Český kníže v letech 1002 - 1003
Dynastie (Přemyslovců/Piastovců ???)
Vladivoj (asi 981 – leden 1003) byl český kníže v období politického chaosu, který následoval po pádu Boleslava III. Ryšavého. Vlády nad českým knížectvím se ujal v květnu 1002 a v lednu 1003 jeho vláda skončila jeho úmrtím. Jeho původ není zcela jasný, ale většina historiků se shoduje, že měl příbuzenské vazby s Piastovci i Přemyslovci: patřil buď k širší piastovské větvi, pravděpodobně jako potenciální syn polského knížete Měška I. a jeho české manželky Doubravky, tedy bratr polského knížete Boleslava I. Chrabrého, nebo šlo o člena boční větve Přemyslovců, což mu dalo určitý dynastický kredit pro volbu českého panovníka.
V roce 1002 se česká země octla v hluboké krizi. Po překotném pádu Boleslava III., jehož tyranie vedla k povstání domácí aristokracie, byl bývalý kníže vyhnán a Pražané hledali nového vládce. Vládu převzala šlechta společně s výrazným vlivem Polska – a právě tehdy byli čeští velmoži ochotni přijmout Vladivoje jako kompromisní postavu.
„Po vyhnání knížete Boleslava přijali Češi za svého knížete Vladivoje, muže, který dříve pobýval v Polsku a byl dosazen s podporou polského knížete.“
(zdroj: Dětmar z Merseburku Kronika, kniha V)
Nejsilnějším z krajních aktérů byl Boleslav I. Chrabrý, který se rozhodl do českých záležitostí zasáhnout jako mocenský hráč. Podporou Vladivoje si zajistil přízeň části české elity a zároveň oslabil pozici Boleslava III. Ryšavého, který byl nucen odejít do exilu. Vladivoj tak na krátkou dobu usedl na pražský trůn jako panovník s podporou Polska. Kosmas naznačuje, že Vladivoj neměl vlastní mocenské zázemí a byl závislý na polských penězích i na říšské legitimizaci.
Vladivojova vláda se odehrála uprostřed dlouhodobého konfliktu mezi polským knížetem Boleslavem I. Chrabrým a římsko-německým králem Jindřichem II. o kontrolu nad střední Evropou. České země, oslabené vnitřními spory a pádem Boleslava III., se staly předmětem politického tlaku, v němž menší panovník jako Vladivoj musel – aby přežil – hledat zázemí u silnějších sousedů. Přijetím lenní závislosti na říši se snažil zajistit nejen svůj trůn, ale i ochranu proti polské dominanci, což mělo dalekosáhlé následky i pro budoucí fungování české politické autonomie.
Vláda a vztahy s říší
Ještě téhož roku, v listopadu 1002, učinil Vladivoj zásadní politický krok, který měl trvalé důsledky pro český stát: odjel do Řezna (Regensburg) a u římského krále Jindřicha II. přijal Čechy jako léno římské říše, údajně „v důsledku moudré rady“. Toto rozhodnutí znamenalo, že český stát se poprvé oficiálně ocitl ve feudálním vztahu vůči Svaté říši římské, a české knížectví bylo považováno za součást císařského uspořádání. Tímto činem Vladivoj de facto změnil postavení Čech více než jakákoli jiná událost krátkého období vlády.
Tento krok měl hluboké politické dopady: české země přestaly být pouze regionem soupeření Polska a domácích Přemyslovců, ale staly se formálním lenním územím říše. Po této události bylo českému panovníkovi zapotřebí nejen podporu vlastní šlechty, ale i souhlas římského krále, což na dlouhé roky ovlivnilo suverenitu české státnosti. Římští panovníci na základě tohoto Vladivojova úkonu v průběhu 11. a 12. století (de facto až do vydání Zlaté buly sicilské 1212) opakovaně zasahovali do nástupnictví jednotlivých knížat z rodu Přemyslovců. Historička Barbara Krzemieńská je toho názoru, že polský panovník Boleslav Chrabrý v této době už zřejmě obsadil celou přemyslovskou Moravu a Vladivoj si lenním slibem chtěl pojistit alespoň vládu nad Čechami (navíc se poté nemusel obávat Jindřichova vojska, který by jistě využil složité vnitropolitické situace na pražském knížecím stolci).
Krátká vláda
Vladivoj však svou vládu nestihl plně konsolidovat, i když stačil rozběhnout ražbu vlastních stříbrných denárů. Vzhledem ke krátké době jeho vlády, se jedná o ojediněle dochované mince. Podle dobových i pozdějších pramenů měl vážný problém s alkoholem; byl označován za notorického pijáka a již počátkem roku 1003 se upil k smrti, jak uvádějí i české encyklopedické prameny. K jeho úmrtí došlo v lednu 1003 – konkrétní den není spolehlivě doložený, ale smrt je zmiňována krátce po jeho cestě k císaři a převzetí lenního držení Čech. Jeho krátká vláda tak skončila méně než rok po nástupu, a ihned po jeho smrti začalo nové období bojů o český trůn: nejprve nastoupil Jaromír, pak se krátce znovu dostal k moci Boleslav III., a následně polský Boleslav Chrabrý zasáhl přímo.
„Byl natolik oddán pití, že sotva vydržel bez vína jediný den; jeho tělo bylo zničeno nestřídmostí.“
(zdroj: Saské a bavorské anály)
„Vladivoj, který držel Čechy jen krátký čas, zemřel náhle, a země se znovu propadla do zmatku.“
(zdroj: Quedlinburské letopisy)
Vladivojova smrt v lednu 1003 nebyla jen epizoda. Bezprostředně po ní vtrhl do Čech Boleslav Chrabrý a dosadil Boleslava III., aby jej obratem svrhl a sám se stal knížetem. Vladivoj je tak přímou přechodovou figurou k polské okupaci Prahy.
Když následně polský panovník Boleslav Chrabrý v létě roku 1004 prchal z Prahy před říšským vojskem krále Jindřicha II. a českým povstáním proti polské okupaci, došlo k tvrdým zadním bojům. Právě zde se podle dobových pramenů objevil poslední žijící člen rodu Slavníkovců – Soběslav Slavníkovec. Soběslav byl jedním z rodu, který přežil masakr na Libici roku 995, protože tehdy pobýval v Polsku. Boleslav Chrabrý ho využíval jako dynastickou zástěrku své moci v Čechách – v očích části české aristokracie totiž stále představoval legitimního protivníka Přemyslovců. Soběslav byl fakticky polským místodržitelem slavníkovského nároku.
Když však Poláci byli v Praze roku 1004 odříznuti a Boleslav Chrabrý musel město vyklidit, Soběslav se postavil do zadního voje a kryl polský ústup. V bojích byl zabit. Tím definitivně zanikla nejen politická role Slavníkovců, ale i jejich biologická linie v českém prostoru.
Hrob českého knížete Vladivoje není dodnes přesně znám, protože se jedná o raně středověkého panovníka z přelomu 10. a 11. století, a dobové pohřební zvyklosti nevedly k zachování přesných míst pohřbů, nicméně historici předpokládají jeho pohřeb někde v Praze nebo v oblasti Přemyslovské hradské a církevní domény.
Zdroje:
• Bláhová, Frolík, Profantová – Velké dějiny zemí Koruny české I. – Praha 1999
• Čechura, Mikulec, Stellner – Lexikon českých panovnických dynastií – Praha 1996
• David Kalhous - České země za prvních Přemyslovců v 10. – 12. století – Praha 2011
• Michal Lutovský – Po stopách prvních Přemyslovců I. – Praha 2007
• Michal Lutovský – Po stopách prvních Přemyslovců II. – Praha 2007
• Dušan Třeštík – Počátky Přemyslovců – Praha 1997
• Kosmova kronika česká – Praha 1972
• www.moraviamagna.cz
• www.e-stredovek.cz
• www.wikipedia.org
