CAPRONI Ca.20 (1914) prototyp stíhacího letounu
Napsal: 8/2/2026, 21:48
CAPRONI Ca.20 (prototyp)
Italský stíhací letoun
Doba vzniku 1914
Stavba 1 ks prototyp
Letoun Caproni Ca.20 zaujímá v dějinách letectví výjimečné místo. Ačkoliv nikdy nevstoupil do sériové výroby ani do operační služby, bývá považován za jeden z vůbec prvních účelově navržených stíhacích letounů na světě. Vznikl již v roce 1914, tedy v době, kdy byla většina vojenských letadel stále chápána především jako průzkumné prostředky a koncepce specializovaného stíhače se teprve formovala.
Gianni Caproni (*1886) navrhl Ca.20 jako jednomístný, lehký a rychlý letoun, jehož primárním úkolem mělo být ničení nepřátelských letadel. Tento přístup byl v době vzniku mimořádně progresivní a předběhl jak italské, tak zahraniční letecké doktríny. Caproni Ca.20 byl jednoplošník s vysokým křídlem, celodřevěné konstrukce s plátěným potahem a vycházel z modelu Ca.18, který byl navržen jako průzkumný. Model Ca.18 byl italskou armádou vybrán již roku 1916, po dobrých výsledcích z Turínské vojenské soutěže. Cenila se rychlost a jednoduchost oproti dvouplošníkům. Caproniho sázka na jednoplošné konstrukce od roku 1911, se tak začala pomalu vyplácet a bylo to například podpořeno i úspěchy ve vytrvalostních letech pilota Enrica Cobioniho z roku 1912.
Trup měl štíhlý, aerodynamicky čistý tvar, optimalizovaný pro co nejvyšší rychlost. Pilot seděl v otevřené kabině s velmi dobrým výhledem dopředu i do stran, což bylo zásadní pro zamýšlené stíhací použití. Pohon zajišťoval rotační motor Gnôme o výkonu přibližně 110 koní, pohánějící dvoulistou tažnou vrtuli s pevným stoupáním. V kombinaci s nízkou hmotností dával motor letounu na svou dobu velmi slušné výkony, zejména rychlost a stoupavost. Podvozek byl pevný, s hlavními koly a jednoduchou ostruhou. Zajímavým prvkem byl kuželovitý aerodynamicky tvarovaný přední kryt motoru a vrtule. Hladký tvar stroje umožňoval spolu s výkonem motoru maximální rychlost 165 km/h, což na dobu vzniku nebylo vůbec špatné. Dřevěný trup částečně zpevněný kovovými trubkami a ocelovými lanky byl pokryt plátnem. Křídla byla dřevěná s žebry a rovněž potažená plátnem.
Zcela zásadním rysem Ca.20 byla jeho pevná přední výzbroj. Letoun nesl jeden kulomet (obvykle uváděn typ Fiat–Revelli ráže 6,5 mm) umístěný před pilotem a střílející přímo vpřed. V době, kdy ještě nebyl vyřešen synchronizační mechanismus, šlo o odvážné řešení – kulomet byl umístěn mimo disk vrtule vysoko nad trupem, aby nedošlo k jejímu poškození. Zaměřování bylo prováděno pomoci optiky. Tato koncepce jasně ukazuje, že Ca.20 byl od počátku navržen jako stíhací stroj, nikoli jako víceúčelový kompromis. Prototyp Ca.20 byl zalétán v roce 1914 a během zkoušek vykazoval velmi dobré letové vlastnosti. Záznamy z testů a pozdější hodnocení uvádějí, že letoun byl rychlý, obratný a dobře reagoval na řízení. Oproti dvoumístným průzkumným letadlům své doby měl výrazně lepší akceleraci a schopnost rychle měnit směr letu. Dle zkušebního pilota Emilia Pensutiho dokázal letoun vystoupat do 1.000 metrů za 3 minuty a do 5.000 metrů za 25 minut.
Stavba prototypu a první pozemní testy probíhaly v napjaté atmosféře jara roku 1914, přičemž letoun byl dokončen do poloviny roku. První let prokázal dobré letové vlastnosti a také výhodu volby rotačního motoru. Bylo potřeba jen doladit proudění vzduchu pro chlazení motoru, což se podařilo vyřešit bočním sáním na kapotáži motoru. Rovněž se řešilo optimální nastavení úhlů stoupání na vrtuli.
Přestože Ca.20 splňoval předpoklady pro stíhací letoun, italské vojenské úřady o něj neprojevily zájem, i když letoun chválil i zkušební pilot Emilio Pensutino. V roce 1914–1915 převládal názor, že letectvo má sloužit především k průzkumu a podpoře pozemních sil, zatímco specializované stíhací jednotky ještě nebyly považovány za nezbytné. Konzervativní přístup velení vedl k odmítnutí projektu jako „příliš úzce zaměřeného“. Z dnešního pohledu je Caproni Ca.20 mimořádně významný právě tím, že předběhl svou dobu. V době jeho vzniku ještě neexistovaly synchronizační kulomety, stíhací taktika ani jasná doktrína vzdušného boje. O pouhé dva roky později však začaly specializované stíhací letouny dominovat bojišti a koncepce, kterou Caproni navrhl už v roce 1914, se stala standardem. Ca.20 tak lze chápat jako ztracenou příležitost italského letectva, které mohlo patřit mezi průkopníky stíhacího letectva. Místo toho zůstal Ca.20 osamoceným experimentem, jenž byl oceněn až zpětně.
Proč italská armáda Caproni Ca.20 odmítla
Navzdory pokrokové koncepci nebyl Caproni Ca.20 přijat do výzbroje z důvodů, které souvisely spíše s dobovým myšlením než s technickou úrovní stroje. Italské vojenské velení v letech 1914–1915 stále chápalo letadla především jako prostředek průzkumu a dělostřeleckého navádění, nikoli jako samostatnou bojovou zbraň určenou k ovládnutí vzdušného prostoru. Specializovaný jednomístný stíhací letoun byl proto považován za zbytečně úzce zaměřený. Dalším faktorem byla absence standardizované synchronizace kulometu s vrtulí, která u Ca.20 vyžadovala kompromisní řešení výzbroje. To posilovalo obavy, že stroj není zralý pro okamžité operační nasazení, přestože obdobná provizoria byla u jiných typů běžná. V neposlední řadě hrála roli i strategická orientace firmy Caproni. Italské ministerstvo války dalo přednost rozvoji těžkých bombardérů, kde Caproni dosahoval mimořádných výsledků, a požadovalo soustředění kapacit na typy Ca.1 a jejich následovníky. Ca.20 tak zůstal mimo hlavní proud výzbrojních priorit.
Osud jediného prototypu
Na rozdíl od řady jiných experimentálních letounů své doby nebyl Caproni Ca.20 po ukončení zkoušek sešrotován ani přestavěn. Prototyp zůstal uchován v majetku rodiny Caproni, která si již během války uvědomovala jeho mimořádný historický význam. Letoun byl po desetiletí skladován v Itálii poblíž Milána v prostorách kláštera ze 13.století, v relativně suchých a stabilních podmínkách, což významně přispělo k jeho zachování v téměř původním stavu. V průběhu 20. století byl Ca.20 opakovaně zmiňován v odborné literatuře jako jeden z nejranějších skutečných stíhacích letounů, přesto však zůstával veřejnosti prakticky neznámý. Rodinný sklad letou Ca.20 opustil za celá desetiletí zřejmě jen jednou, a to v roce 1936, kdy byl v Římě vystaven na výstavě italského letectva jako vzpomínka na přelomový model.
Teprve na konci 90. let došlo k zásadnímu obratu: v roce 1999 byl prototyp odkoupen a následně přepraven do Spojených států, kde se stal součástí sbírek The Museum of Flight v Seattlu. Personál muzea stroj na půdě kláštera pečlivě rozebral a jednotlivé díly spustili oknem ve druhém patře, následně se vše pečlivě zabalilo a odvezlo do Muzea. Dnes je Caproni Ca.20 vystaven jako unikátní dochovaný originál, nikoli replika. Na konstrukci jsou patrné autentické materiály, původní plátěný potah i detaily odpovídající standardům roku 1914. Letoun tak představuje nejen technickou památku, ale i hmatatelný doklad mimořádně pokrokového myšlení Gianniho Caproniho v období, kdy většina světa ještě nepočítala se specializovanými stíhacími letadly.
Technická specifikace – CAPRONI Ca.20
První vzlet: 1914
Posádka: 1
Délka: 8,24 m
Výška: 2,85 m
Rozpětí křídel horní: 7,80 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 13,0 m2
Prázdná hmotnost: 350 kg
Vzletová hmotnost: 500 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Le Rhone 9-válcový
Výkon pohonné jednotky: 82 kW (110 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 165 km/h
Dolet:
Dostup:
Doba výstupu: 1.000 m za 3 minuty, 5.000 m za 25 minut
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 1x kulomet střílející mimo okruh vrtule
Postaveno strojů: 1 ks prototyp
Hodnocení
Caproni Ca.20 zaujímá v historii vojenského letectví výjimečné postavení jako jeden z vůbec prvních letounů navržených výhradně pro stíhací úkoly. V době jeho vzniku, v roce 1914, ještě neexistovala ustálená představa o roli stíhacího letectva a většina armád považovala letadla především za průzkumné platformy. Ca.20 se od těchto koncepcí zásadně odlišoval: byl jednomístný, lehký, rychlý a od počátku koncipovaný k aktivnímu ničení nepřátelských letounů.
Zásadní význam Ca.20 spočívá především v tom, že předjímal pozdější standard stíhacího letounu. Kombinace pevné dopředné výzbroje, důrazu na rychlost a obratnost a minimalizace hmotnosti odpovídala přesně tomu, co se o dva až tři roky později stalo normou u sériových stíhaček, jako byly Nieuporty, Albatrosy či Fokkery. Ca.20 tak představuje konstrukční a myšlenkový předstupeň těchto pozdějších typů.
Současně však Ca.20 ilustruje rozpor mezi technickým pokrokem a vojenskou doktrínou. Letoun nebyl odmítnut proto, že by nevyhovoval výkonově či koncepčně, ale proto, že italské vojenské velení v roce 1914–1915 ještě nepovažovalo specializované stíhače za prioritní. Tento konzervativní přístup způsobil, že Itálie promarnila možnost stát se průkopníkem v oblasti stíhacího letectva, přestože měla k dispozici technicky vyspělý návrh. Z historického hlediska je Caproni Ca.20 důkazem mimořádného vizionářství Gianniho Caproniho. Přestože jeho stíhací projekt nebyl přijat, principy, které Ca.20 ztělesňoval, se během první světové války plně prosadily. Letoun tak zůstává symbolem „příliš rané správné odpovědi“ – konstrukce, která jasně ukázala budoucí směr, ale byla vytvořena dříve, než pro ni existovaly odpovídající operační a doktrinální podmínky.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
Italský stíhací letoun
Doba vzniku 1914
Stavba 1 ks prototyp
Letoun Caproni Ca.20 zaujímá v dějinách letectví výjimečné místo. Ačkoliv nikdy nevstoupil do sériové výroby ani do operační služby, bývá považován za jeden z vůbec prvních účelově navržených stíhacích letounů na světě. Vznikl již v roce 1914, tedy v době, kdy byla většina vojenských letadel stále chápána především jako průzkumné prostředky a koncepce specializovaného stíhače se teprve formovala.
Gianni Caproni (*1886) navrhl Ca.20 jako jednomístný, lehký a rychlý letoun, jehož primárním úkolem mělo být ničení nepřátelských letadel. Tento přístup byl v době vzniku mimořádně progresivní a předběhl jak italské, tak zahraniční letecké doktríny. Caproni Ca.20 byl jednoplošník s vysokým křídlem, celodřevěné konstrukce s plátěným potahem a vycházel z modelu Ca.18, který byl navržen jako průzkumný. Model Ca.18 byl italskou armádou vybrán již roku 1916, po dobrých výsledcích z Turínské vojenské soutěže. Cenila se rychlost a jednoduchost oproti dvouplošníkům. Caproniho sázka na jednoplošné konstrukce od roku 1911, se tak začala pomalu vyplácet a bylo to například podpořeno i úspěchy ve vytrvalostních letech pilota Enrica Cobioniho z roku 1912.
Trup měl štíhlý, aerodynamicky čistý tvar, optimalizovaný pro co nejvyšší rychlost. Pilot seděl v otevřené kabině s velmi dobrým výhledem dopředu i do stran, což bylo zásadní pro zamýšlené stíhací použití. Pohon zajišťoval rotační motor Gnôme o výkonu přibližně 110 koní, pohánějící dvoulistou tažnou vrtuli s pevným stoupáním. V kombinaci s nízkou hmotností dával motor letounu na svou dobu velmi slušné výkony, zejména rychlost a stoupavost. Podvozek byl pevný, s hlavními koly a jednoduchou ostruhou. Zajímavým prvkem byl kuželovitý aerodynamicky tvarovaný přední kryt motoru a vrtule. Hladký tvar stroje umožňoval spolu s výkonem motoru maximální rychlost 165 km/h, což na dobu vzniku nebylo vůbec špatné. Dřevěný trup částečně zpevněný kovovými trubkami a ocelovými lanky byl pokryt plátnem. Křídla byla dřevěná s žebry a rovněž potažená plátnem.
Zcela zásadním rysem Ca.20 byla jeho pevná přední výzbroj. Letoun nesl jeden kulomet (obvykle uváděn typ Fiat–Revelli ráže 6,5 mm) umístěný před pilotem a střílející přímo vpřed. V době, kdy ještě nebyl vyřešen synchronizační mechanismus, šlo o odvážné řešení – kulomet byl umístěn mimo disk vrtule vysoko nad trupem, aby nedošlo k jejímu poškození. Zaměřování bylo prováděno pomoci optiky. Tato koncepce jasně ukazuje, že Ca.20 byl od počátku navržen jako stíhací stroj, nikoli jako víceúčelový kompromis. Prototyp Ca.20 byl zalétán v roce 1914 a během zkoušek vykazoval velmi dobré letové vlastnosti. Záznamy z testů a pozdější hodnocení uvádějí, že letoun byl rychlý, obratný a dobře reagoval na řízení. Oproti dvoumístným průzkumným letadlům své doby měl výrazně lepší akceleraci a schopnost rychle měnit směr letu. Dle zkušebního pilota Emilia Pensutiho dokázal letoun vystoupat do 1.000 metrů za 3 minuty a do 5.000 metrů za 25 minut.
Stavba prototypu a první pozemní testy probíhaly v napjaté atmosféře jara roku 1914, přičemž letoun byl dokončen do poloviny roku. První let prokázal dobré letové vlastnosti a také výhodu volby rotačního motoru. Bylo potřeba jen doladit proudění vzduchu pro chlazení motoru, což se podařilo vyřešit bočním sáním na kapotáži motoru. Rovněž se řešilo optimální nastavení úhlů stoupání na vrtuli.
Přestože Ca.20 splňoval předpoklady pro stíhací letoun, italské vojenské úřady o něj neprojevily zájem, i když letoun chválil i zkušební pilot Emilio Pensutino. V roce 1914–1915 převládal názor, že letectvo má sloužit především k průzkumu a podpoře pozemních sil, zatímco specializované stíhací jednotky ještě nebyly považovány za nezbytné. Konzervativní přístup velení vedl k odmítnutí projektu jako „příliš úzce zaměřeného“. Z dnešního pohledu je Caproni Ca.20 mimořádně významný právě tím, že předběhl svou dobu. V době jeho vzniku ještě neexistovaly synchronizační kulomety, stíhací taktika ani jasná doktrína vzdušného boje. O pouhé dva roky později však začaly specializované stíhací letouny dominovat bojišti a koncepce, kterou Caproni navrhl už v roce 1914, se stala standardem. Ca.20 tak lze chápat jako ztracenou příležitost italského letectva, které mohlo patřit mezi průkopníky stíhacího letectva. Místo toho zůstal Ca.20 osamoceným experimentem, jenž byl oceněn až zpětně.
Proč italská armáda Caproni Ca.20 odmítla
Navzdory pokrokové koncepci nebyl Caproni Ca.20 přijat do výzbroje z důvodů, které souvisely spíše s dobovým myšlením než s technickou úrovní stroje. Italské vojenské velení v letech 1914–1915 stále chápalo letadla především jako prostředek průzkumu a dělostřeleckého navádění, nikoli jako samostatnou bojovou zbraň určenou k ovládnutí vzdušného prostoru. Specializovaný jednomístný stíhací letoun byl proto považován za zbytečně úzce zaměřený. Dalším faktorem byla absence standardizované synchronizace kulometu s vrtulí, která u Ca.20 vyžadovala kompromisní řešení výzbroje. To posilovalo obavy, že stroj není zralý pro okamžité operační nasazení, přestože obdobná provizoria byla u jiných typů běžná. V neposlední řadě hrála roli i strategická orientace firmy Caproni. Italské ministerstvo války dalo přednost rozvoji těžkých bombardérů, kde Caproni dosahoval mimořádných výsledků, a požadovalo soustředění kapacit na typy Ca.1 a jejich následovníky. Ca.20 tak zůstal mimo hlavní proud výzbrojních priorit.
Osud jediného prototypu
Na rozdíl od řady jiných experimentálních letounů své doby nebyl Caproni Ca.20 po ukončení zkoušek sešrotován ani přestavěn. Prototyp zůstal uchován v majetku rodiny Caproni, která si již během války uvědomovala jeho mimořádný historický význam. Letoun byl po desetiletí skladován v Itálii poblíž Milána v prostorách kláštera ze 13.století, v relativně suchých a stabilních podmínkách, což významně přispělo k jeho zachování v téměř původním stavu. V průběhu 20. století byl Ca.20 opakovaně zmiňován v odborné literatuře jako jeden z nejranějších skutečných stíhacích letounů, přesto však zůstával veřejnosti prakticky neznámý. Rodinný sklad letou Ca.20 opustil za celá desetiletí zřejmě jen jednou, a to v roce 1936, kdy byl v Římě vystaven na výstavě italského letectva jako vzpomínka na přelomový model.
Teprve na konci 90. let došlo k zásadnímu obratu: v roce 1999 byl prototyp odkoupen a následně přepraven do Spojených států, kde se stal součástí sbírek The Museum of Flight v Seattlu. Personál muzea stroj na půdě kláštera pečlivě rozebral a jednotlivé díly spustili oknem ve druhém patře, následně se vše pečlivě zabalilo a odvezlo do Muzea. Dnes je Caproni Ca.20 vystaven jako unikátní dochovaný originál, nikoli replika. Na konstrukci jsou patrné autentické materiály, původní plátěný potah i detaily odpovídající standardům roku 1914. Letoun tak představuje nejen technickou památku, ale i hmatatelný doklad mimořádně pokrokového myšlení Gianniho Caproniho v období, kdy většina světa ještě nepočítala se specializovanými stíhacími letadly.
Technická specifikace – CAPRONI Ca.20
První vzlet: 1914
Posádka: 1
Délka: 8,24 m
Výška: 2,85 m
Rozpětí křídel horní: 7,80 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 13,0 m2
Prázdná hmotnost: 350 kg
Vzletová hmotnost: 500 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Le Rhone 9-válcový
Výkon pohonné jednotky: 82 kW (110 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 165 km/h
Dolet:
Dostup:
Doba výstupu: 1.000 m za 3 minuty, 5.000 m za 25 minut
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 1x kulomet střílející mimo okruh vrtule
Postaveno strojů: 1 ks prototyp
Hodnocení
Caproni Ca.20 zaujímá v historii vojenského letectví výjimečné postavení jako jeden z vůbec prvních letounů navržených výhradně pro stíhací úkoly. V době jeho vzniku, v roce 1914, ještě neexistovala ustálená představa o roli stíhacího letectva a většina armád považovala letadla především za průzkumné platformy. Ca.20 se od těchto koncepcí zásadně odlišoval: byl jednomístný, lehký, rychlý a od počátku koncipovaný k aktivnímu ničení nepřátelských letounů.
Zásadní význam Ca.20 spočívá především v tom, že předjímal pozdější standard stíhacího letounu. Kombinace pevné dopředné výzbroje, důrazu na rychlost a obratnost a minimalizace hmotnosti odpovídala přesně tomu, co se o dva až tři roky později stalo normou u sériových stíhaček, jako byly Nieuporty, Albatrosy či Fokkery. Ca.20 tak představuje konstrukční a myšlenkový předstupeň těchto pozdějších typů.
Současně však Ca.20 ilustruje rozpor mezi technickým pokrokem a vojenskou doktrínou. Letoun nebyl odmítnut proto, že by nevyhovoval výkonově či koncepčně, ale proto, že italské vojenské velení v roce 1914–1915 ještě nepovažovalo specializované stíhače za prioritní. Tento konzervativní přístup způsobil, že Itálie promarnila možnost stát se průkopníkem v oblasti stíhacího letectva, přestože měla k dispozici technicky vyspělý návrh. Z historického hlediska je Caproni Ca.20 důkazem mimořádného vizionářství Gianniho Caproniho. Přestože jeho stíhací projekt nebyl přijat, principy, které Ca.20 ztělesňoval, se během první světové války plně prosadily. Letoun tak zůstává symbolem „příliš rané správné odpovědi“ – konstrukce, která jasně ukázala budoucí směr, ale byla vytvořena dříve, než pro ni existovaly odpovídající operační a doktrinální podmínky.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org