PALBA.CZ

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ "...Navíc možnost prokázat "sólové" hrdinství vyhovovala temperamentním Italům mnohem více než jakkoliv záslužné úsilí pro veřejnost bezejmenných členů početných posádek větších plavidel. Společně s vypjatým vlastenectvím a mládím posádek i velitelů zřejmě právě tohle bylo hlavní příčinou mimořádně odvážných činů, které doslova šokovaly soupeře, zvyklé na obvyklé mdlé výkony Italů." *J. Novák, Bitva v Otrantské úžině, Praha 2011*

Svět kolem nás má jednu základní vlastnost - není černobílý a je pekelně složitý. Můžeme z něj sice určité části vysekat a jiné naopak zviditelnit (pokud je nezměnímě dokonce úplně), což je technika hrající hlavní roli kdekoli se objeví přinejmenším nacionalismus či národní mytologie, ale to neznamená, že se změní i svět samotný. Změní se pouze naše vnímání a zneklidňující okolnosti syrového světa nás jen přestanou takříkajíc "otravovat". Svět se stane jednoduchým a krásným místem. A stejně jako svět ve kterém probíhala, byla i První světová válka velice složitou záležitostí, pokroucenou posléze mnoha mytologiemi jednotlivých aktérů, vítězných i poražených. Nejinak je tomu pak samozřejmě v jedné z jejích arén - námořní válce na Jadranu.

V níže uvedeném článku si názorně ukážeme, co se stane, když do pomyslné skládačky, jež se dlouho zdála ve své jednoduchosti celistvá, začneme doplňovat další, dosud neznámé a do jednoduchého tvaru těžko zasaditelné dílky. Nutno podotknout, že to budou dílky jen z jedné relativně úzké oblasti (nájezdy italského námořnictva na pobřeží nepřítele a pokusy o průnik do jeho základen/přístavů), ale i tak to může zažitým obrázkem poněkud zamíchat. Nemluvě o tom, že tento článek zohledňuje pouze první necelé dva roky války. Ani ve zbývajících dvou tempo rozhodně nepolevilo, často naopak.

Když si dáme dohromady tyto akce, natož každodenní "šeď" běžného válčení, tak se nutně musíme ptát - Co jsou to ty "obvyklé výkony" Italů a co o nich vlastně víme? A jsou opravdu tak mdlé a opravdu pár známých (až profláklých) akcí zobrazuje alespoň vzdáleně korektní proporce a realitu válčení na Jadranu a tzv. výjimku z pravidla? Není až příliš vyseknutých dílků a až příliš těch selektivně zviditelněných? Zbylo nám vlastně z reálné mozaiky něco, nebo se kocháme jen jakousi dobře plynoucí, chytlavou a pozorovatele ničím neznepokujující pohádkou? Když jsem před několika lety začal tvořit tuto sérii, tak jsem chtěl do těchto poklidných vod hodit pomyslné vidle. A donutit vykolejené čtenáře trošku přemýšlet, dívat se na události komplexněji a postrčit je k dalšímu vlastnímu bádání. Přestat žít jednoduchou, byť pohodlnou pohádkou a jít objevovat syrový svět okolo (ale tím zajímavější). A myslím si, že dnešní vidle letící do soukolí by mohly být poměrně masivní, z odolného "kovu" a hezky tam zaskřípat.

Válku na Jadranu ze strany Italů do značné míry charakterizuje něco, co meziválečný teoretik, admirál Giuseppe Fioravanzo, označil jako "strategia di distruzione di un nemico che rifiuta la battaglia al largo", neboli "strategie na zničení nepřítele, který odmítá bojovat na moři". Pro zjednodušení ji také můžeme označovat jako "když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře". Se stupňující se tendencí s průběhem válečných let. Italské námořnictvo se rozhodně neopájelo jen ve strategické blokádě nepřítele, ale agresivním nasazením námořních a leteckých sil (včetně řady vysoce inovativních prostředků) přesouvalo z části válku do základen nepřítele a drželo jej pod konstantním tlakem. Jen se tak dělo lehčími jednotkami, které v celkovém dění nejsou pro běžného "spotřebitele" tak chytlavé´ (jako třeba když po sobě metají granáty o stovkách kilogramů oceli a výbušnin dvě linie těžkých obrněnců). Když "záslužné úsilí pro veřejnost bezejmenných členů početných posádek větších plavidel" nemá díky místním specifikům moc prostoru, musí nastoupit "sólové hrdinství". Které ale nikdy vlastně nebylo sólovým, neboť se vždy jednalo o kolektivní práci dobře promazaného stroje myslí a zázemí na pozadí. Jednalo se o systém, kde samotné známé výpady byly pouhou finální tečkou, byť nejviditelnější. Akce nebyly rozhodně bez rizika a vyžadovaly vysokou míru statečnosti (až "voraženosti") svých aktérů, ale vždy se jednalo o pečlivě plánované a prováděné podniky. Pojďme se tedy na některé z nich podívat blíže.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 1915
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

24.5.1915 - Nájezd torpédoborce Zeffiro na Porto Buso

Díky zpopularizovanému a obecně známějšímu výpadu jádra sil rakousko-uherského námořnictva vůči řadě cílů na italském východním pobřeží, včetně ikonických událostí jako byla akce v Porto Corsini, by se zdálo, že moment překvapení a počáteční iniciativa byly čistě na rakouské straně. Tomu příliš nepomáhá ani určitá skromnost italských úvodních kroků, jejichž pozadí/strategii jsme si stručně vysvětlili právě v dílu série zabývající se příslušným rakouským nájezdem. Což ale neznamená, že by se v rámci italských kroků/akcí prvního dne války nevyskytly zajímavé události hodné pár řádků. Jednou takovou je nájezd torpédoborce Zeffiro na na malé rakouské postavení v Porto Buso. Akce, jež časově předcházela dokonce i úvodní rakouské kroky, jako byl právě průnik torpédoborce Scharfschütze do přístavu Porto Corsini, jehož je zároveň jistou paralelou.

Malý přístav Porto Buso je situován na úzkém pruhu země takříkajíc uprostřed ničeho (mezi lagunou Marano a Terstským zálivem) a v dané době to byla nejjižnější výspa italsko-rakouského pomezí. Jedinou významnější instalací byla kasárna celníků. V polovině května 1915, tj. krátce před vypuknutím války, došlo k posílení posádky celníků o malý oddíl vojáků pobřežní obrany a několik spojařů od námořnictva (kteří zde zřídili a obsluhovali pozorovací/signalizační postavení vybavené heliografem pro spojení se stanicí v Gradu...na přímé telefonické spojení muselo bý rezignováno, poněvadž k dispozici bylo jen cca 1,5 km kabelů). Kontingent čítal dohromady 82 mužů (1 důstojník, 68 vojáků, 11 celníků a 2 námořníci), z nich se v době akce 65 nacházelo přímo v kasárnách a 17 porůznu v oblasti laguny. Stanice disponovala ke své obraně pouze ručními zbraněmi posádky (italská rozvědka sice očekávala lehká děla a kulometná hnízda, ale toto se nepotvrdilo). Navíc není úplně jisté, čeho měl odřad vůbec docílit, neboť evakuace Grada již byla v plném proudu a muži na této odlehlé výspě byli do určité míry ponecháni svému osudu (což samozřejmě mohlo mít v pozdějších událostech vliv na vůli klást nějaký zarputilý odpor, zvláště v bezvýchodné situaci).
Bývalá R-U celnice v Porto Buso (50. léta 20. století). Již od ledna 1915 byly vytipovávány nebráněné/slabě bráněné lokality, které by se po ev. vypuknutí nepřátelství s Rakousko-Uherskem mohly stát vhodným cílem pro překvapivý úder torpédových plavidel a jedním z těchto cílů byl i přístav Porto Buso. Dne 20.5.1915 tak kontradmirál Giovanni Patris, jako velitel benátských sil ("Divisione Sardegna"), podepisuje operační rozkaz k provedení "mise A" ("Missione A") [1], která sestávala z několika podakcí - napadení Grada s cílem potopení zde přítomných plavidel, ostřelování vojenských instalací a získání zajatců (torpédoborce Bersagliere a Artigliere z III Squadriglia Cacciatorpediniere, velitel eskadry fregatní kapitán Roberto Lubelli na Bersagliere, kde byl (či měl být) zároveň přítomen jako navigátor i Nazario Sauro, jež se brzy měl díky svým odvážným akcím a přínosům válečnému úsilí stát velmi proslulým [2]), přerušení podmořského kabelu Grado-Villanova (torpédoborec Corraziere z III Squadriglia Cacciatorpediniere) a napadení Porto Buso (torpédoborec Zeffiro z IV Squadriglia Cacciatorpediniere), přičemž podporou a krytím/hlídkováním vůči potenciálnímu zásahu námořních jednotek nepřítele byl pověřen torpédoborec Garibaldino (III Squadriglia Cacciatorpediniere). Do akce na horním Jadranu vyplula i čtveřice torpédoborců vějířovitého strategického průzkumu na přístupech k Benátkám směrem z Puly (torpédoborce Carabiniere, Fuciliere, Alpino z IV Squadriglia Cacciatorpediniere, velitel eskadry fregatní kapitán Venceslao Piazza na Carabiniere a Lanciere z III Squadriglia Cacciatorpediniere).

Ne vše se nakonec v brzkých hodinách 24.5.1915 podařilo. Dva torpédoborce určené k ostřelování Grada nemohly, přes veškeré snažení i krátkou vzdálenost, na kterou se přiblížily (cca 500m), identifikovat žádný vhodný cíl vojenského charakteru. A neboť jim přišlo zbytečné ostřelovat bezbranné město, navíc obývané Italy [3], tak raději odpluly s nepořízenou. O nic úspěšnější nebyla ani posádka torpédoborce Corraziere při svém pátrání po podmořském kabelu - po hodině marného snažení, kdy dle jejich vlastního vyjádření museli kabel přeplout přinejmenším 6-7krát bez úspěšného zachycení (na vinu bylo dáváno silné zanoření v bahně), svou aktivitu taktéž vzdali.

Narozdíl od toho však akce v Porto Buso vyšla dokonale. Torpédoborec Zeffiro (velitel korvetní kapitán Arturo Ciano [4]) se v cca 2:00 (tj. více jak hodinu předtím, než začaly první útoky na italské pobřeží) přiblížil až na 500m od rakouských kasáren a zahájil útok. Nejdříve odpálil torpédo proti přístavišti (to se ovšem zaseklo na mělčině a vzhledem k tomu, že nevybuchlo, bylo na konci akce vyzdviženo, jen s mírně deformovanou přední částí) a následně byla zahájena střelba ze 76mm kanónů (celkem vystřeleno 169 granátů, cílem byly hlavně dveře a okna kásaren a přístaviště). Explozivní granáty udělaly s rakouskou stanicí a její posádkou, která měla minimální možnost obrany a úniku (italské plavidlo bylo sice zpozorováno, ale evakuace nestačila proběhnout včas a řada mužů byla zastižena a zabita při pokusu o únik na malých plavidlech v přístavu), rychlý proces. Střelba poškodila budovy, včetně pozorovatelny, rozbila řadu malých plavidel v přístavu a způsobila několik menších požárů. Netrvalo dlouho a ti, kteří nezahynuli na souši, ve člunech či utopení v kanálech (kam se zaskočení muži rozeběhli do všech světových stran), vyvěsili bílé vlajky a kapitán Ciano převzal z rukou velícího důstojníka (rezervní poručík Johann Mareth, maďarské národnosti, který měl za sebou již nasazení na srbské frontě v roce 1914) kapitulaci oddílu. Osazenstvo torpédoborce tak rozhojnilo 48 zajatců (včetně tří zraněných, z toho jednoho těžce) a Zeffiro se vydal zpět do Benátek, kam dorazil ráno kolem 6:00 (tj. v době, kdy jednotky strategického průzkumu, aniž by narazily na nepřítele, ukončily svou misi a vracely se taktéž do přístavu, kam dorazily kolem 8:00). Druhý den se na místo vrátil menší italský odřad, aby v oblasti pátral po přeživších - takto bylo nalezeno a zajato dalších 12 mužů (otázkou je, zdali se všech případech jednalo pouze o personál stanice). Italové stanoviště finálně obsadili až dva dny po úvodním útoku při svém postupu (na chvíli bylo tedy patrně jakýmsi tichým územím nikoho).
Torpédoborec Zeffiro v roce 1915. Zpráva o úspěšné akci a získané "kořisti" se stihla rychle roznést a přístav byl plný zvědavých Benátčanů, kteří se přišli podívat na zajaté nepřátele. Nastala však poněkud absurdní scénka, která dobře vystihovala tehdejší běžnou realitu a národnostní/jazyková úskalí jaderského pobřeží - k jejich překvapení tak civilisté uviděli skupinu unavených a skleslých mužů brebentících mezi sebou povětšinou jazykem/nářečím místním dobře známým, což vzrušení a očekávání z tohoto tak trochu "nepřítele" poněkud kazilo [5]. Možná ještě vzrušenější bylo ze zajatců a především rychlé kapitulace rakousko-uherské velení. Například oblastní velitel, kontradmirál Alfred von Koudelka, měl pro nebohého velitele oddílu a jeho poddůstojnický sbor jen velice ostrou kritiku, ale nutno říci, že asi nepříliš zaslouženou. Vzhledem k okolnostem byly jedinou alternativou tak leda další zbytečné ztráty z řad jemu přiděleného mužstva. Malá, adekvátně nevyzbrojená, částečně zaskočená a kvalitativně/připraveností slabší posádka prostě neměla takřka žádnou šanci. Můžeme se domnívat, že k podobnému závěru časem dospělo i rakouské velení a rozhodlo se nejít Marethovi příliš po krku (alespoň tak o tom vypovídá jeho další služba a finální hodnocení na konci války).

7.12.1915 - Nájezd torpédovek - Sistiana/Hotel Park (R-U velitelství)

Válka změnila i charakter četných pobřežních letovisek. Jedním takovým byla Sistiana, dříve velice oblíbená turistická destinace, nyní místo zvědavých návštěvníků obsazená armádou. Před tou se na začátku prosince 1915, za bílého dne, objevila formace čtyř italských torpédovek (2 PN, 3 PN, 6 PN a 30 AS, velitelem byl korvetní kapitán Amici Grossi, jako navigátor sloužil opět Nazario Sauro) a jala se ostřelovat několik menších plavidel v přístavu a především Hotel Park (dříve jeden ze zdejších luxusních hotelů, nyní pobřežní velitelské stanoviště rakousko-uherské armády). Na tyto cíle bylo vystřeleno asi 120 granátů a poté se italská plavidla, jen s drobným poškozením a bez ztrát na životech, vzdálila. Tato akce spadá spíše do běžnějších misí ostřelování pobřeží, ale původně jsem ji do seznamu zahrnul a ponechám ji zde.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 1916
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

15.1.1916 - Ukořistění parníčku Timavo

Další rozsahem nevelká, ale zajímavá akce se uskutečnila v lednu 1916, kdy Italové vyfoukli svým nepřátelům, takříkajíc přímo pod nosem, malý parník Timavo. Timavo (1908, STT, 194 BRT, 45m, cca 11-12 uzlů) byl běžnou lodí pro příbřežní plavbu a osobní přepravu, kteroužto roli, až na krátká intermezza v podobě najetí na mělčinu, před válkou vykonával na lince Terst-Grado. Poklidná přeprava pasažérů skončila v roce 1914, parník byl odstaven, leč nenásledoval osud většiny svých souputnic, které byly staženy do bezpečných kotvišť v zázemí (jako Šibenik atp.), ale zůstal v oblasti dotyku rakousko-italské hranice. Tam si ho našlo i vypuknutí války s Itálií, přičemž Rakušané se malou (a nejspíše nějak poškozenou či samopoškozenou) loď alespoň pokusili ukrýt.

Italové o přítomnosti plavidla někde v dané oblasti, respektive na řece Isonzo (Soča) věděli a takříkajíc do všeho namočený Nazario Sauro ho intenzivně hledal. Vybaven motorovým člunem pátral směrem proti proudu nejen po dotyčném parníčku, který nakonec nalezl na úrovni Isola Morosini, ale soustavně mapoval samotnou řeku a vhodnou cestu pro eventuální stažení Timava za vlastní linie (hloubka na mnohých místech dosahovala limitu ponoru). Loď bylo třeba nenápadně opravit a obecně připravit k odplutí, to vše pod nosem Rakušanů a v dosahu jejich dělostřelectva. Samotná operace trvala tři dny (respektive noci) a Sauro, za pomoci strojníka a s podporou malého člunu s armádním důstojníkem, který většímu plavidlu sondoval cestu, nakonec vyvedl Timavo na omezený výkon/jeden šroub (pro co nejtišší chod) po proudu do bezpečí. A to i přes opožděnou a neefektivní reakci rakouské baterie. Se svou kořistí zakotvil v Gradu, následně pak parníček pokračoval do Benátek [6].

V italském námořnictvu sloužil nejdříve jako remorkér, posléze jako pomocný dělový člun (s výzbrojí 1x120/40, 2x76/40, 2x37??), v kteréžto roli se zúčastnil řady akcí v příbřežní sekci fronty a na konci války se s okupačními silami propracoval až do Durazza (Drač). Po Saurově dopadení a následné popravě byl na jeho počest přejmenován na Capitano Sauro [7]. Jeho vojenská služba skončila v roce 1919, v meziválečném období se vrátil ke své původní roli a osudnou se mu stal až další konflikt. Za Druhé světové války byl opětovně zrekvírován jako pomocné plavidlo (F 85/Capitano Sauro), byl využíván k přepravě osob a potravin a jeho osud se naplnil po vyhlášení příměří v září 1943, které ho zastihlo v Piombinu. Zde bylo toto stařičké plavidlo, jež započalo svou kariéru před mnoha lety na Jadranu vožením výletníků do oblíbené dovolenkové destinace, 10.9.1943 potopeno vlastní posádkou.

1.4.1916 - Hydroplánový nájezd/výsadek v Punta Samana

Tato dubnová akce poněkud vybočuje tím, že v ní nefigurují lodě nýbrž námořní letouny. A ač by tomu datum napovídalo, nejedná se o aprílový žert. V roce 1916 byla válka na Jadranu v plném proudu na mnoha místech, včetně albánské fronty. Jeden z průzkumných letů v oblasti umístěných námořních letounů [8] přinesl informaci o podezřelém molu nalezeném u pobřeží severně od Valony (Vlora/Vlorë) poblíž Punta Samana. Zanedlouho bylo zjištěno, že k molu patří i menší stanice sloužící k pozorování, komunikaci a doplňování paliva (uhlí) menším plavidlům. Protože pokus o bombardování ze vzduchu ze samotného konce března 1916 pomocí klasických i zápalných bomb přinesl mizerný výsledek, tak se týž den stal svědkem zrození výrazně radikálnějšího nápadu - přistát hned nazítří v oblasti s hydroplány a vše vyřídit takříkajíc "ručně".

Plánování akce se ujal námořní poručík Giovanni Roberti di Castelvero (velitel letky hydroplánů umístěné na nosiči Europa, patrně pozdější 258ª Squadriglia), kterému sekundoval kapitán Leopoldo De Rada (velitel místní pozemní letky, 13ª Squadriglia). Pro útok byly vyčleněny dva letouny Macchi L.1 [9] a šest mužů (vždy v osazení pilot, pozorovatel a mechanik, přičemž poslední uvedený měl po přistání u pobřeží zůstat střežit letoun) - L.186 (Roberti, De Rada, Finati) a L.191 (Caffaratti, Pesci, Bellingeri). K běžnému vybavení letounů (25mm kanónek s 48mi náboji a kotva s lanem) byly naloženy další zbraně a vybavení pro samotnou pozemní akci (kulomety, pušky, pistole a příslušná munice, 30ti litrové kanystry s petrolejem, několik kilogramů koudele, lana pro případné spoutání zajatého nepřítele a zdravotnický materiál).
Italský letoun Macchi L.1 s 25mm kanónkem Jako první po páté ranní hodině prvního dubnového dne vzlétl L.191, následovaný po chvíli čekání a napětí L.186 (opožděný při vzletu díky technické závadě motoru). Cíl nebyl daleko a tak po necelé třičtvrtěhodině letu letouny dorazily na místo a přistály u pobřeží poblíž mola a základny. Přílet se sotva mohl být a dát se označit za nepozorovaný, ale rakouští vojáci, očekávající spíše další nálet a bomby, než několik pěších voražených Italů, se stáhli za násep za základnou. Čtveřice mužů se zatím, nic netuše o tomto příznivém řízení osudu, probíjela vodou a bažinatou oblastí poblíž břehu (zatímco mechanici zůstali dle plánu v letounech, připraveni je podpořit palbou z palubních kanónků). Po doražení na místo (a patrně notně příjemně překvapeni) se Italové jali své demoliční práce, vyrušováni jen neefektivní palbou z pušek nepřítele stále schovaného za náspem. Zapálili hromady uhlí a chatrč sloužící jako komunikační stanice (a při návratu i chodníček přes bažinu), vyhodili do povětří menší muniční sklady, přeřezali dráty a vydali se zpět k pobřeží a jejich čekajícím druhům a letounům. Po vyproštění letounů (proudy je mezitím natlačily na mělčinu u břehu) a poničení samotného mola palbou z kanónku, se přesně hodinu od přistání od hladiny odlepil první letoun (L.191). Nastalo však jakési déjà vu - kroužící letoun čekal na vzlet svého souputníka, leč tentokráte marně. L.186 se ne a ne odlepit od hladiny. Po půl hodině čekání se námořní poručík Caffaratti rozhodl vrátit na základnu, kde ale okamžitě celá posádka naskočila do dalšího letounu a vydala se zpět na místo činu. Tam sezdala, že druhý letoun bude schopen vzlétnout a vydala se zpět do Valony, tentokráte již naposledy. Pět minut po jejich příletu dorazil i druhý letoun a všichni účastníci byli konečně zpět v bezpečí. Celá akce trvala něco přes 2,5 hodiny.

27./28.5.1916 - Nájezd torpédovky 24 OS na Terst

"...Tak tomu bylo i 27. dubna t.r., kdy se torpédovka 24OS pod velením kpt. Gravina vydala k Terstu, aby v noci pronikla až na jeho rejdu a zaútočila tam. ... Sauro ovšemže výtečně znal i tamní plavební poměry, a tak přesto činily potíže různé zátarasy, torpédovka, kryta tmou, se na rejdu protřela. Jenže právě špatná viditelnost způsobila, že Gravin a kupodivu i Sauro považovali známou terstskou protivlnovou hráz s molem za velkou hladinovou loď (!!), takže torpédovka na ni dvěma torpédy "zaútočila". Nestalo se nic, co Italové očekávali, zato na 25OS se snesl déšť kulek z pobřežních kulometů Rakušanů. Ty sice torpédovku zasahovaly a nadělaly v ní díry, ale jinak ji nepoškodily a loď, byť s několika zraněnými muži, se zase protáhla na moře a už bez potíží unikla..." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Přibližně po roce od vypuknutí války a nájezdu torpédoborce Zeffiro přišla první průniková akce, jež měla předznamenávat v tomto ohledu poměrně bohatý rok 1916. Dne 27.5.1916 tak z Benátek vyplula torpédovka 24 OS, jíž velel námořní poručík Manfredi Gravina (jinak též sicilský hrabě Manfredi Gravina di Ramacca) [10], sloužící též i jako pobočník velitele benátské oblasti (a horního Jadranu obecně) admirála Thaona di Revel. Torpédovka nejdříve zamířila na základnu Grado, kde na palubu přibyl nám již známý rezervní námořní poručík Nazario Sauro, v důležité roli navigátora. Z Grada doprovázela do Terstského zálivu 24 OS eskorta torpédových plavidel, zatímco další skupina torpédoborců kryla přístupy z Puly vůči eventuálnímu nepřátelskému protiútoku. Zhruba 6 mil od cíle se 24 OS odpojila a vydala se samostatně sníženou rychlostí ke vstupu do přístavu, kde ještě dále zpomalila a zahájila samotný průnik. I přes opatrnost a nepříznivé počasí nezůstalo malé plavidlo nezpozorováno a hlídky vyzvaly 24 OS k identifikaci. Na jejich dotaz "Kdo je tam?" odpověděl údajně Gravina v pokusu o zmatení nepřítele v německém jazyce (a své druhé mateřštině, ostatně jeho matka byla rozená von Bülow) drze, leč pravdivě "Torpedoboot vierundzwanzig" a hnal svou loď, nyní již plnou rychlostí, do nitra přístavu a k molu, kde očekával zakotvená plavidla nepřítele. Posléze na jeden velký stín (někdy je udáván jako uhelný parník Iskra), jež považoval právě za takovéto plavidlo, nechal odpálit svá dvě torpéda. Ta svůj cíl ale minula (ať už tam byl či ne) a nakonec zasáhla pouze samotné molo. Reakce nepřítele byla údajně zmatená a po výbuchu torpéd začaly rakouské světlomety nejdříve pročesávat noční oblohu, načež teprve poté zamířily k mořské hladině, kde zachytily nyní již maximální rychlostí ustupující italskou torpédovku. Té se únik z přístavu zdařil a z akce si odnesla pouze pár průstřelů z kulometů a ručních zbraní (o zraněných většinou nebývá reč, pravděpodobně žádní nebyli), spojila se opětovně se svou eskortou a zamířila na základnu Grado. Ačkoli byl výsledek akce hubený (poškozeno molo a uhelné sklady na něm přítomné, k zásahu žádné lodi, i přes počáteční dojem Italů, nedošlo), její propagandistický potenciál byl nemalý a rozhodně nezůstal nevyužit. A rakouská strana se pochopitelně také neměla zrovna čím chlubit.

6./7.6.1916 - Nájezd člunů MAS 5 a 7 na Durazzo (Drač)

"V první úspěšné akci byly MASy u Durazza. V noci 4./5. června MAS 5 (G. Pagano di Melito) a MAS 7 (A. Berardinelli) pronikly na rejdu přístavu a torpédovaly malý kabotážní parník LOCRUM (924 gt). Byla z toho po návratu do Brindisi sláva, takže pánům velitelům bojová nálada ještě stoupla..." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

O více jak týden později od akce v terstském přístavu přišel čas na to, aby si svou premiéru v roli útočného prostředku odbyly čluny MAS. První člun (MAS 3) nově formované eskadry v Brindisi (1ª Squadriglia MAS) byl dopraven vlakem na místo na konci března 1916 a stejně tak se začal formovat personál jednotky. Po tomto prvním člunu přibyly do konce května do Brindisi i zbylé jednotky eskadry (MAS 4, 5, 6, 7 a 8) a když tedy 6.6.1916 nahlásily italské průzkumné letouny v Durazzu přítomnost jednoho velkého parníku a několika menších plavidel, bylo vše připraveno k akci. Navečer téhož dne tedy vypluly z Brindisi čluny MAS 5 (námořní poručík Gennaro Pagano di Melito, zástupce velitele eskadry) a MAS 7 (námořní poručík Alfredo Berardinelli, velitel eskadry) tažené torpédovkami 38 PN a 34 PN a doprovázené čtveřicí francouzských torpédoborců (Commandant Rivière, Bouclier, Boutefeu a Bisson). V 1:30 a zhruba 5 mil od cíle se torpédové čluny oddělily od zbytku skupiny a pokračovaly samostatně. U Durazza (v cca 2:00) narazily na dvě rakouská torpédová plavidla, jež právě vyplouvala z přístavu, ale ta vzápětí zvýšila rychlost, což zabránilo italským člunům v útoku.
Čluny MAS 5 a 7, snad i se svými veliteli. Ty ještě nějaký čas vyčkávaly, zda-li se torpédová plavidla nevrátí a když se tak nestalo, pronikly do přístavní rejdy. Tam spatřily parník Lokrum (924 GRT, 1908, v době míru provozovaný mezi Ragusou a Terstem, nyní s nákladem zásob a munice) a ze vzdálenosti 150 a 250 metrů na něj vypustily každý po jednom torpédu. Obě zasáhla, jedno v oblasti hlavního stožáru a druhé v úrovni komínu. Čluny MAS byly v této době ještě vyzbrojeny staršími 356mm torpédy B57 s menší 57 kg hlavicí (vs. pozdější 450mm typy s přinejmenším 90 kg hlavicí), ale na nebohý parník to bohatě stačilo. Loď měla v boku explozemi vykousnuty dvě masivní díry (údajně 12 x 5-7m, ale může to být i celková oblast poškození), potopila se během několika málo minut a zůstala usazena na dně přístavu. Ztráty měly činit snad jednoho mrtvého a 35 zraněných.
Člun MAS 7 (dobře patrná jsou starší a lehčí 356mm torpéda) (1) a samotná oběť nájezdu, parník Lokrum (2 a 3). Rakouská reakce byla opět rozpačitá - útok byl nejdříve připisován úderu ze vzduchu (vzducholoď), ale brzo bylo jasné, že šlo o útok torpédy a tak se novým favoritem stala ponorka. Oba skuteční pachatelé mezitím pokračovali v akci - Italové se rozhodli nenapadnout další přítomný parník a ušetřit si svá zbývající torpéda pro eventualitu návratu dvojice torpédových plavidel, která mohla být zalarmována výbuchy torpéd. K tomu nakonec nedošlo a když se na scéně neobjevilo žádné nepřátelské plavidlo, zamířila dvojice člunů MAS ke smluvenému místu setkání se svou eskortou a posléze zpět do Brindisi, kam skupina dorazila v brzkých ranních hodinách.

Jednoznačně se jednalo o úspěch. Obětí sice nebyl nějaký velký obrněnec nebo záoceánský parník, ale menší cca tisícitunový parník, leč nový trend a způsob boje byl nastolen. Italové, jejichž čluny v tu dobu ještě ani nedisponovaly pomocnými elektrickými motory pro tichý chod, pronikli do přístavu, zaútočili a zničili svůj cíl a unikli pryč, aniž by je nepřítel vůbec zaregistroval. V budoucnu sice nemělo jít vždy vše tak jednoduše a bez problémů, ale Rakušané měli mít se čluny MAS ještě velké trápení a až do konce války se nedokázali na jejich nasazení plně adaptovat a vytvořit vhodná protiopatření. V průběhu následujících měsíců a let tak měli tendenci tento technicky ne zcela dokonalý prostředek s řadou nejen taktických výhod, ale i slabin, poněkud přeceňovat a připisovat mu někdy možná až trochu bájné vlastnosti. Každopádně čluny MAS dostály při své první akci své neformální přezdívce "Streghe" (Čarodějky), jak je familiárně nazývaly jejich obsluhy - schopny se najednou objevit, udeřit a opět zmizet, aniž by byly zachyceny nepřítelem.

11.6.1916 - Průzkum Terstu člunem MAS

Průzkum Terstu jedním člunem MAS z Grada. Nedostane se ale blíže než na 300-400 metrů od vlnolamů, neboť mu v tom brání intenzivní činnost světlometů.

12.6.1916 - Nájezd italských plavidel na Parenzo (Poreč)

"Podívejme se na istrijské vody: Porenzo (Poreč)... ...činná základna námořních letounů. Právě ta se 12. června 1916 stala cílem skupiny italských torpédových lodí, jejichž posláním bylo letiště poničit. ...Ona skupina sestávala z torpédoborců ALPINO, FUCILIERE a starého ZEFFIRO... ....a torpédových člunů 40PN a 46OS, akce měla proběhnout tak, že ZEFFIRO, jištěný torpédovými čluny, pronikne na širokou rejdu Porenza a z co největší blízkosti bude ostřelovat letouny. Ke zdaru akce měla přispět přítomnost nám už známého kpt. Saura, který se i tentokrát ujal na ZEFFIRU funkce navigátora... Akce ovšem neskončila zdárně, protože ledva se ZEFFIRO s torpédoborci ALPINO a FUCILIERE v povzdálí, k přístavu přiblížil, na pobřeží zapráskala děla, jejichž obsluhy mířily přesně. ZEFFIRO byl několikrát zasažen, měl pět mrtvých a jedenáct zraněných, takže se odploužil na moře... a bylo po akci." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Ideový počátek útoku na leteckou instalaci v Parenzu lze nejspíše hledat v květnu 1916, kdy Italové pocítili zvýšení intenzity útoků rakouských námořních letounů a jako výchozí bod jejich operací nesprávně vyhodnotili právě Parenzo. V tuto dobu však zdejší nově etablované zařízení plnilo zatím stále spíše roli přechodného útočiště, kam se pulské letouny na své útočné ose uchylovaly na drobné opravy, dotankování a ukrytí se před nepřízní počasí (jednalo se tedy o Flugstützpunkt a ne klasickou leteckou stanici, tj. Seeflugstation). Spolu se zřízením tohoto bodu došlo i k vybudování podpůrné struktury - instalaci pobřežních baterií, světlometů a radiové stanice (především na ostrůvku San Nicolò, kam Italové chybně situovali i samotnou stanici, viz dále).

Samotný plán předpokládal, že v brzkých ranních hodinách (cca kolem 3:30) budou na pozicích následující jednotky se svými přidělenými úkoly - torpédoborec Zeffiro (korvetní kapitán Costanzo Ciano, jež ve velení lodi vystřídal svého bratra, dále byl na palubě ideový tvůrce/plánovač a zároveň velitel celé akce, námořní kapitán Carlo Pignatti Morano di Custoza a taktéž již notorický Nazario Sauro, opět jako navigátor) a torpédovky 40 PN (námořní poručík Emilio Stretti) a 46 OS (námořní poručík Roberto Sinclair de Bellegarde de Saint Lary) před samotným Parenzem jako úderná skupina, jištěná na linii Parenzo-Cortellazzo torpédoborci Alpino, Fuciliere (ve vzdálenosti 15 mil od Parenza, údaj se vždy vztahuje k dvojici plavidel), Giussepe Missori, Francesco Nullo (20 mil) a velkými jednotkami Cesare Rossarol a Guglielmo Pepe (25 mil). Mise měla i leteckou podporu, přičemž letouny ze základny Grado měly kolem 4:00 hlídkovat v oblasti mysu Punta Salvore a v Benátkách byly připraveny další letouny, které měly poskytnou italským plavidlům podporu při jejich návratu.

Plán to byl obstojný a italská plavidla, jež vyplula krátce před půlnocí 11./12.6., byla sice nad ránem na svých pozicích a připravena k akci, ale chybělo to hlavní, samotný cíl. Jak již bylo řečeno, Italové vycházeli ze špatného předpokladu a když se úderná skupina přiblížila k ostrovu San Nicolò, tak zde nenašla nic, co by jakkoli indikovalo přítomnost letecké stanice. Vzhledem k absenci poplachu a zjevné přítomnosti hlídek se velitel akce rozhodl nepřerušit misi, ale pokračovat přímo do chráněného kotviště/přístavu a zkusit zjistit, zda-li se nepodaří pohřešovanou leteckou instalaci identifikovat lépe odsud. Zeffiro, následovaný oběma torpédovkami, sice v kotvišti udělal takřka kompletní "kolečko", ale výsledek byl stále mizerný - žádná stanice a až na 3-4 malé čluny ani žádné větší plavidlo. Parenzo se zdálo být prázdné, zpravodajské informace mizerné a do myslí aktérů se nevyhnutelně plížily pochybnosti. Avšak v momentě, kdy se Italové již chystali odplout a byli na cestě ven z přístavu, upoutaly jejich pozornost tři postavy na nábřeží. Byla to trojice strážných, kteří bez zvláštního znepokojení a se zvědavostí pozorovali počínání přítomných plavidel. Kdyby jen tušili, co bude následovat dále, tak by je bezstarostnost velice rychle přešla. V hlavě poručíka Saura se totiž zrodil další z jeho odvážně potřeštěných nápadů, který byl po bleskové poradě velitelem akce schválen - přirazit s přídí torpédoborce k molu, pokusit se vzít zajatce a vyzískat z nich potřebné informace.

Nábřeží Parenza se tak stalo svědkem absurdní scénky. Torpédoborec opravdu bez problémů přirazil k molu, Sauro se jal autoritativním hlasem a s výpomocí různých dobromyslných nadávek komandovat příchozí strážné, kteří se podřídili neznámé autoritě, zasalutovali a připravili se pomáhat s přistáním domnělého spřáteleného plavidla (a aby se jim lépe pracovalo, odložili na zem i své pušky). O to větší bylo jejich překvapení, když z paluby seskočil Sauro a několik dalších námořníků a pokusili se je zajmout. Zajistit se však podařilo pouze jednoho strážného (jménem Giuseppe Fedrejcich), zatímco dvěma zbylým se podařilo uniknout a běžet vyhlásit poplach (byť celá mašinérie zafungovala až se značnou prodlevou). I tak to byl ovšem úspěch a Zeffiro, který se začal urychleně vzdalovat od mola a spolu se svou kohortou ven z kotviště, měl o jednoho nedobrovolného pasažéra navíc. Jeho místo na pevnině zaujaly dva Italy provokativně pohozené balíčky novin (tituly Corriere della sera a Giornali di Venezia), jež měly místním obyvatelům poskytnout i trochu jiné zprávy, než jejich vlastní tisk a kus ve spěchu odřezaného lana, stále připoutaného ke kotevnímu pacholeti (tento zbytek měl být údajně rozřezán na malé kousky a rozdělen mezi četné porečské rodiny, které si jej držely jako talisman/relikvii). Na vlnách zálivu se kromě toho pohupovalo i jisté množství lahví s různým vzkazy a proklamacemi, jež tam naházely posádky obou torpédovek. Celá akce (včetně úvodního obkroužení přístavu) neměla trvat déle jak čtvrt hodiny (udává se 10-12 minut).

Mezitím byl již zajatec podrobován důraznému výslechu a jeho věznitelé se konečně dočkali informace o kýžené poloze základny (na jih od města v oblasti Villette (??), krytá hustým borovicovým lesem), byť pouze přibližné. Úderná skupina vyplula ze stísněných vod přístaviště, rozestoupila se do půlkruhu (udává se ve vzdálenosti cca 1 km od cíle (??)) a zahájila střelbu (4:50) na oblast letecké stanice. Po pár minutách jim začala odpovídat rakouská baterie v oblasti poblíž stanice (oblast poloostrova San Lorenzo), dále se zapojily baterie/jednotky na ostrově San Nicolò (dělostřelecká palba a střelba z ručních zbraní), které se naopak staly cílem zbraní torpédoborců Alpino a Fuciliere, jež tak poskytovaly krytí úderné skupině a baterie na severovýchod od Parenza (oblast Gimizin). Přestřelka netrvala příliš dlouho (příkaz k ukončení palby a návratu přišel v 5:10) a výsledky byly nejspíše hubené, navíc kvůli poruše kormidla byla na čas imobilizována torpédovka 46 OS. Dalším impulsem bylo spatření kouře (krátce po přerušení akce), jež indikoval plavidlo přibližující se ve směru od Rovigna (Rovinj). Kapitán Morano tedy dal příkaz k seskupení s podpůrnými plavidly, ale poplach to byl nakonec zbytečný, neboť neznámé plavidlo, z nějž byly již viditelné stožáry a vrcholky dvou komínů, nakonec změnilo směr. Výraznější problém představovaly rakouské námořní letouny z Terstu a samotného Parenza, které se v závěru akce a při následném ústupu staly nevítanými společníky italského uskupení. Způsobené materiální škody nebyly velké, ale lidské ztráty byly citelné - 3 mrtví a 3 vážně zranění na palubě torpédoborce Fuciliere (výbuch bomby ve vzdálenosti cca 1 m od lodi v oblasti můstku) a 1 mrtvý a 5 vážně zraněných na torpédoborci Alpino (způsobeno kulometnou střelbou). Po ukončení útoků pak italskou formaci dále sledovaly z velké výšky a zahnány byly až na scénu přibyvšími italskými a francouzskými letouny. Závěr celé akce měl rozhodně hořký nádech.

Možná to nebylo zrovna nejpříznivější zakončení, ale jako celek byla akce na italské straně posuzována pozitivně, přičemž nejcennější byl propagandistický potenciál. U Rakušanů ovšem již tak veselo nebylo a následující dny byly časem takříkajíc "sprdunku" a rozličných oběžníků, které měly personálu v pobřežních oblastech vtlouci do hlavy aktualizované instrukce/postupy při kontaktu s neznámými plavidly, následné reakce, informování nadřízených atd. a jež do oběhu vysílal admirál Eugen von Chmelarž a další příslušné autority. Na pobřeží tak "nezapráskala děla, jejichž obsluhy mířily přesně", ale bič řezající záda liknavosti a šlendriánu (toliko opět k mýtické rakouské serióznosti a efektivitě).

Nájezdy na Parenzo se v různých podobách opakovaly i v budoucnu. Byl to například útok z 11.7.1916 provedený torpédoborci Alpino, Carabiniere, Fuciliere a Zeffiro (4ª Squadriglia) s doprovodem torpédovek 1 PN, 3 PN a 24 OS (protiponorkové krytí) a torpédoborců Alessandro Poerio, Guglielmo Pepe, Giuseppe Missori a Francesco Nullo (vzdálené krytí). Cílem byl opět především hangár hydroplánové stanice, přičemž útočníci vystříleli cca 200 granátů ráže 76mm. Zeffiro byl při akci lehce poškozen pobřežními bateriemi (5 raněných, drobné škody na nástavbách). Nebo kombinovaný nájezd z 13.9.1916, jehož se účastnilo 12 hydroplánů, torpédoborce Alpino, Carabiniere a Zeffiro (4ª Squadriglia) a deset torpédovek (10ª a 11ª Squadriglia).

15./16.6.1916 - Nájezd člunů MAS 5 a 7 na San Giovanni di Medua (Shëngjin)

"Dne 15. června se z Antivari do San Giovanni di Medua vybral konvoj čtyř parníků, eskortovaný torpédoborcem WILDFANG. Když se konvoj dostal na úroveň Dulcigno, WILDFANG přijal výstrahu místní pozorovací stanice, že v blízkosti jsou čtyři italské útočné čluny. Velitel torpédoborce proto poslal parníky k pobřeží a jal se po nepříteli pátrat. Vskutku, severně od San Giovanni di Medua jeho hlídky objevily tři MASy, načež torpédoborec zahájil palbu. MASy odpovídaly, ale jejich dělíčka přestřelovala a jen jedna střela trošku poškodila antény WILDFANGU. Přesto MAS 5 a MAS 7 pronikly na rejdu přístavu, ale odtamtud je vyhnala palba pobřežních baterií, aniž Italové stačili vypustit torpéda na některou z ukotvených lodí." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Druhý úder člunů MAS na jižním Jadranu se konal v noci 15./16.6.1916, přičemž cílovou destinací byl tentokráte albánský přístav San Giovanni di Medua. Do akce byly opět vyslány MAS 5 (Berardinelli) a MAS 7 (Pagano di Melito) tažené torpédovkami 35 PN a 37 PN a doprovázené opět čtveřicí torpédoborců, tentokráte italských (Rosolino Pilo, Pilade Bronzetti, Antonio Mosto a Audace). V souladu s touto operací byla před Kotor vyslána číhat další skupina spojeneckých plavidel (britský křižník Dartmouth, francouzské torpédoborce Casque, Fourché a Mangini a italská ponorka S 1). V oblasti se tu noc vyskytoval i rakouský torpédoborec Wildfang eskortující malý konvoj (dvě plavidla) z Antivari do San Giovanni di Medua. Ten ale obdržel z pozemní pozorovací stanice v Dulcignu varování o spatření dvojice italských člunů (nebo italských plavidel obecně?), poslal své svěřence zpět a zaútočil na skupinu italských torpédoborců (3 plavidla). Boj nebyl dlouhý, přičemž Italové považovali střelbu Wildfangu za střelbu z pobřeží (právě odsud patrně pochází informace o zapojení pozemních baterií uváděné v některých zdrojích). Rakouská loď vypálila kolem 60ti granátů a sama, přes zmíněnou záměnu, utržila na konci akce jeden nevýznamný zásah nepřátelskými šrapnelem. Tento střet nijak neovlivnil nájezd samotných člunů MAS, které sice nerušeny pronikly do přístavní rejdy, ale po rychlém průzkumu nezjistily přítomnost žádného cíle a akce byla ukončena. I tento scénář měl být v budoucnu dosti častý. Aneb ne vždy je posvícení.

24./25.6.1916 - Nájezd italských torpédovek na Pirano (Piran)

Další vpravdě pirátská akce proběhla v noci 24./25.6.1916 (datace je ale ošidná - možná šlo až o noc následující) v západoistrijském přístavu Pirano. Tento přístav, nazývaný též slovinské Benátky, ev. nejkrásnější město Slovinska, měl pro Italy jedno konkrétní lákadlo - zakotvený malý parník Narenzio. A úkolem skupiny torpédovek (19 OS, 20 OS a 21 OS) bylo tuto loď ukořistit. Akci velel korvetní kapitán Gustavo Bogetti a k ruce mu byl na palubě torpédovky 19 OS navigátor Nazario Sauro (jak jinak, že?). Skupina vyplula z přístavu Grado, před Piranem se oddělila samotná 19 OS, pronikla úzkým vstupem do přístavu (širokým 25m) a zakotvila přídí u zádi svého cíle. Pod rouškou noci začaly v co největší tichosti, tak aby nedošlo k vzbuzení pozornosti Rakušanů na zemi a na samotné lodi (z dostupných zdrojů není zcela jasné, zda-li byla loď nějak obsazena posádkou/strážemi) a vyvolání poplachu, probíhat přípravy na odtažení, včetně připojení tažných lan. Vše se zvrtlo až o půlnoci, kdy se oddíl námořníků vylodil na břeh a pokusil se přemoci zde přítomné stráže. Na molu tak došlo k rozruchu, byl vyhlášen poplach a Rakušané na italské plavidlo zahájili palbu z kulometů a děl piranské pobřežní baterie (udáváno 6 ks, posléze se měla přidat i děla umístěná na výběžcích Punta Madonna a Capo Salvore), čímž byl ztracen moment překvapení a dle platných rozkazů došlo k ukončení operace. Výsadek se urychleně nalodil zpět na mateřské plavidlo, tažná lana byla přerušena a torpédovka, opětující střelbu Rakušanů, se plnou rychlostí poroučela pryč z Pirana. K palebné výměně s pobřežními bateriemi se přidaly i dvě zbývající torpédovky čekající před přístavem a snažící se tak krýt svou ustupující družku. Po obnovení formace se pak celá skupinka svižně odebrala ke své domovině. K ztrátám či poškození na italské straně s největší pravděpodobností nedošlo. Někdy je uváděno, že ustupující torpédovky krátce a neúspěšně pronásledovalo několik rakouských pomocných minolovek.

25.6.1916 - Průzkum Terstu člunem MAS

Člun MAS, krytý třemi torpédovkami typu PN, se pokusil o průzkum přístavu v Terstu. Akce byla přerušena díky reakci pobřežní obrany a lodě se vrátily zpět na základnu.

25./26.6.1916 - Nájezd člunů MAS 5 a 7 na Durazzo

"...Jenže když v další akci u Albánie MASy střetly rakousko-uherskou hlídkovou loď GALICIA (Léva), entuziasmus Italů malounko polevil - Rakušané je totiž zasypali kulometnou palbou a vystřelili signální rakety, což budilo zdání, že doširoka a daleka alarmují válečné lodě, takže MASy raději ujely..." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Třetí akce u albánského pobřeží se konala v noci 25./26.6.1916 a sestavu tvořily obligátní MAS 5 (Berardinelli) a MAS 7 (Pagano di Melito) tažené torpédovkami 34 PN a 36 PN a s eskortou křižníku Marsala a dvou eskader torpédoborců (Impavido, Irrequieto, Insidioso a Audace a Giuseppe Cesare Abba, Rosolino Pilo, Antonio Mosto a Ippolito Nievo). Ani tentokráte nešlo vše zcela hladce a dvojici posádek čekaly vysoce adrenalinové okamžiky - čluny sice do přístavu pronikly bez problémů a ze vzdálenosti cca 200m odpálily trojici torpéd (MAS 5 dvě a MAS 7 jedno) na parník Galicia (2 836 GRT, 1902), jejich krátkou pouť ale zastavily protitorpédové sítě. Italský útok vyprovokoval intenzivní střelbu z lehkých zbraní a posádkám začalo být poněkud horko, ale přesto bylo rozhodnuto, že se MAS 7 pokusí uplatnit své zbývající torpédo na jiný cíl. Nyní již neškodný MAS 5 na sebe tedy začal lákat nepřátelskou střelbu, zatímco MAS 7 postupoval hlouběji do přístavu, kde za svůj cíl zvolil o něco menší parník Sarajevo (1 111 GRT, 1909). Poslední torpédo svůj cíl zasáhlo a těžce poškodilo/potopilo zmíněné plavidlo (nedošlo k žádným ztrátám na životech), jehož záď se usadila na dno v pětimetrové hloubce (na konci srpna 1916 započal proces jeho vyzdvižení a v druhé polovině září se již nacházel na opravách v Pule, opravy byly dokončeny v roce 1917) [11]. Nutno říci, že italské čluny následně opravdu ujely, ale i přes intenzivní rakouskou palbu nepoškozeny a s dalším parníkem na kontě.

6.7.1916 - Schválení akce v kanálu Fasana (1./2.11.1916)

Fregatní kapitán Carlo Pignatti Morano (velitel torpédové flotily na horním Jadranu) prezentuje návrh na průnik do Fažanského kanálu (vnější rejda Puly), viceadmirál Thaon di Revel jej schvaluje.

15.7.1916 - Průzkum obrany Terstu člunem Oleander

Ačkoli je Luigi Rizzo spojován s Terstem především díky potopení obrněnce Wien z prosince 1917, tak "oťukávání" systému obrany/překážek probíhalo průběžně již drahnou dobu předtím a Rizzo byl u tohoto přístavu častým hostem. První takováto akce proběhla již v červenci 1916 a Rizzo při ní využil ozbrojený motorový člun Oleander, jedno z mnoha jemu podobných malých plavidel, jež, zpravidla s posádkami dobrovolníků, plnila rozličné drobné úkoly (hlídkování, průzkum, záchranné akce, atp.) [12]. Dle pamětí velitele plavidla byl k akci na palubu, kromě Rizza, naložen kulomet a plamenomet (?) a malý člun vyrazil na východ. Jasná noc s měsíčním svitem misi nepřála, plavidlo bylo odhaleno a přejeto kuželem světlometu ze stanice Punta Sottile, leč tento ho dále nesledoval a nedošlo ani k vyhlášení poplachu. Pokračovat v misi za těchto podmínek nemělo smysl a člun nabral kurz zpět na základnu. Jediným přínosem tak byla lokalizace postavení světlometů a určité prověření jejich účinnosti.
Motorový člun Oleander a jeho posádka (1) a lehkými hladinovými jednotkami a námořními letouny často používaný kanónek ráže 25mm (tato fotografie bývá často popsána jako jednoliberní/37 mm kanón, ale dle mého jde o omyl) (2). 24./25.7.1916 - Nájezd člunů MAS 5 a 7 na Durazzo

Další pokus o nájezd známé (až notorické) dvojice člunů MAS 5 a 7 (tažených torpédovkami 33 PN a 37 PN, doprovázené jednotkou 38 PN v roli eskorty) na Durazzo byl narušen závadou na jedné z vlečných torpédovek (33 PN). Vzhledem k tomu, že formace takto dosáhla cíle až těsně před úsvitem a ztratila by tak moment překvapení, byla celá akce zrušena a lodě se vrátily na základnu.

2.8.1916 - Nájezd člunu MAS 7 na Durazzo

Zde se zdroje poněkud rozcházejí, ale údajně mělo jít o neúspěšný nájezd člunu MAS 7 (Pagano di Melito), tažený a eskortovaný torpédovkami 33 PN a 37 PN (se vzdáleným krytím torpédoborci Ardito a Indomito) na Durazzo. Člun sice překonal zábrany, vplul do přístavu a pod palbou zahájil útok, ale nezasáhnul cíl - údajně kvůli poruše zbraní (nebo prostě jen minul...).

4./5.8.1916 a 10./11.8.1916 - Pokusy o fingovaný výsadek

Pro zajímavost uvedu i dvě akce z první poloviny srpna 1916, které měly fingovaným výsadkem (na úseku pobřeží Duino-Sistiana) odvést část pozornosti nepřítele a pomoci tak útoku na pozemní frontě. Pvní se zúčastnily torpédovky 24 OS a 46 OS, čluny MAS 21 a 22 a ozbrojený parníček Timavo (náš starý známý). Počítalo se i s podporou baterií v Punta Sdobba. Parník Timavo za sebou vlekl trup staré torpédovky, jež měl být opuštěn na rakouském pobřeží a lákat tak palbu a pozornost protivníka a italská plavidla měla mezitím bombardovat různá místa na pobřeží. Kvůli počasí byla skupina nucena přerušit svou misi a vrátit se na základnu. Druhý pokus učinily torpédovky 40 PN, 41 PN, 46 OS a 58 OL, čluny MAS 17 a 22 a opět ozbrojený parník/dělový člun Timavo, uváděný v rámci této akce již jako Capitano Sauro (těžko říci, zdali je to šotek, nebo již došlo k přejmenování). Ani tento pokus nevyšel/neměl zvláštní přínos - tentokráte kvůli slabé reakci protivníka.

22.9.1916 - Přerušený nájezd MAS 1 na Parenzo

Rakouské instalace v oblasti Parenza byly nadále vděčným cílem pozornosti. 22.9.1916 se Italové pokusili pomocí člunu MAS 1 (eskortovaného pěticí torpédovek z 9ª Squadriglia torpediniere - 13 OS, 14 OS, 15 OS, 16 OS a 18 OS) vysadit komando s úkolem zničit hangár na tamější hydroplánové základně. Rakušané ale byli tentokráte pozorní, skupina byla zpozorována předčasně, stala se cílem pobřežních baterií a byla tedy donucena k návratu.

1./2.11.1916 - Průnik člunu MAS 20 do kanálu Fasana (Fažanský kanál)

"Starý italský torpédoborec ZEFFIRO jsme měli možnost poznat v souvislosti s vylíčením akce v istrijském Porenzu (Poreči) 12. června 1916. Tentokrát si jej všimneme proto, že se v noci 1./2. listopadu 1916 podílel na pokusu o průnik dvou italských přepadových lodí na vnitřní rejdu hlavní rakousko-uherské základny v Pule..." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Pula, jako hlavní rakousko-uherská námořní základna, měla logicky pro Italy vždy určitý mýtický nádech a napadení nepřítele v samém jeho srdci pozici pomyslné nejvyšší dosažitelné příčky. Italské velení navíc k tomuto tlačily i okolnosti - hlavní síly rakouského námořnictva zůstávaly uzavřeny ve svých základnách a pokud si mělo italské královské námořnictvo připsat nějaký úspěch a pokusit se svého protivníka citelně napadnout, muselo to udělat na jeho domácím hřišti. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, tak praví pro tuto situaci příhodné pořekadlo.

Autorem a hlavním plánovačem akce byl kapitán Carlo Pignatti Morano, jehož již známe z části pojednávající o nájezdu na hydroplánovou základnu v Parenzu. Tomu začalo být brzy jasné, že samotný vnitřní pulský přístav je prozatím příliš velkým a riskantním soustem a tak se soustředil na kanál Fasana (Fažanský kanál), jež Rakušanům sloužil jako vnější pulská rejda a bezpečný prostor pro různá cvičení, technické zkoušky a střelby. Letecký průzkum vykazoval průběžnou přítomnost jedné až dvou větších rakouských jednotek a právě tyto se měly stát cílem italské akce. I tak se ovšem nejednalo o jednoduchý počin - kanál byl chráněn pevnými bariérami, pobřežními bateriemi a strážními stanovišti a samozřejmě i menšími mobilními jednotkami. Idea úderu zahrnovala kradmé připlutí italské formace a neutralizaci bariéry pomocí spuštěných závaží, což by umožnilo dvěma člunům MAS vniknout do samotného kanálu a zaútočit torpédy na nalezené cíle. Opětovné nalezení snížené části zábran a tak i úspěšný návrat měl člunům MAS ulehčit dobrovolník se svítilnou, který měl být na počátku akce vysazen na malé loďce u místa průniku.

Plán byl schválen, ale později došlo k redukci na pouze jeden člun MAS (v kanálu bylo v době operace většinou pozorováno pouze jedno těžké plavidlo) a pro úspěšnou realizaci bylo nutno vyřešit několik technických problémů. Prvním z nich bylo pokoření pevné bariéry u severního vstupu do kanálu, který byl zvolen jako pro průnik nejpříhodnější. Tento nejdelší úsek statických překážek, táhnoucí se mezi Punta Grossa (na ostrově Brioni Minore/Malý Brijun) a Punta Mertolina (na istrijském pobřeží, kde byla zároveň stanice pro udržování bariéry, zatímco hlavní brána byla blíže k ostrovu, cca 300 m od jeho břehů) se skládal z ocelových lan, plovoucích trámů a ocelového drátěného pletiva. Pro jeho překonání byla torpédovka 9 PN vybavena zařízením, pomocí něhož bylo možno z přídě spustit dvojici cca 2 tunových olověných závaží (každé o váze 1 900 kg, délce 2 m a průměru 35 cm), což mělo zajistit dostatečné snížení bariéry pro proplutí malého torpédového člunu (závaží byla nejdříve připevněna k překážce, načež došlo k jejich odpoutání a ponoření). K instalaci došlo v srpnu 1916 a následné zkoušky prokázaly životaschopnost celého systému - celou operaci bylo možné provést v naprosté tichosti během 5ti minut a překážka klesla do hloubky 2 m.
Schéma zařízení na snížení přístavních bariér nainstalovaného na torpédovce 9 PN. Ovšem zdárné vyřešení průniku by bylo k ničemu, pokud by člun MAS v kanálu nedokázal pohybovat, přežít a pokud možno se vrátit a taktéž efektivně zasáhnout svůj cíl. Poslední problém byl vyřešen celkem snadno - protože stávající torpéda B57 ráže 356mm s 57 kg hlavicí byla pro zamýšlený cíl, tj. velké rakousko-uherské válečné plavidlo, potenciálně málo účinná, došlo poprvé k záměně za výrazně výkonnější 450mm torpéda (typ A100 s hlavicí o váze 100 kg). S kradmým pohybem v nitru rakouského prostoru to bylo složitější - člun nebyl se svými benzínovými leteckými motory zrovna vzorem neslyšnosti a prvotní pokusy o odhlučnění, testované na člunech MAS 20 a 21 (jak již bylo řečeno, později došlo k redukci na pouze jednu jednotku, MAS 20) nepřinesly požadované výsledky (slyšitelnost stále na vzdálenost 400 až 1 000 m). Teprve až instalace pomocného pohonu s jádrem kolem dvou elektromotorů o celkovém výkonu 10 hp (tj. 5 hp každý) se stala uspokojivým řešením. Celá sestava (elektromotory, baterie a kabeláž) sice přidala cca jednu tunu na hmotnosti, ale člun se byl nyní schopen plížit rychlostí 4 uzlů po dobu cca 5ti hodin, přičemž nad hladinou byl zachytitelný teprve ve vzdálenosti 50-100 m (hydrofony pod hladinou pak na 300-500 m).
Člun MAS 20, na přídi je vidět zařízení s připevněnými hydraulickými nůžkami na přestřihávání síťových zábran (1). Ty se patrně příliš nelišily od hydraulických nůžek používaných posádkami britských miniponorek třídy X za Druhé světové války, zobrazených na dalším snímku (2). "...ZEFFIRO totiž oné noci přitáhl do Fasanského kanálu (což byla teď téměř nevyužívaná vnější pulská rejda) torpédovku 9PN a útočný člun MAS20, které se pak odpojily a směřovaly k zátarasům, jejichž pravděpodobné umístění znal I. Goiran, velitel MASu, z map pořízených italským leteckým průzkumem..." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Vše bylo připraveno na konci října, poslední letecký průzkum avizoval přítomnost dvou větších plavidel označených jako typ "Erzherzog" a "Maria Teresia". Samotná akce byla naplánována na 1.11.1916. Údernou skupinu tvořil torpédoborec Zeffiro (korvetní kapitán Costanzo Ciano), torpédovka 9 PN (korvetní kapitán Domenico Cavagnari, známý hlavně jako pozdější náčelník štábu italského námořnictva v letech 1933-1940) a člun MAS 20 (námořní poručík Ildebrando Goiran), zatímco doprovod/vzdálené krytí poskytovaly velké torpédoborce Guglielmo Pepe, Alessandro Poerio, Francesco Nullo a Giuseppe Missori a torpédoborce Carabiniere, Alpino, Fuciliere a Geniere. V souvislostí s akcí operovala u istrijského pobřeží i trojice ponorek (Ferraris, Argo a Fisalia). Zeffiro, pověřený blízkým krytím, dotáhl své svěřence až na dohled Brijunských ostrovů, kde nastal v první hodině nového dne okamžik pro odpojení torpédovky, která pro změnu dopravila člun MAS k překážce, úspěšně spustila závaží (bariéra byla snížena na úseku cca 50 m a do hloubky cca 6 m) a vysadila svého lodičkového Robinsona (tímto dobrovolníkem byl námořník Michelangelo De Angelis).

"...Malé lodě vskutku dospěly nocí až k zábraně, jenže tam je osvětlily reflektory z nedaleko stojícího pancéřníku MARS (někdejší kasematní obrněnec TEGETTHOFF), zablikaly signály žádající identifikaci, ale to už se Goiranův MAS20 natáčel do palebné pozice, načež rychle za sebou vypustil obě svá 450mm torpéda. Zamíření bylo dobré, projektily skutečně dospěly k boku strážní lodi, jenže - nevybuchly! Namísto toho se z obrněnce spustila prudká palba, což byl dobrý důvod, aby se italské lodě honem začaly poroučet na moře, protože těch pár ran, které ze svých 57mm děl dával z moře ZEFFIRO, podporu neznamenaly. (Dalšího dne muži na člunech z MARSU nevybuchlá torpéda objeví a vytáhnou na obrněnec, pak je převezme pulský arzenál.)" *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Goiranův MAS 20 pronikl do kanálu cca v 1:15 a jal se tiše plížit jeho rozlehlými vodami. Tento průzkum/hledání cíle mu zabraly následující dvě hodiny a teprve kolem třetí hodiny ráno spatřila posádka obrys velkého plavidla, jímž byla strážní loď Mars (ex starý kasematový obrněnec Tegetthoff, Italy nesprávně identifikovaná jako bitevní loď Erzherzog Ferdinand Max) [13]. Hloubání italského velitele, zda na tento cíl odpálit svá vzácná torpéda, přerušilo na chvíli spatření kouře. Po krátké inspekci/odbočce, zda-li se nejedná o vhodnější cíl (nakonec byl vyhodnocen jako torpédoborec), se člun vrátil ke strážní lodi a postupně v cca 3:10 odpálil ze vzdálenosti přibližně 400 m svá torpéda. Očekávaný výbuch u prvního nenastal a u druhého, jehož dráha byla nyní pečlivě sledována dalekohledem, se posádka lepšího výsledku taktéž nedočkala...stopa byla přerušena již před lodí a prvním nabízejícím se podezřelým byly protitorpédové sítě. Ačkoli měla být italská torpéda vybavena řezačkami sítí na svých hlavicích [14], očividně selhala. Obě uvízlá torpéda měla být objevena druhý den ráno posádkou strážní lodi Mars. Nemaje žádný další ofenzivní prostředek, jedinou zbývající možností byl ústup. Strážní plavidlo se ale Italům postaralo na rozloučenou o trochu toho adrenalinu. Nad hladinou se najednou rozsvítilo světlo reflektorů a velitel člunu dospěl k závěru, že je obránci odhalili. Nařídil tedy nastartovat hlavní pohon a upalovat plnou rychlostí pryč. Zvuk benzinových motorů ale obránci patrně považovali za zvuk letounu a světlomety vystřelily k obloze, čehož Goiran využil k opětovnému přechodu na elektrický pohon a hlemýždímu "zdekování se" pryč. MAS 20 se úspěšně a bez dalších událostí dostal zpět k bariéře (cca v 3:40), nalezl narušený úsek, vyzvednul De Angelise, jemuž tu přes dvě hodiny dělaly společnost jen lucerna, nůž, šplouchání vln, občasné vrzání zábran a patrně spousta vlastních myšlenek, a vydal se k místu setkání s doprovodem, načež se celá skupina bezpečně vrátila zpět do Benátek.
Starý obrněnec Tegetthoff, později cvičná a strážní loď Mars, cíl italského úderu. Akce sice nepřinesla kýžený materiální výsledek, ale po stránce taktické a morální se jednalo o úspěch. Nejdříve se malá skupina italských plavidel dokázala nepozorovaně dostat do blízkosti hlavní rakousko-uherské základny, bez vyvolání alarmu operovat ve vzdálenosti pouhých několika set metrů od četných pobřežních pozorovacích stanovišť, překonat zábrany, nerušeně se po více jak dvě hodiny pohybovat s člunem MAS uvnitř kanálu, zde úspěšně odpálit své zbraně (byť bez výsledku) a opět se nepozorovaně vzdálit. Pro Rakušany (jež, jak již bylo řečeno, našli ráno dotyčná torpéda a teprve druhý den měli objevit narušení zábran) opět žádná zvláště lichotivá vizitka.

Tato operace je významná i z přinejmenším dvou dalších důvodů - 1) je to první z řady pokusů o průnik do oblasti rakousko-uherské hlavní námořní základny v Pule, které budou podrobně rozebrány dále v samostatné sekci (v rámci druhé části nebo kompletně samostatného dílu) a 2) zkušenosti s nasazením MAS 20 v kanálu Fasana se staly podkladem pro další vylepšení člunů MAS - od roku 1917 se 450mm torpéda stala standardem a řada nově dokončovaných člunů obdržela i pomocný elektrický pohon. MAS 20 se tak stal etalonem pro nejvražednější podobu tohoto známého prostředku.

3./4.11.1916 - Nájezd člunů MAS 6 a 7 na Durazzo

"Něco podobného zkoušely o dva dny později (3./4. listopadu) MAS6 a MAS7 v Durazzu, což však dopadlo mnohem hůře. MASy 4. listopadu po půlnoci sice pronikly na rejdu přístavu a odpálily torpéda mířená na parník-muniční loď GORITIA (DAMPFER III, 3 104 gt), ta ale nezasáhla, ba obě torpéda MAS7 vybuchla na rejdové uzávěře, o niž Italové zřejmě nevěděli. Nu a když se čluny v divoké palbě Rakušanů pokoušely uniknout, MAS7 narazil do doprovodné torpédovky 36PN a potopil se... Fiasko." *M. Jelínek, Válka na Jadranu 1914-1918, Třebíč 2019*

Zánik člunu MAS 7 (Gennaro Pagano di Melito), který ve společnosti MAS 6 (Giuseppe Sartoro) (zbytek doprovodné/krycí skupiny tvořily torpédoborce Giuseppe Cesare Abba, Ippolito Nievo, Rosolino Pilo a tři torpédovky z 8ª Squadriglia torpediniere, konkrétní sestava se liší dle zdroje - buď 34 PN, 35 PN a 36 PN nebo 33 PN, 36 PN a 37 PN) opět pronikl na rejdu přístavu Durazzo, se odehrál přeci jen trochu jinak. Útok to nebyl úspěšný a dvě torpéda měla vybuchnout na síti chránící parník Goritia a další být nalezeno netknuté na mělčině. Někdy se udává, že dva čluny MAS byly při svém návratu pod palbou trojice rakouských torpédovek (83F, 87F a 88F), které byly následně donuceny k ústupu italskou krycí skupinou. K samotné ztrátě došlo až v momentě, kdy měl být MAS 7 vzat do vleku za torpédovkou 36 PN. Došlo ke kolizi při přiblížení, člun byl poškozen na přídi a během několika minut se potopil. Někdy je udáváno, že tato nehoda stála život jednoho námořníka.

27.11.1916 - Kontrola protiopatření po akci z 1.11.1916

Noční mise torpédovek (z benátské 9ª Squadriglia torpediniere) v oblasti kanálu Fasana/Puly. Úkolem bylo zjistit stav eventuálních rakouských protiopatření po výše uvedené akci MAS 20 v noci 1./2.11.1916. Torpédovky sice dosáhly svého cíle, ale pro nepříznivé povětrnostní podmínky byly nuceny svou misi přerušit a nabrat kurz zpět na základnu.

24./25.12.1916 - Nájezd člunů MAS 3 a 6 na Durazzo

Tento nájezd patřil k velice časté skupině případů, kdy byla italská akce narušena okolnostmi a vyšuměla bez efektu, často i dříve, než se mohla takříkajíc řádně "rozjet". Italská plavidla, tj. dvojice člunů MAS (MAS 3 a 6), tažená/doprovázená třemi torpédovkami (35 PN, 36 PN a 54 AS) ale musela plnění svého úkolu přerušit a vrátit se na základnu, neboť MAS 6 najel cca 3 míle od cíle na podvodní překážku (a došlo k poničení jednoho ze šroubů).

Tím se nám uzavírá rok 1916 a první část našeho povídání. Je vidno, že už prvních jeden a půl roku rakousko-italského námořního válčení bylo na události tohoto typu dosti bohaté. Přičemž nabraný kurz a charakteristika těchto střetů se nezměnily ani ve zbývajících dvou letech války, které budou obsahem další části této série. Je možné, že z organizačních důvodů bude z přehledu akcí do samostatného článku vyčleněna sekce zabývající se pokusy o průnik na hlavní rakousko-uherskou základnu v Pule a souvisejícími specálními útočnými prostředky (prostředky Grillo, Mignatta, modifikace starého obrněnce Re Umberto na průrazný prostředek ve spolupráci s čluny MAS, modifikace ponorek, diverzní plavci, pokusy o letecký torpédový útok, klouzavé bomby/letounky bez posádky atp.) a bude předřazena části popisující události z let 1917-1918. Ač tak či tak, myslím, že je stále se na co těšit a co popisovat. Mezery (a tím pádem i příležitosti) jsou zde, jako vždy, značné.

[1] Kde je A, bývá přinejmenším i B. Tudíž opravdu existovala i "mise B" ("Missione B"), která byla provedena 29.5.1915. Tehdy došlo k ostřelování chemičky Adriawerke v Monfalcone, která byla Italy podezírána z produkce bojových plynů, torpédoborci Bersagliere, Artigliere, Corazziere a Lanciere (III Squadriglia Cacciatorpediniere) (kryté Carabiniere, Alpino a Pontiere, IV Squadriglia Cacciatorpediniere). Prakticky stejná sestava se objevila před Monfalcone ještě 4. a 7.6.1915 a obecně si toto město mělo válku vyloženě "užít".
Chemický závod Adriawerke v již poněkud neutěšené podobě z roku 1916 [2] Irredentista a dobrovolník Nazario Sauro je figurou hodnou spíše samostatného článku. V září 1914 uprchl z Terstu (spolu s nejstarším synem), aby se vyhnul odvodu případně internaci (což se stalo jeho otci) a jako dobrovolník nabídl své služby italskému státu a námořnictvu. Je otázkou, zdali se jeho přítomnost na palubě Bersagliere v ranných okamžicích války zakládá na pravdě, či jde o součást pozdější legendy. Každopádně ale za 14 měsíců velice intenzivní služby absolvoval více než šest desítek misí a obdržel stříbrnou medaili za statečnost (Medaglia d'argento al valor militare). Osudnou se mu stala sabotážní mise na palubě ponorky Giacinto Pullino v červenci 1916, která předčasně skončila najetím na mělčinu u nepřátelského pobřeží. Sauro byl zajat, identifikován a zanedlouho na to popraven pro velezradu. Poslední jednotkou italského námořnictva pojmenovanou na jeho počest byla ponorka Nazario Sauro (S518) stejnojmenné třídy z přelomu 70. a 80. let.
Ponorek spjatých se jménem Nazario Sauro je povícero - Atropo (která 4.6.1916 potopila u ostrova Pag rakousko-uherský parník Albanien), Giacinto Pullino (jež se mu stala osudnou, zde beznadějně ztroskotaná) (1) a Nazario Sauro (pojmenovaná na jeho počest, na snímku při spouštění na vodu v říjnu 1976) (2) [3] Italové byli možná nejmenší národnostní menšinou v rakousko-uherském soustátí, ale stále jich byl takřka milión a logicky byli nejvíce seskupeni v oblastech poblíž italsko-rakouských hranic a východního pobřeží Jadranu.

[4] Se jménem Ciano se budeme v této sérii setkávat velice často. Za První světové války působila v Benátkách dokonce celá trojice bratrů - Arturo, Costanzo a Alessandro, všichni nějakým způsobem zapojení do mnoha zde popisovaných akcí (plánováním či přímým nasazením, ev. obojím). Velice (až nezdravě) ambiciózní Costanzo Ciano byl pak otcem pozdějšího Mussoliniho zetě a ministra zahraničních věcí Itálie Galeazza Ciana. Plánovaná třída křižníků Costanzo Ciano pak byla pojmenována na počest tohoto prominentního fašisty a dosti kontroverzní figury.

[5] Kuchař rakouské Císařské finanční stráže, Eugenio Sandrigo, zabitý při nájezdu, pak patří k prvním dvěma etnickým Italům padlým v První světové válce na rakouské frontě.

[6] Kromě klasických parníků bylo, především v prvních dvou letech války, ukořistěno i větší množství různých menších nákladních lodí, pontonů, bárek atp. Řada z nich se měla, podobně ozbrojeným parníkům jako Timavo, Zeta, Lowcen atd., zapojit do válečné služby poněkud rázněji, než byl původní účel. Specifika italské fronty mezi Terstem a Benátkami, na jihu ohraničené mořem a systémem řek a lagun, plus nedostatek těžkého dělostřelectva italské pozemní armády, daly vznik početné sbírce plavidel s instalovanými námořními kanóny (z částečně odstrojených nebo rozestavěných jednotek) a malým ponorem. A to jak motorizovaným, tak ve většině případů vlečeným. Některá, jako Faà di Bruno či Alfredo Cappellini to dokonce dotáhla, přinejmenším ve světové literatuře, označením na "monitory". Toto plovoucí těžké a protiletadlové dělostřelectvo hrálo za války v příbřežních sektorech fronty velice důležitou a někdy až kritickou roli.

Jak bylo řečeno výše, ani ex-rakouské vehikly neunikly. Najdeme je hlavně mezi motorizovanými pontony/bárkami (početnější vlečené nejspíše vyžadovaly větší sériovost produkce a tedy jednotnost typů). Patří mezi ně hlavně Carso (360 tun, 1x381/40), Monte Sabotino (570 tun, 1x381/40), Monte Santo (570 tun, 1x381/40), Monfalcone (525 tun, 1x305/46), Monte Cucco (1x305/46), Vodice (440 tun, 1x305/46), Padus (1x152/50) či Pasubio (225 tun, 1x152/50).
Monte Santo (ex-rakouská nákladní loď Jella) s dominantním a nepřehlédnutelným kanónem ráže 381mm (původně určeným pro jednu z bitevních lodí třídy Francesco Caracciolo, jejichž stavba byla zastavena na počátku války). [7] Dělový člun Capitano Sauro byl aktivní po celou válku a většinou mu tvořila společnost podobná plavidla - menší dělové čluny a taktéž původně rakouské parníčky Folgore (ex Lowcen) a Saetta (ex Zeta) (oba 108 tun, výzbroj 1x120/50 a dva kulomety). A taktéž ozbrojené pontony. Tato směska nejdříve sloužila v oblasti lagun Grado a po debaklu u Caporetta a následné evakuaci pak v Benátkách u ústí řeky Sile (Piave Vecchia). Právě z doby stabilizování nové fronty pochází patrně nejvýznačnější akce tohoto malého plavidla. Když jednotka rakousko-uherských vojáků (maďarští honvédi) překročila řeku Piavu (Piave Nuovo) na sever od Cortelazza a kanálu Cavetta (spojující obě řeky - Sile a Piavu), dostala se až k řece Sile a na jejím levém břehu se u Cava Zuccheriny (dnešní Jesolo) zakopala a usadila ve zdejších budovách, byl parníček povolán do odvážné a dobrodružné akce.

Jeho úkolem bylo proplout po řece Sile do vnitrozemí a u Cava Zuccheriny srovnat přímou palbou se zemí všechny budovy, které Maďaři využívali jako úkrytu a zničit tak tento nepřátelský výběžek. 25.11.1917 v podvečer se dělový člun (s výzbrojí posílenou o dalších 5 kulometů a ověšený větvemi a pytli s pískem) vydal proti proudu řeky. Již za tmy dorazil ke svému cíli a zahájil palbu ze 120mm a pravobočního 76mm kanónu a kulometů. Nazpět mu odpovídala kulometná palba (a později snad i dělostřelecká), ale nepřítel brzy ustoupil. Vzhledem k tomu, že výsledky demolice nebyly zcela uspokojivé (a kombinace střelby těžkých kanónů, malého plavidla a proudu řeky/malého prostoru nebyla ideální), vyslal kapitán plavidla a zároveň velitel akce (Enrico Baccarini), na břeh ještě malou skupinu tří námořníků s kanystry benzínu, aby ohněm dokonali dílo zkázy. Což i úspěšně učinili.Navíc dokázali při střetu s hlídkou nepřítele zneškodnit tři muže (čtvrtému se podařilo utéct) a odnést si proviant z jeho opuštěných zákopů. Celá akce se obešla beze ztrát na italské straně a tímto zásahem ohrožení pominulo (a pozice na výběžku již nikdy nebyly znovu obsazeny).
Parníček Timavo ve své válečné inkarnaci, tedy již jako dělový člun Capitano Sauro. Jedinou další zmínkou o aktivitě dělového člunu, která není zmíněna výše v textu, je jeho dřívější doprovod (spolu s čluny MAS) britských monitorů HMS Earl of Peterborough a HMS Sir Thomas Picton při jejich misi z 21.8.1917.
HMS Earl of Peterborough při jedné ze svých akcí (24.5.1917). [8] Z Valony operovaly během války dvě námořní letecké skupiny - 258ª Squadriglia a 257ª Squadriglia, čítajících dohromady kolem dvacítky letounů. Zatímco 257ª Squadriglia měla základnu na pobřeží (a byla z části provozována i personálem pozemního letectva), tak 258ª Squadriglia operovala z hydroplánového nosiče Europa, který byl po většinu války zakotven uprostřed Valonského zálivu. Jeho palubní letouny byly po dobu světového konfliktu dosti aktivní a provedly 1 884 bojových misí (většinou průzkumných, ale přes 200 z nich bylo ofenzivního charakteru, včetně místních stíhacích zásahů, shozeno bylo kolem dvou tisícovek bomb). Vystřídala se zde celá řada typů námořních letounů - Macchi L.1, L.2, L.3, M.5, F.B.A. (Franco-British Aviation) a Ansaldo ISVA (plováková, viz. "I" jako Idro, verze Ansalda SVA).
Hydroplánový nosič a tendr ponorek Europa krátce po uvedení do služby (1) a typická "pracovní podoba" tohoto plavidla s letouny Macchi a F.B.A., Valonský záliv (2 a 3) a patrně tamtéž (4) Samotná Europa byla pomocnou jednotkou 1. třídy vybavenou jako hydroplánový nosič a podpůrná loď pro ponorky. Vznikla konverzí obchodní lodě Quarto (ex-Salacia, ex-Manila) a byla jakýmsi vyvrcholením italského palubního letectví během První světové války. Pokusy s palubními letouny začaly v italském námořnictvu před První světovou válkou na bitevních lodích/křižnících Dante Alighieri, Roma a San Marco. Návrh na přestavbu starého křižníku Piemonte nebyl vyslyšen, ale v roce 1914 nakonec došlo ke konverzi jiného křižníku - Elba. Ten byl již dříve používán k experimentům s balóny a v nové podobě mohl nést 3-4 letouny. Oproti pozdější Europě to ale stále bylo velice provizorní a v mnohém nedostatečně vybavené plavidlo. Europa (8 739 tun, 12 uzlů, 2x 76/40) byla schopna nést nejen až 8 letounů (a dalších 4-8 v rozloženém stavu), ale byla hlavně plně vybavena pro jejich podporu (a podporu ponorek). V italském pojetí a díky specifikům Jadranu byla nasazována stacionárně.
Chráněný křižník Elba jako hydroplánový nosič. [9] Macchi L.1 byl produktem vítaného, ale zcela jistě neplánovaného dárku rakousko-uherského námořního letectva svým italským protivníkům. V noci z 27. na 28.5.1915, tedy nedlouho po začátku nepřátelství, se během návratu z mise u jednoho z Lohnerů (L 40) vyskytla technická závada (zlomená kliková hřídel) a byl nucen nouzově přistát v oblasti delty řeky Pád (v močálech Volano). Po chvilce schovávané a honěné mezi rákosím s italskou Finanční stráží povolanou na místo pozorným civilistou, došlo jak k zajetí posádky, tak i ukořistění takřka neporušeného letounu (Italy byl vyhodnocen jako opravitelný během jednoho týdne). Ba co více, zajatým pilotem letounu nebyl nikdo jiný než XXX Václav Leopold Voseček (něm. Wenzel Leopold Woseček), držitel pilotního námořního diplomu s pořadovým číslem 1 a velitel R-U námořního letectva. Zatímco Voseček byl dle dobových pramenů v zajetí spíše nemluvný a rezervovaný (moc důvodů k radosti a výřečnosti asi neměl tak jako tak, bez ohledu na povahu), tak jeho mladičký partner, kadet Willi Bačić von Recino, si se svými vězniteli rád a čile povídal (tento rodák z Fiume/Rijeky italský jazyk dobře ovládal a je to další ukázka střípku do tehdejší propletené mozaiky vztahů). Aneb jak to tak bývá, aby mohla Vosečkova dobrodružná kariéra, zahrnující mj. i pozdější útěky ze zajetí (vč. posledního úspěšného z roku 1917), proběhnout, tak musela i nějak začít...v tomto případě poněkud nešťastně zajetím v samém úvodu války a předáním nejmodernějšího letounu protivníkovi.
Vosečkův Lohner L.40 Říci, že ti po něm skočili s obraznou slinou u úst nebude daleko od reality, protože italské námořní letectvo bylo v plenkách, letounů prachbídně málo a typy nemastné neslané. Lohner, který jim doslovně spadnul z nebes, byl tedy během jednoho měsíce okopírován (kde největší odlišností bylo použití jiného motoru) do podoby prototypu a zařazen do sériové výroby. Z níž jen tohoto úvodního modelu L.1 (užívaného k průzkumným, bombardovacím i stíhacím úkolům) vyšlo téměř 140 kusů, z toho 40 již do konce roku 1915. Navíc se L.1 stal základem celé vývojové linie. Brzy tedy mělo být na nebesích Jadranu poněkud..."přelohnerováno".
Do dnešního dne se z mnohých stovek letounů Macchi (úvodních sérií) i Lohner dochoval pouze ex-rakousko-uherský L.127 použitý k dezerci do Itálie v červnu 1918 [10] Povědomost jména Gravina není náhodná - hrabě byl opravdu rodově spřízněný s jiným známým sicilským rodákem a kvalitním námořníkem, admirálem Gravinou, velitelem španělského loďstva v době bitvy u Trafalgaru (do které i vedl španělskou část spojeneckého loďstva a na následky zde utrženého zranění zemřel).

[11] Parník měl mít před sebou ještě dlouhou kariéru, kterou ukončil až další světový konflikt. Po válce byl nejdříve provozován Italy (od roku 1925 pak pod novým jménem Lussino), od roku 1931 pak řeckými majiteli jako Fokion (pojmenován dle jednoho z dětí majitele rejdařství). V říjnu 1940 byl zrekvírován řeckou vládou jako transport, vyzbrojen jedním lehkým kanónem na zádi (příznačně ex-R-U kanónem Škoda ráže 66mm, s největší pravděpodobností pocházejícím z kořistních torpédových plavidel přidělených Řecku po První světové válce) a dvěma protiletadlovými kulomety. Dne 18.4.1941 si ho ale poblíž Chalkis našly německé střemhlavé bombardéry a po dvou zásazích do zádě se během dvou minut potopil. Na začátku 50. let byl vyzdvižen a sešrotován.
Údajně řecký Fokion (ex Lussin, ex Sarajevo) v 30. letech. [12] Corpo Nazionale dei Volontari Motonautici (C.N.V.M) - námořní dobrovolnický sbor založený velice záhy po začátku války (3.6.1915), podobný dalším dobrovolnickým organizacím jako byl např. Corpo Nazionale dei Volontari Ciclisti Automobilisti (C.N.V.C.A.). Podmínkami vstupu byla fyzická zdatnost, dobré chování a samozřejmě vlastnictví motorového člunu či obdobného malého plavidla. Služební závazek byl dvouletý, provozní náklady včetně případné ztráty hradil stát. Čluny a jejich posádky plnily myriádu rolí jako jsou styčné úkoly a pobřežní hlídkování, průzkum a pátrání po nepřátelských aktivitách, doprovod konvojů, záchranné mise, odminování, lov ponorek atp. Kromě mobilizace samotných civilních zdrojů řešily i nedostatek takovýchto plavidel v rámci námořnictva (kde byly k dispozici pouze nevhodné parní čluny). Většinou se jednalo o menší a nepříliš rychlé čluny (12-15 uzlů), vybavené a vyzbrojené pro plnění svých úkolů ručními zbraněmi, kulomety a menšími 25mm kanónky, hlubinnými náložemi, odminovacím zařízením atd. Čluny byly rozděleny do sekcí a dány k dispozici hlavním základnám/velitelstvím (jako Benátky, Grado, Brindisi, Tarent) a rozmístěny podél pobřeží (Grado, Monfalcone, Benátky, Porto Corsini, Rimini, Pesaro, Ancona, Barletta, Brindisi, Tarent, Messina, Trapani, Catania, Neapol, La Spezia, Janov a Rhodos). Později byly tyto provizorní, malé a nevhodné prostředky do značné míry nahrazeny čluny MAS. Nutno říci, že řada zkušeností z jejich nasazení byla použita pro formování specifikací a taktiky samotných MAS (a takto nabité zkušenosti a schopnosti dokonce později kvalifikovaly cca 20 velitelů k velení člunům MAS či dokonce jejich eskadrám).

[13] Letité obrněnce sloužily jako strážní lodě na obou stranách Jadranu, často s již novým jménem/označením, neboť původní musely uvolnit moderním jednotkám. To je případ jak bývalého Tegetthoffu z Puly (nyní Mars), tak i obrněnce Andrea Doria (poté již jen GR 104), který střežil základnu v Brindisi. I Boka Kotorská, jako druhá nejdůležitější základna monarchie měla svého zástupce, jímž byla stará barbetová bitevní loď Kronprinz Erzherzog Rudolf. Tu sice nikdo o jméno nepřipravil, neb jej nikdo nechtěl, stejně jako samotnou loď, kterou se mocnářství neúspěšně snažilo prodat, spolu s její sestrou a výše uvedeným Tegetthoffem, do Uruguaye. A ani se ji nejal torpédovat, ikdyž...francouzská ponorka Cugnot k tomu měla v listopadu 1914 pekelně blízko. Ale měla zase jiné trable a specifika. To když vypukla známá kotorská vzpoura a strážní loď Kronprinz Erzherzog Rudolf byla jedním z plavidel vzbouřenců. Jako takové se jí konečně dostalo té "cti" zúčastnit se boje, byť bohužel s vlastní armádou. To když na loď , přesouvající se na novou pozici, zahájila palbu děla pobřežní pevnosti, zasáhla ji jedním granátem, zabila dva námořníky a poněkud ochladila zápal posádky pro další pokračování ve vzpouře. Navíc si dokázala nakrátko připsat i další zářez - když vyměnila své chlebodárce. Na čas tak sloužila v námořnictvu nově vzniklého jihoslovanského nástupnického státu. Nyní pod jménem Kumbor a hostila na začátku velení čerstvě zrozeného námořnictva. Byla jeho zdaleka největší jednotkou, ale starou, v mizerném technickém stavu a reálně bez budoucnosti. Oficiálně klasifikovaná jako loď pobřežní obrany plnila staticky pomocné úkoly a na začátku 20. let byla vyřazena a sešrotována.
Kronprinz Erzherzog Rudolf (1) a GR 104 (ex-Andrea Doria) (2) jako nenápadné strážní lodě, doslovně na pozadí, v Boce Kotorské a Brindisi [14] První italské řezačky sítí z konce 80. let 19. století byly obyčejné fixní protáhlé břity přidělané na hlavici torpéda. S nástupem kovových sítí se začaly (na torpédech A60/356) používat břity rozevírané rozbuškou ("Acciarino Taglia Reti"). Později začaly být obrněnce celosvětově zbavovány vlastních nesených sítí a torpéda se musela "poprat" především s těžšími variantami chránícími staticky samotné přístavy (a v nich zakotvené lodě). Na jejich zdolání byly určeny řezačky s kruhovým břitem, opět odpalovaným rozbuškou při kontakti s překážkou ("Acciarino a Cannone").
Italské řezačky protitorpédových sítí - s roztažitelnými (1) a kruhovými břity (2 a 3) (na posledním snímku jedno z torpéd uchovaných spolu s člunem MAS 15)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Několik poznámek k plavidlům zmíněným v textu:
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Torpédovky třídy PN

Tato malá plavidla patří mezi nenápadné dříče námořního konfliktu na Jadranu, pro který měla ideální parametry - vysoká rychlost, manévrovatelnost, nízký profil (za tmy jen těžko viditelný a tedy pro nasazení v noci vhodný), dostatečná autonomie a nautické vlastnosti pro daný operační prostor a v neposlední řadě nízká poruchovost/vysoká spolehlivost. Stejně tak paleta způsobu jejich nasazení byla pestrá - od ostřelování pobřeží, přes hlídkové/eskortní/průnikové/záchranné mise, podporu námořních letounů až po kladení min. Jednalo se o plavidla velice kladně hodnocená a ve třech sériích jich vzniklo úctyhodných 71 jednotek:

I. série (39 jednotek - 1 PN až 12 PN, 13 OS až 24 OS, 25 AS až 32 AS, 33 PN až 38 PN, 39 RM, do služby květen 1911 až červenec 1915) - výtlak 140/157 tun, rychlost 27 uzlů, dojezd 800/175nm při rychlosti 14/27 uzlů, výzbroj 1x 57, 2x 450TT, posádka 30 mužů
II. série (30 jednotek - 40 PN až 45 PN, 46 OS až 51 OS, 52 AS až 57 AS, 58 OL až 63 OL, 64 PN až 69 PN, do služby duben 1916 až říjen 1918) - výtlak 156/164 tun, rychlost 27 uzlů, dojezd 1 000/175nm při rychlosti 14/27 uzlů, výzbroj 2x 76, 2x 450TT, 10 min, posádka 30 mužů
III. série (2 jednotky - 74 OLT až 75 OLT, do služby červen až září 1918) - výtlak 195/201 tun, rychlost 27 uzlů, dojezd 1 000/175nm při rychlosti 14/27 uzlů, výzbroj 2x 76, 2x 450TT, 10 min, posádka 31 mužů
(několik jednotek bylo objednáno, ale do konce války nebyly dokončeny a následně byla jejich stavba zrušena, chybí tedy v číselné řadě - jedná se o 70 OLT až 73 OLT a 76 CP až 79 CP, dvě jednotky, 66 PN a 68 PN, byly po válce přeznačeny za neuposlechnutí rozkazů jejich posádkami na 70 PN a 71 PN)

PN - Pattison, Napoli (18 jednotek I. série, 12 jednotek II. série)
OS - Odero, Sestri Ponente (12 jednotek I. série, 6 jednotek II. série)
AS - Ansaldo, Sestri Ponente (8 jednotek I. série, 6 jednotek II. série)
RM - Regio Arsenale, La Spezia (1 jednotka I. série)
OL/OLT - Orlando, Livorno (6 jednotek II. série, 2 jednotky III. série, 4 nedokončené jednotky)
CP - Cantieri Navali Riuniti, Palermo (4 nedokončené jednotky) Torpédovky 54 AS a 55 AS (při vystrojování v roce 1916) (1) a 51 OS (2) I přes intenzivní činnost byly za války ztraceny pouze dvě jednotky, a to 5 PN (26.6.1915, u Benátek), potopená "rakousko-uherskou" ponorkou U 10 (ve skutečnosti německá UB 1) a 17 OS (3.7.1915, u istrijského pobřeží), zničená v důsledku výbuchu vlastní kladené miny. Torpédomety s torpédy a 57mm kanón jednotky 5 PN byly v 90. letech vyzvednuty italským námořnictvem a staly se po obnově muzejními exponáty. Čluny MAS

Ačkoli Italové začali koketovat s malými torpédovými čluny poháněnými benzinovým motorem již kolem roku 1906 (viz. ze soukromé iniciativy postavený a námořnictvem posléze testovaný typ FIAT-Muggiano - výtlak 8 tun, délka 12m, rychlost 16 uzlů, dva torpédomety ráže 356mm, jeden 47mm kanón a dva kulomety, na konec téhož roku připadá i počátek oficiálních studií námořnictva), tak stav dobové technologické základny (především dostupnost dostatečně silných motorů) zatím realizaci brzdil. Studie/projekty dostaly nový impuls v létě 1914 s vypuknutím První světové války a v březnu 1915 byly objednány první dva čluny (za jejichž konstrukcí stál inženýr Attilio Bisio z benátské loděnice S.V.A.N.), stále zamýšlené jako primárně torpédové. Tato plavidla, MAS 1 a 2, byla do značné míry experimentální, i když se nakonec dočkala i bojového nasazení. V době vstupu Itálie do války se nahlížení na úkoly motorových člunů začalo měnit a velení začalo pálit především ponorkové nebezpečí (plus první experimenty s torpédovou výzbrojí nebyly příliš uspokojivé, záďový vypouštěcí systém se lišil od pozdějších klasických sérií). Námořnictvo v tu dobu používalo v pobřežních vodách pestrou směsku zrekvírovaných člunů v rámci dobrovolnického seskupení C.N.V.M. (Corpo Nazionale Volontari Motonauti), ale ty měly svá mnohá omezení (jednalo se o čluny s výtlakem kolem 3 tun, nízkou rychlostí do 9 uzlů a striktními limity pro nesenou výbroj, kterou tvořily zbraně malé ráže či maximálně kanón ráže 25mm) a druhová rozmanitost komplikovala provoz/údržbu. Plánované čluny MAS byly tedy nyní požadovány především jako protiponorkový prostředek vyzbrojený malorážovým kanónem a hlubinnými bombami. Možnost nést torpéda ale zůstala zachována (byť boční vypouštěcí systém byl zpočátku "z druhé ruky", tj. převzat z běžných parních torpédových člunů, které tvořily například součást výzbroje větších válečných plavidel, modernější zařízení se začala objevovat až později) a docílilo se tak jisté konvertibility výzbroje. Řada člunů MAS nakonec torpéda nosila a vrátila se tak částečně k původní plánované roli útočného prostředku (v němž se proslavila), ale i tak se větší část běžné činnosti těchto plavidel odehrávala právě v protiponorkové hlídkové činnosti.

Člunů MAS bylo sice do ukončení nepřátelství zařazeno do služby celých 244 kusů (dalších 178 bylo rozestavěno), ale tyto počty jsou poněkud zavádějící. Největší počet jednotek byl zařazován do služby v letech 1917 až 1918, nezřídka relativně krátce před ukončením bojů a většina z nich byla, jak již bylo zmíněno, užívána v protiponorkové/hlídkové roli. Na samotném Jadranu se dále opět nacházelo pouze omezené množství z celkové sumy člunů MAS. Ofenzivní aktivity/torpédové útoky tak byly doménou úzké skupiny plavidel a i v rámci ní existoval pouze malý počet v podstatě elitních posádek (kolem cca dvou desítek) způsobilých a užívaných pro tento typ operací. Ve světle těchto skutečností nás pak nepřekvapí, že se v popisech akcí opakuje většinou omezená skupina číselných označení a jmen velitelů. Obecně vzala za své předválečná představa motorového torpédového člunu jako levného a postradatelného prostředku k masovým úderům. Čluny MAS byly stále relativně postradatelné, ale útočné mise byly pečlivě plánovanými operacemi malého množství jednotek s odhodlanými a vycvičenými posádkami.

Série vyhrazené/užívané pro ofenzivní/torpédové operace:

Typ S.V.A.N. 12 tun (S.V.A.N.) - MAS 3-22 (20 jednotek) - 23/4 uzly (benzínový motor/elektromotor, elektromotory vybaveno 10 jednotek), do služby březen 1916 až červen 1916

Typ Orlando 12 tun (Orlando) - MAS 91-102 (12 jednotek) a MAS 218-232 (15 jednotek) - 27/4 uzly (benzínový motor/elektromotor, elektromotory vybaveno 14 jednotek, 8 z první a 6 z druhé série), do služby duben 1917 až březen 1918 (první série) a červen 1918 až leden 1919 (druhá série), trojice člunů (MAS 94-96) vybavena na přídi zařízením pro odstraňování překážek při průniku do nepřátelských základen

Na konci války byly ještě torpédy stabilně vybaveny/rezervovány pro ofenzivní operace čluny z dalších sérií (MAS 158-160, MAS 166-168, MAS 203-217, z toho MAS 203-216 vybaveny elektromotory), ev. další byly konvertibilní (MAS 140-157, 161-165, 169-175 a 179-202), ale i tak většinu významnějších akcí zastaly jednotky z výše uvedených skupin. Především čluny nejstarší a rychlostně nepříliš svižné série si odsloužily své a urvaly si na těchto operacích lví podíl. Díky umu svých posádek, rakouskému problému s adaptací na tento typ protivníka a operací (a tím pádem s vytvořením účinných protiopatření) a samozřejmě nějakého toho válečného štěstí došlo za První světové války k jediné ztrátě z řad člunů MAS působením sil protivníka. Jednalo se o člun MAS 16, který byl 14.12.1917 při sabotážní akci za nepřátelskými liniemi zapálen palbou ze břehu, opuštěn posádkou a následně se potopil. Druhý den byl sice vyzvednut a odtažen do Benátek (tj. do rukou Rakušanů se nedostal), ale do služby již opětovně zařazen nebyl. Další dva čluny (MAS 89 a MAS 264, typ ELCO) byly potopeny při převozu z USA do Itálie, když jejich transporty šly ke dnu působením německých ponorek/kolize. Časté byly nehody, ať se již jednalo o vzplanutí benzinových motorů či různé srážky, přičemž část člunů byla navrácena do služby, ale o 15 člunů přišlo italské námořnictvo tímto způsobem nenávratně.
Typická spolupráce člunů MAS a torpédovek třídy PN - čluny MAS vlečené torpédovkami blíž svému cíli, ať již to byla hlídková oblast či nepřátelská základna (záběr z poválečného propagandistického snímku o potopení dreadnoughtu Szent István). Čluny MAS se údajně za války zúčastnily 152 důležitějších akcí, v nasazení strávily 652 000 hodin a upluly 1 500 000 nm. Cena 422 za války objednaných kusů je vyčíslena na 109 mil. lir a počet alokovaného personálu vzrostl ze 130 mužů v roce 1915 na 4 500 v posledním roce války. Jako válečný prostředek nebyly bez vad a podstatných omezení - se svou nízkou výškou, velkou hlučností (včetně podvodní), malou rychlostí a jako nestabilní platforma pro střelbu nebyly zrovna ideální jak pro protiponorkové operace (typ ELCO na tom zde byl, z podstaty věci, o něco lépe), tak pro úderné mise. Nejběžnější rakousko-uherské eskorty, jako byly 250 tunové torpédovky, disponovaly větší rychlostí a lepšími nautickými vlastnostmi a představovat si italské prvoválečné torpédové čluny jako šipky svištící po vlnách 30ti uzlovými rychlostmi je liché (to je záležitost až poválečných konstrukcí). O to více je třeba vyzdvihnout odvahu a um jejich posádek, které neváhaly se svými nedokonalými prostředky plout vstříc nepříteli, nebezpečí a obtížným misím. Vydobily si tak nevrlý respekt a tak trochu i velké oči nepřítele, který člunům MAS často přisuzoval přehnané vlastnosti a ulehčoval tak jejich posádkám, ve spojení s nedostatečnými protiopatřeními, jejich nebezpečný úděl.

MAS a jejich posádky měly jistou pověst i mezi spojenci, o čemž svědčí například epizodní příhoda z posledního roku války. Když v lednu 1918 na zpáteční cestě z výpadu do Egejského moře (k ostrovu Imbros, kde byly potopeny britské monitory Raglan a M28) osamocený a poškozený německý bitevní křižník Goeben (bez křižníku Breslau ztraceného na minách) najel na mělčinu u mysu Nagara v hloubi Dardanel, rozpoutala se zběsilá sekvence pokusů, jak uvízlý obrněnec zničit či na místě zneschopnit. Po necelý týden (na mělčinu najel 20.1,, vyproštěn byl 26.1.) tak byl Goeben cílem především leteckých útoků (270 letů a přes 15 tun schozených bomb, leč i v případě zásahu nedostatečné hmotnosti k reálnému poškození či dokonce zničení tak velkého plavidla, zkoušela se provizorně i letecká torpéda, ale bez úspěchu), ale úder měly provést i monitor (M17, dvakrát selhalo radiové spojení s letounem řidícím palbu a ke střelbě nedošlo) a ponorky (E12 nebyla nasazena a E14 se na místo dostala pozdě a při akci byla ztracena). O pomoc a vyslání torpédových člunů MAS bylo v tomto čase požádáno i italské námořnictvo, návrh byl přijat a 30.1. byla údajně z Benátek do Taranta po železnici vyslána dvojice člunů (MAS 9 a 20), včetně pomocných elektromotorů pro tichý chod, dvojité sady torpéd a samozřejmě jejich posádek (pod velením námořního poručíka Berardinelliho). Po nalodění na britský parník Raunton měla expedice odjet na Mudros, ale vzhledem k datu přepravy se nelze divit, že celá akce byla zrušena, neboť Goeben už byl v tu dobu dávno pryč. Italové tedy druhou šanci k nájezdu v úžinách nedostali (první byla kontroverzní akce 5ti torpédovek v noci 18./19. července 1912 za italsko-turecké války proti tureckému kotvišti mezi Canakkale a mysem Nagara, jíž velel tehdejší námořní kapitán Enrico Millo).

Seznam použitých zdrojů pro tento díl (do rozcestníku) později...teď už na to fakt nemám, ufffffff

Paráda Polare a to hned 2 x. Za prvé, díky obsahu. Za druhé pak za načasování zveřejnění,
jak na nový rok tak po celý rok. Tvůj závazek samozřejmě přijímáme .

Jinak

Zemakt píše: ↑1/1/2026, 22:50 Paráda Polare a to hned 2 x. Za prvé, díky obsahu. Za druhé pak za načasování zveřejnění,
jak na nový rok tak po celý rok. Tvůj závazek samozřejmě přijímáme .

Jinak

K službám. Chtě nechtě asi budu muset navázat, protože když už jsem teď investoval do osvěžení všeho po X letech, tak... Ale zatím nějaké rozumnější plánované díly, páč druhá část tohohle je masakr. Načasování je sice takový můj malý fail na závěr roku, ale budu dělat, že to je záměr

Využiji Polarova článku k přihřátí polívčičky a zodpovězení pár otázek které se sami nabízejí.

Jistým historickým paradoxem pak zůstává, že přechodné řešení v podobě motorů Fiat A.12 se nalezlo v Itálii. Zemi pomyslně soupeřící s Velkou Británií o prvenství v zavedení rychlých motorových člunů do bojové služby.

viewtopic.php?p=479200&hilit=%C4%8Dluny+C.M.B.#p479200

Ital vs Brit (první modely), obrázek nechť si udělá každý sám

-------------------------------------

TTD
C.M.B. 40 Ft.
Standartní výtlak: 4,25 tun
Rozměry: 12,2 x 2 m (u druhé a třetí série došlo k nárustu rozměrů na hodnotu 13,7 x 2,6 m a výtlaku na 5,0 tun)
Motor: většinově Fiat A-12 o 275 k
Max. rychlost: 35,1 uzlů při zkouškách a pravděpodobně bez výzbroje
Dosah: 296 - 342 km na maximální rychlosti
Výzbroj: 1 x 457 mm torpédo Mark VI, výbušnina 91 kg, po přepracování na míru C.M.B. 145 kg. Od druhé série kulometné dvojče Lewis 7,7 mm
Posádka: 2-3
Uvedení do služby: 07/1916

S.V.A.N. 12 t
Standartní výtlak: 11,8 tun
Rozměry: 16 x 2,6 m
Motor: 2 x Fiat 400 k
Max. rychlost: 23 uzlů (dá se narazit i na rozmezí 18 - 22, zřejmě bude záležet na výzbrojní konfiguraci)
Dosah: 370 km při 22 uzlech
Výzbroj: 2 x 450 mm torpédo, cca výbušnina 90, kg. Kanon popsán v Polarově textu (uvádí se i 47/40 Hotchkiss 1901 což bude evidentně blbost), 1 x kulomet 6,5 mm
Posádka: 8
Uvedení do služby: 03/1916
------------------------------------------

Dle mého subjektivního názoru, ačkoliv britská konstrukce se jeví v úloze rychlého úderného člunu jako vhodnější. A to, díky max. rychlosti, max. rychlosti ataku a i ústupu. Díky absenci nutnosti zpomalovat a zase zrychlovat. Tak díky rozměrům neměla budoucnost. Výtlakové omezení prostě nepustilo. Ostatně později vyvinutý 55 stop dlouhý člun schopný nést již dvě torpéda je toho důkazem. Díky tomu měla pravděpodobně italská konstrukce lepší nautické vlastnosti, bo kdo trochu o moře zavadil, tak ví, že v tomto ohledu větší je obvykle lepší. V této souvislosti lze ještě dodat, že z důvodu instalace původně leteckého motoru, britské čluny neuměly couvat. Lze předpokládat, že u Italů to bylo stejné, nicméně s instalací "přepadového" elektromotoru byl tento hendikep odstraněn. Suma sumárum mi kvalitativně přijdou obě konstrukce plus minus stejné. Každá měla své plusy a minusy, přičemž výsledek byl stejný. Nebo podobný.

Zemakt píše: ↑2/1/2026, 10:21 Suma sumárum mi kvalitativně přijdou obě konstrukce plus minus stejné. Každá měla své plusy a minusy, přičemž výsledek byl stejný. Nebo podobný.

Jsou to dost odlišné konstrukce (a přístupy), které se výrazně liší a jak píšeš každá měla svoje. Ale ta italská byla fakt univerzálnější (typy nasazení, paletami výzbroje) a perspektivnější, včetně jak píšeš lepších nautických vlastností.

Zemakt píše: ↑2/1/2026, 10:21 Max. rychlost: 23 uzlů (dá se narazit i na rozmezí 18 - 22, zřejmě bude záležet na výzbrojní konfiguraci)

Jak už jsem psal v textu, tak málokdo si uvědomí, jak byly prvotní MASy vlastně relativně pomalé - na úrovni rychlejšího pancéřového křižníku A to ještě v lepších stavech moře...u horších se ty nůžky rozevírají více a více (ostatně opět si málokdo uvědomuje, že na širém rozbouřeném moři to mohou být právě lehčí eskorty typu torpédoborců a tak, které jsou reálnou brzdou svazu, přes svou výrazně vyšší nominálku, než těžší jednotky, které jsou ale schopny udržet svoje maximálky nebo hodnoty se jim blížící i v horších stavech moře).

Zemakt píše: ↑2/1/2026, 10:21 Kanon popsán v Polarově textu (uvádí se i 47/40 Hotchkiss 1901 což bude evidentně blbost)

Ten 25mm kanón se vztahuje jen k těm menším zrekvírovaným člunům a hydroplánům. MASy 47mm kanóny nosily běžně.

Tak snad jen na konto té univerzálnosti. I C.M.B byly schopny nést protilodní a hlubinné miny (od roku 1918), přičemž a jak už zaznělo v protiponorkové úloze (nouzově) vstoupily do služby. Ony ty dvě paralely se u obou dvou plavidel hezky prolínají.

Ten 25mm kanón se vztahuje jen k těm menším zrekvírovaným člunům a hydroplánům. MASy 47mm kanóny nosily běžně.

Áhaa, tak další bodík na vrub italského designu.

Tak už sem to taky přečet, krásná práce

Teď jsem to taky dočetl, opravdu skvělá práce

Zemakt píše: ↑2/1/2026, 12:17 Tak snad jen na konto té univerzálnosti. I C.M.B byly schopny nést protilodní a hlubinné miny (od roku 1918), přičemž a jak už zaznělo v protiponorkové úloze (nouzově) vstoupily do služby.

Jenže když si vezmeš, že ani MASy nebyly v protiponorkové úloze zrovna ideální plavidlo (a to tak byly používány masivně a většinově), tak u prťavých CMB je ta schopnost více teoretická/psychologická, než reálná, včetně toho, aby se dlouhodoběji někde vometaly.

Proto píší v závorce rok 1918! A proto také dávám ve vzájemné porovnání do závorky "první modely" a zmiňuji datum uvedení do služby. Proč? Protože potom by to mohlo sklouznout ke srovnávačce MAS vs 55 stopý CMB. A zde by Ital dostal bez diskuze na prdel.

Ve vztahu ke čtyřícítkám, jsem chtěl jen vypíchnout, že i tak to byly univerzální plavidla. Byť s ohledem na velikost ve vzájemném porovnání méně vhodné než MASy. Přičemž schopnost nést hlubinné miny se datuje až od osmnáctého. A klasické uvázané protilodní jim byly s ohledem na velikost zapovězeny.

Co tím chtěl vlastně vším básník říct? Že jak v případě italské tak britské konstrukce onen nezbytný impuls, který to celé popohnal do série a masivnějšího nasazení tkvěl v protiponorké hrozbě. Že ta idea "Davida a Goliáše" by sama o sobě měla asi poněkud menší švuňk, kdyby nebylo ponorek. Dost silného argumentu pro výrobu jedného či oného člunu.

Zemakt píše: ↑3/1/2026, 19:12 Proto píší v závorce rok 1918! A proto také dávám ve vzájemné porovnání do závorky "první modely" a zmiňuji datum uvedení do služby. Proč? Protože potom by to mohlo sklouznout ke srovnávačce MAS vs 55 stopý CMB. A zde by Ital dostal bez diskuze na prdel.

Já tě na jednu stranu chápu, ale na druhou - už ty první italské modely uměly to samé (a už v roce 1916), co britské pozdější, jen byly výrazně pomalejší. A co se týká výzbrojních kombinací atp., tak patrně i více. Takže pokud to nebude obdoba Schneiderova poháru, kde spolu ty čluny budou závodit, tak zase úplně nechápu, proč by měly dostat tak na prdel.

Zemakt píše: ↑3/1/2026, 19:12 Co tím chtěl vlastně vším básník říct? Že jak v případě italské tak britské konstrukce onen nezbytný impuls, který to celé popohnal do série a masivnějšího nasazení tkvěl v protiponorké hrozbě. Že ta idea "Davida a Goliáše" by sama o sobě měla asi poněkud menší švuňk, kdyby nebylo ponorek. Dost silného argumentu pro výrobu jedného či oného člunu.

Protiponorkový impuls je silný, ale přinejmenším v Itálii by se MASy prosadily tak jako tak (otázka v jakém množství, ale přinejmenším časově by tam nebyl velý rozdíl, pokud nějaký). Zaprvé celá ta aréna válčení k tomu vyloženě vybízí a spousta argumentů pro by byla historicky stejně relevantní i bez ponorek. Zadruhé v Itálii bylo tak jako tak dosaženo jistého nadkritického množství (a propojení) myslí a autorit, které tíhly k progresivnějším myšlenkám a "malé válce". Počínaje podporou ze samotného vrchu, kde admirál Thaon di Revel může působit navenek dojmem takového toho distingovaného bělovousého staříka, ale reálně to bylo někde jinde. Byl to on, kdo aktivně dával krytí, podporu a volnou ruku skupině progresivnějších a nekonvenčních figur, věčně lezl do nějakého letadla, člunu atp., než by seděl někde v kanclu, byl proponentem námořního letectva, lehkých jednotek (byť na těžké nikdy nezanevřel, jen neignoroval místní strategickou a taktickou situaci) vč. MAS atd. MASy by byly na Jadranu potřeba a šly by do výroby.

už ty první italské modely uměly to samé (a už v roce 1916), co britské pozdější, jen byly výrazně pomalejší.

Což od počátku nepopírám. A tvrdím, že byli v porovnání s 40 Ft. napřed.

A co se týká výzbrojních kombinací atp., tak patrně i více.

Patrně? Sorry jako, co to je patrně? Takže fakta:
55 Ft.
Možnost nést dvě torpéda. Kombinaci dvou až čtyř hlubinných min. V případě nesení jedné dvojice, se neslo rovněž jedno torpédo. Možnost nést čtveřici protilodních min. 2 x 2 7,7 mm. Kouřové zařízení (jako na 40 Ft.) Posádka 5 mužů. Při výtlaku 13 tun měl člun maximálku 41 uzlů.

Takže pokud to nebude obdoba Schneiderova poháru, kde spolu ty čluny budou závodit, tak zase úplně nechápu, proč by měly dostat tak na prdel.

Když si za tu pohárovou obdobu dosadíš pro tuto lodní třídičku specifické bojové nasazení, pak ti musí zcela jednoznačně vyjít, že rychlost byla pro tuto kategorii alfou a omegou. Konstantou zvyšující šance na zdárné a efektivní bojové nasazení a šance na přežití. Válka není žádný závod. Obzvláště válka na moři, ta je krutá. Kurevsky. Ale to Ty dost dobře víš. Apropo, nepíši "dostat tak na prdel", pouze jen na prdel

Suma sumárum, to samé jako MAS, ale cca dvakrát rychleji. Tak proto na prdel. Nicméně tomuto srovnání jsem se chtěl vyhnout, protože mi přijde unfér. Následně by jsme se taky mohli zastavili kdo ví kde. Takže vycházejme 1916 vs 1916.

Počínaje podporou ze samotného vrchu, kde admirál Thaon di Revel může působit navenek dojmem takového toho distingovaného bělovousého staříka, ale reálně to bylo někde jinde. Byl to on, kdo aktivně dával krytí, podporu a volnou ruku skupině progresivnějších a nekonvenčních figur, věčně lezl do nějakého letadla, člunu atp., než by seděl někde v kanclu, byl proponentem námořního letectva, lehkých jednotek (byť na těžké nikdy nezanevřel, jen neignoroval místní strategickou a taktickou situaci) vč. MAS atd. MASy by byly na Jadranu potřeba a šly by do výroby.

Bez progresivistů by to nešlo zkrátka nikdy. Jinak je fajn, sedí-li co nejvýše.

Zemakt píše: ↑5/1/2026, 11:57 Patrně? Sorry jako, co to je patrně? Takže fakta:
55 Ft.
Možnost nést dvě torpéda. Kombinaci dvou až čtyř hlubinných min. V případě nesení jedné dvojice, se neslo rovněž jedno torpédo. Možnost nést čtveřici protilodních min. 2 x 2 7,7 mm. Kouřové zařízení (jako na 40 Ft.) Posádka 5 mužů. Při výtlaku 13 tun měl člun maximálku 41 uzlů.

Pořád nevidím ten zásadní rozdíl kromě maximálky. MAS (vše od počátku, nejpozději od 1916) - dvě torpéda, několik kulometů ev. 47mm kanón + kulomety, hlubinné bomby, zařízení pro tichý chod, protilodní miny testovány už na úvodní dvojici (MAS 1 a 2).

Zemakt píše: ↑5/1/2026, 11:57 Když si za tu pohárovou obdobu dosadíš pro tuto lodní třídičku specifické bojové nasazení, pak ti musí zcela jednoznačně vyjít, že rychlost byla pro tuto kategorii alfou a omegou. Konstantou zvyšující šance na zdárné a efektivní bojové nasazení a šance na přežití.

Souhlasím s tím, že vyšší rychlost je vždycky lepší mít než nemít (pokud to není za nějakou výrazně nevýhodnou cenu), ale MASy to v historickém rámci nijak zásadně neomezovalo...ostatně to by jinak nebyl v boji (a ještě střelbou ze břehu) zničen jeden a tady lenochodi by neujeli i rychlejší a nauticky schopnější eskortě Szent Istvánu poté, co ho poslali ke dnu.

Nemluvě o tom, že extrémní rychlosti jsou využitelné především v ideálních podmínkách moře a určitých situacích...po většinu času ten člun funguje jinak a nebo se tomu přizpůsobí taktika.

Pořád nevidím ten zásadní rozdíl kromě maximálky

Právě. V tom je ten rozdílný pohled nás dvou.

Nemluvě o tom, že extrémní rychlosti jsou využitelné především v ideálních podmínkách moře a určitých situacích...po většinu času ten člun funguje jinak a nebo se tomu přizpůsobí taktika.

Jasan. To že umíš čtyřicet ještě neznamená že pojedeš hranu. Přizpůsobíš, pojedeš třicet.
A je vždy lepší přizpůsobovat taktiku ve vztahu, že když zatopíš pod kotlem, tak tě nikdo nechytne. Než, když zatopíš pod kotlem a modlíš se, aby tě nikdo neviděl.

Nicméně se už cyklíme, přičemž v podstatě nejsme ani v rozporu.

Polarfox píše: ↑1/1/2026, 01:38 [14] První italské řezačky sítí z konce 80. let 19. století byly obyčejné fixní protáhlé břity přidělané na hlavici torpéda. S nástupem kovových sítí se začaly (na torpédech A60/356) používat břity rozevírané rozbuškou ("Acciarino Taglia Reti"). Později začaly být obrněnce celosvětově zbavovány vlastních nesených sítí a torpéda se musela "poprat" především s těžšími variantami chránícími staticky samotné přístavy (a v nich zakotvené lodě). Na jejich zdolání byly určeny řezačky s kruhovým břitem, opět odpalovaným rozbuškou při kontakti s překážkou ("Acciarino a Cannone").

Jaká mohla být reálná účinnost těchto řezaček torpédových sítí? Pokud si vzpomínám, tak Japonci při blokádě Port Arturu také zkoušeli vlastní řezačky a moc jim nefungovaly. Ony ty protitorpédové sítě byly dost masivní a nedovedu si představit, že by nepoškozenou síť bylo možné tímto způsobem vůbec překonat.