(*cca 50-245 – † asi po 200 př.Kr.)
Hanno mladší (lat. Hanno Minor, narozen pravděpodobně kolem 250–245 př.Kr., zemřel neznámo, patrně po 200 př.Kr.) patří k těm kartáginským velitelům druhé punské války, kteří byli dlouho zastíněni slavnějšími jmény rodu Barkovců, přestože se opakovaně objevuje v klíčových momentech konfliktu. Prameny jej líčí jako zkušeného, ale politicky svázaného vojevůdce, jenž působil zejména v Hispánii a severní Itálii, často v defenzivních nebo podpůrných rolích, které však měly strategický význam.
Je důležité zdůraznit, že jméno „Hanno“ bylo v Kartágu mimořádně rozšířené a starověcí autoři je často používají bez jasného rozlišení jednotlivých osob. Hanno mladší bývá proto někdy zaměňován s Hannem Velikým, vůdcem mírové frakce v Kartágu. Moderní historiografie jej však většinou identifikuje jako aktivního vojenského velitele, nikoli pouze politika.
Hanno v Hispánii: střet s Římany a pád u Cissy
První jistá zmínka o Hannovi mladším pochází z roku 218 př.Kr., kdy působil v severovýchodní Hispánii jako kartáginský velitel odpovědný za ochranu nově podrobených území po Hannibalově odchodu do Itálie. Polybios jej výslovně zmiňuje jako velitele, který měl zajistit kontrolu nad oblastí kolem Tarracony, avšak podcenil rychlost a rozhodnost římského zásahu.
Polybios píše:
„Kartáginci svěřili velení nad touto oblastí Hannovi, muži nikoli nezkušenému, avšak omezenému malým počtem vojska.“ (Polybios, III, 76)
Hanno byl roku 218 př.Kr. poražen u Cissy vojsky Gaia Cornelia Scipiona. Bitva skončila zajetím samotného Hanna, což mělo vážné důsledky pro kartáginskou kontrolu v severní Hispánii. Livius dodává, že Římané tímto vítězstvím „otevřeli cestu k postupnému odříznutí Kartága od jeho iberské základny“ (Ab urbe condita, XXI, 60).
Tento moment bývá často vykládán jako důkaz Hannonovy slabosti, avšak moderní historici upozorňují, že Hanno operoval s omezenými silami a bez možnosti rychlé podpory, zatímco Římané měli čerstvé legie a místní spojence.
Znovu ve službě Kartága: severní Itálie a Ligurie
Po propuštění ze zajetí (datum neznáme, pravděpodobně výměnou zajatců) se Hanno znovu objevuje na scéně v průběhu let 205–203 př.Kr., kdy Kartágo vyslalo Maga Barku do severní Itálie. Hanno zde vystupuje jako jeden z podřízených velitelů, patrně odpovědný za logistiku, nábor galských a ligurských spojenců a ochranu zásobovacích tras.
Livia jej zmiňuje v souvislosti s boji v Ligurii:
„Mago rozdělil své síly mezi několik velitelů, z nichž Hanno měl na starosti kraj, jenž byl neklidný a náchylný ke vzpouře.“ (Ab urbe condita, XXVIII, 46)
Na rozdíl od Maga Barky Hanno neusiloval o rozhodnou bitvu, ale spíše o udržení nestabilní oblasti, což odpovídá jeho opatrnému stylu velení.
Ve srovnání s Hasdrubalem Giskonem působil Hanno méně ambiciózně. Hasdrubal byl stratég velkého formátu, operoval s masovými armádami v Hispánii i Africe a byl schopen vést komplexní koaliční válku. Hanno naproti tomu představuje typ regionálního velitele, jehož role byla spíše stabilizační než expanzivní.
Ještě výraznější je kontrast s Maharbalem, Hannibalovým slavným velitelem jízdy. Maharbal byl symbolem agresivní mobility, rychlých úderů a taktické iniciativy, zatímco Hanno jednal opatrně, vyhýbal se riskantním manévrům a byl silně omezen politickými rozhodnutími Kartága. Tam, kde Maharbal po Cannách tlačil na okamžitý pochod na Řím, by Hanno pravděpodobně prosazoval konsolidaci a vyčkávání. Lze říci, že Hanno zosobňuje „druhou tvář“ kartáginské války – méně slavnou, ale neméně důležitou: válku o zásobování, spojence a kontrolu území.
Kritická poznámka k pramenům
Polybios se k Hannovi staví poměrně stroze a hodnotí jej převážně skrze jeho porážku u Cissy, což může být dáno jeho silnou orientací na velké strategické osobnosti. Livy naopak přidává morální rozměr a líčí Hanna jako muže, který „nepostrádal odvahu, ale byl zrazen okolnostmi“. Rozpor mezi oběma autory ukazuje, že Hanno nebyl neschopný velitel, nýbrž spíše oběť strukturálních slabin kartáginského velení – roztříštěnosti, politických sporů a nedostatku koordinace.
Závěr
Hanno mladší nebyl Hannibal, nebyl Hasdrubal Gisgo ani Maharbal. Přesto patří k těm kartáginským velitelům, bez nichž by druhá punská válka nemohla být vedena na tolika frontách současně. Jeho kariéra ukazuje limity kartáginské vojenské moci, ale zároveň i profesionalitu mužů, kteří bojovali v situaci, kdy strategická iniciativa už často nebyla v jejich rukou. Právě proto si Hanno mladší zaslouží místo v širším obrazu konfliktu – nikoli jako hrdina, ale jako realistický obraz kartáginského důstojníka ve válce s Římem.
Časová osa Hanna mladšího
• cca 260–250 př.Kr.
Pravděpodobné narození Hanna mladšího do významné kartáginské aristokratické rodiny; vyrůstá v prostředí silně formovaném první punskou válkou.
• 218 př.Kr.
Vypuknutí druhé punské války; Hanno patří k mladší generaci kartáginských velitelů nasazovaných především v Hispánii.
• 218–217 př.Kr.
Velitelská činnost v severní Hispánii, pravděpodobně podřízený Hasdrubalovi Barkovi; úkoly spojené s ochranou komunikačních linií a zásobování.
• 218 př.Kr. – bitva u Cissy (Cissis)
Hanno spolu s Hamilkarem (ne Barkou) poražen římským vojskem Gnaea Cornelia Scipiona; Hanno zajat Římany, kartáginská kontrola severní Hispánie vážně oslabena.
• 218–216 př.Kr.
Římské zajetí; Hanno mizí z aktivní vojenské scény, další operace v Hispánii přecházejí plně na Hasdrubala Barku.
• po 216 př.Kr.
Pravděpodobné propuštění nebo výměna zajatců; Hanno se vrací do Kartága nebo do okrajových správních funkcí (neexistuje přímý pramenný doklad o návratu do pole).
• po 210 př.Kr.
V pramenech se již nevyskytuje v aktivní velitelské roli; zřejmě vytlačen schopnějšími a úspěšnějšími veliteli (Hasdrubal Barkas, Magon Barkas, Hasdrubal Gisgo).
• po 200 př.Kr. (nejisté)
Pravděpodobná smrt; přesné datum ani okolnosti nejsou antickými autory zaznamenány
Zdroje:
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• Cornelius Nepos, moderní syntézy B. D. Hoyose, A. Goldsworthyho
• Livius.org.
• http://antika.avonet.cz
• www.wikipedia.org
• www.palba.cz
