesenou loď měl hledat právě křižník Vittorio Veneto na jehož můstku působil vojenský štáb, který celou operaci koordinoval. Na palubu křižníku byly naloděni výsadkáři, kteří měli ozbrojenou akci provést. Únos byl nakonec vyřešen diplomatickou cestou a výsadkáři ani křižník tak nemuseli nakonec zasahovat.
V roce 1991 došlo v Somálsku ke svržení režimu diktátora Muhammada Siada Barreho, čímž vypukla občanská válka. Na tuto situaci reagovala OSN vytvořením mezinárodních mírových sil pod vedením Spojených států. Vzniklé síly UNITAF (Unified Task Force) měly za úkol zajistit v regionu bezpečnost, nastolit v zemi pořádek po rozpadu centrální vlády a zajistit humanitární pomoc obyvatelům. Tato kampaň je také známá jako Operace Restore Hope. Některé z bojujících frakcí a klanů přítomnost mezinárodních jednotek považovaly za své ohrožení, a proto mezi místními milicemi a mírovými jednotkami občas docházelo k ozbrojeným střetům. Jedním z těchto střetů byla i známá bitva v hlavním městě Mogadišu, kdy se americké jednotky dne 3. října 1993 neúspěšně pokusily zadržet vůdce jedné z milic Mohameda Farraha Aidida (tuto událost proslavil americký film Černý jestřáb sestřelen).
V rámci sil UNITAF byl do Somálska vyslán také italský kontingent, který byl po tom americkém druhý největší z nasazených (Somálsko dříve bývalo právě italskou kolonií). Italové nasazení svých jednotek v Somálsku pojmenovali Operace Ibis.
Dne 11. prosince 1992 vyplula z Itálie 24. námořní skupina. Vlajkovou lodí skupiny byl právě křižník Vittorio Veneto. Dále byly nasazeny fregata Grecale (F571), zásobovací loď Vesuvio (A5329) a vyloďovací lodě San Giorgio (L9892) a San Marco (L9893). Na lodích byli připraveni mariňáci z praporu „San Marco“ a dále byli nasazeni výsadkáři 9. výsadkového pluku „Col Moschin", karabiniéři 1. výsadkového pluku „Tuscania", jednotky 186. parašutistického pluku „Folgore“ a jednotky 132. tankového pluku. Celkem kolem 800 osob.
Mezinárodní jednotky se nakonec pod vlivem narůstajících ztrát na životech ze Somálska stáhly. Italské jednotky odpluly ze Somálska v polovině dubna 1993. Poslední mírové síly opustili Somálsko v březnu 1995.
Neprodleně po návratu ze Somálska se křižník Vittorio Veneto připojil k sílám STANAVFORMED (Standing NATO Maritime Group 2) – stálé námořní síly NATO ve Středomoří. V rámci těchto sil po převážnou část roku 1993 působil křižník jako velitelská loď během Operace Marittime Guard (námořní stráž). Cílem této operace bylo prostřednictvím blokády pobřeží bývalé Jugoslávie uplatňovat ekonomické sankce a zbrojní embargo proti bývalé Jugoslávii. Jednotky NATO byly oprávněny k použití síly k zastavení a inspekci všech plavidel připlouvajících k pobřeží bývalé Jugoslávie nebo odplouvajících z pobřeží k ověřování jejich nákladu.
V lednu 1997 vypukly v Albánii ozbrojené nepokoje (známé také jako Albánská občanská válka). Centrální vládě se během nepokojů delší dobu nedařilo obnovit kontrolu nad zemí a proto OSN 15. dubna 1997 zahájit tzv. Operaci Alba. V rámci této operace do Albánie vstoupily mírové síly OSN pod vedením Itálie. Záminkou byla ochrana cizinců v zemi, ale hlavním cílem byla obnova základního řádu v zemi, znovuvyzbrojení albánské policie a zabránění vzniku migrační vlny a nepokojů na zbytku Balkánu. Dne 14. dubna 1997 vyplula z Itálie 28. námořní skupina. Vlajkovou lodí této skupiny i velitelskou lodí celé operace byl křižník Vittorio Veneto. Samotná loď přepravovala vojáky a vybavení, které měly být vyloděny v Albánii v rámci operace. V srpnu 1997 se situace v Albánii uklidnila a mírové jednotky byly postupně ze země staženy.
Během operace křižník Vittorio Veneto najel během špatného počasí a silného větru dne 22. dubna 1997 nedaleko albánského přístavu Valona (Vlora) na mělčinu. Na pomoc křižníku vyrazili z přístavu Taranto čtyři remorkéry, které loď po pár dnech vyprostili. Italské námořnictvo nehlásilo žádné škody na lodi ani zranění posádky.
Operace Alba byla poslední bojovou misí lodi Vittorio Veneto. Po skončení této operace v srpnu 1997 se už loď nezúčastňovala bojových operací, ale sloužila už pouze jako cvičná loď pro námořní akademii v Livornu a občas plnila také reprezentační účely.
Dne 9. září 2003 se loď zúčastnila vzpomínkové akce při výročí šedesáti let od potopení italské bitevní lodi Roma (9. září 1943) německými letadly. Na palubě křižníku se této akce zúčastnil také tehdejší italský prezident Carlo Ciampi.
Poté se křižník vydal na výcvikovou plavbu na konci měsíce září a začátku říjnu 2003. Tato plavba byla zároveň poslední plavbou lodi. Měsíc poté byl křižník 01. listopadu 2003 vyřazen z aktivní služby a převeden do rezervy. Stal se tak posledním křižníkem evropských loďstev v provozu. Hlavním důvodem vyřazení lodi ze služby byly stále rostoucí náklady na údržbu lodi a zejména zastaralost jejího pohonu. Definitivně byla loď vyškrtnuta z námořního rejstříku na konci června 2006. Původně měla loď projít úpravami, aby se z ní v roce 2011 stala první italská muzejní loď. Ta měla být zakotvena v přístavu Taranto. Muzeum mělo být otevřeno v roce 2011 během oslav 150. výročí sjednocení Itálie. Od tohoto záměru však bylo z důvodu nedostatku finančních prostředků na úpravu lodi nakonec upuštěno. Když nedopadla přestavba lodi na plovoucí muzeum, objevil se na přelomu let 2011 a 2012 plán na záměrné potopení křižníku v mělčině u italských břehů tak, aby se z vraku lodi stal umělý korálový útes (jako např. americká letadlová loď USS Oriskany CV-34). Z tohoto záměru také postupně sešlo a loď tak byla v roce 2018 nakonec prodána do šrotu. Trup lodi byl v červnu 2021 odtažen z Taranta do tureckého přístavu Aliaga, kde byl ještě v roce 2021 sešrotován.
Od vyřazení křižníku Vittorio Veneto (C550) nebyla dosud žádná další loď v italském námořnictvu tímto jménem pojmenována. Identifikační číslo „550“ však zdědila nová vlajková loď italského námořnictva – letadlová Loď Cavour.
Zdroje:
Wikipedia.org
https://www.seaforces.org/
https://naval-encyclopedia.com/
https://www.navalanalyses.com/2015/05/w ... eneto.html
https://www.radartutorial.eu/
https://weaponsparade.com/weapon/vittor ... r-cruiser/
https://weaponsparade.com/vittorio-veneto-gallery/
https://corso68.net/nave-vittorio-venet ... -storia-2/
https://grokipedia.com/
https://weaponsystems.net/
https://www.globalsecurity.org/military ... veneto.htm
https://www.losbarcosdeeugenio.com/barc ... _1967.html
https://myownonpmirror.com/ships/italy/ ... eneto.html
https://defence.pk/threads/vittorio-ven ... vy.373581/
https://web.archive.org/web/20071203183 ... veneto.asp
https://digilander.libero.it/shinano/It ... storia.htm
https://www.naviecapitani.it/gallerie%2 ... veneto.htm
http://www.navweaps.com/
https://svppbellum.blogspot.com/search?q=veneto
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994
Zbraně – mezinárodní encyklopedie, z anglického originálu Weapons, Svojtka & Co., 1999
