PALBA.CZ

Kdeže jsme to na východě Středomoří skončili? Na Kefalonii v roce 1485 se slibem pokračování historie Jónských ostrovů v pojednání o benátském Stato da Mar. Nad pevninou vlály turecké fangle, Byzanc padla, stejně tak ostatní franské státy. Jediný kdo místní pohromy první poloviny 15. století přežil tak nějak bez úhony byly Benátky. Bohatá námořní republika si zakládala na obchodu spíše než na držbě území a pro své cíle si zajišťovala opěrné body kontrolující životně důležité námořní trasy…

A přestože jsem to měl tak nějak připravené, strašně dlouho se mi to nechtělo dotáhnout, a doladit tak, abych s tím mohl být opravdu spokojen. No každopádně jsem se do toho teď vrhl a v následujících šestnácti dílech se opět podíváme do středověkého Řecka. Nejprve se vrátíme na Peloponés a v pěti článcích si přiblížíme franské hrady, které se mi podařilo loni navštívit.

Celou tuto sérii plánuji skončit v polovině 16. století a čtvrtá turecko-benátská válka, tedy bitva u Lepanta roku 1571, stejně jako další války a události nebudou předmětem mého zájmu, respektive popisu.

________________________

Úrodná planina Elis na severozápadě Peloponésu v blízkosti Zakynthu a nejblíže námořním trasám byla franskými pány zvolena jako výhodné místo pro centrum celého panství. Hlavním městem se stala neopevněná Andravida (Andreville), z jejíž franské historie se dodnes dochovaly jen zříceniny katedrály. Dnes je to spíš větší vesnice..
Zbytek katedrály sv. Jakuba, klášterního kostela dominikánů, později přesvěcen na ortodoxní chrám Svaté Moudrosti (Agia Sofia)
37.906945, 21.268948

Z jihu Elis chránil hrad Pontikokastro (Beauvoir, Belvedere nebo Katakolo). Toto jádro knížectví záhy doplnila novostavba výstavného knížecího hradu Chlemoutsi 13 km od Andravidy, z kterého byl výhled nejen po celé planině Elis, ale také až na Zakynthos, Kefalonii i do pevninského Řecka. Zde vznikl později proslavený achájský dvůr. Posledním z významných franských stavebních zásahů bylo vybudování přístavu Glarentsa (Cyllene, Clarence) 5 km severně od Chlemoutsi ve čtyřicátých letech 13. století. V tomto článku se budu věnovat hradu Chlemoutsi, ruinám Glarentsy a zříceninám Pontikokastra.
Chlemoutsi
(Clermont, Castel Tornese)

37.890289, 21.141395

Tenhle hrad je nejzachovalejší stavbou v celém Řecku, do značné míry je zrekonstruován a v jádře je opravdu velmi pěkně udělaná expozice o franském Morei. Speciálně na Řeky, kteří tuhle etapu své historie nemají příliš v lásce.
Jádro hradu

Hrad, který nenavazoval na žádnou starší stavbu vznikl za velmi krátkou dobu, patrně mezi lety 1220 a 1223. Kníže Geoffroi I. na jeho stavbu použil zabavený majetek řeckých duchovních. Ti požívali poměrně značené autonomie, byli včetně rodin vyňati z poddanství, ale šíře takových rodin byla značná a duchovní bez problémů za členy přijímali a potvrzovali uprchlé poddané a další venkovany. Tím se samozřejmě snižovaly výnosy vrchnosti a Geoffroi nakonec v roce 1218 přistoupil k tomu, že majetek všech těchto duchovních a jejich rodin jednoduše zabavil. Papež Honorius III. jen za tyto kroky exkomunikoval, coby nepřítele boha, člověka nelidštějšího faraona a na Acháju uvalil interdikt. Vše bylo urovnáno až v září 1223, kdy byla sjednána smlouva, na základě které byly církvi navráceny majetky a zároveň byl počet kněží limitován s ohledem na velikost komunity. Hrad pojmenovaný Clermont ale už stál v celé své kráse a stal se oblíbeným sídlem knížecí rodiny. V průběhu let a staletí byl původní francouzský název zkomolen a pořečtěn na Chlemoutsi a pod tímto jménem o něm budu psát.
Chlemoutsi, pohled při příjezdu

V průběhu sedmé křížové výpravy poskytl kníže Vilém II. značnou pomoc francouzskému králi Ludvíku IX. a vyprosil si na něm udělení práva razit mince podle francouzského vzoru tourských grošů. Nová mincovna vznikla někde v Elis snad v Glarentse či přímo na Chlemoutsi. Na umístění mincovny na hradě by ukazovalo nově se objevující označení Chlemoutsi jako Castel Tornese s odkazem na tourské mince. Ovšem relativní blízkost obou míst a vyražené jméno Clarence na nich bez archeologického objevu pozůstatků provozu asi nikdy nedá jistotu, kde se mincovna opravdu nacházela. Každopádně tady někde..

Po smrti Viléma II. 1. května 1278 přestal být hrad až na výjimky sídlem knížecí rodiny a sídlili zde maximálně anjouovští či jiní baili. Sloužil pak často jako vězení pro významné zajatce. Třeba po bitvě u Makryplagi zde byli drženi byzanstští velitelé. V roce 1290 zde jako rukojmí pobýval Tomáš Teodor Dukas, syn epirského despoty Nikefora I.

V roce 1313 odjela nejmladší dcera Viléma II. ze svého panství Akova na Sicílii a podařilo se jí provdat svou, dle kronikářů překrásnou, dcerou z prvního manželství Isabelu ze Sabranu za Ferdinanda, mladšího syna Jakuba II. z Mallorky. Svatbu nakonec podporoval i sicilský král Fridrich III., který viděl v případném získání Peloponésu další možnost, jak oslabit Anjouovce. Při svatebním obřadu v Messině Markéta předala své panství Akovu i veškeré další nároky na Ferdinanda. Na začátku roku 1315 se dost neuváženě vrátila do Achájského knížectví, kde byla anjouovským bailim záhy zajištěna a uvězněna v Chlemoutsi, kde také za několik týdnů zemřela. Zanedlouho po ní zemřela i Isabela na následky porodu syna, budoucího Jakuba III. krále Mallorky. Samotný Ferdinand, sice v červnu 1315 opanoval Elis včetně knížecího hradu, ale za rok padl v bitvě u Manolady. Hrad poté bez větších událostí hodných záznamu přecházel z ruky do ruky na bailie nebo knížata, pokud náhodou v Morei opravdu byla.
Pohled do dolního hradu

Roku 1418 koupil Chlemoutsi od italského piráta Oliveria epirský despota a kefalonský markrabě Karlo Tocco. Při tureckém vpádu na poloostrov roku 1423 Tocco spolupracoval s Turakchánem, aby se vyhnul napadení svých držav ze strany Turků. Stále větší vliv rodu Tocco v Morei skončil, když Karel nechal roku 1426 zabavit hospodářská zvířata Albáncům, kteří zde pravidelně kočovali. Byzanc potřebovala záminku k obsazení dalších Franských pozic na poloostrově a tak se rázně postavila na jejich ochranu. Následující rok císař Jan VIII. v čele vojska oblehl Glarenstu. Tocco se pokusil prorazit námořní blokádu a vyslal lodě z Kefalonie a Epeiru společně s najatými loděmi z Marseilles pod vedením svého levobočka Torna ke Glarentse. Byzantské loďstvo pod Leontariosem se s nimi střetlo u Echinades. Rázný útok byzantských lodí vyvolal mezi Toccovou flotilou paniku a většina jeho lodí byla zajata. Válka byla u konce. Mírové podmínky byly poměrně kulantní. Creusa, dcera Karlova bratra Leonarda, se provdala za bratra císaře Jana VIII. Konstantina (později poslední byzantský císař Konstanin XI.) a věnem dostal veškeré majetky rodu Tocco na Peloponésu. Konstantin se usídlil v Chlemoutsi a věno své manželky udržel i po její smrti roku 1429. Na hradě byl také držen levoboček Centuriona II, Jan Asen Zaccaria. Tomu se podařilo roku 1453 uprchnout a s nevalným výsledkem vedl vzpouru proti despotovi Tomášovi Palailogovi.
Jádro hradu z nádvoří

Při finálním tureckém obsazování Peloponésu roku 1460 hrad po krátkém obléhání přešel do jejich rukou a ztratil zásadní strategický a veškerý politický význam. Přesto byl po roce 1463 krátce obsazen Benátčany, v roce 1620 byl napaden johanity a v letech 1687-1715 při benátském obsazení Peloponésu by sídlem finanční správy. Obecně byl v té době popisován jako neobyvatelný. V roce 1701 provveditore generale Francesco Grimani ve své zprávě navrhuje Chlemoutsi zbořit jako nehájitelný díky své vzdálenosti od moře a raději obnovit Glarentsu. K tomu nakonec nedošlo a na konci 18. století byl zcela opuštěn.

Jako staveniště bylo vybráno návrší z východu a částečně i z jihu a severu příkře spadající do údolí. Nejvyšší místo určilo půdorys jádra, nepravidelný šestiúhelník o rozměrech 90x60 metrů. Vstup ve své původní podobě vedl branou mezi dvěma menšími čtverhrannými věžemi. Nádvoří obehnaly hradby a k nim přistavěné přízemní budovy. Nejchráněnější jižní stranu zaujal dvoupodlažní palác s mírně sešikmenou střechou. Mezi branou a palácem na východě patrně tehdy vznikla další stavba, jejíž armované nároží vysloveně „září“ v pozdější zarovnané nádvorní zdi.
Půdorysy hradu

Záhy následovala druhá fáze, která z hradu udělala knížecí reprezentativní sídlo. Zbytek budov okolo nádvoří byl zvýšen a patro a byl výškově víceméně sjednocen, jen původní palác byl o něco málo vyšší. Všechny budovy měly plochou střechu s cimbuřím. Přístup sem vedl kamenným schodištěm vedle brány a točitým schodištěm na západě. K západnímu a severozápadnímu nároží hradu byly přistavěny půlkruhové věže na čtverhranných základnách. Proč byly jen zde obrácené do dolního nádvoří a ostatní nároží je nemají se snad dá vysvětlit terénem způsobenou dostatečnou nepřístupností ostatních stěn, či snad i estetickou potřebou zvýraznit vzhled hradu směrem k přístupové straně. Pokud by byly věže ve všech nárožích, stavba by se podobou blížila Castelu del Monte, který v té době ovšem ještě nestál (budován byl v letech 1240-1250).

Polookrouhlé věže

V prvním patře byly klenuté sály, každých 7-10 m vyztužené klenebními pasy nesenými na konzolích nad úrovní podlahy. Většina se jich zřítila. Severní a severozápadní stranu zaujala nejluxusnější místnost hradu, dlouhý sál, na východní straně zakončený apsidou. Zde nad branou se nacházela bohatě malovaná kaple, jak ukazují zbytky polychromie. Nad branou bylo také honosné klenuté okno s bohatě profilovaným portálem. Velký sál byl hlavní prostor hradu, místo jednání, soudů i slavností. Byl zde velký zdobený krb, tehdy v Byzanci prakticky neznámým. Ve vnější zdi byla dvojitá sdružená okna se sediliemi. Přístup do patra byl veden z galerie na nádvorní straně nesené klenbou. Sem vedlo monumentální kamenné schodiště. Kromě malých oken ve vnějších zdech zajišťovala osvětlení i velká okna do nádvoří. Velký sál byl také přímo propojen s kuchyní, která byla společně s cisternou a sklady v přízemí. Přízemí bylo sklenuté na středové obdélné sloupy.
Velký sál

Jihozápadní, jižní a jihovýchodní křídla byla soukromými prostorami knížecí rodiny. Kromě oken se sediliemi, krbů a prevétů se zde zachovaly menší niky pro trezory a větší pro „vestavěné skříně“.Původní jížní palác měl v přízemí rozměrnou klenutou cisternu. Zbylá křídla měla trámové podlahy, podepřené středovými sloupy. Uprostřed jižní nádvorní stěny bylo dvoukřídlé schodiště vedoucí na klenbou nesenou galerii.
O jak luxusní sídlo muselo jít dokládá nalezený svorník klenby

Prakticky vše zůstalo zachováno ze stavebních etap 13. století s minimem pozdějších doplňků. Nejviditelnější úpravou bylo spojení obou věží u vstupu do jednolité fasády, provedené za turecké nadvlády.
Nádvoří

Vnější opevnění se přimyká k jádru zhruba v jeho polovině a vymezuje rozlehlý sedmiboký areál v mírně svažitém terénu severozápadně od jádra. Podél hradeb stály provozní budovy, stáje a obytné stavby obsahující krby. Do přízemí byly zakomponovány cisterny. Kamenické detaily i provedení stavby vypovídají o jedné stavební etapě. Vstup do hradu vedl prakticky kleštinovou branou, tedy malým koridorem ústícím do branské věže. Její užití mne poměrně překvapuje, protože tento vysloveně hradištní typ byl u nás použit např. na Závisti u Zbraslavi a tady je po několika stoletích použit na nejdůležitějším hradě celého knížectví. Ne, že by to nebylo funkční, jen poněkud morálně zastaralé a nepoužívané. Turci později před koridor postavili další bránu a okružní zeď byla zarovnána. Ochoz na hradbě neomezovala žádná stavba a obránci se mohli plynule přesouvat.

Turci v nároží postavily polookrouhlou baštu, další už modernější bastion vybudovali v jihozápadním nároží. Jižní část hradeb byla roku 1825 poničena Ibrahimem Pašou, aby se zde nemohli uchytit řečtí povstalci. Hrad se zachoval v relativně dobrém stavu. V jádře popadaly klenební pasy a zřítila se část klenby jižního paláce. Za své také vzala většina kamenických detailů, ostění, sdružená okna atp. Hrad prošel velkou a řekl bych, že poměrně povedenou rekonstrukcí.

Video
https://youtu.be/qFcP3GpP0I0


 

Glarentsa
(Clarence)

37.940132, 21.138045

Co chybělo jádru knížectví v Elis? Dobrý a dostatečně velký přístav. Jeho absenci se rozhodl vyřešit kníže Vilém II. a obnovil starý antický přístav Kyllene na poloostrově Chelonatas, nejzápadnějším výběžku Peloponésu, který byl tou dobou již staletí v rozvalinách. Nové přístavní město s hradem bylo důležité pro obchod i kontakt s blízkým hlavním městem. Záhy se Glarentsa stala hlavním achájským přístavem, kam směřoval obchod z Itálie i Levanty. Stala se také finančním centrem a sídlem knížecí administrativy. Konalo se zde i několik knížecích sněmů. Místní obchodníci pod záštitou knížete si mohli dovolit i vlastní míry a váhy a nebyli nuceni přizpůsobit se Benátkám nebo jiným velkým hráčům. Kromě hradu a františkánského kostela zde bylo roku 1391 napočítáno 300 domů – nejvíce v Morei. Pro představu je to stejně jako měla Plzeň založená roku 1295. Tedy Plzeňané prominou, ale mě se zdá, že na nejdůležitější město celého knížectví nic moc..
Nádvoří citadely

Když se jel Morei ujmout Ferdinad z Mallorky, coby dědic mladší dcery knížete Viléme II., usídlil se v Glarentse, i když až do své smrti roku 1316 ovládl celou Elis. Glarentsa byla vůbec celkem na ráně a patrně se jí nedařilo bránit se útokům díky upadající moci knížete a tím i upadající platební morálce žoldu pro posádku. V roce 1407 byl přístav obsazen Leonardem Tocco, mj. bratrancem knížete Centuriona II. a Benátky stálo velké diplomatické úsilí, aby se město roku 1414 opět vrátilo pod pravomoc knížete. Obléhání byzantským vojskem císaře Jana VIII. a jeho mladšího bratra Teodora roku 1417 Glarentsa přestála, ale o rok později jí obsadil italský pirát Oliverio Franco. Ten si jí chtěl původně ponechat jako věno Centurionovi dcery, kterou by si rád vzal, ale nakonec neodolal stupňujícím se finančním nabídkám epirského despoty Karla Tocco a roku 1421 mu město prodal. V roce 1427 po prohrané válce s Byzancí přešly veškeré Toccovy Peloponéské državy jako věno jeho dcery na Konstantina Palailoga. Za něj byl přístav roku 1429 vypleněn katalánskou flotilou, která měly původně za cíl pomoci obleženému Patrasu. Po opětovném získání Glarentsy nechal Konstantin pobořit opevnění města. V roce 1432 pak přístav směnil se svým bratrem Tomášem za Kalavrytu. Když Turci roku 1460 definitivně obsadili zbytky byzantských území na Peloponésu, Glarensta se stala nadbytečnou, prakticky okamžitě ztratila význam centra obchodu s Itálií a za necelých sto let v polovině 16. století byly chátrající ruiny kdysi výstavného města nadobro opuštěny.
Půrorysy

Město bylo zhruba obdélné o rozměrech cca 450x350 m. Z jeho zástavby zbylo velmi málo a nejvýraznějším pozůstatkem je františkánský klášterní kostel na východní straně. Na místě rušných ulic jsou nyní olivovníkové háje. A bez opravdu důkladného archeologického průzkumu prakticky nic nenapovídá tomu, že by zde kdy bylo město. Místo přístavu na severu jsou mokřady.
Vypadlé kamenné ostění a typické byzantské zdivo prokládané cihlami

Historici a archeologové nedospěli k jednoznačnému závěru, kdy získala Glarentsa hradby. Zda je měla již od počátku, či zda byly vybudovány později (a kdy později). Každopádně město obkroužil mohutný až 22 metrů široký příkop. Vytěžená zemina byla použita na val na městské straně příkopu. Na koruně valu byla postavena 1,8 až 2 m široká hradba s několika čtverhrannými hradebními věžemi. Do města vedly celkem tři brány. Kromě poboření opevnění po roce 1429, se do seznamu bořitelů zapsali překvapivě i Němci, když za druhé světové války odstřelili řadu stále stojících zdí. Nedočetl jsem se proč..
Nárožní věže

Na nejvyšší nejzápadnější části města byla postavena citadela s pravidelným čtverhranným půdorysem. Nároží obrácená do města zaujaly čtverhranné věže. Zda byly i v dalších nárožích nevíme, ale je to pravděpodobné. Západní hradba na útesu nad mořem totiž zmizela díky erozi (nebo Němcům?), na pláži pod skálu jsou ale stále vidět masivní pozůstatky zdiva, spíš věží než hradeb. Další zástavba jádra není patrná. Patrně byla lehčí konstrukce a přimykala se k obvodovým zdem.
Pohled z útesu, dole jsou vidět spadlé bloky zdiva

Video
https://youtu.be/pJ-PNAeT0m4

Pontikokastro
(Beauvoir, Belvedere, Katakolo, Bellovidere, Pulchrumvidere)

37.664002, 21.314075

Jih planiny Elis chránila pevnost vybudovaná na dominantním návrší nedaleko zálivu Ichtia. Původně zde byla akropole antického města Féia, které zaniklo po velkém zemětřesení v šestém století našeho letopočtu. Byzantinci toto místo využili ke stavbě hradu. Při franském obsazování Peloponésu se hrad po krátkém odporu vzdal a stal se součástí knížecí domény. V roce 1289 byl předán Hugovi z Brienne výměnou za polovinu panství Karytaina. Ale i tak zde Hugo dlouho nezůstal a přesunul se za moře do Conversana, které směnil s Janem Chaderonem za Pontikokastro.
Nádvoří

Roku 1303 opět přešel do knížecího vlastnictví. V roce 1311 Isabela, starší dcera Viléma II., připsala hrad spolu s Karytainou své dceři Matyldě, aniž by k tomu ovšem měla jakékoli oprávnění a aniž by se majetkově něco změnilo. Změna přišla roku 1315, kdy byl hrad stejně jako celá Elis obsazena Katalánci Ferdinanda z Mallorky, manžela druhé Vilémovi vnučky Isabely. S nástupem úpadku celého knížectví o Pontikokastru mizí jakékoli zprávy, a když jej v roce 1460 obsadili Turci rozhodli se jej dále nevyužívat a pobořili jej (1460 podle serveru kastra.eu nebo v roce1470 podle Alexandra Paradissise).
Cisterna

Hrad měl půdorys zhruba protáhlého pětiúhelníku a rozměrech 90x50 m. Dolní hrad, pokud jej tak můžeme nazvat, tvořilo velké nádvoří stejné výškové úrovně na severozápadě dispozice. Bylo obehnáno hradbou datovanou do byzantského období s několika franskými úpravami. Ovšem toto byzantské zdivo stálo na antických základech a v mnohém využívalo zdivo z rozpadlého města. Z linie hradby vystupuje v polovině západní strany čtverhranná věž se zaoblenými nárožími o půdorysu 8,5x8,4 m, také pravděpodobně byzantská. Žádné další prvky opevnění zde nejsou patrné, vyjma branské, dovnitř zatažené, věže v jižní hradbě v sousedství jádra. Můžeme předpokládat, že po obvodu hradeb byly provozní a obytné budovy, ale stav zříceniny a vegetace to v současné době nedovolují potvrdit. Jedinou stavbou nádvoří je volně stojící obdélná cisterna poblíž jádra. Patrně druhá cisterna byla v severním nároží.
Půdorys hradu
Donjon z přístupové cesty
Detail donjonu

Jádro se nacházelo na nejvyšším jihovýchodním místě akropole na skalnatém svahu. Bylo lehce lichoběžné o rozměrech zhruba 30x20 metrů. Zástavbu směrem do nádvoří nejsme schopni rekonstruovat. Díky třem zachovalým nárožím, které plynule nenavazují na hradby jádra můžeme předpokládat, že zde byla obytná budova, snad palác. Za nevelkým nádvořím byl patrně franský donjon o stranách 10x15 metrů s klenutým suterénem, který zřejmě využil starší byzantskou hradbu. Svou delší stranou se věž obracela proti přístupové cestě a svou hmotou za sebou kryla hrad před případným ostřelováním. Hradby byly postupem doby pobořeny a pokud vůbec, tak vystupují nad úroveň terénu jen velmi lehce. Také z jádra mnoho nezbylo, nejlépe zachovaný je suterén donjonu.
Výhled z donjonu na moře i s „výletní loďkou“

Video
https://youtu.be/4k1qWTO8hM4

POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html

Snad jsem to někde nepřehlédl, ale co je za tím, že věže jsou zarovnané s hradbou? Je to původní stavební záměr, nebo jen věc rekonstrukce, kdy se jim nechtěly vyhánět výše než bylo nezbytně nutné?

myslíš věže u vstupu do jádra Chlemoutsi? Původní záměr to nebyl, původně byl vstup mezi věžemi. Zarovnali to až Turci. Proč? Těžko říct, třeba jako reakce na rozvoj dělostřelby.

Jj, Chlemoutsi. Věže má takhle jak jádro, tak i zeď okolo něj. Dělostřelba by jako vysvětlení asi fungovat mohla, ale předpokládal bych, že se tato úprava objeví i na dalších pevnostech. Nebo se jim prostě věže začaly rozpadat a oni neměli peníze na opravu.

teď to čtu ještě jednou a špatně jsem ti porozuměl

já jsem to původně pochopil tak, že to vztahuješ k vstupu do jádra, kde byly dvě věže mezi, kterými se brána nacházela. A ty později Turci zarovnali zdí mezi nimi.

..a pravděpodobně jsi myslel zarovnané výškově.

myslím, že druhá fáze výstavby výškově sjednotila jádro zcela záměrně. Nakonec to navazuje na současné fortifikace z Levanty, kdy věže také vystupují z hradeb a nijak je nepřevyšují. Dokonce by bylo možná přesnější mluvit o baštách než o věžích.

Hradba dolního hradu - věže či bašty nepřevyšující hradbu usnadňovaly plynulý pohyb obránců po ochozu. Výhoda výšky zde zřejmě nebyla staviteli vyhodnocena jako důležitá.

Tohle je dobrá problematika, pokračujte. Určitě vývoj palných zbraní na to měl vliv.
Turci to přestavovali.