PALBA.CZ

„Mým věrným národům rakouským“ – Manifest císaře Karla I. z října 1918
poslední pokus o záchranu habsburské monarchie

národnostní mapa Rakousko-Uherska

Na podzim roku 1918, když bylo jasné, že První světová válka se pro Centrální mocnosti stává nevyhnutelnou porážkou, stal se císař Karel I. (IV. pro Uhry) posledním výrazným aktérem, který se snažil nastartovat reformu Rakousko-Uherska a zabránit jeho rozpadu. Tato snaha vyvrcholila ve dne 16. října 1918 zveřejněném prohlášení, které se stalo známým jako „Národní manifest“ císaře Karla I. – dokument, jenž měl být základem přeměny monarchie ve federální stát.

Krajina zhroucené říše
V létě a na podzim 1918 ztratily Rakousko-Uhersko i jeho hlavní spojenec Německo iniciativu na všech frontách. Po selhání jarních ofenziv na západní frontě a prolomení soluňské fronty, která vedla ke kapitulaci Bulharska, se vojska Dohody rychle přibližovala k rakousko-uherským hranicím a armáda ztratila vojenskou akceschopnost. Vnitřní situace byla ještě kritičtější: hluboká ekonomická a humanitární krize, hladomor ve městech a rostoucí národní hnutí jednotlivých národů uvnitř monarchie vedly ke generálním stávkám a otevřené opoziční politice vůči centrální vlád. Premiér Max Hussarek se snažil o reformy ve sněmu Říšské rady, avšak jak čeští, tak i další národní poslanci jeho návrhy kategoricky odmítli – významné národní výbory, jako Národní výbor československý, již připravovaly převzetí moci. Mocenská autorita centrální vlády se rychle rozpadala a hlasy po sebeurčení národů rostly.

Manifest císaře Karla I: hlavní teze
Císař Karel se rozhodl zasáhnout osobně. Do své rezidence v Badenu u Vídně pozval reprezentanty národů celé monarchie a zadal vypracování dokumentu, který měl nabídnout nový systém fungování říše. Výsledkem byl tzv. „Národní manifest“ z 16. října 1918, určený „mým věrným národům rakouským“.

V manifestu císař deklaroval, že od chvíle, kdy nastoupil na trůn, usiluje o blahobyt, mír a harmonický rozvoj národních sil v monarchii. Uznal, že hrdinství a věrnost národů během války byly obrovské, ale zároveň že válečné oběti vytvořily novou historickou situaci, která vyžaduje zásadní přestavbu státního uspořádání. Císař navrhl transformaci říše na federální celek, kde by každý národ mohl vytvořit vlastní „státní útvar“ na území, jež obývá, a společné zájmy by nadále zůstaly koordinovány formou federace. Současně manifest zdůrazňoval, že reforma nijak neodnímá práva historické uherské koruny. Text manifestu obsahoval i kulturně-rozvojové a administrativní pasáže: císař volal po tvorbě národních rad složených z představitelů jednotlivých národů, které by spolupracovaly s vládou na přechodu k nové federální struktuře. Cílem bylo, aby říše „vyšla z bouří válečných jako svaz národů svobodných“.

Politické ambice a omezení návrhu
Karlova vize federalizace nebyla zcela nová; myšlenky o přeměně monarchie na základě etnických národů se objevovaly již dříve v diskusích sociálních demokratů či u poradců následníka trůnu Františka Ferdinanda. Nicméně fakt, že reformní koncept předložil sám panovník, bylo zásadní a bezprecedentní. Manifest však neřešil některé klíčové otázky: nezahrnoval území Uher, což se stalo zásadní slabinou. Tato vynechaná část monarchie neměla být federalizována, přestože byla klíčovou součástí dynastického spojení s Rakouskem; navíc její vlastní politické vedení manifest odmítlo, což znamenalo, že i Maďaři byli mimo tuto reformu. Dalším problémem byla etnická koncepce hranic. Národy jako Češi, Poláci či Maďaři měli v té době již vlastní národní programy, které často sahaly za hranice právě navrhované federalizace, nebo vyžadovaly spojení s historickými teritorii (např. spojení Čechů se Slovenskem). Manifest tyto aspirace neřešil způsobem, který by byl pro ně přijatelný.

Reakce a efekt
Manifest měl ambici posílit loajalitu národů a revitalizovat zbytky habsburské monarchie, ale v reálném politickém kontextu už byl krok příliš pozdě. Národní výbory a radikální politické hnutí získávaly reálnou moc v jednotlivých částech říše a mnohé instituce manifest považovaly za morálně i politicky neaktuální. V Praze například generální stávka z poloviny října už přecházela v vyhlašování nezávislých republik; 28. října 1918 byl vyhlášen vznik Československa. K dalšímu oslabení manifestu přispěla i odpověď amerického prezidenta Woodrowa Wilsona na rakousko-uherskou žádost o příměří – ta nebyla zaměřena na zachování monarchie, ale na realitu předchozího politického vývoje, čímž se Wilsonova politika přestala překrývat s císařským projektem.

Manifest se tak stal „mrtvě narozeným dítětem“: spíše než nástroj, který by sjednotil říši, legitimoval existující národní rady a nové orgány moci, které už přecházely od loajality k vlastní nezávislosti. Nezamýšleně urychlil rozklad monarchie, ale relativně pokojnou a nekrvavou cestou, čímž přispěl k tomu, že Rakousko-Uhersko zaniklo bez masového násilí – alespoň uvnitř prostoru bývalé monarchie.


Text manifestu

Císařův „Národní manifest“
Svůj Manifest císař uveřejnil 16. října:

„Mým věrným národům rakouským!

Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu.

Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme.

Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního.

Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.

Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž - utvořeny z říšských poslanců každého národa - mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.

Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů. Ve Vídni dne 16. října 1918.“


Zdroje:
Galandauer, Jan; Karel I. - poslední český král, 1998
Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, 2022
Soukup, František; 28. říjen 1918, 1928
Šedivý, Ivan; Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN, Praha 2001

Wilsonova odpověď byla pro habsburskou říši:

„President považuje za svou povinnost vládě rakousko-uherské oznámiti, že se nemůže zabývati předloženým návrhem této vlády, protože od jeho poselství ze dne 8. ledna nastaly jisté události největšího významu, jež nutně změnily kompetenci a odpovědnost vlády Spoje­ných států…Od té doby, co byla tato věta napsána a před kon­gresem Spojených států vyslovena, vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Česko­slovenská Národní rada je de facto válčící vláda, která je vybavena náležitou autoritou říditi vojenské a poli­tické věci Čechoslováků.

Uznala také nejdalekosáhlejší měrou spravedlnost národních snah Jihoslovanův o svobodu. President není již s to, aby uznal pouhou „autonomii“ národů těchto za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoli on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členy rodiny národů.“


Císař Karel I. vydal svůj manifest v situaci, kdy byla monarchie hospodářsky vyčerpaná, vojensky na pokraji zhroucení a politicky rozložená. Manifest sliboval přeměnu předlitavské části říše v svazek svobodných národních států, založený na principu sebeurčení. Šlo o pokus zachránit stát federalizací shora a udržet dynastickou kontinuitu i mezinárodní subjektivitu monarchie.

Ve skutečnosti však manifest působil opačně. Tím, že císař výslovně vyzval jednotlivé národy, aby si vytvořily vlastní politické reprezentace, otevřel prostor vzniku národních rad, které se okamžitě začaly chovat nikoli jako partneři reformy, ale jako zárodky budoucích samostatných států. V Praze vznikl Národní výbor československý, v Krakově Polská likvidační komise, v Záhřebu Jihoslovanská národní rada. Tyto orgány se již nehlásily k reformované monarchii, nýbrž k vlastní státní suverenitě.

Zásadní slabinou manifestu byla také jeho omezená platnost – nevztahoval se na Uhry. Tím byla fakticky popřena samotná podstata dualistického státu z roku 1867. Maďarská politická elita manifest odmítla a zahájila vlastní proces osamostatnění, který vyústil v Károlyiho revoluci. Rakousko-Uhersko se tak rozpadalo nejen národnostně, ale i institucionálně.

Wilsonova odpověď: konec mezinárodní naděje
Rozhodujícím zlomem se stala odpověď prezidenta Wilsona na rakousko-uherskou nótu. Wilson v ní jasně deklaroval, že Spojené státy již neuznávají zachování monarchie ani v reformované podobě. Princip sebeurčení, původně formulovaný ve Čtrnácti bodech jako možnost autonomie, byl nyní interpretován jako právo na plnou státní samostatnost.

Wilson navíc konstatoval, že USA již uznaly zahraniční reprezentace Čechoslováků a Jihoslovanů jako legitimní partnery. Tím byla monarchie zbavena poslední naděje, že by mohla vystupovat jako budoucí federální stát akceptovaný vítěznými mocnostmi. Rakousko-Uhersko se v očích Dohody změnilo v dočasnou správní strukturu bez perspektivy přežití.

Tato odpověď měla okamžité důsledky. Národní elity pochopily, že loajalita k císaři již nemá žádný politický smysl. Armáda, úřednictvo i regionální správa začaly jednat s vědomím, že stát se rozpadá, a snažily se zajistit svou pozici v nově vznikajících národních útvarech. Psychologický kolaps státní moci předběhl kolaps faktický.

Manifest jako katalyzátor rozpadu
Ironií dějin je, že Karlův manifest, zamýšlený jako nástroj záchrany, se stal katalyzátorem rozpadu. Legalizoval národní reprezentace, přiznal slabost centrální moci a vytvořil právní vakuum, v němž se jednotlivé země monarchie začaly odtrhávat prakticky bez odporu. Wilsonova odpověď tomuto procesu dodala rozhodující mezinárodní legitimitu.

V českých zemích to umožnilo hladké převzetí moci 28. října 1918, bez vojenského střetu s císařskými orgány. V Haliči se rakouská správa rozpadla během několika dnů a Poláci okamžitě přešli k integraci do obnoveného polského státu. Na jihu monarchie využila Jihoslovanská rada manifest jako přechodový krok k vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. I v samotném rakouském jádru se německé země začaly chápat jako nový stát Deutschösterreich.

Diplomatický a politický konec říše
Rozpad Rakousko-Uherska nebyl přímým důsledkem jediné porážky na bojišti, ale výsledkem ztráty mezinárodní legitimity a vnitřní autority. Wilsonova odpověď monarchii definitivně odebrala budoucnost v poválečném uspořádání Evropy, zatímco Karlův manifest rozbil poslední zbytky soudržnosti uvnitř státu. Oba kroky byly ve své době racionální a dobře míněné, přesto dohromady znamenaly konec jednoho z nejstarších evropských státních útvarů a otevřely cestu ke vzniku nových národních států ve střední a jihovýchodní Evropě.

Duální rozdělení Rakousko-Uherska

Ak si dobre pamätam, tak ked Wilsonovi povedali, že snim chce rokovat c&k vylvyslanec, povedal: S mrtvolou sa nerokuje.

palo satko píše: ↑18/1/2026, 15:28 Ak si dobre pamätam, tak ked Wilsonovi povedali, že snim chce rokovat c&k vylvyslanec, povedal: S mrtvolou sa nerokuje.

Tento výrok je historicky tradován, avšak jeho přesné znění a okolnosti se v pramenech mírně liší. Myšlenka, že „s mrtvolou se nevyjednává“ (nebo že Rakousko-Uhersko je „politickou mrtvolou“), se skutečně v diplomatických a politických kruzích roku 1918 v souvislosti s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem objevovala.

Ještě začátkem roku 1918 Wilson ve svých Čtrnácti bodech uvažoval o zachování Rakousko-Uherska v podobě autonomní federace. Během roku však pod vlivem exilových vlád (Masaryk, Štefánik) a pokračující války došel k závěru, že monarchie je již neudržitelná.

Wilsonova odpověď z 18. října 1918: Tato diplomatická nota byla zásadním zlomem. Wilson v ní rakousko-uherskému velvyslanci (prostřednictvím švédského zprostředkovatele) vzkázal, že o autonomii národů se již jednat nebude, protože USA již uznaly Československou národní radu jako válčící stranu. Tím fakticky potvrdil, že monarchie jako státní celek pro budoucí vyjednávání „neexistuje“.