CAPRONI Ca.1 (1914), těžký bombardovací letoun
Napsal: 8/2/2026, 15:43
CAPRONI Ca.1 (1914)
Italský těžký bombardovací letoun
Doba vzniku 1914
Stavba 162 ks
Letoun Caproni Ca.1 představoval první skutečně operačně použitelný těžký bombardér italské konstrukce a zároveň jeden z klíčových mezníků ve vývoji vojenského letectví První světové války. Jeho vznik je úzce spjat se jménem Gianniho Caproniho, který již před vypuknutím války patřil k průkopníkům myšlenky využití velkých více¬motorových letadel k ofenzivním bombardovacím operacím hluboko v týlu protivníka. Výrobcem letounu Caproni Ca.1 byla společnost Società de Agostini e Caproni, později známá jako Società Italiana Caproni, která vznikla z konstrukční kanceláře Gianniho Caproniho ještě před vypuknutím První světové války. Výroba probíhala v několika menších závodech v severní Itálii, především ve Vizzola Ticino a Taliedo u Milána, kde Caproni soustředil jak vývoj, tak montáž prvních sériových strojů. Vzhledem k rozměrům a technické náročnosti třímotorových bombardérů byla výroba zpočátku pomalá a značná část práce probíhala ručně, nicméně právě zkušenosti získané na Ca.1 umožnily firmě Caproni postupně vybudovat jednu z nejvýznamnějších leteckých výrobních kapacit v Itálii během velké války.
Vývoj Ca.1 započal v roce 1913, kdy Caproni experimentoval s koncepcí velkého třímotorového letounu s centrálním trupem a dvojicí nosníků zakončených vodorovnými ocasními plochami. První prototyp vzlétl v roce 1914 a již od počátku byl navržen výhradně pro vojenské účely, což jej odlišovalo od mnoha tehdejších improvizovaných bombardovacích typů, které vznikaly úpravami průzkumných letadel. Konstrukčně šlo o rozměrný dvouplošník smíšené konstrukce. Trup byl tvořen otevřenou nosníkovou strukturou, v jehož přední části byla umístěna kabina posádky s pozorovatelem a střelcem. Pilot seděl ve vyvýšené otevřené kabině mezi křídly, což mu poskytovalo relativně dobrý výhled vpřed i dolů. Charakteristickým znakem Ca.1 bylo uspořádání tří motorů – jeden byl instalován v zádi trupu v tlačném uspořádání, zatímco další dva byly umístěny mezi křídly na bocích trupu jako tažné. Toto řešení zvyšovalo bezpečnost letu, neboť umožňovalo pokračovat v misi i při výpadku jednoho z motorů.
Pohon zajišťovaly tři řadové vodou chlazené motory Fiat A.10 o výkonu přibližně 100 koní každý. Celkový výkon kolem 300 koní byl na svou dobu značný a umožňoval letounu nést pumový náklad, který výrazně převyšoval možnosti běžných jednomotorových letadel. Výzbroj tvořily lehké kulomety, obvykle typu Revelli ráže 6,5 mm, obsluhované pozorovatelem, zatímco pumový náklad byl nesen externě na závěsnících pod trupem. Itálie vstoupila do První světové války v květnu 1915 a Caproni Ca.1 se tak stal jedním z prvních těžkých bombardérů, které byly nasazeny systematicky a v organizovaných jednotkách. Letouny byly zařazeny do nově formovaných bombardovacích squadrií a nasazovány především proti cílům v Rakousko-Uhersku. Mezi typické cíle patřily železniční uzly, mosty, přístavy a průmyslové objekty, ale také vojenské tábory a zásobovací sklady.
V ideální konfiguraci byl Ca.1 schopen nést až 300 kg pum, což odpovídalo tehdejším italským plánům pro třímotorové bombardéry. Tento údaj se objevuje v raných technických specifikacích a propagačních materiálech firmy Caproni. V reálném bojovém nasazení však posádky zpravidla létaly s pumovým nákladem v rozmezí kolem 200–250 kg, aby byla zachována přijatelná stoupavost a bezpečnost letu, zejména při operacích z polních letišť a nad horským terénem severní Itálie. Pumy byly neseny externě pod trupem, nejčastěji v podobě několika menších tříštivých nebo trhacích pum (např. 50 kg a 100 kg typy), pro pokrytí větší plochy cíle. Pro srovnání je důležité dodat, že běžné jednomotorové bombardovací či průzkumné letouny té doby nesly často pouze 50–100 kg pum, takže i praktický náklad Ca.1 představoval zásadní kvalitativní skok. Právě schopnost dopravit několik set kilogramů výbušnin na vzdálenější cíle byla jedním z hlavních důvodů, proč italské velení považovalo Ca.1 za strategicky významný, přestože jeho rychlost a zranitelnost byly omezené.
Bojové nasazení Ca.1 potvrdilo správnost základní koncepce, ale zároveň odhalilo i slabiny raného těžkého bombardéru. Letoun byl pomalý, zranitelný vůči stíhacím letadlům a protiletadlové palbě a jeho provoz kladl vysoké nároky na pozemní personál. Přesto se Ca.1 osvědčil natolik, že se stal základem pro další vývojovou řadu bombardérů Caproni, z níž vzešly úspěšnější typy Ca.3, Ca.4 a později Ca.5. Z historického hlediska má Caproni Ca.1 zásadní význam jako jeden z prvních letounů, které byly od počátku koncipovány jako strategické bombardéry. Přispěl k formování doktríny dálkového bombardování a ukázal, že letectvo může hrát aktivní ofenzivní roli daleko za liniemi fronty. Ačkoliv byl technicky rychle překonán, jeho vliv na vývoj vojenského letectví První světové války je nepopiratelný a řadí jej mezi klíčové typy rané éry těžkých bombardérů.
Zkušební lety a první bombardovací mise
První zkušební lety prototypu Caproni Ca.1 probíhaly již v průběhu roku 1914 na letišti v okolí Milána a Vizzoly Ticino, kde Gianni Caproni soustředil svůj vývojový tým. Zkoušky byly zaměřeny především na ověření nosnosti, chování stroje při výpadku jednoho z motorů a celkovou stabilitu letounu v horizontálním letu. Již během raných testů se ukázalo, že třímotorová koncepce poskytuje stroji dobrou podélnou stabilitu, avšak řízení bylo považováno za těžké a vyžadovalo značnou fyzickou sílu pilota/pilotů, zejména při vzletu a přistání. Zkušební piloti si všímali rovněž nutnosti dlouhé rozjezdové dráhy a nízké stoupavosti při plném zatížení. Na druhou stranu byl Ca.1 hodnocen jako relativně klidný a předvídatelný letoun, který nejevil sklony k náhlým pádům nebo nečekaným vývrtkám. Zvláštní pozornost byla věnována letům s jedním vypnutým motorem, které potvrdily, že letoun je schopen udržet výšku alespoň po omezenou dobu, což bylo považováno za zásadní bezpečnostní prvek pro dálkové mise nad nepřátelským územím.
Po vstupu Itálie do Velké války v květnu 1915 byly první operační stroje Ca.1 rychle předány nově vznikajícím bombardovacím jednotkám. Po krátkém přeškolení posádek následovaly zkušební bojové lety, které měly ověřit schopnost stroje operovat ve skutečných válečných podmínkách. První bombardovací mise směřovaly především proti cílům v oblasti Terstu, Istrie a na železničních tratích zásobujících rakousko-uherskou armádu. Tyto rané nálety probíhaly zpravidla za denního světla a v relativně malých výškách, což vystavovalo letouny intenzivní protiletadlové palbě. Posádky si stěžovaly na omezené možnosti obrany, neboť kulomety poskytovaly pouze částečné krytí a pomalý letoun byl snadným cílem. Přesto byly první mise považovány za cenný experiment, který poskytl italskému velení praktické zkušenosti s plánováním a prováděním koordinovaných bombardovacích operací.
Výsledky těchto prvních bojových nasazení vedly k postupným úpravám taktiky. Bombardovací lety byly stále častěji prováděny ve skupinách, s důrazem na výšku letu a omezení doby strávené nad cílovou oblastí. Zkušenosti získané na Ca.1 se přímo promítly do vývoje jeho nástupců, zejména typu Ca.3, který již lépe odpovídal požadavkům frontového nasazení. Ačkoliv Caproni Ca.1 nebyl bezchybným letounem a jeho bojová hodnota byla omezená, zkušební lety i první bombardovací mise prokázaly životaschopnost koncepce těžkého bombardéru. Stroj sehrál důležitou roli v počátcích italského strategického bombardování a stal se nepostradatelným krokem na cestě k vyspělejším bombardovacím letounům pozdějších let války.
Sériová výroba
Produkce Ca.1 postupovala pomalu a v omezených sériích ve výše uvedených výrobních závodech. Letoun nebyl vyráběn ve velkých počtech, protože již během jeho zavádění do výzbroje bylo zřejmé, že se jedná o přechodový typ, který bude rychle nahrazen výkonnějšími variantami. Přesto se Ca.1 stal prvním standardizovaným těžkým bombardérem Regia Aeronautica (resp. tehdejšího Corpo Aeronautico Militare) a jeho výroba poskytla italskému průmyslu cenné zkušenosti s velkosériovou stavbou vícemotorových letadel. První sériové stroje byly předávány armádě v průběhu léta a podzimu 1915. Letouny byly zařazovány k nově formovaným bombardovacím jednotkám, označovaným jako Squadriglie da bombardamento, které byly určeny výhradně pro dálkové údery. Mezi první jednotky vybavené Ca.1 patřily bombardovací squadriglie operující na severoitalských základnách, odkud podnikaly nálety proti cílům v Rakousko-Uhersku, především v oblasti Terstu, Istrie a podél sočské fronty.
Zavádění do výzbroje probíhalo postupně a bylo úzce provázáno s výcvikem posádek i pozemního personálu. Každý nový stroj vyžadoval rozsáhlou logistickou podporu, zejména v oblasti údržby motorů a oprav draků po bojovém poškození. To vedlo k tomu, že Ca.1 byl často nasazován v malých počtech, obvykle po několika kusech v rámci jedné jednotky, spíše než ve velkých bombardovacích svazech. Celková produkce Caproni Ca.1 zůstala relativně nízká a pohybovala se pouze v řádu vyšších desítek kusů, nebo jak uvádějí některé zdroje 162 ks celkem. Přesný počet vyrobených letounů není v pramenech jednotně uváděn, což souvisí s nejednoznačným označováním raných verzí a s plynulým přechodem výroby k vylepšeným typům Ca.2 a především Ca.3. Řada strojů označovaných zpětně jako Ca.1 byla navíc během služby přestavována nebo modernizována, což dále komplikuje přesné statistiky.
1ª Squadriglia Caproni
Jedna z vůbec prvních bombardovacích jednotek vyzbrojených třímotorovými Caproni. V roce 1915 byla dislokována na letišti Aviano, později se přesunula na Campoformido. Odtud podnikala nálety proti cílům v oblasti Terstu, Gorizie a na zázemí rakousko-uherské armády podél sočské fronty. Právě u této jednotky byly Ca.1 nasazeny v prvních systematických bombardovacích operacích.
2ª Squadriglia Caproni
Zformována koncem roku 1915, působila rovněž v severovýchodní Itálii. Její základnou byl především Aviano, případně další polní letiště v oblasti Benátska. Jednotka létala především noční a dálkové mise, kde se projevila omezená výkonnost raných Ca.1, ale zároveň jejich schopnost nést relativně těžký pumový náklad.
3ª Squadriglia Caproni
Vznikla na přelomu let 1915/1916 a operovala z letišť Taliedo (zpočátku výcviková základna) a později z polních letišť blíže frontě. Tato jednotka již postupně přecházela na výkonnější varianty, ale část její výzbroje stále tvořily rané stroje konstrukčně odpovídající Ca.1.
Squadriglie v oblasti Benátska a Friuli
Kromě výše jmenovaných jednotek byly jednotlivé Caproni Ca.1 přidělovány i dalším bombardovacím squadrigliím působícím z letišť Pordenone, Aviano, Campoformido a San Pelagio. Často šlo o smíšené jednotky, kde Ca.1 létaly vedle pozdějších Ca.2 a Ca.3, což dnes komplikuje přesnou identifikaci typů v jednotlivých misích.
Technická specifikace – CAPRONI Ca.1
První vzlet: 1914
Posádka: 4
Délka: 11,05 m
Výška: 3,70 m
Rozpětí křídel horní: 22,74 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 95,6 m2
Prázdná hmotnost: 3.302 kg
Užitečné zatížení:
Vzletová hmotnost: 4.000 kg
Pumový náklad: 300 kg
Pohonná jednotka: 3x motor Fiat A.10
Výkon pohonné jednotky: každý motor o výkonu 100 k
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule:
Rychlost maximální: 120 km/h
Dolet: 550 km
Dostup: 4.000 m
Doba výstupu:
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x kulomet FIAT-Revelli ráže 6,5 mm
Postaveno strojů: 162 ks
Hodnocení ze strany pilotů
Operační dokumenty italského Corpo Aeronautico Militare z let 1915–1916 často zachycují komentáře velitelského štábu bombardovacích squadriglií nasazených na Ca.1, ve kterých se projevuje respekt k jeho účelu a zároveň realistické hodnocení jeho omezení. V jedné z raných zpráv týkajících se 1ª Squadriglia Caproni se uvádí, že „třímotorové bombardéry zajišťují dosud nevídaný dopad na nepřátelské zásobovací trasy a opevněné cíle, a jejich přítomnost mění charakter našich hlídek nad frontou“ – přičemž je v této formulaci patrný dobový důraz na strategický význam nového typu. V rámci interních rozkazů a denních hlášení se také objevují formulace ve smyslu „operace dnešního dne byla úspěšná: Ca.1 dosáhl cíle a vhodně rozptýlil náklad přes klíčovou železniční uzavírku, přestože čelil silnému nepřátelskému odstřelu“. Tento typ hodnocení se objevuje v souhrnných depeších velitelů bombardovacích jednotek 1915–1916, které byly zasílány na vyšší štáby.
Další dobové záznamy, zejména zaktivované Squadriglie operující na severní italské frontě, zmiňují praktická pozorování, například: „Posádky hlásí, že letoun je stabilní na přímém kurzu a snáší větší palebné pole vlastních kulometů, i když je jeho rychlost značně nižší, než se očekávalo. Provozní dojezd umožňuje zasáhnout i hlubší cíle v nepřátelském zázemí.“ Takovéto výroky velitelů odrážejí taktické uvážení silných a slabých stránek Ca.1 ve skutečném nasazení, které je známé z dobových zpráv.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
Italský těžký bombardovací letoun
Doba vzniku 1914
Stavba 162 ks
- caproni-ca1.jpg (31.68 KiB) Zobrazeno 51 x
Letoun Caproni Ca.1 představoval první skutečně operačně použitelný těžký bombardér italské konstrukce a zároveň jeden z klíčových mezníků ve vývoji vojenského letectví První světové války. Jeho vznik je úzce spjat se jménem Gianniho Caproniho, který již před vypuknutím války patřil k průkopníkům myšlenky využití velkých více¬motorových letadel k ofenzivním bombardovacím operacím hluboko v týlu protivníka. Výrobcem letounu Caproni Ca.1 byla společnost Società de Agostini e Caproni, později známá jako Società Italiana Caproni, která vznikla z konstrukční kanceláře Gianniho Caproniho ještě před vypuknutím První světové války. Výroba probíhala v několika menších závodech v severní Itálii, především ve Vizzola Ticino a Taliedo u Milána, kde Caproni soustředil jak vývoj, tak montáž prvních sériových strojů. Vzhledem k rozměrům a technické náročnosti třímotorových bombardérů byla výroba zpočátku pomalá a značná část práce probíhala ručně, nicméně právě zkušenosti získané na Ca.1 umožnily firmě Caproni postupně vybudovat jednu z nejvýznamnějších leteckých výrobních kapacit v Itálii během velké války.
Vývoj Ca.1 započal v roce 1913, kdy Caproni experimentoval s koncepcí velkého třímotorového letounu s centrálním trupem a dvojicí nosníků zakončených vodorovnými ocasními plochami. První prototyp vzlétl v roce 1914 a již od počátku byl navržen výhradně pro vojenské účely, což jej odlišovalo od mnoha tehdejších improvizovaných bombardovacích typů, které vznikaly úpravami průzkumných letadel. Konstrukčně šlo o rozměrný dvouplošník smíšené konstrukce. Trup byl tvořen otevřenou nosníkovou strukturou, v jehož přední části byla umístěna kabina posádky s pozorovatelem a střelcem. Pilot seděl ve vyvýšené otevřené kabině mezi křídly, což mu poskytovalo relativně dobrý výhled vpřed i dolů. Charakteristickým znakem Ca.1 bylo uspořádání tří motorů – jeden byl instalován v zádi trupu v tlačném uspořádání, zatímco další dva byly umístěny mezi křídly na bocích trupu jako tažné. Toto řešení zvyšovalo bezpečnost letu, neboť umožňovalo pokračovat v misi i při výpadku jednoho z motorů.
Pohon zajišťovaly tři řadové vodou chlazené motory Fiat A.10 o výkonu přibližně 100 koní každý. Celkový výkon kolem 300 koní byl na svou dobu značný a umožňoval letounu nést pumový náklad, který výrazně převyšoval možnosti běžných jednomotorových letadel. Výzbroj tvořily lehké kulomety, obvykle typu Revelli ráže 6,5 mm, obsluhované pozorovatelem, zatímco pumový náklad byl nesen externě na závěsnících pod trupem. Itálie vstoupila do První světové války v květnu 1915 a Caproni Ca.1 se tak stal jedním z prvních těžkých bombardérů, které byly nasazeny systematicky a v organizovaných jednotkách. Letouny byly zařazeny do nově formovaných bombardovacích squadrií a nasazovány především proti cílům v Rakousko-Uhersku. Mezi typické cíle patřily železniční uzly, mosty, přístavy a průmyslové objekty, ale také vojenské tábory a zásobovací sklady.
V ideální konfiguraci byl Ca.1 schopen nést až 300 kg pum, což odpovídalo tehdejším italským plánům pro třímotorové bombardéry. Tento údaj se objevuje v raných technických specifikacích a propagačních materiálech firmy Caproni. V reálném bojovém nasazení však posádky zpravidla létaly s pumovým nákladem v rozmezí kolem 200–250 kg, aby byla zachována přijatelná stoupavost a bezpečnost letu, zejména při operacích z polních letišť a nad horským terénem severní Itálie. Pumy byly neseny externě pod trupem, nejčastěji v podobě několika menších tříštivých nebo trhacích pum (např. 50 kg a 100 kg typy), pro pokrytí větší plochy cíle. Pro srovnání je důležité dodat, že běžné jednomotorové bombardovací či průzkumné letouny té doby nesly často pouze 50–100 kg pum, takže i praktický náklad Ca.1 představoval zásadní kvalitativní skok. Právě schopnost dopravit několik set kilogramů výbušnin na vzdálenější cíle byla jedním z hlavních důvodů, proč italské velení považovalo Ca.1 za strategicky významný, přestože jeho rychlost a zranitelnost byly omezené.
Bojové nasazení Ca.1 potvrdilo správnost základní koncepce, ale zároveň odhalilo i slabiny raného těžkého bombardéru. Letoun byl pomalý, zranitelný vůči stíhacím letadlům a protiletadlové palbě a jeho provoz kladl vysoké nároky na pozemní personál. Přesto se Ca.1 osvědčil natolik, že se stal základem pro další vývojovou řadu bombardérů Caproni, z níž vzešly úspěšnější typy Ca.3, Ca.4 a později Ca.5. Z historického hlediska má Caproni Ca.1 zásadní význam jako jeden z prvních letounů, které byly od počátku koncipovány jako strategické bombardéry. Přispěl k formování doktríny dálkového bombardování a ukázal, že letectvo může hrát aktivní ofenzivní roli daleko za liniemi fronty. Ačkoliv byl technicky rychle překonán, jeho vliv na vývoj vojenského letectví První světové války je nepopiratelný a řadí jej mezi klíčové typy rané éry těžkých bombardérů.
Zkušební lety a první bombardovací mise
První zkušební lety prototypu Caproni Ca.1 probíhaly již v průběhu roku 1914 na letišti v okolí Milána a Vizzoly Ticino, kde Gianni Caproni soustředil svůj vývojový tým. Zkoušky byly zaměřeny především na ověření nosnosti, chování stroje při výpadku jednoho z motorů a celkovou stabilitu letounu v horizontálním letu. Již během raných testů se ukázalo, že třímotorová koncepce poskytuje stroji dobrou podélnou stabilitu, avšak řízení bylo považováno za těžké a vyžadovalo značnou fyzickou sílu pilota/pilotů, zejména při vzletu a přistání. Zkušební piloti si všímali rovněž nutnosti dlouhé rozjezdové dráhy a nízké stoupavosti při plném zatížení. Na druhou stranu byl Ca.1 hodnocen jako relativně klidný a předvídatelný letoun, který nejevil sklony k náhlým pádům nebo nečekaným vývrtkám. Zvláštní pozornost byla věnována letům s jedním vypnutým motorem, které potvrdily, že letoun je schopen udržet výšku alespoň po omezenou dobu, což bylo považováno za zásadní bezpečnostní prvek pro dálkové mise nad nepřátelským územím.
Po vstupu Itálie do Velké války v květnu 1915 byly první operační stroje Ca.1 rychle předány nově vznikajícím bombardovacím jednotkám. Po krátkém přeškolení posádek následovaly zkušební bojové lety, které měly ověřit schopnost stroje operovat ve skutečných válečných podmínkách. První bombardovací mise směřovaly především proti cílům v oblasti Terstu, Istrie a na železničních tratích zásobujících rakousko-uherskou armádu. Tyto rané nálety probíhaly zpravidla za denního světla a v relativně malých výškách, což vystavovalo letouny intenzivní protiletadlové palbě. Posádky si stěžovaly na omezené možnosti obrany, neboť kulomety poskytovaly pouze částečné krytí a pomalý letoun byl snadným cílem. Přesto byly první mise považovány za cenný experiment, který poskytl italskému velení praktické zkušenosti s plánováním a prováděním koordinovaných bombardovacích operací.
Výsledky těchto prvních bojových nasazení vedly k postupným úpravám taktiky. Bombardovací lety byly stále častěji prováděny ve skupinách, s důrazem na výšku letu a omezení doby strávené nad cílovou oblastí. Zkušenosti získané na Ca.1 se přímo promítly do vývoje jeho nástupců, zejména typu Ca.3, který již lépe odpovídal požadavkům frontového nasazení. Ačkoliv Caproni Ca.1 nebyl bezchybným letounem a jeho bojová hodnota byla omezená, zkušební lety i první bombardovací mise prokázaly životaschopnost koncepce těžkého bombardéru. Stroj sehrál důležitou roli v počátcích italského strategického bombardování a stal se nepostradatelným krokem na cestě k vyspělejším bombardovacím letounům pozdějších let války.
Sériová výroba
Produkce Ca.1 postupovala pomalu a v omezených sériích ve výše uvedených výrobních závodech. Letoun nebyl vyráběn ve velkých počtech, protože již během jeho zavádění do výzbroje bylo zřejmé, že se jedná o přechodový typ, který bude rychle nahrazen výkonnějšími variantami. Přesto se Ca.1 stal prvním standardizovaným těžkým bombardérem Regia Aeronautica (resp. tehdejšího Corpo Aeronautico Militare) a jeho výroba poskytla italskému průmyslu cenné zkušenosti s velkosériovou stavbou vícemotorových letadel. První sériové stroje byly předávány armádě v průběhu léta a podzimu 1915. Letouny byly zařazovány k nově formovaným bombardovacím jednotkám, označovaným jako Squadriglie da bombardamento, které byly určeny výhradně pro dálkové údery. Mezi první jednotky vybavené Ca.1 patřily bombardovací squadriglie operující na severoitalských základnách, odkud podnikaly nálety proti cílům v Rakousko-Uhersku, především v oblasti Terstu, Istrie a podél sočské fronty.
Zavádění do výzbroje probíhalo postupně a bylo úzce provázáno s výcvikem posádek i pozemního personálu. Každý nový stroj vyžadoval rozsáhlou logistickou podporu, zejména v oblasti údržby motorů a oprav draků po bojovém poškození. To vedlo k tomu, že Ca.1 byl často nasazován v malých počtech, obvykle po několika kusech v rámci jedné jednotky, spíše než ve velkých bombardovacích svazech. Celková produkce Caproni Ca.1 zůstala relativně nízká a pohybovala se pouze v řádu vyšších desítek kusů, nebo jak uvádějí některé zdroje 162 ks celkem. Přesný počet vyrobených letounů není v pramenech jednotně uváděn, což souvisí s nejednoznačným označováním raných verzí a s plynulým přechodem výroby k vylepšeným typům Ca.2 a především Ca.3. Řada strojů označovaných zpětně jako Ca.1 byla navíc během služby přestavována nebo modernizována, což dále komplikuje přesné statistiky.
1ª Squadriglia Caproni
Jedna z vůbec prvních bombardovacích jednotek vyzbrojených třímotorovými Caproni. V roce 1915 byla dislokována na letišti Aviano, později se přesunula na Campoformido. Odtud podnikala nálety proti cílům v oblasti Terstu, Gorizie a na zázemí rakousko-uherské armády podél sočské fronty. Právě u této jednotky byly Ca.1 nasazeny v prvních systematických bombardovacích operacích.
2ª Squadriglia Caproni
Zformována koncem roku 1915, působila rovněž v severovýchodní Itálii. Její základnou byl především Aviano, případně další polní letiště v oblasti Benátska. Jednotka létala především noční a dálkové mise, kde se projevila omezená výkonnost raných Ca.1, ale zároveň jejich schopnost nést relativně těžký pumový náklad.
3ª Squadriglia Caproni
Vznikla na přelomu let 1915/1916 a operovala z letišť Taliedo (zpočátku výcviková základna) a později z polních letišť blíže frontě. Tato jednotka již postupně přecházela na výkonnější varianty, ale část její výzbroje stále tvořily rané stroje konstrukčně odpovídající Ca.1.
Squadriglie v oblasti Benátska a Friuli
Kromě výše jmenovaných jednotek byly jednotlivé Caproni Ca.1 přidělovány i dalším bombardovacím squadrigliím působícím z letišť Pordenone, Aviano, Campoformido a San Pelagio. Často šlo o smíšené jednotky, kde Ca.1 létaly vedle pozdějších Ca.2 a Ca.3, což dnes komplikuje přesnou identifikaci typů v jednotlivých misích.
Technická specifikace – CAPRONI Ca.1
První vzlet: 1914
Posádka: 4
Délka: 11,05 m
Výška: 3,70 m
Rozpětí křídel horní: 22,74 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 95,6 m2
Prázdná hmotnost: 3.302 kg
Užitečné zatížení:
Vzletová hmotnost: 4.000 kg
Pumový náklad: 300 kg
Pohonná jednotka: 3x motor Fiat A.10
Výkon pohonné jednotky: každý motor o výkonu 100 k
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule:
Rychlost maximální: 120 km/h
Dolet: 550 km
Dostup: 4.000 m
Doba výstupu:
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x kulomet FIAT-Revelli ráže 6,5 mm
Postaveno strojů: 162 ks
Hodnocení ze strany pilotů
Operační dokumenty italského Corpo Aeronautico Militare z let 1915–1916 často zachycují komentáře velitelského štábu bombardovacích squadriglií nasazených na Ca.1, ve kterých se projevuje respekt k jeho účelu a zároveň realistické hodnocení jeho omezení. V jedné z raných zpráv týkajících se 1ª Squadriglia Caproni se uvádí, že „třímotorové bombardéry zajišťují dosud nevídaný dopad na nepřátelské zásobovací trasy a opevněné cíle, a jejich přítomnost mění charakter našich hlídek nad frontou“ – přičemž je v této formulaci patrný dobový důraz na strategický význam nového typu. V rámci interních rozkazů a denních hlášení se také objevují formulace ve smyslu „operace dnešního dne byla úspěšná: Ca.1 dosáhl cíle a vhodně rozptýlil náklad přes klíčovou železniční uzavírku, přestože čelil silnému nepřátelskému odstřelu“. Tento typ hodnocení se objevuje v souhrnných depeších velitelů bombardovacích jednotek 1915–1916, které byly zasílány na vyšší štáby.
Další dobové záznamy, zejména zaktivované Squadriglie operující na severní italské frontě, zmiňují praktická pozorování, například: „Posádky hlásí, že letoun je stabilní na přímém kurzu a snáší větší palebné pole vlastních kulometů, i když je jeho rychlost značně nižší, než se očekávalo. Provozní dojezd umožňuje zasáhnout i hlubší cíle v nepřátelském zázemí.“ Takovéto výroky velitelů odrážejí taktické uvážení silných a slabých stránek Ca.1 ve skutečném nasazení, které je známé z dobových zpráv.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org